14. kapitola - vysvětlení

Než Jeremy vyšel do síně, zastavil se v prádelně, kde si vzal novou košili a oblékl se.

V jeho hlavě mezitím zuřivě poletovaly myšlenky, jakoby se jedna snažila překřičet druhou, ve snaze mu dokázat, že je ta a ta důležitější, než nějaká jiná.

Sotva mohl uvěřit, že za to všechno může jen jedna jediná osoba – nicméně tomu přesně tak bylo.

To, že mu dívka řekla, že by nenechala šíp udělat jeho práci ani kdyby jí to ulehčilo život, ho naprosto vyvedlo z míry.

Možná by dokázal pochopit, proč se nechtěla mstít Lucasovi a Jacobovi – ti ji napadli jen jednou ale proč nechtěla, aby on zaplatil za svoje opakované pokusy ji zneuctít, to se vymykalo jeho zdravému rozumu.

Takže když na něj v chodbě promluvil Brened, vůbec mu nevěnoval pozornost.

„Jeremy!“ zařval na něj muž po několikáté.

Jeremy sebou trhnul a zmateně se na něj zadíval.

„Co je?“

Brened protočil oči: „Díky, opravdu jsem rád, že jsi mě konečně vzal na vědomí,“ pronesl ironicky.

Jeremy trhnul hlavou a promnul si oči.

„Ovšem… Tak… co jste zjistili?“

Společně se pak vydali do sálu.

„Nic moc,“ odvětil Brened. „Podle stop byli jen dva, ale zmizeli nám v lese zhruba po míli přes proud řeky, která se tam rozbíhala. Neměli jsme se čeho chytit, takže jsme se vrátili zpátky. Peter ještě projíždí okolí.“

„Dobře,“ přikývl Jeremy a nalil do číše víno, které stálo v lahvi na jednom z bočních stolků. „Stejně jsem nepočítal s tím, že by se je podařilo dopadnout.“

Poté přešel s pohárem ke stolu, posadil se na židli a napil se.

Brened ho chvíli pozoroval a potom se usadil naproti němu.

„Poslyš, myslím, že bys už měl jet do naší známé vesnice a dohlédnout na to, aby nám dali všechno, co by měli.“

Jeremy se na něj zadíval, jakoby nerozuměl tomu, co říká.

„Marcus se určitě brzy vrátí a bude chtít vědět, jak to tam vypadá a zda je nemá popohnat,“ řekl a protáhnul se.

„Jasně,“ přikývl Jeremy nepřítomně hlavou.

„Tak kdy vyrazíš?“

„Kam?“ zeptal se Jeremy zmateně.

Brened se na něj podíval se zdviženým obočím a předklonil se.

„Člověče, sotva ses napil, a už se ti to motá v hlavě?“ otázal se nevěřícně.

Jeremy si vzápětí zpětně uvědomil, o čem muž mluvil a proto řekl: „Ah… ale jasně, že ne. Ehm… zítra? Pozítří?“

Brened se opřel zpátky do opěradla a odvětil: „No, nejlepší by bylo zítra. Měl bys aspoň dost času na cestu.“

„Dobře, máš pravdu. Vyrazím zítra,“ přikývl.

„Skvěle,“ řekl Brened a uhodil se do stehen.

Ihned nato se postavil a chystal se odejít.

„Jestli uvidíš Petera, tak ho za mnou pošli,“ řekl ještě Jeremy.

„Jo,“ kývnul muž a vyšel ven.

Jeremy se potom znovu ponořil do vlastní hlavy a tak měl pocit, že neuplynulo ani pár vteřin, co se sálem rozezněly další kroky.

Zdvihl hlavu a spatřil, jak k němu jde Peter.

„Tak jsem tady,“ řekl a zhroutil se na židli.

Popadnul Jeremyho číši a dopil ji na jeden zátah. Jeremy to sledoval se zdviženým obočím.

Jakmile Peter polknul poslední doušek vína, otřel si ústa a omluvně se na něj podíval: „Promiň, ale bylo to nejblíž.“

Jeremy mávnul rukou a zeptal se: „Zjistil jsi něco?“

„Ne. Jen to, co už jsi věděl. Byli dva a podle všeho se umí dobře pohybovat v lese. Nenechali po sobě ani jednu jedinou stopu, která by nám mohla napovědět, co jsou zač.“

„Někdo z míst, která jsme přepadli?“ nadhodil.

Peter pokrčil rameny: „Možná, anebo to je někdo úplně jiný.“

Jeremy vydechl, propletl prsty na rukou a opřel o ně bradu.

Peter si ho mezitím prohlédl a pak se zeptal: „Takže tě jen škrábl?... Měl jsi štěstí, že jsi ho viděl.“

Muž se pousmál.

„Štěstí jsem měl, ale neviděl jsem ho.“

Peter se nechápavě zamračil: „Instinkt?“

„Ne,“ zavrtěl Jeremy hlavou. „Kdyby mě Cara nestrčila do jezera, už bys se mnou nemluvil.“

Když vyslovil její jméno, okamžitě před sebou viděl její tvář a jen tím, že ho řekl, jakoby dostala mnohem živější místo v jeho mysli.

„Cara? Kdo to je?“ otázal se Peter zmateně.

„Ta divoženka,“ pousmál se Jeremy.

Peter nevěřícně vydechl: „Ona tě odstrčila, aby tě nezasáhl? Děláš si legraci, viď?“

„Vypadám na to?“

„Právě vypadáš tak, jak jsem tě ještě neviděl,“ přimhouřil oči Peter.

Jeremy se zasmál a prsty si promnul oči. Chvilku pak sledoval rýhy na stole a potom se podíval zpátky na Petera.

Byl to jeho nejlepší přítel už od dětství a věřil mu víc, než komukoli jinému a proto si mohl být jistý, že to, co mu chce říct, zůstane jen mezi nimi.

Rychle vstal, přešel ke dveřím do síně a zavřel je. Poté se vrátil na své místo a pohlédl na Petera.

„Přemýšlel jsi o tom, proč… žijeme takhle?“ zeptal se ho.

Peter přejel očima po místnosti a odvětil: „Jiný život už přece ani neznáme, ne?“

Jeremy chvíli přemýšlel, co říct dál, protože pro něj bylo nesmírně důležité, aby ho pochopil aspoň jeden člověk, který by si současně s tím nemyslel, že se zbláznil.

„Přemýšlel jsem, proč jsem začal žít takhle a…“ muž se zhluboka nadechnul, jelikož přiznat to nahlas pro něj bylo podstatně těžší, než v duchu.

„A… bylo to kvůli pomstě,“ řekl, přičemž se mu čelo soustředěně stáhlo.

V duchu před sebou viděl hodně věcí tak živě, jakoby se staly teprve před malou chvílí. Byly ostře vetkány do jeho vzpomínek, jako až donedávna nic jiného.

„Ale… všichni ti lidé, kterým jsem se pomstít chtěl, už jsou po smrti. A já se mstím dál, aniž vím komu a proč. Prostě jen… ze zvyku.“

Při posledních slovech se mu před očima jasně objevila Cařina tvář i to všechno, co mu říkala. Nejjasněji si ovšem vybavoval její oči – ty už měl skutečně vpálené do paměti.

„Co tím myslíš?“ zeptal se Peter a soustředěně se na něj díval.

„Myslím, že už… nemůžu přijít do dalšího města nebo… vesnice a vyloupit ji, zabíjet pro zisk,“ odvětil Jeremy, zavrtěl hlavou a díval se na své ruce.

Peter naprosto překvapeně vydechl. Chvilku nic neříkal a díval se na něj, jakoby čekal, že se zasměje, poplácá ho po rameni a řekne mu, že to je vtip.

Jenže když nic takového neudělal, začínal pomalu chápat, že legrace je to poslední, nač Jeremy myslí.

„A to sis… uvědomil teď… najednou – z ničeho nic?“ zeptal se ho.

„Ne. Už o tom… přemýšlím několik dní. Ta dívka, kterou jsme unesli… ona… prošla si skoro tím samým co já a nedala se stejnou cestou.“

Jeremy vzhlédnul a upřeně se na Petera zadíval.

„Možná proto, že to je přeci jen žena,“ nadhodil Peter ve snaze odlehčit atmosféru.

Jeremy přivřel oči: „Už jsi někdy viděl takovou, která by se chovala jako ona?“

Peter na to nic neřekl a jen pokrčil rameny. Vzápětí se však jeho čelo stáhlo prostým soustředěním se snahou pochopit, co se mu Jeremy snaží říct.

„My ji unesli. Já ji chtěl zneuctít… což jsem nakonec neudělal, ale…“

„Cože?“ vydechnul Peter šokovaně. „Já myslel, že…“

Jeremy zavrtěl hlavou a vstal ze židle.

„Ne, neudělal jsem to. Nedokázal… nemohl jsem to udělat.“

Přešel k oknu a dlaněmi se o výklenek zapřel. Prsty přitom zarýval do chladného kamene, jakoby se jím chtěl prodrat.

„Měla všechny důvody, aby tam stála a dívala se, jak mě ten šíp probodne a ona mě místo toho odstrčila z cesty. Chápeš to?“

Zeptal se a obrátil se k Peterovi.

Ten na něj dál bez pohybu zmateně zíral, jakoby nevěřil vlastním očím.

„Znám ji ani ne týden a za tu dobu mi řekla to, co jsem pohřbil uvnitř sebe tak hluboko, abych to už nemohl najít, abych na to zapomněl. A ona… to vytáhla z trosek mého bývalého života a mrštila to po mě silou, jakou nemáme my všichni dohromady.

A já už prostě nedokážu být tím, kým jsem byl před týdnem. Kdykoliv na to totiž pomyslím – že bych šel, a znovu kradl a zabíjel, okamžitě se mi vybaví to, co řekla a to přebije všechno ostatní, protože vím, že má pravdu!“

„Pravdu?“

„Ano!“ vykřikl Jeremy a rozhodil rukama.

Přešel zpátky k oknu a zahleděl se do houstnoucí tmy.

„Tím, že se budu chovat stejně jako ti, co ublížili mě, klesnu na stejnou úroveň a dalším připravím to, co kdysi jiní připravili mě a čím jsem si prošel.“

Zopakoval Cařina slova a v této chvíli věděl, že se rozhodl natrvalo a že už nemíní couvnout.

Jejich smysl a pravdivost pochopil už před určitou dobou, ale odmítal si připustit, že by byly určeny i pro něj. Avšak teď už neodmítal – nyní stál před čirou pravdou, jíž se tak dlouho bránil a nechtěl se od ní odvrátit.

Vzápětí se od okna otočil a pohlédl na Petera.

„Přemýšlel jsi o tom někdy takhle?“ zeptal se jej.

Peter zavrtěl hlavou: „Ne.“

„Nezná mě,“ řekl Jeremy a rukou namířil ke kuchyni. „Neví o mě skoro nic a přesto dokázala pohlédnout někam, kam jsem se já bál a nechtěl se dívat.“

Peter se na něj díval, a z jeho výrazu i chování čím dál víc cítil, že si z něj nedělá legraci - že to myslí smrtelně vážně.

Měl Jeremyho upřímně rád a stejně jako on, byl i on pro něj nejlepším přítelem a jen kvůli tomu začal přemýšlet o tom, co mu řekl.

Ještě nikdy, kam až jeho paměť sahala, si nepamatoval takový výraz obličeje, jaký měl nyní, když s ním mluvil.

Cítil z něj vážnost a čisté odhodlání a to, že věří tomu, co říká. Pomalu mu docházelo, že to není žádný rozmar, ani chvilkové pomatení, které mu zastínilo mysl. A zvláštní odlesk v jeho očích mu jen potvrdil, že se změnil.

Dřív na něm viděl to, co na každém muži zde, co měl v očích i on sám – sebejistotu, hrdost, chvilkový odraz potěšení ze zdařilého úlovku a někdy také prostupující zvláštní smutek, který se mnohdy změnil na zlobu a nenávist vůči ostatním i sobě samému.

Teď jakoby to všechno zmizelo a nahradilo to skutečné rozhodnutí nevrátit se zpátky, ale jít dál za tím, k čemu dospěl.

Peter si nebyl jistý, jak přesně by na to měl reagovat, ovšem věděl jedno – že Jeremy je ten nejlepší přítel, jakého měl a který mu bezpočtukrát pomohl a proto se rozhodl stát při něm, i když nevěděl, jak se k té věci postaví později sám.

Pomalu se nadechl a poté na něj pohlédl.

„Co chceš teď dělat? Víš, že se za nedlouho vrátí Marcus a ty musíš brzy odjet, abys zkontroloval, zda jsou jejich věci v Thorendu pro nás připravené a pak jet obhlédnout další vesnici. A… nechci ti brát iluze, jenže on asi nebude naladěný stejně. To se dřív změní Gil na poustevníka, než aby Marcus přijal tenhle názor.“

„Jo, to máš asi pravdu,“ přikývl Jeremy a zamyslel se.

Pár minut v sále panovalo dokonalé ticho. Během té doby Peter přemýšlel o Jeremyho slovech, zatímco Jeremy zvažoval, co dělat dál.

Nakonec dospěl k závěru.

„Pojedu za Marcusem,“ řekl a přešel opět k oknu. „O všem si s ním promluvím… Pojedu hned zítra ráno, než si sem vrátí. Pokud kolem sebe nebude mít desítky dalších, kteří ho budou odrazovat… tak si určitě uvědomí to, co já. Potom už nebude potřeba obhledávat další vesnici nebo město k plenění. Věci se změní a nebudou žádná další přepadení.“

Na okamžik se nad tím ještě zamyslel a rozhodl se, že přesně to udělá.

„Jeremy,“ řekl Peter pomalu, aby ho nerozzuřil, „i kdyby se ti nějakým zázrakem podařilo přesvědčit Marcuse a on by změnil smysl svého života, není tu jen on. Je tu padesát dalších chlapů a těm asi nebude stačit zaútočit na jejich soucitné já a na to, čím si někteří z nich prošli. I kdyby Marcus změnil názor tam, až přijede a oznámí to ostatním… vážně si myslíš, že to přijmou jen tak?“

Peter na okamžik utichl a jen co viděl, že Jeremy mlčí a uvažuje, pokračoval: „Už třeba vidím Gila, jak se začne ohánět a starat o dobytek… nebo pracovat v kuchyni.“

Jeremy se po jeho slovech posadil na židli a lokty se opřel o kolena.

Když to Peter podal takhle, najednou mu došlo, jak absurdní jeho snažení je nebo bude.

Chvilku dokonce nebyl daleko od toho, aby vše hodil za hlavu, jenže sotva ho to napadlo, okamžitě před sebou viděl Cařiny oči, upírající se do jeho a s dokonalou přesností si dokázal vybavit jemný tlak její ruky na své tváři, jak mu ji otírala od krve.

Sice ji neznal ani ze čtvrtiny tak, jak by chtěl, ale věděl, co by mu řekla, kdyby věděla, co se mu honí hlavou. Řekla by, že je slaboch, že se nedokáže postavit za to, co je správné.

V mysli se vrátil zpátky do doby, v níž si prošel tím nejhorším, co kdy zažil a jen co si vybavil, jak se cítil, jak si připadal a došlo mu, že by to samé měl připravit ještě znovu dalším a dalším…

Jeho tvář ztvrdla v kamennou masku, čelist se mu napnula a prsty se bolestivě zaťaly do dlaní.

„Ne,“ vydechl a upřel na Petera zrak.

Peter se zatvářil zmateně: „Ne… co?“

„Ne, Petere. Nechci, aby si další prošli tím, čím my. Ty ano?“ zeptal se ho.

Peter se opřel loktem jedné ruky o stůl a přejel si prsty přes čelo.

„Nevím,“ řekl po chvíli. „Nedokážu na to zapomenout.“

Jeho čelo se stáhlo bolestnou vzpomínkou a nerozhodně se na Jeremyho díval.

„Myslíš snad, že já ano?“ zeptal se Jeremy zapáleně a postavil se.

Přešel k oknu a zahleděl se do temnoty.

„Pořád je vidím… slyším jejich hlasy. Cítím, jak mi její krev chladla na těle i její dech na své tváři… Chtěla mi něco říct, ale… nemohla…“

„Pro všechno na světě!“ vykřikl Peter a přešel k němu. „Přestaň se mučit!“

Vzal ho za ramena a zatřásl s ním.

Jeremyho pohled se změnil na skelný a jeho čelist byla zatnutá, jakoby se pokoušel rozdrtit kamení.

Když na Petera pohlédnul, viděl, že se tváří stejně.

„Vidíš?“ zeptal se ho šeptem. „Proto už nemůžu a nechci… Za pár let by tu byli další nám podobní – zmučení minulostí s touhou se bezhlavě mstít.“

Peter se nadechnul, jakoby chtěl něco říct, zarazil se však.

„Nebudu se teď zabývat Gilem nebo dalšími. Hlavní je přesvědčit Marcuse. Ostatní ho buď budou následovat a nebo ne… A pokud ne, můžeme je vyprovodit z hradu. Ale s pleněním už je konec!“

Při posledních slovech v jeho pohledu Peter spatřil takový plamen odhodlání, proti němuž už nedokázal nic namítat.

Věděl přitom, že o tomto rozhovoru ho čeká ještě mnoho úvah, kterým se chtěl věnovat později.

Odstoupil od něj a šel si nalít víno.

Jen co se napil, znovu na Jeremyho upřeně pohlédl a promluvil.

„Víš ale, jak riskuješ? Marcus v sobě nemá ani tu trochu slitování, které jsi měl ty před týdnem. Může to brát jako pokus o zradu a rychle zapomene na to, co jsi pro něj kdy udělal.“

„To sice může,“ přikývl Jeremy, „ale pevně věřím, že to tak brát nebude. I on si toho hodně vytrpěl a třeba mu to, co otevřelo oči mě, otevře i jemu.“

„Na to bych nespoléhal,“ zavrtěl hlavou s obavou Peter.

„Jenže nemám jinou možnost,“ pokrčil rameny muž. „Nedokážu se vrátit k tomu životu, co jsem vedl… Zítra ráno za ním pojedu. Když všechno půjde tak, jak má, měl bych za ním dorazit po zítřku. Při nejhorším ho potkám na cestě a promluvím si s ním tak.“

„A co jestli to nepochopí a bude si stát na svém?“ zeptal se Peter.

„To budu řešit, až ta situace nastane. Dřív ne,“ odvětil Jeremy.

Už se chtěl rozejít ven ze sálu, ještě se však vrátil zpátky.

Přistoupil k Petrovi a řekl mu: „Až budu pryč, uděláš pro mě něco?“

„Jistě. Co?“

Jeremy chvilku přemýšlel, jak svou prosbu říct, ale nakonec přestal hloubat nad zbytečnostmi.

„Dej na tu dívku pozor. Přes noc ji vezmi do svého pokoje, protože Gil je schopný ji odtáhnout k sobě. A… nedovol ani nikomu jinému, aby ji zatáhl do postele. Prosím.“

Peter se potutelně usmál: „Je pro tebe tak důležitá? Máš ji teď místo vlastního svědomí?“

Jeremy se rozesmál, pak ho smích ovšem přešel.

„Kdyby ano, bylo by to krásné svědomí.“

Peter protočil oči: „Neboj, dám na ni pozor. A ty radši vymysli pádné argumenty pro Marcuse a vrať se co nejdřív.“

„Vynasnažím se,“ přikývl Jeremy a pousmál se.

Potom vzal Petera za rameno, podíval se mu vděčně do očí a řekl: „Díky.“

Peter se zasmál a přikývl, načež se Jeremy otočil a zamířil pryč.

Když však vstoupil na první schod, znovu se obrátil a řekl: „Ještě něco.“

Peter se na něj zvědavě podíval a zeptal se: „Co? Neříkej mi, že máš další šokující zprávy.“

„Ne, to ne,“ pousmál se Jeremy a sešel k němu.

„Ještěže tak. Právě jsi mi dal tolik věcí k přemýšlení, že budu mít co dělat příštích pár let,“ vydechnul Peter a zavrtěl hlavou.

„Včera jsem se byl projet a viděl jsem naši starou hlásku. Bylo to jako předzvěst – právě včera mě totiž napadlo, zda bychom na ní neměli obnovit strážní službu. Jenže jsem si řekl, že to je zbytečné… ale teď už si to rozhodně nemyslím. Pošli dva muže, aby tam hned dnes začali hlídkovat. Nestojím o další špehy nebo střelce.“

„Jistě,“ přikývl Peter a rozešel se k bráně. „To je dobrý nápad. Za chvíli tam někdo bude.“

Jeremy vydechnul a pak se konečně vydal do svého pokoje.

Na jídlo neměl ani pomyšlení a proto se v sále již déle zdržovat nechtěl.

Kvůli rozruchu, který střelec způsobil, se muži k večeři měli sejít podstatně později, než obvykle, ale na to se mu už čekat nechtělo.

V pokoji si ještě jednou umyl tvář od zaschlé krve, která mu z rány vytekla, a poté se posadil na postel a zamyslel se.

Dobře věděl, že ho v nejbližších dnech nečeká nic snadného. Znovu si celé své rozhodnutí a důvody pro něj začal procházet, aby se ujistil, že to je to, co opravdu chce a že to má cenu.

Tolik se zabral do uvažování, že vůbec nepostřehl, jak noc pokročila a tak, jakmile vyhlédl z okna a uviděl na obloze měsíc, s vytřeštěnýma očima vyskočil z postele.

V duchu se okamžitě začal častovat nadávkami na svou osobu, jelikož úplně zapomněl na to, že ve svém pokoji vůbec být neměl.

Na hradě panovalo hrobové ticho, rušené nyní pouze jeho spěšnými kroky, vedoucími ke kuchyni.

Když se Cara časně ráno probudila, připadala si odpočatá, jako už dlouhou dobu ne. Rameno se sice ozývalo bolestí, ale nedokázala jí věnovat příliš pozornosti.

V mžiku se posadila a pohled jí padl na nohu, z níž si včera poté, co Jeremy odešel, vytáhla nit, kterou jí ránu před nedávnem sešil. Nekrvácela, pěkně se zatahovala a nebyla ani zarudlá.

Přetáhla si dlouhou košili přes kolena a potichu se obula, aby neprobudila Sarah, která spala opět vedle ní.

Jako ve snu si rozčesala vlasy hřebenem, který ležel na stole u okna, a nechala si je ještě rozpuštěné. Přehodila je jen přes jedno rameno a potichu vyšla ven z místnosti.

V myšlenkách byla u včerejšího večera a kromě zmatku cítila, jak jí, jen při pouhé vzpomínce, začíná divoce bušit srdce a zrychlovat se dech.

Nechtěla na Jeremyho myslet a proto se soustředila na kamennou dlažbu pod svýma nohama a zkoušela samu sebe přesvědčit, že spáry mezi kameny jsou zvláštně vedené a jsou zajímavější, než včerejší den.

Jenže sotva vešla do kuchyně, a ve snaze zavřít za sebou neslyšně dveře, zavadila pohledem o Jeremyho spící postavu na podlaze u zdi, všechny její pokusy vyšly v niveč.

Zarazila se a s vytřeštěnýma očima na něj strnule zírala.

Zvědavost na ni vzápětí dolehla plnou silou, poněvadž toužila zjistit, proč už druhý den spí tady a ne ve svém pokoji.

Po další chvíli, kdy sledovala jeho tvář, tentokrát opřenou o zeď, musela uznat, že vypadá hezky. Uvědomila si, že se stydí sama před sebou si to přiznat, ale kdyby ho měla soudit jen podle vzhledu, tak se jí začínal líbit. Soudit jej podle chování se neodvažovala, jelikož mu nerozuměla a nechápala ho.

V dalším okamžiku jí však došlo, že zírat tady na něj a riskovat přitom, že se probudí a přistihne ji, není dobrý nápad a proto potichu vyšla ven.

Neohlížela se a vešla do prádelny. Tam si vzala čistou hnědou sukni ke kolenům a hnědou košili s černou šněrovačkou, které si tam vzápětí i oblékla.

Rameno ji poněkud zdrželo, jelikož s ním nemohla hýbat přirozeně, i tak si ovšem dokázala poradit.

Jakmile odhodila dlouhou košili pod kolena, do níž se včera převlékala, k ostatním věcem na vyprání, vyšla ven do síně.

Jen co tam vstoupila, ihned ji napadlo, kam chce jít.

Rozhlédla se po síni a potom se klidným krokem rozešla z hradu na nádvoří. Tam zabočila ke stájím a byla ráda, že jí muži na stráži nevěnovali téměř žádnou pozornost.

Ve stáji panoval klid rušený jen občasným zafrkáním koní. Dovnitř pronikalo světlo otevřenými dveřmi i malými okénky u stropu stáje.

Poté, co k nim vzhlédla, spatřila poletující prach, který vypadal jako zlatý prášek vznášející se a vzápětí opět padající současně s tím, jak si s ním hrál slabý vánek, jež tudy proudil.

Cara si poté všimla vědra s vodou, stojícího u jednoho z hrazení a vzala jej do ruky.

Chtěla Cyphyrovi vyměnit aspoň vodu a když ji nyní měla po ruce, byla ráda, že nemusí chodit až ke studni na zahradě.

Pomalu začala přistupovat k jeho hrazení.

Ovšem sotva svého koně spatřila, srdce se jí zastavilo a vzápětí rozběhlo znovu naplno.

Těsně u Cyphyra stál Jeremy a hladil ho po hlavě a přes hřívu. Upřeně se mu díval do očí, přičemž kůň klidně stál a nejevil sebemenší známky rozrušení nebo nepokoje.

Cara s vytřeštěnýma očima ustoupila o krok zpátky a opřela se zády o jedno z předešlých hrazení tak, aby ji muž nemohl vidět.

Jen za zády ucítila dělící kůl, zavřela oči a zhluboka se nadechla, aby se uklidila.

Vzápětí se však stájí ozvalo klidným hlasem pronesené: „Já tě viděl.“

Cara se kousla do rtu a pevně stiskla víčka k sobě. Přesně tohle nechtěla zažít – aby ji viděl, jak se na něj dívá.

Teď už neměla jinou možnost, než pomalu vystoupit ze stínu hrazení u něhož byla a přejít na světlo.

V rukou pevně svírala vědro a oči upírala na Jeremyho, který dál hladil Cyphyra po hřívě a na ni se zatím nedíval.

Cara ucítila slabý osten zklamání, jakmile viděla, že kůň neprotestuje a skutečně klidně drží. Na druhou stranu nicméně vnímala i mírný náznak radosti, i když netušila z čeho vlastně.

Jen co si Jeremyho více prohlédla, zarazilo ji, že má na sobě černý plášť s kápí. Ihned ji napadlo, zda někam nejede.

Muž Cyphyra ještě okamžik hladil a pak řekl: „Je to krásný kůň.“

Poté podlezl hrazení, narovnal se a zadíval na dívku.

Sotva na ni ovšem pohlédl, ústa se mu pootevřela a zůstal na ni hledět jako zkamenělý.

Ve světle, které se dovnitř z oken linulo a ozařovalo Caru, vypadala, jakoby svit vycházel přímo z ní. Navíc díky tomu, že měla rozpuštěné vlasy se zdálo, že odlesk světla vychází i z nich.

Jeremy ji přeletěl pohledem a okamžitě ho napadlo, že i přes modřiny, jež měla na tváři, nikdy neviděl krásnější dívku.

Žádná z těch, s nimiž se kdy setkal, jí nesahala ani ke kotníkům. Ať už tím, jak vypadaly, nebo tím, jak se chovaly, či spíše tím, co z nich vyzařovalo a co cítil on sám.

Jeremy přivřel oči a dřív, než se mohl zarazit, řekl: „Sluší ti to.“

Cara na něj vytřeštila oči a připadalo jí, jako by jí po obličeji v mžiku začala stékat horká voda.

Muž na sebe byl zprvu rozzlobený, že tu větu z úst vypustil, ale jakmile spatřil, jak na to zareagovala, už toho nelitoval.

„Ty se červenáš,“ řekl a pousmál se.

Cara rychle polkla a odvětila: „Nesmysl.“

V duchu si pak snažila představit, že místo horké vody jí stéká po obličeji ledová, dobře však věděla, že to nebude mít velký účinek.

Trhla hlavou, aby se dokázala odpoutat z upřeného pohledu jeho očí a zadívala se na Cyphyra.

Jeremy se zasmál a potom přešel ke svému koni a osedlal ho.

Cara ho sledovala a vzápětí si všimla vaku s jídlem, který měl sebou.

Zarazila se a nechápavě naslouchala zvláštně bolestnému hlasu vlastního nitra, které nechtělo, aby někam jezdil.

Naprosto zmateně se dívala, jak muž upravuje koni popruhy a poté ho bere za otěže, jdouc směrem k ní a také ven ze stájí.

Když se Jeremy dostal až k dívce, zastavil se a pohlédl na ni.

Ačkoli se díval do jejích očí, dobře viděl, jak se Cara nadechuje a jak jí pravou klíční kost zakrývá pramen hustých hnědých vlasů, které se ve světle leskly.

Byl by se na ni díval ještě déle, aby si ji uložil do paměti, ale vidina cíle i důvodu jeho cesty ho popohnaly.

„Musím teď odjet,“ řekl, ačkoli netušil, zda ji to vůbec zajímá.

Vzápětí ho překvapil rozzuřený výraz, který se mihl v dívčiných očích.

„Obhlédnout další vesnici, nebo město?“ usekla Cara ledově a otočila se od něj, chtíc okamžitě odejít.

„Ne,“ řekl Jeremy klidným hlasem a kousek za ní popošel.

Dívku zarazil tón jeho hlasu a proto se pomalu obrátila.

Jeremy se na ni pátravě díval, jakoby se jí snažil opět porozumět a vzápětí promluvil.

„Jedu za Marcusem… Přemýšlel jsem o tom, co jsi říkala a… chci si s ním o tom promluvit. Už bylo dost plenění. Já…“

Najednou se zarazil, neschopný pokračovat dál. Cařiny oči se na něj upíraly s překvapením a nevěřícností a on ztratil nit myšlenky.

Díval se na ni a znovu si přál k ní jít blíž. Věděl však, že nemůže. A přitom jediné, co mu v tom bránilo a čeho se současně bál, bylo to, že by jej odstrčila a znovu se snažila s ním zápolit jen aby se od něj dostala pryč.

Jeremy cítil, jak do něj jeho hřebec strčil čumákem, téměř ho pobízejíc, aby už šel, ale on se nedokázal pohnout. Díval se na Caru, jakoby doufal, že něco řekne, nebo se pohne.

Avšak i ona byla podivně ztuhlá, neschopná se odtrhnout očima od jeho, čekajíc snad na nějaký pohyb nebo slovo od něj.

Náhle ticho proťal zvuk, připomínající zašustění slámy.

Oba sebou trhli a otočili se k zadní části stáje. Nikoho tam ovšem nespatřili. Menší dveře, vedoucí ze stáje zadem, vypadaly zavřené a nikdo u nich nebyl.

Jeremy očima pečlivě prohlédl celou stáj, a když ani poté nikoho nespatřil, podíval se na Caru a řekl jí: „Nikomu nic neříkej. Musím si nejdřív promluvit s Marcusem. Ostatní ať si myslí, že jsem jel do nějaké vesnice… Dnes večer si tě k sobě vezme můj přítel Peter.“

Jen co Jeremy spatřil její vzdorovitý výraz, pousmál se: „Neboj se. Je to pro tvé dobro, aby tě nedostal třeba Gil, nebo někdo jiný. Peter se tě ani nedotkne.“

Cara se na okamžik zamyslela a nevěřícně vydechla, jelikož jí konečně došlo, proč tyto dva dny Jeremy nespal ve svém pokoji, nýbrž v kuchyni u dveří do místnosti, kde spala ona.

Oči se jí rozšířily překvapením.

Jeremy jakoby přesně věděl, co se jí honilo v hlavě a proto vzal uzdu svého koně pevněji do ruky a řekl: „Musím jet.“

Cara jako ve snu přikývla a ustoupila.

„Šťastnou cestu,“ řekla tiše a na okamžik k muži střelila pohledem.

Viděla, jak přikývnul a potom se na koně vyhoupnul.

Jeremy si upravil plášť i meč a řádně upevnil vak s jídlem k sedlu.

Pak se na Caru ještě podíval a pobídl koně kupředu. Ovšem než dojel k bráně ze stáje, zastavil se a otočil k dívce.

Ta na něj nejistě pohlédla.

„Málem bych zapomněl,“ řekl muž a přemáhal úsměv. „Díky.“

Cara zmateně stáhla obočí: „Za co?“

Jeremymu se podařilo nasadit naprosto vážnou tvář.

„Za to… že jsi na mě to vědro tentokrát nevylila.“

Dívka se na chvíli rozesmála, ale vzápětí se dokázala ovládnout a řekla: „Pokud o to stojíš…“

„Třeba příště,“ pousmál se Jeremy a ještě malou chvilku se díval na její tvář, na níž před okamžikem poprvé spatřil bezstarostný úsměv a z jejíchž úst teď poprvé slyšel její smích.

Poté se však obrátil a pobídnul koně, který ihned vyjel na nádvoří a dál hradní branou ven.

Cena odvahy - XIV. kapitola

Copyright © 2011 Anne Leyyd 

PŘIDAT KOMENTÁŘ