„Fantazie je důležitější než informace.“ A.E.

6. kapitola - chtěná netečnost

 

 

 

 

Sluneční paprsky, pronikající velkými okny do pokoje, stoupaly po Cařině tváři až k očím, kde ji začaly nepříjemně oslňovat a to ji nakonec probudilo.

Zamžourala do oslepující záře a posunula hlavu dál, aby se rozhlédla.

Po chvilce mrkání mohla otevřít oči naplno a zrak jí ihned padl na Sarah - stále ležící na její hrudi. Vzápětí pohlédla na postel a na mužovu nehybnou postavu, obrácenou tváří k oknu, ležící na břichu.

Pár sekund ho pozorovala, než ji napadlo, že bude lepší, když je tady už neuvidí, až se probere a proto děvče začala pomalu budit.

„Sáro?... Sáro. Musíme jít, ano? Prober se,“ zašeptala a jemně jí přejížděla rukou po tváři.

Sarah se zamračila a ještě ze spánku vydechla.

Cara z ní stáhla kožešinu a rozhodila ji zpátky na podlahu.

„Sáro, musíme už jít, nebo o nás bude mít Selena strach,“ řekla, snažíc se ji dál probrat.

Holčička ovšem byla ještě v říši snů a tak ji Cara opatrně vzala do náruče a pomalu vstala.

Kožešinu, kterou měla za zády, postrčila nohou na původní místo a potichu přešla ke dveřím.

Celou dobu muže pozorovala. Ten se však ani nepohnul.

Tiše proklouzla ven a dveře se za ní s nehlučným cvaknutím zavřely. Poté se rychle rozešla chodbou pryč od jeho pokoje - směrem ke kuchyni.

Sarah se díky pohybu a ozvěnám jejích kroků po chvilce probrala.

„Dobré ráno,“ usmála se na ni dívka.

„Dobré,“ zívla holčička. „Už půjdu sama,“ řekla potom.

„Opravdu?“ dobírala si ji Cara.

Když Sarah přikývla, postavila ji na zem a vzala ji za ruku.

Zhruba po minutě svižné chůze se dostaly do kuchyně.

Jen co vešly, přihnala se k nim naprosto vyděšená Selena.

„Kde jste byly?“ třeštila na ně oči. „Celou noc jsem hrůzou nespala! Myslela jsem… kdo ví, co vám neudělali!“

„Jsme v pořádku,“ pousmála se na ni Sarah a vzala ji za ruku.

Selenu toto prosté vysvětlení nicméně vůbec neuklidnilo - její oči byly i nadále vytřeštěné a nakonec jimi spočinula na Caře.

Ta se kvůli děvčeti mírně usmívala a neslyšně jí sdělila, že jí to vysvětlí potom.

Toto už Selenu jakžtakž uklidnilo. Vydechla a přikývla. Poté se s děvčetem rozešla ke stolu, na němž pro ně byla připravená skromná snídaně v podobě chleba a sýra.

Cara si vzala svou porci a zamyšleně ji žvýkala. Stále jí nic z toho, co se stalo, nešlo do hlavy, ať o tom přemýšlela z které strany chtěla.

Mezitím začaly přicházet ostatní ženy a dávaly se do přípravy snídaně.

Po chvilce přišla také Evelyn a hned Seleně a Caře řekla, aby šly přichystat stůl v sále.

Sarah si vzala na starost jedna z žen a šly spolu chystat kaši.

Obě dívky si tedy vzaly talíře a lžíce a šly do sálu.

Cestou nikoho nepotkaly.

Hrad se zdál v tuhle brzkou ranní hodinu liduprázdný a příjemně tichý a klidný. Dokonce i hezký díky světlu, které pronikalo skrz okna a ozařovalo chodby, takže vypadal jako protkaný světelnými pásy.

V sále rovněž nikdo nebyl, za což byla vděčná především Selena, jelikož konečně mohla na svou společnici zaútočit svými otázkami.

Cara jí tedy šeptem všechno vypověděla a vysvětlila. Obě při tom současně rozdělovaly talíře a lžíce na stůl k jednotlivým židlím.

Do sálu dopadalo světlo okny tak mocně, až ho prosytilo do té míry, že vypadal skoro jako nějaké prostranství za letního dne někde v přírodě.

Mluvily spolu velmi tiše a pracovaly velmi rychle, protože obě tušily, že sem co nevidět začnou přicházet muži na snídani.

„Takže ti nic neudělal?“ zeptala se Selena.

Cara si povzdechla: „Ne. Už jsem ti to říkala dvakrát,“ pousmála se.

Selena položila poslední lžíci k talíři a zavrtěla hlavou: „Tomu vůbec nerozumím… Nechápu to.“

„Ani já,“ souhlasila Cara.

Přisunula jednu z židlí ke stolu právě ve chvíli, kdy dovnitř vešli dva muži. Kvůli světlu jim pořádně neviděla do tváře, navíc ani neměla chuť se na ně dívat.

Jen co židli zasunula, zpozorovala, že jdou po pravé straně stolu.

Rozešla se tedy po levé, aby se jim vyhnula, a dělila je od ní alespoň deska stolu.

Selena už zamířila ke dveřím, v čemž ji Cara chtěla ihned napodobit.

Jeden z mužů se mezitím posadil ke stolu a otočil se.

„Tak sis v noci užila, co? Divoženko?“ houkl na ni a se svým druhem se rozesmál bouřlivým smíchem.

Cara se před dveřmi otočila a probodla je pohledem. Moc si toho sice nepamatovala, ale podle toho, že o včerejšku věděli, to byli ti dva, kteří ji včera z kuchyně odvlekli.

Neřekla na to však ani slovo a rychle zamířila ke dveřím. Selena už byla venku a Cara viděla, jak pospíchá ke kuchyni.

Chtěla se ztratit ze sálu tak rychle, že dveřmi spíše vyletěla, a málem proto narazila do dalšího muže.

V poslední chvíli sebou trhla zpátky, čímž srážce zabránila.

Pohlédla na něj a ztuhla, když v něm poznala Marcuse.

Byl oblečený v hnědém kabátci, hnědé košili i kalhotách. Jeho tvář byla stále zarostlá vousy a v jeho očích se při pohledu na dívku nepěkně zajiskřilo.

„Ani nevíš, jak jsem rád, že ještě žiješ,“ řekl s posměšným úsměvem.

Cara na něj třeštila oči, vzápětí se ovšem vzpamatovala a chtěla se kolem něj protáhnout a rychle se ztratit. Muž ji však chytil za paži a zabránil jí v tom.

Dívka zatnula zuby, protože se jí svými nehty zarýval do kůže. Jinak ale nepohnula ani brvou a zlostně na něj pohlížela.

Dívala se do jeho obličeje a došlo jí, že by to byl docela hezký muž, nebýt toho, že se choval jako zvrhlík a surovec a také kdyby v jeho očích bylo něco jiného kromě posměchu, nenávisti, krutosti a zuřivosti.

„Ač se to zdá neuvěřitelné…“ pronesl a přejížděl po ní pohledem jako po kusu masa, „máš štěstí... To však nebude trvalý stav. Nemysli si, že zapomenu… Až se vrátím… užiješ si tak, jak už dlouho ne.“

Naklonil se k ní a necitlivě přitiskl svá ústa na její.

Cara se mu hned snažila vytrhnout, což se jí opravdu podařilo, ovšem jen proto, že ji v ten moment sám pustil.

Pohlížela na něj se směsicí odporu a zlosti.

On se na ni podíval jen s prostým výsměchem a poté vešel do sálu.

Cara si rukou otřela ústa a chtěla vyrazit do kuchyně. Jen co se však otočila, aby udělala další krok, tentokrát už skutečně narazila do dalšího muže.

Ustoupila o krok zpátky a zdvihla hlavu.

V ten moment měla chuť se sama sobě zasmát. Byl to Marcusův bratr.

Nechápala, kde se tam najednou tak vzal, ale nemínila stát a čekat, že bude následovat bratrova příkladu, a proto se kolem něj obratně protáhla a zamířila konečně do kuchyně.

Možná, že kdyby tolik nepospíchala a dívala by se do mužovy tváře o něco déle, na jejím seznamu nepochopitelných věcí, by přibyla další.

To, že se jí zdálo, že se tam objevil z ničeho nic, to se jí opravdu jen zdálo. Stál u oné zdi dost dlouho na to, aby viděl a slyšel všechno, co jí jeho bratr dělal a říkal.

Pokud si včera připadal zmatený, nebylo to nic proti tomu, jak se cítil teď.

Bylo mu jasné, že ještě před pár dny by se k bratrovi ihned přidal a společně by se smáli tomu, jak ji vystrašil nebo znepříjemnil život. Vůbec – připadalo by mu to směšné a cítil by z toho obrovské uspokojení… jenže teď? Nechápal, kde se to v něm vzalo, ale nějaký pocit veselí mu byl na míle vzdálený.

Do sálu vešel s myšlenkami úplně mimo sebe a instinktivně zamířil k čelu stolu.

Jakmile dosedl, opřel se o opěradlo židle a zamyslel se.

Když viděl, jak dívka předtím vychází ze sálu, zastavil se jako by opět zkameněl a hned nato se k ní dostal Marcus, takže si moc dobře mohl prohlédnout její výraz.

Znovu ho naprosto překvapilo, i když si sám říkal, že už by na to měl být asi zvyklý, že v jejím výrazu neviděl strach, ale spíš překvapení a hned poté zuřivost a odhodlání se opět bránit.

A potom, když jí Marcus políbil, uvědomil si, že uvnitř sebe pocítil zvláštní směsici pocitů. Od chvilkové zlosti, přes nechuť, po slabé nutkání jít k němu, a odtrhnout ho od ní.

A poté, jakmile narazila a pohlédla na něj, nevěděl, zda se mu to nezdálo, měl však dojem, že se v jejím obličeji promítlo zoufalé pobavení.

Nedovedl si ten výraz správně odůvodnit. Nedokázal pochopit, na co v ten moment asi musela myslet.

Nerad si to přiznával, ale uvědomil si, že v něm ta holka vzbudila takovou zvědavost, jako za posledních několik let nic.

Došlo mu také, že by o ní hrozně rád věděl něco víc. O tom, kde se naučila tak bránit a bojovat.

Od jednoho z mužů, který ji zajal, se totiž dozvěděl o tom, jak bojovala s Marcusem a podle toho, co si sám z jeho řeči domyslel, by ho nejspíš porazila, kdyby ji jeden z nich nebyl omráčil.

Naráz sebou trhnul, protože mu bratr tlesknul před obličejem.

„Posloucháš mě?“ zeptal se Marcus.

„Promiň,“ odvětil a zatřepal hlavou. „Zamyslel jsem se… Co jsi říkal?“

„Říkal jsem, že bych byl rád, kdybys mi tu divoženku moc neopotřeboval,“ odvětil a zasmál se.

Napil se ze své číše a pokračoval: „Podle toho, co říkali tady Brened a Faren, sis s ní musel pěkně užít. Pořád tak divoká, co?“

Muži pár sekund trvalo, než si uvědomil, nač se ho bratr vlastně ptá a teprve poté trochu roztržitě odvětil: „Jo, no… Divoká je.“

Marcus na něj pohlédl se zdviženým obočím a řekl: „To je všechno? Nepochlubíš se trochu víc?“

„Jo!“ ozval se Brened. „Taky to chcem slyšet!“

Muž se narovnal a přeletěl přes všechny tři pohledem. Chvilku přemýšlel, co by měl říct a pak znuděným hlasem pronesl: „Vlastně… jak o tom přemýšlím, čekal jsem víc. Myslel jsem, že když se tak bránila, tak s ní bude větší zábava, ale… docela mě… zklamala.“

„No,“ pokrčil rameny Marcus, „smůla. Uvidíme, co bude dělat u mě.“

Muž se o tom už dál bavit nechtěl a proto se rychle zeptal: „Chceš jet? Nerozmyslel sis to?“

„Jistě, že ne,“ odfrknul si Marcus. „Je to můj nelepší přítel. Slíbil jsem mu, že na jeho svatbu přijedu.“

„Ranhojič ale říkal, že bys měl mít…“

„Pár dní klidu,“ protočil oči. „Vím, co říkal. Nemusíš se bát. Oslavy potrvají pár dní a do té doby se rána zacelí úplně. Tu cestu tam přežiju.“

„Jak myslíš,“ přikývl muž a napil se.

„Jistě. Ty se tady mezitím o vše postaráš a všechno bude jako dřív.“

„Spolehni se,“ přikývl muž a myslel to naprosto vážně.

Umínil si, že ty pocity, které měl ještě před chvílí, prostě pustí z hlavy a nebude je dál řešit. Konec konců, co by o té holce tak asi zjistil? Musela se to naučit od nějakého svého přítele nebo někoho z rodiny.

Třeba byla tak nepoddajná proto, jelikož měla strach a jen ho dokázala ovládnout a držet pod povrchem, anebo měla odpor k mužům. Kdo ví? Nebylo to však nic, o co by se chtěl zajímat.

Má na práci jiné věci a ne marnit čas přemýšlením a zabýváním se rozboru chování té dívky. Až se Marcus vrátí, tak ji zkrotí a bude. Pak už nebude žádná divoženka. Bude jen jedna z mnoha dalších.

Jen co si to takto ujasnil v hlavě, zapojil se do běžného hovoru a myšlenky na dívku a včerejšek nechal být.

 

Cara měla po celou tu dobu tolik práce, že čas na uvažování o včerejším večeru, dnešním ránu, nebo přípravě nějakého plánu na útěk bylo to poslední, nač stíhala myslet. Na jednu stranu ale byla ráda, že neměla myšlenky na to, z čeho se jí dělalo zle.

Selena i Sarah pracovaly stejně jako ona. Moc se spolu bavit nemohly, jelikož s nimi pokaždé v místnosti nebo na zahradě někdo byl.

K obědu tentokrát dostaly kousek masa a chleba, za což byly opravdu vděčné.

Kuchař se nakonec ukázal jako docela dobrý a milý člověk, ovšem jen dokud nebyl na blízku někdo z mužů, protože v jejich přítomnosti záhadně přišel o hlas a zrak věnoval pouze podlaze na níž stál.

 

 

 

Odpoledne Evelyn Caru poslala zalévat záhony, zatímco Seleně a Sarah dala za úkol vytírat podlahu v jednom z horních pater hradu.

 

 

 

Muž seděl na hradební zdi a čistil svůj meč. Vítr mu čechral vlasy a províval jeho bílou košili.

Tyto hradby dřív byly jeho oblíbeným místem. Už dlouho tu však nebyl, až dnes si konečně našel čas, aby sem zase jednou zašel, nebo spíš vylezl.

Ačkoli si ráno předsevzal, že na dívku ani na to, co se stalo, nebude myslet, celý den se mu v hlavě honily myšlenky související se včerejším večerem a dnešním ránem.

Nemohl se zbavit neustále se vracejícího obrazu dívčiných očí a také vzteku, který vztahoval sám k sobě, a proto se uchýlil sem, aby mohl v klidu přemýšlet a snažit se pochopit vlastní zmatenou mysl.

Po několika minutách strnulého sezení s hlavou skloněnou k meči, ji zdvihnul a zakroutil krkem, aby si ho uvolnil. Několikrát mu v něm dokonce křuplo.

Právě ve chvíli, kdy se chtěl zase sklonit ke zbrani, koutkem oka zpozoroval pohyb několik desítek metrů od sebe.

Natáhl se, aby viděl, kdo je v zahradě, a s nevěřícným zavrtěním hlavy si uvědomil, že to je ta dívka, kvůli níž byl nucen přemýšlet tak, jako už hodně dlouhou dobu kvůli nikomu jinému.

Sledoval ji, jak přešla ke studni, spustila do ní vědro a po chvilce ho vytáhla. Vzala ho a zamířila k jednomu ze záhonů a začala pomalu zalévat zeleninu. Byla k němu otočená zády, takže jí do obličeje neviděl, navíc i kdyby nebyla, na takovou dálku by stejně nedokázal rozpoznat, jak se tváří.

Znovu se chtěl sklonit k meči, když jeho zrak upoutal další pohyb v zahradě.

Tentokrát to byli dva muži.

Podle toho, že na sobě měli tmavé kabátce a u pasu meče, mu došlo, že to jsou dva ze strážných od brány.

To ho docela překvapilo, protože se ze stráže neměli hnout ani na krok.

Už za nimi chtěl jít a pořádně je seřvat. Potom ho ovšem napadlo, že chvilku počká a podívá se, co je přimělo místo služby opustit.

Vysvětlení na sebe nedalo dlouho čekat a muž si sám sobě v duchu nadal, že ho to nenapadlo hned.

Oba muži šli vedle sebe. Vypadalo to, že se občas na něčem mezi sebou domlouvají a mají namířeno stejným směrem, kde právě pracovala dívka.

Muž sebou jako v instinktu trhnul a chtěl seskočit z hradby. Jen co mu ale došlo, co už málem udělal, posadil se zpátky.

Nechápal, co chtěl udělat. Běžet tam a zachránit ji?

Protočil oči a se smíchem si odfrknul.

Taková hloupost. Ne, nikam nepoběží. Počká si, co se bude dít. Docela ho zajímalo, jak si ta divoženka, nad tím označením se pousmál, protože nikdo ji jinak nenazval, ubrání dvěma mužům, když tak hravě zvládla jeho.

Odložil meč vedle sebe a pozorně se zahleděl na dívku.

Ještě si ničeho nevšimla a v klidu dál pomalu zalévala. Muži už od ní byli vzdáleni možná jen dvacet metrů a stále se k ní přibližovali.

Muž dál seděl na hradbě a díval se.

Ovšem klid jeho postoje se ani v nejmenším nerovnal klidu jeho nitra. To prožívalo pravý opak - jeho srdce zrychlilo svůj tep a prsty se mu, aniž to postřehl, pomalu ohnuly k dlaním, oči se mu přivřely a podmračeně se teď na celé dění díval.

Jakmile se muži k dívce přiblížili o pár dalších metrů, už si jich všimla a otočila se. Okamžitě se narovnala a obrátila se k nim čelem.

Zřejmě mezi nimi proběhl nějaký rozhovor, ten však muž nemohl slyšet.

Zhruba po půl minutě viděl, jak dívka od záhonu kousek odstoupila. Ruce měla mírně od těla, přičemž v jedné stále držela vědro. Byla trochu nakloněná dopředu.

Tohle muž už zažil – připravovala se na útok.

Ten na sebe skutečně nedal moc dlouho čekat – jeden z mužů k ní začal rychle přistupovat a očividně ji chtěl dostat na zem.

Dívka po něm vzápětí hodila vědro. Jeho druha, který se přihnal hned nato, zase odměnila kopnutím mezi nohy.

Odstoupila od nich ještě dál, až pod jeden ze stromů na začátku sadu.

Muži museli zuřit a ryčet, jenže na místo, odkud to pozoroval muž, žádný zvuk nedošel.

Oba útočníci nakonec zvolili jinou taktiku. Vrhli se na dívku současně a podařilo se jim ji povalit na zem.

Muži došlo, že vědro asi nebyla moc účinná zbraň, a bolest od kopance do citlivých míst muži zřejmě pomohla překonat chuť se dívce pomstít.

Viděl, jak sebou dívka zmítá, kope a brání se a vůbec si neuvědomil, že se mu při tom pohledu zatínají prsty do dlaní čím dál víc.

Stále tam ale seděl a nechtěl se pohnout. Ještě pořád v něm hlodal osten zlosti, když si vzpomněl na vlastní ponížení, kterého se mu od ní dostalo.

Poté spatřil, jak se jeden z mužů rozmáchl a uhodil ji do hlavy tak, až on sám musel připustit, že takovou ránu by jí rozhodně nedal.

Najednou se v jeho mysli rozzuřil boj, jakmile si uvědomil, že jedna jeho část tam chce jít, zatímco ta druhá chce nečině sedět a přihlížet.

Nikdy si už potom nebyl jistý, jak dlouho by se sám se sebou přel a zda by tam vydržel sedět ještě déle, nebýt jedné věci.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Cena odvahy - VI. kapitola

Copyright © 2011 Anne Leyyd 

© 2011 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si web zdarma!Webnode