„Fantazie je důležitější než informace.“ A.E.

7. kapitola - Soucit versus zvědavost

 

 

 

 

Ta věc, která ho nakonec přiměla ukončit souboj ve vlastním nitru, byl záblesk zbraně, jíž na dívku muž vytáhnul.

Jen co spatřil odraz světla od čepele, seskočil z hradby.

Přistání na zem bylo poněkud tvrdší, zmírnil ho však tím, že se stočil na bok.

Poté vyskočil na nohy a pod větvemi stromů se rozběhl k místu, které dosud jen pozoroval.

Sám nevěděl, proč vlastně tak pospíchá.

Bylo to snad proto, že nechtěl, aby ji dostal dřív někdo jiný, než on? Nebo proto, že nechtěl, aby na ni útočili ozbrojení, když ona nebyla? Nebo jen nechtěl, aby jí ublížili? Bylo mu jí snad líto?

Nedokázal si na ty otázky sám odpovědět, ale jeho nohy se odrážely od země čím dál rychleji.

Cestou přemýšlel, co jim vlastně hodlá říct. Přece tam nemohl přiletět a vyplísnit je za to, co jí chtějí udělat. Jak by potom vypadal?

V další vteřině ho ovšem napadlo skvělé řešení.

Když už byl jen pár metrů od cestičky, která vedla k záhonům a následně k sadu, zpomalil a přešel pouze do rychlé chůze.

Vzápětí nato spatřil, že dívka stále leží na zemi. Co ho však překvapilo nejvíc, bylo to, že se nehýbala.

Jeden z mužů na ní ležel a v ruce ještě pořád třímal dýku, na níž byla krev.

Druhý z muž byl hned vedle. Stál v mírném předklonu a držel se za rozkrok.

„Děvka!“ ucedil skrz zatnuté zuby.

Jak se muž k místu přibližoval, všiml si dívčiny ruky, která se mírně pohnula.

Ucítil zvláštní úlevu, protože ho napadlo, jestli není mrtvá.

Poté uviděl, jak jí muž, který na ní ležel, přejel rukou od kolene ke stehnu, snažíc se dostat ještě výš.

To však už byl dostatečně blízko. Sám nevěděl, jestli ho tak rozzuřilo toto a nebo to, z čeho se je chystal obvinit.

„Hej, vy dva!“ zařval na ně.

Oba sebou poplašeně škubli.

Ten, který se držel za rozkrok, se snažil s obtížemi narovnat. Jeho společník se poněkud neochotně zdvihl a narovnal se také.

Muž došel až k nim aniž se na dívku podíval. Přejížděl očima z jednoho na druhého a z očí mu sršely blesky.

Stále dost dobře nevěděl, proč vlastně - co je tím pravým důvodem.

„Co děláte tady, když máte být u brány na stráži?... Zapomněli jste snad na rozkazy, které máte dodržovat?“

Muži na sebe pohlédli a hned nato sklopili zrak k zemi. Neřekli ani půl slova a dál stáli jako zařezaní.

„Teď padejte zpátky a počítejte s tím, že si to s vámi vyřídím,“ řekl jim klidným hlasem, v němž se však nesnažil skrýt podtón zuřivosti.

„Ano, pane,“ odvětili současně a odešli.

Muž se otočil a sledoval je tak dlouho, dokud nezašli za roh hradby. Teprve poté se konečně podíval na dívku.

Už se nedivil, proč se nehýbala.

Bok hlavy měla totiž rozseknutý od pádu na kámen, vedle něhož spočívala její hlava. Celý spánek měla od krve, stékající jí po tváři ke krku - muži se s ní vůbec nemazlili.

Docela nevěřícně potom hleděl na ránu na její paži a stehnu, z nichž se také řinula krev.

Najednou nevěděl, co by měl dělat. Ještě pořád v něm hlodal pocit uražené hrdosti při vzpomínce na její vzdor a na to, že ho porazila.

Nakonec si však řekl, že když už se sem tak hnal, tak se aspoň podívá, jestli je jinak v pořádku.

Udělal k ní krok a dřepnul si - chtěl jí viděl lépe do obličeje.

Chvilku ji pozoroval a pak k ní pomalu natáhnul ruku, aby nahmatal tep.

V ten samý moment dívka otevřela oči.

Jen co Cara uviděla obrys postavy, naklánějící se nad ní, instinktivně sebou trhla a snažila se od něj odstrčit dozadu.

„Tá... hni,“ zachraptěla a z úst jí přitom vytekl pramínek krve.

Zapřela se dlaněmi do země a odstrkovala se od něj.

Hlava jí třeštila a bylo jí na zvracení. O bolesti zbytku těla ani nemluvě.

Kvůli slunci, proti kterému muž stál, mu neviděla do obličeje. Jen co se však dostala do stínu nejbližšího stromu, zamžourala do jeho tváře a oči se jí nevěřícně rozšířily.

Muž se mezitím postavil a zadíval se na ni s pokřiveným úsměvem a s výrazem, v němž se mísila nevěřícnost, naštvání a pobavení. Pořád si ještě nebyl jistý, který ten pocit u něj vlastně převládá.

Caře se točila hlava a bolela ji tak, jako by se jí do ní zabodávalo několik ostrých nožů. Zrychleně dýchala, jelikož bolest v celém těle ji vysilovala.

Chtěla se stočit do klubíčka a aspoň několikrát zaúpět bolestí, aby se jí ulevilo. Ovšem teď by to neudělala za nic na světě. Nechtěla před ním vypadat slabě a poníženě, i když si tak stejně připadala.

Opět jí nebylo jasné, co tady dělá, ani na co čeká.

Bolest jí pronikala stále víc a tak ze zatnutými zuby řekla: „Přišel jsi… je vystřídat?“

Muž se tentokrát pousmál naplno, protože ho její dedukce naprosto pobavila: „Kdybych chtěl, už bych to dávno udělal, nemyslíš?“

Cara otřela krev, která si teď stružkou razila cestu k jejímu oku, do rukávu a pomalu se posadila.

Chtěla se co nejrychleji postavit a zmizet od něj co nejdál. Bylo jí však jasné, že jestli se postaví na první pokus, tak to bude pro její nohy zázrak.

Cítila, jak jí z ran stále vytéká krev.

Nakonec se dostala do kleku a poté na všechny čtyři, kde se zapřela dlaněmi o zem.

Tvář zkřivenou bolestí zdvihla k muži, který tam ještě dosud stál a hleděl na ni.

Připadala si skutečně zdrcená do prachu a ještě před tím, před kým chtěla mít hlavu vždycky hrdě vztyčenou. Tak poníženě si ještě nikdy ve svém životě nepřipadala, což jí k bolesti, kterou právě cítila, ještě přitížilo.

„Jestli nemáš v plánu… dodělat jejich práci… tak na co tady… čekáš?“ řekla a vyplivla z úst krev.

Uvědomila si, že kromě krve, má na tváři ještě hlínu a to ji opravdu povzbudilo.

Muž se na ni zvědavě díval a musel uznat, že její poznámka je celkem trefná.

Na co tady vlastně čekal? Pořádně sám nevěděl, ale nehnul se ani o píď.

Nakonec však nasadil svůj známý znuděný výraz a odpověděl: „Popravdě… čekám až uhneš. Chci si sednout pod ten strom.“

Kdyby Cara měla něco po ruce, v tu ránu by to po něm mrskla.

Měla sto chutí mu říct, že tady je dost jiných stromů a že si může sednout kamkoliv jinam a ji nechat na pokoji. Usoudila však, že by to byl beztak zbytečný pokus.

Šlehla po něm zlostným pohledem a pomalu se zkoušela postavit.

Podařilo se jí to, ale hlava se jí okamžitě začala točit jako splašená. Opřela se zády o kmen stromu. Ruce přitom držela kousek od těla, aby udržela rovnováhu, jelikož stála pevně jen na jedné noze. Druhou se o zem pouze lehce opírala.

Točení hlavy neustupovalo, snažila se ho však přemoci a pomalu udělala krok vpřed.

Sotvaže na zraněnou nohu došlápla, projela jí od kotníku až ke kyčli taková bolest, že zaúpěla a padala k zemi.

Matně si vzpomněla, že jí jeden z těch parchantů na kotník šlápl, když ležela na zemi.

Než se k ní ovšem dostala, něco ji zadrželo, takže na trávě neskončila.

Jen co si uvědomila, že to jsou mužovy paže, zděšeně se od něj odstrčila, a nebýt kmenu stromu, do něhož zády narazila, skončila by na zemi doopravdy.

Zuby zatínala bolestí a snažila se pohlédnout přes mžitky, tvořící se jí před očima.

„Nech… mě…“ řekla a lapavě se nadechovala.

Nechápala, co to mělo znamenat.

Sice byla ráda, že si hlavu nenatloukla ještě jednou, ale jeho pomoc se jí příčila. Za poslední tři dny do ní dostala tolik ran, že už je ani nestíhala počítat.

Hleděla na muže mírně rozmazaně a srdce jí divoce bušilo v hrudi.

Nechtěla jeho pomoc, protože mu nevěřila. Bála se, že je to od něj jen nějaká lest nebo úskok, aby od ní přece jen dostal to, co si včera tak nečekaně odepřel.

Jeho výraz pro ni byl opět nečitelný, ovšem v další chvíli se na něj už nedívala.

Oči upírala k zemi a soustředila se jen na svůj dech a na to, že až udělá další krok, nebude se moct skácet k zemi - bude to zkrátka muset vydržet až k hradbě a pak do kuchyně.

Jakmile si uvědomila, že to je víc jak sto metrů, málem se jí protočily oči.

Koutkem oka zpozorovala, že muž je stále na stejném místě a asi nemá v úmyslu se jen tak otočit a odejít. Asi si chtěl její ponížení vychutnat do dna.

Nechápala, na co čeká. Nebo ji chce snad dostat teď? Teď, když by se mu to opravdu povedlo, protože v sobě cítila jen malý kousek síly, jíž by se mohla bránit?

Nechtěla na to myslet. Nechtěla myslet na nic. Jedné její části bylo skoro jedno, jestli jí teď něco udělá.

A jedna zvrácená myšlenka jí nadhodila, že kdyby dostal, co chce, tak by ji pak už třeba nechal na pokoji.

V další chvíli si takové uvažování zakázala.

Zatnula zuby a pomalu se rukama odtlačila od kmene stromu.

Točení hlavy pořád neustupovalo a začínalo jí být i špatně.

Muž stál a pozoroval ji.

Sám sebe překvapil, když k ní tak pohotově přiskočil a zabránil jí v pádu na zem. Neměl nejmenší tušení, kde se v něm ten instinkt najednou vzal, že nechtěl, aby si ublížila ještě víc.

Předtím, jak seskočil z hradby, chtíc od ní dostat ty chlapy, tak si nebyl jistý, proč to vlastně udělal. Zato teď naprosto přesně věděl, proč k ní přiskočil – nechtěl, aby si ublížila.

Soucit? Opravdu cítil soucit? Kde se to v něm vzalo? A nebo to byla zvědavost? Chtěl snad vědět, jak se se svým zraněním popere, co chce dělat?

Když se na ni díval, bylo mu jasné, že ji noha i hlava musí bolet opravdu pořádně a zvlášť, jestliže jí stále z rány vytékala krev.

Uvědomil si, že ona určitě nemá v plánu tady zůstat, ale že se chce dostat pryč.

Docela to chápal. On sám by v takovém stavu asi taky nejraději někam zalezl.

Jak se tak na ni díval, pocítil silné nutkání si ji ještě pár minut nechat na očích. Nechápal, že právě někdo jako ona v něm dokázal vzbudit tolik zájmu a zvědavosti, bylo to však tak.

Jakmile ovšem viděl, že dívka udělala další krok, pokus, aby se odtud dostala, bleskově si všiml bolestné grimasy, která jí proletěla obličejem a také toho, že opět zaúpěla a navíc podstatně zbledla a nemá daleko od toho, aby znovu skončila na zemi.

Rychle k ní přistoupil a zachytil ji.

Pevně ji vzal do náruče.

Cara sebou okamžitě trhla a chtěla se dostat pryč.

„Pusť… mě!... Hned!“ křikla na něj.

Vzápětí nato se jí zatmělo před očima a její hlava s bolestným výdechem napolo klesla k jeho rameni.

„S největší radostí,“ poznamenal muž potichu ironicky a rozešel se pryč.

Vůbec netušil, co má v plánu. Pár sekund o tom uvažoval a došel k závěru, že ji zanese k Evelyn, aby se o ni postarala.

Nevycházel z údivu sám nad sebou. Kdyby mu někdo řekl, že tu vzpurnou dívku ponese k někomu, kdo jí má pomoci, vysmál by se mu do obličeje – a to ještě před dvěma dny!

Když se trochu hlouběji ponořil do vlastních myšlenek a pocitů, došlo mu, že s ní opravdu tak trochu soucítí. Kdyby ti muži nebyli ozbrojení, jistě by nedopadla tak žalostně.

Ať už byl v minulosti nebo současnosti jakýkoli, nikdy v soubojích neschvaloval, pokud by měl být někdo v nevýhodě. To byla jedna z mála věcí, která mu v kůži zůstala po celý dosavadní život.

Tváří mu zacukal úsměv, jakmile zpozoroval dívčinu hlavu, jak se zvedá a zase klesá současně s tím, jak získávala a ztrácela silnější vědomí.

Jakmile Cara po chvilce opět nabyla ostřejšího vědomí a došlo jí, že ji muž někam nese, znovu se mu pokoušela vytrhnout.

Kvůli bolesti a stále se točící hlavě, to však bylo jen značně chabé úsilí.

„Nech mě… být! Pusť mě… na zem!“ řekla ztěžka.

Její hlas zněl, jako by to říkala v polospánku.

Muž ji pažemi pevně svíral v náručí, protože svými pokusy dostat se na zem, mu značně ztěžovala chůzi. Poté na ni pohlédl napůl pobaveně, napůl rozladěně.

„Jistě… Podívej, to úplně poslední, na co mám dneska náladu, je, zakopávat někde tvoji mrtvolu. Takže… sebou přestaň… házet,“ řekl rázně a trochu si ji nadhodil, jelikož mu poněkud sklouzla z paží.

Byl docela rád, jakmile zase trochu ztratila vědomí a přestala sebou škubat.

Jak ji nesl zahradou, napadlo ho, že to bude působit docela dost zvláštně, pokud ho uvidí stráže, jak ji nese v náručí.

Pohlédl na ni a viděl, že je pořád jako obluzená a hlava se jí stále mírně zvedala a klesala, jak se snažila udržet při vědomí.

Uvědomil si, že kdyby ji tady nechal, asi by to s ní nedopadlo dobře. Cítil na své paži i předloktí mokro od krve, která jí z ran na její paži a stehnu vytékala.

Zrovna když vystupoval po schodech na nádvoří, vrátilo se Caře opět silnější vědomí.

„Pusť… mě!“ sykla a znovu se pokusila z jeho náruče dostat.

Muž však jen zesílil stisk svých paži a přimknul ji k sobě ještě víc.

Uštěpačně se na ni pousmál a potichu řekl: „Jak si přeješ… S největší radostí tě tady pustím na zem a pak budu sledovat ty čtyři, ne dva, ale tentokrát čtyři, chlapy, kteří jistě vydrží si tě ‚nevšímat‘. Budou čekat, až se zvedneš, pomalu odejdeš a přitom se tě ani nedotknou. Hm? Co ty na to?“

Cara ztěžka otočila hlavu a skutečně pohlédla na čtyři muže, stojící na stráži u brány.

Poté se obrátila zpátky a probodla muže zuřivým pohledem, v němž si však mohl dobře všimnout bolestného výrazu, který jí v něm čišel silněji.

Muži se poté ovšem poněkud ulevilo, jakmile zpozoroval, že sebou přestala zmítat. Rychlým krokem se dostal k bráně a prošel jí.

Nasadil opět svůj znuděný výraz, když kolem stráží procházel a zamířil skrz bránu ke kuchyni.

Nakonec si řekl, že strážím může být jedno, proč ji nese. Konec konců – velel tady on a ne oni.

Ovšem jen co ke kuchyni zabočil, vzpomněl si, že Evelyn odjela do vedlejší vesnice.

Zastavil se a chvilku přemýšlel. Mohl by sice zavolat nějakou jinou z žen, ale žádné z nich kromě Evelyn nedůvěřoval a navíc věděl, že se v ošetřování nevyznají ani v nejmenším.

Cara jeho zastavení vzala jako jasnou známku toho, že ji teď míní pustit.

Ze všech sil se z jeho paží vytrhla a seskočila, což se jí podařilo jen proto, že mužovo soustředění bylo na chvíli zastřené uvažováním.

Při tvrdém dopadu na obě nohy zaúpěla a málem opět ztratila rovnováhu. Nakonec se jí však podařilo ji udržet.

Otočila se k muži, který se na ni překvapeně díval, zády a pomalu si vytáhla sukni tak vysoko, aby si mohla prohlédnout ránu na stehně.

Měla ji z vnitřní strany a táhla se od kolena na čtyři palce nahoru.

Zavřela oči a zatnula zuby, jelikož cítila, jak jí po noze pořád stéká krev a uvědomila si, že tohle bude potřebovat víc, než jen zavázat. Navíc viděla, že rána byla docela hluboká.

Rána na paži sice také krvácela dost, ale zdála se jí povrchnější.

Obrátila se a chtěla se dostat do kuchyně, kde doufala, že bude Selena.

Vzápětí si ale vzpomněla, že v kuchyni nebude, protože ji Evelyn se Sarah poslala vytírat chodbu v nějakém patře hradu. Pevně doufala, že v prvním.

Otočila se na jedné noze zpátky a zhluboka se nadechla, aby se uklidnila.

Uvažování o tom, proč jí muž pomohl a donesl až sem, chtěla nechat na později. Teď na to neměla sílu.

Jestli nějaké ‚později‘ bude, napadlo ji.

Ne! – křikla na sebe. Musí najít Selenu. Věděla o ní, že už několikrát viděla, jak se sešívají rány a pevně doufala, že to zvládne i udělat.

Došlo jí, že se na jedné noze neudrží natolik, aby dokázala ke schodišti doskákat a tak se zkoušela trochu zapřít o zraněnou pravou nohu.

Při došlápnutí jí kotníkem ke stehnu projížděla taková bolest, že neměla daleko od toho, aby zase neupadla nebo neomdlela.

S vypjetím všech sil se nakonec nějak dobelhala k zábradlí i když cítila, jak se jí v očích hromadí potlačované slzy bolesti a zoufalství.

Na množství schodů, které ji čekaly, raději nemyslela a na muže se neotáčela. Chtěla věřit, že už odejde a nechá ji konečně na pokoji.

Marně.

Muž se nehnul ani o píď. Sledoval její pokusy dostat se pryč a sjel přitom pohledem po její postavě k noze, po jejíž zadní straně jí stékala krev až na zem.

Sice se chtěl původně asi otočit a odejít (přesně to nevěděl, jelikož ohledně této dívky ještě k nějakému pevnému rozhodnutí po žádné straně nedospěl), ale najednou to nedokázal.

„Ta rána potřebuje sešít,“ řekl jí, snažíc se přitom o naprosto bezvýrazný tón hlasu.

Cara se křečovitě chytila zábradlí schodiště a na chvíli uvolnila zatnutou čelist: „Na to bych bez… tebe… nepřišla.“

Muž zadržel smích a zavrtěl hlavou, protože ho upřímně pobavilo, že ač je zraněná a krvácí, tak pořád dokáže být tak ironická a neotřelá ve vyjadřování.

Dál sledoval, jak namáhavě vystupuje po každém schodu výš a neušlo mu, jak se jí třese paže, kterou se přidržovala zábradlí.

Sám netušil, zda ji chce provokovat nebo to myslí upřímně, když se zeptal: „Chceš pomoct?“

Slyšel dívčin sykavý výdech a viděl, jak se zastavila a vztyčila hlavu nahoru.

„Budu předstírat… že tuto větu, jsi řekl jen proto… aby řeč nestála,“ řekla namáhavě a vytáhla druhou nohu na další schod.

Muž tentokrát musel zakašlat, aby smích zakryl.

„Vlastně…“ řekl a postoupil pár kroků dopředu, „jsem zvědavý, kam chceš jít. Nevšiml jsem si, že bys tady někde měla vlastní pokoj.“

Caře začínalo být špatně čím dál víc a to nejen od bolesti hlavy a celého těla, ale také proto, že ji začínala oslabovat ztráta krve.

Neměla už moc chuti se s mužem hádat a nakonec jí to už bylo jedno, když řekla: „Jdu najít svou přítelkyni, ta mi… pomůže.“

„Vážně?“ zeptal se muž a udělal k ní dalších pár kroků. „A myslíš, že se do čtvrtého patra dostaneš živá?“

Vzpomněl si totiž, že ji i tu malou holku viděl, jak tam začínají vytírat podlahu.

Cara na to neodpověděla a snažila se potlačit zoufalství, jakmile uslyšela, že bude muset jít až do čtvrtého patra a došlo jí, že už skoro nemůže a to je teprve ve čtvrtině prvního schodiště.

Nešlo jí to, připadalo jí, že je na dně. Jednak si připadala před tím mužem tak, jako kdyby se plácala v prachu a bahně proto, že se nedokáže přenést přes svou bolest a prostě ty schody vyjít. Jenže bylo jí zase čím dál hůř.

Začínala vidět mžitky před očima a v jedné šílené myšlence ji napadlo, že pokud omdlí, a z těch schodů se skácí dolů, tak si třeba chvilku pobude v bezvědomí a až se probere, tak tam už muž nebude.

Než její rozum mohl vyhodnotit tento nápad jako naprosto zbytečný a marný, mžitky před jejíma očima se změnily na tmu.

Když oči opět otevřela, uvědomila si, že je zase v mužově náruči a ten s ní jde nahoru.

„Nech…“ začala a pokusila se mu vytrhnout.

Vzápětí nato ucítila zdrcující sílu jeho paží, které ji k němu tak přimkly, že neměla sebemenší šanci se z jeho sevření dostat.

„Řeknu ti to takhle,“ začal muž a stoupal už po druhém schodišti. „Možná, že kdybys nebyla tak těžká, tak bych tě do toho čtvrtého patra k tvé přítelkyni zanesl. Jenže vzhledem k tomu, že jsi… nejsi nejlehčí a navíc tvoje přítelkyně tady vlastní jen to, co má sama na sobě, tak by ti stejně nepomohla. Neměla by čím. Tím pádem… se budeš muset smířit s mou pomocí… Nemusíš se bát, těší mě to stejně jako tebe.“

Moc dobře věděl, že to, co řekl, není pravda a že zdvořilý muž by toto nikdy neřekl, ale také věděl, že pokud na světě existuje nějaká dívka, kterou to neurazí, tak ji má právě v náručí.

Ještě pořád si nebyl jistý, zda jí pomáhá proto, aby ji trochu provokoval, či naštval a nebo proto, že jí chtěl pomoci doopravdy a nebo doufal, že když jí pomůže, tak nebude každé slovo, které dívka řekne, znamenat ironii nebo vzdor, ale že se dozví něco jiného.

Chtěl o ní vědět víc a tohle mu přišlo jako vhodná příležitost.

Takže nakonec ve svém uvažování dospěl k závěru, že důvod, proč jí pomáhá, je zvědavost.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Cena odvahy - VII. kapitola

Copyright © 2011 Anne Leyyd 

© 2011 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si web zdarma!Webnode