„Ne!“ vydechla Cara a zkoušela se znovu vytrhnout z jeho náruče.
Nebylo to však nic platné.
Muž ji držel tak pevně, že nemohla skoro ani pohnout pažemi. Dívka nakonec další pokusy zavrhla, protože jí bylo jasné, že jsou zbytečné a rezignovaně zavřela oči.
Než se nadála, už otevíral dveře do svého pokoje.
Jakmile byl uvnitř, zavřel je a přešel s Carou k posteli, na níž ji položil.
Když se od ní ovšem obrátil, aby si donesl potřebné věci, uslyšel, jak se dívka pohnula.
Bleskově se otočil, a spatřil, jak se pokouší zvednout a slézt z lůžka.
Rychle ji chytil za obě paže a zatlačil ji zpátky do polštáře.
„Seď a ani se nehni,“ řekl jí nekompromisně a upřeně jí přitom hleděl do očí.
„Opravdu si myslíš, že bych se s tebou táhnul až sem, kdybych ti teď chtěl něco udělat? Nemám chuť být od krve ještě víc, než už jsem.“
Cara se trhavě nadechovala a snažila se zaostřit pohled, protože se jí pořád rozmazával od toho, jak jí bylo zle.
„Nech mě… prosím,“ zašeptala nakonec a zarudlýma očima od potlačovaného pláče se na něj podívala.
Muž povolil stisk na její paže, ale ruce z ní nespustil.
Dobře na ní viděl, že nemá daleko ke zhroucení a proto vydechl a promluvil poněkud mírnějším hlasem.
„Neublížím ti, jasné?“
Cara vydechla také a zvrátila hlavu dozadu. Přitom jí z očí stekly slzy, které už nedokázala zadržet. Poté hlavu sklonila dolů a povolila napětí svého těla, poněvadž jí došlo, že on ji nepustí a ona už nemá sílu se mu vzpírat.
Už jí bylo jedno, co s ní teď bude. Chtěla jen usnout, zavřít oči a neotevřít je… nebo spíš, probudit se někde jinde.
Muž ji potom pustil a otočil se.
Přešel ke komodě, aby z ní vytáhnul všechno potřebné.
Vzal si několik složených obvazů, jehlu a nit – pečlivě uložené a zabalené v kousku čistého plátna, a láhev s pálenkou.
Docela překvapeně na ni hleděl, jelikož vůbec netušil, že ji zde má. Při vzpomínání, kde se tu vzala, ho napadlo, že si ji sem možná dal proto, aby se měl v noci čím zabavit.
Dál to už ale nerozebíral. Vzal věci do náruče a postavil se.
Pohlédl na dívku, která měla zavřené oči. Ve tváři se jí krev mísila s několika slzami, které jí stekly z očí.
Uvědomil si, že je mu jí líto. Připadala mu skutečně nezdolná a věděl, že ji hned tak něco k zemi nedostane. Teď jasně cítil, že už toho na ni je zkrátka moc.
Vydechnul a přešel zpátky k posteli. Rozložil si věci na lůžko a pohlédl na ni.
„Teď to bude bolet,“ řekl tišším hlasem.
Dívka však nereagovala. Ani se nepohnula.
Muži došlo, že bude muset nohu nad ránou zaškrtit, aby tolik nekrvácela a taky ji nebolela ještě víc.
Chvilku přemýšlel, než ho napadlo, že nejlepší bude vzít kus ze své košile. Byla už beztak stará a navíc dost od krve.
Stáhl si ji přes hlavu a utrhnul z ní celý rukáv.
Na vteřinu pohlédl na dívku, ale když viděl, že má stále zavřené oči, nemínil dál ztrácet čas a proto jí vytáhl sukni nad ránu.
Ač se na ni nepodíval, zpozoroval, že nyní otevřela oči. Dělal však, jakoby si toho nevšiml a stočený rukáv jí pod nohu nad ránou podstrčil a pevně zatáhl.
Slyšel, jak dívka sykla bolestí. Neřekl na to ovšem nic. Věděl, že nohu musel stáhnout pořádně.
Druhým kusem, jenž odtrhnul z košile, jí otřel zakrvácenou nohu, aby na ránu lépe viděl. Hned nato vzal láhev pálenky a tekutinu na ni vylil.
Cara se otřásla a z úst jí unikalo potlačované sténaní od bolesti, jelikož tekutina pálila v ráně jako oheň.
Jen co dokázala bolest ovládnout víc, pohlédla na muže, a viděla, jak si vzal do ruky jehlu a nit a přiblížil se s ní k ráně.
Nedokázala teď myslet na moc věcí, kromě toho, že se chtěla soustředit na něco jiného, než na bolest. Zhluboka se nadechla a pevně stiskla víčka k sobě.
Když muž se šitím začal, doufala, že omdlí, protože nechtěla, aby ji slyšel křičet bolestí.
Vší silou tiskla rty k sobě. Za nimi měla zuby skousnuté tak silně, až jí začínala bolet čelist. Nehty se jí zarývaly do deky, na níž ležela a hruď se jí třásla potlačovaným křikem.
Dřív však, než její sebeovládání mohl prolomit další očekávaný vpich jehly a poté tah nitě tkání, uslyšela mužův hlas, jak řekl: „Už to je.“
Pomalu otevřela oči a spatřila, že jí muž ránu suší dalším kusem své košile a poté znovu zaťala čelist, jakmile jí ránu polil další dávkou pálenky.
Opět zavřela oči a cítila, jak jí muž nohu otírá a pak začíná převazovat kusem plátna a poté obvazem.
Se stisknutou čelistí se soustředila jen na svůj dech. Na víc myslet nedokázala.
Naprosto ji tedy překvapil zvuk mužova hlasu.
„Přemýšlel jsem…“ řekl a na chvilku se odmlčel.
Jeho ruce se nezastavily a dál zavazovaly dívčinu nohu.
„Každý ti tady říká ‚divoženko‘, ale… to asi nebude tvoje jméno, nemám pravdu?“ zeptal se a zadíval se na ni.
Cara měla pořád zavřené oči a to, že se na ni teď dívá, spíš vycítila.
Nic na to však neřekla a mlčela. Neměla ani tu nejmenší chuť se s ním začít bavit, i když jí pomáhal.
Muž obvaz roztrhnul a oba konce zavázal, aby jí držel na noze.
Cara poté uslyšela, jak utrhnul další kus nějaké látky a ucítila jeho ruku na své paži. Nečekala to, a proto sebou poplašeně trhla a otevřela oči.
Seděl u ní o trochu blíž a otíral jí paži od krve. Potom jakoby nic roztrhl její rukáv, aby viděl paži po celé délce.
Jejího cuknutí si nevšímal a vzápětí jí pohlédl do očí a trochu zdvihl obočí, potom řekl: „Takže… jak se jmenuješ?“
Druhou rukou si její paži natočil na bok, aby viděl, kam až rána zasahuje.
Cara na něj nevěřícně pohlédla, vzápětí se ovšem vzpamatovala.
„Zkoušíš se chovat slušně?“ zeptala se a v hlase jí zaznívala nevěřícnost.
Muž se na ni podíval a odvětil: „Možná,“ pousmál se.
„Taky by ti to občas neuškodilo,“ dodal vzápětí.
Vzal pálenku a nalil trochu i na její paži.
Cara sykla bolestí a odvětila: „Máš… zvrácený… smysl pro… humor.“
Muž se pousmál a pokrčil rameny: „Lepší nějaký, než žádný.“
Cara zatnula zuby a odvrátila hlavu, aby neviděl její bolestný výraz. Přitom však neustále přemýšlela, zda mu má odpovědět, nebo ne.
Dřív, než mohla dospět k nějakému rozhodnutí, muž znovu promluvil.
„Pokud ti to pomůže v rozhodnutí, zda mi odpovědět, nebo ne… tak… jsem Jeremy.“
Dívka k němu otočila hlavu a pohlédla na něj.
Když se setkala s jeho pohledem, tak v jejích očích muž tentokrát poprvé uviděl nefalšované překvapení. Zbytky vzdoru, které u ní ještě před okamžikem spatřoval, jako by se rozplynuly.
Chvilku zastavil pohyb svých rukou, ošetřujících její paži, a jen se na ni díval.
Jak hleděl na její potlučenou a zkrvavenou tvář, napadlo ho, že kdyby na té zdi tak dlouho neseděl a nehrál si na uraženého, nemusela vůbec dopadnout tak žalostně.
Ucítil slabý náznak odpovědnosti a lítosti. Na něco takového vůbec nebyl zvyklý a tak ho i tato malá stopa, jež se v jeho nitru ozvala, překvapila a zasáhla.
Sklopil oči opět k její paži a mlčel.
Uvědomil si, že bude lepší počkat a nechat jí chvíli čas na rozmyšlenou, protože kdyby na ni naléhal, pravděpodobně by se zapřela a nic by se o ní nedozvěděl.
Takže dál otíral její paži, až už krvácela méně, a potom na ni přiložil kus čistého plátna a začal ho přichycovat obvazem.
Cara byla úplně zaskočená změnou jeho chování. Nedokázala pochopit a nebyla si jistá, zda to je nějaká hra anebo se tak chová doopravdy.
Ale když se na něj podívala a viděla jeho výraz a jeho oči, které se na ni upíraly, něco jakoby jí říkalo, že to, co říká a to, co dělá, není proto, aby jí ještě víc ublížil, nýbrž proto, aby jí skutečně pomohl.
Ještě chvíli strávila váháním, nakonec však vydechla a potichu řekla: „Cara.“
Hned nato ucítila, jak se mužovy ruce zastavily v pohybu a tak na něj pohlédla.
Díval se na ni a jeho výraz si vyložila jako zmatený, a proto ji napadlo, že jí možná nerozuměl a tedy odpověď zopakovala.
„Jsem Cara,“ řekla víc nahlas, aby ji už slyšel.
Jeremy ji slyšel dobře hned napoprvé, jen ho překvapilo, že mu skutečně odpověděla.
Chvilku se na ni proto díval značně překvapeně, což si dívka vyložila jako zmatení, a poté krátce kývl hlavou a dal se zpátky do obvazování její paže.
Pár okamžiků přemýšlel a uvažoval, co by měl říct dál a mezitím obvaz na její ruce dokončil.
Pohlédl na její tvář a pak vstal. Přešel k vědru s vodou, které opět stálo vedle krbu, a donesl ho k posteli.
Stočil zbytek své košile dohromady a namočil do vědra. Vyždímal ho a chtěl ho přiložit ke Cařině tváři.
Ta však, jakmile jí došlo, co chce udělat, trhla hlavou dozadu a nedůvěřivě se na něj dívala.
Jeremy se na ni podíval se zdviženým obočím.
„Když už se do něčeho dám, tak se to snažím dělat pořádně...“ řekl a přisedl si k ní blíž, aby jí na hlavu lépe dosáhl.
Cara zatnula zuby a s očima pevně upřenýma na jeho tvář ho nechala, aby jí začal otírat obličej od krve.
Voda byla studená jako led, ale pro svou rozpálenou hlavu si právě nedovedla představit nic lepšího.
Nakonec zavřela oči a snažila se opět soustředit na dýchání, jelikož jí začínalo být znovu špatně.
Jeremy jí setřel krev, až byla její tvář zase skoro normální, kromě náznaku tvořících se modřin pod okem a na levé straně líce.
„Asi už ti to říkalo hodně lidí,“ začal a namočil látku znovu do vody, „ale… máš odvahu.“
Cara při jeho slovech otevřela oči a při posledním se mu jimi zabodla do jeho.
Svraštila nevěřícně čelo a řekla: „Odvahu?... Odvahu?“ vydechla.
Jeremy se na ni zmateně podíval: „Nazvala bys to snad jinak?“
Namočil látku do vody ještě jednou a poté jí ji přidržel na spánku.
Jelikož Cara neodpovídala a dívala se na svou zdravou ruku zatnutou v pěst, pobídnul ji: „Když to tedy není odvaha, tak co?“
Dívka zdvihla hlavu a pohlédla na něj: „Je to jen zoufalá snaha nedovolit vám vzít si něco, na co nemáte ani v nejmenším právo.“
„Neuznáváš právo silnějšího?“ zeptal se a dál se jí upřeně díval do očí.
„Tímto právem se řídí zvířata. A pokud silnějším nazýváš to, že někoho svážeš a pak ho uhodíš, tak máš pravdu – neuznávám,“ odvětila jasným hlasem.
Jeremy se zamračil: „Takhle jsem tě neuhodil.“
„Ne, ale tvůj bratr ano. Ty jsi pro změnu udělal něco mnohem statečnějšího,“ řekla dívka ironicky.
Muž přivřel oči a zhluboka se nadechl, aby se uklidnil. Uvědomil si, že ještě před pár dny by ji za takovéhle řeči nejspíš uhodil – zraněná nezraněná.
Znovu látku namočil a vyždímal a poté přiložil na Cařinu tvář.
„A jak nazveš toto, jak se mnou mluvíš? Ať udělám nebo řeknu cokoliv, pořád jsi jedovatá a drzá. Co to je? Odvaha? Drzost? Prostořekost?“
„Přirozenost,“ odvětila Cara a chvilku zavřela oči, když jí tváří proběhla bolest.
„Přirozenost?“ zeptal se Jeremy a jeden koutek úst mu stoupl v úsměvu.
„To si nemyslím,“ řekl a přimhouřil oči. „Za svůj život jsem nepotkal žádnou ženu nebo dívku, která by se chovala tak, jako se chováš ty.“
Cara zatnula zuby a opět zavřela oči, jelikož se jí znovu začínala točit hlava: „To mám brát… jako lichotku?“
Jeremy se zasmál: „Ber to jak chceš.“
„Možná, že se tak nechovaly proto, že neměly sílu a nebo proto, že tě považovaly za něco víc,“ řekla Cara nakonec a otevřela oči.
Mužův úsměv zmizel a jen se na ni díval. Stáhl ruku s látkou z jejího obličeje a pouze jí hleděl do očí.
Naprosto ho ochromilo to, co právě řekla a uvědomil si, že ona ho skutečně nebere jako něco víc.
Teď poprvé jako by byl schopný podívat se sám na sebe jejíma očima – vidět se tak, jak ho viděla ona.
Pro ni byl zvrhlík, bídák, lump. Jeden z těch, kvůli kterým je teď tady.
Ale ať už tady velel a muži na hradě ho poslouchali na slovo – ona ne. Mohl zjevně udělat cokoliv chtěl, ovšem její respekt a to, aby ho poslechla – brala ho jako někoho víc – by ničím nezískal.
Jedině kdyby se pokusil ublížit té malé holce nebo té druhé dívce, jenže stejně – dosáhl by tím jen toho, že by udělala, co by chtěl, ovšem uvnitř, v její mysli… tam by byl pořád tím stejným darebákem, za jakého ho měla a to vlastně právem.
Dívka mu upřený pohled oplácela a neměla přitom nejmenší tušení, co se mu nyní odehrává v mysli.
Jeremy nakonec trhnul hlavou, aby se dostal se souvislého proudu myšlenek a řekl jí: „Zůstaň tady. Donesu ještě čistou vodu.“
Potom vstal, a i s vědrem zamířil ke dveřím. U nich se ještě otočil a dodal: „Jestli utečeš, což bych ti opravdu neradil, prostě si tě najdu. Pro tvé vlastní dobro by bylo lepší, když teď tu nohu nebudeš namáhat. Takže… tady zůstaň.“
Poté na ni na okamžik upřel pohled a vzápětí zmizel za dveřmi.
Cara zůstala hledět na dveře a v duchu věděla, že tentokrát se opravdu utéct nepokusí. Neměla na to už sílu. Navíc byla ohledně tohoto muže už moudřejší, takže věděla, že to, co řekl, by pak taky skutečně udělal.
Hlava ji bolela opravdu dost a připadala si hrozně vyčerpaná a slabá.
Svezla se na posteli o něco níž, aby hlavě ulevila, a na chvilku zavřela oči.
V duchu se jí začaly míhat obrazy útočících mužů a poté hned Jeremyho…
Naprosto ji vyvedlo z míry, když jí sám řekl, jak se jmenuje. Opravdu ve skrytu duše čekala, že jí sem dovleče a něco jí udělá. Na těch schodech jí to bylo samozřejmě jedno – byla tak zničená, že jí už na ničem pomalu nezáleželo.
Teď byla překvapená a zmatená, že jí neublížil, že jí dokonce pomohl. Nevěděla, co si o tom myslet. Dobře si pamatovala, jakou měl sílu a teď, jak ji ošetřoval, tak si uvědomila (ačkoliv se jí to ještě pořád trochu příčilo), že asi umí být i jiný, než jen nějaký bezduchý barbar.
Najednou pod svými zavřenými víčky spatřila jeho tvář a jeho oči, když se na ni před pár minutami díval a tentokrát jí připadalo, že se na ni nedíval jako na nějakou služku nebo kořist, s níž by si chtěl pohrát.
Díval se na ni… přirozeně. Nebyl v tom chtíč, ani přehlížení, ani posměch a dokonce ani opovržení.
Nechápala to, a čím více se na důvod nebo vysvětlení jeho chování snažila přijít, tím víc ji hlava bolela. Proto nakonec pevně stiskla víčka k sobě, jakoby tak chtěla přetrhnout nit myšlenek a zkoušela nemyslet na nic.
Po chvilce se její křečovité držení víček změnilo na uvolněné, a aniž to sama zaznamenala – usnula.
Jeremy se po pár minutách vrátil zpátky i s vědrem čisté vody, a jen co otevřel dveře, už se nadechoval, aby něco řekl.
Jenže jakmile spatřil, že dívka leží na lůžku, má zavřené oči a její hruď se zvedá v klidném nádechu, překvapeně vydechl.
Možná proto, že jedna jeho část čekala, že už tady nebude a že ji bude muset jít hledat, či proto, že by ho nebylo napadlo, že tady usne.
Nakonec za sebou potichu zavřel dveře a vědro postavil k posteli. Chvíli sledoval dívčinu uvolněnou tvář, na níž se už rýsovaly pěkné modro-fialové pruhy a potom se rozešel k oknu.
Pár minut sledoval záři od zapadajícího slunce, která osvětlovala zahradu, a v ní obzvláště koruny stromů, než se s výdechem posadil na parapet a zadíval se na Caru.
Není pro ni nic víc.
Jen ta prostá věta mu běžela celou dobu hlavou. Nedokázal pochopit, proč se ho to tak dotklo.
Copak by chtěl, aby pro ni byl něco víc? Jenže v jakém smyslu vlastně? Aby z něj měla respekt a poslouchala ho? Aby s ním mluvila jako každá jiná?
Zůstal sedět na parapetu ještě několik minut a jen se na ni díval a v hlavě mu mezitím poletovaly všechny možné myšlenky.
Nakonec mu hlava začínala těžknout stejně jako víčka a tak si řekl, že už půjde spát. Stejně dnes neměl nic v plánu a na spánek se už opravdu těšil.
Postavil se a udělal krok k posteli, než mu došlo, že vlastně není prázdná. Otočil hlavu k dřevěné židli, z které pohodlnost přímo čišela a poté stočil hlavu na zem ke kožešinám.
Unaveně vydechl a prohrábnul si rukou vlasy. Nechal ruku klesnout za krk a znovu pohlédl na lůžko.
Dívka nezabírala moc místa a navíc byla jen na pravé polovině postele.
Jeremy ten nápad chvíli zvažoval.
Nakonec si zul boty a opatrně do postele vlezl. Lehnul si na opačnou půlku, čelem k dívce.
Ta jen lehce pohnula hlavou, ale neprobudila se.
Muž se na ni díval tak dlouho, dokud ho znovu nezačala přepadat únava. Pak zavřel oči a po chvilce usnul.
Když se Cara probouzela, okamžitě ucítila třeštící hlavu a další bolest jí vysílal každý kousek těla. Jakmile začala otevírat oči, z úst jí uniklo tiché zasténání.
Zamžourala do tmy, která kolem panovala. Po chvilce nad sebou dokázala rozeznat tmavá nebesa postele.
To jakoby jí vrátilo vzpomínky na to, co se stalo před tím, než usnula. Trhla sebou a zalapala po dechu.
Když otočila hlavu doleva, málem vykřikla. Zatnula však zuby, na pár vteřin zavřela oči a zhluboka se nadechla, aby se uklidnila.
Jakmile poté oči otevřela a několik chvil sama sebe přesvědčovala, že klidný dech, jímž se muži zvedala hruď, svědčí o tom, že opravdu spí – úlevou vydechla.
Jen co se zděšený tlukot jejího srdce zklidnil, zadívala se na jeho tvář, jíž právě slabě osvětlovalo světlo měsíce.
Sledovala jeho vysoké čelo, právě nezbrázděné žádnou vráskou, přejela očima po jeho krátkých vlasech a pak i tváři. Teprve teď si všimla, že je oholený, díky čemuž mu vynikly jasné obrysy lícních kostí.
Potom, co sjela očima níž, trochu zčervenala ve tváři, jelikož si uvědomila, že nemá košili, a jak na to vzpomínala, došlo jí, že ji vlastně neměl ani když ji ošetřoval.
Tehdy tomu ale nevěnovala ani tu nejmenší pozornost, protože jí mysl zaplnily jiné věci.
Všimla si zatahující se rány, táhnoucí se pod jednou klíční kostí ke druhé. Nechápala, proč teď necítí uspokojení, při pohledu na ni.
Se zatajeným dechem, jakoby se bála, že ho ve spánku její pohled ruší, přeletěla očima po jeho svalnaté postavě a nedokázala jednoznačně určit, proč se jí znovu zrychlil srdeční tep.
Vrátila se pohledem zpět k jeho tváři a zkoumala každý kousek, jako by se takto snažila přijít na vysvětlení jeho chování, jež jí prostě smysl nedávalo.
Za okamžik to ale vzdala, trhla sebou a pomalu se posadila. Chtěla jít pryč.
Sice se nebála, že kdyby se probudil a našel ji tu, tak jí něco udělá, nebo v to spíš doufala, už však potřebovala být sama.
Opatrně tedy stáhla nohy z postele a chvilku tak zůstala, aby se jí přestala točit hlava. Poté s úkosem pohlédla na svou nohu. V kotníku ji bolela docela dost.
Nechtěla riskovat, že při pokusu neslyšeně se odsud dostat, spadne a probudí ho.
Rozhlédla se a k její radosti na lůžku spatřila jeden obvaz. Natáhla se pro něj a pak se sklonila k noze.
Opatrně si kotník i nárt prohmatala a stiskla čelist, aby zadusila zasténání. Potom si ho rychle a pevně obvázala, čímž ho zpevnila.
Nepřipadal jí vymknutý, spíš pohmožděný.
Jen pro jistotu si vyhrnula sukni a přejela rukou po obvaze. Necítila, že by z rány prosakovala krev. Poté zkontrolovala i paži – rovněž nekrvácela.
Musela uznat, že Jeremy odvedl dobrou práci.
Ještě si lehce rukou přejela po spánku, kde cítila bolest nejvíc. Vlasy na boku měla slepené krví a cítila tvořící se krustu v místě rány. Měla ji od spánku až k uchu. Nekrvácela však a to bylo hlavní.
Jakmile byla hotová s kontrolou, opatrně se dlaněmi zapřela do lůžka a vstala.
Nejprve zkusila na nohu zlehka došlápnout a přitom se rukou držet postele. Když se jí to povedlo a byla si jistá, že bolest zvládne, udělala krok.
Pomalu se dobelhala až ke dveřím. U nich se ještě otočila a pohlédla zpátky na muže.
Stále bez pohnutí ležel a spal.
Caře se ulevilo a potichu odsunula závoru a otevřela dveře. Vyšla ven a stejně neslyšně je za sebou i zavřela.
Zhluboka vydechla a otočila se směrem ke schodišti.
Hlava ji bolela ještě hůř, než odpoledne a musela si dávat velký pozor na to, aby na zraněnou nohu došlapovala jen lehce. Při každém kroku slabě sykla bolestí.
Jednu ruku si držela u hlavy, druhou na stehně - nad ránou.
Najednou za sebou zaznamenala pohyb.
Než se však stačila otočit a podívat se do tváře tomu, kdo byl za ní, ucítila na své šíji něčí ruku.
Ta ji vzápětí chytila kolem krku a poté přirazila k hrudi neznámého.
„Ale… copak tady děláš?“ ozval se jí u ucha tlumený hlas, v němž zaznívalo nepěkné potěšení.
Zůstala stát jakoby zkameněla.
Byla si dobře vědoma toho, že nemá šanci na útěk. Obvaz na její ruce byl ke všemu víc, než dobře vidět, takže k tomu, aby ji neznámý způsobil obnovení krvácení a pořádné bolesti, by stačilo jen to, kdyby ji silněji popadnul za paži.
Pro jednou jí došlo, že teď bude muset zapomenout na nekrytý vzdor.
„Já jsem…“ začala, i když neměla nejmenší tušení, co má říct, „šla jsem jen…“
V hlavě jí bleskla myšlenka, jak ráda by teď ležela v té posteli, z níž vstala a klidně i vedle Jeremyho. V návalu zoufalství jí došlo, že na toto by ještě včera nepomyslela ani omylem.
„Ano?“ zašeptal hlas a dívka ucítila, jak nos neznámého objíždí okraj jejího ucha.
Jeho ruku pak ucítila u svého pasu, kde se kolem něj začala obtáčet jako had.
Srdce jí divoce bušilo a hlava jí kvůli zrychlenému tepu třeštila čím dál víc. Začínalo jí být i špatně a měla pocit, že se snad pozvrací.
Jak byla přitisknutá k jeho tělu, u boku ucítila jílec meče, takže si uvědomila, že onen neznámý je jeden ze strážných.
Zkusila se od něj odtrhnout, ale dosáhla jen toho, že ji k sobě muž přirazil ještě víc.
„Nikam nepůjdeš,“ zašeptal přerývaně.
Jeho ruka ji teď kolem pasu svírala přímo bolestivě.
Na kratičkou chvíli ji napadlo, jestli by mělo cenu, zkusit mu vzít meč.
Vnímala mužův zrychlený dech na svém krku a cítila jeho rty na šíji.
Nakonec se rozhodla pokusit se o to, i když jí bylo dopředu jasné, že to nebude mít asi žádnou cenu. Nedokázala zkrátka jen tak stát a nechat ho, aby si s ní dělal, co chce.
Krátce se nadechovala a snažila se nevnímat mžitky tančící jí před očima. Pomalu ohnula a zdvihla levou ruku, až její prsty lehce přejely po jílci.
Muž ji mezitím líbal na krku, což Caře dodalo chabý náznak naděje, že jeho pozornost bude aspoň na chvíli zaměstnaná něčím jiným.
Už po jílci pomalu spouštěla dlaň, aby meč uchopila.
Vtom se najednou ztichlou chodbou ozvalo: „Roberte?“
Muž sebou cuknul a narovnal se. Vzápětí nato Cara ucítila, jak od ní ustoupil a otočil se čelem k tomu, kdo na něj promluvil.
Nevěděla, jak je to možné, byla si ovšem naprosto jistá, že ten hlas patřil Jeremymu.
„Ano, pane?“ odvětil Robert.
„Co tady děláš?“ zeptal se Jeremy dál a probodával ho zuřivým pohledem, který dívka ovšem nemohla vidět.
„Já… pane… potulovala se tady a tak jsem…“ začal.
Jeremy ho však přerušil: „Pro něco jsem ji poslal… Takže za to zdržení, že už tak dlouho čekám, nemůže tedy ona, ale ty…“
„Promiňte, pane. Nevěděl jsem to,“ vyhrknul muž hned omluvu.
Jeremy kývnul hlavou k postraní chodbě a Robert se okamžitě sebral a zmizel v ní.
Cara se neodvážila otočit, až teď – když za sebou slyšela hrobové ticho a v zádech pocit pozorujících očí – se obrátila.
Sotva na Jeremyho pohlédla, střetla se s jeho podmračený výrazem a pevně stisknutou čelistí.
Nehodlala tam stát ještě delší dobu a proto se potichu zeptala: „Co chceš donést?“
Jeremy k ní přistoupil blíž a nepřestával se zavrtávat svýma očima do jejích.
„Nic,“ syknul.
Chvíli se rozhostilo ticho, během něhož se oba jen měřili pohledy. Jeremymu v něm čišela zlost a nevěřícnost, zatímco Caře překvapení a nechápavost.
Muž už to ticho zjevně nedokázal udržet, protože skrz zatnuté zuby pronesl: „Uvědomuješ si, že v noci je nanejvýš nebezpečné, aby ses tady potulovala po chodbách?“
Cařino čelo se bolestně stáhlo, i přesto mu však dokázala odpovědět stejným zlostným tónem: „Podle mě je nebezpečné být v okruhu jedné míle odtud.“
Jeremy si odfrknul, nevěřícně se zasmál a zavrtěl hlavou. Poté znovu upnul zrak k dívce.
„Opravdu sis myslela, že bys mu ten meč dokázala vzít? Už jsem ti dneska dvakrát zachránil kůži. Dochází ti to?“ vyjel na ni.
Cara už chtěla něco odseknout, ale zadržela svůj vztek, jelikož jí ještě stačilo dojít, že má pravdu.
Celou dobu se tomu bránila, bylo jí nicméně jasné, že si aspoň toto zaslouží.
„Děkuju,“ řekla a z hlasu jí při tomto slově vztek zmizel.
„O tvoje díky nestojím!“ vyštěknul a přiblížil svou tvář k její ještě blíž.
Caře se rozšířily oči a narovnala se do celé své výšky, aby mu mohla lépe vidět do tváře. I přesto k němu však musela vzhlížet, jelikož byl možná o pět palců vyšší.
„Tak o co?“ zeptala se zdviženým obočím. „Co chceš?... Proč jsi mi pomohl? Proč jsi mi dvakrát zachránil kůži? A proč jsi mě ošetřil?... Proč?“
Přelétala pohledem mezi jeho očima a čekala, co řekne. Byla doopravdy zvědavá.
Kromě toho ovšem i naštvaná, proč na ni tak vyjel, i když si samozřejmě říkala, že u člověka jeho zrna by ji asi nemělo překvapit nic.
Najednou uviděla jeho ruku, jak se zvedá k její tváři. Cukla sebou, protože to v ní vyvolalo podvědomé očekávání rány.
Jeremy však ruku vzápětí spustil podél těla a jen se na ni díval.
Z jeho očí nedokázala vůbec nic vyčíst.
Cloumala jím zlost, ale jakoby s ní bojoval a nevěděl, co přesně vlastně teď chce udělat.
„Tak proč?“ zeptala se Cara silnějším hlasem a hleděla na něj i přesto, že se jí točila hlava.
Jelikož neodpovídal ani po další chvíli a jen se na ni díval, zavrtěla hlavou a řekla: „Jsi stejný, že?... Stejný jako oni… Myslíš si, že když se budeš chvíli chovat slušně, že ti budu po vůli dobrovolně?“
Jeremyho výraz se změnil na znechuceně nevěřícný.
„Tohle si myslíš?“ zeptal se.
„Ano!“ odvětila skrz zatnuté zuby. „Co jiného bych si asi měla myslet?... Že ti došlo, jak odporně ses choval, a proto se snažíš změnit?“ vydechla se smíchem.
Jeremy pokrčil rameny a rozhodil rukama.
„Víš, co?“ zeptal se jí a odstoupil od ní. „Běž si… Doufám, že cestou už nikoho nepotkáš… Hodně štěstí.“
Nato se od ní otočil a odešel ke svému pokoji.
Cara ho nechápavě sledovala, dokud se za ním s třísknutím nezabouchly dveře.
Cena odvahy - VIII. kapitola
Copyright © 2011 Anne Leyyd