„Fantazie je důležitější než informace.“ A.E.

4. kapitola - odplata

 

 

 

 

         Caru probudilo zaklepání na dveře.

Trhla sebou a první, co instinktivně udělala, bylo chňapnutí po dýce, ležící u její pravé ruky. V dalším okamžiku střelila pohledem po muži.

Soudě dle toho, v jaké pozici byl, se probudil a udělal totéž, co dívka, s tím rozdílem, že v ruce nedržel dýku, ale byl ve střehu, připravený se bránit.

Zlostně na sebe pohlíželi, což vypadalo trochu legračně, jelikož oba měli oči ještě napůl zaslepené spánkem, a tak se navzájem viděli poněkud rozmazaně.

Když se zaklepání ozvalo znovu, muž nevěřícně protočil oči: „No, tak běž!“ houkl na ni.

Cara zmateně pohlédla od muže ke dveřím a zpět. Neměla nejmenší tušení, co to má znamenat.

„Jsi hluchá?“ zeptal se posměšně. „Tak padej už!“

Dívka se zvedla a zatnula zuby, protože při tomto pohybu ji rozbolelo celé tělo a to ještě víc, než včera.

Pomalým krokem zamířila ke dveřím. Očima spočívala na muži a v ruce pevně třímala dýku. Srdce jí opět začalo zrychleně tlouct a její čelist byla křečovitě zatnutá.

Než natáhla ruku ke dveřím, zhluboka se nadechla. Poté se chopila závory a zvolna otevřela.

Když však viděla, kdo je na chodbě, trochu se jí ulevilo.

Byla to starší žena, mající na sobě prostý oděv služky, na hlavě bílý čepec a v ruce držící prázdné vědro.

Ve tváři měla plno vrásek a její modré oči působily poněkud vybledle. Hnědými vlasy jí na několika místech prosvítaly stříbrné  a přesto, že se na Caru mračila, nepůsobila na ni nějak odpudivě.

Žena ji přejela pohledem od hlavy k patě a nevěřícně zdvihla obočí.

„Tak pojď,“ řekla nakonec a otočila se ode dveří.

Dívka na vteřinu zaváhala a pak za ní nejistě vyšla.

Dveře za sebou zavřela tiše, i když si přála s nimi prásknout, jak nejvíc by dokázala.

Dýku držela stále v ruce, ovšem tak, aby ji žena nemohla vidět. Byla odhodlaná si tuto jedinou zbraň střežit jako oko v hlavě.

Žena nemluvila, neotáčela se. Šla chodbou dál a Cara si uvědomila, že jde stejnou cestou jako včera v noci s mužem.

Když míjely velký sál, v němž včera také byla, zabočila žena doprava a po několika málo schodech sešla dolů.

Dívce došlo, že jdou možná do kuchyně a žena byla pravděpodobně hospodyně.

Jen co si to uvědomila, vyhrkla: „Kde je Selena a Sarah?“

Žena se zastavila a otočila se k ní. Očima přimhouřenýma přísným pohledem si dívku měřila.

„První by sis měla uvědomit, že tady se nemůžeš chovat tak, jak ses chovala doposud. Pokud to nepochopíš, zaplatíš za to. Ber to jako radu, rozumíš?“ řekla a zdvihla obočí.

Cara poněkud neochotně přikývla, ovšem jen proto, aby ženu moc nepopudila a dozvěděla se od ní to, co chtěla vědět.

„Kde jsou?“ zeptala se mírnějším hlasem.

Žena se obrátila a pokračovala v cestě.

„V sále - chystají stůl ke snídani,“ odvětila. „Neboj se, přidáš se k nim.“

Po chvilce vešly do středně velké místnosti. Nebyla to kuchyně, jak si Cara původně myslela, ale prádelna. Byla zde velká káď a tři o něco menší. Police byly plné čistého prádla a na kamenné podlaze stálo několik věder s vodou, jiné byly prázdné.

Uprostřed byl velký, pečlivě vydrhnutý stůl, na který žena položila vědro, jež sebou nesla. Potom přešla k jednomu vědru s vodou, vzala ho a přelila do toho na stole.

Poté se otočila ke Caře a znovu si ji prohlédla. Tentokrát ještě pečlivěji, než před chvíli u mužova pokoje.

„Ovšem dřív, než se pustíš do nějaké práce, tak se dáš do přijatelného stavu. Vypadáš, jako kdybys prolézala kdo ví čím,“ řekla žena a zavrtěla hlavou.

Cara pohlédla na své ruce, jež byly od krve a zaschlého bahna, které nesmyla voda, co na ni muž vychrstnul.

„Máš tu všechno potřebné, tak se do toho dej,“ kývla žena k vědru.

Pak se otočila a odešla pryč.

Cara se za ní chvíli dívala a čekala, zda se nevrátí zpátky. Po minutě čekání však dospěla k závěru, že ji opravdu nechala o samotě.

Přešla tedy k vědru a na židli, jíž si předtím nevšimla, spatřila čisté oblečení, osušku, houbu, mýdlo a hřeben.

Zhluboka se nadechla a položila dýku na podlahu. Pak ze sebe rychle stáhla své špinavé šaty, přičemž se neustále dívala ke dveřím a rozhlížela kolem.

Kdyby někdo šel, chtěla se rychle schovat, protože na hradě plném mužů bylo to nejhorší, co si dokázala představit, pokud by ji někdo viděl nahou – jaká snadná kořist.

Spěšně se chopila mýdla a houby, namočila je do vody a začala si drhnout své značně špinavé tělo.

Přesně jak předvídala – na mnoha místech se začínaly objevovat modřiny a kde nebyly, tam měla tenčí krvavé šrámy od boje s mužem.

Po chvilce se chvěla zimou, jelikož voda byla ledová. Přinutilo ji to k ještě větší rychlosti a tak ze sebe drhla krev a špínu takovou silou, až jí kůže zčervenala.

Menšími okny dovnitř pronikalo světlo, které na kamenné podlaze vytvářelo světelné obdélníky a hřálo dívku do nohou.

Jakmile byla s drhnutím své kůže hotova, kvapně se osušila a vzala šaty, které jí žena připravila.

Byla to hnědá sukně pod kolena, hnědý živůtek a bílá košile s krátkými rukávy k ramenům s výstřihem, který odhaloval její dekolt víc, než by chtěla. Pokoušela se to nějak upravit, dosáhla však jen toho, že si košili stáhla kousek přes ramena a proto s povzdechem vrátila vše na původní pozici.

Poté se chopila hřebenu a dala se do vyčesávání trávy ze svých vlasů. Šlo to docela těžko, ale nakonec se jí to podařilo. Když cítila, že je má někde trochu slepené od bahna nebo krve, snažila se to vodou nějak spravit, nic slavného to ovšem nebylo.

Jakmile si vlasy zaplétala do copu, současně se rozhlížela, hledajíc vhodnou skrýš pro dýku.

Po chvíli příhodné místo objevila. Spletený cop odstrčila za rameno a vzala zbraň.

Přešla k policím s prádlem a dřepla si.

Mezi prvním patrem police a zemí byla menší mezera, vhodná přesně pro to, co potřebovala. Schovala dýku tam - zasunula ji úplně dozadu a postavila se.

Jen co přešla k vědru, vrátila se zpátky žena.

Přejela po Caře očima a kývla hlavou: „No, to už je podstatně lepší. Teď běž na zahradu a pomoz jim se zeleninou na oběd.“

Žena ukázala rukou ke schodům a přešla k polici s prádlem, kde vzala pár prostěradel.

„Na co čekáš?“ zeptala se jí, jakmile si všimla, že se Cara ani nepohnula.

„Už jdu,“ odvětila dívka a vyběhla z místnosti.

Jakmile byla venku, docela nejistě pohlédla k bráně vedoucí na nádvoří.

Stála u zdi a bála se udělat další krok. Bála se, že potká nějakého muže, nebo i více mužů, a při vzpomínce na dýku, ležící teď dostatečně daleko od ní, se jí do další chůze chtělo ještě méně. Nemohla si ji ale vzít sebou. Kdyby ji se zbraní někdo uviděl, přišla by o ni. Navíc kvůli kratší sukni a nízkým botám na tkanice, by ji neměla kde skrýt.

Bylo jí ovšem jasné, že stát do nekonečna tady nemůže, a proto se nadechla a vyšla.

Šla přímo směrem k bráně a k její hrůze u jejího konce spatřila stát čtyři muže – dva z každé strany - s meči na stráži.

Nezastavila se však, jen na okamžik zavřela oči a pevně stiskla čelist. Prsty zaťaté do dlaní měla pro případ nouze, aby mohla okamžitě případnému protivníkovi vrazit.

Nedívala se na ně. Nechtěla je provokovat a proto zrak upírala přes kamenné nádvoří na vnější bránu, další kus dřeva - navíc pobitý  železem, který jí bránil v návratu k předchozímu životu.

Nádvoří bylo poměrně rozlehlé, obehnané dokola vysokou kamennou hradbou na jejíchž čtyřech hláskách, a to jen ze přední strany, stál v každé z nich muž s lukem a rozhlížel se po okolí.

Při pohledu na ně Caru zamrazilo. Najednou neměla nejmenší tušení, jak by se z tak dobře střežené pevnosti mohly dostat.

Zakázala si však teď takhle uvažovat. První musí získat větší přehled o celém dění a pak bude moci panikařit.

Za chůze si všimla, že po levé straně vede několik schodů dolů podél hradební zdi. A jak předpokládala – zahrada byla nejspíš tam.

Procházejíc kolem stráží, snažila se nebrat na vědomí jejich pohledy ani to, jak si mezi sebou začali něco šeptat a šla dál.

Když vyšla na nádvoří, zasáhly ji svou silou sluneční paprsky. Jindy by jim s radostí a úsměvem na tváři nastavila obličej, jenže právě tohle bylo nyní to poslední, nač myslela.

Došla ke schodům a sestoupila po nich.

Po pár krocích po trávě se podívala před sebe a spatřila zeleninovou zahradu, na jejímž konci byly ovocné stromy a v přední části mnoho záhonů s rostoucí zeleninou.

Zahradu obemykala hradba, která se táhla dokola po celém hradu a jež byla z této strany porostlá popínavou rostlinou s červenými květy.

Zde byla pouze jedna hláska, zato však se dvěma muži.

Po dalších několika málo krocích, kdy se zaměřila na záhony, si všimla Seleny, právě ukládající do ošatky okurky.

První, kdo si ovšem všimnul Cary, byla Sarah - zrovna skloněná mezi záhon mrkve tak, že nebyla skoro vidět.

Na její tváři se objevil široký šťastný úsměv. Bez jediného slova přeskočila přes tří zbývající záhony a rozběhla se ke Caře.

Ta se také pousmála a pospíšila si k ní, až se obě pevně objaly. Po chvilce se k nim připojila i Selena.

Všechny tři se pár sekund držely v objetí, dokud je hlas od jednoho ze vzdálenějších záhonů nepřiměl objetí ukončit.

„Do práce! Zbláznily jste se?!“ zavolal na ně menší muž v bílé zástěře, jehož si Cara předtím vůbec nevšimla.

Byl téměř plešatý a právě se tvářil vyděšeně.

Selena vzala Caru za ruku a společně se vrátily k místu, u něhož pracovala Sarah, a byl současně dost blízko u záhonu s okurkami, u něhož zase sbírala plody Selena.

Cara se dala do vytrhávání mrkve a pokládala je do košíku.

„Jste v pořádku?“ zeptala se potichu a otřepala z mrkve hroudu hlíny.

„Ano, jsme,“ odpověděla Selena. „Nic se nám nestalo. Ale co ty?“

„Jsem… taky v pořádku. Je mi dobře,“ odvětila Cara a usmála se.

Jenže při vzpomínce na Marcusova slova, když jí sliboval, ať se těší, až se s ním setká, že bude žadonit o smrt, se jí sevřela hruď a její úsměv se změnil na křečovitý.

Zamaskovala to však skloněním se nad záhon. Nechtěla, aby si o ni dělaly strach. Samy musely být vyděšené víc, než dávaly najevo.

„Oni ti ublížili, že?“ zeptala se jí Sarah šeptem, dřepla si k mrkvi a vzala ji za ruku.

Cara na ni pohlédla a měla co dělat, aby jí z očí nevyhrkly slzy. V další vteřině si to ale přísně zakázala. Nemohla té malé holčičce přidat k jejímu vlastnímu trápení ještě její. Bylo toho na ni víc, než dost.

„Ne, neublížili,“ řekla a usmála se na ni. „Nedovolila jsem jim to. Bránila jsem se. Opravdu – jsem v pořádku.“

Stiskla jí ruku a pohladila ji po tváři.

Chtěla se jich ještě zeptat na tolik věcí, jenže muž, který tam byl s nimi, a jak Caře došlo - byl kuchař, jim řekl, že zeleniny už je dost a půjdou ji připravovat do kuchyně.

Musely tedy zapomenout na nerušený rozhovor a jít za ním.

Až do poledne tak připravovaly v kuchyni oběd.

Jediné výhody, které z toho Caře vyplynuly, byly ty, že nemusela jít ven mezi muže, a že také dostaly něco k jídlu. A jelikož skoro den nic nejedla, přivítala to s povděkem, protože jí už začínalo být špatně.

V kuchyni pomáhalo asi deset dalších žen, které byly přibližně ve věku hospodyně, která se, jak se Cara z řeči mezi ostatními dozvěděla, jmenovala Evelyn.

Kolem třetí hodiny odpoledne ji poslala zalít květiny v kořenáčích, které byly na terase, nacházející se na opačné straně, než zahrada.

Cara tedy vzala vědro a šla. Cestou kromě stráží u brány nikoho nepotkala, za což byla vděčná.

Jen co na terasu vešla, vydechla, protože se jí naskytl tak nádherný výhled na zahradu i na horizont s horami a lesy kolem, jaký ještě nikdy neviděla.

Byla by si ho plně vychutnávala, náhle ji však naprosto přestal zajímat.

Na terasu z boku vstoupili dva muži.

Došlo jí, že do teď seděli na kamenné lavici, po pravé straně terasy.

Prvního Cara poznala okamžitě - byl to ten, s nímž v noci zápolila. Tentokrát už byl oblečený. Měl na sobě prostou bílou košili a hnědé kalhoty.

Druhý vypadal mladší než on. Měl delší černé vlasy po ramena, modrou košili a černé kalhoty.

Oba se právě o něčem bavili a jí si vůbec nevšimli, protože pokračovali dál - k přední části terasy.

Cara se zhluboka nadechla a ruce se jí roztřásly zlostí. Očima probodávala mužova záda a chvilku váhala nad tím, co ji právě teď v tuto chvíli napadlo udělat.

Po pár vteřinách se ovšem narovnala a vyšla rázným krokem směrem k nim.

Když od nich byla vzdálená na čtyři metry, zavolala: „Hej, ty!“

Muži se překvapeně otočili a pohlédli na ni.

Ten, jehož Cara neznala, se podíval na svého společníka, který měl ve tváři nefalšované překvapení, díky čemuž i mírně pootevřel ústa a nepřestával na ni hledět.

Dívka jeho překvapení využila a bleskově na něj vychrstla celé vědro s vodou, mající původně na květiny.

Muž zalapal po dechu a zůstal stát jako opařený. Po chvilce vyplivnul vodu.

Jeho druh na to zíral s ústy dokořán a s cukáním v koutcích - jak přemáhal chuť se rozesmát.

„Teď jsme na tom stejně,“ pronesla Cara razantně, otočila se na patě a zamířila pryč.

Jen co byla dostatečně daleko, mladší muž se naplno rozesmál.

„Tak to je ona, jo?“

Další záchvat smíchu.

„Tedy řeknu ti… to je divoženka,“ řekl, poplácal svého druha po rameni a opět se začal smát.

Muž vyplivnul zbytek vody a stáhl si mokré vlasy z čela.

„To už ta potvora přehání,“ vydechnul. „Dneska jí to ale hodlám spočítat… Bude litovat,“ ucedil nakonec se zaskřípěním zubů.

Avšak mohl mít zlost jedině sám na sebe. Moc dobře si byl vědom, jak na ni zíral, protože ta cuchta, s níž polovinu noci probojoval, se vůbec neshodovala s tou, která před ním stála před chvilkou.

Musel uznat, že byla hezká. Dokonce moc hezká. To však stejně neměnilo nic na tom, co už si na ni připravil. Tentokrát už nebude moct dělat nic a bude se muset smířit s tím, že skončí tam, kde skončí – v jeho posteli.

Docela se na to začínal těšit. Nejen proto, že se jí chtěl pomstít, ale teď - když ji viděl, jak ve skutečnosti vypadá, ho ta představa neskutečně lákala.

 

 

 

Cara měla až do večera daleko lepší náladu. Teď se na Selenu a Sarah mohla usmívat přirozeně, bez nějaké křeči nebo přemáhání. Stále totiž před očima viděla mužovu překvapenou a hned nato zmáčenou tvář.

Cítila z toho obrovské uspokojení. Sice to nebylo nějaké zvláštní zadostiučinění, jen mu tím dokázala, že si od něj nedá nic líbit, a to jí pro tuto chvíli bohatě stačilo.

Na Marcusova slova se snažila nemyslet. Podle toho, že ho nikde neviděla, ani o něm neslyšela někoho mluvit, ji napadlo, že si třeba zranění, jež mu způsobila, vyžádá o něco delší čas na zotavení, a to jí dodalo kapku naděje.

Naprosto ji proto vyvedlo z rovnováhy, když se vrátila k večeru do kuchyně a uviděla na zemi třesoucí se Sarah, jak si tiskne hlavu ke kolenům a pláče.

Rychle odhodila koště, které právě držela v ruce, a přiskočila k ní. Opatrně se jí dotkla, načež sebou dívenka trhla a zvedla k ní vyděšenou tvář.

Jen co spatřila, že je to Cara, vrhla se jí kolem pasu, pevně ji objala a dál se otřásala vzlyky.

„Sáro… no, tak, co se děje? Ublížil ti někdo?“ zeptala se jí mírným hlasem a dlaněmi jí přejížděla po zádech.

Cítila, jak zavrtěla hlavou a pak jí došlo, že nikde nevidí Selenu.

„Kde je Selena?“ zeptala se a již se hrozila případné odpovědi.

„Ve… ve stájích… s… s… s Eve… lyn,“ odvětila Sarah mezi pláčem.

Dřív, než mohla Cara vydechnout úlevou nebo se začít ptát, co se stalo, zvedlo k ní děvče hlavu a s uplakanou tváří se na ni podívalo.

„My tu… budeme už… napořád… Nikdy se nevrátíme domů… viď… Nikdy…“

„Ne, Sáro,“ zavrtěla Cara rázně hlavou a přejela dívence dlaněmi po tvářích a setřela jí slzy.

„Vrátíme se, slibuju ti to. Hned… hned to sice nebude, ale slibuji ti, že se…“

Náhle se zarazila, protože zaslechla dusot kroků, mířících k nim.

Otočila se právě včas, aby uviděla tři mohutné muže, kteří právě vráželi skrz dveře do kuchyně.

Cara se rychle postavila, jenže než stačila popadnout pánev, nebo jeden z nožů, které měla kousek od ruky, vrhli se ti tři na ni a zabránili jí tak v jakémkoli pohybu.

„Pusťte mě! Slyšíte! Pusťte mě!“ řvala na ně, kopala, trhala sebou a snažila se vyprostit z jejich sevření.

Nebylo to však nic platné, protože dva ji popadli za ruce - z každé strany jeden, a třetí za nohy, takže ji teď spíše nesli než vedli ven.

„Nechte ji!“ uslyšela Cara hlas Sarah.

Zahlédla a ucítila, jak se její malá ruka zachytila o její rukáv, pokoušejíc se táhnout ji nazpět.

„Ty padej!“ houkl na ni jeden z mužů a rukou ji odstrčil tak, až skončila na zemi.

„Nech ji, ty bastarde! Pusťte mě!“ zařvala na ně Cara.

Stále se pokoušela dostat z jejich sevření a pořád bez úspěchu.

Když ji nesli skrz dveře, uslyšela zděšený výkřik Sarah a zahlédla její drobnou postavu na zemi, jako by byla v křeči a její oči, v nichž čišela taková hrůza a strach, jaké snad do té doby u nikoho neviděla.

Tenhle obraz jí zůstal před očima a tak ji vytrhl z vnímání reality, že skoro zapomněla, že se jí muži zmocnili a někam ji nesou.

Ze zamyšlení se probrala až v momentě, kdy ji nesli chodbou k otevřeným dveřím do jednoho z pokojů.

Než se ovšem vzpamatovala natolik, aby se začala znovu bránit, už ji pokládali na postel.

Jen co pod sebou ucítila polštář a přikrývku, rázem se vzchopila, a snažila se opět osvobodit. Zkoušela někoho z nich kopnout, škrábnout nebo kousnout – všechno však bylo marné.

Vzápětí si se zděšením uvědomila, že ji přivazují provazem kolem zápěstí na obou rukách ke sloupkům postele.

Jen co byli hotovi, muž, držící její nohy, ji pustil a chtěl od ní ustoupit.

Cara zavrčela a vykopla nohou tak, až ho zasáhla do zad, takže se trochu zakymácel.

Zastavil se a přešel k ní. Posměšně se na ni podíval a uhodil ji. Vzápětí na to si její obličej chytil rukou a natočil ho k sobě.

„Dobrou noc,“ řekl se škodolibým úsměvem.

Cara mu tvář vytrhla a zuřivým pohledem sledovala, jak odchází pryč.

Jen co jí všichni tři zmizeli z dohledu, uvědomila si, že v pokoji sama rozhodně nezůstala.

Zrak jí ve vteřině padl na muže, ležérně se opírajícího o bok krbu a nespouštějícího z ní oči.

Byl to ten ze včerejší noci.

S jedním koutkem úst zvednutém v úsměvu se na ni díval.

Dívka byla naprosto ztuhlá šokem a nevěřícně na něj zírala.

„Tak… doufám, že ti nebude vadit, když… budeme pokračovat tam, kde jsme včera skončili – nebo abych byl přesnější, co jsme včera, díky tvé… tvrdohlavosti, nestihli,“ pronesl klidným hlasem a pomalu se rozešel k posteli.

Cara zkusila pohnout rukama, ale byla přivázaná tak pevně, a její paže téměř napnuté, až je pomalu ani neohnula v loktech.

Muž udělal poslední krok a byl teď těsně u ní.

Pozvolna k ní zvedl svou ruku a hřbetem prstů pomalu přejel od provazů na jejím zápěstí až k rameni, kde začínal rukáv její košile.

Cara se málem otřásla odporem, hleděla mu však neustále do očí a v mysli se jí točily obrazy včerejšího dne i noci.

Tvář Marcuse nakonec ovšem vystřídal vyděšený obličej Sarah.

Muž se posadil na postel a vzápětí se nad ni vyhoupl.

Rozkročil se tak, že jeho kolena obemykala její boky, jednou rukou se zapřel a naklonil se nad ni.

Chvilku ji jen pozoroval a pak konečky prstů volné ruky lehce přejel přes její dekolt a sklonil svou tvář k její ještě blíž.

„Možná,“ zašeptal u její tváře, „to nebude tak strašné, jak si myslíš.“

Zrakem přitom přejížděl mezi jejíma očima a ústy.

 

 

 

 

 

 

 

 

Cena odvahy - IV. kapitola

Copyright © 2011 Anne Leyyd

© 2011 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si web zdarma!Webnode