„Fantazie je důležitější než informace.“ A.E.

3. kapitola - možnost volby

 

 

 

 

 

Jen co vstoupil i muž, zavřel dveře a sehnul se. Dívka pootočila hlavou na stranu, aby viděla, co dělá a spatřila dýku, kterou vytáhl z nohavice své boty a vzápětí nato přeřízl pouta na jejích zápěstích.

Provaz potom odhodil do kouta a přešel k dřevěnému vědru u krbu.

Cara si nevěřícně promnula zápěstí - byla trochu zakrvácená a odřená od toho, jak se jí provaz zadřel do kůže - a nenápadně pohlédla ke dveřím.

„Jestli uvažuješ o útěku, tak dovol, abych tě upozornil, že pokud tě naši muži, kteří hlídkují po hradě, najdou venku, mají rozkaz kohokoli cizího hned zabít. Být tebou… rozmyslel bych si to,“ řekl, aniž se na ni podíval.

Nebral do dlaní vodu a opláchl si obličej.

Cara po něm střelila zlostným pohledem, ale jelikož k ní byl otočený zády, nevěnovala mu teď moc pozornosti a začala si pozorně prohlížet místnost.

Dvěma velkými okny dovnitř pronikalo měsíční světlo, jelikož noc se náhle projasnila jeho svitem, a společně se svícemi ozařovalo velkou postel s tmavými zelenými nebesy a kožešiny před krbem, v němž plápolal oheň. Další kožešiny byly před postelí a kromě komody, stolu a velkého dřevěného křesla, v pokoji nebylo nic zvláštního.

Cara si uvědomila, že z tak vysoko položeného okna by se skokem nejspíš zabila, takže tu možnost ihned zavrhla.

„Líbí se ti tady?“ zeptal se muž.

Cara trhla hlavou za hlasem a zděšeně si uvědomila, že stojí jen pár stop od ní a taky že na sobě má jen kalhoty. Přejela po něm očima a nemohla si nevšimnout jeho vypracované svalnaté postavy, právě zmáčené od vody.

Jen tam bez pohnutí stál a díval se na ni.

Cítila, jak jí na chvíli zahořely tváře, pak se ale vzpamatovala.

„Hrozně,“ odvětila s tím nejsilnějším tónem ironie, jaké byla schopná.

Muž se pousmál.

„Běž se umýt do toho vědra, máš celou tvář od špíny. Chci vidět, jak vypadáš,“ řekl a dál na ni upíral zrak.

Cara se zeširoka usmála, až ji zabolela čelist od předchozí rány, a řekla: „Ta špína mi celkem vyhovuje.“

Nato ho probodla dalším zuřivým pohledem.

Muž pokrčil rameny a otočil se.

„Jak chceš,“ řekl.

Cara protočila oči a stiskla čelist.

Poté provedl něco tak rychle, že nebyla schopná nijak zareagovat. Muž totiž popadl vědro s vodou a vychrstl ho na ni.

Cara se zaskočeně nadechla, čímž se jí do úst a nosu dostala voda a začala kašlat. Cítila, jak jí tekutina stéká po celém těle a nese sebou pryč zbytky bahna, krve a stébla trávy.

„Mnohem lepší. Teď jsme na tom stejně,“ poznamenal muž a přivřel oči, jak si ji začal prohlížet.

Cara zlostně vyplivla vodu, jež měla v ústech, a stáhla si z obličeje mokré vlasy.

Muž k ní vzápětí přistoupil a jednou rukou ji chytil za bradu a natočil ji tak tváří k sobě.

Dívka mu tvář vyškubla z ruky a ustoupila o krok dozadu.

„Jestli si myslíš, že k tobě budu milejší, než k tvému… bratrovi… tak se pleteš,“ ucedila skrz stisknutou čelist.

„Možná ne,“ řekl a na chvíli se odmlčel.

Naklonil hlavu na stranu, jak si ji nepřestával prohlížet.

„Marcus má… na rozdíl ode mě, jiný přístup,“ dořekl a znovu k ní rychle přistoupil.

Popadl ji rukama kolem pasu a přitiskl si ji pevně na hruď. Cara se snažila bránit vší silou, jenže oproti němu byla slabá.

Cítila, jak ji jeho paže drtí v železném obětí a jeho ústa našla její rychleji, než by si bývala myslela, že je možné.

Byla překvapená a zaskočená. Vnímala zběsilý tlukot svého srdce a nedokázala jednoznačně určit, zda jí tak mocně bije strachem nebo rozrušením.

Uvědomila si jen to, že ji políbil jinak, než jeho bratr, víc však vnímat nedokázala. Najednou se odtáhl a o kousek od ní ustoupil.

„To bylo milejší, nemyslíš?“ zeptal se jí a vítězoslavně se usmál.

„Jediný rozdíl mezi vámi je ten,“ zavrčela a vytáhla se do celé výšky, „že ty ses aspoň umyl.“

Muž se rozesmál: „Snad nemyslíš, že kvůli tobě? Jel jsem přes řeku. Vaše město je docela dobře postavené. Nebylo tak snadné vymyslet dobrou strategii pro přepadení. Přiznávám, že jsem se nenudil… Takže… máš na výběr. Nemusí to být nijak hrozné – jak jsem řekl, nejsem jako Marcus. Tedy - půjdeš pěkně po dobrém, nebo ne?“

„Můžeš hádat,“ odsekla.

Muž se usmál a přiskočil k ní. Caru v ten moment popadla zuřivost a vrhla se na něj. Rukama se mu snažila zaútočit na obličej, jenže on její ruce zachytil a pokoušel se ji opět dostat do železného obětí. Dívka se však bránila ještě usilovněji, než předtím.

Zmítala sebou jako raněné zvíře v kleci, takže spolu hodnou chvíli zápolili. Bylo slyšet jen občasný výdech, když jeden druhého zasáhl.

Muži se podařilo povalit Caru na zem, což ji rozzuřilo a dodalo dostatek síly pro další boj.

Po chvíli muž ležel nad ní a dívka se snažila převzít kontrolu a dostat se na jeho místo.

Při svém zápolení na podlaze rozhazovali kožešiny, takže se chvílemi zdálo, že je všechno v jednom béžově-tmavém klubku.

Cara po chvilce vykopla nohama mezi jeho a zasáhla ho do hýždě, což ho na moment připravilo o rovnováhu a to jí stačilo. Vysmekla se mu a teď byla nad ním. Jenže muž byl oproti ní daleko silnější. Popadl ji za ramena a odhodil ji od sebe. Cara z něj sletěla a hlavou se přitom uhodila o bok postele, u níž se prali.

Rána byla dost silná na to, aby ji omráčila, a tak se s bolestivým výdechem sesunula k zemi. Bez hnutí tam zůstala ležet.

Muž se se supěním postavil a pohlédl na omráčenou dívku. Několik desítek sekund na ni jen hleděl a vydýchal se. Pak si odfrknul, vzal ji do náruče a položil na postel.

Musel uznat, že se bránila vcelku obstojně. Sice jí to stejně k ničemu nebude, ale odvahu měla.

Došel k odhozenému vědru a vrátil ho na místo. Srovnal i rozházené kožešiny a posadil se na kraj postele. Pár minut dívku pozoroval.

Během toho mu ztěžkla víčka a začínala na něj doléhat únava.

Nespal už více jak dva dny v kuse, protože musel pečlivě připravit plán na útok města a neustálé obhlížení hradeb, ulic a domů zabralo spoustu času a ten další vyplnilo dolaďování detailů i samotné přepadení.

Docela rád by to zalomil, jenže na druhou stranu se těšil, že se s touhle dívkou trochu pobaví a přivede ho to na jiné myšlenky. Práce za posledních několik dní už měl po krk.

Po dalších pár minutách zpozoroval, že se dívka pohnula. Na nic nečekal a posadil se jí rozkročmo na hruď. Trochu se přitom nadzvedával, aby na ní nespočíval celou vahou.

Svýma rukama potom chytil pevně její a držel jí je vedle hlavy, aby se nemohla moc hýbat a čekal.

Cara zaúpěla a začala otevírat oči.

To, co ji vrátilo všechny vzpomínky ovšem nebyl zrak, ale pocit toho, že na ní někdo leží.

Trhla sebou a pokusila se pohnout, jenže to nešlo. Snažila se zaostřit pohled, což se jí po chvilce povedlo.

Dívala se do mužovy tváře, skloněné nyní k té její.

„Slez ze mě!“ sykla.

„To víš, že jo,“ uchechtnul se.

Cara se pokoušela z pod něj dostat, jenže ať se zmítala jak chtěla, nepomohlo to. Zlostně probodávala muže pohledem a pak ji něco napadlo. Bleskově otočila hlavu na stranu a otevřela ústa, aby ho kousla do ruky.

Muž však jen svou rukou, svírající její, současně cuknul, takže byla nucena klesnout hlavou zpět na polštář.

„Skončila jsi?“ zeptal se jí jakoby nic.

„Nikdy!“ odsekla a znovu se začala bránit.

Zkoušela se vzepřít na zádech a boky se vypnout výš, jenže kvůli mužově váze to bylo zcela zbytečné.

Potom vykopla nohama nahoru a zasáhla muže do zad. Ten to přešel prostým znuděným výdechem. Poté se na Caru natáhnul celý, čímž svýma nohama přitisknul její k posteli, takže se nemohla pohnout ani o píď.

Zasmál se a sklonil k její tváři tak blízko, až se málem dotýkali nosy.

Hleděl na ni a viděl jí na očích stejnou zuřivost, jako předtím v sále. Vlastně celou dobu, co s ní byl, v jejích očích neviděl nic jiného. Žádný strach, žádná prosba o milost, žádné smíření s tím, co ji čekalo – prostě nic, co by čekal on.

„S tebou… to bude zajímavé,“ pousmál se.

Cara bleskově uvažovala, co udělat, aby se z ní zvedl, protože na ní spočíval jako obrovský těžký balvan a znemožňoval jí jakýkoliv pohyb.

Hleděla mu do očí, a mohla si v nich snadno přečíst, že on se jen tak nevzdá, že ji chce dostat. Přitom ji náhle něco napadlo.

Sklouzla očima níž a spočinula jimi na jeho ústech, která byla jejím velmi blízko. Sice se jí to hnusilo, jenže jinou možnost právě neviděla.

Podívala se na něj a po pár sekundách dokázala na své tváři vyloudit matný náznak úsměvu. Dlouho však neotálela a zdvihla svou hlavu k jeho rtům a políbila ho.

Nepohnula se ani o kousek, aby v muži nevzbudila sebemenší podezření, a soustředila se jen na polibek. Silně se tiskla k jeho rtům a čekala. Nijak dlouho.

Muž ji po chvíli začal líbat také a na to čekala. Cítila, jak se jeho ruce z jejích paži posunuly trochu níž a jak se nad ní nadzvedl.

Přesně toto chtěla. Ve vteřině vykopla kolenem nahoru, a i když nezasáhla plánovaný cíl, i břicho bylo dobré. Vší silou se do něj zapřela a díky tomu, že jeho pozornost byla trochu rozptýlená předchozím polibkem, podařilo se jí ho ze sebe kousek odstrčit.

Mrštně se zpod něj protáhla, a během dvou vteřin stála od postele dost daleko.

Muž však nebyl o mnoho po zadu.

Cara nechápala, že se dokázal tak rychle vzpamatovat a znovu k ní přiskočit.

Odstupovala od něj, jak nejrychleji dokázala, jenže si nevšimla komody, stojící kousek vedle, a zarazila se o ni. Ta chvilka muži stačila na to, aby ji opět sevřel svými pažemi.

Tentokrát se mu podařilo přitisknout si ji k hrudi zády, takže jí nemohl vidět do obličeje.

„Chytré,“ zasmál se jí do ucha. „Ale ne dost.“

Cara mu vrazila loket do břicha a vzápětí na to si uvědomila, že to snad ani necítil. Byla rozzuřená a pomalu zoufalá, jelikož ji pořádně bolela hlava i celé tělo. Vyčerpání z neustálého zápolení s daleko silnějším mužem ji oslabovalo. Nebyla si jistá, jak dlouho to ještě vydrží, ale vzdát se nemínila.

Zavrčela, tentokrát jako šelma zahnaná do úzkých, a zasekla muži nehty do odhalených boků hrudi. Snažila se přitom zanořit co nejhlouběji do jeho kůže.

Muž sykl a pohnul se, čímž se vytrhl ze soustavného tisknutí ji k sobě.

Cara se mu zkusila vyškubnout, což se jí zčásti podařilo. Udělala půl kroku od něj, jenže mužovy paže ji opět chytily a tak začali zápasit nanovo.

Po chvilce znovu skončili na zemi.

Právě ve chvíli, kdy Cara přestávala věřit, že by se jí mohlo podařit zvrátit situaci ve svůj prospěch, jí naděje svitla přímo před očima.

Zrovna byli zaklínění jeden do druhého v prazvláštní pozici, když si všimla dýky, kterou měl muž zasunutou v nohavici boty.

Bleskově po ní rukou sáhla a k její neskonalé radosti se jí dýku podařilo vytáhnout.

Po chvíli zápolení vyprostila své tělo zpod mužova a postavila se.

Oddechovala z plných plic a ruce se jí třásly. Cítila, že ani jedno místo na jejím těle nemůže být bez šrámu nebo budoucí modřiny.

Muž byl ponořen do zápasu, takže si vůbec neuvědomil, že mu něco schází a proto, když se k ní opět vrhnul, podařilo se jí ho zaskočit máchnutím ruky, v níž držela dýku.

Cara ucítila slabý odpor, jak se hrot dýky zanořil do kůže. Protože se řádně rozmáchla, zbraň opsala pohyb ruky, a tak muži zasadila ránu pod klíční kosti, táhnoucí se téměř rovnoměrně pod druhou. Trhla rukou zpět a odtáhla se od něj co nejdál.

„Táhni!“ zařvala na něj. „Příští bude kolmo k srdci!“

Muž zasyčel bolestí a rukou se rány dotknul. Krvácela docela pořádně a zbrázdila mu hruď stružkami stékající krve.

Očima vytřeštěnýma zuřivostí a nevěřícností na ni hleděl.

Dívka proti němu stála s dýkou, jejíž jílec držela skrytý v dlani, zatímco čepel měla přitisknutou k předloktí.

Muži se zatřásl spodní ret zuřivostí. Sklonil se ke své botě a vytáhl druhou dýku.

„Takže po zlém?“ zašeptal.

„To je na tobě,“ odpověděla mu stejně tiše.

V další vteřině se k ní vrhnul s namířenou zbraní.

Cara jeho ruku odrazila svou dýkou a jelikož se setrvačností pohybu dostal za ni, mocně ho praštila loktem do krku, což ho překvapilo a donutilo lapavě se nadechnout vzduchu.

To jí bohatě stačilo k tomu, aby mu další ranou dýku z ruky vyrazila. Zbraň se zařinčením dopadla na podlahu.

Dívka se na něj v příští chvíli vrhla a povalila ho na zem.

Pevně svírala dýku v ruce a rozkročmo se posadila na mužovu hruď. Zbraň mu přitiskla ostřím ke krku a zhluboka se nadechovala.

Mužovy oči byly vytřeštěné a upíraly se na dívčinu tvář.

Ta měla čelo křečovitě stažené a v očích se jí střídala zběsilá radost s odporem.

Uvnitř sebe běsnila, ale přesto dokázala racionálně uvažovat a bylo jí jasné, že kdyby ho zabila, vůbec by si nepomohla.

„Nech – mě – být – nebo… tě doopravdy – zabiju,“ odsekávala slova u jeho tváře a zavrtávala se mu očima do jeho.

Jak měla ruku položenou na jeho hrudi, cítila na ní mokro od krve z rány, jež mu předtím způsobila.

Nechtěla riskovat, že by ji ještě nějak doběhl nebo zase převalil, a proto se z něj zvedla a ustoupila od něj až ke krbu. Nepřestávala ho sledovat ani potom, co se sám postavil a zamířil k posteli.

Muž byl v šoku.

Jen co se dostal k lůžku, posadil se na něj a utrhl kus povlečení z polštáře, aby si jím mohl zastavit krev, dosud se řinoucí z rány na hrudi.

Periferním viděním však nepřestával sledovat dívku - ani jediný její pohyb.

Zuřil a byl sám na sebe naštvaný, jak se mohl nechat přemoci ženou! Neříkal snad před chvílí všem v sále, že ji zkrotí – že je na to odborník? A teď? Kdo koho zkrotil?

„Nemysli si, že je konec,“ pronesl hlasem přetékajícím zuřivostí.

„Líp bych to neřekla,“ odsekla Cara a dál ho sledovala ostřížím zrakem, jelikož mu nevěřila, a stále čekala, že se na ni znovu vrhne.

Nyní se dívala střídavě na něj a ke dveřím. Přála by si utéct. Chtěla utéct. Měla zbraň. Nemohl by jí v tom zabránit – jenže… i kdyby věřila, že dokáže přemoci všechny muže hlídkující na hradě, ani na vteřinu ji neopustilo vědomí, že je tady ještě Selena a Sarah. Nemohla je tu nechat.

Zatnula prsty do dlaní a zavřela oči, jako kdyby tak chtěla zmizet. Zmizet pryč z tohohle prokletého místa a od toho… toho. Nevěděla ani, jak by ho měla dostatečně pojmenovat.

Hleděla na dveře, na těch několik palců silný kus dřeva, a myslela na Selenu se Sarah a doufala při tom, že jsou v pořádku.

Zůstala bez hnutí několik minut.

Bolelo ji celé tělo a hlava nebyla daleko od toho, aby se rozskočila.

Když viděla, že muž sedí na posteli a ošetřuje si zranění, sesunula se k zemi u krbu tak, aby na něj stále dobře viděla a jednou rukou si začala lehce přejíždět přes temeno hlavy, kde byla bolest nejhorší.

Mezitím si muž na ráně přidržoval několikrát přeloženou látku.

Všiml si, že si dívka tiskne ruku k hlavě a zřejmě nemá v plánu se na něj s dýkou vrhnout, a proto se na posteli posunul až k čelu a opřel se o něj.

Přimhouřenýma očima ji sledoval a umínil si, že za tohle zaplatí.

Rozhodně ze sebe neudělá někoho, kdo si nechá líbit takové ponížení a navíc od ženy! Zítra uvidí.

S tímhle rozhodnutím si hned připadal klidnější a vyrovnanější.

Dostane ji na kolena a do postele, i kdyby to mělo být to poslední, co v životě udělá.

Zůstal nehybně sedět, s rukou tlačící si látku k ráně, a občas se na dívku podíval. Ta se rovněž moc nehýbala a také k muži střílela pohledy.

 

Ačkoli se muž spánku bránil jak chtěl, zhruba po hodině mu podlehl. Jeho hlava se opřela o čelo postele, oči se mu zavřely a hruď se začala zvedat v klidném nádechu.

Cara ke spánku také neměla daleko. Vyčerpaně seděla u zdi krbu a občas se zachvěla zimou, jelikož byla na kost promočená.

V ruce svírala dýku a oči jí bloudily po zemi.

Protože nějaký pohyb muže nezachytila, nedívala se jeho směrem už přímo.

Bylo jí do breku. Byla rozzuřená a přesto se jí chtělo plakat.

Jen co ji ovšem napadlo, že by nechala sklouznout byť jen jednu slzu, její hrdost jí to nedovolila a tak slzy potlačila, stejně jako zoufalství a beznaděj, které se k ní pomalu blížily.

Hleděla očima na své ruce a pak je zvedla k posteli, na níž ležel muž.

Dlouho ho sledovala, než uvěřila, že skutečně spí.

Potom k sobě neslyšně přitáhla jednu z kožešin a zabalila se do ní.

Ještě několik minut hleděla do země a myšlenky jí volně proudily myslí.

Přemýšlela o otci a o matce, o Sarah a Seleně a taky o tom, co ji čeká zítra a jestli se vůbec někdy dostane domů.

Byla rozhodnutá nepodvolit se a nenechat se zatáhnout nějakým z těch odporných chlapů do postele. Jen doufala, že k tomu bude mít sílu.

Nakonec, po další půlhodině, jí hlava klesla k rameni a naprosto vyčerpaná usnula.

 

 

 

 

 

 

 

 

Cena odvahy - III. kapitola

Copyright © 2011 Anne Leyyd

© 2011 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si web zdarma!Webnode