Cara se celé odpoledne snažila zapomenout na dnešní ráno a na všechno, co v souvislosti s Jeremym cítila, a co ji připravovalo o klid. Nechtěla na něj myslet a chtěla se soustředit na něco jiného.
Hlavním důvodem její snahy byl zmatek, který kvůli němu neustále vnímala a to, že nevěděla, jak by na něj měla pohlížet – zda jako na nepřítele, nebo na někoho, kdo by možná mohl být něčím jako přítel.
Nakonec něco jiného k uvažování objevila.
Uvědomila si, že už jsou na hradě šestý den a ona se ještě stále neposunula ani o krok blíž k tomu, aby se odtud dostaly.
To ji skutečně dodalo silný podnět k jiným, důležitějším myšlenkám.
Rozhodla se proto začít jednat a něco dělat.
Přemýšlela, na jakém místě by se dal útěk začít plánovat a okamžitě se jí v mysli vybavila vzpomínka na jezero a hradbu, která ho v zadní části obklopovala. Všimla si totiž, že uprostřed zdi je výklenek krytý železnou mříží, pod níž voda z jezera vytékala.
Napadlo ji tedy zjistit, zda by se mříž nedala podplavat nebo nějak jinak obejít. Kdyby třeba už byla zrezavělá, mohla by ji možná prolomit. A když by se dostaly za hradební zeď, dostaly by se jistě i dál.
Na to, jak se dostat přes stráže – zda v noci nebo ve dne a co všechno dalšího bude muset ještě zjistit, myslet prozatím nechtěla. Někde začít musela.
Jakmile se přiblížil večer, vzala vědro na vodu a jakoby nic se rozešla přes nádvoří do zahrady.
Muži na stráži jí nevěnovali pozornosti více, než už byla zvyklá, a proto kolem nich klidně prošla a sešla po schodech do zahrady.
Nenápadně sledovala, zde někdo nesleduje ji a sotva si byla jistá že ne, položila vědro ke studni a vyšla k jezeru.
Slunce se pomalu chýlilo k západu a zahrada opět vypadala krásně, jenže na její obdivování nyní Cara neměla čas.
Procházela naprosto tiše mezi keři u jezera po jeho levé straně. Lehce našlapovala po trávě, až už chtěla vylézt zpoza větví a jít k mříži co nejblíže to půjde, aby nemusela být ve vodě příliš dlouho.
Počítala s tím, že do vody bude muset jít tak jako tak a zkusit, jak je mříž pevná a zda by se nedala podplavat.
Skrytá u jednoho keře tak, že z hradních oken ji nikdo vidět nemohl a stejně ani z obou zahrad, se ještě jednou pečlivě rozhlédla, kam jí až výhled mezi větvemi keřů dovoloval a poněvadž nikde nikoho neviděla, chystala se vyjít ven.
Náhle však ztuhla a rychle se schovala, neboť zaslechla krokům podobné zvuky.
Jakmile si byla jistá, že nemíří přímo k ní, pomalu vystrčila hlavu nad větvemi a následně málem zaúpěla.
Kousek od ní na břehu jezera, přesně tam, kde se chystala vlézt do vody, stál Jeremy a zrovna si svlékal hnědý kabátec, který odhodil na zem.
Cara zavřela oči a stiskla čelist. Opravdu začínala mít pocit, že ten muž dokáže přečíst její myšlenky a úmysly.
Právě teď musí být tady!
Nevěřícně zavrtěla hlavou a znovu vykoukla mezi větvemi, aby na něj pohlédla a viděla, co dělá.
Nyní si svlékal košili a Caře došlo, že se chce jít jistě vykoupat. Protočila oči, ale vzápětí se jimi upřela zpět na něj.
Jako zkamenělá sledovala, jak si košili přetáhnul přes hlavu a když přejela očima přes jeho odhalená záda a hruď a spočinula na jeho pažích, ucítila zvláštní směs touhy, rozechvění a podivné zvědavosti poté, co si zkusila představit, jaké by to bylo, kdyby ji jeho paže sevřely v objetí.
Současně s tím se její srdce rozbušilo a nebyla si ani v nejmenším jistá, zda proto, že se jí z takové představy udělalo z ní samotné špatně a nebo proto, že se jí ta představa opravdu trochu líbila.
Pak spatřila, že si začíná rozvazovat kalhoty. Rychle hlavou cukla pryč a zadívala se k hradbě.
Během té chvilky, kdy se otáčela, začala uvažovat, co by měla dělat – zda odejít a riskovat přitom, že ji uslyší a nebo zůstat neslyšně tam, kde je a počkat, až se vykoupe a odejde. Jenže to by zase riskovala, že si jí může z vody všimnout a skutečně nevěděla, co by dělala potom.
Její úvahy jí ovšem během další sekundy něco vymazalo z hlavy.
Když totiž trhla hlavou ke zdi, zachytila periferním viděním pohyb. Vzápětí se na něj zaměřila a spatřila muže, který dřepěl na hradbě. Na sobě měl obyčejnou košili a béžový kabátec.
Do obličeje mu dívka neviděla, ale jeho krátké černé havraní vlasy rozeznala i na tu dálku. Co ji však vyděsilo, bylo to, že v ruce držel luk, a šípem v tětivě soustředěně mířil na Jeremyho.
Cara zděšeně vytřeštila oči a střelila pohledem k Jeremymu.
Ten si dál rozvazoval kalhoty a zjevně neměl o ničem ani to nejmenší tušení.
Dívka přeletěla pohledem k muži na hradbě a viděla, jak napíná tětivu, aby vystřelil.
Uvažování o tom, co dělat, ji nezabralo ani půl vteřiny.
Bleskově vyběhla zpoza keře na straně u jezera, a dvěma kroky se dostala k Jeremymu, který se pomalu obracel za nečekaným zvukem.
Vše bylo tak rychlé, že dokázala vnímat jen jeho překvapený pohled a pak náraz do jeho těla, když se mu dlaněmi zapřela do hrudi a srážela jej do vody.
Ještě jak oba padali, ucítila na svém rameni bolest, jakoby ji něco popálilo.
Jakmile dopadli pod vodní hladinu, silou nárazu klesali ještě o něco hloub.
Cara měla pocit, že se vše najednou zpomalilo. Viděla, jak se Jeremy snaží dostat nad hladinu a až po pár vteřinách jí došlo, že mu to nemůže dovolit.
Obrátila se ve vodě a odrazila nohama, aby na něj dosáhla.
Bylo však pozdě.
Jeremy se nad hladinu vyhoupl a Cara hned nato také.
Muž se lapavě nadechnul vzduchu a nechápavě na dívku třeštil oči.
Cara se také mocně nadechla a ihned zdvihla levou ruku k obličeji, aby si stáhla vlasy z očí a mohla vidět.
Avšak sotva paži pozvedla, zaúpěla bolestí, která ji prošla ramenem.
Teď pro ni ale byla vedlejší.
Rychle se podívala na hradbu a spatřila, že muž na ní ještě stále je a chystá se k dalšímu útoku. Vzal další šíp a vložil jej do tětivy.
Tentokrát to vypadalo, že míří na ni.
Jeremy mezitím hleděl na Caru.
Z bolestného výrazu její tváře přešel očima k rameni a jen co uviděl, jak se její bílé šaty začínají barvit krví, v mžiku pohlédl tam, kam dívka - právě včas, aby konečně spatřil to, čeho si předtím vůbec nevšiml.
Vytřeštil na střelce oči a okamžitě popadnul dívku kolem ramen - přesně v momentě, kdy muž vystřelil.
Cara s Jeremym znovu mizeli pod hladinou, ovšem těsně předtím, než se voda nad Jeremyho hlavou zavřela, zahlédl šíp, jako záblesk světla, jenž proletěl u jeho oka a těsně ho minul.
Hned nato však ucítil pálivou bolest, která se soustředila na jeho levé tváři a tak mu došlo, že se o něj střela přece jen otřela.
Jakmile pod vodou zmizelo celé jeho tělo, ihned vyhledal Cařinu ruku a přeplaval pod ní. Dostal se k její levé straně a přimknul ji ke svému boku. Pravou rukou ji chytil kolem zad pod druhou paží a levou rukou začal pohybovat, aby přeplavali dál.
Cara i přes bolest a zděšení rychle pochopila, oč se snaží, a tak se k němu přidala aspoň svou nezraněnou rukou.
Brzy se dostali skoro do poloviny jezera, kde na okamžik vystrčili hlavu, aby se mohli nadechnout vzduchu a poté se opět potopili a pod hladinou přeplavali ke břehu, u něhož rostly keře. Byly to ty, u kterých se dívka dnes ráno schovávala.
Jen co byli z vrchu skrytí pod jejich větvemi, vynořili se.
Oba se lapavě nadechovali vzduchu.
Jeremy se na Caru podíval.
„V pořádku?“ zeptal se potichu.
Potom, co dívka přikývla, hned řekl: „Počkej tady.“
Pak se otočil, potopil se pod hladinu a plaval zpět.
Dívka sledovala místo, kde zmizel a po chvilce začala víc, než divoce bušící srdce v hrudi, vnímat bolest svého ramene.
Pohlédla na něj a pravou rukou roztrhla zakrvácený rukáv. Spatřila, že má kůži rozseknutou od šípu, který se do ramene naštěstí nezabodnul.
Zatnula čelist a pohlédla na jezero. Ihned poté uslyšela jakoby z dálky dusot koňských kopyt. Nechápala, odkud se vzal, ale teď ji to nezajímalo.
Zhruba dvě minuty v jezeře vydržela stát. Během té doby zaslechla, jak někdo utíká několik metrů od ní a pak slyšela nějaký křik. Nedokázala však správně rozeznat co, ani na koho kdo křičí.
Když se delší dobu nic nedělo, rozhodla se vylézt z vody ven.
Opatrně přešla po dně ke břehu, kam už větve keře nedosahovaly. Vytáhla jednu nohu na břeh a chtěla se něčeho chytit, jelikož druhou nohou stála ve větší vrstvě bahna.
Jenže po pravé ruce nic neměla a levou - raněnou, držela u svého boku a nechtěla zkoušet, zda by ji udržela, kdyby se chytila větví keře.
Zkusila se tedy pořádně zapřít o nohu na břehu, aby se vyhoupla ven, a zachytit se zdravou rukou o trs trávy, který měla na dosah.
Stébla trávy jí však pod mokrými prsty proklouzly a tak v momentě, kdy přenesla váhu na nohu ve vodě, začala ztrácet rovnováhu a už už padala zpátky do jezera.
Najednou ji ovšem něco zachytilo, takže do vody nespadla.
Vykulenýma očima pohlédla vzhůru a uviděla Jeremyho, který ji pevně držel za paži zdravé ruky.
Vzápětí ji vytáhl na břeh a zadíval se na ni.
„Jak ti je?“ zeptal se a oči upřel na její rameno.
Cara se zhluboka nadechla: „Už mi bylo hůř,“ odvětila a zahleděla se do země.
Chvilku pozorovala trávu pod svýma nohama, než byla schopná se podívat do mužovy tváře.
Nechápala, proč začíná cítit podivnou horkost v obličeji, i když ji po zbytku těla začínala zachvacovat zima.
Jakmile k němu zdvihla oči, spatřila, že má tvář od krve, která mu vytékala z rány na levé líci.
„Krvácíš,“ řekla, než se stačila zarazit.
Jeremy sebou trhnul, protože se nyní celou dobu díval na její tvář opět téměř jako na zjevení.
„Vážně?“ zeptal se nepřítomně a ruka mu sama vystřelila k obličeji.
Prsty se dotknul rány a sotva se na ně podíval, spatřil na nich čerstvou krev.
„To nic není,“ mávl rukou a znovu se na dívku podíval. „Tvoje rameno vypadá hůř.“
Na okamžik se Caře upřeně zahleděl do očí a poté řekl rozhodným hlasem: „Ošetřím ti to.“
Dívka okamžitě zavrtěla hlavou: „Ne. Není to tak vážné.“
Jeremy pokrčil rameny a pousmál se jedním koutkem úst.
„To je jedno, stejně ti to ošetřím. Svůj vzdor si teď zase pro jednou ušetři,“ řekl a natáhl k ní ruku. „Pojď.“
Když ji lehce vzal za paži a natočil ke hradu, Cara sebou sotva znatelně trhla a na okamžik ho pozorovala zkoumavým pohledem, než se s ním nakonec rozešla zpátky.
Chvilku váhala, ale nakonec mu položila otázku, na níž doufala, že bude schopný odpovědět.
„Kdo to byl?“
Jeremy se na ni zmateně podíval: „Ten muž?“
Cara přikývla.
„To nevím. Každopádně se mi podařilo ho zranit dýkou. Sotva seskočil z hradby, uslyšel jsem dusot kopyt dvou koní. Zřejmě nebyl sám. Poslal jsem za nimi pár našich mužů, jenže docela pochybuji, že je dostihnou. Měli velký náskok.“
„Už na vás někdo takhle zaútočil?“ ptala se dívka dál.
„Ne,“ odvětil muž.
Vzápětí se na Caru zadíval zvláštním pohledem, z něhož se jí opět rozbušilo srdce a hruď se stáhla neznámou úzkostí.
„Zachránila jsi mi život,“ řekl Jeremy potichu a dál se na ni díval.
Jediným zvukem, který se teď ozýval, bylo šustění trávy pod jejich nohama.
Cara zamrkala a odvrátila hlavu, protože jeho upřený pohled ji zneklidňoval.
Nedokázala na to říct nic, ale po chvilce, kdy ušli dalších několik metrů, přece jen tiše promluvila.
„Ty mě taky.“
Nepohlédla na něj za celou dobu, co šli k nádvoří a to i přesto, že na sobě jeho pohled cítila a věděla, že se na ni dívá.
Venku se už začínalo pomalu šeřit, takže jen co na nádvoří vešli, museli mhouřit oči proti posledním paprskům právě zapadajícího slunce.
Cara si připadala zvláštně, když šla po boku muže, který jí chtěl před časem ublížit a nyní se k ní choval tak rozdílně. Skoro jakoby mu na ní záleželo.
Po očku se na něj začala dívat a to, že na sobě má jen kalhoty a boty, jejímu srdci na zklidnění vůbec nepřidalo.
Dokonce ji to tak rozrušilo, že bolest ramene teď nebyla to nejdůležitější, nač se zrovna soustředila.
Na nádvoří bylo právě velmi živo. Muži se začínali rozestupovat na hradbách ve větším počtu a branou vyjelo několik dalších mužů na koních.
Procházejíc kolem stráží si dívka všimla, že na ně nevěřícně zírají a prohlíží si je.
Jeremy na ně hned promluvil.
„Až se vrátí Peter, řekněte mu, že s ním chci hned mluvit. A Breneda s Farenem za mnou taky pošlete, jen co se vrátí,“ řekl jim za chůze.
Společně s Carou potom vešel do síně a odtamtud zabočil dolů do kuchyně.
Dívka šla pomalu za ním a sledovala, jak se natáhl k jedné z polic a sundal z ní několik obvazů a láhev pálenky. Ze země pak vzal vědro s vodou.
Vzápětí do místnosti vešla Evelyn a oba dva přejela šokovaným pohledem, hlavně kvůli krvi, kterou na sobě měli.
Jeremy na ni krátce pohlédl a rozešel se k místnosti, v níž ženy spaly.
Přede dveřmi se ještě otočil a řekl ženě: „Ať sem teď nikdo nechodí.“
Poté kývl hlavou ke dveřím z kuchyně, čímž jí říkal, že má odejít také.
Evelyn po chvíli přikývla, obrátila se pryč a zavřela za sebou dveře.
Jeremy vešel do místnosti a posadil se na Cařinu postel, kde si rozložil obvazy. Jakmile mu ale došlo, že za ním dívka nejde, otočil se a pohlédl na ni, jak nejistě stojí na prahu.
Zdvihl obočí a řekl: „Pojď sem. Domluvili jsme se, že ti ošetřím rameno.“
Cara přivřela oči: „Ne, to ty ses domluvil.“
Jeremy se zasmál: „Dobře… takže, když už jsme tady… můžeš se posadit sem, abych ti to rameno ošetřil?“
Díval se na ni a čekal.
Cara ještě chvíli strávila váháním, nakonec však vydechla a pomalu přešla k posteli a posadila se na ni naproti Jeremymu.
Ten jí na okamžik pohlédl do očí a poté se sklonil k vědru a namočil do něj jeden obvaz a začal jí umývat rameno od krve.
„Proč jsi to udělala?“ zeptal se vzápětí a znovu na ni pohlédl.
Cara pochopila, že teď to je on, kdo chce znát důvody a pravdu a rozhodla se toho využít.
„Uzavřeme dohodu?“ zeptala se s neproniknutelným výrazem.
„Dohodu?“ zeptal se muž nedůvěřivě.
„Ano,“ přikývla. „Když mi ty řekneš, proč jsi mi pomohl, já řeknu tobě, proč jsem ti pomohla.“
Jeremy přivřel oči a zamyslel se. Přitom však jeho ruce pracovaly. Setřel dívce krev z ramene a nalil do rány trochu pálenky.
Cara zatnula zuby, zhluboka se nadechla a zadržela dech, aby potlačila zasténání.
Avšak jelikož Jeremy dál mlčel, napadlo ji, že možná o odpověď tolik nestojí a proto se už téměř rozloučila a naději, že na její otázky odpoví.
Jen co bolest trochu polevila, otevřela oči, které předtím zavřela a pohlédla na něj.
Viděla jeho zakrvácenou tvář, po níž mu stékaly krůpěje krve k lícní kosti.
Ještě chvíli váhala, ale pak nahmatala pravou rukou jeden z obvazů a svou dlaň potom opatrně zdvihla k jeho obličeji a látkou mu krev jemně setřela.
Všimla si, jak na ni Jeremy pohlédl a téměř v ten samý moment k jeho očím zdvihla své.
Myslela si, že jí ruka cukne a klesne zpátky k boku, ovšem nestalo se tak. Viděla svou vlastní dlaň, jak přikládá obvaz k jeho ráně, aby krvácení zastavila a nedokázala se pohnout, ani kdyby chtěla.
Cítila jeho ruku na svém rameni, která se zastavila v pohybu a dokázala teď vnímat pouze mužovy oči, které se do jejích upíraly.
Po chvíli, kdy jeden druhému hleděli do očí a ani se nepohnuli, Cara svou dlaň z jeho tváře stáhla dolů a dosud trvající pohled ukončila.
Nedokázala mu už čelit déle, protože začínala cítit, jak moc se jeho výraz změnil a nevěděla, jak na to reagovat.
S tím, že dostane odpověď na otázku už nepočítala, a proto ji naprosto překvapilo, když Jeremy promluvil.
„Asi…“ začal a znovu se pustil do otírání krve z jejího ramene, „jsem tě do té vody stáhl proto, protože jsi ty do ní stáhla mě. Zachránila jsi mě před jeho šípem a já ti to chtěl oplatit.“
Ačkoli Cara vnímala, že jeho chování je jiné, teď naprosto přesně věděla, že to, co řekl, sice je pravda, ale tón jeho řeči zněl moc uvolněně na to, aby si byla jistá, že to je všechno. Zkrátka jí dal odpověď, kterou chtěla a o níž nemohla říct, že není pravdivá. Nicméně k jádru věci se nepřiblížil a proto se rozhodla nedat mu své odpovědi tak lacino.
„A proč jsi mě zachránil před Gilem a Robertem?“ položila mu otázku místo odpovědi.
Jeremy se zamračil: „Dohoda zněla jinak.“
Cara měla co dělat, aby se nezačala vítězoslavně usmívat.
„Ne, nezněla. Pomohl jsi mi vícekrát a já neřekla, že mi bude stačit objasnění pouze jedné tvé pomoci.“
Jeremy nevěřícně přivřel oči a zadíval se na dívčin nekompromisní výraz. Nyní mu konečně došlo, že má před sebou někoho, kdo se nedá jen tak obelstít, ba naopak – sám si bude muset dávat pozor na to, aby neobelstila ona jej.
Nicméně ho její bystrost a to, že si sám pořádně neuvědomil, na co všechno se dohoda vztahuje, pobavilo.
Najednou dostal nápad, který ho zaujal a okamžitě se jej rozhodl uskutečnit.
Vzal druhý obvaz a během chvilky zavázal Cařino rameno.
Když obvaz dokončil, trochu se k ní naklonil, takže teď byl její tváři tak blízko, že skoro viděl vlastní odraz v jejích zelených očích.
Jeremy zdvihl hlavu a upřeně se do nich zadíval. Na okamžik pak klesnul zrakem k jejím rtům a poté znovu přešel k očím.
„Zachránil jsem tě před nimi proto,“ řekl tiše a dobře věděl, že jeho dech musí dívka cítit na své tváři, „protože tě chci mít první já.“
Jen co Cara uslyšela jeho odpověď, na okamžik zalapala po dechu a její srdce se rozbušilo na plno. Jeho blízkost a to, že jeho tělo se pomalu tisklo k jejímu, dodávaly jejímu srdci další a další důvody k tomu, aby svůj tep zrychlovalo.
Stále se však nedokázala pohnout a pořád nemohla přijít na to, zda se jí jeho blízkost trochu líbí a nebo z něj má přeci jen strach.
Cara se ovšem na okamžik dokázala rozumně zamyslet a vzápětí jí něco došlo.
Pohlédla, nyní už bez stoupajícího vzrušení ve vlastním těle, do jeho očí a tiše řekla: „Lžeš.“
Jeremy na okamžik zdvihl obočí: „Vážně?“ zašeptal.
Pohnul hlavou k její druhé tváři tak, že se málem dotknul svým nosem jejího.
„A co když ti teď řeknu… že jsem svou pomocí… chtěl získat aspoň kousek tvé důvěry?“
Cara vnímala jeho dech na tváři i svých ústech a rozhodla se nepoddat jeho pokusu o to, oč se snažil.
„Co když jsem tě odvedl do téhle místnosti… zajistil si klid… aby nás nikdo nerušil… žádné uši, které by tě slyšely křičet proto, abych si tě teď a tady vzal?“
Kdyby Cara nebyla naprosto skálopevně přesvědčena o tom, co dělá, měla by zajisté velké potíže s dechem a udržením se v klidu.
A ačkoli jí to přišlo naprosto nepochopitelné a i přesto, že věděla, o co se Jeremy snaží, uvědomila si právě nyní, že ho už nedokáže vnímat jako toho bastarda, za jakého ho měla. Ať chtěla nebo ne, začínala se na něj dívat jinak.
Přiblížila svou tvář k jeho tak, že by stačilo jen velmi málo, aby se jejich ústa setkala a s mírným úsměvem zašeptala: „Buď jsi velmi špatný lhář… a nebo se mě naprosto zbytečně snažíš přesvědčit o své… chabé inteligenci.“
Jeremy překvapeně zamrkal a kousek se od ní odklonil.
„Cože?“ zeptal se.
Cara se pousmála: „Chceš mi snad namluvit, že zrovna ty bys udělal takovou chybu, abys mi řekl, co máš v plánu? Neměl u sebe přitom zbraň a ještě si naivně myslel, že ti trochu věřím a že se snad nebudu i přes to zranění bránit?“
Jeremy na ni hleděl jakoby nevěřil svým očím ani uším.
Chtěl si s ní pohrát a proto se snažil, aby ji svým chováním zmátl a třeba trochu vyvedl z míry a naprosto překvapeně shledal, že to ona si právě hraje s ním a on jí na to skočil.
Nejen to. Když u ní byl tak blízko a díval se do jejích známých a přesto se neustále měnících očí, a byl tak blízko jejích rtů, pocítil už poněkolikáté touhu tu vzdálenost překonat a políbit ji. Cítit ji u sebe - její ústa na svých.
Jenže na rozdíl od onoho prvního dne, kdy toto všechno udělal, teď chtěl mnohem víc. Nechtěl jen cítit to takzvané potěšení z toho, že za každou cenu dosáhne toho, co si zamane. Nechtěl ji drtit v objetí proti její vůli a cítit přitom, jak se od něj snaží dostat, jak se její tělo vzpírá, její paže se zatínají do jeho hrudi ve snaze jej odstrčit.
Chtěl, aby to chtěla i ona.
A nyní – po neskutečně dlouhých letech mu došlo, že jednostranné potěšení by jej netěšilo a radost ani štěstí mu nepřineslo.
Nejvíc ho ovšem šokovalo vědomí, že na to přišel až díky Caře.
A to jen proto, že si kdesi v hloubi svého já, které se kousek po kousku dralo k povrchu jeho podstaty, uvědomil, že skutečně touží po tom, aby ji sevřel v náruči, ale s jejím svolením – dobrovolným, nevynuceným.
A jelikož právě poznal, že si s ním dívka hraje, jako on se pokoušel hrát si s ní, nedokázal tu vzdálenost překonat a tak se na ni jen díval.
Po minutě, kdy si oba jen hleděli do očí, jakoby se snažili zjistit, co se tomu druhému honí hlavou, se najednou ozval hlas: „Jeremy! Kde jsi?“
Oba sebou škubli a odtáhli se od sebe.
„Tady!“ zavolal Jeremy a setřel si dlaní další krev, která mu stekla z rány na tváři.
Poté pohlédl na Caru a pousmál se: „Nemysli, že zapomenu.“
Cara se na něj nechápavě podívala.
„Teď dlužíš ty mě,“ řekl a zdvihl obočí.
„Co?“ zeptala se Cara obezřetně.
„Odpověď,“ pousmál se Jeremy a vstal z lůžka.
„Pomohla jsem ti, protože jsi ty pomohl mě,“ odvětila dívka a snažila se neusmívat při tom.
Jeremy se k ní otočil a zasmál se. Vzápětí ho však smích přešel a pozorně se na ni opět zadíval.
„Nemusela jsi mě zachránit. Mohla jsi… nechat šíp vykonat jeho práci. Nebylo by pro tebe… jednodušší, kdybych zemřel?“
Po této otázce Caru všechna hravost i potlačovaný úsměv přešel.
Její čelo se křečovitě napnulo a čelist se jí zatnula.
„Ne,“ odvětila, „nebylo. A i kdyby… nenechala bych ten šíp udělat jeho práci.“
Jeremy nevěřícně vydechnul, čelo se mu nechápavě stáhlo a rozhodil rukama: „Proč?... Nedá se přece říct, že bych se k tobě choval tak, jak bych podle tebe měl.“
Dívka na okamžik zaváhala, nakonec si však řekla, že mu řekne pravdu, ať už jí pohrdne nebo ne.
„Ne, to… nechoval, ale… pomohl jsi mi – ty… Ten, od koho bych to čekala nejméně. Ty – ten, kdo nemusel. Kdo si se mnou mohl dělat, co chtěl a neudělal to. A ten… kdo mi nedokáže upřímně odpovědět, proč to udělal.“
Při posledních slovech Cara vstala z lůžka a postavila se proti Jeremymu.
Začínala jí být pořádná zima, neboť mokré oblečení ji začínalo dost chladit. Navíc kvůli napětí, kterému už pár minut musela čelit se jí roztřásla čelist a tak pevně stiskla rty k sobě, aby se jí tolik nechvěly.
Jeremy si toho ovšem všiml a řekl: „Měla by ses převléct.“
Poté se otočil ke dveřím a přešel k nim. Avšak ještě se u nich zastavil a obrátil se k ní znovu.
„Řeknu Evelyn, aby tě nechala tady a podávání večeře za tebe vzal někdo jiný.“
Po těch slovech se na ni naposledy podíval, přičemž Cara v jeho pohledu spatřila podivný záblesk smutku, a pak vyšel ven z místnosti.
Cena odvahy - XIII. kapitola
Copyright © 2011 Anne Leyyd