„Fantazie je důležitější než informace.“ A.E.

19. kapitola - neviditelné rány

 

 

 

Cara k sobě tiskla děvče a ignorovala pocit bolesti, který jí jejich objetí přinášelo. Lehce jí přejížděla rukou po vlasech a byla neskutečně ráda, že je Sarah v pořádku, nebo tak přinejmenším vypadala.

Sevření obou po chvíli povolilo a Cara zašeptala: „Není ti nic?“

Kousek od sebe děvče odtáhla, přejela prsty po jejích lících a přelétala pohledem po její tvářičce, která nyní zářila prostou radostí.

Sarah horlivě vrtěla hlavou: „Ne, nic mi není.“

Sotva si však prohlédla více Cařin obličej, posmutněla a opatrně vztáhla ručku k její tváři a dotkla se jedné ze zatahujících se ran.

„Bolí to?“ zašeptala a obočí se jí stáhlo.

„Ne, už skoro vůbec,“ odvětila Cara a usmála se.

„Myslela jsem a… bála jsem se, že jsi… mrtvá,“ pokračovala Sarah, přičemž Caru sevřela jednou paží kolem ramen silněji.

V očích jí problesknul stín strachu, jímž si za těch pár dní prošla.

„No, já taky, ale… nejsem mrtvá, vidíš?“ řekla dívka, snažíc se o pozitivní tón.

Sarah přikývla a také se pousmála.

Dívka holčičku chvíli pozorně sledovala a byla velmi překvapená, když zjistila, že je klidná, oči nemá tolik červené od pláče, jako před několika dny, a celkově vypadala pokojně. Netřásla se, neměla ani náznakem vyděšený výraz.

Sarah zase naopak zkoumala svým pohledem Cařino vzezření. Přejížděla z jedné rány na druhou, až nakonec skončila u vrchu její hlavy. Poté zdvihla znovu ruku a prsty přejela přes ostříhané konečky jejích vlasů.

„Tvoje vlasy…“ povzdechla si a do očí se jí dostala bolest.

Cara se však pousmála a promluvila k ní utěšujícím hlasem: „Jsou to jen vlasy. Zase mi dorostou… Vlasy nejsou to nejdůležitější, to přece víš.“

Sarah rychle přikývla: „Já vím.“

Dívka si však uvědomila, že nemají mnoho času, a proto se chtěla zeptat ještě na Selenu.

„A co Selena? Je taky v pořádku?“ otázala se a pozorně sledovala Sářin obličej.

Holčička si povzdechla a opatrně opřela hlavu o Cařino rameno.

„Já nevím… Ona… skoro pořád pláče a říká, že jsi určitě mrtvá. A že nás... taky zabijí, když zabili tebe.“

Cařino obočí se stáhlo a už chtěla něco říct, děvče ovšem pokračovalo.

„Já se… říkala jsem jí, že určitě mrtvá nejsi, protože jsem slyšela, jak se o tobě Jeremy s někým bavil a potom se dokonce poprali, jenže… Ona mi nevěří... Pořád opakuje, že nás zabijí. Už ani nechce chodit ven – vykoupat se do jezera… Jde, jen když jde nejméně deset dalších žen… Já už... už jsem nevěděla, co jí mám říct…“

„Sáro, poslouchej mě,“ přerušila ji Cara, protože už to déle nevydržela. „Selena nemá pravdu. Nezabijí tebe ani ji. Nezabijí žádnou z nás.“

Vzápětí ucítila, že holčička několikrát přikývla.

„Všechny budeme v pořádku a…“ Cara se zarazila, hned nato však pokračovala, „všechny se vrátíme zpátky domů. Jen to nebude tak… brzy jak jsem myslela. Musím se… musím se dát trochu do pořádku. Ale vrátíme se, to ti slibuju.“

„Vrátíme se,“ řekla Sarah skoro zasněně.

Cara se pousmála, ale nedokázala se ubránit pocitu, že se děvčeti něco muselo stát, jelikož měla dojem, že ta Sarah, kterou znala ještě před pár dny – by se neubránila slzám a chvění.

„Sáro, opravdu jsi v pořádku?... Nestalo se ti nic?“ zeptala se opatrně.

Sarah zdvihla hlavu a zadívala se dívce do očí. Po chvilce sklopila pohled a potichu odpověděla: „Ne, nic. Já jen… chci být… jako ty, víš.“

Cara překvapeně zamrkala: „Jako já?“

„Ano,“ přikývlo děvče. „Chci být statečná a silná.“

Cara otevřela ústa, aby něco řekla, slova jí však uvázla v hrdle. Nepřipadala si statečná ani silná. Právě si připadala tak slabá, zničená a ponížená, jako nikdy ve svém životě. Měla dojem, že její hrdost se kamsi vytratila a nezůstalo po ní nic. Nedokázala to ale vyslovit. Nechtěla se tomu poddat. Raději s tím chtěla bojovat sama ve své mysli.

Nakonec se tedy nadechla a pousmála: „Nemusíš být jako já. Buď sama sebou.“

Sarah se zamračila a zvážněla: „To raději už ne. To bych pořád brečela.“

Nato se rozesmála jemným smíchem.

Cara se také zasmála a zavrtěla hlavou, neboť nemohla uvěřit, že se tak změnila. Vzpomněla si přitom sama na sebe, jakou změnou prošla krátce po matčině smrti. Poté již nebyla bezstarostným dítětem – začínala se měnit na starší, rozvážnější a také silnější. Avšak to, co prožila a co cítila, to se z ní nikdy nevytratilo, stále vnímala bolest, kterou jí minulost přinášela. A byla si jistá, že nezapomene.

Děvče se ke Caře potom opět přitisklo a zhluboka vydechlo.

„Teď už mi Selena jistě uvěří, když jí řeknu, že jsem s tebou mluvila a že jsi v pořádku,“ řeklo s jistotou.

Cara přikývla, lehce Sarah pohladila po vlasech a znovu se zamyslela. Ne však na dlouho.

„Caro?“ promluvila znovu holčička.

„Ano?“ zeptala se dívka ještě napůl ponořená ve vlastní mysli.

„Teď už si taky myslíš, že… je Jeremy hodný?“

Dívka naprázdno otevřela ústa a překvapeně vydechla, jelikož čekala asi cokoli, tuto otázku však ani omylem.

Živě si vybavila, jak se o tomto poprvé bavily a vzpomněla si s dokonalou přesností na svou tehdejší nejistotu ohledně odpovědi. Tehdy skutečně nemohla odvětit jednoznačně, protože jeden dobrý čin nedokázal odstranit všechno zlé předtím. Jenomže nyní? Jedna její část se nezdráhala vyhrknout ‚ano, je dobrý člověk‘, avšak ta druhá jakoby s tím neustále měla potíž. Ale proč vlastně? To, co Jeremy udělal v posledních dnech, přece jasně mluvilo jen v jeho prospěch.

„Já…“ začala Cara, náhle však utichla, jelikož ji až nyní něco zarazilo. „On… Jeremy... Někdo… někdo ti řekl, jak se jmenuje?“

„Ne,“ zavrtěla Sarah hlavou. „Řekl mi to on. Před chvílí, než mě sem vzal… Bylo to zajímavé,“ dodala nadšeně.

„Zajímavé?“ nechápala dívka.

„Hm,“ přikývla holčička a zdvihla hlavu, aby na Caru viděla. „Byla jsem zrovna v kuchyni sama, když tam přišel. Řekl mi, že jestli chci, tak mě za tebou zavede. A jak jsme šli po schodech a chodbách, tak jsme se museli schovávat, když někdo šel. Vklouzli jsme pokaždé do nějakého temného koutku, aby nás nikdo neviděl,“ dovyprávěla s rozšířenýma očima.

Cara se pousmála nad dívčiným nadšením a pohladila ji po paži.

Skoro minutu bylo ticho, jež nakonec opět přerušila Sarah: „On je hodný, Caro… Opravdu.“

Cařin dech se mírně zadrhnul, jelikož ji tentokrát překvapil tón jejího hlasu. Byl mírný a vemlouvavý, skoro jakoby se za něj přimlouvala.

Než se však mohla rozhodnout, co na to říct, uslyšela tiché vrznutí dveří pokoje. Trhla sebou a otočila se.

Světlo linoucí se z chodby na okamžik ozářilo Jeremyho postavu, než se poté opět skryla v přítmí sotva dveře zavřel.

„Musím ji odvést zpátky. Za chvíli se budou zase střídat stráže,“ promluvil tichým klidným hlasem.

Přestože mu Cara nemohla řádně vidět do tváře, byla by přísahala, že ji jeho oči propalují upřeným pohledem.

Poté se ale otočila zpět k děvčeti, které se na muže rovněž dívalo, a políbila ji do vlasů.

„Dávej pozor na sebe i na… Selenu. Řekni jí, že jsem v pořádku a že se brzy všechny zase setkáme, ano?“ řekla šeptem.

„Ano,“ přikývla Sarah a pevně Caru objala.

Dívka tentokrát bolestí ani nesykla, jelikož úzkost z toho, co se bude dít v dalších dnech, ji lehce otupila.

„Mám tě ráda,“ řekla ještě, jakmile se holčička postavila.

„Já tebe taky, Caro,“ pousmála se Sarah a opatrně ji políbila na potlučenou tvář.

Poté se rozběhla za Jeremym a spolu s ním vyšla nehlučně z pokoje.

Cara sledovala pruh světla, jenž obě postavy zalil zlatavým pásem, a poté se ponořila zpět do tmy.

 

 

Když se Jeremy vrátil zpátky do pokoje, spatřil Caru, nejistě stojící uprostřed místnosti. Přejel po ní očima a poté tiše zavřel dveře a znovu se k ní otočil.

Dívka nervózně sledovala každý jeho pohyb, a jakmile k ní byl otočen čelem, nadechla se a promluvila: „Děkuji, že… jsi ji sem přivedl.“

Jeremy s neznatelnou úlevou vydechl, jelikož se bál, že jej znovu začne přesvědčovat, aby ji nechal jít.

Lehce zavrtěl hlavou a pokrčil rameny.

„Za málo. To je… to nejmenší – zachránit někomu život takovou… drobností.“

Cara se mírně pousmála a potlačila chuť říct něco pichlavého, neboť dobře poznala, že muž stále naráží na její tvrdohlavost dělat s chutí to, co by chtěla. Její vděčnost byla tentokrát silnější.

Poté sklopila zrak a šla se posadit ke krbu. Pomalu se sesunula na zem a přitáhla si přes sebe jednu kožešinu.

Jeremy na ni se staženým čelem a nechápajícím výrazem hleděl, až to nakonec nevydržel a zeptal se: „Co to děláš?“

Cara se zarazila a ustala v pohybu, upravujíc si kožešinu kolem ramen.

„Já… Jsem unavená a chtěla bych… aspoň na chvíli spát.“

Jeremyho čelo se svraštilo ještě víc, jen co promluvil: „Ano, to je mi jasné, ale… proč si nejdeš lehnout do postele?“

Cara nejistě polkla a pohlédla na něj s výrazem, jako že je přece jasné proč.

„Je… tvoje,“ dodala mírným hlasem, aby jej nepopudila.

„Poslední tři dny ti to vůbec nevadilo,“ podotknul Jeremy se zdviženým obočím.

Cara vydechla a na vteřinu zavřela oči, aby se uklidnila. Říkala si, že by na jeho rýpavé poznámky měla již být zvyklá, pravdou však bylo, že ji neustále vytáčely. Nicméně se dál snažila ovládnout.

„Ty nejlépe bys měl vědět, že jsem o tom nemohla mít ani to nejmenší tušení,“ oponovala klidně.

Jeremy unaveně vydechl a přejel si prsty po čele.

„Ano, ale… jsi zraněná a…“ začal vyčerpaně, avšak najednou se zarazil, sotva mu něco došlo a dál proto pokračoval autoritativním tónem.

„Vlastně… když o tom tak přemýšlím – mluvili jsme o vězení a mám tedy dojem, že jako tvůj ‚věznitel‘, mám právo rozhodovat, kde budeš spát.“

Jeho výraz se ze znaveného změnil na naprosto nekompromisní, s pohledem provrtávajícím dívku, snažíc se ji tak přesvědčit, aby jej uposlechla.

Cara si ho chvilku měřila a zatínala zuby, pokoušejíc se tak udržet svůj jazyk na uzdě. Viděla na něm tu neústupnost a byla si více než jistá, že ať by řekla cokoliv, nepohnula by s ním. K tomu se jí navíc na mysl vkradla představa měkké matrace, která v kontrastu s tvrdou a chladnou zemí značně usnadnila její rozhodování. Možná, že kdyby ji nebolelo celé tělo, byla by se snažila něco namítat.

Aby však Jeremymu neposkytla tolik radosti z toho, že jej poslechla bez protestu, předstírala ještě několik vteřin, že jeho nabídku zvažuje.

Nakonec si povzdechla a pozvolna se zdvihla na nohy. Nemohla si tak všimnout záškubu mužových rtů když spatřil, že se jeho ‚rozkaz‘ rozhodla uposlechnout.

Pomalu přešla k lůžku a opatrně se na něj usadila. Koutkem oka postřehla, že se Jeremy přesunul ke krbu. Dívala se na něj a vzápětí spatřila, že se sehnul k zemi a vzal z ní kožešinu, kterou ona odložila. Poté se posadil na místo, kde původně měla v plánu strávit celou noc ona.

Cara v dlani mačkala roh přikrývky a kousala se do vnitřní strany rtů, přičemž se v její mysli rozvířila smršť myšlenek. Jako blesk ozařující její úvahu, která dosud stála ve stínu nerozhodnosti, proletěla její hlavou síť vzpomínek na předešlé dny.

Díky tomu se, sotva se Jeremy usadil k zemi, zhluboka nadechla a promluvila: „Myslím, že… jako…“

Zarazila se, jelikož si připadala hloupě kvůli tomu, co se chystala říct.

Ve chvíli, kdy ticho v pokoji protnul její hlas, obrátil k ní Jeremy zrak i všechnu svou pozornost.

Caře se nelíbilo, že díky světlu měsíce, dopadajícímu na ni skrz okno, ji mohl vidět, kdežto ona jej, zahaleného v temnotě pokoje, ne.

To, co jí nakonec dodalo odvahu pokračovat, bylo vědomí, co pro ni udělal.

„Myslím, že jako… spolupracující ‚vězeň‘, mám právo… rozhodnout o svém… spoluvězni…“

Když se od muže nedočkala žádné reakce kromě naprostého ticha, dodala na vysvětlenou: „Nejsem tak velká… stačí mi polovina…“

Přerušil ji Jeremyho smích, který se rozezvučel celou místností. Dívka se do něj zaposlouchala a uvědomila si, že se liší od toho smíchu, který si u něj pamatovala. Dříve v něm slyšela podtón posměchu, pohrdání a lhostejnosti, zato nyní jakoby se v něm odrážel náznak opravdového veselí a vřelosti.

Natolik se zamyslela, takže ani nepostřehla, že se muž dosmál.

Chvíli na dívku jen hleděl a pečlivě zkoumal svým pohledem její tvář, než se zeptal: „Natolik mi věříš?“

Takto přímou otázku Cara nečekala, a proto s odpovědí váhala. Srdce se jí přitom rozbušilo dvakrát tak rychle, jako by snad měla odpovědět ještě na nějakou skrytou, nevyřčenou otázku, jíž tato obsahovala.

Hrozně ráda by muži viděla lépe do obličeje, aby mohla posoudit, co se v něm odehrává, na co myslí, jak se na ni dívá. Bylo jí však jasné, že toho nedosáhne, a tudíž se znovu zhluboka nadechla a odvětila. Sotva mohla tušit, co tou (na první pohled) nevinnou větou způsobí.

„Možná… se o to snažím a… nebo má… poslední zkušenost s tvým bratrem naprosto pohřbila můj pud sebezáchovy.“

Když se po této větě Cara znovu nedočkala žádné odpovědi, mírně se pousmála a vydechla, aby dala najevo, že to nemyslela zcela vážně.

Hrobové ticho v pokoji však panovalo dál, až to v dívce začínalo vyvolávat pocit, zda v místnosti není sama.

„Není to můj bratr,“ zavrčel Jeremy po minutě.

A ačkoli to Cara neviděla, byla si jistá, že má prsty zaryté do dlaní a tiskne čelist pevně k sobě.

Ovzduší v pokoji se po této větě značně napjalo a ochladilo.

Cařin výraz strnul, sotva začala uvažovat, co takový obrat mohlo způsobit. Chvilku mlčela, rozhodla se však, že se nedá zastrašit, a proto opatrně řekla: „Není tvůj bratr?... Vždyť o tobě Marcus vždycky mluvil jako o bratrovi a ty o něm také a… jste si podobní…“

Zmlkla v okamžiku, kdy kožešina zaletěla do kouta, kam ji muž mrsknul. V mžiku byl na nohou a rázným krokem přešel k posteli.

„Vážně?... Takže jsme si podobní?!“ vyštěkl a zapřel se pažemi do sloupků držících nebesa.

Cara se na něj dívala rozšířenýma očima a mohla teď vidět jen osvětlený kousek jeho tváře, jejíž větší část byla stále zahalená temnotou panující v pokoji. Hleděla na jeho zatnutou čelist, napnutou kůži přes lícní kosti i divoký pohled, jenž na ni upíral.

„Jste... Vypadáte… podo…“ nedořekla.

Jeremy silně uhodil rukou do sloupku a vyrazil ke dveřím, s nimiž za sebou mocně třísknul.

Cara zůstala vykuleně zírat na místo, kde ještě před pár sekundami stál a snažila se přijít na to, co řekla či udělala, co by si zasluhovalo toto chování.

Pomalu vydechla, opřela se o čelo postele a zavřela oči. Ihned si začala celý rozhovor přehrávat znovu a znovu. Ač se však snažila sebevíc, nemohla přijít na nic, co by vysvětlovalo Jeremyho bouřlivou reakci.

Úvahami strávila několik desítek minut a nakonec se jí odpověď na záhadu objevila téměř před očima.

Sotva jí to došlo, pevně stiskla víčka a těžce vydechla.

 

 

 

Když se dveře pokoje po třech hodinách znovu otevřely a vstoupil do nich Jeremy, jeho výraz už vůbec nebyl podobný tomu, s nímž odcházel. Potichu za sebou zavřel a pohlédl na lůžko.

Soudě dle toho, že nezpozoroval žádný pohyb, došel k závěru, že dívka musela usnout. Přešel k lůžku a vzal ze stojanu u něj jednu svíci, kterou zanesl ke krbu. Pohrabáčem rozdělal již vyhaslé uhlíky a vespod spatřil rudozlatý svit několika menších, které ještě bojovaly o přežití. Zapálil od nich svíci a zanesl ji zpátky na stojan.

Poté se vrátil ke krbu a po několika minutách se mu podařilo rozdělat oheň, když k uhlíkům přiložil suché třísky, naskládané vedle krbu. Jakmile se oheň rozrostl, postupně k němu přidával nasekaná polena, až se brzy po místnosti začalo ozývat přívětivé praskání rozhořívajících se plamenů.

Následně si namočil ruce do vědra s vodou, aby je omyl a poté přešel k posteli.

Díky světlu ohně z krbu a svíčky u lůžka vzniklo mírné osvětlení, díky němuž spatřil Cařinu tvář.

Rány na obličeji se pomalu hojily. Téměř se však nelišily od stavu, v jakém byly, když ji pozoroval ráno. Šrámy a odřeniny se zatahovaly podélnými krustami a modřiny měly stále tutéž modro-fialovou barvu.

Jeremy tiše vydechl a posadil se na roh postele, šikmo naproti dívce, a opřel se o sloupek. Matrace se pod jeho vahou prohnula, takže svůj další pohyb už udělal značně obezřetněji, aby dívku neprobudil.

Sotva však na postel vytáhl svou nohu, Cara sebou škubla a probrala se.

Jen co spatřila naproti sedícího muže, vytáhla se do sedu a rukama se od něj snažila ještě více odstrčit, což byl, kvůli čelu lůžka, marný pokus.

Její srdce se zběsile rozbušilo a oči se rozšířily pohledem na Jeremyho obličej. Když ovšem neviděla zuřivost, zlost ani nic podobného, trochu se uklidnila a přejížděla očima po jeho tváři. Po chvilce s tím přestala, neboť ji jeho oči nepřestávaly sledovat a to ji zneklidňovalo. Proto pohled soustředila na své nohy, které nevědomky přirazila k hrudníku.

Neměla nejmenší tušení, co bude následovat, nebo nač se připravit a tudíž zůstávala v pozoru.

„Promiň,“ řekl Jeremy tiše.

Cara k němu bleskově střelila očima, jelikož měla pocit, že se musela přeslechnout.

Muž se nad její reakcí a naprosto překvapeným pohledem mírně pousmál a dodal: „To, že jsem… na tebe tak vyjel, bylo… no… já… Neměl jsem tak… vybuchnout.“

Dívka na něj stále zmateně a překvapeně hleděla a stěží se odvažovala uvěřit tomu, že se jí opravdu omluvil.

„Nejsem v tomhle zběhlý… Tohle je moje první… omluva za…“ odmlčel se, jak začal přemýšlet a pokrčil rameny, přičemž přejel pohledem po stěně za dívkou, „čtrnáct let.“

Poté se Caře zahleděl zpříma do očí a dívka jakoby v tu chvíli spatřila část oné bolesti, o níž tušila, že v sobě muž má. Avšak to jí připomnělo k čemu předtím, než usnula, dospěla.

„Přemýšlela… přemýšlela jsem o tom a… asi i chápu, proč jsi tak vybuchnul. Špatně jsem se vyjádřila. Nemyslela jsem, že jste si s Marcusem podobní… třeba v chování… Teď ne. On by… Nechoval by se ke mně tak, jako ty. Myslela jsem tím, že jste si podobní postavou, tvarem obličeje a tak…“ dodala opatrně, pomalu očekávajíc další záchvat zlosti.

Jeremy trhnul obočím nahoru a krátce kývl hlavou.

„Taky mě potom napadlo, že jsi to myslela jinak, ale… to je jedno.“

Mužův pohled najednou zvážněl a bolest z něj čišela daleko víc než před chvílí.

„Nemůžeš za to a já se… nedovedl ovládnout.“

Jeremy se smíchem vydechl a na pár chvil se zahleděl oknem do noci.

Jakmile se pak vrátil očima ke Caře, jeho obočí se mírně stáhlo a když promluvil, jeho hlas zněl, jakoby mluvil spíš sám se sebou.

„Vlastně ani nevím, co si o mně myslíš a asi nebudu daleko od pravdy, pokud řeknu, že to nebude nic pěkného. Jen nechci… jednu věc. To, abys mě… srovnávala… s ním… Už ne.“

Jeremyho hlas i pohled ztvrdnul a zavrtával se do Cařiných očí. Poslední dvě slova pronesl pevně a neochvějně jako přísahu.

„To, že jsem říkal, že… není můj bratr, nebylo pomatení smyslů, nebo zaslepení zlostí. Je to pravda,“ řekl klidně a sledoval dívku.

Cařino obočí se stáhlo, jak se snažila přijít na to, co tím myslí.

Ovšem dřív, než se mohla ponořit do vlastních úvah a snažit se to zjistit jen s pomocí svého rozumu, ozval se Jeremyho hlas znovu.

Tentokrát jeho tón zněl zvláštně. Jeho oči byly upřené do temnoty panující venku. Tu však stejně nevnímal, jelikož jeho výraz byl příliš živý, takže dívce došlo, že vidí něco, co ona nemůže – obrazy jeho vlastní hlavy, vzpomínky a myšlenky.

„Můj život se moc nelišil od toho, který jsi asi ještě donedávna vedla sama… Žil jsem tady, měl jsem… střechu nad hlavou, každý den co jíst, měl jsem svou rodinu. Všechno bylo… jiné…“ tváří muže na kratičkou chvilku problesknul úsměv a jiskra radosti se objevila v jeho oku. Vzápětí ji ale vystřídala vážnost.

„Když mi bylo osm let, můj otec zemřel. Ne v boji. Byl už starý… Zbyl jsem tedy jen já, má matka, sestra a malý bratr. Pán tohoto hradu byl z rodu Cavillů. Považoval nás za své přátele, a proto nám dopřál zůstat tady. I když si musel místo otce najít náhradu – nového správce hradu… Tím se nakonec stal Peterův otec – George, který mému otci už předtím pomáhal. Po čase, jak odezněla bolest ze ztráty otce, se na krátko skoro všechno vrátilo tam, kde bylo… Jen na chvíli – v podstatě. Rok po otcově smrti můj dvouroční bratříček onemocněl. Dostal vysokou horečku a pak křeče. Horečku se srazit ničím nepodařilo a... druhý den nato zemřel.“

Cara sledovala Jeremyho tvář a všimla si, že i přes to strohé konstatování se mu v očích usadil tíživý smutek. Jí samotné při té pouhé jednoduché větě zatrnulo a se vzrůstajícím napětím čekala, co muž řekne dál.

„Pro mou matku to bylo... hrozné. Až zpětně jsem si uvědomil, jak byla silná, že se i přes smrt otce a Iana nezhroutila a dokázala se dál starat o mě a sestru... Já se pak... snažil nějak na všechno... zapomenout. S Peterem jsme se stali nejlepšími přáteli a začal jsem se také... hodně přátelit se syny našeho pána. Zakrátko jsme byli nerozluční. Pořád jsme si někde hráli na vojáky, jezdili na koni, šplhali, plavali… Bavili jsme se a nic nám starosti nedělalo.“

Jeremy se krátce zasmál, když na jeho mysl přišla vzpomínka na to, co všechno spolu prožili, poté se však vrátil zpět k vyprávění. Jeho oči bloudily po temném horizontu, ačkoli ho nemohly vidět jako nic víc, než černý kontrast oproti poněkud světlejší obloze.

„Další pohled do krutější skutečnosti jsem pocítil asi dva roky po otcově smrti… Měl jsem totiž za to, že zdejší pán je skoro světec. Nedoufal jsem, že by nás tu nechal, a proto pro mě jeho čin byl znamením jeho dobroty a laskavosti. Tehdy jsem ho ještě neznal tak dobře. Viděl jsem ho několikrát a to jen když šel po chodbách hradu, nebo jel někam na koni. Dokonce jsem s ním nikdy ani nemluvil. Jen pro mě představoval toho… hodného staršího muže, který nám dál nechal střechu nad hlavou a živobytí. Víc jsem… neviděl a tehdy jsem ani nemohl.“

Jeremyho čelo zbrázdilo několik vrásek.

„Jednou jsme se s pánovými syny vrátili zpátky z projížďky, byla už skoro noc. Vesele jsme se po chodbách smáli… A… a pak jsme uslyšeli něčí křik. Utíkali jsme chodbami nahoru, až jsme doběhli k pánovu pokoji… Jeden z jeho synů začal tlouct na dveře, a když se po pár minutách našeho přemlouvání, bušení a pokusu o vyražení, otevřely, viděli jsme, že pán je… opilý. Úplně. Skoro se... neudržel na nohou. To ale nebylo všechno. Jeho žena seděla na zemi a z čela jí stékala stružka krve, u oka měla podlitiny a… No, dovedli jsme si představit, co se muselo dít…“

Muž se na pár chvil odmlčel, aby si mohl srovnat další myšlenky a nezabředával do nepodstatných, nepříjemných detailů.

Cara seděla naprosto strnule, prsty jedné její ruky křečovitě svíraly druhé a vší silou se soustředila na potlačení třesu čelisti, kterou nyní držela silně stisknutou. Když Jeremy začal s vyprávěním, chtěla mu skočit do řeči a zeptat se, proč jí to vlastně říká, ovšem jakmile se do jeho hlasu zaposlouchala, nedokázala už ze sebe vypravit ani půl slova.

„Takže... pohádka o našem pánovi – dobrodinci a světci se začala rozpadat,“ pokračoval Jeremy dál.

Očima nyní sledoval sloupek postele a jeho tón se změnil na věcný.

„Po téhle scéně byl dlouhou dobu klid. Až jsme si začali naivně myslet, že to bylo nedopatření, že se pán prostě jednou za život neovládnul... To ale nebyla pravda. Jen snaha dospívajících mladíků dát vysvětlení něčemu, čemu nerozuměli a co je nějakým způsobem zasáhlo... Jak roky přibývaly, prodlužovala se i doba, kdy byl pán na mol. Ani jsem nezjistil, proč s tím vlastně začal. Jestli jen kvůli tomu, že mu to zachutnalo anebo chtěl potlačit vzpomínky na množství bitev, kterých se on – stejně jako skoro každý muž tehdy a i dnes – zúčastnil... Nejdřív pil jen tady na hradě. Pozval své přátele... vlastně, spíš by se asi hodilo říct ty, kteří by přišli kamkoliv, kde by dostali pití zadarmo. Tyhle ‚hostiny‘, jak tomu s oblibou říkal, se konaly skoro každý druhý... třetí den. Mohl si to dovolit – jeho rod byl bohatý, stejně jako rod jeho ženy... Pokaždé to... dopadlo stejně.“

Jeremyho čelo se stáhlo znovu, až se na něm vytvořilo pár hlubokých vrásek a jeho oči dostaly podivný nádech, který dívce ze všeho nejvíce připomínal nechápavost s náznakem dojetí.

„Nedokázal jsem pochopit jeho ženu, proč s ním přesto všechno zůstala, proč se k němu pořád chovala hezky. Byla s ním pořád. Ať už se choval jako slušný člověk anebo zvíře... Dlouho jsem to nemohl pochopit, až mi nakonec po několika letech došlo, že s ním byla proto, protože ho... milovala.“

Při posledním slovu upřel své oči do Cařiných takovou silou, až dívka zamrkala a zhluboka se nadechla, jelikož měla pocit, že má úplně sevřenou hruď.

Jeremy ji chvilku sledoval tak pozorně, jakoby snad v jejím výrazu něco hledal nebo na něco čekal. Poté se však zhluboka nadechnul, stočil pohled zase k oknu a pokračoval dál.

„Její láska a přemlouvání ale nezmohly nic. Nemělo to na něj vliv. Zůstával pořád stejný... Jediné co se změnilo, byly jeho zvyky. Už nechtěl být pořád na tom samém místě s těmi samými lidmi, a proto začal jezdit po okolních vesnicích a městech, kde se s dalšími vždycky usadil v nějaké krčmě nebo hostinci a tam prohýřil, co mohl... Jezdilo s ním ještě několik dalších mužů z hradu... Když někdo na celý krám zařve, že platí za všechny, tak si získá okamžitě spoustu ‚přátel‘. Jenže pokud se někdo v takovém stavu dá do hraní karet a zcela nepochopitelně ve většině případů vyhrává... pak si logicky udělá mnoho nepřátel. Nemluvím o pár zlaťácích, mluvím o daleko větších částkách... Mnoho takových menších výletů do okolí se obešlo bez následků. Pán odjel... užil si... Vždycky se našel někdo, kdo ho přivezl zpátky. Většinou to byl Peterův otec, který byl jedním z jeho skutečných přátel. Byl ovšem jediný ze všech, co s ním jezdili, který rozumně uvažoval... Pokaždé se ho snažil mírnit a krotit, jenže... asi tušíš, jak to dopadlo...“

Jeremy se na Caru trpce pousmál a poté se vrátil pohledem zpět k nočnímu nebi.

„A pak... když mi bylo... patnáct... nadešel den, který změnil všechno... Pán jako obvykle odjel brzy večer do jednoho z vedlejších měst. Spolu s ním jel Peterův otec a ještě pár dalších mužů z hradu. Všechno bylo jako pokaždé – spousta pití, spousta smíchu, karty a výhry a... prohry. Prohry těch druhých. Pánovi asi nějak nedošlo, že svými věčnými výhrami připravuje druhé o majetek. A to ne jen tak někoho - bohaté a mocné měšťany i ty o něco chudší, přesto však na poměry mnohých, bohaté vesničany. Ti už byli samou zlostí bez sebe, když opět přišli o mnoho a někteří o všechno. Věděli, že musí zaplatit. Pán nebral ohled výmluvy a nikomu by netrpěl zpoždění s placením. Oni... věděli, že když není na mol, tak se umí mečem ohánět velmi dobře... Už nechtěli dál takové ponížení snášet, chtěli dát pánovi za vyučenou, chtěli získat zpátky to, oč je připravil…“ muž pevně stisknul čelist a prsty zaryl do dlaní.

„Tohle jsme se dozvěděli až pár let poté, a ne zrovna po dobrém... Domluvili se na něj. Uzavřeli proti němu spojenectví. Pokud bude znovu vyhrávat, zaplatí mu dost pití a nechají ho v klidu odjet... Kromě pána chtěli opít i několik jeho mužů. Peterův otec se nikdy nezpil pod obraz, ale v tomhle případě by měl na starost víc než jen Cavilla. Říkali si, že bude rád, když se mu třeba... dva muži z města nabídnou, že jej doprovodí na hrad a pomohou mu s opilými. Mezitím, než vůbec vyjedou, se má shromáždit dost mužů z vesnic a měst. Sotva vyrazí z hostince, nepozorovaně se vydají za nimi... Přesně to taky udělali... Pán vyhrál, opil se on i další a potom vyrazili na cestu domů... Já byl ten večer se svou sestrou v zahradě. Byla o tři roky mladší než já, ale pořád mě nutila, abych ji naučil střílet z luku. Přes den pomáhala matce, takže jediná doba, kdy se tomu mohla věnovat více, byl večer... Přinesli jsme si do zahrady louče a upevnili je na hradební zeď, na trávu jsme postavili dost luceren, vytáhli terč, luky a šípy a začali...“

Cara si všimla, že se Jeremyho hlas proteplil úsměvným podtónem, když mluvil o své sestře. Ten se však téměř vzápětí vytratil.

„Učil jsem ji to až pozdě do noci – byla tehdy krásně jasná - takže jsme slyšeli, když se pán s muži vrátili zpátky...“ Jeremy se zamračil, jak se snažil vybavit si to, co se pak přesně stalo.

„Jen co jsme je uslyšeli, rozběhli jsme se s Mirou do hradu. Na nádvoří jsme se dostali právě ve chvíli, kdy projel poslední z mužů a stráž se chystala zavřít bránu... Nezavřeli ji. Ozval se řev a dva muži, kteří ‚pomáhali‘ Georgovi s opilými seskočili z koní a zabili muže, kteří byli na stráži u brány a měli ji zavřít. Pár vteřin poté jsme uslyšeli dusot kopyt a... pak dovnitř projeli jezdci na koních... Nevím, jestli byli muži na hláskách opilí anebo spali, ale poplach se rozezněl hrozně pozdě. Muži, kteří přijeli s pánem a měli značně popito, byli pro ty střízlivé a hnané pomstou docela snadným terčem... Během chvilky nastalo peklo. Já s Mirou jsme utíkali do hradu. Cestou jsme potkávali další muže, které probudil hluk a už také poplach - šli se zapojit do boje. Řekl jsem sestře aby... šla pro matku a další ženy a odvedla je pryč z hradu. Poslechla mě a utíkala do kuchyně. Já běžel nahoru – pro pánovy syny. Potkali jsme se na chodbě. Oba už měli v rukou meče. Obrátili jsme se tedy zpátky a utíkali dolů. Několika vetřelcům se už podařilo dostat do vstupní síně a tak se... pustili do boje i tam.“

Cara se nedokázala ubránit myšlence, že vtrhnutí do hradu, které teď Jeremy popisoval, se až příliš podobalo tomu, které zažila před několika dny sama. Tento fakt však nijak nezměnil napětí jejího těla ani to, že i nadále muži naslouchala, jak nejpozorněji dokázala.

„Chtěl jsem taky bojovat a pomoct bránit náš domov. Proto jsem utíkal do velké síně, kde vždycky byly nějaké meče. Popadl jsem jeden a utíkal ven... Jen co jsem vyběhl, tak jsem uviděl Miru a... mou matku. Byly s nimi i další ženy. Vypadaly hrozně vyděšeně a já... snad nikdy jsem se tak nebál o svůj život... O jejich život... O něčí život vůbec... Nevěděl jsem, co dělat dřív... jestli se snažit dostat do bezpečí je anebo jít pomoci mužům v boji. Po chvíli váhání jsem se rozhodl, že první dostanu z hradu pryč ženy. Řekl jsem jim, aby šly za mnou. Úplným zázrakem se mi podařilo odrazit jednoho muže, který se vrhnul ke mně. Dodnes nevím, jak se mi to povedlo.“

Jeremy nad tou vzpomínkou zavrtěl hlavou a na chvíli se zamyslel, jakoby se snažil opět přijít na to, co tehdy vlastně udělal.

„Když jsme se dostali na nádvoří... bylo to jako vkročit do pekla. Na zemi leželi mrtví nebo umírající muži, všude kolem byla spousta tmavých skvrn od krve... Louče osvětlovaly tu hrůzu... Těsně před nás se pak dostal Peterův otec, který tam bojoval s jedním mužem. Porazil ho a pak nám pomohl dostat se přes nádvoří k bráně. Cestou tam jsme museli oba odrážet útoky několika dalších, kteří se chtěli dostat k nám. Podařilo se nám to. Dostali jsme se k bráně a prošli jí... Vypadalo to, že před ní nikdo není, že všichni jsou na nádvoří, nebo na hradě. Peterův otec mi řekl, ať se seberu a jdu se ženami najít nějaký úkryt v lese, ať nejsme tady, kde by se nám něco mohlo stát. Že on se vrátí a bude bojovat... Chtěl jsem ho poslechnout, už jsem se skoro se svou matkou, sestrou a dalšími rozběhl do lesa, jenže... jsem se otočil. Otočil jsem se zpátky na nádvoří... právě v momentě, kdy jeden z těch vesničanů probodl Daniela - jednoho z pánových synů. Probodnul ho jako na porážce... Připadalo mi, že to vidím jako ve snu – přitáhl si ho k sobě, ostří meče přitom zasouval dál do jeho těla a když měl jeho tvář u své, plivnul na něj, popadnul ho pod krkem a stáhnul ho z meče... V tu chvíli mě popadla zuřivost a stejně tak i jeho bratra... Asi už teď tušíš, že to byl Marcus.“

Cara se zatnutou čelistí a křečovitě staženým obočím pomalu přikývla.

„Ten se s řevem na toho muže vrhnul a dal se s ním už do předem prohraného boje, protože on měl zkušenosti, kdežto Marcuse poháněla jen zlost a zuřivost. Jeho výcvik a zkušenosti se s jeho nedaly ani v nejmenším srovnávat. Nemohl jsem se dívat, jak přijde o život ještě on a tak jsem křiknul na Peterova otce, ať ženy odvede do lesa on, že já musím pomoct Marcusovi... Už nevím, kdo na mě křičel, jestli má matka, sestra nebo George... nebo všichni. Neposlouchal jsem je... Cítil jsem v sobě takový vztek a sílu a chuť do boje, že předešlý pocit hrůzy a strachu snad nikdy nemohl v mé mysli ani existovat. Vím, že když jsem vbíhal na nádvoří, ohlédnul jsem se zpátky a viděl Miru a ostatní, jak mizí v lese. To mě natolik uklidnilo, že mě nějaké další obavy o ně vůbec nenapadly.“

Jeremy si odfrknul a zavrtěl hlavou. Poté si přejel dlaní po čele a zhluboka vydechnul.

„Letěl jsem k Marcusovi jako splašený...“ muž přitom trhnul hlavou do strany a na okamžik se zatvářil pochybovačně a nesouhlasně. „Viděl jsem, že má na mále. Muž ho během několika vteřin připravil o meč a kopnul ho do hrudníku, takže se Marcus zhroutil k zemi a jen lapal po dechu. Muž se už... rozmachoval, aby jej probodl stejně jako bratra. To jsem se ale dostal k němu a vší silou mu vrazil meč do boku a vytáhl ho.“

Jeremyho oči přitom byly upřené do prázdna. Rukou napodobil pohyb rány, jíž zasadil a v jeho pohledu se nyní objevil téměř šílený výraz.

„On jakoby to ale necítil. Spustil ruce dolů a pomalu se na mě obrátil... Byl jsem... zděšený. Myslel jsem, že prostě padne k zemi a bude... Jenže on se jen divoce usmál a chystal se napřáhnout k další ráně... Tentokrát jsem tím cílem byl já. Připadal jsem si jako… zkamenělý, ale v poslední chvíli jsem se vzpamatoval. Pevně jsem meč sevřel a odrazil ten jeho na stranu. Bleskově jsem se otočil. Meč jsem přitom držel ve výši ramen a ten dokonale opsal mou dráhu, takže jsem získal potřebnou sílu a rozmáchl se a... jednou ranou mu skoro oddělil hlavu od těla. Tentokrát už klesnul k zemi... Marcuse i mě pokropila jeho krev... Zůstali jsme bez hnutí, než mi došlo, že se musíme dostat pryč.

Popadnul jsem Marcuse a chtěl ho odtáhnout z nádvoří. On se mi ale vysmekl a plazil se k bratrově mrtvole... Snažil jsem se ho přesvědčit, že už mu nijak nepomůže, že se... musíme dostat pryč, jestli chceme přežít. Asi mu to po chvíli došlo, protože vstal. Už jsme se chtěli rozběhnout pryč, když se k nám dostal nějaký z dalších mužů. Vrhnul se ke mě a já se snažil bránit jak to šlo. Dostávali jsme se doprostřed bojiště... Myslel jsem, že mě zabije, už jsem neměl sílu... Ale zasáhla šťastná náhoda. Právě když jsem uskakoval proti jednomu jeho výpadu, zasáhnul ho omylem jeden z jeho druhů. Padnul k zemi těsně ke mě... Já pak chvíli dělal, že jsem mrtvý, abych popadnul dech a taky aby ten druhý nešel po mě, aby dokončil to, co jeho druh začal.

Jen co kolem mě bylo trochu více klidu, postavil jsem se a hledal Marcuse. Uviděl jsem ho klečet u jedné z mrtvol. Myslel jsem si, že to je jeho bratr... Vůbec mi v tom okamžiku nedošlo, že jeho tělo leželo jinde. Málem jsem nevěděl, kde je napravo, nalevo... Ale... byl to jeho otec. Měl vražené šípy do hrudi, takže... asi zemřel krátce poté, co hrad napadli... Když jsem se díval na Marcuse, tak jeho výraz byl... byl... jako výraz člověka, který právě přišel o rozum. Řval jsem na něj, snažil se ho proplesknout, aby se vzpamatoval... Nic nezabralo a tak jsem ho popadnul za lem košile a táhnul nahoru a k bráně. Neprotestoval. Jen se pořád díval na to místo, kde ležel jeho otec.“

 

Ač si to Cara nerada přiznávala, tak právě v tuhle chvíli jí bylo Marcuse opravdu líto. Nechtěla jeho utrpením nijak ospravedlňovat jeho činy, ale dokázala si představit tu bolest, kterou musel cítit.

„Táhnul jsem ho a neohlížel se. Chtěl jsem jen... zmizet do bezpečí a vzpamatovat se z toho všeho. Nic víc. Ale to bylo... jen pouhé... bezvýznamné naivní přání,“ pousmál se Jeremy smutně.

„Jakmile jsme prošli branou, dali jsme se směrem k lesu. Bylo to k němu tak dvě stě metrů. Snažil jsem se běžet, jenže to moc nešlo, když jsem za sebou ještě vlekl Marcuse. To, co se dělo za námi jsem teď už skoro nevnímal. Chtěl jsem najít matku a sestru a chtěl jsem... spát, nemyslet, necítit. Protože to, co jsem udělal na mě teprve pomalu doléhalo...

Jen co jsme se dostali pod první stromy, pustil jsem Marcuse a nechal ho ležet v trávě. Nikde nikdo nebyl a tak jsem se sám rozběhl dál a asi po sto metrech uviděl menší skupinku lidí přikrčených u jednoho z kmenů stromu. Zamířil jsem k nim... Byly to tři ženy. Nejprve myslely, že jsem jeden z vetřelců a chtěly utéct, ale sotva jsem na ně zavolal a ony poznaly, kdo jsem, vrátily se zpátky ke stromu. Vůbec jsem si... nevšiml, kolem čeho stály, dokud jsem nepřišel až k nim...“

Cařino obočí bylo stále křečovitě stažené a její prsty zaryté do předloktí druhé ruky. Začínala tušit, co muž řekne.

„Tváří dolů tam ležela jedna žena – služebná... Když jsem se ale podíval kousek vedle, všiml jsem si, že tam... je ještě jedno tělo – mé sestry.“

Cara se na Jeremyho opatrně podívala, jelikož na něj nechtěla hledět celou dobu, kdy jí tento bolestný příběh líčil. To, co se zračilo v jeho výrazu, připomínalo i dnes nevěřícnost a zděšení, které musel mít v očích, v podstatně větší míře, i tehdy.

„Ležela tam... hrudník a krk měla pokryté tmavou krví a oči měla... upřené do prázdna... Vypadala jakoby... spala s otevřenýma očima,“ řekl Jeremy a jeho rty se zvedly do smutného nepřítomného úsměvu.

„Nějak jsem v tu chvíli nedokázal přemýšlet, ani mi to asi nedocházelo. Jen jsem se začal ptát po matce... Jedna z žen mi řekla že... že se... s Peterovým otcem vydali zpátky ke hradu. Ukázali mi směr a já se tam ihned rozběhl. Neviděl jsem stromy kolem sebe jen... Miřiny oči... Ale pořád jakoby mi to nedocházelo.

Když jsem už mezi větvemi stromů uviděl probleskovat zdi hradu, uslyšel jsem cinkot meče a vzápětí, asi tak sto metrů přede mnou, spatřil George, který tam bojoval s nějakým mužem. Už z dálky šlo poznat, že je vyčerpaný a má zraněné rameno, kdežto jeho protivník je zdravý a v plné síle. Rozběhl jsem se za ním a všiml si, že má matka je pár metrů od bojujících. Zakřičel jsem na ni a... ona si mě všimla. Chvilku jsme se na sebe jen dívali. Oči jsem měl upřené jen na ni, takže jsem... neviděl, co přesně a jak se stalo. Ale najednou... Peterův otec klesnul k zemi a muž vytahoval z jeho hrudi svůj meč... Moje matka se vyděsila, protože ji zasáhla trocha jeho krve a otočila se. Když viděla, že George padnul a muž jde směrem k ní, snažila se rozběhnout pryč od něj – směrem ke mě. Byla vyděšená... upadla... Já běžel k ní a volal na ni a křičel na toho parchanta, aby ji nechal být... Jenže on... nevšímal si mě, nedíval se na mě – jen na ni. Matka se snažila dostat od něj co nejdál, nezkoušela se už postavit, jen se... dlaněmi zapírala do země a snažila se dostat dál aspoň takhle. On se... napřáhnul... a... Prosila ho! Prosila ho, aby ji nechal být...“ Jeremyho čelist se nyní třásla a prsty křečovitě zatnul do dlaní.

„A potom se ozvalo zasvištění a... moje matka padla k zemi taky... To, co bylo potom se stalo hrozně... rychle. Doběhnul jsem k muži, který se po mě ohnal mečem. Odrazil jsem ho a zaútočil na něj. Vztek mi dodal dost síly k rychlosti. Podařilo se mi vyrazit mu meč z ruky a... když se po mě ohnal dýkou, useknul jsem mu ruku. Zařval a klesnul k zemi. Držel si krvácející pahýl a řval bolestí. V tu chvíli mě ovládla čirá zuřivost. Napřáhl jsem se a vrazil mu meč do břicha. Vytáhnul jsem ho a znovu ho do něj vrazil a ještě jednou. Byl jsem jako... šílený. Jeho krev... byla všude a... až poté, co se skácel k mým nohám, jsem meč pustil z ruky.

Rozběhl jsem se k matce a kleknul si k ní. Ještě žila... Z krku jí... pravidelně tryskala krev, jak jí bilo srdce... Dal jsem jí na ránu ruce a snažil se ji ucpat ale... to bylo... zbytečné... Dívala se na mě, nemohla už skoro dýchat, protože jí proťal průdušnici… Byl jsem celý od krve... Ona mi... snažila se mi něco říct, ale... nešlo to... nemohla. A po chvíli... vydechla... krev přestala tryskat a bylo... ticho...“

Cařiny rty se lehce chvěly a její pohled byl teď už bez přestávky upřený na mužovu tvář. Před malou chvílí měla dívka pocit, že se mu snad v očích zaleskly slzy, nyní si to však již nemyslela. Jeremyho výraz byl klidný a smutný, působil možná skoro ztraceně, jak byl ponořen do minulosti.

Chvíli panovalo naprosté ticho, které nakonec přerušil Jeremyho hlasitý nádech.

„Když jsme se potom k ránu dostali na nádvoří tak... jsme viděli všechnu tu spoušť a mrtvoly... Marcusova matka ležela mrtvá vedle svého muže. Podle toho co jsme se dozvěděli poté, ji zabili podobně jako mou... Sešla dolů a hledala manžela a některý z těch... řezníků ji prostě zabil jen proto, že byla na dosah... Ze všech z hradu nás zbylo jen málo – sotva dvacet. Myslel jsem, že Peter, který tam také ležel, je mrtvý, ale byl jen omráčený, ztratil spoustu krve... Jen co jsme se aspoň trochu vzpamatovali, chtěli jsme... pohřbít zavražděné, jenže... ani to jsme nestihli... Předpokládali jsme, že to bylo všechno, co chtěli, protože sotva už na hradě nezbyl nikdo, kdo měl sílu se bránit – odtáhli. Po několika hodinách se ovšem vrátili v ještě větším počtu... Zahráli si na milosrdné a řekli nám, že pokud okamžitě odejdeme, nechají nás odejít živé. Nezbylo nám nic jiného... Odešli jsme. Pár se odpojilo a šlo vlastní cestou, ale my ostatní – kteří jsme prahli po pomstě, tak jsme zůstali spolu. Schovávali se po lesích a živili se, jak se dalo. Přísahali jsme, že se pomstíme tak moc, jak jen to bude v našich silách... každému městu, každé vesnici, na kterou narazíme... Tvrdě jsme cvičili, učili se bojovat od těch starších z nás. S každým dalším dnem jsme si říkali, že se přibližujeme k našemu cíli... Marcus mi byl vděčný, že jsem ho… zachránil a protože jsme už předtím byli jako bratři, tak teď... jsme si byli ještě blíž. Spojoval nás společný cíl – nenávist, touha se pomstít a společná bolest... Takže všem řekl, ať se mnou jednají jako bych byl jeho bratr – že jsem jeho bratr... Navždycky,“ Jeremy se nevěřícně zasmál a zavrtěl hlavou.

„Po pár letech jsme dospěli, zesílili a věděli, že se umíme bránit, bojovat a zabíjet. Pár desítek mužů k nám za ty roky přibylo. Přidali se k nám ti, kteří se také někomu chtěli pomstít, i když jejich důvody nesouvisely s našimi, a někteří proto, že se jim začal zamlouvat náš způsob života. Byli jsme... připravení, a proto jsme se rozhodli vzít si náš bývalý domov zpátky... Připravili jsme dokonalý plán na získání hradu, který si mezitím, jak jsme z doslechu zjistili, zabrali dva nejbohatší muži z města. Byli také jedněmi z těch hlavních, kteří to všechno zosnovali... Povedlo se nám to – pobili jsme všechny, ale ještě předtím, než jsme je... zabili, tak jsme se od nich chtěli dozvědět, jak to všechno bylo. Někteří byli tak vyděšení, že nám řekli to, co věděli bez protestů. Jiné jsme k tomu... museli přinutit... Řekli nám, že potom co jsme odešli tak... mrtvé muže spálili na hranici a ženy daly do jednoho společného hrobu...“

V Jeremyho očích při posledních větách probleskla nenávist a krutost. Ty ovšem zmizely stejně rychle, jako se objevily.

„I když jsem se mstili, tak jsme... nikdy jsme nezabíjeli děti ani ženy. Jen jsme si občas vzali... nějakou pro potěšení. Ale... to, jak s nimi každý z nás zacházel se... docela lišilo. To asi víš sama,“ řekl Jeremy a při pohledu na dívku stisknul čelist.

Cara byla pořád jako ztuhlá, a proto jen polkla, aniž by přikývla.

„Chtěl jsem vědět, jak zemřela moje sestra, ale Evelyn – to ona byla jednou z těch, které byly v lese a která mi řekla, kam se pak vydala má matka s Georgem - mi pověděla, že chvíli poté, co vběhli do lesa se, jakoby odnikud objevili dva muži a začali je pronásledovat. Peterův otec se pustil do boje s jedním z nich, ale ten druhý je dál pronásledoval. Podařilo se mu chytit Miru, ale... bránila se a nějak... se mu zvládla vykroutit. Snažila se utéct, jenže ji znovu povalil na zem, a když se jí jedna z žen snažila pomoct – zabil ji. Sestra mu prý dokázala vytáhnout od pasu dýku a lehce ho zranit... On už jí ovšem měl zřejmě dost a tak ji... zabil taky. Matka nebyla dostatečně rychlá, nestihla jí přijít na pomoc a proti němu by stejně neměla šanci. Evelyn říkala, že když ji matka viděla bezvládně ležet na zemi, zhroutila se. George naštěstí jednoho z mužů porazil a zabil ho, ale ten druhý tam ještě stále byl. Jakmile viděl, že je jeho druh mrtvý, rozzuřil se a rozběhl k Georgovi. Oba se dali do boje. Matka se... dívala na Miru, jenže potom si... vzpomněla na mě,“ Jeremyho obočí se stáhlo a ve tváři se mu radost vystřídala s bolestí a smutkem.

„Řekla prý něco ve smyslu ‚Ne oba‘ a rozběhla se zpátky k hradu. Když to George uviděl, křičel na ni, ať se vrátí, ale neposlouchala ho. Chtěl běžet za ní, a tak muže kopnul do břicha, čímž ho povalil na zem a dostal tak chvilku času, aby se mohl vydat za matkou. Věděl, že muž nepůjde po ženách ale po něm. A měl pravdu... Jen co se postavil, běžel za ním. Dohnal ho... a George se musel krýt a bránit a matka se taky zastavila... No, a zbytek… ten už… znáš... Ti dva v lese nebyli náhodou. Věděli, že pokud by někdo chtěl z hradu utéct a zachránit se, tak poběží jedině tam. Přiznali nám, že to tak plánovali, že měl někdo čekat v lese, aby se nikomu nepodařilo zachránit. Počítali se vším... My tehdy ne.“

V místnosti zavládlo hrobové ticho, které narušoval mírným praskotem jen oheň v krbu.

Jeremy obrátil hlavu k plamenům a sledoval jazyky olizující dřevo. Jeho výraz byl unavený ale přítomný. Nevypadal duchem nepřítomně, jen jakoby si znovu procházel to, co nyní řekl.

Dívka se na něj dívala a nemohla nyní uvěřit, že o tomhle muži si někdy myslela, že je zvíře, bastard a lump. Nezapomněla sice na to, co se stalo od prvního dne, kdy ho poznala, jenže nyní, když znala pozadí jeho minulosti a pokusila se vžít do jeho bolesti, už nad ním nedokázala dělat rychlé soudy, které by ho zařadily do vězení ve většině případů, o nichž v souvislosti s ním uvažovala. Uvědomila si, že ona přišla o matku – on o všechny a o domov.

Její pozornosti neuniklo ani to, že se muž při vyprávění držel jen holých faktů, popsal, co se stalo, ale to, co cítil, jak s tím žil – tomu se vyhnul. Nemohla mu to však mít za zlé. Právě nyní jí ho bylo neskutečně líto. Na okamžik dokonce zvažovala, zda se k němu nemá natáhnout a jen mu stisknout ruku. Nakonec to však zavrhla.

Cítila, že musí něco říct, nebyla si však jistá, co by bylo to správné. Dlouhou minutu strávila úvahami o tom, co povědět, než přišla na to, že říct to, co cítila, bude lepší, než se snažit přijít na nějakou vznešeně znějící větu.

„Je mi moc líto... co se stalo tvé rodině,“ řekla šeptem do ticha a pohlédla na něj, nejistě očekávajíc reakci.

„Nechci tvůj soucit, ani lítost,“ odvětil klidně Jeremy a odvrátil tvář od ohně, aby pohlédl na dívku.

Cara se jeho slovy nedala vyvést z míry, protože už si začínala pomalu zvykat na jeho nepředvídatelné chování.

„To byla... veškerá má lítost i soucit,“ odpověděla stejně klidně a pár sekund čelila jeho pohledu.

Avšak ten se poté změnil na tak upřený, že mu už nedokázala dál odolávat a sklopila zrak na své ruce. Jeremyho oči na sobě cítila i nadále, nevěděla ovšem, co by nyní měla dělat nebo říct, a proto mlčela.

Znovu si v mysli přehrávala to, co jí řekl a zastavila se u toho, když mluvil o záchraně Marcuse. Něco jakoby jí říkalo, že tahle část pro něj znamená víc než ty ostatní.

„Žádný zástup palčivých otázek?“ zeptal se muž, čímž přerušil proud jejích myšlenek.

Cara k němu zdvihla oči.

Jeden koutek Jeremyho úst byl zdvihnutý v úsměvu a v jeho pohledu se odráželo mírné překvapení.

Dívka zamyšleně pokrčila rameny a promluvila: „No, vzhledem k tomu, že... za celou dobu, co jsem tu, jsi mi... neodpověděl téměř na žádnou otázku, která mě zajímala, tak... má nyní smysl, abych se na něco ptala?“

Jeremy musel uznat, že má pravdu a chvilku uvažoval, co jí na to odpovědět. Nakonec také pokrčil rameny a řekl: „Můžeš to zkusit.“

Cara mírně přivřela oči a zamyslela se. To, nač se chtěla zeptat, jí však na mysl vstoupilo samo, aniž by nad tím musela sáhodlouze dumat.

„Proč jsi mi to všechno řekl?“

Jeremy mírně zdvihl obočí a vzápětí se rozesmál.

Dívka se na něj nejistě dívala. Neměla nejmenší tušení, co mu přišlo zábavné.

Muž se téměř ihned dosmál a zavrtěl hlavou, upírajíc na dívku skoro zoufalý pohled.

„Řekni mi,“ začal, „jak je možné, že na cokoliv... se zeptáš, tak právě na to ti nechci odpovědět?“

Cara na to nic neřekla a jen se dívala do jeho očí. Vzpomněla si, o čem uvažovala před chvílí, a rozhodla se na to navázat.

Jakmile si začala dávat do spojitosti na první pohled skoro nepatrné známky jeho chování při určitých pasážích, jenž popisoval, jakoby se jí odkrylo to, co sám nevyslovil, ale co pro něj muselo být jedním z toho nejdůležitějšího. Znovu si vzpomněla na záchranu Marcuse a díky tomu, že byla v pozorování Jeremyho velmi vnímavá a neuvažovala o něm a jeho chování poprvé, postoupila ve svých úvahách o pořádný kus dál.

Odvrátila od něj pohled a zaměřila jej na plameny v krbu.

„Myslíš, že pokládám špatné otázky?“ zeptala se potichu.

Jeremy vydechl a vstal z lůžka. Pomalu, jako by se tím snažil získat čas na odpověď, přešel k oknu a zapřel se dlaněmi o parapet.

Připadalo mu, že má hlavu v jednom ohni a tak ho studený noční vzduch příjemně ochladil. Po další chvíli ztěžka řekl: „Ne.“

Zapřel se do kamene vší silou, povolil svaly na šíji a sklopil hlavu.

„Myslím, že právě pokládáš ty správné,“ dodal a zdvihl hlavu.

Očima sledoval temné siluety stromů a zaslechl, že se dívka na lůžku pohnula – vstala a udělala pár menších kroků, takže teď stála několik stop za ním.

„Není to... tvoje vina,“ řekla Cara.

V hlase se jí ještě mísilo překvapení a lítost, když jí konečně došlo, co se před ní, a asi i před všemi ostatními, muž snažil všemožně zakrýt, a co jej celá ta léta muselo sžírat.

„Cože?“ vydechl překvapeně Jeremy a pootočil k ní hlavu, takže jej nyní dívka viděla z profilu.

„Smrt tvé... matky a sestry... Není to tvá vina,“ řekla znovu a tišeji.

Jeremy hlavou trhnul zpátky a díval se dál z okna.

„Proč myslíš, že to beru za svou vinu?“ zeptal se.

Snažil se přitom zarýt prsty do kamene, což Cařině pozornosti neuniklo, a proto už o svém závěru nepochybovala.

Nad odpovědí na tuhle otázku by nemusela váhat, kdyby se nebála, že v muži vzbudí posměch. Po chvíli nerozhodnosti ale dospěla k závěru, že po tom, co už zažila, je posměch to nejmenší, čeho by se mohla bát.

„Protože...“ zaváhala, „protože mám oči a... srdce.“

Uslyšela, že Jeremy vydechnul a usmál se. Nebyl to však výsměch, nýbrž prostý úsměv, možná s podtónem bolesti v očích, který však nemohla vidět.

Když muž mlčel a nic na to neřekl, udělala k němu Cara ještě další krok a znovu – pevnějším hlasem řekla: „Nemůžeš za to.“

Jeremy nevydal ani hlásku. Ve snu by ho nebylo napadlo, že dívka ze všeho, co by mohla říct – co čekal, že řekne nebo udělá, řekne toto. Nechtěl, aby viděla jeho bolest, aby viděla tu největší ránu, kterou v sobě měl a která se dosud nezahojila.

Když už však dokázala přijít na toto, nemělo smysl, aby popíral něco, co už neměl jak vyvrátit.

„Říkáš to docela jistě,“ pronesl a zatnul zuby.

„Jsem si tím jistá,“ odvětila Cara ihned a pokračovala. „Pokud to, co jsi teď říkal... byla pravda.“

Jeremy se ani nepohnul, stále hleděl vpřed a po minutě začínal dívce připomínat kamennou sochu. Cara si připadala zvláštně, když v sobě cítila nutkání ho jeho bolesti zbavit, nebo mu jí aspoň trochu ubrat.

„Není to tvoje vina,“ začala opět. „Kdyby sis nemyslel, že jdou do bezpečí, tak bys od nich jistě nikdy neodešel. Ale... ty sis myslel, že jdou do bezpečí... Šel jsi pomoci někomu, kdo v něm nebyl, na kom ti taky záleželo. Proto to není tvá vina.“

Sotva dořekla poslední slovo, Jeremy se bleskově otočil, udělal k ní krok a oběma rukama vzal její tvář do dlaní.

Dívka se v první chvíli tak vyděsila, že její ruce vyletěly k jeho a vzaly je za předloktí ve snaze je ze sebe stáhnout. Sotva se však zadívala do jeho tváře, která byla její nyní tak blízko a soustředila se na výraz jeho očí, šok z jejího obličeje zmizel a ruce z Jeremyho sklouzly podél jejího těla.

Cara svýma rozšířenýma očima hleděla do mužových a poprvé za celou dobu se jí zdálo, že odhodil masku své nepřístupnosti a hrdosti, protože v jeho tváři se nyní zračila taková bolest, lítost a údiv, které by u něj nebyla čekala.

Přelétal pohledem mezi Cařinýma očima jakoby něco hledal.

„Proč to děláš?“ zašeptal naléhavě. „Proč se mě snažíš utěšit? Proč?“

Přitom přejel svými prsty po jejích skráních a palci po její tváři.

Dívku to, co udělal, natolik překvapilo, že jen mírně pootevřela ústa a nedovedla ze sebe vypravit ani slovo. Až příliš si byla vědoma toho, jak se jí dotýká a jakoby si nyní konečně dokázala přiznat pravdu - že jí to nebylo nepříjemné ale spíše naopak. Cítila teplo z jeho dlaní, které ji hřálo na lících i dotek prstů, kterými jí stále lehce přejížděl po zraněné tváři.

Možná, že kdyby na ni neupíral svůj zkoumavý propalující pohled, dokázala by odpovědět rychleji, jeho oči jí to ovšem znemožňovaly.

Když nyní hleděla přímo na odraz jeho bolesti, vybavovala se jí ta, kterou prožívala sama, a která k ní ještě čas od času přišla, aby jí nedala zapomenout na vlastní minulost. Najednou se jí z mysli začaly vynořovat obrazy, které jí jako malé nedaly často spát. Znovu se v ní rozezněly výkřiky hlasů a následně hrobové ticho.

Poté dokázala opět vnímat muže před sebou a současně s tím pocítila nutkání utéct a být sama. Být v tichu a tmě. Někam se schoulit a nechat slzy téct proudem, aby z ní mohly odplavit tu bolest. Aspoň na čas.

Vědomí toho, že není doma ale na hradě a Jeremyho oči a ruce ji však držely na místě. A navíc nechtěla, aby ta hráz soli, kterou si v sobě za celou tu dobu zde vytvořila, přetekla právě nyní.

Uvědomila si, že ještě neřekla ani slovo a že na to muž zřejmě čeká.

„Protože vím...“ řekla a hlas se jí zatřásl, „jaké to je... žít s pocitem viny, že můžeš za smrt někoho blízkého.“

Vnímala, jak ji pálí oči, a proto se snažila mrkáním potlačit tvořící se slzy.

„A vím, jak člověk... potřebuje slyšet, že to není jeho vina... že za to nemůže... Pokud to tak je.“

Jeremyho obočí se stáhlo a dál upíral svůj pohled na dívku.

„Nemůžeš za to,“ zašeptala Cara a přesvědčivě se na něj podívala, přičemž jí z oka stekla slza, kterou už nedokázala zadržet.

Jeremy jí slzu lehce pomalu setřel a dál se na ni díval. Jeho výraz se posléze začal vracet k tomu, který měl vždycky – pevný, rozhodný a hrdý. Ovšem teď se v něm ještě navíc odrážela vřelost a mírný úsměv změnil dosud tvrdou linku jeho úst.

Cařin výraz se postupně změnil na klidný a přejížděla teď zrakem po Jeremyho tváři, snažíc se všemožně vyhnout sklouznutí pohledem k jeho rtům.

Krátce poté si všimla, že se jeho čelo stáhlo a v obličeji se mu objevila znovu trocha bolesti. Následně ucítila, jak své ruce pomalu spouští z její tváře a všimla si, že se mu při tom mocně zatnula čelist – což nechápala.

Jeremy od dívky kousek odstoupil a přeletěl zrakem pokoj, než se k ní pohledem opět vrátil. Chvilku ji sledoval a jeho výraz se za tu dobu několikrát změnil, takže Cara nedokázala rozeznat, nač myslí, co se mu honí hlavou. Nakonec se v jeho tváři zračila jen bolest a vyčerpaní.

Jeremy se znovu nadechl, zrak upřel k podlaze a skoro váhavě přešel k lůžku, kde se svezl na zem a posadil se. Nohy nechal pokrčené v kolenou, vzápětí však zhluboka vydechl, natáhl je a přejel si prsty přes oči a několikrát si promnul čelo, jakoby se tím pokoušel uvolnit spletité myšlenky.

Cara jej po celou dobu pozorovala a nevěděla, co dělat, co říct. Cítila svou únavu a to, že by ráda byla sama, aby mohla o všem, co se nyní dozvěděla a co se stalo, nerušeně přemýšlet, jenže si nedokázala představit obejít Jeremyho, lehnout si na lůžko a pokusit se usnout. Bylo jí jasné, že by to nedokázala. On by jí v tom jistě nebránil, jenže...

Jak tam tak stála a sledovala jeho opět nehybnou postavu, jejíž oči byly upřené do prázdna, ucítila další nutkání udělat to, co by udělala vždy, pokud by takto někoho viděla. Jediné, co jí v tom bránilo, byl strach – bála se, co by tím mohla způsobit.

Její soucit však rozhodl za ni a kratičké váhání ukončil.

Dívka se opatrně pohnula a vyšla směrem k Jeremymu. Zlehka kladla nohy před sebe, až se dostala těsně k němu. Klesla k zemi a posadila se vedle něj.

Muž na to nijak nezareagoval – dál hleděl do prázdna.

Cara se pomalu opřela o bok postele a periferním viděním sledovala postavu po pravé straně. Cítila, jak se jí rozbušilo srdce a chvíli jakoby nedokázala žádnou jinou část svého těla přimět k pohybu.

Najednou se jí z mysli vynořila vzpomínka na chvíli, kdy se probudila z bezvědomí, ležela v tomhle pokoji a jakmile pohlédla na to, co hřeje její ruku, spatřila Jeremyho dlaň, svírající její. Z té vzpomínky se jí podivně stáhlo srdce.

Uvědomila si, že toho pro ni už udělal hodně za celou dobu, co je tady a to, co chtěla udělat ona pro něj, pokud mu to nebude vadit, bylo ve srovnání pouhou maličkostí.

Neslyšně se tedy nadechla a pomaličku zvedla svou pravou ruku. Na okamžik se ještě zarazila, ale poté ji přesunula k muži a spustila ji na předloktí jeho levé ruky, která spočívala na jeho stehně. Lehce zesílila stisk svých prstů kolem Jeremyho předloktí a potlačila záchvěv třesu, který na ni přišel v momentě, kdy muž trhnul hlavou směrem k ní.

Nedokázala na něj pohlédnout, přejížděla očima po několika vystouplých žilách na jeho ruce táhnoucích se až ke kloubům prstů a došlo jí, jak moc je její ruka oproti jeho menší.

Po několika kratičkých sekundách, které jí ovšem připadaly mnohem delší, než ve skutečnosti byly, svůj stisk povolila, ale ještě z něj dlaň nestáhla. Jak jí přišlo těžké se jej dotknout, tak nyní jí nepřišlo o nic lehčí dotek ukončit.

Dál hleděla na svou nehybnou ruku, lehce položenou na Jeremyho, která se rovněž nepohnula.

Náhle jí připadalo, že ovzduší v pokoji jakoby zhoustlo, zpomalilo se a napjalo. Jakoby se muselo něco stát. Něco, co ten klid protne. S podivem si uvědomila, že ale nechce, aby se něco změnilo.

Zcela bezděčně pak otočila hlavu k muži a pozvedla svůj zrak do výše jeho ramen.

Věděla, že se na ni celou tu dobu dívá a už poněkolikáté jí dnes připadal jako z kamene – nehybný, klidný - jako lovec čekající na svou kořist.

Cara věděla, že se na něj nedokáže dlouho dívat, jelikož jí v paměti až příliš dobře zůstala vzpomínka na to, jak upřený a pronikající jeho pohled je. Nemohla na něj ovšem vůbec nepohlédnout, a proto k jeho tváři bleskově střelila pohledem a vzápětí svůj zrak i hlavu znovu stočila na jejich ruce.

Byl to takový mžik, že ani nemohla rozpoznat, jak se Jeremy tváří, co se mu zračí v očích kromě toho, že jsou upřené jen na ni.

Uvědomila si, že zadržuje dech, aby se nehýbala víc, než bylo nutné. A následně jí došlo, že účel onoho doteku, kterým chtěla Jeremymu pouze vyjádřit účast a (i přesto, že mu řekla, že žádný další už nedá najevo) soucit, byl dávno splněn, a tudíž se rozhodla jej ukončit. Její prsty se pohnuly a poté je od mužova předloktí zdvihla, oddalujíc od něj celou dlaň i ruku.

Avšak právě v okamžiku, kdy už chtěla klidně vydechnout a snažit se zpomalit šílený tlukot vlastního srdce, Jeremy rychle zdvihl svou pravou ruku a tu Cařinu, než se vůbec mohla vrátit podél jejího těla, zachytil pod zápěstím.

Dívka znovu ztuhla a zdvihla pohled k muži.

Ani ji nepřekvapilo, že tentokrát to byl on, kdo se díval na jejich ruce, zatímco ona hleděla na jeho tvář. Ta byla mírná, nic nevyjadřující, ale i přesto z ní cítila zvláštní klid. Všimla si při tom několika hojících se šrámů na jeho čele a líci a ihned ji začalo znovu zajímat, kde k nim přišel. Myslí jí proběhla vzpomínka na to, co říkala Sarah, že se s někým popral.

Vzápětí ucítila, jak Jeremyho ruka sjela po její níž. Očí jí klesly dolů a sledovala, jak sevřel svými prsty její a jeho palec přejel jemně přes klouby jejích prstů, opatrně se tak dotýkajíc odřenin a tvořících se jizev.

Připadalo jí zvláštní, že neměla ani v nejmenším chuť se mu vyškubnout, když by to ještě před pár dny bez váhání udělala. Těžko se jí věřilo, že se během tak krátké doby může tolik věcí změnit.

Dál zrak upírala na jejich ruce, když v tom Jeremy promluvil.

„Zapomněl jsem ti donést mast,“ zašeptal a přejel palcem po krvavé krustě na hřbetu její ruky.

Caru zvuk jeho hlasu tak překvapil, že k němu s trhnutím zdvihla hlavu.

Jeremyho oči se v tu chvíli upřely do jejích a dívka cítila, jak se jí krev žene do tváře. Na pár sekund jakoby zapomněla, co muž vlastně řekl. Možná na kratičkou chvilku zapomněla na všechno kolem a nevnímala nic jiného, než tvář před sebou a vlastní zmatenou mysl. Zjistila, že si přeje, aby ten pohled hned tak neskončil, aby trval dál, aby nevnímala nic jiného, než Jeremyho oči, jejich modř a tu vřelost, jež z nich cítila.

Poté se ale vzpamatovala a zpětně si jeho slova uvědomila.

„To nevadí,“ zašeptala a rty se jí na vteřinu zvedly v úsměvu.

Pak znovu zvážněla. Dívala se na Jeremyho a snažila se pohlédnout dál než do jeho očí, protože právě nyní ji začalo napadat tolik otázek, že nevěděla, kterou by označila za nejpalčivější a na jejíž odpověď by chtěla přijít jako první.

Když jí Jeremy pohled oplácel a vypadal stejně zamyšleně jako ona, způsobilo jí to jistý druh úlevy. Ten se projevil tím, že se uvolnila a napětí její ruky povolilo, což neuniklo Jeremyho pozornosti.

Jeho ústa se zvedla v mírném úsměvu.

„Mám dojem, že tvůj pud sebezáchovy není pohřbený,“ řekl potichu.

Cara se nadechla a mírně pokrčila rameny: „Asi.“

Byla ráda, že řekl něco dalšího, jelikož si teď nebyla jistá, jak dlouho by zvládla sedět v tom tichu, které jí až nyní začalo připadat napjaté.

Vnímala, že Jeremy její ruku nepustil a stále cítila jeho lehký stisk.

„Můžu mít já jednu otázku?“ zeptal se a soustředně se na Caru zadíval.

Dívka mírně nakrčila čelo, ale poté jej uvolnila a odvětila: „Můžeš to zkusit.“

Jeremy se nad její odpovědí (která byla zcela stejná, jakou jí dal on sám) pousmál, pak ovšem zvážněl.

„Kdo tě... naučil bojovat a bránit se?“ zeptal se pomalu.

Cara sebou lehce trhla a přeletěla očima prostor před sebou. Nadechla se a v jejím výraze se promítl smutek s bolestí.

Jeremy její reakci zamyšleně sledoval a čekal na odpověď.

„Myslím, že...“ začala dívka, „dnes už bylo... smutných příběhů dost... Už jsem... vážně... unavená,“ řekla a pohlédla na muže.

Jeremy v jejích očích spatřil podivný lesk a navíc její zubožený obličej působil více než ztrhaně, takže jen přikývl: „Dobře... jistě.“

Cara mu věnovala vděčný pohled a postavila se, ignorujíc bolest, kterou jí to přineslo. Vymanila svou ruku z Jeremyho mírného sevření a chystala se otočit k lůžku, aby si lehnula.

Zatočila se jí ale hlava, a tak se rychle chytila sloupku postele, aby nespadla.

„V pořádku?“ uslyšela vedle sebe Jeremyho nejistý hlas.

Přikývla a zavřela oči: „Ano, jen jsem... rychle vstala. Zatočila se... mi hlava.“

Pustila se sloupku, otočila se a posadila na lůžko. Koutkem oka sledovala, že Jeremy stojí těsně u ní a upřeně pozoruje každý její pohyb, jakoby se co nevidět měla skácet na podlahu.

Cara tedy raději vytáhla nohy nahoru, posunula se až k čelu lůžka a opřela o něj hlavu a zavřela oči.

Zhluboka se několikrát nadechla a vydechla.

Sotva oči otevřela, spatřila Jeremyho, který stál nyní na druhé straně postele a v ruce držel pohár s vodou, jenž jí podával.

„Díky,“ řekla Cara a pohár si vzala.

Jeremy počkal, dokud nedopila a poté promluvil: „Musím ještě něco zařídit... Budu zpátky za chvíli.“

Cara přikývla a dívala se, jak se otočil ke dveřím. Cítila, že ji začíná bolet hlava a proto klesla dolů na polštář. Ještě obrátila zrak ke dveřím a setkala se s Jeremyho očima, které se na ni předtím, než zmizel za dveřmi, naposledy upřely.

 

 

Jeremy kráčel rychlými kroky přes celou chodbu vedoucí ke schodišti, po němž se vydal nahoru. Vyšel do dalšího patra a zabočil doleva. Po několika málo metrech zastavil u dveří, na které vzápětí krátce zaklepal.

Dveře se otevřely téměř po minutě.

„Je... remy?“ zívnul Peter a protřel si prsty oči. „Co se děje?“

„Musím s tebou mluvit,“ řekl krátce s vážnou tváří.

„Dobře,“ přikývl Peter a ustoupil, aby mohl Jeremy vejít.

Sotva byl uvnitř, Peter pro jistotu zkontroloval pohledem celou chodbu a jakmile si byl po pár sekundách jistý, že tam nikdo není, potichu dveře zavřel.

 

 

 

 

 

 

Cena odvahy - XIX. kapitola

Copyright © 2012 Anne Leyyd

© 2011 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si web zdarma!Webnode