5. kapitola - podvolení

Cařina hruď se zdvihla ve zrychleném nádechu. Nebylo to však kvůli vzrušení, ale spíš úzkosti a neustále se vracejícímu obrazu vyděšeného děvčete.

Cítila mužův dech, klesající od její tváře ke krku a téměř i jeho rty, kde ji chtěl začít líbat a v tom vyhrkla: „Počkej, prosím!“

Muž se zasmál, zdvihl hlavu a pohlédl na ni. Jen co ovšem spatřil její tvář, úsměv mu pomalu začal mrznout na rtech.

„Slíbím ti,“ řekla Cara a dívala se mu upřeně do očí, „že se… ani… nepohnu. Neudělám jediný pohyb, abych ti… zabránila v tom, co chceš.“

Při těch slovech, která dobrovolně, z vlastního svobodného rozhodnutí, vypouštěla ze svých úst, se jí dělalo špatně, točila se jí hlava a bylo jí na omdlení, jenže tvář skoro na smrt vyděšené Sarah jí nedovolila couvnout a rozmyslet si to.

Několikrát slyšela, že se lidé z velkého strachu pomátli nebo je to poznamenalo na celý život.

A když si uvědomila, že by tak nebo tak dopadla Sarah, a to navíc kvůli ní - v návalu hrůzy ji totiž napadlo, že kdyby se třeba nevzpírala, a dala muži už včera to, co chtěl, nemusel si ji dnes nechat takhle odvést,  a Sarah by teď neležela na podlaze spoutaná děsem, mohla by tam být s ní a mohla by ji nějak utěšit, povzbudit – nemohla jinak.

Navíc neměla nejmenší tušení, kdy se Selena vrátí ze stájí a než se vrátí… už by mohlo být pozdě. Čím déle tam to dítě bude samo, tím hůř.

„Ale…“ pokračovala dál a stále přerývaně dýchala, „až skončíš… dovolíš mi jít za Sarah. Prosím,“ řekla a ani na vteřinu neuhnula pohledem.

Pevně doufala, že pokud mu dá to, po čem tak prahne, třeba se slituje a až skončí, pustí ji za ní.

Dle toho, co už předvedl, si jeho soucitem nebyla jistá ani trochu, ale musela to zkusit. Prostě musela. Chtěla věřit, že to bude rychlé a že hned potom bude se Sarah.

Mužův úsměv nadobro zmizel. Nic neříkal a pouze jí upřený pohled oplácel.

Cara nevěděla, co si o jeho mlčení má myslet, bylo jí však jasné, že jen ztrácí čas.

„Prosím,“ začala znovu. „Dělej se mnou co chceš, ale… nech mě jít pak za ní, prosím… Prosím,“ její hlas se při posledních slovech změnil na pouhý šepot.

Upírala své oči do mužových skoro jako by ho chtěla uhranout. Nedívala se nikam jinam, takže vše - krom těch dvou modrých bodů, se propadlo do černě, prázdnoty, do nepodstatného okolí.

Když se předtím mužův úsměv začal ztrácet, až zmizel docela, nebylo to proto, že by se dívčina tvář změnila do jiné podoby. Bylo to proto, že poprvé od chvíle, kdy ji spatřil, v jejích očích neviděl zuřivost, s jakou se bránila tomu, co jí chtěli udělat, neviděl dokonce ani strach, ani zoufalství, ani odpor, ani nenávist, pohrdání, zlost, zarputilost – nic z toho, co viděl včera a ještě dnes odpoledne, jak na něj vylila to vědro vody.

Byl v naprostém šoku, jakmile si uvědomil, že to je upřímnost. Nic víc.

Ona ho prosila o to, aby jí dovolil jít za tou Sarah a dokonce mu dobrovolně nabídla, že si s ní může dělat, co chce. Tak najednou?! Včera by ho byla málem zabila, bojovala celou tu dobu, bránila se všemi možnými způsoby, jakkoli, aby ji nezneuctil, a teď?

Ležela tu před ním přivázaná a dívala se na něj s takovou upřímností v očích, jakou snad nikdy v životě u nikoho neviděl, a na to, že se ho nepokouší obelstít nebo dostat ze sebe, by mohl přísahat.

Nebyl hlupák. Ačkoli ho včera sama políbila, dobře věděl, že to nebude jen tak. Takovou změnu jí prostě nevěřil, jenže se nebránil, protože věděl, že má navrch.

Nyní však věděl, že to nehraje. Netušil jak, ale byl si tím jist.

Cara už nedokázala hledět jen na to jedno místo, jelikož se jí hlava začínala točit čím dál víc. Na pár vteřin zavřela oči a když je znovu otevřela, opět se jimi upřela do mužových, jejichž výraz byl pro ni momentálně naprosto nečitelný.

„Prosím,“ řekla znovu naléhavě.

Muž měl pocit, jakoby snad zkameněl.

Jakmile dívka zavřela oči a znovu je poté otevřela a upřela do jeho, tak teď – teprve teď si uvědomil, ačkoli měl možnost se do jejích očí dívat už tolikrát, že má zelené oči.

To, že ho znovu prosila, mu došlo po chvíli.

Ona ho prosila?!

Stále tomu nemohl a nedokázal uvěřit. Ta dívka, která se včera bila jako muž, ho nyní prosila, aby jí dovolil jít za nějakou ženou. Byla najednou ochotná nevzdorovat, podřídit se mu, nedělat problémy, jak sama řekla – ani se nepohnout, kvůli tomu, aby ji pak nechal za někým jít?

Jeho chtíč po jejím těle jakoby ustoupil do pozadí a napovrch vystoupila jen obyčejná zvědavost. Začínala ho sžírat, protože chtěl vědět, kdo je tak důležitý, že by se pro něj tahle, skoro nepokořitelná a odvážná dívka, chtěla obětovat.

Dřív, než se mohl zarazit, z jeho úst vyšla otázka: „Kdo je Sarah?“

Cara roztřeseně vydechla: „Ta malá… kterou jste unesli,“ odvětila.

Muž sotva znatelně pootevřel ústa, protože tuhle odpověď nečekal.

Co ho překvapilo ještě víc, bylo to, že tohle vysvětlení jeho zvědavost neukojilo.

„Co je s ní?“ zeptal se dál.

Cara začínala být zoufalá.

Pokud bude takhle řečnit a než udělá to, co chce – kolik času to zabere? To dítě musí být pološílené strachy!

Přesto se snažila ovládnout a odvětit rádoby klidným a vyrovnaným hlasem.

„Tvoji muži… ji na smrt vyděsili až tak, že se teď… klepe… jako při horečce na podlaze.“

Nepovedlo se jí to – hlas se jí začínal třást a v očích cítila slzy.

„A k tomu…se bojí, že už… nikdy neuvidí domov ani rodiče… Je jí deset let!“

Nechápala, na co čeká. Byla už opravdu u konce s nápady. Nevěděla, co víc by mu měla říct, aby jí aspoň v tomhle vyhověl.

Nedovedla si vysvětlit, proč na ni jen zírá, jako kdyby před sebou měl nějaký úkaz. Včera by ji do postele dokopal, dneska ji dokonce přivázal a ačkoli mu slíbila, že se mu nebude v ničem bránit, tak se ani nepohne!

Vydechla a zdvihla hlavu z poláře na němž spočívala, a přiblížila ji k jeho tváři.

„Prosím…“ řekla přerývaně, „jestli máš v těle… aspoň kousek citu, tak… si pospěš.“

Nechala hlavu klesnout zpátky, otočila ji na bok a zavřela oči.

Cítila, že jí zpod zavřených víček sklouzla jedna slza. Nechtěla plakat a proto si další příval slz zakázala - na to bude mít dost času jindy.

Muž si připadal jejíma očima téměř uhranutý a teď, když se od něj odvrátila, jakoby se konečně uvolnil z jejich moci.

Přeletěl očima její tvář, zahlédl slzu, která jí skanula zpod víček a zastavil se u jejího krku, kde mohl vidět zrychlený tep jejího srdce.

Navíc ucítil, jak napětí, dosud svírající její tělo, zmizelo a jak skoro uvolněně - jakoby spala - čeká, až on dokončí to, proč si ji sem nechal přivléct a přivázat.

Najednou si uvědomil, že ta touha po jejím těle, po tom, jak si plánoval, že z ní strhá oblečení a že bude litovat toho, jak ho ponížila, za tu ránu, za to vědro vody, které na něj vylila, za všechen ten vzdor – naráz to bylo pryč.

Mohl by se s ní sice pobavit, jenže… pokud viděl, že nemá v úmyslu se bránit, na což se po pravdě taky těšil, chuť ho přešla.

Sám sebe málem nechápal – zkrátka si nedovedl představit, že ona, tak nepoddajná, tady najednou bude ležet v klidu, nechá ho dělat to, čemu se tak úporně bránila, a to jen proto, aby ji nechal jít za tou malou holkou?

Když sahal do své nohavice pro dýku, v duchu klel a připadal si jako idiot, ale nemohl jinak. Věděl, že takhle by to nedokázal. Nedokázal se na ženu, vlastně – konkrétně na tuto dívku -  vrhnout při vědomí, že ona by proti tomu nic nedělala.

Rozmáchl se a jednou ranou přeťal provaz poutající její pravou ruku ke sloupku postele a totéž udělal i s levou.

Cara při zvuku protínajícího se lana otevřela oči a nevěřícně na muže pohlédla.

Jakmile spatřila, jak z ní slézá a stoupá si vedle postele, myslela, že má vidění.

Muž se postavil, schoval dýku zpět do nohavice a upřel na ni zrak. Hlavou pak kývnul směrem ke dveřím.

Dívka se sotva odvažovala věřit tomu, co udělal. Nemínila ovšem čekat, že si to rozmyslí, nebo ztrácet zbytečně další vteřiny drahocenného času.

Vyskočila z lůžka a utíkala ke dveřím. Od toho, jak se jí ještě točila hlava, do nich málem narazila, nakonec však získala rovnováhu. Odsunula závoru a rozběhla se ke kuchyni.

Muž po chvilce vyšel za ní, protože si uvědomil, že kdyby ji viděli v kuchyni s tou holkou, nedopadlo by to dobře. Nechtělo se mu ostatním vysvětlovat, proč je najednou tam, když měla být u něj.

Jen co ale viděl, jak zmizela za rohem chodby, došlo mu, že pokud ji nechce ztratit z dohledu, tak bude muset utíkat, jelikož byla velmi rychlá.

Rozběhl se za ní.

Po chvilce zpozoroval, jak probíhá chodbou.

U velkého sálu ji dohnal až tak, že byl na čtyři kroky za ní a takřka společně vběhli do kuchyně.

Jen co Cara překročila práh, došlo jí, že se holčička ani nepohnula ze svého místa. Ležela tam, kde ji viděla naposledy, a stále se třásla. Měla pocit, že ještě víc než prve.

„Sáro?“ řekla mírným hlasem.

Děvče na to nereagovalo a proto k ní Cara opatrně přistoupila a pohladila ji po zádech.

Teprve teď zdvihla hlavu a pohlédla vzhůru.

Její oči byly rudé od pláče a rty na pár místech krvavé od toho, jak se asi několikrát kousla, ve snaze zastavit cvakání zubů.

„Jsem tady, no, tak,“ řekla Cara a vzala ji do náruče.

Holčička ji třesoucími se prsty objala kolem krku a nohama kolem pasu. Držela se jí tak pevně, až se dívka divila, kde se v ní ta síla vzala.

Opatrně se s ní postavila a chtěla si sednout na židli, jenže jakmile se otočila, spatřila tam stojícího muže.

Naprosto ji to překvapilo, protože si vůbec neuvědomila a ani si nevšimla, že by šel za ní.

Dívala se na něj poněkud nejistě a čekala, co má v plánu teď.

„Pojď zpátky,“ řekl, kývl hlavou ke dveřím a ustoupil, aby ji nechal jít první.

„No, tak,“ povytáhl obočí, jelikož se dívka ani nepohnula.

Cara pevně přidržovala Sarah, což bylo docela zbytečné, protože dívenka se jí držela jako klíště - hlavu si opřela o její rameno a dál vzlykala.

Dívka usoudila, že nemá cenu vzdorovat, zvlášť jestliže udělal to, co udělal. Nechtěla ho rozzuřit a navíc věděla, že teď, se Sarah v náručí, by se nemohla otočit a někam utéct.

Také doufala, že pokud jí nic neudělal a nechal ji jít, tak se na ni nyní, když tam bude to dítě, vrhnout znovu nepokusí. Alespoň dnes.

Proto nakonec kolem muže prošla a zamířila zpátky k jeho pokoji.

Jakmile přešla práh místnosti, zamířila ke krbu, u něhož seděla včera.

Nečekala, že by jí muž něco řekl, a proto se na něj ani nedívala.

Posunula jednu z kožešin tak, aby se mohla opřít o zeď, a aby ji chladný kámen nestudil, a poté se opatrně sesunula k zemi se Sarah stále v náručí.

Koutkem oka pozorovala, jak muž zavřel dveře a bez jediného slova či pohledu si lehnul na postel a otočil se na druhou stranu.

Cara by se ráda opřela o zeď a zůstala tak bez pohnutí nejméně hodinu, aby se mohla uklidnit a vydýchat. Věděla ale, že Sarah je na tom neskonale hůř.

„Sáro? Je to lepší, hm?“ zeptala se jí šeptem.

Nechtěla muže rozčílit tím, že by ho rušily od spánku nebo klidu. Stále nechápala, jak to, že se rozhodl takhle, že jí nic neudělal, ačkoli k tomu prakticky dobrovolně svolila.

Cítila, jak se Sářino tělo ještě trochu chvěje a jak se jí svýma rukama stále pevně drží.

Žádnou odpověď od ní však nedostala a proto na ni mluvila dál: „Sáro, no, tak. Už je to v pořádku. Nikdo ti nic neudělá… Všechno zase bude dobré, ano?“

Dívenka něco řekla, z čehož Cara rozuměla jen ‚domů‘ a ‚nikdy‘. Zbytek si snadno domyslela.

„Ne, Sáro,“ řekla a hladila ji rukama po vlasech.

Poté se k ní naklonila, a tichým hlasem, aby muž nemohl nic slyšet, kdyby náhodou poslouchal, zašeptala: „Slibuji ti, že se dostaneš domů a uvidíš svoje rodiče. Udělám proto co budu moct. Slibuju ti to.“

Teprve teď se na ni Sarah pomalu podívala.

„Opra… vdu?“ zeptala se.

„Opravdu,“ přikývla Cara a svými dlaněmi ji osušila tvář. „Všechno bude zase dobré, uvidíš.“

Sarah se na ni chvilku dívala a pak pomalu, pomalinku přikývla. Cara se na ni usmála a rukou ji dál hladila po vlasech.

Dívenka přejížděla očima po jejím obličeji a poté svou, ještě trochu roztřesenou, ruku zdvihla k její pravé líci a dotkla se jí v místě, kde měla Cara jeden krvavý šrám.

„Oni ti… ublížili… moc…“ řekla a z očí se jí zase koulely slzy.

Hlavu dala ke Cařině krku a plakala dál.

„Ne. Ne,“ zavrtěla dívka hlavou a přitiskla ji k sobě víc. „Neublížili mi. Nic mi neudělali. To už je ze včerejška. Jsem v pořádku,“ utěšovala ji a rukama ji stále přejížděla po zádech.

„Kam tě… vlekli?“ zeptala se.

„No,“ Cara usilovně přemýšlela, co říct. „Oni mi… chtěli mi dát… za vyučenou, ale… jen mi něco řekli, jinak mi neublížili. Víš, chtěli mě vystrašit a proto mě tak… odtáhli, ale… jen mi… jen mi něco řekli, opravdu.“

Nesnášela lež, ale teď to prostě jinak nešlo.

Obě pak na chvíli utichly.

Cara Sarah pomalu hladila od hlavy po vlasech až k zádům.

Dívenka se k ní stále pevně tiskla jako k vlastní matce, už se však netřásla a i její vzlyky po pár minutách nadobro zmizely.

Cara se po očku dívala na muže, ležícího na posteli, a skoro umírala zvědavostí dozvědět se, zda spí.

Byla tak zabraná do pozorování jeho postavy, že si ani neuvědomila, že Sarah trochu zvedla hlavu a zadívala se na ni.

Jakmile si holčička všimla, že svůj zrak na něco soustředěně upírá, stočila tam pohled i ona.

„On ti taky něco říkal… za vyučenou?“ zeptala se potichu.

Cara sebou trhla a střelila k ní pohledem. Jen co uviděla, že se dívá také na muže, začala přemýšlet ještě usilovněji, co říct, jestli je náhodou poslouchá.

„No, on…“ zarazila se. „Ano, taky mi něco řekl,“ odvětila nakonec a trochu se na Sarah pousmála.

„Ale neublížil ti?“ ptalo se děvče dál a setřelo si dlaní slzy.

„Ne,“ zavrtěla hlavou dívka a nejistě po muži šlehla pohledem.

Sarah ho chvilku pozorovala a pak opět promluvila: „Je hodný, když ti neublížil?“

„Já…“ Caře připadalo, že snad ani nedokáže odpovědět.

„Já nevím,“ odpověděla po chvíli po pravdě.

Stále nedokázala pochopit, proč udělal, nebo spíš neudělal to, co neudělal.

„Když ti neublížil, tak je hodný,“ usoudila nakonec Sarah a stáhla čelo, jak přemýšlela. „Maminka říkala, že lidé, kteří jsou hodní, neubližují druhým.“

Cara měla v tuto chvíli hroznou chuť se rozesmát a hned poté s povzdechem zaúpět.

„Tvoje maminka má pravdu, jenže… tohle je…“

Co to vlastně je? Co? Proč se takhle zachoval? Že by se v něm hnulo svědomí?

Nesmysl – rozhodla nakonec.

„Možná máš pravdu,“ pousmála se Cara na holčičku a pohladila ji po tváři.

Nemělo smysl jí říkat, že toto pravidlo se na všechny, a obzvláště tady, nedá vztáhnout.

„Třeba nám pomůže,“ vydechla Sarah a položila hlavu na Cařinu hruď.

Dívka silně stiskla víčka a potlačila tak slzy, které se jí do nich znovu draly.

Že by jim pomohl?

Najednou jí všechno připadalo strašně směšné, jako už dlouho nic. Cítila, jak se jí chvějí rty a jak touží začít brečet a řvát. Vyřvat ze sebe strach a úzkost, jež ji svazovaly.

Při pomyšlení na mužovu pomoc se málem začala smát doopravdy.

Před očima se jí najednou mihl obraz jí samotné, pokoušející se dostat skrz obranu tohoto hradu a jak ji nakonec někdo střelí šípem do hrudi.

Viděla to tak jasně, jako kdyby se to už stalo - viděla samu sebe padat na zem, se šípem trčícím z hrudi a slyšela výkřik Seleny i Sarah. Ještě se na ně naposledy podívala, než to, co uviděla naposledy, byla mužova posměšná tvář, naklánějící se nad jejím chladnoucím a život ztrácejícím tělem.

„Je mi zima.“

Tahle věta ji naprosto probrala z předsmrtných obrazů vlastního života.

Trhla hlavou a instinktivně natáhla ruku pro jednu z kožešin a holčičku přikryla.

„Lepší?“ zeptala se jí a vytlačovala ze své mysli předchozí představy.

Sarah přikývla a přitiskla se k ní.

„Zkus spát, ano?“ řekla jí a začala ji znovu hladit po zádech.

Sarah přikývla a Cara naprosto vyčerpaně opřela hlavu o chladnou zeď a zavřela oči. Tak ráda by spala také, věděla však, že to je to poslední, co ji dnes v noci čeká. Nebála se sice, že by jim teď něco hrozilo, ale celý dnešní večer jí poskytoval nepřebernou škálu dalších a dalších věcí k přemýšlení.

Ovšem ještě než mohla upadnout do stavu naprostého pohroužení do svého nitra a světa vlastních myšlenek, Sarah opět promluvila.

„Budeš mi něco vyprávět?“ zeptala se šeptem.

Dívka neslyšně vydechla a spočinula zrakem na muži.

Nehýbal se a jeho hruď se zvedala klidným nádechem, i přesto mu však spánek nevěřila.

„No, dobře, ale… jen chvilku, ano?“ souhlasila posléze.

Sarah přikývla.

„A co bys chtěla vyprávět? Nějakou pohádku?“ zeptala se šeptem.

„Ne,“ zavrtělo děvče hlavou. „Vyprávěj mi o tom, jak jsi…“ Sarah se usmála, „jak jsi přemohla Horatia.“

Cara se neudržela a vyprskla smíchem. Hned nato si ale dala dlaň na ústa a pohlédla na muže.

Nepohnul se ani o píď.

Znovu neslyšně vydechla a řekla: „Já ho přece nepřemohla, nebojovali jsme spolu.“

„Já vím, ale… vyprávěj mi o tom, prosím.“

Cara si povzdechla a pohladila ji po vlasech: „Dobře, a potom zkusíš spát?“

„Hm,“ přikývla holčička.

Dívka se pousmála. Chvilku poté přemýšlela, kde by měla začít.

Nešlo to tak lehce, jak si představovala, jelikož si uvědomila, že děj onoho vyprávění se odehrává nedávno a v době, kdy ji podobné starosti, které musela řešit nyní, vůbec netrápily.

Uvědomila si ovšem, že ani tyto myšlenky jí nepomohou a tak se zhluboka nadechla, aby začala.

„Takže… před čtyřmi dny můj otec odjel pryč a já se rozhodla cvičit ve střelbě. Otec nebyl rád, když jsem střílela, a proto mi k tomu jeho odjezd poskytl skvělou příležitost. Vzala jsem si luk, terč a šípy, osedlala Cyphyra a vyjela do lesa.

Byl krásný slunečný den, a i přesto, že  bylo ve městě hrozné horko, mezi stromy bylo příjemně. Ptáci zpívali ve větvích a mech se na mnoha místech ještě třpytil spadlou rosou.

Ujela jsem asi míli nebo dvě, a na svém oblíbeném místě jsem k jednomu ze stromů připevnila terč a začala cvičit.

Cyphyr se pásl dál ode mě a já se soustředila pouze na střelbu. Postupně jsem se od terče vzdalovala víc a víc a zkoušela jsem zasáhnout střed na stále větší vzdálenost.

Cvičila jsem možná několik hodin, ale bavilo mě to.

Nakonec jsem šla tak daleko, až jsem sama pochybovala, že cíl zasáhnu. Chtěla jsem to prostě jen zkusit.

Dala jsem tedy šíp do tětivy luku a zamířila. Chvilku jsem se snažila co nejlépe zaostřit zrak i zacílit, a jakmile jsem si byla jistá, vypustila jsem šíp.

Jenže v ten moment se z boku, kousek od terče, vyřítil velký jelen. No, a můj šíp ho zasáhl. Jelen se skácel k zemi a já zůstala vyjeveně zírat.

Ovšem po chvilce, než jsem se řádně vzpamatovala, se k tomu místu dostal Horatio na koni a spolu s ním asi čtyři další muži.

Nevěřícně na toho jelena hleděli a Horatio i na tu dálku vypadal na výsost spokojeně.

Seskočil z koně a otočil se k mužům.

‚Vidíte? Já vám říkal, že ho skolím,‘ řekl jim a vytáhl se do celé své výšky.“

Sarah se zasmála, až ji Cara musela dát zlehka dlaň na ústa. Jen co se dívenka dosmála, pokračovala ve vyprávění.

„Jenže potom jeden z mužů seskočil z koně a šel k tomu jelenovi. Druhý z nich se rozhlédl, protože si, narozdíl od Horatia, všiml mého terče. Téměř vzápětí mě uviděl a se zdviženým obočím přelétl pohledem k Horatiovi.

Ten se nechápavě otočil a ve vteřině, kdy mu zrak padl na mě, vytřeštil oči a zrudnul vzteky tak, až jsem myslela, že od něj něco chytne.“

Cara se nad tou vzpomínkou pousmála, jenže jakmile si uvědomila, kde teď je, zmizel její úsměv z tváře stejně rychle, jako se objevil.

„No, já se mu poté snažila vysvětlit, že jsem to schválně neudělala, že to byla náhoda. Ale vždyť ho znáš. Nevěřil mi. Bral to jako můj osobní útok proti němu a celou cestu nadával, že mu dalo takovou práci toho jelena vystopovat a pak přijdu já a všechno mu zhatím.

A aby toho nebylo málo, muži, kteří tam s ním byli, se postarali o to, aby každý věděl, že jsem toho jelena střelila z větší dálky, než by on byl schopný… A to je všechno,“ dokončila Cara vyprávění.

Sarah se potom zeptala: „A je pravda, že se snažil získat tvou ruku?“

Caře při této vzpomínce přeběhl mráz po zádech.

„Ano, snažil. Ale já bych si nikdy nevzala někoho, kdo je…“

„Menší než ty?“ zeptala se Sarah s úsměvem.

Cara se také usmála: „To jsem právě nemyslela. Přece víš, jaký on je.“

„Malý, tlustý, zbabělý, nafoukaný,“ odvětila dívenka ihned.

Cara vykulila oči: „Sáro, to se…“

„Neříká, já vím,“ povzdechlo si děvče.

„Já bych spíš řekla, že si hraje na muže, kterým není. Není ten, koho bych chtěla,“ řekla dívka zamyšleně.

„Tomu moc nerozumím,“ přiznala Sarah.

„Až budeš o něco starší, tak to pochopíš,“ pousmála se na ni Cara. „Ale teď už dost otázek a vyprávění a zkus spát, ano?“

„Dobře,“ přikývla holčička.

Cara jí přitáhla kožešinu až po krk a rukama ji lehce objímala kolem zad.

Potom zavřela oči a opřela hlavu o zeď. Mísilo se v ní právě tolik pocitů, že si připadala rozpolcená jako ještě nikdy.

Na jednu stranu byla ráda, že jí muž neudělal to, co chtěl, byla mu (nerada si to přiznávala) vděčná, že jí dovolil jít za Sarah, byla ráda, že už je jí líp.

Na druhou stranu byla z jejich nastalé situace zoufalejší ještě víc, než před pár hodinami, jelikož zkrátka nevěděla, jak by se odtud mohly dostat.

Bála se, že Marcus se ze svých zranění již brzy dostane a dostojí svému slovu.

Také měla strach z toho, že dřív, než se k ní dostane Marcus, tak jí udělá něco někdo jiný.

Soudě dle dneška, se už nemohla spoléhat na své síly a na to, že proti ní bude jen jeden muž. Pokud jich bude víc a třeba jen dva, pochybovala, že by se dokázala ubránit.

Dále taktéž ani v nejmenším nechápala, proč ji muž nechal být. Proč z ní prostě slezl a neublížil jí. Všechna možná vysvětlení, která ji napadla, jí připadala nesedící.

Nebyla hloupá, aby věřila, že se v něm hnulo svědomí, nebo že mu bylo líto jí nebo Sarah.

Chvilku na něj hleděla – na jeho nehybnou postavu a poté si řekla, že nemá cenu snažit se přijít na něco, co jí nedávalo žádný smysl. Zavřela proto oči a snažila se přece jen usnout.

Chtěla věřit, že muž skutečně spí.

Nespal.

Spánek bylo to poslední, nač myslel.

Nejdřív je chtěl ignorovat. Absolutně ho nezajímalo dívčino utěšování ani vzlyky té malé, ale po pár minutách, vlastně přesně ve chvíli, kdy se jí ta holka ptala, jestli je hodný, tak začal poslouchat poněkud pozorněji.

Ona se ptala, jestli je hodný? No, musel se zasmát, podle jejích měřítek jistě ne. To určitě moc dobře věděla. Jenže řekla, že neví. Jistě kvůli té malé, aby ji nevyděsila.

Hodný? Co to vlastně znamenalo? Uvědomil si, že byly jistě doby, kdy by se takhle jako dnes nechoval, jenže to bylo dávno…

A že by jim pomohl? To myslela, že by jim pomohl dostat se odtud? Ta holka byla opravdu ještě dítě.

Když jí potom dívka vyprávěla tu historku, zjistil, že je zvědavý. Zajímalo ho, co se stalo, co myslela tím ‚přemožením‘ toho Horatia. A dokonce se musel držet, aby se při Sářině popisu nerozesmál.

Jenže k těmto pocitům se ještě navíc přidala jeho zlost.

Byl naštvaný sám na sebe. Zase.

Zuřil, že to nehodil za hlavu, že si s ní prostě nepohrál. Připadal si jako slaboch. Jenže jakmile ho toto napadlo, vzápětí před očima viděl dívčinu tvář – přesněji - její zelené oči a to, jak se upíraly do jeho. V ten moment zase věděl naprosto přesně, že kdyby se situace zopakovala, nejspíš by se opět zachoval stejně a to ho rozčilovalo.

Copak je takový zbabělec nebo měkota, že ho od jeho úmyslu zastaví jen nějaký upřímný pohled nějaké dívky?

Takže teď, v tichu, sám mezi sebou sváděl boj, v němž se střídalo jeho naštvání se vzpomínkami na dívku a na to, co si mohl z jejich řeči vyslechnout.

Když si byl pak po hodině ticha jistý, že už snad obě spí, otočil se na druhou stranu.

Stále dělal, jakoby spal.

S hraným výdechem si dal ruku k obličeji a chvíli čekal. Poté oči malinko pootevřel a mezi palcem a ukazováčkem se podíval ke krbu.

Při pohledu na dívku a na holčičku, spočívající na její hrudi, mu v mysli najednou vytanula dávno ztracená vzpomínka na dobu, kdy i on, jako malý chlapec, ležel u své matky.

Náhle si živě vybavil, jak ho tehdy matčin pravidelný dech dokázal uklidnit a přinést mu pocit bezpečí. Tato vzpomínka ho dost překvapila.

Pohlédl na dívku a viděl, že má zavřené oči. Nebyl si jistý, zda spí, ale rozhodně nechtěl, aby ho přistihla, že se na ni dívá, a proto oči zase zavřel a dál předstíral spánek.

Celou dobu, než jeho předstírání přešlo ve skutečnost, se sám se sebou pral.

Stejně jako prve - jedna jeho část si byla jistá, že by se zachoval i znovu stejně, zatímco ta druhá na něj posměšně pokřikovala, že je slaboch.

Cena odvahy - V. kapitola

Copyright © 2011 Anne Leyyd 

PŘIDAT KOMENTÁŘ