23. kapitola - otázky

Cara na muže třeštila oči. Měla pocit, že se jí to snad zase zdá. Jenže Jeremy, který teď stál před ní a díval se na ni, byl až příliš skutečný na to, aby začala pochybovat.

Teprve po několika sekundách jí došlo, co říkal.

„Co?“ zeptala se šeptem ztuhlá jako socha.

„Slib mi,“ řekl Jeremy stejně tiše jako ona, „že se mě nebudeš na nic ptát. Řeknu ti všechno, co musíš vědět, ale na zbytek… se ptát nebudeš.“

Pevně jí hleděl do očí a dál svíral její paže, jakoby jí chtěl zabránit v útěku.

Jeho požadavek dívku přesvědčil o tom, že opravdu nesní. Nemohla však uvěřit tomu, co jí říkal.

Opravdu je chce vzít domů? Pryč z tohoto místa? Všechny? Ale proč?

Cařinu mysl zaplavil hotový příval otázek a myšlenek.

Pomalu jí ale začínalo docházet, že pokud chce, aby se odtud dostaly, bude se muset v jednom kuse kousat do jazyka a svou zvědavost se snažit pohřbít nejhlouběji jak to půjde.

Chápala však, že za to, že se dostanou pryč, je to skoro směšná cena, kterou bude muset zaplatit.

Zamrkala a jasným hlasem řekla: „Slibuju.“

Jeremy vydechnul a pustil ji. Vypadalo to, že mu ze srdce spadl těžký balvan. Mírně se pousmál a odstoupil od ní. Přešel ke krbu a posadil se na jednu z kožešin před ním, obličejem otočený k přívětivě praskajícímu ohni.

Cara jej chvíli sledovala a pokoušela se srovnat v hlavě to, co se právě stalo. Pak se otočila na Selenu, která se neklidně zavrtěla, ale dál spala.

To ji uklidnilo a se silně tlukoucím srdcem si přisedla k muži. Mysl jí zaplnil obraz rozzářených tváří Sarah i Seleny, když si je představila znovu s jejich rodinami.

Tiše vedle Jeremyho seděla a čekala, až promluví.

Pocit radosti a vzrušení, který ještě před momentem cítila, však náhle zmizel a nahradila jej prudká úzkost a sevření hrudi.

Cara střelila k muži očima a v tom okamžiku jí došlo, že pokud jeho plán vyjde a opravdu je dostane z hradu, už nikdy ho nejspíš neuvidí. Srdce jí ztěžklo a zachvátila ji silná nevolnost. Dokonce ucítila, jak ji v očích zaštípaly slzy. Spěšně však zamrkala, aby se jich zbavila.

Nechápala, jak je to možné, ale cítila, že nechce odejít. I přesto, že se jí v mysli objevila vzpomínka na otce a na Katie a na všechny další, tak pocit bolesti z toho, že se s Jeremym bude muset rozloučit, je všechny přehlušil.

„Víš…“ promluvil Jeremy náhle, „měl jsem to udělat už dávno.“

Pohlédl na Caru a ona v jeho očích zase spatřila tu bolest, jaké si již několikrát všimla.

„Nechtěl jsem, aby… se něco takového stalo. Ani jí, ani tobě… “ řekl a zatnul čelist. „Kdybych to mohl vrátit,“ vydechnul a zoufale se zasmál. „Udělal bych to. Udělal bych všechno, abych to mohl vrátit. Ale kromě toho, že se… že vás chci dostat pryč, tak ti… Nemůžu ti dát nic víc, než… víc, než omluvu.“

Cara rychle zamrkala a stěží polkla, protože měla úplně stažené hrdlo.

„Je mi to všechno hrozně líto a… omlouvám se ti za všechno… za všechno… co jsem ti kdy udělal a co se ti kvůli mně stalo,“ dodal s pohledem upřeným na její hrdlo, kde stále jasně viděl otisk Marcusových prstů.

Dívku jeho slova i celý náhlý zvrat situace tak zaskočil, že v první chvíli nedokázala nic říct. Ještě pořád se snažila vstřebat to, že jim skutečně pomůže a proto byla v naprostém šoku, když ještě slyšela, že se jí opravdu omluvil. Včera si myslela, že se jí omlouval za to, co udělal, ale nebyla si tím jistá. Nyní však, jakmile si jistá byla, se nemohla zbavit pocitu, že na sebe Jeremy (ke všemu dalšímu) bere vinu za něco, za co vůbec nemůže.

Jak se na něj dál dívala a viděla v jeho očích tu ryzí upřímnost a lítost, pocítila opět nutkání ho začít utěšovat a té tíhy mu z beder ubrat.

„Za to… co mi udělal Marcus, se omlouvat nemusíš. A ty… nic tak hrozného jsi mi neudělal,“ řekla přiškrceným hlasem.

Jeremy na ni upřel zoufalý pohled: „Prosím… přestaň. Vím moc dobře, co jsem ti udělal.“

Cara se nadechla, jako by chtěla něco říct a popřít to, jenže nevěděla, co přesně by vlastně měla vyslovit. Byla ještě příliš zmatená a uvažování jakoby se jí zpomalilo, takže nakonec mlčela.

Muž ani nečekal, že by něco chtěla říct, a také se chtěl vyhnout jejím pokusům o jeho ospravedlňování. Věděl, že soucit si nezaslouží o nic víc než odpuštění, a proto se nadechnul a řekl: „Teď se ale nechci zabývat tím, s čím už nemůžu nic udělat. Chci ještě zachránit to, co se dá.“

Znovu se snažil oprostit od bolesti a soustředit se na to, co všechno musí dívce říct.

S pohledem upřeným do plamenů tedy začal mluvit.

Jakmile skončil, nastalo v pokoji hrobové ticho – úplně stejně jako když svůj plán řekl Evelyn. Jediným rozdílem bylo, že dívka na něj (na rozdíl od ženy) třeštila oči a prsty zaťaté do pěstí jí skoro modraly.

Jeremy jí hleděl do očí a čekal, co na to řekne. Cara však stále mlčela, dívala se na něj upřeně a velmi dlouze, snažíc se tak dobrat odpovědi na základní otázku - Proč? Ačkoliv se však snažila sebevíc, nedokázala z jeho tváře nic vyčíst. Muž se uměl skvěle ovládat a veškeré emoce nebo projevy jeho citů byly nyní pečlivě skryty za jeho kamenným výrazem.

Dívka nakonec vydechla a sklopila pohled k zemi. Věděla, že Jeremy čeká, co na to řekne. Jeho plán jí však připadal jasný. Chápala, co bude muset udělat. To, co ji nutilo držet po celou dobu jeho vysvětlování zaťaté prsty do dlaní, bylo vědomí, že svůj život nebudou riskovat jen ony, ale i Evelyn, Peter, pár dalších mužů ale hlavně Jeremy. Nechtěla ani domýšlet, co by se mu stalo, pokud by to nevyšlo a někdo se o tom dozvěděl.

Mysl jí však zatížila další věc. Okamžitě si vzpomněla na svůj slib, který muži dala.

Zdvihla hlavu a zadívala se na něj. Pořád ji klidně sledoval. Skoro měla pocit, jakoby si ten pohled na ni užíval.

Cara několik sekund váhala, ovšem nakonec přece jen promluvila – s nadějí, že se dočká odpovědi.

„Pokud to… vyjde a dostaneme… dostaneme se pryč,“ snažila se při tom nevnímat zvláštní bolest v hrudi, „tak potom… se zase všechno vrátí zpátky? Vyberete si… další vesnici nebo město a…“

Jeremy ji však přerušil: „Pamatuješ na svůj slib? Tohle… se tě už netýká. Řekl jsem, že ti řeknu všechno, co potřebuješ vědět. A tohle už opravdu vědět nemusíš.“

Cara sklopila oči na podlahu a pevně stiskla čelist, aby si zabránila říct něco, čeho by mohla litovat.

Jeremymu ale po chvíli ticha došlo, že by jí měl asi objasnit ještě něco. Znal ji už natolik, aby věděl, že by jí starost o osudy dalších lidí nedala spát a spojovala by si jeho jméno s dalšími vypleněnými městy, rozvrácenými rodinami a zneuctěnými ženami.

„Ne,“ vydechl pak. „S drancováním už je konec. Vaše město… bylo poslední.“

Dívka zdvihla hlavu a mírně pootevřela ústa. Zůstala na něj vyjeveně zírat.

„Cože?... Marcus… vy… Vy začnete žít poctivě?“

Jeremy se potichu upřímně rozesmál.

„No, myslím, že ne přesně v tom smyslu, jaký myslíš ty, ale… dalo by se to tak říct. Pro některé tu bude ta možnost,“ dodal a opět se tvářil vážně.

Cara dlouho mlčela a snažila se přijít na vysvětlení, jak by toho mohl Jeremy dosáhnout. Napadlo ji však jen jedno a proto na něj s hrůzou vytřeštila oči.

 „Ty chceš… chceš je zabít? Některé… muže tady?“ zeptala se potichu.

Umínila si, že pokud by chtěl zajistit konec plenění takhle, rozmluví mu to nebo se o to aspoň pokusí. Nechtěla, aby měl na rukou další krev.

Jeremy však zavrtěl hlavou: „Ne. Nikdo se nebude vraždit ani zabíjet. Pokud to nebude naprosto nevyhnutelné.“

„Jak…“ začala, ale mužův výmluvný pohled ji umlčel.

„Podívej,“ promluvil ještě Jeremy, snažíc se o trpělivost, „vím, že to je pro tebe těžké nevědět víc. Můžeš mi ale věřit, že ti říkám pravdu. Pokud to nebude naprosto nevyhnutelné, nikdo k úrazu nepřijde. Víc ti ale říct nemůžu a nechci,“ dodal tónem jasně naznačujícím, že věc považuje za uzavřenou.

Cara pomalu přikývla a v místnosti se znovu rozhostilo ticho. Jeremy hleděl do plamenů, zatímco dívka sledovala stíny na zdi.

Srdce jí těžce tlouklo do žeber a mysl jí zaplnila nová vlna úzkosti. Představa, že už ho nikdy neuvidí, jí stále divoce pobíhala před očima. A tak, sotva už ten pocit nemohla vydržet, bezděčně vyhrkla: „A vy… zůstanete tady?“

Napadlo ji totiž, že když bude tady, nebude to nutně znamenat, že už jej nikdy neuvidí. Chtěla si nechat aspoň nějakou naději - nebyla si sice stále jistá, proč po tom vlastně tolik prahne, aby nějakou měla, ale chtěla ji.

Jeremy několik minut mlčel, jakoby uvažoval, zda jí na tuhle otázku odpovědět nebo ne. Strnule seděl před krbem a hleděl do ohně.

Nakonec vydechl: „Ne… Všichni musí odejít.“

Tep dívčina srdce se zadrhnul a pak opět rozběhl naplno.

„Ty… taky?“ zašeptala další otázku a opatrně se na něj zadívala.

„Já taky. Odejdu… někam jinam,“ přiznal klidně.

Jeremy celou dobu velmi pečlivě volil svá slova, aby neříkal lež a zároveň se vyhnul tomu, co dívce říct nemohl. Snažil se, aby vypadal klidně navenek a sám kvůli sobě se snažil zachovat klid i ve své mysli. Jenže to mu už tak dobře nešlo.

„Proč tady nezůstaneš? Je to přece… tvůj domov,“ řekla Cara a cítila, jak bolest v její hrudi ještě zesílila.

„Protože…“ začal Jeremy, „už to… nebude můj domov. Za jistou… dalo by se říct službu, jsem hrad slíbil jednomu muži a jeho rodině.“

Dívka se dala do dalšího uvažování o tom, co muž právě řekl a všemožně se snažila potlačit bolest, strach a zoufalství. Neměla ani ponětí, kde se to v ní všechno naráz vzalo.

Aniž si to uvědomila, tvář se jí křečovitě stáhla a oči dostaly bolestný smutný nádech.

„Neměla bys být…“ začal Jeremy sotva si toho všiml, „já nevím… šťastná? Dostanete se domů a o to ses přece celou dobu chtěla pokusit – o útěk, aby ses dostala pryč.“

Cara sklopila oči na své ruce.

„Já… jsem ráda,“ přikývla posléze. „Jen se… nedovedu… Nedovedu se radovat, když vím, že budu moct jít domů ale… ty ne. Ty se… přijdeš o… o všechno,“ dořekla a přejela pohledem po pokoji.

Avšak hlavní důvod toho, proč se neraduje, si nechala pro sebe.

Jeremy se nad její starostí pousmál. Hned se cítil o trochu lépe, jakmile viděl, že jí jeho osud není lhostejný. Nebo aspoň ne úplně.

„Nepřijdu o všechno,“ řekl, mírně přivřel oči a předklonil se. „Tohle všechno,“ přejel bradou po pokoji, „je ve skutečnosti nic. I když bych měl tenhle hrad nebo třeba bezpočtukrát lepší a plný všech skvostů ale neměl ho… čím vyplnit, tak k čemu by mi byl?... Vzpomínky si ponesu sebou, ať už budu tady nebo někde jinde,“ pokrčil rameny a zadíval se zpátky do ohně. „O to nejdůležitější nepřijdu,“ dodal šeptem.

Dívka nevěděla, co tím nejdůležitějším myslí ani co na to říct. Měla jen nutkání se k němu přiblížit a obejmout ho. Nedokázala se však pohnout z místa. V hlavě jí vířily myšlenky splétající se dohromady s pocity. Nedovedla se v sobě vyznat. Bála se v sobě vyznat.

Jeremy sebou náhle trhnul, jakoby si až nyní na něco vzpomněl. Střelil očima k dívce a otevřel ústa chtě něco říct. Náhle se však zarazil, uhnul pohledem a postavil se. Spěšně přešel ke dveřím.

„Chci ještě něco zjistit, budu co nejdřív zpátky,“ řekl, aniž na Caru znovu pohlédl.

Několik vteřin bylo ticho a poté jej dívka přerušila.

„Počkej!“ vyhrkla a postavila se. „Proč, Jeremy? Proč to děláš?“ zeptala se, jelikož už to v sobě nedokázala udržet.

Jeremy s rukou na závoře vydechnul, pootočil hlavu doprava a řekl: „Pamatuješ ještě na svůj slib?“

Cara bezradně vydechla a klesla zpátky na kožešinu před krbem.

Jeremy se smutně pousmál a vyšel ven.

Jen co za ním cvakly dveře, dívka se k nim otočila. Pozorovala je a snažila se uklidnit.

Snažila se samu sebe přesvědčit, že by měla cítit radost a nedočkavost. Měla by se snažit si odpočinout, aby byla připravená. Měla by myslet na tu úlevu, až se nebude muset bát o svůj život. O život Sarah a Seleny. Nic z toho jí však nepomohlo. Takže si nakonec položila hlavu do dlaní, zhluboka dýchala a snažila se vzpamatovat tím, že nebude myslet na nic.

Nechápala se. Nechápala už nic. Věděla, že Jeremy měl pravdu – měla by být šťastná, přímo blahem bez sebe z vědomí, že už za krátko bude doma, a bude tam s ní i Sarah a Selena. Všechno se vrátí do běžných dní. Všechno přece bude jako dřív! Rozumově to všechno chápala a věděla, jak přesně by se měla cítit – jak si ty první dny tady myslela, že se bude cítit. Chtěla to tak vnímat! Chtěla být ráda. Opravdu ráda!

Cara náhle zběsile zavrtěla hlavou a zadívala se do plamenů. Po těle jí přejel mráz a tak se pevně rukama objala kolem ramen.

Nedovedla tomu věřit. Ve zmatku, který v sobě cítila, si byla jistá pouze jednou věcí – tím, že nic už nebude jako dřív. Nic.

Najednou uslyšela, jak se Selena na lůžku pohnula.

„Ca… Caro?“ zašeptala do ticha.

Dívka rychle vstala a přešla k ní. Pomalu ji vzala za ruku.

„Jsem tady, Seleno,“ řekla a usmála se na ni. „Jak ti je?“

Selena se rozhlédla po pokoji a jelikož nespatřila nikoho jiného, řekla: „Já… já nevím.“

Dívala se na Caru a do očí se jí začaly drát slzy. Rty se jí zachvěly.

„Caro, to bylo… bylo to… hrozné. Ti dva se na mě… vrhli se na mě a…“ hlas se jí zlomil a tělo se jí znovu roztřáslo.

„Nepřemýšlej teď o tom znovu, ano? Snaž se první odpočinout a trošku spát,“ zašeptala Cara a pohladila ji po tváři.

Selena po chvíli přikývla a chytila dívku pevně za ruku.

„Budeš tady?“ zeptala se.

„Ano, budu tady. Neboj. Budu hned tady,“ potvrdila Cara a už se chystala lehnout vedle ní.

Jakmile ale zdvihla koleno na lůžko, došlo jí, že pokud si vedle ní lehne, určitě usne.

Pustila tedy Seleninu ruku. „Donesu si sem křeslo, dobře?“ řekla raději, aby dívku zbytečně neděsila.

Přešla ke krbu a přitáhla si od něj k lůžku dřevěné křeslo. Na kamenné podlaze přitom trochu zaskřípalo a tak se jej Cara snažila přesunout více potichu.

Jen co byla u postele, sedla si do něj a vzala Selenu za ruku.

„Tohle je… tvůj pokoj?“ zeptala se jí potichu.

„No… dalo by se to tak říct,“ pousmála se na ni Cara a hladila ji po ruce.

Selena se začala dokola rozhlížet a utkvěla zrakem na tmavých nebesích nad sebou.

„Zkus si odpočinout a prospat se, ano?“ promluvila Cara a na chvíli jí stiskla dlaň silněji.

Selena posléze přikývla, otočila tvář na druhou stranu a zavřela oči.

Dívka se ještě natáhla pro deku a přikryla ji. Potom se co nejpohodlněji usadila v křesle, držíc Selenu za ruku a snažíc se pokračovat v úvahách tam, kde před okamžikem skončila.

Poté, co Jeremy vyšel z pokoje, zamířil rovně na začátek chodby. Jakmile stál před dveřmi vedoucími k Marcusovu pokoji, zhluboka se nadechnul, neobtěžoval se klepáním a vešel dovnitř.

První, co jej po vejití přivítalo, byl zápach krve a alkoholu.

Jeremy zběžně přejel zrakem po pokoji, který osvětlovalo pár svící stojících v nohách postele a mírně plápolající oheň v krbu. Od jeho poslední návštěvy před pár týdny se téměř nic nezměnilo. Dvě truhlice z tmavého dřeva stály po obou stranách zavřeného okna. To se nacházelo naproti dveřím po pravé straně. Krb byl přímo proti lůžku a vedle něj stála vysoká komoda, dále stůl a dvě židle. Po desce stolu se válely rozhozené pergameny a na talíři zbytky od večeře, pár pohárů a velký džbán s vínem. Většinu podlahy Marcusova pokoje pokrývaly různé kožešiny. V pravém rohu za dveřmi stálo několik mečů, dýk a nožů.

V jednom z křesel seděla Melisa. Dívala se na Jeremyho rozšířenýma očima, ruce při tom měla zaťaté do dlaní. Muž jí ovšem nevěnoval víc pozornosti a pohlédl na lůžko, na němž ležel Marcus.

Jeremy stisknul čelist, když viděl jeho tvář. Pocítil z toho pohledu uspokojení i nechuť zároveň. Ale přece jen – toho uspokojení cítil víc.

Marcusův obličej byl změněný otokem, který měl téměř všude. Kromě něj se v něm střídaly barvy od fialové, po modrou až k téměř černé díky zaschlé krvi. Podle zesíleného tmavého otoku v prostřední části nosu muži došlo, že Marcusovi nos opravdu zlomil. Vlasy se mu leskly potem a vodou z obkladu, který měl na čele. Košile, kterou měl na sobě, byla prosáknutá na mnoha místech také krví, potem, vodou i vínem. Na kusu holé hrudi, která byla ve výstřihu košile vidět, se mu táhla dlouhá tmavá modřina a krvavý šrám, kterých měl i na krku několik.

Nehýbal se. Jeho tvář byla odvrácená na opačnou stranu a vypadal, že spí.

Jeremy se sehnul k botě a vytáhnul z ní dýku. Střelil očima po ženě a překvapil ho její výraz. Nebyl vystrašený ani se v něm neodrážela zloba. To, co z něj během té chvilky, než se zaměřil jen na muže, postřehl, byla zvědavost s příměsí nedočkavosti.

Přešel až k posteli a kolenem pravé nohy uvěznil jednu Marcusovu paži, zatímco mu k hrdlu přiložil dýku, čímž ho probudil.

Muž mírně zakašlal a poté obrátil hlavu na druhou stranu. Přimhouřenýma očima se snažil rozeznat toho, kdo se nad ním naklání. Chtěl pohnout rukama, ale sotva ucítil, že pravou mu něco tlačí k matraci, škubnul sebou a zaměřil se na tvář nad sebou ještě pozorněji.

Po chvilce se mu podařilo Jeremyho obličej rozeznat.

Zamžoural na něj zpod oteklých víček a napuchlá ústa se mu roztáhla do pokřiveného úsměvu, zatímco Jeremyho rty se zkřivily v křečovité grimase, jak se pokoušel ovládnout.

„Kde… pak je tvé vychování, bratře? Zapomínáš… na všechny slušné způsoby, jak druhého probudit?“

 „Věř mi, Marcusi,“ zavrčel Jeremy, „že pokud budeš takhle žvanit, moje způsoby budou to poslední, co tě bude za pár sekund trápit.“

Škubnul dlaní, v níž držel dýku těsněji k Marcusovu hrdlu, až musel zvednout hlavu, aby se mu do něj ostří nezařízlo.

„A můžeš si být jistý, že tentokrát už by tě nezachránilo nic a nikdo,“ trhnul hlavou k Melise.

Marcus ztěžka vydechl a položil levou paži, kterou se chtěl začít bránit, chabě vedle sebe. Díval se na muže zlostnýma očima a mlčel.

Jeremy naoko uznale přikývl: „Po dlouhé době moudré rozhodnutí.“

„Tak co chceš?“ štěknul Marcus a zakašlal.

„Nic náročného,“ ujistil ho Jeremy. „Chci jen dvě odpovědi na dvě prosté otázky. Ale dej si pozor, co mi odpovíš. Když budu mít pocit, že lžeš nebo něco… zamlčuješ, tak…“

Ostří dýky zajelo opět trochu víc do mužovy kůže.

Marcus proti tlaku zaklonil hlavu dozadu a mlčel.

„Skvěle. Takže – první otázka: na co všechno ses té dívky ptal, když jsem tady nebyl a ty jsi ji… mučil,“ Jeremy při tom slovu zaskřípal zuby a sledoval Marcusovu tvář jako ostříž.

Marcus se zamračil a znechuceně vydechl.

„Už zase? Ta coura tě… ještě pořád neomrzela?“

„Jedině té ‚couře‘ vděčíš za to, že ještě dýcháš! Nebýt jí už hniješ v zemi!“ zaryčel na něj a zajel dýkou do jeho kůže, takže se na ní zaleskly krůpěje krve.

Na Marcusově tváři se objevila nechápavost a překvapení. To však vzápětí zmizelo a nyní se v ní zračil posměšný úšklebek.

„Takže jsi to nedokázal. Jsi zbabělec… Jeremy. Rány rozdáváš na potkání, ale… Nedokázal ses jí na to zeptat sám?“ Marcus se chrčivě zasmál.

„Zeptal jsem se jí,“ ujistil ho Jeremy bez zaváhání a znechuceně na něj hleděl. „Chci ale vědět, co mi řekneš ty. Jestli potvrdíš, co říkala ona anebo toho bylo víc a neřekla mi to, abych tě přece jen nezabil.“

Pronesl to tak sebejistě a samozřejmě, že Marcuse nenapadlo o jeho slovech pochybovat.

Zlostně vydechnul a odvětil: „Skvěle, bratře. Překonal jsi má očekávání… Ptal jsem se jí… na prostou věc, jak už asi víš. Ptal jsem… se jí na to, kam jsi jel a proč. A taky na to… jestli jsi byl opravdu upřímný, když jsi říkal, kolikrát sis s ní doopravdy v těch prvních dnech pohrál. Ptal jsem se,“ Marcus se do Jeremyho očí vpíjel svým rozzuřeným pohledem, „co přesně… jsi s ní dělal.“

Jeremymu se na pár sekund ve tváři promítlo naprosté zděšení, které se mu nicméně podařilo opanovat natolik, aby jej aspoň navenek opět skryl pod masku netečnosti.

„Neřekla ani slovo,“ syknul Marcus spíš sám pro sebe se zuřivým úšklebkem. „Příště na ni budu muset zkusit něco lepšího než bič,“ dodal, jakoby čekal na mužovu reakci.

Jeremy však jeho poslední větu neslyšel. Ačkoliv jeho výraz nabyl netečnosti, v jeho nitru sálala zuřivost, zděšení a nechápavost. Cítil to všechno nejen k Marcusovi, ale i ke Caře a sobě samému. Téměř půl minuty mu trvalo, než se probral ze změti myšlenek a mohl vnímat opět své okolí.

Bleskově se otočil na Melisu, ale ta dál bez pohybu seděla v křesle. Poté se vrátil pohledem k Marcusovi a dalo mu hodně práce, aby mu dýka ‚omylem‘ nezajela o kousek dál.

Nakonec se zhluboka nadechnul a promluvil: „A jak ses dozvěděl o její rodině? Neměli jsme čas na poslouchání povídaček, takže… jsi musel pátrat nedávno. Jak ses o tom dozvěděl?!“

Marcus zavřel oči a otráveně vydechl.

Když ale ucítil, jak Jeremy opět přitlačil ostřím proti jeho hrdlu, zdvihl víčka a řekl: „Stačilo, aby Melisa získala důvěru té druhé coury. Překvapivě důvěřivá… na rozdíl od té tvé… Cary… Ubohá dívka,“ mužův hlas se změnil na neupřímně soucitný. „Musíš ale uznat, že nakonec udělal Selvin dobře, že je sem vzal. Tady ji můžeš mít sám pro sebe, nemusíš se bát, že by ti ji někdo přebral… Tedy pokud jsi… byl dost přesvědčivý, abys jí všechny ostatní muže dostal z hlavy,“ dodal a vyzývavě se usmál. Ačkoli kvůli tomu, jak vypadal, to působilo spíše děsivě.

Jeremy už měl jeho řečí dost a tak si bleskově přehodil dýku do druhé ruky a popadl Marcuse pod krkem.

„Byly doby, kdy bych za tebe umřel, ale ty jsou pryč! A jediný kdo za to může, jsi ty sám!“ štěknul na něj a pak ho pustil.

Znechuceně na něj ještě pohlédl a obrátil se, aby odešel.

„Vážně? Takže za to nemůže ta divoženka? Čímpak tě očarovala? Je v posteli tak dobrá nebo…“

Nestihl to doříct. Jeremy se vmžiku otočil a vrazil Marcusovi zaťatou pěstí do spánku, až mu hlava poskočila a bezvládně se naklonila na stranu. Pak mocně vydechnul, a aniž pohlédl na Melisu, vyšel ven a zavřel za sebou dveře.

Těžkými kroky se vydal zpátky ke svému pokoji. Několik stop před ním se ale zastavil. Přešel ke stěně a sesunul se na zem. Hlavu opřel o kámen a tvář se mu zkřivila nevěřícným bolestným výrazem.

Když dříve sám uvažoval o tom, co Marcuse zajímalo a nač mu Cara neodpověděla, nedokázal si již vybavit, co jej napadlo jako první. Byl si ale jistý, že to, na co se jí opravdu ptal, to nebylo.

Uznal, že měl Marcus pravdu – opravdu byl zbabělec, když se jí na to nedokázal zeptat sám. Několikrát to chtěl opravdu udělat, jenže nikdy nezašel tak daleko, aby o tom začal mluvit. Prostě nemohl. Bál se, co by mohl slyšet. A když teď věděl, na co se jí Marcus skutečně ptal, neměl ponětí, jak by na to zareagoval, kdyby to slyšel přímo od ní.

Na několik minut si položil tvář do dlaní a snažil se přijít na to, proč mu neodpověděla. Nechtěl věřit, že by svou tvrdohlavost prosazovala za každou cenu. Že by nechtěla, aby se Marcus dozvěděl, že ji nezneuctil? Aby ho nepodezříval ze lži? Aby mu něco neudělal? Copak nevěděla, že se o sebe umí postarat sám? Musela to nechat zajít tak daleko?! Naprosto zbytečně musela riskovat svůj život?!

Jeremy se bleskově postavil a došel k pokoji. S trhnutím otevřel dveře a byl rozhodnutý se dozvědět odpověď za každou cenu.

Ovšem sotva se nadechnul, aby promluvil, pomalu vzduch z plic zase vypustil, sotva spatřil dívku, která seděla v křesle u Seleny. Hlavu měla nakloněnou k rameni a hruď se jí mírně zdvihala klidnými nádechy.

Jeremy si přejel prsty přes tvář a zaskřípal zuby. Dvěma ráznými kroky přešel ke Caře, ani se nesnažil být moc potichu, jakoby doufal, že ji to probudí. Jenže spala dál.

Čím déle se však díval na její spící tvář, tím rychleji ho vztek opouštěl. Vypadala tak klidně a mírně, že se na ni nedovedl zlobit.

Několik minut na ni hleděl bez jediného pohybu a dál přemýšlel, až jej nakonec napadlo, že třeba opravdu nechtěla, aby mu Marcus něco udělal. Že mu chtěla nějak oplatit jeho pomoc (která byla naprosto bezvýznamná v porovnání s tím, co za to obětovala). Pak si vzpomněl na den, kdy chtěl, aby zbičovala Lucase a Jacoba a jak to odmítla. Byla… soucitná a nechtěla zlobou oplácet zlobu a ubližovat dál. Chtěla ten nekonečný kruh protnout. Soucit… Mužovým srdcem během té vteřiny pronikla radost i bolest současně.

Nyní byl velmi rád, že dívka spí a že jí nemohl nic říct a na nic se zeptat. Rozhodl se, že se k tomu již nebude vracet a nebude se jí na to ptát. Bude to jednodušší. Nebude to tolik bolet – nebo v to aspoň doufal.

Potichu se od Cary obrátil a rozešel k truhlici u krbu. Vzal z ní svůj plášť, přešel zpátky a velice opatrně jím dívku přikryl. Poté se k truhlici vrátil, otevřel ji a vytáhl z ní ostrý nůž, nůžky a jednu čistou složenou utěrku. Víko poté zavřel a lehkými kroky se dostal ke dveřím. Pohledem ještě zkontroloval obě dívky a vyšel ven.

Když se Cara probudila, tma teprve pomalu ustupovala novému dni. Otevřela oči a ihned pocítila nepříjemnou bolest za krkem, sotva pohnula hlavou. Vydechla a přejela si po šíji prsty.

Koutkem oka zavadila o postavu sedící vedle dveří jen pár kroků od ní. Trhla k ní hlavou a setkala se s Peterovým pohledem.

„Dobré ráno,“ pozdravil ji a mírně se pousmál.

„Dobré ráno,“ odvětila Cara, rychle se narovnala a přejela rukou po vlasech. Při tom z ní sklouznul plášť, kterým byla přikrytá.

Dívka ho zamračeně zdvihla a rozhlédla se po pokoji, hledajíc Jeremyho.

„Jeremy tady za chvíli bude i s Evelyn,“ vysvětlil jí Peter a postavil se.

Cara pomalu přikývla a také se postavila. Složila plášť a dala jej zpátky na truhlici, kde si pamatovala, že byl. Pak přešla k lůžku a zadívala se na Selenu. Ta ležela stočená do klubíčka a chvílemi sebou neklidně trhla.

Dívka si uvědomila, že se v noci sice několikrát probudila, jak se snažila najít pohodlnější polohu, ale jakmile nepostřehla od Seleny žádný pohyb ani neuslyšela nějaký vzlyk, okamžitě usnula.

„Jak jí je?“ zeptal se Peter potichu a postavil se ke Caře.

„No, včera v noci už se s ní dalo docela klidně mluvit a pak usnula. Dokonce se ani nebudila,“ odpověděla a dotkla se Seleniny ruky.

„To je dobře,“ kývnul Peter.

Cara si najednou uvědomila, že mu ani nepoděkovala za to, co udělal a chtěla to napravit.

Otočila se k muži čelem a řekla: „Petere, já bych ti chtěla poděkovat, za to, co jsi udělal – že jsi ji… zachránil. Nedovedu si představit, co by s ní teď bylo... A jsem si jistá, že kdyby nebyla tak vyděšená tak by ti poděkovala i ona. Až se vzpamatuje o něco víc, tak to jistě udělá a taky… taky se ti omluví za tu tvář,“ dodala s omluvným výrazem a přejela zrakem po škrábancích, které měl Peter na čele a lících.

Peter mávnul rukou: „Ty škrábance nejsou nic vážného. Navíc… aspoň teď vypadám trošku jako ty. Tedy… víš, co myslím,“ dodal se zdviženým obočím.

Cara pomalu přikývla. Peter se poté obrátil a zamířil k truhlici.

„A k tomu děkování – no, neřekl bych, že za ten kousek co jsem ji nesl sem, by mi musela děkovat. To nebyla žádná záchrana.“

Dívka se za ním otočila a se zmateně staženým obočím sledovala, jak se na truhlici posadil.

„Zachránil jsi ji přece od těch… chlapů, co ji chtěli…“ nedořekla, jelikož Peter zavrtěl hlavou a udiveně se pousmál.

„Já? To vůbec. Já ji sem jenom donesl. Zachránil ji přece Jeremy,“ řekl a tvářil se tak, že nechápe, že o tom vůbec mluví.

Dívka trhla hlavou a zkameněla: „Jer… Jeremy?“

„No, jistě,“ pokrčil Peter rameny. „Stalo se to přece chvíli potom, co se vrátil. Chtěl jít nahoru, ale uslyšel od mučírny křik a rozběhl se tam. No, a když viděl, co se děje, rychle utíkal zpátky do vstupní síně. Tam šla naštěstí Sarah a tak ji rychle poslal pro mě do stáje a sám pak běžel pro Evelyn.“

Cara se tvářila naprosto nechápavě a tak Peter řekl: „Kdyby se ji snažil sám bránit proti Gilovi a Jonasovi, tak by se mu to nepovedlo a rozhodně by Seleně nepomohl. Ne že by je oba nezvládl. Pochop přece – vždyť znáš Gila. Pokud by si Jeremy ‚přivlastnil‘ už dvě ženy, tak by ho rozzuřil tak, že by zburcoval půlku hradu, aby mu sebrali obě… No, a když jsem se dostal do síně, Evelyn tam už čekala. Jeremy mi všechno spěšně vysvětlil a spolu s ní jsem tam šel. Už pěkně dlouho jsem Evelyn neviděl tak zuřit. Seřvala hlavně Gila jako malého haranta. Já rychle popadnul Selenu a odnesl ji sem. Jeremyho si nesměl nikdo všimnout, chápeš přece, ne?... Počkej… Jeremy ti to neřekl?“ zeptal se Peter a poprvé se tvářil nejistě a zmateně.

Cara se zmohla jen na zavrtění hlavou.

„No,“ poškrábal se muž na čele. „Pevně doufám, že nevadí, když to víš. Jeremy neříkal, že bych ti to neměl říkat. Vlastně… neříkal nic, jak o tom přemýšlím,“ dodal a zamyslel se.

Tohle dívku probralo.

„Jak to myslíš? On ti snad někdy řekl, abys mi něco neříkal? Kromě toho, kam tehdy jel, jak jsi mě hlídal?“ zeptala se a pozorně ho sledovala.

Peter si povzdechl: „Podívej, Caro – i kdyby ano, opravdu doufám, že nečekáš, že bych ti to řekl.“

Cara se nadechla, jakoby chtěla něco říct, ale Selenin výdech jí v tom zabránil. Rychle se otočila a přešla k lůžku.

Dívka se pomalu probouzela a tak si k ní Cara přisedla. Koutkem oka postřehla, jak Peter potichu přešel ke dveřím a vyklouznul ven. Nezavřel však za sebou úplně.

Selena se na posteli narovnala a otevřela oči. Rychle se rozhlédla po místnosti a pak se zadívala na Caru.

„Tak… jak ses… vyspala?“ zeptala se opatrně.

Selena jen přikývla hlavou a znovu se po pokoji pečlivě rozhlédla.

„Není tady… nikdo?“ promluvila a bloudila očima dál kolem.

„Ne, nikdo,“ přisvědčila Cara a pohladila ji po paži.

Selena vypadala, jakoby se jí ulevilo a pomalu se posadila. Opřela se o čelo lůžka a protřela si oči.

Dívka ji nejistě sledovala a na okamžik střelila očima ke dveřím. Nikdo u nich nebyl, stále byly samy.

„Musíš mít žízeň,“ řekla nakonec a vstala.

Přešla k vědru a nabrala do jednoho hrnku, který stál vedle něj vodu. Když se otáčela, všimla si, že za dveřmi stojí Peter, jakoby na něco čekal.

Nedala na sobě nic znát a přešla zpátky k Seleně a hrnek jí podala. Ta jej přijala a napila se. Cara se k vědru ještě vrátila, nabrala z něj trochu vody do dlaně a také se napila. Potom si opláchla obličej a šla se posadit zpět na postel.

„Caro…“ začala Selena s pohledem upřeným do hrnku, „já bych opravdu chtěla… domů.“

Dívka ztěžka polkla a uvažovala, jestli by jí o všem měla říct. Po chvilce váhání to ale zavrhla. Nechtěla riskovat, že by Selenu znovu rozrušila a taky, pokud by se dostala zpátky dolů do kuchyně a mezi ostatní ženy, aby to nějak (i nechtěně) neprozradila. Řekla si, že jí to poví třeba dnes k večeru nebo zítra ráno, až si bude jistá, že bude více v klidu.

„Já vím,“ promluvila nakonec a sedla si k ní blíž. „Ještě to… musíš… musíš být ještě trochu statečná, Seleno a uvidíš, že jednou…“

Selena prudce zavrtěla hlavou a pohlédla na Caru.

„Já nemůžu, Caro,“ řekla a v očích se jí objevily slzy. „Když jsem ti na tom… na tom voze říkala, že bychom se měly raději… podřídit, tak jsem… Já jsem… Já myslela, že to bude jinak, že to… Jenže…“ hlas se jí začal třást.

Cara si sedla těsně k ní a paží ji objala kolem ramen.

„Byli dva a táhli mě až do… do nějaké… chodby a já nechtěla. Snažil… snažila jsem se bránit, víš. Táhli mě jako… psa. A pak mě ten jeden…“ Selena se roztřásla a z očí jí sklouzly slzy.

„Snaž se na to nemyslet,“ řekla Cara a zesílila stisk paže kolem ní.

Selena s pláčem vydechla a opřela se hlavou o Cařino rameno. Druhou rukou ji objala kolem pasu a dál tiše plakala.

Dívka si uvědomila, že Jeremyho plán byl načasován opravdu skvěle, protože Selena potřebovala především klid a ne se děsit, že jí zase někdo ublíží.

Když si na něj teď znovu vzpomněla, cítila k němu ještě větší vděčnost. Zároveň ji ale zlobilo a současně s tím také mrzelo, že jí neřekl pravdu – kdo Selenu opravdu zachránil. Přece to nebylo něco, co by nemohla vědět!

Cara přejížděla dlaní po Selenině paži a snažila se ji utišit.

Po několika minutách trhla hlavou ke dveřím, protože měla dojem, že se u nich něco pohnulo. A opravdu. Někdo z pokoje právě vyšel. Někdo, koho Cara nepoznala, protože ho viděla sotva na sekundu. Srdce se jí rozbušilo obavou a se strachem pohlédla na Selenu, která dál plakala.

Vzápětí však dívka zhluboka vydechla, sotva spatřila Evelyn, která vešla dovnitř. Nesla sebou košík s jídlem a vědro vody. Postavila to všechno vedle dveří a pak přešla k posteli.

„No, tak děvče, už bude dobře,“ řekla s mírným úsměvem směrem k Seleně.

Ta zdvihla hlavu a uslzenýma očima se na ženu zadívala. Cara se na ni také pousmála a utřela jí slzy.

„Teď se o ni postarám, ty zatím běž pomoci s… přípravou do kuchyně,“ řekla Evelyn s výmluvným pohledem Caře.

Cara se mírně zamračila, ale pomalu Selenu pustila.

„Počkej!“ řekla Selena a chtěla vstát s ní.

„Budu tady s tebou já, než se Cara vrátí,“ vysvětlila jí Evelyn a postavila se k Seleně blíž.

„Zase přijdu, neboj,“ přikývla Cara a usmála se.

Selena se na ni nejistě dívala, nakonec však přikývla a usadila se zpátky. Evelyn jí pak podala z koše vajíčka a chleba s máslem.

Cara přešla k truhlici, z níž vzala čepec, a poté ke dveřím. Chvíli se dívala, jak spolu Evelyn a Selena mluví, načež si povzdechla a otevřela dveře, aby vyšla ven.

Jakmile však pohlédla do chodby, zarazila se s nohou na prahu a dlaní na závoře.

S nedůvěřivě přimhouřenýma očima sledovala, jak Peter mluví s nějakým mužem a dívce došlo, že to musel být ten, který zmizel, než si ho mohla řádně prohlédnout.

Měl na sobě modrou košili, hnědé kalhoty a stejné barvy i boty. Víc dívka postřehnout nedokázala, neboť spatřila, že si jí všiml Peter. Přestal mluvit a bradou na ni druhému muži ukázal.

Muž se obrátil a pohlédl na ni.

Cara zůstala dvě vteřiny jako opařená a teprve potom jí došlo, že to vůbec není žádný cizinec ale Jeremy.

A hned si uvědomila, proč jej vůbec nepoznala. Měl ostříhané vlasy, takže nyní byly kratší než ty její, a byl oholený.

Cara se na něj dívala, jakoby jej předtím nikdy neviděla, jelikož vypadal úplně jinak. Díky kratším vlasům teď lépe viděla jeho vysoké čelo, na kterém bylo několik jizev a pár blednoucích modřin. Cítila, že se na ni jeho modré oči upírají velmi silně, a proto se do nich dívala jen okamžik. Bez vousů, které mu kryly tvář, vynikly lícní kosti a obrys čelisti, která se mu vzápětí mocně zatnula.

Cara při tom pohledu trhla hlavou a konečně vyšla ven z pokoje. S tichým cvaknutím za sebou zavřela dveře a přešla k mužům.

Chtěla se zadívat raději na Petera, jenže ten měl ve tváři velmi pobavený výraz a tak nakonec oči upřela na zeď.

„Peter zůstane tady poblíž a my zatím půjdeme dolů a připravíme, co… bude potřeba,“ řekl Jeremy.

Cara na něj znovu pohlédla a přikývla.

„Kdyby se něco dělo víš, co máš dělat,“ dodal k Peterovi.

„Jasně,“ kývnul muž a vešel do jedněch dveří po pravé straně. Opět je nechal pootevřené.

Během té chvilky Cara pozorovala Jeremyho. Došlo jí, že mu košile ladí s očima, čímž se umocnila jejich modř. Nemohla od něj odtrhnout zrak, až když se otáčel zpátky k ní, tak se zadívala na čepec držící v rukou.

„Takže… půjdeme?“ zeptal se Jeremy po několika vteřinách naprostého ticha, kdy čekal, až se dívka pohne.

Cara k němu zdvihla hlavu a opět přikývla. Rychle si nasadila čepec na hlavu a spolu s Jeremym se rozešla ještě spícím hradem ke kuchyni.

Cena odvahy - XXIII. kapitola

Copyright © 2012 Anne Leyyd

PŘIDAT KOMENTÁŘ