„Fantazie je důležitější než informace.“ A.E.

15. kapitola - návraty a setkání

 

 

 

Peter se celé dopoledne cvičil v šermu s Brenedem, čímž se mu úspěšně podařilo zapomenout na rozhovor, který s Jeremym vedl. Teprve až se podával oběd, skončili a šli se umýt.

Poté, co seděl u stolu a ženy je obsluhovaly, si ihned všiml Cary. Současně s tím, jak se na ni zaměřil, si vzpomněl i na slib, jež dal Jeremymu, že ji dnes večer vezme do svého pokoje, aby ji k sobě nezatáhl někdo jiný.

Peter si ji nenápadně prohlížel, ovšem tak, aby si toho nikdo, ani dívka, nevšiml.

Po chvilce pozorování mu došlo, že je skutečně jiná, než ostatní. Nejen tím, jak vypadala, ale také tím, jak se chovala.

Nebyla v tom ani trocha poníženosti. Při chůzi stála vzpřímeně a neklopila oči jako ostatní ženy, když se měla podívat na některého z mužů.

V okamžiku, kdy se po ní jeden z nich natáhnul, ve snaze ji chytit za ruku a strhnout k sobě na klín, se mu obratně vykroutila a klidně odešla.

Peter se za ní obdivně díval a musel uznat, že v rovném souboji by pravděpodobně nebylo tak lehké ji porazit.

Uznal i další věc a to tu, že měl Jeremy pravdu, jak říkal, že není jako ostatní. A začínal také chápat, proč ho zaujala. Bylo na ní něco zvláštního, něco, co i v Peterovi vyvolávalo přitažlivost s chutí jí dokázat, že by se měla podřídit i přesto, že na první pohled bylo jasné, že přesně to by se bránila udělat.

 

 

Peter si šel hned po obědě vyčistit své zbraně a chvilku si zastřílel z luku.

Jakmile byl nucen se soustředit na terč, začal se mu v mysli vracet včerejší rozhovor.

Jenže do přemýšlení o něm se mu ještě moc nechtělo a tak se rozhodl projet po okolí hradu - podívat se ještě jednou, zda včera něco nepřehlédl a také na to, jak muži hlídkují na staré hlásce.

Rozešel se po nádvoří, které bylo zalité odpoledním sluncem, do stáje a šel ke svému koni – pěknému vraníkovi s bílou lysinou na čele.

Pohladil ho po mohutném krku a poplácal ho po hřbetě. Potom přešel ke kůlu na druhé straně.

Sotva z něj však vzal sedlo do rukou, uslyšel z nádvoří nenadálý hluk.

Odložil ho tedy zpátky a vyšel ven, aby se podíval, co se děje.

Jen co přimhouřil oči do ostrého světla a zaostřil pohled na dvě osoby, které právě sesedaly z koní na nádvoří, vytřeštil oči překvapením.

Žena s hustými černými havraními vlasy, které se jí vlnily po zádech, oblečená do fialového pláště a béžových šatů z pevné látky, ho na pár chvil vyvedla z míry a tak si teprve posléze všiml, že ten, kdo stojí vedle ní, je Marcus.

Žena byla vysoká skoro stejně jako on a i přesto, že jí Peter neviděl řádně do tváře, tak dle jejího sebevědomého postoje těla a hrdě zdvižené hlavy mu došlo, že s touhle asi není radno si zahrávat.

Jakmile se zaměřil na Marcuse, všiml si, že kromě oholené tváře má i podstatně kratší vlasy, jež mu nyní zasahovaly ani ne do poloviny tváří.

Oblečen byl do tmavého pláště, bílé košile, hnědých kalhot a vysokých černých bot. U pasu se mu, jako obvykle, pohupoval meč s dýkou.

Hned poté, co se žena stačila rozhlédnout po nádvoří a přeletět očima hrad, vzal ji Marcus kolem pasu a přitáhl k sobě.

Vzápětí zavolal na jednu z procházejících žen, aby jim odvedla koně a postarala se o ně.

Hned potom společně zamířili do hradu.

Peter se pro jistotu rozhlédl po nádvoří, aby se ujistil, že Jeremy s nimi nepřijel, ani že není někde v zadu u vnější brány.

Jediné vysvětlení, které ho napadlo a jež mu dávalo smysl, bylo to, že se na cestě museli minout.

Peterovi docela zatrnulo, jen co mu došlo, že než Jeremy dojede na hrad Marcusova přítele a tam se dozví, že Marcus je pryč a než se vrátí zpátky, bude to nejdřív zítra pozdě odpoledne, ne-li večer.

Netušil, co bude dělat, pokud by Caru k sobě chtěl Marcus.

Může mu sice říct, že ji chce mít Jeremy jenom pro sebe, ale co jestli to nebude brát na vědomí? Co pak?

Na druhou stranu si uvědomil, že přijel s tou ženou. Třeba nebude mít zájem o divoženku, když si s sebou přivezl jinou.

Projížďku na koni rychle pustil z hlavy a rozhodl se najít a schovat Caru dřív, než bude moci přijít Marcusovi na oči.

Spěšně se rozešel do hradu, a jakmile už chtěl zabočit po schodech do kuchyně, uslyšel, jak na něj Marcus zavolal.

„Petere! Příteli, pojď sem!“

Peter se zastavil a zhluboka se nadechnul. Rychle nasadil bezstarostný výraz a rozešel se za Marcusem.

Ten stál i se ženou přede dveřmi do sálu. Tvářil se spokojeně a ruku stále držel kolem pasu neznámé.

Jen co se Peter přiblížil, koutkem oka zavadil o postavu Gila, jenž stál u okna v sále.

Potom však spočinul zrakem na ženě, která, ač se mírně usmívala, měla v hnědých očích chladný tvrdý výraz.

Marcus pak řekl: „Rád bych ti představil Melisu. Je to vzdálená příbuzná mého přítele Garetta. Bude teď bydlet nějakou dobu s námi. Chci, aby ji ostatní poslouchali jako mě.“

Peter znovu spočinul očima na ženě a všiml si, jak jeho směrem zdvihla ruku. To ho lehce rozladilo, ale aby Marcuse nepopudil, tak ruku přijal a lehce ji políbil na hřbet.

„Těší mě, paní. Jsem rád, že jste tu,“ promluvil Peter, jen co se narovnal.

„Ano, to já také,“ řekla Melisa hlasem stejné sebejistoty, jíž oplývalo její vystupování.

Očima pak spočinula na Marcusovi, který jí věnoval spokojený úsměv.

Muž potom znovu pohlédl na Petera.

„A kde je Jeremy?“ otázal se a rozhlédl po chodbě, jakoby čekal, že se tam objeví.

Peter se na chvíli zarazil, hledajíc vhodnou odpověď. Váhal mezi tím, zda říct pravdu anebo zalhat. Během chvilky mu došlo, že pokud řekne pravdu a Marcus se bude bavit s nějakým jiným mužem a dostanou se k tomu, kam Jeremy jel, a každý z nich bude tvrdit něco jiného, bude to pořádný problém.

Nakonec se tedy rozhodl zalhat a říct to, co si mysleli ostatní muži na hradě.

„Jel do Thorendu. Zkontrolovat, zda už začínají s přípravou věcí pro nás a případně je trochu popohnat.“

Marcus klidně přikývl: „Skvělé. Už jsem na to myslel.“

Potom se obrátil, vešel do sálu a zamířil přímo ke stolku s vínem. Nalil do číše pro sebe a do druhé pro Melisu.

Ta k němu přistoupila, číši si vzala a šla se posadit ke stolu.

Peter chvilku všechny v místnosti pozoroval. Uvědomoval si, že musí urychleně najít Caru a dostat ji k sobě do pokoje, kde ji nikdo nebude hledat. Doufal, že Marcus na ni opravdu zapomene a nebude se po ní ptát.

„Musím ještě něco zařídit,“ řekl Peter směrem k němu.

„Omluvte mě,“ lehce se uklonil hlavou ženě.

Když se podíval na Marcuse, tak viděl, že přikývl a šel se posadit vedle Melisy.

Peter pak rychle vyšel ze sálu a zamířil do kuchyně.

Přesně na to čekal Gil. Odešel od okna a přistoupil k Marcusovi.

„Pane, mohl bych s vámi mluvit? Je to velmi důležité. Týká se to vašeho… bratra,“ řekl, přičemž u posledního slova zaskřípal zuby.

Marcus polknul hlt vína a vzhlédl k němu. Chvilku si ho měřil pohledem přimhouřených očí a poté řekl: „Samozřejmě.“

Vstal ze židle a šel si dolít.

 

 

 

 

Po půl hodině marného hledání dívky po hradě Peter klel na každém schodu, na který stoupl a nedokázal uvěřit, že ji ještě neobjevil, když prošel už všechny místnosti.

Nicméně pořád se rozhlížel jako ostříž, kdyby ji někde náhodou zahlédl.

Jakmile scházel poslední schodiště, došlo mu, že se ještě nedíval na zahradu ani do stáje a tak ho napadlo, podívat se ještě tam.

Sotva byl v polovině chodby, vytřeštil oči a uvědomil si, že na místech, kam chtěl teprve zamířit, měl s hledáním začít.

Zůstal stát a zaraženě zíral na tři muže, vlekoucí Caru chodbou k sálu.

Dívka se opět urputně bránila, nebylo jí to ale, jako tehdy, nic platné.

Vzápětí uslyšel spěšné kroky a jen co se na ně zaměřil, spatřil malou dívenku, která se očividně snažila dostat ke Caře. Bránila jí v tom ovšem jiná dívka, držící jí kolem ramen a snažící se ji udržet na místě.

„Nechte ji být! Pusťte ji!“ křičelo na muže děvče.

Ti jí však nevěnovali ani tu nejmenší pozornost.

Muž pak viděl, jak dívka vzala děvče do náruče a i přes její snahu se vytrhnout, ji odnesla pryč do kuchyně.

Peter zatnul prsty do dlaní a rozešel se za muži. Těsně přede dveřmi sálu jim zastoupil cestu a rozhodným hlasem promluvil.

„Pusťte ji a hned! Neslyšeli jste snad Jeremyho rozkaz?“

Cara vytřeštěnýma očima spočinula na Peterovi a divoce lapala po dechu, nepřestávajíc se snažit ze sevření vyklouznout.

„Jo, to sice… slyšeli,“ odvětil Faren se supěním, „ale Marcus nám ji teď přikázal přivést… K němu.“

Peter zatnul čelist a otočil se do sálu.

Spatřil tam Melisu, která seděla u stolu s židlí otočenou tak, aby viděla ke dveřím. Marcus stál vedle ní a přes desku stolu si všiml spokojeně se tvářícího Gila.

Peter postoupil do sálu a sledoval, jak za ním prošli muži s Carou a necitelně ji odstrčili na podlahu před Marcusovy nohy.

Dívka se okamžitě postavila a začala prudce oddechovat, hledíc přímo před sebe.

Marcus se na ni okamžik s nic neříkajícím výrazem díval a pak se k ní obrátil zády.

Nemohl si proto všimnut zloby a jistého pobouření, jež se mihlo v Melisiných očích, sotva si Caru pořádně prohlédla.

Muž se poté obrátil zpátky a s posměšným výrazem ke Caře přistoupil blíž. V jeho pohledu se kromě pobavení odrážela současně i zuřivost.

Ovšem dřív, než promluvil, ujal se slova Peter, snažíc se zachránit situaci.

„Marcusi, Jeremy mě požádal, abych dohlédl na to, že ji nebude mít nikdo jiný. Chce ji mít… jen pro sebe. Nechce se o ni dělit. Zjevně na ní vidí víc, než na ní ve skutečnosti je.“

Peter větu pronesl s klidem a shovívavým a lehce pobaveným úsměvem.

Snažil se tak navodit dojem, že bere Jeremyho žádost vážně i přesto, že mu přijde směšná.

Marcus se na něj zadíval přivřenýma očima.

„Vážně?“ zeptal se.

Peter periferním viděním zpozoroval, jak se Gil narovnal a zuřivě vydechl. Naopak Marcusův zdánlivý klid a jeho zvláštní výraz v něm začal vyvolávat neblahé tušení, že mu asi něco uniká.

Marcus se k tomu dál nevyjadřoval a znovu přenesl pozornost k dívce.

Přiblížil se k ní ještě víc a pomalu ji začal obcházet.

Dvakrát kolem ní prošel jako dravec, kroužící kolem své vyhlédnuté oběti.

Potom se vrátil k Melise a otočený k Peterovi zády, řekl: „Mám pro tebe úkol Petere. Pojedeš do Thorendu… Pojedeš za Jeremym a pomůžeš mu dohlédnout na přípravy. Nemusíš mít strach. Žádost svého bratra beru na vědomí.“

Obrátil se čelem k Melise a pousmál se.

„Pokud má někdo tenhle klenot,“ řekl, vzal ji za ruku a políbil ji, „nestojí o chudinky jako je tahle… divoženka. Pokud ji Jeremy chce, ať si ji nechá.“

Poté pustil Melisinu ruku a zadíval se na Petera.

Ten se tvářil značně nerozhodně a nejistě.

Marcus se na něj pousmál a klidným hlasem pronesl: „Klidně jeď, Petere. Přísahám ti na smrt svého bratra, že Jeremyho žádost dodržím přesně tak, jak chtěl. Nikdo ji nezneuctí.“

Když Marcus viděl, že se Peter stále nemá k odchodu, dodal ještě: „Nechal jsem si ji sem takhle dovléct proto, protože dobrovolně by za mnou asi nepřišla. Víš přece, že nerad čekám. Chci si s ní jen o něčem promluvit. Nic víc.“

Peter dobře věděl, že pokud Marcus takhle přísahá, myslí to vážně a své slovo skutečně dodrží.

Pohlédl ještě na Gila a poněvadž na něm viděl, že se tváří značně rozladěně, napadlo ho, že mu Marcus svou přísahou asi zhatil plány.

Věděl, že bude muset odjet, pokud ho nechce rozzuřit a neuposlechnout rozkaz někoho takového by neriskoval.

„Dobře,“ přikývl hlavou Peter. „Jeremy ti bude vděčný.“

Marcus rovněž přikývl a sledoval, jak Peter věnoval jeden dlouhý pohled Caře a poté vyšel ven ze sálu.

Jakmile zmizel z dohledu, Gil vstal, přešel ke dveřím a zavřel je.

Dívka se ostražitě rozhlédla po místnosti a očima nakonec spočinula na Marcusovi, který ji probodával pohledem, v němž se zračilo to, co poprvé – zběsilé potěšení, opovržení a krutost.

Prošel jí záchvěv strachu, ale téměř vzápětí se vzpamatovala, jelikož nechtěla, aby u ní něco takového spatřil.

Muž k ní znovu přišel blíž a zadíval se jí do očí.

„Takže… divoženko,“ zasmál se. „Řekl jsem, že si s tebou chci promluvit. To je pravda. A… je jen na tobě, jak dlouho tenhle rozhovor bude trvat.“

Zdvihl ruku a chtěl přejet po její tváři. Cara však hlavou cukla a ustoupila o krok zpátky.

Marcus svou ruku nechal klesnout k boku, znovu se zasmál a zavrtěl hlavou.

„Vážně si myslíš, že ti to pomůže? Slíbil jsem, že tě nikdo teď nezneuctí, ale… to je všechno, co jsem slíbil,“ řekl a ďábelsky se usmál.

Cara polkla a nevěřícně hleděla do jeho posměšné tváře.

„Abychom se nezdržovali, tak… začneme s první otázkou, co myslíš?“ zeptal se Marcus a znovu se k ní přiblížil.

 

 

 

 

Peter ve stáji osedlal koně a vyšel ven na nádvoří.

Neměl vůbec dobrý pocit z toho, že tam tu dívku nechal s Marcusem. Jeho přísaha mu nicméně dodávala pocit jistoty, že své slovo dodrží. Navíc věděl, že má Jeremyho rád a neudělal by nic, co by on nechtěl. Jenže jestli se dokáže udržet a skutečně ji nechat na pokoji, to netušil.

Doufal, že ano.

Peter se nezdržoval s uvažováním o tom, co se stane, pokud se Marcus dozví, že mu lhal. Počítal s tím, že až přijede Jeremy, všechno mu vysvětlí a bude.

Naskočil na koně a pohlédl do oken, která patřila k sálu.

Doufal, že vše bude tak, jak by být mělo.

 

 

 

 

Cara vyplivla z úst krev, zapřela se dlaněmi o zem a posměšně pohlédla na Marcuse.

Ten ji vzápětí popadl za vlasy a donutil ji tak vstát.

Přidržel si její hlavu u svého obličeje a s rozběsněným výrazem na ni zasyčel.

„Tak odpovíš, ty mrcho?!“

„Ne,“ řekla ztěžka a polkla zbytek krve, jež měla v ústech.

Muž se vzápětí rozmáchnul a uhodil ji do obličeje tak mocně, až dívka myslela, že přišla o oko.

Marcus jí potom mrštil na zem a odvrátil se od ní.

„Však ty ještě ráda povíš,“ zašeptal si potichu sám pro sebe.

Pak kývnul na Gila.

Ten k dívce okamžitě přistoupil, nešetrně ji popadnul a zdvihl ze země.

Cara se mu, i přesto, že nedokázala pravé oko otevřít a slzelo jí bolestí, snažila vykroutit. Avšak Gil ji popadnul za zraněné rameno a zabořil prsty do rány, krytou obvazem, takže dívka zaúpěla a její pokusy se osvobodit začínaly být chabější, než před chvílí.

Muž ji pak vyvlekl ze sálu a zamířil k chodbě, v níž už dívka jednou byla a nepřála si tam již nikdy víc vstoupit znovu.

„Počkáš tady na mě?“ zeptal se Marcus Melisy, když se chystal vyjít ze sálu.

Melisa vstala ze židle, na níž dosud seděla a vše sledovala jako zaujatý divák, a přešla k němu.

„Proč? Ráda půjdu s tebou a podívám se… jak ji nakonec… zlomíš,“ odvětila a přejela mu rty po tváři.

Marcus se spokojeně pousmál a vášnivě ji políbil.

„Nebude to nic… hezkého,“ řekl a rty jí přejel ke krku.

„Tahle holka si ani nic jiného nezaslouží, ne?“ pronesla žena klidně.

Marcus zdvihl hlavu a zadíval se na ni.

Jakmile spatřil její dychtivý výraz, přejel jí rukou k pasu a společně s ní zamířil směrem, kterým odešel Gil.

 

 

 

 

„Tak řekni mi to! Hned! Slyšíš?!“ řval na Caru Marcus.

Dívka ho sotva slyšela. Její hlava se mírně pohnula k rameni a poté klesla zpátky k hrudi.

Už skoro nevnímala, jak jí stéká krev po zádech a nohách, ani to, jak jí tělem prochází záchvěvy bolesti.

Bolest téměř vykloubených ramen ani sedřenou kůži na zápěstích nevnímala rovněž. Nedokázala se ani soustředit na to, co na ni muž řval.

Pohybovala se na tenké hraně mezi blouzněním a bezvědomím.

Marcus se napřáhnul a místností projel další zvuk prásknutí biče.

Sotvaže ovšem postřehl, že dívka už ani nehlesla, vztekle nástroj odhodil do kouta a několikrát zuřivě zaklel.

Nenávistně pak na Caru pohlížel, přičemž se mu spodní ret třásl zuřivostí. Stejně na ni hleděl i Gil, který stál u dveří.

Marcus po chvilce vydechl a pohlédl na Melisu, která na dívku zírala s nevěřícností a znechucením.

„Pojď pryč,“ řekl Marcus otráveně a natáhl k ní ruku.

Melisa přikývla a už chtěla odejít, když vtom se zastavila. Její tváří proběhl spokojený úsměv a tak se na Marcuse vřele podívala.

„Hned, jen… Mohl bys mi půjčit svou dýku?“ otázala se a natáhla k němu ruku.

„Na co? Nepřipadá ti, že už má dost?“ zeptal se Marcus unaveně.

Melisa se sladce usmála a řekla: „Uvidíš.“

Muž pokrčil rameny a vytáhl dýku z pochvy u opasku. Podal ji ženě a sledoval, jak s ní okamžitě přešla ke Caře.

Jakmile oběma mužům potom došlo, nač zbraň žena chtěla, bouřlivě se zasmáli.

„Tohle si bude pamatovat ještě déle,“ řekla Melisa s potěšením a přiblížila dýku k dívce. „Pokud tedy… přežije,“ zasmála se a začala.

 

 

 

Jen jak se Jeremy na Garettově hradě dozvěděl, že Marcus už tam dávno není, obrátil koně zpátky a rozjel se domů.

Cestou se zastavoval jen pokud potřeboval napojit koně, jinak jel bez přestávky.

Nedokázal jasně pochopit, proč má s každou mílí, co byl blíž k hradu, silnější pocit, že by si měl pospíšit a přidat ještě víc. Nechtěl ale ztrhat koně a proto pár mil šel pěšky, aby si hřebec mohl odpočinout.

I když ovšem šel po svých, jeho pohyb spíše než chůzi, připomínal poloviční běh.

Byl si vědom toho, že kůň potřebuje oddech, nedokázal však zpomalit.

I přesto, že po třech hodinách lapal po dechu a pociťoval bolest na hrudi, nedokázal zvolnit.

Přes noc se na spánek nezastavoval a neustále pokračoval dál.

Několik hodin opět jel a poté zase šel pěšky.

Všechno jídlo snědl už dávno a za chůze. Hlad neměl a po pravdě to bylo to poslední, nač myslel.

V hlavě se mu neustále honily představy toho, co by se mohlo stát, kdyby Marcus přijel na hrad dřív, než tam dorazí on, a co by pak bylo s Carou.

Jediné, co ho uklidňovalo, bylo vědomí toho, že na ni Peter dává pozor. Jen díky tomu dokázal ještě jasně uvažovat.

Nechápal, kde se v něm o ni najednou vzal takový strach. Dlouho ten pocit obavy o někoho necítil a tak ho nyní naprosto pohltil.

Bylo odpoledne, kdy už věděl, že mu zbývá ke hradu pouhých pár mil a tak nasedl na koně a rozjel se tryskem.

Celou dobu, co hleděl vpřed, jeho oči neviděly před sebou nic jiného kromě Cařina obličeje a jejích očí.

S každou další minutou, kdy byl blíž a blíž domovu, cítil čím dal větší úzkost svírající mu hruď.

Neskutečně se mu ulevilo, současně však i zatrnulo u srdce, jakmile spatřil hradní bránu, na níž dopadaly paprsky zapadajícího slunce.

Sotva pak vjel na nádvoří, seskočil ze sedla.

V mžiku, kdy pootočil hlavu na stranu, si všiml bílého záblesku šatů nějaké postavy v zahradě u studny a srdce mu začalo bít ještě divočeji, jen co mu došlo, že to musí být Cara.

Koně nechal na nádvoří a rozběhl se k zahradě.

Schody přeskočil a těžce dopadl na trávu. Dřív, než vyšel zpoza zdi hradu tak, aby ho dívka mohla uvidět, uslyšel odtamtud pláč.

Zarazil se a zastavil.

Okamžik poslouchal, než v tom pláči poznal Sarah. Napadlo ho, že se dívence asi stýská po domově a rodičích a proto pláče a Cara ji jistě utěšuje.

Už chtěl udělat krok, aby se o tom přesvědčil, vtom ovšem uslyšel hlas děvčete.

„Kde… je Cara? Co s ní… udělali?“

„Já… já nevím. Opravdu nevím, Sáro,“ odvětil něčí hlas roztřeseně.

Jeremy ztuhnul a uvědomil si, že hlas určitě patří Cařině přítelkyni – té druhé dívce, kterou unesli. Vzápětí mu zpětně došlo, na co se ta malá ptala.

Oči se mu vytřeštily zděšením. Obrátil se a rozběhl zpátky na nádvoří. Koně si nevšímal a utíkal dál.

Právě když vbíhal do síně, potkal Farena.

„Kde je Peter?“ zeptal se ho se zatnutou čelistí, místo pozdravu.

Faren na něj zmateně pohlédl: „Jel přece do Thorendu za tebou, ne? Marcus ho tam poslal. Copak… jste se nepotkali?“

Jeremy se nevěřícně zamračil, než byl ochoten si připustit děsivou skutečnost, že Marcus je už skutečně na hradě.

„Jistě,“ řekl roztržitě a zamířil do kuchyně.

Na rozčarovaného Farena se už ani nepodíval.

Začínal pomalu chápat pocit strachu, který ho cestou provázel. Přesto se jedna jeho část odvažovala doufat, že Marcus Caře nic neudělal.

Sotva vešel do kuchyně, spatřil Evelyn, která právě s další ženou myla nádobí.

„Kde je Cara?“ zeptal se jich netrpělivě.

Evelyn na něj překvapeně pohlédla a odvětila: „To nevím. Naposledy jsem ji viděla včera odpoledne na zahradě.“

Jeremy zalapal po dechu a bez dalšího slova se pryč otočil tak rychle, že se mu plášť obtočil kolem těla.

V mžiku nyní vybíhal z kuchyně.

Nezbývalo mu už nic jiného, než se jít zeptat toho, kdo bezpochyby věděl, kde dívka je.

Rázným krokem přešel chodbu a otevřel dveře do sálu.

Jakmile vstoupil, hovor mužů, kteří seděli kolem stolu u večeře a vesele se bavili, utichl.

Jeremy očima prohlédnul místnost a zrak mu ihned padl na Marcuse, který seděl v čele stolu po boku nějaké ženy.

Dřív by byl rád, že ho vidí jen proto, aby se spolu pozdravili a promluvili. Teď při pohledu na něj vnímal, jak mu v hrdle stoupala zuřivost, jakoby ho škrtily neviditelné ruce.

Měl chuť k němu přiskočit a s řevem se ho zeptat, kde Cara je. Došlo mu ale, že tímto by zřejmě ničeho nedosáhl a snažil se tedy, i přes neutuchající vztek a současně i strach o dívku, rozumně uvažovat.

Ženu pohledem jen přeletěl, protože se soustředil výhradně na Marcusovu tvář.

Ten se zrovna něčemu usmíval, ale jen co Jeremyho uviděl, úsměv se mu z obličeje smazal.

Muž se nemínil zdržovat, a proto vypálil jasným klidným hlasem otázku: „Kde je… Cara?“

Muži u stolu se začali střídavě dívat na oba muže a mlčeli.

Marcus se zahleděl na druhý konec stolu a řekl: „Také tě rád vidím, bratře. Jsem rovněž rád, že ses tak brzy vrátil… Jak to vypadá v Thorendu?“

Když to dořekl, podíval se na Jeremyho.

„Jako vždycky,“ odvětil netrpělivě muž. „Tak kde je ta dívka?“

Zeptal se znovu a snažil se udržet klidný hlas.

„Neviděli jsme se tolik dní a tebe ani nezajímá, jak se mi daří? Zda je rána v pořádku?“ podivil se Marcus a přimhouřil oči.

Jeremy vydechnul a na okamžik své oči zavřel, aby se uklidnil.

„Soudě dle toho, že se klidně bavíš s přáteli a máš na tváři úsměv, jsi v pořádku a rána se bez potíží hojí,“ odvětil Jeremy a zatnul ruce do pěstí.

Pod pláštěm to naštěstí nebylo vidět, takže si toho nemohl nikdo všimnout.

Marcus se pousmál: „Ano, máš pravdu.“

Poté pohlédl na Melisu, která si nově příchozího se zájmem prohlížela.

„Jistě tě zajímá, kdo je tato krásná žena po mé pravici, takže…“

„Právě mě zajímá jen to, kde je úplně jiná žena,“ odseknul ledově Jeremy a přerušil ho. „Doufám, že ti Peter nebo někdo jiný vyřídil, že jsem ji chtěl pouze sám pro sebe.“

Marcus vydechl, odvrátil tvář od Melisy a pohlédl na něj.

„Jistě, bratře. A já Peterovi slíbil, že si ji nevezmu tak, jak jsem původně chtěl. Já ani nikdo jiný.“

Jeremy ho propaloval očima. Jeho klidný výraz a nenucený tón hlasu ho začínaly dohánět k šílenství. Ještě se však snažil silou vůle opanovat.

Pomalu přistoupil ke stolu a zeptal se znovu: „V tom případě jsem ti vděčný. A teď mi řekni… kde… ta dívka je.“

Marcus se na něj zadíval přimhouřenýma vyčítavýma očima: „Co je to s tebou, bratře? Zajímá tě snad jen ta chudinka? O další už se nestaráš? Podle slov jednoho z mužů jsi nejel do Thorendu, ale měl jsi namířeno za mnou. Tak mi řekni, co jsi mi chtěl říct? Proč jsi ostatním lhal, že jedeš do vesnice a přitom... “

Jeremyho pohár trpělivosti ovšem nyní právě přetekl.

Bleskově přiskočil k Marcusovi a popadl ho obě rukama za lem košile. Zdvihl ho ze židle, kterou v momentě odkopl z cesty, a stále ho držíc, přetáhl ho pár metrů vpřed a přirazil ke zdi sálu.

Muži na to reagovali šokovaným výdechem. Někteří dokonce vstali ze židlí. Gil přešel až k nim a chystal se Marcusovi pomoct.

Ten na něj ale křikl: „Ne! Nepleť se do toho!“

Jeremy Marcuse dál držel pod krkem a soustavně se mu zabodával svýma očima do jeho.

„Kde je?“ zařval na něj, přitáhl ho kousek k sobě a vzápětí ho opět silou přirazil ke zdi.

Marcus bolestně vydechl, zavrtěl hlavou a nevěřícně mu hleděl do tváře.

„Řekni mi, co s tebou ta čarodějnice provedla? Copak ti řekla, že chceš přestat… s naším starým životem? Hm?“ dorážel a vyzývavě na něj hleděl.

Jeremyho oči byly vytřeštěné zuřivostí, čelo se mu však na vteřinu stáhlo překvapením nad tím, že ví téměř o všem, co mu chtěl říct. Vzápětí si ale uvědomil, že má právě důležitější věci k řešení. Proto zatnul čelist, aby se mu přestala třást.

Poté posunul prsty po lemu Marcusovy košile blíže k jeho hrdlu.

„Kde – je – ta – dívka?“ odsekával svoji otázku těsně u jeho tváře.

„Odpověz!“ křiknul na něj a zalomcoval s ním.

Marcus se zasmál a po chvilce řekl: „Možná už na cestě na onen svět.“

Jeremymu se po těchto slovech na okamžik zatmělo před očima. Cítil, jakoby se mu do srdce zabodl ostrý nůž a snažil se ho rozdělit ve dví.

V další chvíli se však pozorněji zadíval na Marcusovu tvář a neunikl mu jeho zvláštní výraz, jímž bedlivě sledoval jeho reakci.

Jednou rukou ho pustil a přiložil čelo těsně k jeho.

„Buď mi ihned řekneš…“ řekl třesoucím se hlasem, „kde ta dívka je… nebo ti přísahám, Marcusi, že jako jsem tě tehdy… bez váhání… zachránil, tak tě teď na místě… pro změnu… bez váhání… probodnu jako prase.“

Při těch slovech Marcus ucítil ostří dýky, která mu hrotem mířila přímo pod hrudní kost.

Jeremy ji dokázal nepozorovaně vytáhnout volnou rukou od pasu, a bez špetky nerozhodnosti se díval muži do očí.

Marcuse to tak překvapilo, že pootevřel ústa a nevěřícně na Jeremyho hleděl.

Ten měl rty stažené do tvrdé linky a ruka, v níž držel dýku, se mu jedinkrát nezachvěla.

„Tak bude to?!“ zařval na něj.

Marcus posměšně vydechl, nakonec ovšem odpověděl: „Je tam, kde pro všechny začíná cesta ke spravedlivému trestu.“

Jeremy zatnul zuby do vnitřní strany rtů a probodl ho aspoň nenávistným pohledem. Poté ho znechuceně pustil a odstoupil od něj.

Dýku schoval zpátky do pochvy u opasku a otočil se. Nikomu v sále nevěnoval už ani jediný pohled a rázným krokem odcházel pryč.

„Co ti ta děvka udělala? Tohle nejsi ty! Podívej se na sebe!“ křičel za ním Marcus rozzuřeně.

Jeremy si ho však nevšímal a nezastavoval se. Dveřmi sálu za sebou prásknul a mířil do chodby, která vedla k mučírně.

Děsil se toho, co tam uvidí a proto zatnul čelist, aby se mu znovu nezačala třást.

Na začátku chodby popadnul jednu ze zapálených loučí a šel dál.

Tělo měl ztuhlé a napjaté, jakoby se připravoval k útoku. Nedokázal se soustředit na jedinou kloudnou myšlenku. Vnímal jen kamennou chodbu před sebou a chlad, jež se ho začal zmocňovat.

Vteřiny chůze mu připadaly dlouhé jako minuty. Chtěl je zkrátit a tak se dál rozběhl.

Po chvíli už viděl železnou bránu a překvapilo ho, jakmile postřehl, že u ní sedí jeden z mužů na stráži.

Nemínil se s ním zdržovat, a proto zamířil rovnou k mříži.

Muž mu ovšem zastoupil cestu.

„Promiňte, pane, ale dál nikdo nesmí,“ řekl klidně a přejel rukou po jílci meče, který měl zavěšený u pasu.

Jeremy se šíleně pousmál: „Opravdu?“

V okamžiku si přehodil louči do levé ruky, pravou se napřáhl a vrazil muži takovou ránu do obličeje, až se zapotácel, narazil do zdi a omráčeně se sesunul k zemi.

Potom nohou rozkopnul bránu a vešel dovnitř.

V mučírně byla tma, kterou slabě prosvětlovaly jen zbytky denního světla, pronikající dovnitř dvěma malými okénky u stropu.

Když loučí osvětlil temnotu, první pohled mu padl na jednoho zakrváceného ubožáka s rozčepýřenými vlasy, který tam visel připoutaný v okovech za ruce u stropu.

Ten ho ale právě nijak víc nezajímal. Odvrátil od něj zrak a přehodil si louči do druhé ruky.

Šel pomalu k jednomu temnému koutu kobky a potichu řekl: „Caro?“

Mluvil šeptem, poněvadž dívku nechtěl vyděsit.

Jen co však světlo pochodně zahnalo stín v koutě, muž viděl, že tam nikdo není a proto pomalu zamířil na druhou stranu.

Přešel kolem spoutaného, aniž mu věnoval jediný pohled, a opatrně se naklonil ke druhému rohu. Nechápavě se zamračil, jelikož ani tam nikdo nebyl.

Nechtělo se mu věřit, že by mu Marcus lhal a proto se narovnal a louči zdvihl do vrchu.

Znovu se začal pečlivě rozhlížet. Ještě ho napadlo, zda se dívka neukryla pod stolem s biči.

Přimhouřil oči, jak se někde snažil najít skrčenou postavu.

„Caro? Jsi tu? To jsem já… Jere…“

Naráz ztuhl, jako kdyby upadl do šoku, neboť mu konečně došlo, že žádná skrčená postava tu nikde není.

Spodní čelist se mu zatřásla a on se začal pomalu, s loučí v napřažené ruce, otáčet na onoho připoutaného ubožáka u stropu.

Cítil, jak se mu při tom paže zatnula jako v křeči a prsty objaly louči v železném sevření.

Sotva se na spoutaného otočil a pohlédl na něj, zalapal po dechu a ústa se mu otevřela v němém výkřiku. Oči se mu zděšeně vytřeštily a louče mu vypadla z roztřesené dlaně na kamennou podlahu.

 

 

 

 

 

 

 

 

Cena odvahy - XV. kapitola

Copyright © 2011 Anne Leyyd 

© 2011 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si web zdarma!Webnode