„Fantazie je důležitější než informace.“ A.E.

20. kapitola - VĚDOMĚ V NEBEZPEČÍ

 

 

 

 

Když se Jeremy vrátil do pokoje, Cara už spala. Byla stočená na pravý bok, jednu ruku měla danou na břiše a druhou volně podél těla. Její hruď se zdvihala v klidném nádechu, jinak spočívala bez pohybu.

Muž přešel k nohám postele, kde zhasnul všechny svíce kromě jedné. Ta teď byla jediným zářivým bodem v jinak potemnělém pokoji.

Jeremy se pomalu a zlehka vyhoupl na postel a velmi opatrně své tělo spouštěl na matraci vedle dívky. Z předchozích zkušeností dobře věděl, že její spánek není právě hluboký a probudit ji skutečně nechtěl.

Sotva ulehl, přetočil se na bok, podepřel si hlavu rukou a zahleděl se na ni.

Opět zkoumal každičkou část jejího obličeje, i když to nebylo tak snadné vzhledem k jeho únavě a slabému osvětlení.

Ještě před chvílí, když byl v Peterově pokoji, si připadal plný sil, jakoby mohl okamžitě vstoupit na bojiště. Jeho mysl pracovala na plné obrátky, všechno viděl a cítil jasně. Byl si vším jistý. Ovšem nyní – nyní si nepřipadal jistý ničím. Nevěděl, zda rozhodnutí, k nimž dospěl, jsou ta nejlepší možná. Neměl ani ponětí, zda se to všechno podaří. Nevěděl, zda se to, v co doufal a co si toužebně přál, splní. A ani si netroufal odhadnout, zda má vůbec právo v něco takového, po všem co udělal, doufat.

Když se však díval na Caru, nemohl si to rozmyslet. Ani kdyby věděl, že to nedopadne podle jeho představ. Neudělat nic kvůli strachu z neúspěchu by bylo mnohem horší.

Kdyby tak věděla… napadlo ho.

Při jeho pokusu o představení si dívčiné reakce, kdyby jí to všechno řekl, se sám sobě musel zasmát. Jeremy si uvědomil, že má zřejmě větší odvahu, než si myslel. Nad touto myšlenkou se znovu zasmál a přejel si prsty přes těžká víčka.

Poté položil hlavu na polštář a pohledem sklouzl ke Cařině dlani, která spočívala kousek od něj. Na kratičkou chvilku ho napadlo, že se jí aspoň na pár sekund dotkne, avšak nakonec to zavrhl. Nechtěl, aby se probudila.

Zhluboka tedy vydechnul a přetočil se na záda. Několik minut sledoval tmavá nebesa nad sebou. Přejížděl přes látku očima a myslí mu přitom znovu běželo to, co se rozhodl podniknout.

Po pár minutách se mu myšlenky začaly postupně zpomalovat a víčka se zavřela. Jeremy tak konečně upadl do tolik potřebného bezvědomí.

 

 

Cara se probudila víc jak hodinu poté, co vyšlo slunce. Byla otočená k oknu a první, nač pomyslela, bylo to, že má velkou žízeň.

Obrátila se proto na záda a chtěla si promnout oči. Sotva však koutkem oka postřehla, že někdo stojí u krbu a dívá se na ni, zaměřila svůj pohled na postavu.

Vzápětí zděšeně zalapala po dechu, vytáhla se do sedu a vyskočila z postele.

„Jenom klid,“ řekl Peter mírným hlasem a dal ruce před sebe.

Cara bleskově přeletěla zrakem pokoj a zjistila, že jsou tu jen oni dva.

Otočila hlavu k oknu.

„To opravdu není nutné,“ poznamenal Peter. „A navíc je to docela špatný nápad,“ dodal.

Cara se vrátila pohledem zpátky k němu a přejížděla po něm očima, snažíc se odhadnout, co na ni chystá. Černé vlasy měl právě trochu rozcuchané, jakoby se před chvílí probudil ze spánku. Byl však již oblečený – do tmavě hnědé vesty, bílé košile a hnědých kalhot a vysokých bot stejné barvy.

Peter se ani nepohnul, jen ukazováčkem namířil na dívku a poté na lůžko.

„Co kdyby ses zase vrátila na postel,“ navrhnul se zdviženým obočím.

„Co tady děláš?“

Cara se nejprve chtěla zeptat, kdo je, ale nakonec si uvědomila, že se jmenuje Peter. Vzpomněla si, že ho tak Marcus nazval a že se ji od něj snažil dostat.

„Nejprve se vrať na postel a pak se budeme dál bavit. Kdyby tě napadlo z toho okna skočit, tak by mě Jeremy nejspíš zabil, takže…“ znovu ukázal na postel.

Caře se vůbec nechtělo ho poslouchat, ale jelikož se k ní nepokusil přiblížit ani u něj neviděla žádnou zbraň, pomalu se k posteli vrátila. Zůstala však stát.

Peter došel k závěru, že ničeho víc zřejmě nedosáhne, a proto vydechnul, posadil se do křesla a zkřížil nohy pod sebou.

„Dobře,“ vydechnul podruhé a zamyslel se, aby se rozhodl, čím začít. „Ehm… takže… nějakou dobu tady spolu budeme, tak si… na mě asi budeš muset zvyknout.“

Cara se nechápavě zamračila a znovu přeletěla očima pokoj jakoby doufala, že se odnikud objeví Jeremy a vysvětlí jí, co to má znamenat.

Peter ukázal rukou na druhou stranu vedle lůžka, kde byla malá stolička a na ní tác s jídlem – chlebem a masem. Vedle jídla stál džbán a hrnek s vodou. Kousek od stoličky bylo položené vědro s vodou a kusy čisté látky.

„To je pro tebe. Až budeš mít… hlad nebo… kdyby ses chtěla trochu opláchnout.“

Cara se tvářila čím dál zmateněji a její obočí se vraštilo víc a víc. Pozorně si Petera prohlížela a stále se snažila přijít na to, co se děje. Bylo jí však jasné, že bez jeho vysvětlení na to nepřijde.

Zeptala se tedy: „Kde je… Jeremy?“

Peter se sehnul a zpod jedné kožešiny vytáhl svůj meč. Dívčino trhnutí a obranný postoj se snažil nebrat na vědomí. Do druhé ruky vzal kus čisté měkké látky, která spočívala vedle jeho nohy, pohodlně se opřel do křesla a dal se do čištění zbraně.

To dívku trochu uklidnilo, a proto se opatrně posadila na kraj postele. Stále však muže pozorně sledovala a doufala, že bude poněkud výmluvnější než Jeremy a na její otázku odpoví.

„Musel odjet,“ řekl Peter po několikavteřinovém tichu.

„A kam?“

„Musel něco zařídit,“ odvětil a dál čistil svůj meč.

„Já se neptala proč, ale kam,“ podotkla Cara a vysunula bradu.

Peter zdvihl oči od meče a zasmál se.

„Jo, Jeremy říkal, že to s tebou nebudu mít snadné, ale… abychom si oba ušetřili čas – neřeknu ti, kam ani proč tam jel. Nesnaž se,“ dodal se zdviženým obočím a vrátil se zpátky ke zbrani.

„A proč jsi tady ty?“ zeptala se Cara a zatnula prsty do dlaní.

„Řekl bych, že někdo s tvou inteligencí to jisté ví,“ odvětil muž, aniž zdvihl zrak od práce.

„Abych neutekla?“ zeptala se dívka s mírným náznakem pobavení.

„Taky,“ přikývl Peter a zkoumal rýhu na ostří meče. „Abys někomu neublížila a také… aby někdo neublížil tobě.“

Potom se na dívku zadíval zvláštním pohledem, kterému Cara nerozuměla, dokud nepromluvil.

„Je mi líto, co ti Marcus udělal… Já jsem… myslel a doufal, že když přísahá na smrt bratra, že… slovo dodrží,“ řekl a na jeho tváři se usadil podmračený výraz.

Cara se zarazila a pečlivě zkoumala jeho tvář. Ať se však dívala sebelépe, nepostřehla nic, co by význam jeho slov popřelo, a proto pomalu promluvila.

„Ty za to nemůžeš… snažil ses… mě ochránit,“ dodala a zadívala se mu do očí.

Měl modré oči, ale byla to úplně jiná modř než ta, kterou měl Jeremy. A stejně jako on se na ni nedíval pohrdavě ani s posměchem. Avšak i přesto by Cara nemohla říct, že se na ni oba muži dívali stejně. V Jeremyho výrazu spatřovala něco jiného, velmi odlišného. Něco, co její srdce nutilo zvyšovat počet úderů. Stále ovšem nechtěla pátrat po důvodu.

Peter se slabě pousmál a přejel nehtem po čepeli.

„Možná, že kdybych se snažil víc…“ nedořekl a nechal větu viset ve vzduchu.

Cara se nad tím zamyslela a řekla: „Možná… Anebo bys dopadl stejně jako já.“

Pak přešla k vědru s vodou a umyla si obličej. Koutkem oka sledovala Petera, ale ten si jí skoro vůbec nevšímal. Nakonec si trochu vody nabrala do dlaní a přejela si s ní po vlasech, snažíc se je tak aspoň trochu uhladit k hlavě.

Po chvilce zápolení však došla k závěru, že víc se svými vlasy nesvede a vzdala to. Snažila se nemyslet na to, jak asi musí vypadat a nechtěla chodit k oknu, aby o tom získala představu.

Vzala si kousek masa a chleba z tácu, posadila se na postel a dala se do jídla. Nicméně jí neuniklo, že se na ni nyní Peter soustředěně dívá, jakoby o něčem soustavně přemýšlel.

Nechtěla se ho ptát, a proto dělala, že je zaměstnaná jídlem a kusem látky před sebou.

Když s tím však pokračoval další tři minuty, už to nevydržela, polkla a upřela na něj vyzývavý pohled.

„Co je? Proč na mě tak… zíráš?“ zeptala se podrážděně.

Vzápětí ji napadlo, že to je třeba kvůli tomu, jak vypadá a to jí vehnalo červeň studu do tváře.

Peter se však dál tvářil zamyšleně, a tak si Cara uvědomila, že její vzezření asi nebude tím důvodem, nebo přinejmenším tím hlavním.

„Tys mu to… neřekla, že?“ zeptal se Peter potichu a pozorně ji sledoval.

Cara se nechápavě zamračila.

„Neřekla… komu… co?“

„Jeremymu,“ odvětil Peter. „Neřeklas mu, na co se tě Marcus ptal.“

Dívka silně stiskla čelist. První myšlenka, která jí proběhla hlavou, bylo dělat hloupou, netušící o čem je řeč. Díky druhé jí došlo, že zapírání zjevně nemá cenu, protože o tom věděl.

„Jak o tomhle víš?“ zeptala se nakonec. „Nebyls tam.“

„A ty si myslíš, že tady… se dá dlouho udržet nějaké tajemství?“ opáčil se zdviženým obočím.

„Kdybys mu to řekla… nemuselas… třeba dopadnout až takhle,“ řekl mírně.

Cara se posměšně ušklíbla: „To si opravdu myslíš?... Myslíš, že kdybych mu odpověděla, nechal by mě prostě jen tak jít? Že by mi věřil? Že by mu to stačilo?“

Peter pokrčil rameny.

Cařino srdce se v dalším momentu naplno rozbušilo.

„Ty… ty jsi to Jeremymu řekl?“

Peter zavrtěl hlavou: „Ne, tohle rozhodně,“ dal na to slovo důraz, „není má věc. Nechci se do toho míchat, ale stejně – jak jsem řekl… tady se nic dlouho neutají. Počítej s tím,“ dodal a důrazně se na Caru podíval.

Ta sotva znatelně přikývla a zabrala se hluboko do svých vlastních myšlenek.

Uvědomila si přitom, že úvahám o době kdy ji měl v rukou Marcus, se nevědomky snažila vyhnout. Nebyla si jistá, zda kvůli němu, či sobě a své reakci, nebo snad kvůli částem, které souvisely přímo anebo nepřímo s Jeremym.

Kdyby jí to nyní Peter nepřipomněl, ani by ji nenapadlo řešit otázku, zda by měla Jeremymu říct, proč Marcus tak zuřil, když mu nevyhověla v tom, co po ní chtěl. Doufala, že se k tomu nebude muset vracet, ovšem teď už jí bylo jasné, že dříve nebo později na to řeč jistě dojde. A pokud se tak stane, neměla nejmenší tušení, co by mu na to řekla – pokud by se zeptal.

Jistě, možná by mohla s klidem říci, že pokud jí on neodpověděl na tolik otázek, nemusí mu ona pro změnu odpovídat na ty jeho. Cara si ale nebyla jistá, zda by byl v přijetí její mlčenlivosti stejně vstřícný jako ona k té jeho. Tedy… víceméně vstřícný.

 

 

Uvažováním strávila téměř hodinu. Peter mezitím pokračoval s čištěním zbraně a dívku téměř nebral na vědomí. Cara si ale byla jistá, že když se zvedla z lůžka a přešla k oknu, bedlivě ji pozoroval, aby mohl včas zasáhnout, kdyby se rozhodla vyskočit.

Během dopoledne, kdy střídavě pila a polehávala, jelikož si ještě připadala dost slabá a vyčerpaná, jí začalo vrtat hlavou, zda má zbytek dne strávit stejným nicneděláním.

Zhruba hodinu po poledni jim Evelyn přinesla oběd a další dvě vědra s vodou. Dívka si všimla, že spolu s Peterem prohodili jen pár slov a hned poté hospodyně spěšně odešla.

Caru napadlo, že asi proto, aby nevzbudila podezření u Marcuse. Nejistě tušila, že o tom, že ji Peter v pokoji ‚hlídá‘ a že Jeremy je někde pryč, nemá možná ani ponětí.

Nechtěla se však Petera ptát. Byla si jistá, že by jí beztak neodpověděl.

 

Během odpoledne Caře Evelyn přinesla čisté bílé šaty a také další masti. Peter odešel z místnosti a nechal ženu, aby dívce ošetřila záda, na která by si sama špatně dosáhla.

Cara se Evelyn ptala na Sarah a Selenu, ale dozvěděla se pouze to, že jsou v pořádku. Když se zeptala, zda by je sem mohla přivést, odpověď zněla: „Ne, v žádném případě.“

S tím dívka tak trochu počítala, říkala si ovšem, že by byla škoda se aspoň nezeptat.

Otázka, kam Jeremy odjel a co tam dělá, dopadla podobně s tím rozdílem, že Cara ženě věřila, že jí to nemůže říct, neboť to opravdu neví.

Jakmile Evelyn s ošetřováním skončila, odešla a nechala dívku, aby si zbytek těla, na který už bez problémů dosáhla, obstarala sama.

Peter se vrátil několik minut poté a přinesl si další meč a dýky, do jejichž údržby se ihned pustil. Cara ho po očku sledovala, zatímco si natírala zápěstí mastí.

Podle všeho to vypadalo, že tady míní zůstat až do večera, ne-li přes noc. Docela ráda by věděla, jak dlouhou dobu myslel, když říkal, že tady spolu ‚nějakou dobu‘ pobudou.

Několikrát se už nadechla, aby se zeptala, nakonec ale vždy ústa zavřela a jen po muži střelila lehce podrážděným a nejistým pohledem.

Následně ji však začaly trápit poněkud praktičtější věci. Došlo jí, že už se několik dní nemohla pořádně umýt a bez ohledu na to, že se Jeremy pokoušel odstranit krev, špínu i pot vodou, stejně jako ona, cítila, že nevoní právě nejlépe. Navíc měla pocit, jakoby byla její kůže lepkavá a ať se snažila, jak chtěla, nemohla se toho pocitu zbavit. A o svých vlasech se raději snažila nepřemýšlet a nepředstavovat si, že jsou špinavé, mastné a trčící všemi směry.

Jakmile spatřila, že se slunce blíží k západu, sebrala odvahu a zeptala se Petera, zda by ji nemohl pustit umýt se do jezera. Dokonce zašla tak daleko, že mu navrhla, že by tam mohl jít s ní. Napadlo ji, že pokud si na sobě nechá lehké šaty, v nichž nyní byla, nemusí se bát jeho pohledů.

Po tomto velkém ústupku, za který to považovala, ji Peterovo rázné odmítnutí dost rozčílilo.

„Nic takového jsme si nedomluvili! Nebudu tady na věky zavřená jako nějaký vězeň!“ vybuchla zuřivě.

„My jsme měli nějakou dohodu?“ otázal se Peter klidně.

Cara se zhluboka nadechla a opět vydechla, pokoušejíc se tak uklidnit.

„Jeremy neříkal…“ začala.

„Neboj se,“ přerušil ji Peter. „Jeremy mi všechno řekl… tedy – to, co můžeš a nemůžeš. A říkal, že tě za žádnou cenu nemám pustit pryč z tohohle pokoje. Jen když si chceš… odskočit, což můžeš vedle v místnosti, jak víš. Takže… už je ti to jasné?“

„Kdy se Jeremy vrátí?“ zeptala se skřípajíc zuby a probodávajíc muže zuřivým pohledem.

„Nevím,“ pokrčil Peter rameny a dál se věnoval dýce. „Možná ještě dnes, možná za pár dní.“

Cara vytřeštila oči.

„Jestli ti to pomůže, můžu donést víc věder vody…“

Cařin zuřivý výdech Petera umlčel a tak se vrátil zpátky k práci a dál mlčel.

Dívka přešla k oknu a prsty se pevně zapřela do kamene. Chtělo se jí křičet a chtěla být sama. Chtěla, aby tady byl Jeremy a aby jej mohla uhodit za to, že ji tady takhle zavřel. Sice věděla, že ji nemínil hned pustit dolů – pro její vlastní dobro – ale doufala, že se jí ho podaří za den nebo dva zpracovat. Jakmile si ale představila, že tady bude zavřená ještě pár dní, popadaly ji mrákoty.

Měla rovněž strach o Sarah a Selenu. Nezapomněla na svůj slib, který holčičce dala – že se odsud dostanou. Byla tu už bezmála dva týdny, a přesto zatím neměla ani nejmenší tušení, jak by se odsud mohly dostat.

Co když se jim to nepodaří…? A co jestli ano? Co když se odsud dostanou? Už nikdy Jeremyho neuvidí… Jenže – to byl přece plán, ne?

 

 

Další rána proťala ticho v místnosti.

Jeremy se ušklíbnul a hřbetem ruky si setřel krev, která mu stékala z natrženého rtu. Poté hlavu vrátil do původní polohy a zadíval se znovu do tváře muže, stojícího před ním.

„Užíváš si to, že?“ zeptal se ironicky.

Muž před ním byl o dost starší než on. Měl prošedivělý černý plnovous stejně jako kratší vlasy. Byl mohutnější postavy než Jeremy. Stál hrdě a právě se tvářil velmi sebejistě s náznakem silného uspokojení. Na pravé straně tváře měl několik menších jizev, a ačkoli vypadal, že by už mohl mít vnoučata, jeho oči byly příliš živé a jeho pohyby stále rychlé.

„Vlastně… ano,“ řekl s děsivým úsměvem. „Užívám si to,“ dořekl, napřáhl zatnutou pěst a vrazil Jeremymu další ránu přes čelist.

Tentokrát se Jeremy mírně zapotácel, na poslední chvíli však získal zpět rovnováhu.

Vyčerpaně vydechnul a tentokrát krev vyplivnul na podlahu. Znovu se vrátil na místo, kde předtím stál a zadíval se muži do očí.

„Myslíš si snad,“ zasyčel muž a přiblížil svou tvář k Jeremyho, „že by si to někdo v mé kůži neužíval?“

Poté od něj bleskově odstoupil a vrazil mu další ránu. Vztek jej však vyvedl ze soustředění, takže nezasáhl čelist ale líci kousek pod levým okem.

Jeremy se znovu zapotácel, zatřásl hlavou a znovu vydechnul, zuby přitom zatínal bolestí.

„Ne… nemyslím,“ řekl a zadíval se opět na muže.

Muž pobaveně vydechl.

„A věřil bys tedy… po tom všem – v mém případě - někomu… jako jsi ty?“

Zeptal se, zkřivil rty v nepěkném úšklebku a jednu ruku si položil na jílec meče, který se pohupoval u jeho boku.

Jeremy se zhluboka nadechnul a přeletěl očima místnost před sebou. Snažil se nevnímat všechny nenávistné pohledy ve tvářích ostatních mužů, kteří kolem tvořili něco jako uzavřený kruh. Všichni byli silní, u boku měli připnutý meč a rozkročeným postojem dávali najevo svou hrdost a sebejistotu.

„Ne, nevěřil,“ řekl Jeremy klidně a smutně zároveň, zavrtěl přitom hlavou a zadíval se na muže.

Ten si posměšně odfrknul a zasmál se. Už otevíral ústa, aby pokračoval, když mu do řeči skočil Jeremy.

„Nevěřil, pokud bych… neposlal skupinu mužů na pečlivý průzkum okolí. A nevěřil, pokud by mi neřekli, že v okolí není žádný podezřelý člověk, nebo skupina bojovníků. A opravdu bych nevěřil, pokud by mi to nepotvrdil vlastní syn… A to jsi přece udělal, že? Brende? Hned jak jsem projel údolím, tak jsi poslal skupinu mužů, které velel tvůj syn, na průzkum…“

Jeremy jej pozorně sledoval po celou dobu, co mluvil. Brendovou tváří probleskl další záchvěv hněvu, když si uvědomil, jak dobře ho Jeremy zná.

„Takže abych úplně odpověděl na tvou otázku – pokud bych tohle všechno věděl, pak bych někomu jako já na tvém místě věřil,“ dořekl Jeremy.

Brendova rozzuřená tvář se během chvilky změnila na přívětivou a mile se na Jeremyho usmál. Přešel o kousek blíž k němu a vlídně se ho zeptal: „Opravdu?... Ty bys tedy věřil, ale… já mám určité pochybnosti. Někdo s tvými znalostmi a tvým přehledem by tohoto mohl skvěle využít, ne? Přece jen – velký pán z hradu Cavillů, proslulý svou bystrostí a mazaností… Mistr svého meče a svého slova…“ Jeho hlas se teď změnil a třásl se. „To už ti tvá vlastní pýcha tak zatemnila mozek, že si myslíš, že ti na tohle skočím?“

Poslední větu zařval a pak Jeremyho mocně praštil pěstí do břicha, až poklesl v kolenou.

 

 

Cara dlouho do noci nemohla usnout a celou dobu nenápadně sledovala Petera, který se snažil v dřevěném křesle najít tu nejpohodlnější polohu ke spánku. Po hodině jeho marné snahy jí ho začínalo být skoro líto, ale nebylo jí ho líto natolik, a nevěřila mu do té míry, aby mu nabídla, že by mohl spát vedle ní.

Dlouhou dobu, než se Peter přestal vrtět a převzala nad ní vládu únava, strávila pokusy o uspořádání svých zmatených myšlenek. Moc se jí to však nedařilo. Především proto, že se určitým částem chtěla vyhnout nebo si je nechtěla přiznat.

 

Zbytek noci však klidně prospala. Netrápily ji ani zlé sny a dokonce se ani nebudila.

Peter nakonec našel tu nejlepší možnou polohu v křesle a usnul stejně jako Cara. Na rozdíl od ní se však budil často. Byl tomu ale rád, jelikož se tak vždycky mohl přesvědčit, že dívka nikam nezmizela.

 

 

Druhý den probíhal podobně jako předchozí. Evelyn jim přinesla jídlo, ošetřila Caře záda a Peter se dál věnoval čištění zbraní.

Caru napadlo, že díky němu budou vyčištěné a naleštěné snad všechny zbraně, které na hradě jsou.

 

 

Pozdě odpoledne si dívka všimla, že Peter začíná v křesle podřimovat a jeho hlava stále častěji zůstává nakloněná k pravému rameni.

Určitou dobu váhala a přemýšlela, nakonec si ale řekla, že se pokusí nenápadně proklouznout. Kdyby se dokázala nepozorovaně dostat do kuchyně a pak do prádelny, mohla by si na sebe obléct delší sukni, aby nikdo neviděl zraněné nohy a vzala by si čepec, aby pod něj skryla ostříhané vlasy. Jak si všimla, čepec na hradě nosilo několik žen.

Potom by se jí jistě podařilo projít kolem stráží až k jezeru. Konečně by se mohla řádně umýt a mohla by se zkusit porozhlédnout, kudy by se dalo utéct. Vzpomněla si, jak chtěla vyzkoušet, zda by to nešlo výklenkem ve zdi, která hrad obklopovala. Onen výklenek se sice nacházel právě ze strany jezera, a byl krytý mříží, jenže nezkusit aspoň něco bylo horší než nedělat nic. V hlavě jí stále zněl její slib.

Opatrně se tedy zvedla z lůžka a potichu přešla ke druhé straně postele - jen necelé dva metry od podřimujícího Petera. Dýchala pootevřenými ústy a zlehka našlapovala.

Sotva její ruka byla jen pár čísel od závory, kterou se chystala neslyšně odsunout, otočila se, aby se přesvědčila, zda muž dál spí. Nepohnul se a klidně oddechoval.

Cara se pro sebe nepatrně pousmála a otočila se, aby začala pracovat na odsunutí závory.

Ovšem sotva se její prsty kolem dřeva obtočily, uslyšela za sebou mírné odkašlání.

Její srdce se na okamžik zastavilo a vzápětí splašeně rozběhlo.

Neochotně se obrátila, aby pohlédla do Peterovy tváře, v níž se mírné podráždění mísilo s vítězoslavným výrazem.

Ruce měl založené na prsou a nevypadal ani v nejmenším jako někdo, kdo se před chvíli probudil. Spíš jako někdo, kdo byl celou dobu ostražitější než kdy dřív.

„Kvůli tobě jsem teď přišel o pět zlaťáků,“ řekl s náznakem rozladění.

„Jen jsem chtěla zkusit… jestli jsou zavřené,“ pronesla Cara nevinně.

„Jistě,“ přikývl Peter ironicky, jakoby ho ani nenapadlo o jejích slovech pochybovat. „A teď když jsi to zkusila, tak se zase vrať zpátky,“ kývnul hlavou k lůžku.

Dívka rozčileně vydechla a zaťala prsty do dlaní. Nakonec jí ale nezbylo nic jiného, než udělat to, co po ní chtěl.

„Jak dlouho bude ještě pryč?“ zeptala se, jdouc k druhé straně postele.

I přesto, že tu byla s Peterem teprve druhý den, rozčilovalo ji, že se mu musela ve všem podřídit. Jistě, že by mu mohla dělat potíže, snažit se utéct třeba v noci, jenže – v hloubi duše věděla, že za to, co pro ni Jeremy udělal, si zaslouží aspoň to, aby jeho záchrana a jeho práce nevyšla vniveč. Bylo jí jasné, že ta jeho ‚vězeňská opatření‘ jsou jen pro její dobro. To, že ho za to mínila ihned, jak ho uvidí, řádně vyplísnit, už byla věc druhá.

„Stýská se ti?“ zeptal se muž potutelně.

„Ne,“ odsekla ledově. „Jen chci vědět, jak dlouho tady ještě budu muset s tebou zůstat,“ dořekla a probodla ho zuřivým pohledem.

„Jak jsem řekl,“ vydechnul Peter a posadil se zpátky do křesla, „nemám zdání.“

Vzal do ruky další dýku a dal se opět do čištění.

„Ale taky bych to rád věděl, protože – jak sis jistě všimla - být tady s tebou mě naplňuje neskutečným blahem,“ dodal kysele a pousmál se jedním koutkem úst.

Cara raději spolkla všechna slova, která jí právě přišla na jazyk a rozhodla se nedat najevo, že jeho rozladění se nedá ani v nejmenším srovnávat s tím jejím.

Nakonec si vzala trochu masti a začala si s ní potírat okolí rány na čele. Všemožně se snažila od sebe odtrhnout myšlenku na jezero a chladivou a čistou vodu v něm.

 

 

„… ale nečekal bych, že tě takhle zřídí,“ zašeptal hlas nevěřícně.

„Ne? Já jsem rád, že to nedopadlo ještě hůř,“ zašeptal druhý a zasyčel bolestí, když opatrně sedal do křesla.

Cara lehce pohnula víčky a po chvíli se jí je podařilo otevřít. Ihned je však zavřela, sotva jí došlo, že leží na břiše, tváří otočenou ke dveřím.

Podle toho, co stihla zahlédnout, si uvědomila, že v pokoji jsou dva muži. Byla už noc a světla v pokoji bylo málo, jelikož v krbu už plápolalo jen pár ohnivých jazyků.

„Nechceš něco donést nebo zavolat Evelyn?“ zeptal se jeden z nich, podle jehož hlasu Cara poznala Petera.

„Ne, díky,“ vydechnul druhý těžce.

Dívčino srdce se okamžitě rozbušilo, protože tento hlas mohl patřit jedině Jeremymu.

„Běž se pořádně prospat, Petere. Ráno tě vzbudím… a díky,“ řekl Jeremy.

Cara v jeho hlase zaslechla mírný úsměv propletený bolestí.

„Za málo. Jen mě mrzí těch pět zlaťáků,“ dodal přehnaně lítostivě.

Jeremy se přidušeně zasmál a podotknul: „Já ti to říkal.“

„Jo, to je pravda,“ připustil. „Snaž se dát dohromady.“

Dívka neslyšela žádnou odpověď, a proto si domyslela, že muž pouze přikývl.

Slyšela kroky vedoucí ke dveřím, u nichž se Peter ještě otočil a zeptal se: „Myslíš, že to… tohle všechno stojí za to?“

Chvilkové ticho, jež nastalo, bylo následně přerušeno jistou přímou odpovědí: „Ano, myslím.“

Peter několikrát krátce přikývnul a tiše vyšel z pokoje.

Další, co dívka uslyšela, bylo lehké zapraskání křesla, když se do něj Jeremy více opřel. Začala horečně uvažovat, co by měla dělat. Celou tu dobu, co tady byla, si přece nepřála nic jiného, než ho vidět a rázně mu vyjasnit, že tady už nechce být zavřená, nebo přinejmenším, aby jí ‚milostivě‘ dovolil se jít vykoupat.

Najednou se ale nedovedla pohnout, připadala si podivně ztuhlá a jediné, co dokázala vnímat, bylo divoce bušící srdce.

Váhala co dělat zhruba minutu, když uslyšela, jak se muž pohnul a pomalým krokem se rozešel ke dveřím.

V ten moment jakoby se Cara vzpamatovala. Vzepřela se na pažích a zvedla hlavu.

Viděla, že si Jeremy přejíždí dlaní přes šíji a jeho chůze i pohyby působily značně unaveně. Měl na sobě košili, místy natrženou a zašpiněnou od krve a tmavé kalhoty, také roztržené.

Jeho vzezřením se Cara nedala odradit. Lehce se přetočila a zatnula zuby, aby nesykla bolestí. Přehodila nohy přes postel, až stála na zemi.

Jeremy už vztahoval ruku na závoru, když za sebou uslyšel pohyb a vzápětí nato hlas: „Počkej.“

Trhnul hlavou za zvukem, neotočil se však ke Caře čelem.

„Nechtěl jsem tě vzbudit,“ řekl potichu.

„Já jsem ráda,“ řekla Cara a upírala oči do jeho týlu. „Chtěla jsem s tebou mluvit.“

Snažila se, aby její hlas zněl klidně a ne rozhněvaně.

„O čem? Jestli o tom, že chceš z tohoto pokoje odejít, tak se nemusíš namáhat. Odpověď zní pořád ‚ne‘,“ pronesl unaveně.

Cara se nejprve zhluboka nadechla, aby měla dostatek vzduchu pro zuřivé odseknutí, avšak těsně předtím, než jí slova sklouzla ze rtů, se zarazila a mírnějším hlasem řekla: „Dobře. Pokud zatím,“ dala na to slovo důraz, „myslíš, že je nutné, abych byla tady, tak dobře. Ale chci se jít vykoupat do jezera. Třeba hned nebo zítra.“

„Ne, vodu máš tady a já nebudu riskovat, že tě někdo uvidí. Teď je voda v jezeře navíc docela studená a ve svém stavu bys to neměla podceňovat a zítra tady nebudu a nechci Peterovi přidělávat další starosti. Už tak jsem rád, že si tohohle pokoje nikdo nevšímá. Zatím… Takže ne,“ dodal a dal ruku na závoru.

„Potřebuju se umýt! Smrdím už jako pes! Tobě to možná nevadí, ale mě rozhodně ano!“ zvýšila hlas, vztáhla dlaň na jeho paži a stáhla ji ze závory.

Vzápětí postřehla, že se Jeremy otáčí. Nechtěla vidět jeho pronikavý pohled, a proto se dívala jen do výše jeho břicha. Naprosto ji ale překvapilo, když si všimla, že se jeho hlava sklání k ní. Naráz ztuhla a nejistě polkla.

Jeremy se svou tváří přiblížil k jejímu krku z pravé strany.

Nadechnul se a oddálil svou hlavu od dívky: „Nesmrdíš jako pes.“

Cara proti své vůli lehce se smíchem vydechla, sotva se však zaměřila na mužovu tvář, vytřeštila na ni oči.

„Kdo ti to udělal?“ zeptala se šokovaně, hledíc na několik krvavých šrámů po jeho lících, čele a taky lehce nateklém levém oku a natrženém rtu.

Jeremy povytáhl obočí a zavrtěl hlavou: „To není důležité.“

Cara se opět nadechla, jakoby chtěla něco říct, ale znovu se zarazila. Probodla Jeremyho napůl rozzlobeným, napůl smutným výrazem a přešla k posteli. Opatrně se na ni vyhoupla, lehla si, přetočila se na bok k oknu a už nic neříkala.

„Co jsi chtěla říct?“ zeptal se Jeremy po chvíli.

„To není důležité,“ odsekla Cara.

Na pár minut v pokoji zavládlo hrobové ticho, během něhož dívka zuřivě hleděla na parapet, zatímco Jeremy zvažoval co dál.

Nakonec se nadechl a potichu přešel k lůžku. Všiml si, že Cara jeho pohyb určitě zaznamenala, jelikož její tělo ztuhlo. Neotočila se ovšem.

„Udělal mi to někdo, koho… už znám spoustu let. Jeden z těch, kterým jsem ublížil… Zasloužil jsem si to,“ dodal Jeremy naprosto vážným klidným hlasem. „Vlastně bych si zasloužil mnohem víc,“ podotknul potichu spíš sám pro sebe.

Cara na to nic neřekla, jen k němu mírně pootočila hlavu.

Jeremy ani nic jiného nečekal a posléze řekl: „Vím, že se ti tohle ‚vězení‘ nelíbí, ale kdybych nebyl přesvědčený, že to je pro tebe právě to nejlepší, tak bych… tě tady nedržel.“

Na okamžik utichl, aby dívce nechal možnost něco říct, avšak jelikož dál mlčela, pokračoval.

„Teď odejdu a za chvíli se vrátím, takže doufám, že tě během té doby nenapadne někam jít. A… zítra musím zase odjet – neřeknu ti, kam pojedu. Bude lepší, když to vědět nebudeš. Bude tady s tebou opět Peter… Byl bych rád, kdybys mu nedělala problémy. Myslím, že víš, co tím myslím,“ řekl mírně.

Cara vydechla a otočila se zpět k oknu.

Jeremy doufal, že to může považovat za souhlas. Neměl už chuť ani sílu se s dívkou hádat, a proto se vrátil zpátky ke dveřím, otevřel je a vyšel ven.

Sotva za ním zaklapla závora, Cara zabořila hlavu do polštáře a těžce vydechla.

Bylo jí ze sebe samotné velmi divně, téměř až špatně. Přece si tak pečlivě plánovala, co a jak mu řekne, jak dosáhne konečně svého, jak hrdě bude stát, zasype Jeremyho svými důvody, zlostí a rozhořčením a on nakonec jistě uzná (ať už po dobrém anebo po zlém), že má pravdu. A přitom? Řekla jen pár vět a nakonec dělala jako by byla němá. Proč to vlastně udělala?

Pro odpověď nemusela chodit daleko. Nerada – velmi nerada si to přiznávala, ale když nakonec odhodila svůj strach před sebou samotnou, tak věděla, že měl pravdu. Opravdu to bylo nebezpečné. Nechtěl jí to dovolit proto, aby se jí něco nestalo. Aby nedráždila hada bosou nohou. A jak o tom tak přemýšlela, tak had tady nebyl jen jeden.

Zřejmě to bude muset chtě nechtě vydržet. I když její vzdorovité já bylo zcela proti.

Sotva začala přemýšlet o tom, co jí Jeremy vlastně řekl, uslyšela, jak se tiše otevřely dveře. Stejně tiše se poté i zavřely.

Cara rychle stiskla víčka k sobě a začala klidně dýchat, jakoby spala. Její pozornost se však zvýšila, takže slyšela, jak Jeremy přešel k posteli a opatrně se na ni vyhoupl – což i cítila. Přetáhl přes sebe deku a tlumeně ztěžka vydechl.

Dívka se snažila dál klidně dýchat a mezitím uvažovala o tom, co jí muž pověděl – kdo ho takhle zbil. Věděla, že ublížil mnoha lidem, tudíž jí bylo jasné, že zjistit, kdo mu to udělal, se jí nepodaří. Byla ale ráda, že jí řekl přinejmenším tohle. Měla pocit, že to byl z jeho strany projev určité důvěry. Sice malé, aspoň však nějaké.

Když se jí začala zmocňovat únava, ani se proti ní nesnažila nic dělat a usnula.

 

 

Probudila se sama, brzy ráno když ještě byla tma, naprosto bdělá. Pohled z okna jí prozradil, že svítání již nebylo daleko.

Vztáhla ruku k ústům a zívla. Poté ruce roztáhla do stran a protáhla se. Avšak vzápětí je se zděšením rychle přitiskla k hrudi, sotva jí došlo, že na posteli není sama.

Zhluboka vydechla a zavrtěla nad sebou hlavou.

Zůstala ležet na zádech, ne však na dlouho. Podle Jeremyho klidného dechu poznala a doufala, že spí, a proto se pomalu přetočila na pravou stranu k němu. Jelikož ještě byla tma, nemohla jeho tvář vidět zcela jasně, ale viděla dost na to, aby si mohla prohlédnout jeho rány. Čelo se jí bolestně svraštilo.

Bylo jí ho líto. I přestože sám řekl, že si to zasloužil, i přesto jí ho bylo líto. Při tom pohledu si vzpomněla, že se o ni staral a zatoužila mu jeho péči nějak oplatit. Došlo jí ovšem, že pokud se odtud třeba za několik dní dostanou, nebude k tomu mít možnost. Překvapil ji silný pocit nesouhlasu a něčeho, co vypadlo smutek, který se jí usadil v hrudi. Zakázala si ale nyní toto řešit a přestala sledovat jeho rány. Pozorně se zaměřila jen na jeho obličej.

Začala přejíždět zrakem přes jeho uvolněné čelo, klidně zavřená víčka, linii rovného nosu, výrazné lícní kosti a k mírně pootevřeným rtům. Vlasy měl rozcuchané ze spánku a tvář měl pokrytou týdenním strništěm.

Cara po chvilce přišla na to, že si ten pohled užívá a nemůže se od něj odtrhnout. Dokonce zjistila, že se mírně usmívá.

Když sledovala horní polovinu jeho tváře, především jeho čelo, na němž i v klidu spatřovala stopy vrásek, připadal jí jako muž, který už hodně zažil a jehož chování a jednání ne vždy rozuměla. Jakmile se však zaměřila na dolní polovinu a sledovala jeho pootevřená ústa, musela se usmát ještě víc, jelikož jí takto připomínal mladého chlapce, který prostě zcela vyčerpaný usnul po dni stráveném na koni. Poté co ale dál sledovala jeho rty, ucítila po pár vteřinách horkost ve tváři a také podivný pocit úzkosti v hrudi, kde se jí navíc mocně rozbušilo srdce.

Naprostý šok jí pak připravil Jeremyho nečekaný nádech a pohyb jeho ruky, která sjela z jeho břicha podél boku – těsně vedle její.

Nedotknul se jí přímo, i tak ale cítila teplo, sálající z jeho dlaně.

Nakonec si řekla, že nebude riskovat, že ji při jejím zkoumání přistihne, a proto svou tvář odvrátila k oknu. Avšak ruku nechala vedle té Jeremyho.

I přesto, že si připadala po probuzení odpočinutá, spánek na ni opět dolehnul a vytrhnul ji tak z nejistých myšlenek.

 

 

První den po Jeremyho ochodu se Cara rozhodla, že jej poslechne, že nebude dělat nic, co by ji mohlo ohrozit.

Když Evelyn jí a Peterovi odpoledne přinesla oběd a ošetřila její záda, nechala jí v pokoji několik roztrhaných šatů, jehlu a nitě. Dívka jí za to byla nesmírně vděčná, jelikož si už nedovedla představit strávit další hodiny, a nejspíš dny, mrháním času hleděním do prázdna, z okna a planými úvahami.

S chutí se do šití pustila i přesto, že pro ni ze začátku bylo velmi těžké ve ztuhlých a zraněných prstech udržet tenoučkou jehlu. Nebyla však z těch, které by se vzdávaly předčasně, a tak se jí po pár hodinách povedlo své ruce přimět k větší spolupráci.

Peter si tentokrát do pokoje nepřinesl další zbraň k údržbě ale kus dřeva a ostrý nůž, jímž se pustil do vyřezávání. S dívkou spolu sotva prohodili slovo, takže po většinu času v pokoji panovalo ticho.

Caře to nejprve nijak nevadilo. Díky činnosti dokázala přemýšlet klidně - bez toho, aniž by se děsila i těch myšlenek, které jí nebyly právě nejpříjemnější. Nejtěžší pro ni byla snaha ujasnit si vlastní postoj k Jeremymu. Už se opravdu nebála, že by jí chtěl ublížit. Jí ani Sarah či Seleně. Jediná věc, která jí stále zůstávala nevyjasněná, byl důvod jeho změny. Říkal sice, že už nechce být jako Marcus, takže si nejspíš konečně uvědomil, jak hrozně se choval, jenomže… co bylo příčinou? Co mu konečně otevřelo oči?

Dívka nedokázala věřit tomu, že si to rozmyslel bezdůvodně, zničehonic.

 

 

Její odhodlání poslouchat však během dalších dvou dní, které probíhaly naprosto stejně, značně ochablo. Když už spravovala páté šaty, zajížděla jehlou do látky tak rozčileně, až se jí podařilo se už poněkolikáté bodnout do prstu.

Evelyn jí tentokrát kromě šatů přinesla i několik párů kalhot a také čepce.

Peter si tento den prohlížel svitky s mapami a jako obvykle nevydával jiné zvuky kromě občasného znuděného povzdechu.

Cara už se ho bezpočtukrát chtěla zeptat, kdy se Jeremy konečně! - vrátí. Jenže ji pokaždé zarazila vzpomínka na jeho odpověď před několika dny. Byla si téměř naprosto jistá, že by nebyla jiná. Okamžik dokonce uvažovala, že by se Petera pokusila znovu zpracovat, zda by s ní dolů a k jezeru nezašel, neboť s každým svým pohybem cítila špínu a zápach, které – ať se snažila sebevíc – nedokázala řádně namočenou látkou odstranit.

Po další chvíli hlubších úvah musela uznat, že to nemá cenu. Se zatnutými zuby zajela opět do látky a po několika dalších stezích udělala uzel a zuby nit přetrhla – další šaty byly spraveny.

Zlostně je odhodila a popadla natržený čepec. Udělala na niti suk a mocně jehlu zabodla do látky a opět – také do své kůže. Hlasitě sykla bolestí.

Peter zdvihl hlavu a prohlédl si ji.

„Opatrně s tím,“ dodal, vracejíc se zpátky k mapě.

Dívka protočila oči a olízla si kapku krve z prstu.

Jak tak zrakem začala přejíždět po tom kusu oblečení, jenž držela v rukou, pomalu se jí v hlavě znovu začal ozývat nápad, který původně chtěla uskutečnit.

Cara sama se sebou začala svádět boj, jenž nakonec ukončila dohodou – dá Jeremymu ještě jeden den. A pokud se zítra nevrátí, dostane se další den k jezeru za každou cenu.

S tímto rozhodnutím se nakonec dokázala v klidu smířit a pustit se do dalšího šití bez zuřivosti.

Během práce pečlivě promýšlela a dotahovala svůj plán k dokonalosti. A když se večer uložila ke spánku, měla na tváři skoro uličnický úsměv.

 

 

„Je to příliš nebezpečné!“ rozhodil muž rukama zoufale.

Přešel k židli, posadil se na ni a dlaněmi si třel spánky. Jeho tvář již byla zbrázděna mnoha vráskami a vlasy dlouhé po ramena měly šedou, místy až bílou barvu. Vousy na tváři měl šedé a upravené. Jeho oděv tvořil delší zelený kabátec, který byl po krajích zdobený výšivkou, bílá košile, černé kalhoty a boty.

„Zdá se ale, že to je naše jediná možnost,“ odvětil vysoký mladší muž, který stál u okna a sledoval dění venku.

Světle hnědé vlasy mu padaly do čela a zakrývaly hlubokou jizvu na levém spánku.

Na rozdíl od staršího muže byl oblečen jako lovec - v kožených hnědých kalhotách, koženém kabátci a černé košili. Na opasku mu visel meč a dýka. Další dýky měl schované v botách a jednu i v kapse z vnitřní strany kabátce.

„Benjamin to zvládne, pane,“ dodal třetí muž, který se opíral o zeď místnosti a pozoroval trámy nad sebou. „Můžete mu věřit jako mě. Známe se léta.“

Byl starší než Benjamin ale ne o moc. Měl černé krátké vlasy, vysoké čelo a modré oči. Tvář mu pokrývalo týdenní strniště a propadlá kůže u lícních kostí a kruhy pod očima napovídaly, že toho poslední dobou mnoho nenaspal ani nepojedl. I on měl na sobě kožené kalhoty, vysoké boty a bílou košili. Jeho zbraně však byly položené na stole. Byl to luk, šípy a meč.

„Kdybych se nebál, že by mě mohli poznat a tím by se vše ohrozilo, jel bych sám… Věřte mi, Benjamin to zvládne.“

„Nejde o důvěru,“ promluvil starší muž. „Věřím každému, komu ty ale… jde také o vaše bezpečí. Co když se něco stane i vám? Další ztrátu už nechci zažít… Nechci ohrozit město ani nikoho jiného… Nešlo by vymyslet něco… méně nebezpečného?“

„Tenhle plán má největší šanci na úspěch. Je to prosté a jednoduché… Něco složitějšího by se mohlo snadno zvrtnout… Další ztrátu nezažijete. Skoncuje se s tím už jednou pro vždy. Všichni vědí, do čeho půjdou a jdou dobrovolně. Dokážeme to,“ řekl muž pevně a zadíval se staršímu do očí.

„Je to moje… vina… moje chyba,“ dodal a stiskl čelist. „Kdybych tehdy neodjel… Nikdy bych nedovolil, aby se něco takového stalo. Chci to napravit,“ řekl a sklopil zrak k zemi.

„Nesmíš se obviňovat, Henry,“ promluvil starší muž rázně. „Udělal jsi to nejlepší, cos myslel, že děláš. Jediným viníkem jsou oni. Nikdo jiný.“

Henry zdvihl hlavu: „Zaplatí za to,“ ucedil mezi zuby.

„Nechci pomstu, chci je… ji… zpátky,“ řekl muž zoufale.

„Přísahám,“ řekl Henry odhodlaně a dřepnul si k muži, „že je přivedu.“

Muž se smutně pousmál. Vztáhl k Henrymu ruku a lehce ho popleskal po tváři.

 

Jeremy s úlevou projel hradní bránou. Klusem vjel do stáje, kde seskočil z koně. Odsedlal ho, vytřel a vyšel ven.

Před vchodem do stáje se zastavil a rozhlédl po nádvoří. Přecházely po něm dvě ženy s vědry v rukou, muži na hláskách sledovali okolí a všechno vypadalo jako dřív.

Jeremyho napadlo, kolik takových ‚všedních‘ dní zde zažil a ještě zažije. Během pár chvil mu hlavou proběhlo několik vzpomínek na to, jak si tady s Mirou hráli na honěnou, nebo s Marcusem a Danielem zkoušeli bojovat s dřevěnými meči.

Nakonec si povzdechl, přejel rukou po vousech a zamířil přes nádvoří do hradu. Už byl málem ve vstupní síni, když se na patě otočil a zamířil doleva – k zahradě. Rozhodl se, že se ještě zajde vykoupat, aby se sebe smyl prach.

Cestou tam si rozvázal plášť a mhouřil oči proti pozdně odpolednímu slunci, které mezi větvemi stromů prosvítalo.

Byl neskutečně rád, že je zpátky doma. A to nejen proto, že cíl svých cest mohl pokládat za splněný. Známé prostředí a vůně zahrady v něm vyvolávaly jistotu a umožňovaly mu pocítit únavu a vyčerpání, které musel několik dní překonávat.

Rovněž byl rád, že teď bude na Caru dohlížet sám a bude vědět, že je v bezpečí. Peterovi sice bezmezně věřil, ale v tomto případě jej uspokojoval jen vlastní dohled a zodpovědnost.

Když spatřil třpytící se hladinu jezera, umínil si, že pokud se nic vážného nestane, tak sem s Carou zítra zajde, aby se mohla vykoupat taky. Sám už se nemohl dočkat, až se do chladivé vody ponoří a to se naposledy koupal předevčírem, natož pak ona.

Přešel k jednomu z keřů, na němž bylo pár posledních květů. Odhodil plášť do trávy a k němu vzápětí přidal boty, vestu a košili.

Když si rozvazoval tkanice na kalhotách, očima zběžně přejel po protějším břehu. Ihned ho upoutaly dvě mužské postavy. Přimhouřil oči a rozeznal v nich Gila a Marcuse. Právě se spolu o něčem bavili.

Jeremyho si všimnul první Gil, který na něj vzápětí upozornil Marcuse. Ten se na okamžik otočil. Sotva se však jeho pohled střetl s Jeremyho, obrátil se a společně s Gilem pak odplaval o kus dál.

Jeremy byl rád, že se rozhodli jej ignorovat a chtěl, aby to tak zůstalo. Proto se pomalu sehnul pro oděv a přešel za keři o kus doprava, kde nemohl být vidět.

Hodil věci na zem, vydechl a chtěl pokračovat v rozvazování kalhot. Jeho pohled však znovu něco upoutalo – nečekaný pohyb na hladině, zhruba třicet stop od něj. Zdvihl hlavu a zaměřil se na to.

V další vteřině se mu pootevřela ústa a oči se vytřeštily.

Ten pohyb třicet stop od něj měla na svědomí Cara, stojící ve vodě a právě zvedající ruce a myjící si čelo a vlasy. Z místa, kde předtím Jeremy stál, ji nemohl vidět, neboť ji z té strany kryly větve stromu, dosahujícího až na hladinu. Odtud mu však v pohledu na ni nic nebránilo.

Během několika vteřin se v něm vystřídalo tolik pocitů, že nevěděl, zda se věnovat zlosti, že ho neposlechla a takhle riskuje, či strachu, že je právě jen pár metrů od dvou mužů, kteří by ji s radostí sobě vlastní zabili, anebo tomu, že jej pohled na ni přimrazil na místě.

Na moment se vyklonil a střelil pohledem na místo, kde byl Gil s Marcusem a zahlédl paži jednoho z nich. V mžiku se pak vrátil zrakem k dívce a rychle uvažoval, co dělat.

Cara se nic netušíc obrátila k Jeremymu zády a dál si drhla rukama vlasy, což muže nakonec přivedlo k nápadu.

Rychle si kalhoty zavázal a pomalu, převedším ovšem potichu, sestoupil až dolů, kde opatrně vklouznul do vody.

Ta ho příjemně ochladila, což se mu právě velmi hodilo, jelikož měl pocit, že mu hlava vzplála. Nechal hlavu po nos nad hladinou, odrazil se nohama od bahnitého dna a zlehka začal plavat k dívce.

Očima upřeně sledoval její záda. Jak ji tam tak viděl - bezstarostně se mýt, začínal ho popadat pořádný vztek. Mezi obočím se mu vytvořila zlostná vráska a hodně by se mu ulevilo, kdyby na ni mohl zařvat a vyčíst jí, jak si se svým životem zahrává.

Jenže s každým dalším tempem, s nímž se k ní přibližoval, ho jeho vztek proti vlastní vůli opouštěl. Začal si ji totiž prohlížet a to zaměstnalo jeho pozornost víc, než chuť ji popadnout kolem ramen a zatřást s ní.

Všiml si, že není nahá, ale má na sobě mokré béžové šaty bez rukávů, které v něm ten dojem na první pohled vyvolaly. S tímto vědomím pocítil zvláštní směs úlevy i zklamání.

Když od ní byl jen pár stop, uviděl už zeleno-béžové modřiny na jejích pažích a také zacelující se rány od biče.

Jeremy nechtěl, aby si ho Cara ještě všimla a tudíž byl neskutečně rád, že mu náhoda vyšla vstříc. Nebýt totiž toho, že si dívka právě drhla vlasy kolem uší, jistě by byla slyšela, jak se za ní ‚něco‘ noří ven z vody.

Muž měl v plánu na ni tiše promluvit, jenže sotva se nadechnul, aby tak učinil, všiml si, že se zhruba deset stop od nich – za větvemi, které je skrývaly pohledům z přední strany jezera – něco pohnulo a nepochyboval o tom, že ví, co (nebo spíš kdo) to je.

Takže se rozhodl udělat něco jiného. Rychlým krokem se dostal těsně za Caru, dlaní pravé ruky jí pevně přikryl ústa, levou paži obtočil kolem jejích ramen a silně si ji přitiskl k hrudi.

Sotva jí dlaň kolem úst dal, ucítil, jak se zděšeně nadechla a jen co ji přirazil k sobě, vnímal, jak se zuřivě snaží vyprostit – pocítil údery jejích loktů mezi svými žebry.

Dívčino srdce se během sekundy zrychlilo tak, jakoby chtělo vyskočit z její hrudi a zachránit se samo. Cara se rychle nadechovala a chtěla se ze sevření, které s každým jejím dalším pohybem jen sílilo, dostat. Snažila se neznámému vrazit ránu aspoň lokty, měla ovšem dojem, že to necítí.

Když už se neznámého chystala aspoň škrábnout do boků vší silou, uslyšela u pravého ucha naléhavé: „Ššš! Buď tiše!“

Překvapeně vytřeštila oči a zkusila lehce pootočit hlavou do strany. Uviděla jen špičku nosu, kousek úst a část brady neznámého, ale i tak jí bylo ihned jasné, kdo je za ní. Vydechla proto a přestala se dál vzpírat, avšak napětí jejího těla zcela nezmizelo.

Jeremy spustil ruku kolem jejích ramen, ale dlaň na ústech jí držel dál. Volnou ruku potom zvednul a ukázal prstem před sebe, skrz větve, kde dívka mohla zahlédnout část Gilovy hlavy – stále mluvil s Marcusem.

Muž poté zatlačil svým tělem proti Cařinu, která pochopila, co tím myslí a oba se tak po dně posunuli o pár kroků doprava, aby byli více kryti větvemi stromu.

Sotva si byl jistý, že je zde ani jeden z mužů nemůže vidět, stáhl svou ruku z dívčina obličeje.

Cara se bleskově otočila a šeptem na něj křikla: „Přišel jsi o rozum? Ty mě chceš asi opravdu zabít! Jak tě vůbec mohlo napadnout se ke mně takhle připlížit?! Vyděsil jsi mě k smrti!“

Její rozhořčení připadalo Jeremymu nejprve naprosto směšné, ovšem vzápětí si uvědomil, že na rozhořčení a vztek má právo spíše on.

Když už chtěl také zlostně vybuchnout, zadíval se na dívku pozorněji. Během toho týdne, kdy ji viděl sotva jednou, se její tvář výrazně zhojila. Rána na pravé části čela byla podstatně užší, i když bylo jasné, že tam zůstane jizva. Otoky kolem očí zmizely úplně a na natrženém rtu se táhla již jenom slaboučká ranka. Modřin na tváři také ubylo. Na čele a bradě však hrály ještě do zeleno-hněda, stejně jako kolem očí. Zbytek menších ran a odřenin se pomalu ztrácel. Krátké, právě mokré, vlasy měla rozdělené do malých pramínků, střapatě rámujících část jejího čela a skrání.

Cara se na něj dívala a měla dojem, že na ni pohlíží tak, jakoby ji viděl poprvé v životě.

Jeremy se vzápětí vzpamatoval. Trhnul hlavou a promluvil. Jeho hlas však nezněl tolik rozčileně, jak zamýšlel.

„Pokud mluvíme o vyděšení, tak si my dva nemáme vůbec co vyčítat. Co – tady – děláš?“ zeptal se a přivřel oči.

„Koupu se,“ odsekla Cara podrážděně. „Nemínila jsem čekat měsíc, než se vrátíš, když ani Peter nevěděl kdy.“

Jeremy chtěl stejně rozlíceně odseknout, nicméně mu právě něco došlo.

„Jak to, že tě Peter nezastavil? Říkal jsem mu, že nesmíš z pokoje.“

Cařinými ústy cukl mírný úsměv a lehce se jí zajiskřilo v očích při odpovědi: „Uchodila jsem ho.“

„Co že jsi ho?“ Jeremy se nechápavě zamračil, vzápětí však ztuhnul, jen co si všiml Marucse a Gila, kteří právě vystupovali na břeh.

Oba s Carou pak zašli ještě dál, aby je větve skryly i před případnými pohledy ze břehu. Jeremy si všiml, že od něj dívka odstoupila a rukama se objala kolem hrudi, jelikož jim teď voda dosahovala zhruba po pás.

Muž se na ni podíval se zdviženým obočím a Cara si povzdechla.

„Uchodila jsem ho,“ pokrčila rameny. „Celé dny se na tom křesle ani na zemi nemohl pořádně vyspat a díky mě teď nespal skoro celou noc až na hodinu… dvě ráno. Prostě jsem chodila po pokoji.“

„A dál?“ zeptal se Jeremy se soustředěně staženým obočím, jakmile dívka umlkla.

„Chvíli jsem chodila a chvíli seděla. A brzy ráno jsem začala znovu, takže toho chudák opravdu moc nenaspal. Řekla jsem mu, že mě to uklidňuje a že se po těch dnech ležení potřebuji rozhýbat. A že může být rád, že se nepokouším utéct a jenom chodím. No, a když jsem dál chodila – dopoledne i odpoledne, tak se na chvíli natáhnul do postele a… a na té měkké matraci nakonec usnul. Chodila jsem dál, a jelikož byl už zvyklý na neustálé kroky a pak ticho po pokoji, tak už ho to nepřekvapilo a prostě spal dál… Myslím, že spí i teď,“ dodala s potutelným výrazem.

Jeremy nevěřícně vydechl a zavrtěl hlavou.

„A jak ses dostala až sem? Neříkej mi, že si tě cestou nikdo nevšiml,“ nepřestal muž vyzvídat.

„Stačilo si vzít tohle,“ kývla hlavou ke břehu, na němž ležely, skryté mezi vysokou trávou, čisté šaty a čepec.

Vítězoslavně se na muže podívala a řekla: „Tohle byla jedna z možností, které mě napadly, takže… si nemysli, že bych neměla v záloze něco jiného. Kdybych neměla, rozhodně bych se ti se svým jediným plánem tak snadno nesvěřila.“

„Samozřejmě,“ dodal muž s náznakem lehké ironie a pobavení v hlase.

Dívka se mírně zamračila a sledovala, jak se na ni stále dívá. Začínala z toho být nesvá, jelikož neměla tušení, nač myslí a proč na ni pořád tak pozorně hledí.

Začínala si připadat zranitelná. Věděla, že ještě nemá sílu na to, aby se mohla pořádně bránit a přesto si byla jistá, že jí Jeremy neublíží. Došlo jí, že si připadá zranitelná jinak než tělesně.

Postavila se od Jeremyho dál, a přesto cítila, že něco v ní si přeje mu být blíž. Dívala se do jeho tváře a stěží dokázala vnímat něco jiného, než jeho oči. Chtěla je vidět a chtěla se do nich dívat, jenže nyní – když se do nich dívala, měla pocit, že ji něco v nich neustále nutí pohled klopit a připadat si v jeho blízkosti tak, jak si připadala – nejistě, rozechvěle a přece v určitém smyslu silně a příjemně.

Jakmile si už tedy byla jistá, že dál jeho pohledu čelit nezvládne, trhla očima jinam, nadechla se a řekla: „A co teď?“

„Hmm,“ probral se Jeremy ze zamyšlení. „Popravdě… nevím. Pořád to zvažuju.“

Dívka vykulila oči: „Vážně?“

Ztěžka přemáhala chuť se rozesmát.

„Ano,“ přikývl klidně a dál se na ni díval. „Neposlechla jsi mě.“

Cara v ten moment hrdě zdvihla hlavu: „A co tedy zvažuješ?... Chceš mě vytáhnout z vody a naplácat mi jako děcku? A potom mě odvléct zpátky do hradu?“

Jeremy lehce naklonil hlavu na stranu a naprosto vážným hlasem řekl: „To vůbec nezní špatně.“

Cara zdvihla obočí, jenže sotva postřehla, že se muž pohnul směrem k ní, udělala krok zpátky. Přivřela oči a pozorně se na něj dívala: „To bys udělal?“

„Proč ne? Byl to tvůj nápad,“ podotknul Jeremy a udělal k ní další krok.

Dívka opět ustoupila.

„Pak dovol, abych tě upozornila, že se budu zase bránit,“ dodala rázně.

„Jo, já vím,“ přikývl muž a dál se k ní přibližoval.

Cara si však tentokrát všimla, že se na jeho tváři na okamžik objevil pobavený výraz.

Jak pořád ustupovala dozadu, nepostřehla, že už má za zády jen břeh, takže jakmile udělala další krok od muže, narazila lopatkami na hlínu a trsy trávy.

Jeden koutek Jeremyho úst se zdvihl do vítězného úsměvu a udělal k dívce další krok.

Cara nevěděla, zda to je nějaká hra anebo opravdu myslí vážně to, co říkal. Jeho výraz jí během té vteřiny připadal vskutku pobavený a jeho oči vůbec nevypadaly rozzlobeně. Stále si však nebyla jistá a tak, když viděla, jak k ní Jeremy udělal další krok, zdvihla paži před sebe a řekla: „Ne, stůj,“ přičemž se dotkla jeho hrudi, neboť k ní udělal ještě jeden krok.

Muž se zastavil a jeho výraz se opět změnil. Už nebyl pobavený, ale téměř překvapený a zamyšlený. Cara svou ruku chtěla z jeho těla ihned stáhnout, špičkami prstů však zavadila o podlouhlou jizvu, kterou měl na hrudi.

Střelila k ní očima a chvilku ji pohledem zkoumala. Táhla se rovně kousek pod pravou klíční kostí k levé, byla tenká, již zahojená a bledší než kůže okolo.

Moc dobře si pamatovala na den a na chvíli, kdy mu ji způsobila. Vybavovala si, že tehdy a i několik dní poté cítila díky svému činu jisté uspokojení, ovšem dnes cítila něco naprosto jiného.

Konečky svých prstů po části jizvy zlehka přejela, skoro jakoby se chtěla ujistit, že je skutečná a poté zdvihla oči k Jeremymu. Ten se na ni stále díval a dívka měla pocit, že jeho pohled nyní odráží daleko daleko víc, než jen vřelost. Byla by dokázala stát na tomhle místě hodiny, a ani se nepohnout, aby mu mohla hledět do tváře a vidět různé výrazy jeho obličeje a očí, aby tak mohla pochopit a rozumět tomu, co se v něm odehrává. Věděla však, že tolik času mít sotva bude, a proto znovu pohlédla na jizvu a pak zpátky k němu.

„Omlouvám se za tohle,“ řekla a na vteřinu zesílila dotek prstů na jizvě.

Jeremy se na ni překvapeně podíval a odvětil: „To nemusíš… Zasloužil jsem si to.“

„Já vím,“ přikývla Cara.

Jeremy se usmál: „Víš to a… přece se omlouváš? Proč?“

Dívku tahle otázka poněkud zaskočila. Zůstala několik chvil bez pohnutí, nakonec ovšem promluvila: „Protože… je to správná věc. Ublížila jsem ti, a i když sis to… tehdy zasloužil, tak mi teď přijde… správné se za to omluvit,“ dodala potichu.

Vzápětí však pokračovala silnějším hlasem: „Ovšem… pokud se ještě někdy dostaneme do podobné situace… budu se chovat stejně.“

„Byl bych zklamaný, kdyby ne,“ řekl Jeremy se šibalským úsměvem.

Cara se také mírně pousmála, a i přestože se dívala do jeho tváře, viděla také kapky vody, spadající mu z hnědých vlasů na ramena. Nevěděla proč, ale rozptylovalo ji to, přišlo jí pak daleko těžší nesledovat cesty, kterými se kapky ubíraly. Nechtěla, aby ji pohled na Jeremyho bez košile nějak rozrušoval, jenže právě tak tomu bylo.

Vší silou dál nutila oči hledět do jeho tváře, jenže – jak si po chvíli uvědomila – ani to nebylo to nejsnadnější. Stále víc jí připadalo, že se na ni dívá… jinak. Nejasně si uvědomovala, že se nedívá na jizvy ani na modřiny, dokonce jakoby se ani nedíval do jejích očí. Jakoby se díval dál.

Ona jeho modřiny a zatahující se škrábance ve tváři a po těle viděla, nedokázala se na ně ovšem soustředit.

Začínala si připadat jeho pohledem jako hypnotizovaná, takže když Jeremy udělal malý krok k ní, ani sebou netrhla. Jen si uvědomila, že svou ruku má dál na jeho hrudi.

Měla pocit, že se její mysl odloučila od těla, že sebe i Jeremyho pozoruje pouze jako divák. Neměla strach a nechtěla se hýbat. Netušila, kde se v ní ta otupělost vzala.

Překvapeně jí došlo, že to, co nazvala otupělostí, otupělost vlastně není. Nebylo jí jedno, co bude dál. Udivila samu sebe, když zjistila, že část jí si přeje – dokonce touží po tom, aby muž udělal další krok k ní, aby se na ni dál díval, sklonil se k ní a... Tentokrát si byla jistá, že by hlavou neuhnula. Druhá - menší část jí však neustále připomínala, co jí chtěl ještě před nedávnem udělat. Mihla se před ní vzpomínka na domov, na křičící lidi z města, na strach, který vnímala… Znovu se v ní rozzuřil boj, i když méně urputný, jelikož první část měla poněkud navrch.

Odloučení mysli od těla, které ještě před okamžikem pociťovala, však rázně ukončil dotek mužovy ruky. Cara sebou mírně cukla, sotva ucítila Jeremyho prsty na pravém boku, kde se jí lehce dotknul a vzápětí přejel k jejímu pasu.

Dívčina ruka sjela z jeho hrudi k předloktí, jakoby to byl reflex – ve snaze jeho dlaň stáhnout. V poslední chvíli si to však rozmyslela a nechala ruku na jeho. Srdce se jí mohutně rozbušilo a musela trochu zaklonit hlavu, aby muži mohla vidět do tváře, jelikož k ní přistoupil ještě o něco blíž. Vzápětí nato ucítila i jeho druhou ruku na svém pase. V ten moment si připadala jako socha – nehybná a také křehká.

Dál se dívala do Jeremyho tváře, ale nedokázala z ní nic určitého vyčíst. Jednou měla pocit, že v ní zahlédla odlesk bolesti a zvláštní smutek, poté vše zmizelo a jeho obličej se změnil v kamennou nicneříkající masku. Ta se zakrátko proměnila v živý výraz s vřelým pohledem a následně ji opět vystřídalo zdání netečnosti.

Pořád byla ztuhlá a dobře věděla, že zbýval jen malý kousek, aby se jejich těla přitiskla k sobě. Ta představa ji naplňovala podivným rozechvěním, které jí připadalo současně příjemné i nepříjemné.

Neměla ani ponětí, jak dlouho tak u sebe stáli, avšak náhle Jeremyho stisk kolem jejího pasu zesílil a než byla schopná cokoliv udělat, cítila, jak stoupá vzhůru.

Jeremy ji zdvihnul do vzduchu, jakoby nevážila téměř nic, a hned nato si ji přehodil přes rameno jako pytel s obilím.

Cara zděšeně zalapala po vzduchu do Jeremyho zad: „Co… co… to děláš?“

Rukama se snažila něčeho zachytit, jakoby se bála, že spadne. Muž jí však pravou paži pevně ovinul kolem pasu.

„Vytahuju tě z vody, přesně jak jsi navrhovala,“ odvětil a udělal ve vodě krok ke břehu.

Tam se chytil jedné z větví stromu, aby se lépe dostal nahoru. Cara se ihned pokoušela dostat dolů, jenže paže kolem jejího pasu byla jako přikovaná.

Ztuhla, jakmile si všimla, že se muž dostal na břeh a opatrně pohlédla dolů. S úlevou vydechla, sotva spatřila, že má Jeremy kalhoty. Vzápětí ho kopla kolenem do hrudi.

„Pusť mě na zem!“ štěkla.

„Ale, no tak!“ zavrtěl hlavou. „Původně jsem ti sice naplácat nechtěl,“ dodal, jakmile byl krok od břehu, „ale pokud si nedáš říct,“ řekl důrazně a levou rukou Caru plácnul přes bok.

Dívka zavrčela a kopla ho znovu.

Tomu se muž jen zasmál a trochu si ji na rameni nadhodil.

Cara jej nejprve chtěla znovu kopnout, škrábnout nebo uhodit, jenže jakmile zdvihla ruku, aby to udělala, dostala jiný nápad. Muž byl na její odpor zjevně připravený, a proto sebou přestala házet.

Jeremy šel klidně dál podél jezera a potutelně se při tom usmíval.

Cara se mírně vyklonila na bok a svými prsty hbitě zajela pod mužova žebra. Neměla ani zdání, zda je lechtivý, avšak náhlé cuknutí, které následovalo a povolení stisku kolem jejího pasu jí napovědělo, že zjevně je. Nezaváhala a kopla ho zase, současně s tím popadla jeho paži, kterou se jí podařilo na vteřinu mírně nadzdvihnout, aby proklouzla.

Tvrdě dopadla na nohy na zem, kde málem ztratila rovnováhu.

Co ovšem nepředpokládala, byla Jeremyho snaha zabránit jí v úniku. Popadnul Caru za předloktí, aby jí zastavil. Jenže mokrá noha mu podjela na hladké trávě. A než se oba nadáli, padali zpátky do jezera.

Hladina se mocně rozčeřila a následně zavřela. Ovšem jen na okamžik, jelikož vzápětí se Cara vyhoupla nad hladinu. A hned nato také Jeremy. Oba se lapavě nadechli vzduchu a snažili se vytřít vodu z očí.

Hned jak se jejich zrak zaostřil, okamžitě se navzájem probodávali zuřivým pohledem. Nicméně jim to dlouho nevydrželo. Cara totiž po chvíli zírání na Jeremyho vyprskla smíchy.

Jeremy se zamračil, jelikož neměl ponětí, čemu se směje. Jenže její smích byl pro něj nakažlivý a tak se jeho stažená tvář uvolnila, koutky úst se zdvihly nahoru a s lehce nechápavým výrazem se na dívku díval.

Cara se stále smála a opatrně udělala po dně pár kroků dopředu, až se k Jeremymu přiblížila. Natáhla ruku nad něj a stáhla mu z vlasů část nažloutlé popínavé rostliny, která rostla kousek pod břehem.

Jeremy povytáhl obočí: „No, hádám, že jsem s tím musel vypadat jako…“

„Trochu,“ přisvědčila Cara a začala se smát znovu.

Jeremy se při pohledu na ni rozesmál taky. Nedokázal si vzpomenout, kdy se smál naposledy, hádal však, že to už je hodně dávno. Přišlo mu to osvobozující a najednou si připadal, jakoby z něj spadlo nějaké břemeno.

Daleko víc než vlastní pocity si ovšem užíval pohled na smějící se dívku. Tvář se jí rozjasnila a i přes zranění vypadala hezky. Oči jí zářily živostí a bílé zuby mizely a objevovaly se, jak se dívka snažila potlačit smích, ale vůbec se jí to nedařilo.

Cara si nemohla pomoci, když se smát jednou začala. Ani ona nevěděla, kdy se doopravdy smála naposledy. Cítila, že to napětí, které už tolik dní její tělo svíralo, zmizelo.

Muž zničehonic utichl a podíval se na dívčino rameno.

„Něco po tobě leze,“ trhnul k rameni hlavou.

Cara se dosmála a otočila hlavou tam, kam ukazoval.

„Lháři,“ vydechla a uhodila rukou do vody, která se rozstříkla Jeremymu do obličeje, takže jen stačil zavřít oči.

Cara se ihned otočila. Chtěla zmizet pod hladinou a odplavat o kus dál. Jeremy se po ní ovšem bleskově natáhnul a chytil ji za paži. Dívka se mu však vykroutila a už málem sjela pod hladinu, když muž udělal krok vpřed. Chytil ji druhou paží pevně kolem pasu a přitiskl si ji k hrudi, kde si ji vzápětí přidržel i druhou paží.

„Pěkný pokus,“ přiznal a uznale kývnul hlavou.

Dívka rychle vydechla a zakláněla hlavu, aby na něj viděla. Nechtěla na něj být tak nelepená, jenže podle jeho stisku poznala, že ji hned pustit nemíní. Vytáhla z jeho sevření tedy aspoň ruce a zapřela se jimi o jeho hruď.

„Můžeš mi říct,“ začala a snažila se zklidnit dech, „proč se mě pořád snažíš chytit?“

„Nejspíš proto, že se mi pořád snažíš utéct,“ odpověděl Jeremy s mírným úsměvem.

Dívku ta odpověď překvapila i pobavila zároveň, a proto se také pousmála: „Pak ale základní otázka zní, proč mě vůbec chceš chytat?“

Lehce zdvihla obočí a čekala na odpověď.

Po jejím dotazu však muž zvážněl a na chvíli zavládlo naprosté ticho. Následně spustil jednu ruku z Cařina pasu a zdvihl ji k její tváři. Špičkami prstů jí jemně přejel po líci a pak ruku spustil.

„Možná proto…“ řekl potichu, „že nevím, jak dlouho to budu ještě moci dělat.“

Cařino obočí se stáhlo a nechápavě se na něj zadívala.

Na Jeremyho čele se objevilo pár vrásek. Právě se tvářil tak smutně, jakoby mu někdo umřel. Dívka nevěděla, co za tou změnou stojí. Už se skoro chtěla zeptat, když v tom mírné zurčení vody a zpěv ptáků proťala souhra vícero zvuků vycházejících od nádvoří.

Oba se otočili. Slyšeli mnoho utíkajících nohou a pár hlasů, které na sebe něco rychle pokřikovaly.

„Myslím, že bychom měli raději jít,“ řekl Jeremy bez špetky humoru v hlase.

Cara pohlédla na jeho čelo najednou stažené starostmi místo smutkem a přikývla.

„Pro tvoje šaty dojdu, ty už jdi na druhou stranu,“ ukázal ke keřům na protějším břehu.

Nečekal na její odpověď, přešel ke břehu a vylezl z vody. Cara se za ním dlouho nedívala a udělala, co jí řekl. Vylezla na břeh také a vyždímala si ze sukně vodu.

Pak spěšně přešla ke keřům, u nichž měl Jeremy své věci, a nejistě pohlédla směrem k nádvoří i přesto, že na něj odtud dohlédnout nemohla. Sotva však začala uvažovat, co je příčinou onoho nenadálého ruchu, uslyšela za sebou rychlé kroky.

Otočila se a spatřila Jeremyho, který k ní běžel. Rychle se rukama objala kolem hrudi.

„Vezmi si na sebe můj plášť, na převlékání do suchého teď není čas,“ řekl spěšně, když dobíhal.

Cara se nejistě sehnula pro plášť a přehodila jej přes sebe.

„Co se děje?“ zeptala se a utáhla si tkanici kolem ramen.

„Nevím,“ odvětil a posbíral zbytek svých věcí. „Vezmi je,“ dodal a podal jí jejich oblečení a Cařiny boty. Poté se spěšně obuli.

Jeremy pak dal ruku kolem dívčiných zad a pečlivě prohlédl okolí.

„Rychle, pojďme,“ řekl a vyšli směrem ke schodům na nádvoří.

Cara se na něj koutkem oka dívala a cítila, jak ji jeho paže tiskne k němu. Výraz jeho tváře však nevypovídal o ničem jiném kromě ostražitosti. Jakmile se dostali ke schodům, Jeremy paži stáhnul a šel dopředu. Levou paži držel nataženou za sebou před Carou a v pravé svíral meč.

Pohled na nádvoří jim však vysvětlení rozruchu neposkytl. Stálo tam jen pár mužů, kteří se rozhlíželi kolem, stejně jako muži na stráži a na hláskách. Ze stáje teď vyjelo pět mužů na koních. Projeli otevřenou branou, která se za nimi ihned zavřela.

Jeremy na poslední chvíli zahlédl, že jeden z mužů právě odvádí nějakého koně do stáje a pokud se dobře pamatoval, tenhle kůň nebyl jejich. Viděl z něj už sice jen grošovaný zadek a černý ocas, ale byl si jistý, že nepatří žádnému z mužů na hradě.

Muži, kteří si jejich příchodu všimli, je nebrali moc na vědomí a dál se věnovali pozorování okolí.

Jeremy vydechnul a povolil sevření meče. Potom se vrátil vedle dívky a dotekem ruky jí naznačil, aby s ním šla dál. Klidně prošli nádvořím a ke vstupní bráně. Jen co zabočovali ke kuchyni, uviděl Jeremy, jak po schodech sbíhá Peter a se značnou úlevou žene k nim.

Než k nim stihl dojít, otočil se Jeremy k dívce: „Běž se tam převléct.“

Cara zmateně přikývla a zmizela v kuchyni.

„Jak…“ začal Peter, ale muž ho utnul.

„Vysvětlím ti to potom. Nic se nestalo… Co se děje tady? Co ten poplach?“ vyptával se Jeremy ihned.

Peter s úlevou vydechl: „No, podle toho, co jsem zaslechl, když jsem tu holku hledal všude po hradě, tak sem právě přijel nováček. Takže běžná opatření.“

Jeremy přivřel oči: „A kdo s ním je a kde?“

„Jako obvykle,“ mávnul rukou Peter. „Je s Gilem ve zbrojnici.“

„Jak mu je?“

„Komu? Gilovi nebo tomu chlapovi?“

Jeremy povytáhl obočí.

„No, vždyť víš – je to Gil. Má pár jizev navíc, ale myslím, že to je tak všechno. Zahlédl jsem ho jen na chvíli. Ten se nezmění, ani kdybys ho mlátil dvakrát denně.“

Jeremy se zasmál a otočil se ke kuchyni.

„Zdravím, bratře,“ ozvalo se před ním.

Jeremy se obrátil a uviděl Marcuse s nepěkným úsměvem, jak jde do vedlejšího sálu.

Na jeho pozdrav jen krátce kývnul hlavou a dál mu nevěnoval pozornost.

„Vzal jsi divoženku vyvenčit?“ zeptal se se smíchem, než vstoupil do dveří.

Jeremy ho probodl zuřivým pohledem a silně stisknul čelist - dál se ho snažil ignorovat.

„Díky, Petere,“ promluvil k zpátky k příteli. „Teď už si ji pohlídám sám. Ten… zbytek ti vysvětlím třeba zítra.“

„Dobře, a… co tvoje cesta?“ zeptal se Peter a ztišil hlas.

„Myslím, že to dopadlo dobře. Souhlasili,“ zašeptal Jeremy.

„Vážně? No, tak to máme z poloviny vyhráno, ne?“

„Možná… ale i kdyby – tak jen z poloviny,“ řekl s povzdechem.

Peter pokrčil rameny a Jeremy jen přikývl: „Já vím… s tímhle vším si nemůžu být jistý nikdy.“

„Přesně… No, tak já půjdu. A nezapomeň, že mi dlužíš vysvětlení. Usnul jsem jen na chvíli,“ dodal nevěřícně.

Jeremy se jen zasmál a sledoval, jak se Peter vrací nahoru.

Potom se otočil ke kuchyni a vešel dovnitř.

Cara tam už seděla na židli. Vzala si na sebe hnědé šaty ke kolenům s krátkými rukávy a černou šněrovačkou. Vlasy měla ještě stále mokré ale už rozčesané. Jeremy musel uznat, že voda na ni měla téměř zázračné účinky. Bledé tváře dostaly nádech růžové, rty zčervenaly, oči se projasnily a její pleť čistotou přímo zářila. Celkový dojem kazily jen šrámy a modřiny.

Musel se držet, aby u ní ztuhle neztroskotal pohledem jako poslední dobou téměř pokaždé.

„Ehm… já se… půjdu převléct vedle. Pak se… vrátíme do pokoje, tak nikam… nechoď,“ promluvil pomalu a zamířil k prádelně.

„Dobře,“ přikývla Cara a snažila se neprohlížet si ho, jak kolem ní procházel.

Jeremy vešel do prádelny a pro jistotu za sebou nezavřel dveře. Rychle přešel k policím s prádlem a vytáhl si čisté hnědé kalhoty a béžovou košili.

Už chtěl věci položit na stůl, když se zastavil a naslouchal. Měl dojem, že ve vstupní síni někdo něco křičí. Zaslechl však jen útržky slov, které mu nepřipadaly důležité, a proto hodil oblečení na desku stolu a rozvázal si kalhoty a sundal boty. Napadlo ho, že se někteří z mužů dostali do sporu a dál tomu už nevěnoval pozornost.

Hodil kalhoty do jednoho z věder na špinavé prádlo a obléknul si suché. Rychle pak vklouznul do bot.

Jakmile si přes hlavu přetahoval košili, poznal, že řev zesílil. Zavrtěl hlavou, ovšem sotva zaslechl slovo ‚holka‘ znovu zbystřil.

„A jenom díky ní ji podřízli! Hloupá husa! Ale co čekat od děcka děvky a hlupáka! Žádná odvaha jenom strach! Nebýt jejího přítelíčka…“

Víc Jeremy nevnímal, protože uslyšel v kuchyni spadnout židli. Už poznal, že hlas, který řval na celý hrad, patřil Marcusovi. Rychle přešel ke dveřím a prudce je otevřel.

Židle, která spadla, byla ta, na níž ještě před chvílí seděla Cara. Jeremy se zděšeně podíval ke dveřím a viděl pouze kousek dívčiny sukně, která se mihla ve dveřích.

„Caro!“ vykřikl a s vytřeštěnýma očima se rozběhl za ní.

Když se ale dostal ke dveřím kuchyně, viděl, jak se dívka prosmekla mezi několika muži a vrhla se na Marcuse, který k ní stál zády.

 

 

 

 

 

 

Cena odvahy - XX. kapitola

Copyright © 2012 Anne Leyyd

© 2011 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si web zdarma!Webnode