24. kapitola - Strach a slzy
Když minuli Marcusův pokoj a scházeli po schodišti, Jeremy tiše promluvil: „Už jsem to řekl Sarah.“
Cara se na něj překvapeně podívala: „Vážně? A… co na to… říkala?“
Na mužově tváři se objevil mírný úsměv: „Byla hrozně ráda. Byla opravdu… nadšená.“
Poté však jeho úsměv zmizel a nahradil jej vážný výraz.
Dívka si oddechla, že to děvče vzalo dobře a byla docela ráda, že jí to nemusela vysvětlovat ona. Nebyla si jistá, že by jí při tom bylo dobře.
„Jeremy,“ promluvila, sotva si při vzpomínce na Sarah něco uvědomila, „promiň. Sára tě… měla pravdu a já se mýlila. Špatně jsem tě… odhadla.“
Jeremy se na ni podíval se slabým úsměvem.
„Ne, odhadla jsi mě dobře,“ řekl a zavrtěl hlavou.
Cara se zamračila a nechápavě se na něj dívala. Jakmile si muž jejího výrazu všimnul, zastavil, otočil se k ní čelem a řekl: „Jeden dobrý čin… nemůže odstranit všechny špatné.“
„To ne, ale… není to jediný dobrý čin a i kdyby byl… každý nějak začít musí,“ řekla a trochu se pousmála.
Muž vydechnul, zadíval se na zeď a poté zpět na ni: „Docela pozdě ale, nemyslíš?“
„Lepší pozdě, než nikdy,“ odvětila dívka a vysunula bradu.
Jeremy se zasmál: „Nedovedu si představit se s tebou o něčem dlouho přít, vážně.“
Cara pokrčila rameny a usmála se na něj: „Když mám ale pravdu…“
„To si myslíš ty,“ podotknul Jeremy a zdvihl jedno obočí.
„Ano, protože mám pravdu,“ oponovala dál.
Jeremy zavrtěl hlavou a oplatil jí úsměv. Chvilku se na sebe dívali a pak se rozešli dolů.
Když Cara chtěla zamířit ke kuchyni, muž ji zarazil a nasměroval ke dveřím, které byly několik stop před chodbou vedoucí k mučírně. Otevřel je, a jakmile dívka vešla, vrhla se k ní Sarah, která doteď seděla na jedné ze židlí.
Cara se zapřela o rám, aby ji holčička nepovalila a pak ji objala kolem ramen.
„Donesu zbytek věcí,“ řekl Jeremy a vycouval ven.
Dívka se na něj ani nestačila otočit, jak rychle zmizel.
„Caro! Už to víš?“ vypískla nadšeně.
„Ano, ano, už to vím,“ potvrdila dívka a pomalu Sáru pustila, aby mohla odstoupit ode dveří a zavřít za nimi.
Jen co se jí to povedlo, Sára zvesela odskákala zpátky na jednu ze židlí. Cara se na ni se slabým úsměvem dívala a na okamžik zatoužila, aby mohla být tak nadšená jako holčička. Aby ji netrápilo nic jiného, než hodiny ubíhající k momentu, kdy se vrátí domů. V další chvíli to ale zavrhla. Nechtěla být dítě, nechtěla necítit ten zmatek, který cítila – měla totiž dojem, že už mu začíná rozumět.
Dívka se rozhlédla po místnosti, v níž byla. Nebyla moc velká, ale přesto působila příjemně. Byla podlouhlá, se dvěma úzkými okny naproti dveřím, jimiž dovnitř proudilo světlo začínajícího dne. Mezi okny byl stůl, na něm ležely látky, nějaké oblečení a kolem něj stály tři židle. Po obou stranách místnosti byla naskládána dřevěná vědra, proutěné koše, košťata a několik rozbitých židlí a křesel stálo naskládaných v sobě – čekajících, až je někdo spraví.
Cara se posadila na židli, sundala si čepec z hlavy a snažila se věnovat pozornost tomu, co Sarah nadšeně brebentila. Často jí však myšlenky utekly jinam a tak se jen usmívala a občas přikývla.
Sarah po pár minutách najednou utichla a zadívala se na Cařin nepřítomný obličej s vážným výrazem.
„Jsi smutná,“ řekla a posadila se dívce na klín.
„Ale ne,“ trhla sebou Cara, jak se probrala ze zamyšlení. „Jen jsem se zamyslela,“ přiznala a pousmála se na děvče.
„Bude se ti stýskat?“ zeptala se Sarah a opřela hlavu o dívčino rameno.
Cara se ztěžka nadechla a snažila se potlačit slzy, které se jí najednou dostaly do očí.
„Já… asi… asi ano. Bude se mi po něčem stýskat,“ řekla a všemožně se snažila potlačit obraz Jeremyho tváře, který měla před očima.
„Mě taky,“ řekla Sára a povzdechla si. „Nejvíc po Soritovi a po Jeremym.“
Dívka ztěžka polkla a zatnula zuby.
„Taky ti bude Jeremy chybět?“
Po téhle otázce měla Cara nesnesitelné nutkání utéct někam pryč a zařvat jak nejvíc by dokázala. Dala si s odpovědí na čas a poté ze sebe přiškrceným hlasem dostala: „Ano, bude.“
Sarah najednou zdvihla hlavu a zadívala se jí do tváře. Chvíli ji pohledem zkoumala.
Cara se pokoušela z výrazu dostat křeč a třes čelisti, jak potlačovala pláč, ovšem nedokázala to tak dobře jako jindy.
Sára se na ni nakonec pousmála, vytáhla se, políbila Caru na čelo a pak se zase opřela o její rameno.
Dívka zhluboka vydechla a pohladila holčičku po pažích.
Několik minut se pak vůbec nepohnuly ani spolu nepromluvily, za což byla Cara velmi vděčná, neboť měla aspoň trochu času, aby se mohla vzpamatovat.
Takže když se Jeremy vrátil, vypadala navenek klidně jako vždycky.
Muž sebou přinesl pláště, kus černé látky, jehly, nitě a také kůži – velký celistvý kus a rovněž nařezané dlouhé proužky jak malíček silné.
„Měl jsem štěstí,“ řekl, když nohou zavíral dveře. „Nikdo mě s tím neviděl.“
Položil všechno na stůl a dodal: „Když někdo z nás půjde ven, tak bude lepší tady zavřít, aby sem někdo nevpadnul.“
Cara přikývla, Sarah jí seskočila z klína a obě se naklonily nad stůl, aby si vybraly věc, s níž začnou.
Jeremy mezitím dveře zajistil závorou a pak se všichni společně dali do práce.
Všechno jim šlo od ruky a v místnosti panovala příjemná nálada. Cara nejprve poslouchala, jak se spolu Jeremy a Sarah baví, ale posléze tomu přestala věnovat pozornost.
Vzpomněla si totiž na Selenu a začala zvažovat, jak by bylo nejlepší jí o chystaném plánu říct. Nechtěla ji vyděsit – jenže když si představila, že vysloví ‚útěk z hradu‘, nemusela přemýšlet moc dlouho, aby si domyslela její hrůzyplný výraz a roztřesené ruce.
Několik minut se marně pokoušela poskládat slova, různě je obměňovala a snažila se nalézt to nejméně děsivé, jenže ji nic nenapadlo. Ať už zvolila jakýkoliv popis plánu, pokaždé v něm bylo něco, o čem si byla jistá, že není dobré, aby Selena slyšela.
Nakonec s tím musela přestat. Doufala, že ji během dne napadne něco samo od sebe.
„Tatínek říkal, že jsem celá maminka a prý budu stejně velká,“ řekla Sarah a přidržovala Jeremymu pruhy kůže, které svazoval dohromady. „Ale teď je to docela škoda,“ dodala a povzdechla si.
Jeremy střelil očima ke Caře, jakoby doufal, že mu její výraz napoví, avšak ta se tvářila stejně zmateně.
„Proč je to škoda?“ zeptal se nakonec s nechápavým výrazem.
Cara zastavila ruku s jehlou v látce a zadívala se na holčičku, čekajíc, co řekne.
„No, kdybych byla o dost menší, tak by sis mě mohl přehodit přes sedlo třeba zamotanou do pláště nebo deky a nikdo by nepoznal, že jsem tam,“ vysvětlila zamyšleně.
Naprosto vážný Sářin tón a soustředěný výraz vedl k tomu, že Jeremy s Carou, sotva se po sobě podívali, vybuchli smíchem.
Sarah udiveně na oba pohlédla.
„To bys musela být opravdu hodně… hodně malá,“ řekla dívka, jakmile byla schopná mluvit.
„Možná jako batole,“ přikývl Jeremy a dál se tiše smál.
Cara se také ještě chvíli smála a Sarah nakonec uznala, že mají pravdu a zasmála se také.
Chvíli nastalo ticho, během něhož Cařiny prsty kmitaly sem a tam, přišívajíc k sobě kousky látky. Dívce došlo, že by potřebovala do okraje kalhot něco navléknout, aby se jejich obvod dal upravit dle potřeby a nemusela se bát, že velikost špatně odhadne.
Řekla tedy Sarah, jestli by zašla do kuchyně a pokusila se najít kus provázku nebo něčeho podobného.
Holčička ihned přikývla a odběhla pro něj.
„Pro ni je to hotové dobrodružství,“ řekl Jeremy, když dotahoval uzel na nastříhané kůži.
„Asi to má v povaze,“ pokrčila Cara rameny. „Je to dcera bylinkářky.“
„Vážně? No, tak to už se nedivím,“ pousmál se muž a vstal.
Vzal ze stolu svůj plášť a rozložil ho na zemi před stolem. Cara odložila své šití a podala mu kus kůže. Dřepla si k Jeremymu na zem a spolu s ním ji na plášť přiložila.
„Myslíš, že tohle aspoň trochu pomůže?“ zeptala se ho.
Jeremy rozvážně přikývl: „Mělo by. Možná, že to bude úplně zbytečné, ale raději to nebudu riskovat.“
Cara přikývla a natáhla se pro nůžky, aby přebytečnou kůži odstřihla.
Sarah byla brzy zpátky, a jakmile za sebou zavřela, zeptal se jí Jeremy: „Neviděl tě sem nikdo jít?“
Sarah rychle zavrtěla hlavou: „Ne, šla jsem sem, až když v síni nikdo nebyl.“
„Šikovné děvče,“ pochválil ji Jeremy a mírně se pousmál.
Všichni tři dál pracovali až do oběda. Necelou hodinu po něm Jeremy řekl, že půjde vystřídat Petera, aby se mohl jít najíst. Jakmile odešel, počkala Cara se Sarah v místnosti, než přišel Peter s plným talířem brambor a pečeným kuřetem.
Obě ho tam pak nechaly a samy se šly také najíst do kuchyně.
Jen co měly po jídle, vrátila se Sarah zpátky, zatímco Cara zůstala v kuchyni a pomáhala s mytím nádobí. Všimla si, že se po ní několik žen dívalo se zvláštním výrazem. Jinak si jí ale nevšímaly, za což byla jako obvykle ráda.
Když Cara umývala poslední talíř, postřehla, že do místnosti vešla Evelyn.
Zděšeně na ni vytřeštila oči, ale žena k ní klidně přišla a řekla: „Neboj se, Selena je v pořádku. Dala jsem jí trochu bylin do čaje na zklidnění a teď spí. Jeremy je vedle v pokoji, kdyby se něco dělo. Nemůžu tam být celý den, ženy by se začaly ptát, kde jsem.“
Dívka posléze vydechla a dál pokračovala v práci. Evelyn mezitím rozdala úkoly ženám, které v kuchyni postávaly a mluvily spolu, až byla místnost kromě Cary prázdná.
Nastalo několikaminutové ticho, rušené jen cinkáním čistého nádobí, které dívka utírala a uklízela. Evelyn se zatím dala do zašívání jedné ze svých zástěr.
Cara k ní občas střelila pohledem a napadlo ji, že by ženě ráda poděkovala za to, co pro ně všechny udělala. Nebyla si totiž jistá, kolik příležitostí k tomu ještě bude mít.
Nadechla se tedy a řekla: „Evelyn, chtěla bych vám říct, že si moc vážím toho… všeho, co jste pro nás udělala a chcete udělat. Jsem vám za to moc vděčná a… chci, abyste… abyste to věděla.“
Evelyn zdvihla oči od šití a zadívala se na ni. Pak se pousmála a vrátila se zpět k práci.
„Není za co děkovat. Neměly byste tu vůbec být. Jsem ráda, že k tomu, abyste se odtud… dostaly,“ ztišila při tom slovu hlas, „můžu nějak přispět.“
Cara se také pousmála a dala se do utírání dalšího hrnce.
„Asi si musíš říkat, co mě a ostatní ženy drží tady… Proč… tady zůstáváme, když víme, co jsou ti muži zač,“ řekla Evelyn posléze a její čelo se zamyšleně stáhlo.
Dívka se k ní obrátila a promluvila: „No, spíš… spíš nechápu, že tady jste, když se na vás kdykoliv může někdo z nich… vrhnout,“ přiznala popravdě to, co ji napadlo už dávno.
Evelyn se znovu pousmála a zavrtěla hlavou: „Kdyby nám tohle hrozilo, nebyla by tu ani jedna z nás.“
Cara se mírně zamračila, protože tomu nerozuměla.
„Žádné z nás se ani prstem nedotkli… Tedy, popravdě musím říct, že… ne, pokud s tím některá doopravdy nesouhlasila,“ připustila Evelyn. „Většinu mužů znám od té doby, co ještě byli malí kluci. A stejně tak další ženy. Ti další… sem pak přišli později, ale… všichni přijali nepsanou dohodu, že tohle dělat nebudou. Staráme se o ně a o hrad. Nic víc.“
Tohle Caru naprosto překvapilo a zůstala nehnutě stát, vstřebávajíc to, co se dozvěděla. Musela upřímně přiznat, že si myslela, že ženy zde byly mnohokrát zneuctěné a prostě si na to už zvykly, nebo to přijaly jako nutné zlo, aby měly střechu nad hlavou. Nikdy by ji nenapadlo, že se k nim chovají s jistým respektem. Tedy… kromě Jeremyho a Petera.
„A Selena…“ řekla pomalu dívka.
„Za to jsem dala Gilovi a Jonasovi co proto,“ pronesla Evelyn rázně a zamračila se. „Využili toho, že jsem byla pryč, darebáci.“
Cara se nad tím označením mírně zamračila, protože měla na jazyku daleko ostřejší.
„Musíš pochopit, že tady nikdo z venku – jako jste vy tři – nikdy tak dlouho nebyl,“ vysvětlovala dál. „Občas si sem sice přivedli… dámskou společnost, ale ta zmizela do druhého dne. Když se chtěli pobavit, tak si museli… nějakou najít ve vedlejším městě nebo vesnici. No, anebo tam… kde loupili,“ dodala se smutným povzdechem.
To dívku opět udivilo.
„Já myslela, že jste… že jste s nimi za jedno v tom… co…“
„V tom co dělají?“ dořekla žena klidně.
„Ano,“ přikývla Cara a přistoupila ke stolu. Položila nedotřený hrnec na stůl a opřela se o něj bokem. „Jeremy… Jeremy mi řekl, co se stalo… tady na hradě a tak…“
Evelyn se zatvářila značně šokovaně, a tak dívka zmlkla, pozorujíc její reakci.
Žena se však brzy vzpamatovala a řekla: „On ti to řekl? I to, co se stalo s… mojí rodinou?“
Dívka se zamračila a zadívala se do země, jak se snažila vybavit, zda se muž ve svém vyprávění zmínil o Evelyn a její rodině.
„Ne,“ zavrtěla poté hlavou. „Řekl mi, co se stalo s jeho rodinou a že jste museli odejít a co se stalo po tom, ale… o vás… o vás nemluvil.“
„Ohleduplný jako vždycky,“ zašeptala si sama pro sebe Evelyn.
„Při tom… masakru,“ řekla a upřela oči do země, „zabili mého manžela i oba syny.“
Cara se zděšeně nadechla. Jakmile se trochu vzpamatovala, potichu řekla: „To je mi hrozně líto.“
„Už je to dávno,“ trhla Evelyn hlavou a dala se zase do zašívání. „Tehdy jsem cítila tu stejnou nenávist jako chlapci. A opravdu jsem… chtěla a přála tu bolest, kterou těm, co to způsobili, udělali. Chtěla jsem pomstu. A i dnes… když nad tím přemýšlím, tak bych nejednala jinak. Je to sice hrozné, že jsem i po tolika letech schopná něco takového říct a myslet to vážně, ale cítím to tak. Pořád v sobě cítím tu… nenávist a bolest.“
Dívka potichu vydechla a na chvíli se přenesla zpátky do dětství, když viděla ty, kteří zabili její matku, jak je vlečou městem jako psy do žaláře, kde měli počkat na popravu.
„Když jsem ale po tom, co jsme měli hrad zpátky a ti co zabili naše blízké, byli také mrtví, viděla, že v tom pokračují dál… chtěla jsem je zarazit. Říkala jsem jim, aby s tím přestali. Oni ale neskončili a dál mluvili o tom, že chtějí, aby za to, co se stalo, zaplatili i další. Tak jsem… pak… přestala jsem je napomínat. Možná proto, že jsem věděla, že by to bylo zbytečné anebo možná proto, že jsem sama chtěla, aby ostatní také cítili tu bolest co my.“
Cara dál mlčela a jen poslouchala. Nedovedla si představit tu bolest, kterou musela Evelyn cítit, když jí zabili muže i děti. A i přesto, že věděla, že sama by tak jednat nedokázala a udělala by všechno proto, aby je od dalšího drancování a zabíjení zastavila, nedovedla se na ženu zlobit nebo jí pohrdat. V její tváři až příliš dobře viděla bolest, starosti a tíživý smutek.
„Jak o tom ale čím dál víc přemýšlím,“ řekla Evelyn nakonec, „tak to byla chyba. Nebylo to správné a měla… měla jsem se je pokusit zastavit. Už kvůli jim samotným.“
Cara se nad jejími slovy mírně pousmála, neboť ji dojalo, že si žena dokázala přiznat, co udělala špatně a myslela při tom na muže a ne na sebe.
Evelyn se najednou zhluboka nadechla a vydechla, jakoby tím ze sebe chtěla dostat to tíživé, co v ní tento rozhovor vyvolala. Pousmála se na Caru a rychle udělala několik stehů.
Dívka se už chtěla pustit do práce, jenže žena znovu promluvila: „Jsem ale moc ráda, že se Jeremy rozhodl vás vzít pryč. Opravdu jsem nevěřila vlastním uším, když mi to říkal,“ dodala s dalším úsměvem.
Caře se při zmínce o něm a o útěku stáhlo znovu srdce bolestí. Jasně vnímala, že se jí uvnitř hrudi chvěje. Před očima živě viděla zítřejší den, jasně slyšela to děsivé slovo ‚sbohem‘ a ve svých pažích ucítila nepříjemné napětí, jakoby do něčeho potřebovala třísknout.
„Copak ale tohle,“ pronesla Evelyn a zavrtěla nevěřícně hlavou. „Vůbec se divím, že ti řekl, co se stalo. Tohle bych nečekala.“
„Proč ne?“ zeptala se dívka potichu a zatínala čelist, aby zabránila zoufalému úpění prodrat se skrz rty.
Evelyn se na ni podívala a řekla: „Protože o tom nikdy s nikým nemluvil. Celé ty roky. Nikdy. Ani se o tom nezmínil. Připadalo mi, že se na to snad snaží zapomenout nebo to vymazat z hlavy.“
Cara sklopila hlavu a zadívala se na své ruce zatnuté do dlaní. Do jejího bolestí sužovaného nitra dopadl údiv. Překvapilo ji, že si podle Evelyniných slov zasloužila tolik Jeremyho důvěry, aby jí o tom řekl.
Pamatovala si na tu chvíli velmi dobře. Pamatovala si jeho výraz, jeho hlas, tu bolest v jeho pohledu. Vybavovala si to, jak vzal její tvář do dlaní poté, co nepopřel, k jakému závěru dospěla.
Vzpomněla také na tu oporu, nejen tělesnou, ale i duševní, když už sama nedokázala udržet slzy a zoufalství ze všeho, co se stalo. Měla dojem, že jí v tu prostou chvíli svým objetím poskytl tolik útěchy jako nikdo za celý život. Připadalo jí, že jí nikdo nebyl tak blízko, jako on.
„A když si ještě vzpomenu, jak mi řekl, abych tě tehdy sama převlékla a sám přitom odešel z pokoje…“ Evelyn nad tou vzpomínkou ještě do teď vrtěla hlavou.
Zato dívka po této větě ztuhla, srdce se jí rozbušilo a velmi pomalu k ženě otočila tvář.
„Cože?“ zašeptala.
Evelyn si jejího otřeseného tónu nevšimla. Ani nezdvihla hlavu od šití.
„Přece tehdy, když jsi byla tak zraněná, jak tě Marcus mučil. Tvoje šaty držely pohromadě snad jen silou vůle a Jeremy tě musel ošetřit. Zavolal mě a řekl, abych tě převlékla. Nemohla jsem ti toho dát víc, protože hlavně ta tvá záda potřebovala dýchat, ale…“
Evelyn náhle zmlkla a zdvihla hlavu k dívce, která se křečovitě držela stolu a vytřeštěnýma očima na ni hleděla. Rty se jí třásly jako malému dítěti.
Cara měla pocit, jakoby se s ní všechno náhle zatočilo. Strach, útěk, bolest, nejistota, Jeremyho tvář, otcova tvář… všechno se jí divoce míhalo před očima.
„Caro?“ oslovila ji Evelyn nejistě.
Při zvuku svého jména sebou dívka škubla, přetrhla spletitý koloběh myšlenek a povolila sevření kolem desky.
„Já…“ vydechla, „musím… něco… musím něco udělat… ještě,“ řekla, otočila se na patě a byla pryč.
Žena se za ní nechápavě dívala a neměla nejmenší tušení, co ji tak rozrušilo.
Cara vyletěla z kuchyně a prudce zabočila do vedlejších dveří, kde se nacházela prádelna. Chvatně za sebou zavřela dveře a dech se jí zrychlil tak, jakoby vyběhla až do čtvrtého patra. Jednou rukou si zajela do vlasů a chytla se za ně, jakoby si je chtěla vyrvat.
Začala rázovat po místnosti a oči jí těkaly všude kolem. Rty se jí dál chvěly a po chvíli už ten tlak, nejistotu, váhání a všechno další co v sobě cítila, neudržela.
Bleskově přešla k jedné z polic a surově z ní vyškubla jedno naskládané prostěradlo, díky čemuž na zem spadlo ještě několik dalších. Popadla ho do obou rukou, vší silou si jej přitiskla na tvář a zařvala do něj naplno tak bolestně, jakoby jí někdo právě vyrval orgán z těla.
Látka výkřik neztišila úplně, ale nebyl slyšet natolik. Navíc před prádelnou nebyl nikdo, kdy by tam vtrhnul s dotazem, co se děje.
Dívka si nechala prostěradlo na obličeji tak dlouho, dokud ji naprostý nedostatek vzduchu nepřinutil jej stáhnout.
Jakmile to udělala, zhroutila se na podlahu u police a prudce se nadechovala, dodávajíc tělu potřebný vzduch. Cítila, jak jí v očích začínají štípat slzy, nevěnovala tomu však pozornost. Rukama křečovitě svírala kus látky, zrakem se zabodla do jedné z rýh mezi kameny v podlaze a myšlenky jí horečně proudily hlavou.
Během chvíle jakoby znovu viděla všechno, co se na hradě stalo. Od první noci, kdy chtěla bojovat jako lvice až ke druhé, kdy se nad ní Jeremy slitoval a pustil ji za Sárou.
Slyšela v hlavě jeho hlas i svůj vlastní, když se ho ptala na tolik věcí a nikdy se nedobrala odpovědi. Cítila tu nejistotu ohledně jeho chování, kdy nevěděla, co si má myslet a stále mu ještě nedůvěřovala.
V mžiku se pak přenesla do doby, kdy odjel, kdy cítila smutek a nejistotu, protože ho nemohla vidět.
A pak to najednou bylo pryč. Vzpomínala s dokonalou přesností na bolest, na svištění biče vzduchem, kdy s neochvějnou přesností dopadl na její tělo. Pamatovala si na křik, na šílenou bolest hlavy, na to, že se mohla dívat kolem jen škvírou jednoho oka, protože druhé nedovedla otevřít.
Vybavovala si, jak byla na pokraji blouznění a bezvědomí ale i přesto přese všechno chtěla jediné – vidět Jeremyho tvář a být u něj, neboť věděla, že jí u něj nehrozí žádné nebezpečí. Bránil by ji. Jako už předtím – před Gilem i před ní samotnou. Před její neústupností a tvrdohlavostí.
Rozpomínala se, jak se jí divoce rozbušilo srdce, když se jí dotknul, když slyšela jeho smích, viděla jeho usměvavou tvář. Chtěla… toužila, aby se jí zase dotýkal. Přála si schoulit v jeho náručí a zase si připadat bezpečně. Ale nejen bezpečně. Uvědomila si, že když byla s ním, cítila mnohem víc, něco, co dosud ve svém životě nepocítila.
Caře z očí stekly slzy.
Zachránil ji před smrtí, zachránil Selenu, chtěl je dostat pryč, nechal Evelyn, aby ji převlékla, nezneuctil ji a měl k tomu přitom tolik možností, kdy by se nebyla schopná řádně bránit. Riskoval všechno a vzdal se všeho, co měl…
Na okamžik si také vzpomněla na svůj sen. Na tu ostrou prudkou bolest, kdy si myslela, že je mrtvý. Připadalo jí, jakoby se jí v té chvíli do srdce zaryl hrot nějaké zbraně a s každou další sekundou se zarýval hloub. Prudce ihned trhla hlavou, aby se z té vzpomínky vymanila. Otevřela oči s neskonalou úlevou při vědomí, že Jeremy sedí jen několik desítek stop od ní a je v pořádku.
Cara opřela hlavu o dřevěnou polici za sebou a zhluboka vydechla. Rty se jí zdvihly do mírného, ale šťastného úsměvu. Ten jí však na tváři nevydržel dlouho, neboť se vzápětí zkřivil prudkou bolestí, která se rozprostřela do celé její mysli.
Dívka svou těžkou hlavu nechala klesnout do dlaní a naplno se rozplakala.
Úsměv jí na tvář přineslo to, co si konečně nahlas ve svém nitru přiznala, ačkoliv to cítila už dlouhou dobu, ale nechtěla a bála se to nechat vyplynout na povrch. Uvědomila si, že celou tu dobu se bála sama sobě říct tu nejprostší větu, kterou už tak dlouho nosila v srdci. Bála se nechat naplnit vědomím, že se do Jeremyho doopravdy zamilovala.
Sotva si to však přiznala, pocítila ve své duši klid a lásku. Ta ji na okamžik zahřála a osvítila jasným světlem ještě donedávna ukrytá zákoutí jejího srdce a mysli.
Ty se však vzápětí opět ponořily do tmy. Radost vystřídal smutek a bolest. To když si uvědomila, že to, co k němu cítí, nemá význam a doopravdy to nebude k ničemu. Nic to nezmění na tom, že už ho nejspíš nikdy neuvidí. A to byl důvod, proč jí slzy stékaly z očí a proč po okamžiku radosti nezbyla ani stopa.
Cara pár minut zoufale plakala, až nakonec vydechla a prsty si zatlačila na oči, aby zamezila dalšímu přívalu slz.
Došlo jí, že vlastně ani neví, zda k ní Jeremy něco cítí. Sice všechno, nač v souvislosti s jeho chováním k ní pomyslela, tomu napovídalo, jistotu ovšem neměla. Co když se tak choval z pocitu viny? Co když jí prostě chtěl pomoct proto, že si uvědomil, co zlého udělal? Ty pohledy ani doteky přece vůbec nemusely značit náklonost.
Dívka cítila, že už další nával nejistoty nezvládne. Nedokázala řešit a uvažovat ještě nad tímto. Příliš ji to zraňovalo a bolelo. Chápala, že si nemůže dovolit se zase zhroutit. Jednou to už bohatě stačilo.
Navíc… nadechla se a utřela si oči do prostěradla, není to nakonec jedno?
Musí odejít. Musí pryč. Za tohle přece chtěla bojovat! Slíbila Sáře, že zase uvidí rodiče a Selena… Ta musí pryč za každou cenu. Nevydržela by tu už delší dobu.
Cara se rozhodně postavila a setřela si zbytky slz z tváře.
Dala se do skládání prostěradla a s očima pevně zaměřenýma na látku začala ve své mysli shromažďovat všechny logické důvody, na které si vzpomněla. Všechny se upíraly k jedinému cíli – uvědomit si, co je její povinnost a co se musí stát.
Chápala, že odteď již bude cítit bolest pokaždé, když se na Jeremyho podívá. Utěšovala se ale tím, že čas tu bolest postupně smaže.
Budu doma, budu s otcem, budu s Katie… budu…
Cara rázně uložila spadlá prostěradla na místo a zaryla do látky prsty.
Bude to zase skoro jako dřív. Ona odejde. On odejde. Ona bude žít svůj život. On si najde nové místo, kde bude moct zůstat a začne znovu.
Dívka několikrát divoce přikývla hlavou, jakoby se snažila sebe samu přesvědčit, že to tak skutečně bude.
Jenže tvář se jí znovu zkřivila bolestí a pláčem, sotva si upřímně přiznala, že tak snadné to rozhodně nebude. Opět sjela po policích s prádlem k zemi, s hlavou zabořenou do čistých košil. Z očí jí kanuly další slzy.
Měla pocit, jakoby se jí ze srdce pomalu odštěpovala velká část – a ta sebou brala všechno, co si uvědomila, že cítí, to, co nutilo její srdce zvyšovat počet úderů, co jí rozechvívalo nitro a kvůli čemu se chtěla usmívat.
Po chvilce zaťala dlaň do pěsti a uhodila s ní do dřeva.
Několik dalších minut zůstala zírat na čisté látky pod svou hlavou a poté se opět postavila. Znovu si setřela slzy a snažila se uklidnit.
Náhle jí pohled padl na poslední polici u země. Bezděčně, a přitom jakoby to měla celou dobu v úmyslu, si dřepla a zajela rukou po podlaze až ke stěně. Našla to, co hledala a pomalu to vytáhla.
Uslzenýma očima se zadívala na Jeremyho dýku, kterou mu první noc sebrala a zranila ho s ní. Přimhouřila oči a na jejím ostří po levé straně dokonce ještě spatřila drobnou skvrnku od jeho krve. Dívka se smutně pousmála a přejela po rukojeti prsty druhé ruky.
Připadalo jí to jako věčnost, co ji sem schovala. Tak dávno, kdy se na muže vrhla a chtěla ho zranit, ne-li zabít.
Při pohledu na zbraň se Cara z ničeho nic uklidnila. Držela ji v dlaních a prohlížela si ji. Zhluboka klidně dýchala a snažila se bolest přijmout, ne ji potlačit. Došlo jí, že potlačit by ji stejně nedokázala a ať už chce nebo ne, bude se s ní muset naučit žít. Musí být statečná a čelit tomu. Musí se naučit přijmout to, co cítí a snažit se to pohřbít.
Neviděla jinou možnost. Možná, že kdyby nemusely už tak brzy pryč… ale takhle? Možná, že kdyby se nemusela vrátit domů... Možná, že kdyby se potkali jinde a za jiných okolností…
S bolestným smíchem vydechla, sotva si uvědomila, kolik věcí by ono ‚možná‘ mohlo změnit.
Mohlo, ale doopravdy nemůže.
Nemůže dovolit, aby jí láska k němu zabránila nebo narušila jejich plán. To prostě nešlo. Nedovedla by si vzít na svědomí ani Sarah, Selenu ani otce, který už jistě musí být polomrtvý strachy, nebo už se dokonce smiřuje s tím, že ji už neuvidí, že je mrtvá.
Dluží jim to. A bude to tak lepší… pro všechny.
Peter do sebe svou porci jídla rychle naházel a hned se vrátil nahoru, aby vystřídal Jeremyho, který mezitím seděl u pootevřených dveří pokoje, nacházejícího se vedle toho jeho.
Jen co se s Peterem vyměnil, vzal sedlo, které si tam pár dny uložil, a zamířil dolů.
V místnosti už seděla Sarah a snažila se dokončit rukavice, které Cara začala šít, ale ještě je nedodělala.
Muž se na holčičku mírně pousmál a dal se do své práce.
Během následující půl hodiny neustále těkal očima ke dveřím, protože mu bylo divné, že Cara ještě nepřišla.
Nakonec zdvihl pohled k Sáře a řekl: „Sáro, nevíš, kde je Cara?“
„Je v kuchyni s Evelyn. Říkala, že jí pomůže. A taky aby to nevypadalo divně, že ji dnes nikdo ještě neviděl,“ odpověděla holčička a utahovala uzel na niti.
Muž přikývl a ulevilo se mu, že ji nemusí hledat a dělat si o ni starosti. Pomalu pokračoval v práci dál a ani si nevšimnul, že k němu děvče po chvíli začalo soustředěně upírat zrak.
Po pár minutách pozorování jej Sarah váhavě oslovila: „Jeremy?“
„Hm?“ pronesl nepřítomně a děroval silnou jehlou kůži na sedle.
„Bude se ti po nás stýskat?“ zeptala se holčička, naklonila hlavu na stranu a rozvážně se na něj dívala.
Jeremy k ní zdvihl oči. Její jasná otázka jej naprosto překvapila a na okamžik zkameněl bez nejmenšího tušení, co na to říct.
Nakonec sklopil oči zpět k sedlu a prostě odvětil: „Bude.“
Sára se mírně pousmála: „Mě se bude po tobě taky stýskat… a po Soritovi.“
Jeremy se na ni podíval a usmál se. Nic na to ale neřekl a dál se věnoval práci.
„Caře se bude taky stýskat,“ řeklo děvče a upřelo oči na rukavice.
Muž k ní trhnul hlavou, ale okamžitě si zakázal zeptat se na jakoukoliv otázku, které teď zaplnily jeho mysl.
„Máš ji rád?“ zeptala se Sára a upnula se na něj svým zvídavým pohledem.
Jeremyho srdce ztěžklo a do jeho očí se dostal smutek, který vypudil veškerou zvědavost, jíž tam ještě před okamžikem měl.
Se zrakem upřeným na své ruce a vědomím, že tohle nemá cenu nepřiznat, řekl: „Mám ji rád.“
Sotva to však vyslovil, pocítil šílenou touhu do něčeho praštit.
„Ale tebe mám tady rád,“ dodal vzápětí a vší silou vůle na svém obličeji vytvořil úsměv.
„Selenu máš taky rád?“
Muž se na okamžik ztěžka zasmál a zvolna řekl: „No… asi taky… jen trochu. Vás dvě mám rád mnohem víc.“
Sára se na něj zeširoka usmála a na chvíli v místnosti zavládlo ticho.
Jeremy se snažil myslet na cokoliv jiného, kromě Cary. Jenže právě ji jedinou měl před očima.
„Proto nám pomáháš?“ tázala se holčička dál.
Muž si neslyšeně povzdechnul a snažil se vymyslet upřímnou odpověď.
„To… proto… proto taky,“ dostal ze sebe nakonec a zavřel na pár vteřin oči.
„Cara byla ráno moc smutná,“ řekla Sarah a stáhla čelo, když si na to vzpomněla. „Taky jsi jí řekl, že nám pomáháš proto, že nás máš rád?“
Jeremyho náklonost k Sarah teď značně zakolísala, protože její otázky rozrývaly všechno silou jeho vůle pohřbené, to, co se snažil vytěsnit ze své mysli, aby mu to nepřidávalo ještě další bolest. Vzápětí si ale uvědomil, že je to ještě dítě a těžko si může uvědomit, že se ptá na něco, co je pro něj těžké řešit.
„Řekl jsem jí to… trochu jinak, než tobě,“ odvětil a modlil se, aby s otázkami už skončila.
„A proč?“ zazněla z jejích úst hned další.
Jeremy se nad svou naivitou pousmál a řekl: „Protože je už… starší a…“
„A jak se dá říct jinak, že někoho máš rád?“ přerušila ho a zamyšleně se na něj dívala.
Jeremy se nadechnul a zdvihl hlavu, aby odpověděl, jenže teď už ho nenapadlo vůbec nic.
Sarah chvilku přemýšlela a pak řekla: „Měl bys jí to povědět. Maminka říká, že je důležité říkat pravdu těm, které máme rádi.“
Jeremyho hlavou problesknul zmučený výkřik, že přesně to by chtěl udělat, že po tom jediném touží. Nic víc, než říct pravdu! Výkřik ale dozněl nikým nezaslechnut.
Nemůžu. Prostě to nejde, zamítnul znovu tu touhu v duchu.
„Asi máš pravdu,“ přikývl a zadíval se na holčičku. „Slíbíš mi, že jí to neřekneš? Chtěl bych jí to říct sám.“
„Dobře,“ usmála se Sarah a dala se zase do šití.
Jeremy se pousmál a srdce mu zase o něco ztěžklo. Nechtěl lhát, jenže jak se mohl přesvědčit, tak Sarah nedovedla ještě rozlišit, co by říkat měla a co ne. Bylo to prostě upřímné dítě. Nedovedlo nic skrývat. A doopravdy nechtěl, aby Caře něco z tohoto rozhovoru řekla. I když si to na jednu stranu tak trochu přál.
„Mohl bys nás přijet navštívit. Ukázala bych ti naše město a v lese naši tajnou skrýš!“ vyhrkla Sarah nadšeně. „Mohl bys tam jet se mnou a s Michaelem! Určitě bude překvapený, že už můžu jezdit na koni! A Cara bude určitě taky ráda! Jen si musíme dát pozor, aby nás neviděl Horatio a další. Myslím, že by ses jim asi nelíbil. Ale jen proto, že tě ještě neznají... V tom lese je velké jezero a skála a…“
Jeremy stisknul čelist a pevně zavřel oči. Byl moc rád, že Sára mluvila pořád dál, aniž by chtěla, aby na to něco řekl on. Málem se rozesmál při představě, jak vjede do Cařina města a bude tam chodit po ulicích a lesích jakoby se nic nestalo. Jen ta pouhá představa se mu zdála nemožná a při tom tak bolestivá.
Znovu se v něm otevřely všechny rány, o nichž doufal, že se mu je povedlo aspoň trochu zacelit. Myšlenka na svobodu, na radost a smích, na Caru… kdyby všechno bylo jinak. Kdyby on byl jiný. Kdyby věci nemusely jít tím směrem, který sám připravil.
Měl pocit, že celé jeho srdce s každým úderem šeptalo jako modlitbu slovo ‚kdyby‘.
Jenže to slovo pro něj znamenalo jen prázdný výraz. Nedosažitelnou naději. Touhu, která navždy zůstane jen touhou. Bolestnou vzpomínkou. Tou nejkrásnější představou, která mu zbyde jako jediná a o níž doufal, že spíš jak mučicím nástrojem, pro něj bude posilou a útěchou - zábleskem světla v beznadějných, nekonečně dlouhých, smutných dní, o nichž věděl, že už brzy přijdou.
Zhruba po necelé hodině se dveře do místnosti potichu otevřely a dovnitř vklouzla Cara.
„Caro! Podívej, už jsem to došila! Je to v pořádku?“ vyhrkla Sarah a přiskočila k dívce ukazujíc jí hotové rukavice.
„Krásné, jsi moc šikovaná,“ pochválila ji dívka sotva si její práci prohlédla. Lehce ji pohladila po vlasech a věnovala jí úsměv.
Sarah jí ho oplatila a šla si sednout zpátky na židli. Začala skládat zbylé látky a něco si pro sebe tiše broukala.
Cara se rozhlédla, s čím dalším by měla začít a nakonec si všimla kůže a pláště ležícího na okně. Rozešla se pro ně a obratně se prosmýkla kolem muže sedícího hned pod oknem tak, aby se jej ani kouskem těla nedotkla.
Nedívala se na něj a přála si být aspoň na chvíli neviditelná.
Sotva plášť i kůži z okna stáhla a chtěla se obrátit zpátky, ucítila na předloktí stisk Jeremyho dlaně.
Vyplašeně k němu střelila očima a setkala se s jeho zkoumavým pohledem.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se jí tiše se zrakem upřeným na její červené oči a mírně stažený výraz v obličeji.
„Nic mi není, jsem v pořádku,“ potvrdila Cara a mírně se pousmála. „Jen jak jsem pomáhala Evelyn v kuchyni, tak se mi do očí dostalo trochu prachu z mouky. Nic příjemného,“ řekla a zatřepala hlavou.
Jeremy nevěděl, zda jí to má věřit nebo ne, ale nakonec jen přikývl a pustil ji.
Pozorně ji sledoval, jak se usadila na židli a dala se do dalšího šití. Každou chvílí k ní těkal pohledem, ujišťujíc se, že je opravdu v pořádku.
Cara se však dokázala natolik ovládnout a soustředit svou mysl na Sarah, s níž si začala povídat, že muži nedala sebemenší záminku o jejím vysvětlení pochybovat.
Když bylo po večeři a většina mužů se už odebrala do svých pokojů nebo na určená místa na stráži a hradbách, rozloučila se Cara se Sarah a v doprovodu Jeremyho se vydala nahoru do jeho pokoje.
Sotva byli přede dveřmi, řekl jí: „Půjdu už dát nějaké věci do stáje a potom přijdu… Až bude Selena spát,“ dodal na vysvětlenou.
„Dobře,“ přikývla Cara a vešla dovnitř.
Dívka samu sebe překvapila, že s Jeremym dokázala zase mluvit tak běžně jako včera. Byla za to neskutečně ráda, i když si nebyla jistá, zda za to může její otupělost vůči bolesti anebo přijetí toho, co věděla, že přijde.
Jakmile vešla, všimla si Evelyn, která seděla na lůžku a vyšívala nějakou dečku.
V pokoji hořel oheň a čtyři vysoké svíce v nohách postele dodávaly ženě pro práci dostatek světla.
Selena ležela na lůžku blíže k oknu a spala.
„Jak jí bylo?“ zeptala se Cara a stáhla si z hlavy čepec.
Pomalu přešla k posteli a dívala se na dívčinu klidnou tvář.
„Docela dobře,“ odvětila Evelyn šeptem. „Něco snědla, trochu jsme si povídaly a jinak skoro pořád spala.“
Cara s úlevou přikývla.
„Už si běžte odpočinout, musíte být unavená,“ řekla ženě.
„Trochu ano,“ pousmála se Evelyn.
Udělala ještě několik stehů a pak dečku složila. Posbírala si všechny věci do košíku a uhladila deku, na níž seděla.
„Ty se snaž taky si odpočinout, zítra nás čeká dlouhý den,“ vydechla Evelyn a pohlédla na Selenu.
„Lehnu si tady k ní a… prospím se,“ přikývla Cara.
„No, tak to si dej… pozor,“ šeptla Evelyn s obavou.
„Na co?“
„Sarah říkala, že sebou Selena někdy v noci hází ze spaní. Rozhodí rukama, překulí se a tak. Proto si musela dát postel dál od ostatních. Někdy dokonce i něco vykřikovala. Asi se jí občas něco ošklivého zdá,“ pokrčila Evelyn rameny.
Cara přikývla, ale ještě se na ženu obrátila s otázkou: „Řekla jste jí něco?“
„Ne,“ zavrtěla hlavou. „Jeremy říkal, že bude lepší, když jí to řekneš ty.“
Cara přikývla a se stisknutou čelistí se na Selenu zadívala. Stále nepřišla na to, jak jí celý plán šetrně vysvětlit, aby ji nevyděsila. Rozhodla se ale, že na to musí přijít ještě předtím, než usne. Ráno totiž viděla jako poslední možnost, aby jí to mohla vysvětlit.
„Dobrou noc,“ zašeptala Evelyn ode dveří.
„Dobrou,“ odvětila Cara s mírným úsměvem a sledovala, jak se za ženou zavírají dveře.
Potom přešla ke svícím a sfoukla je, takže jediné světlo v pokoji zajišťoval oheň v krbu. Dívka krátce pohlédla na Selenu, obrátila se od ní a přešla po pokoji.
Začala přejíždět očima přes každý kousek zdí, stropu i nábytku, jakoby se s nimi loučila. Uvědomovala si totiž, že dnešní noc je poslední, kterou tady stráví. Věděla, že tuto místnost nesnášela, ale to se změnilo stejně jako její pohled na Jeremyho. Došlo jí, že jí ten prostorný pokoj bude chybět. Bude jí chybět výhled, ale především blízkost veškerých vzpomínek, které tady za posledních několik dní nastřádala.
Na okamžik přešla k oknu a zahleděla se na potemnělou krajinu. Pár minut tam zůstala a přemýšlela, nakonec se ale rozešla k lůžku a opatrně si lehla vedle Seleny.
Ta sebou vzápětí škubla a probudila se. S polekaným nádechem se obrátila a upřela vykulené oči na dívku.
„To jsem já, jenom klid,“ řekla Cara šeptem a opatrně se dotkla její ruky.
Selena úlevou vydechla a položila hlavu zpátky na polštář.
„Jen spi, musíš si odpočinout,“ řekla jí ještě a se staženým čelem sledovala, jak dívka pomalu přikyvuje a opět zavírá oči.
Caru napadlo, že se asi dole mezi ostatními moc nevyspala a tak to nyní dohání. Anebo čaj, který jí připravila Evelyn, na ni ještě stále působil.
Chvíli ji pomalu hladila po předloktí a sledovala, jak se její stažené čelo uvolňuje, až jej nakonec nebrázdila sebemenší starostná vráska a Selena znovu usnula.
Cara byla ráda, že bude mít klid na přemýšlení a hned se do něj pustila. Avšak i když se vší silou upínala k různým způsobům, jak Seleně plán vysvětlit, neustále se jí před oči vracela Jeremyho tvář. Kromě toho se v ní ale zase začínala ozývat bolest.
S dlouhým výdechem se položila na záda, přehodila si přes nohy přikrývku a zadívala se na tmavá nebesa nad sebou.
Myšlenky se jí rozutekly všemi směry a dívka úplně ztratila pojem o čase. Nakonec její víčka začala pomalu těžknout, až se propadla do lehkého spánku…
Připadalo jí to jako okamžik, kdy ji vyrušil zvuk, jakoby kolem ní něco prošlo.
Otevřela oči a trhla hlavou do strany.
Vzápětí spatřila Jeremyho, který vedle postele rozkládal kožešiny, aby si mohl lehnout a vyspat se, jak dívce došlo.
Byl k ní otočený zády, čehož okamžitě využila a zavřela oči, předstírajíc, že spí. Její únava byla rázem pryč a srdce jí rychle bilo v hrudi.
Pozorně poslouchala, takže věděla, že přešel k truhlici a něco z ní vytáhnul. Pak přešel zpátky a s unaveným výdechem se položil na zem. Uslyšela zašustění látky a napadlo ji, že přes sebe musel přetáhnout nějakou deku.
Po několika dalších minutách se klidně otočila na bok, nechávajíc při tom stále zavřené oči. Trpělivě dál poslouchala a jen co si byla jistá, že mužův dech se prohloubil do naprosto klidného, pomaličku zdvihla víčka.
Musela trochu zaklonit hlavu, aby viděla jeho tvář a ulevilo se jí, sotva postřehla, že má zavřené oči. Mírně se pousmála a posunula se ještě kousek výš, aby se na něj mohla lépe dívat.
Sledovala jej velmi dlouho. Pozorovala, jak se na jeho obličeji střídá světlo a stín od praskajícího ohně. Chtěla si jeho tvář navždycky uložit do paměti, jako jednu z nejcennějších vzpomínek. S úsměvem ji napadlo, že kdyby se nebála, že se probudí, přešla by až k němu a špičkou svého prstu mu lehce přejela přes čelo, po hraně nosu, přes ústa až k bradě.
Uvědomila si, že se jí jeho tvář velmi líbí. Nebyla si jistá, proč si toho nevšimla dřív. Možná proto, že měla v hlavě úplně jiné starosti anebo proto, že se soustředila spíše na jeho chování, slova a činy než na to, jak vypadal. Zkusila si vybavit jeho oči, ale zarazila se, když si nedovedla vybavit jejich přesný odstín. Copak se do nich nedívala už tolikrát?
Nechápavě trhla hlavou a ještě jednou si jeho tvář prohlédla. Potom se obrátila zpátky na záda a těžce vydechla.
V hlavě si začala převíjet celý plán. Nebála se ani tak toho, co bude muset udělat, jako spíš toho, co bude potom. Jak se s ním má rozloučit? Má ho obejmout nebo mu jen podat ruku? Nebo ani to ne? Co říct jen ‚děkuji‘ a rychle se obrátit a zmizet? A co když se něco zvrtne? - napadlo ji a hruď se jí stáhla. Co jestli to nevyjde, co jestli je něco prozradí nebo se něco přihodí na cestě, co potom?
Hlavou se jí honily tyhle a spousta dalších obav, které se z ničeho nic vyrojily. Dívku napadlo, že je snad živí temnota, která se kolem snesla.
Cara pevně zatnula ruce do pěstí, aby se jí tolik netřásly a snažila se soustředit jen na svůj neklidný dech.
Byla zamyšlená a nesoustředěná. Náhle překvapeně hekla bolestí, když ji do zubů uhodila Selenina dlaň. Zděšeně se nadechla a bleskově se k ní otočila. Dívka vypadala, že spí dál, jen její tváří občas proběhl neklidný záškub.
Cara si její paži stáhla z hrudi a položila ji vedle jejího těla. Prsty druhé ruky si pak přejela po zubech a dásni. Necítila na však žádnou krev, a proto pomalu vydechla.
Kousek se ale od Seleny odtáhla a nejistě po ní střelila pohledem. Opravdu nevěřila, že to Evelyn myslela tak doslova.
Opět se snažila zvolna nadechnout, jenže už cítila, jak se jí zase začínají třást ruce.
Najednou však uslyšela mírné zakašlaní. Nejprve ji napadlo, že Jeremy zakašlal ze spaní, ale poté jí došlo, že to byl velmi ‚výmluvný‘ zvuk.
Pomalu tedy zdvihla hlavu a obrátila se na bok, aby na něj pohlédla. Oči měl otevřené a jejich výraz byl velmi živý. Ne jako výraz někoho, kdo se právě probudil ze spaní, což v ní vyvolalo otázku, zda předtím opravdu spal.
Mírně zdvihnul obočí a trhnul očima i hlavou vedle sebe, než se zadíval zpátky na ni.
Cara cítila, jak se jí sevřela hruď, ale nevěnovala tomu více pozornosti. Stočila hlavu k Seleně a potom ze sebe bez dalšího hloubání stáhla přikrývku a nohy zlehka shodila z lůžka.
Postřehla, jak se Jeremy ihned posunul na bok a neunikl jí odlesk světla od čepele dýky, kterou měl položenou vedle sebe na druhé straně. Pomalu klesla k zemi na rozložené kožešiny a skoro váhavě si vedle něj lehla. Nedokázala se na něj podívat, protože cítila, že se jí i bez toho nahnala krev do tváří.
Položila hlavu na jednu stočenou kožešinu, která jim sloužila místo polštáře a nechala přes sebe přehodit část rozložité deky, kterou byl přikrytý muž.
Rovná a tvrdá podlaha nebyla pohodlnější než měkká matrace, dívce to tak ovšem v tuhle chvíli ani nepřišlo. Ačkoli byla stále neklidná, srdce jí zběsile tlouklo a vnímala strach ze zítřejšího dne, byla ráda, že může poslední noc strávit vedle Jeremyho.
Nevěděla, zda se na ni divá a bála se otočit hlavu, aby to zjistila. Cítila, že je jen malý kousek od ní – kdyby trochu pohnula paží, narazila by do té jeho.
Po několika dlouhých minutách, kdy se bála udělat sebemenší pohyb, nakonec vydechla a zavřela oči. Snažila se soustředit opět na vzduch, který jí proudil do plic. Snažila se nemyslet na to, že leží vedle někoho, koho by nejraději objala a s kým se bude muset za pár hodin rozloučit. Snažila se nemyslet na možnost, že jim útěk nevyjde, že nevyváznou živí a Jeremy z toho bude mít problémy. A ačkoliv se opravdu snažila – nedovedla na to přestat myslet.
Zase prsty zarývala do dlaní, aby se jí netřásly a chvějící se víčka pokoušela držet dole, aby jí tma přinesla spánek.
Chvíli na to ucítila, že na její pravé pěsti spočinula velká teplá dlaň.
Cařiny oči se prudce otevřely, sotva otočila hlavu k Jeremymu. Muž se na ni díval klidným rozváženým pohledem a dívka vnímala, jak jeho prsty přejely po jejích kloubech.
Nejistě polkla a pohled mu dál oplácela.
„Bojíš se?“ zeptal se jí šeptem.
Cara se nadechla a zavřela oči. Poté s mírným smíchem vydechla a přikývla: „Jen… trochu… Nejvíc asi toho, že… nevím, co udělá Selena potom, co jí to řeknu. Nechci, aby… něco pokazila jen proto, že se bude bát ona… Já nevím… nevím, jak jí to mám říct…“
Dívka se zadívala na strop a snažila se přijít na řešení.
Jeremy se zamračil a na čele se mu objevila hluboká vráska.
Nakonec ale klidně řekl: „Taky jsem o tom už přemýšlel a napadlo mě, že bude možná lepší jí to neříct.“
Cara se k němu zmateně otočila.
„Možná to bude nejlepší,“ dodal muž jistějším hlasem, jakmile si to v hlavě znovu prošel. „Když jí to neřekneme a ona si bude myslet, že prostě jen pojede s Evelyn uklízet na hlásku, nebude nic čekat… Ne, že se něco může zvrtnout. A pokud se to stane, vyřešíme to my. Ona bude v šoku, ale až potom, ne předtím. A jestli to proběhne v pořádku, ušetříme ji starostí.“
Dívka nad tím chvíli uvažovala a nakonec si uvědomila, že to zní dokonale. Ze srdce jí rázem spadl těžký balvan a usmála se.
„To je pravda. Máš pravdu, tohle bude… nejlepší.“
Jeremy se také pousmál. Byl rád, když si všiml, jak se jí ulevilo.
Cara se znovu zadívala na strop a poté zpátky na něj.
„A co ty?“ zeptala se tiše. „Bojíš se?“ dodala na vysvětlenou, jen co si všimla jeho nechápavého výrazu.
Jeremy mírně stisknul čelist a jeden koutek úst mu stoupl v úsměvu.
„Ještě před pár dny bych ti řekl ‚ne‘,“ přiznal popravdě. „Ale dnes… už je pozdě a jsem unavený, takže odpověď zní ‚ano‘.“
Cara se na něj dál dívala a tak pokračoval.
„Bojím se… že se stane něco, s čím nepočítám, co mě… nenapadlo, že se může stát, že… nebudu vědět, co dál,“ připustil a čelo se mu stáhlo starostmi.
Dívce se na tváři mihnul úsměv, když slyšela, co odpověděl - že si nehrál na hrdinu, ale skutečně přiznal, co cítí.
„Jak jsi řekl,“ promluvila posléze a dívala se mu do očí, „když se něco stane… vyřešíme to my všichni… A Sára umí opravdu dobře utíkat, co jsem slyšela,“ dodala a koutky jí zacukaly úsměvem.
Jeremy se rozesmál a přitiskl ústa k rameni, aby neprobudil Selenu.
Dívka se na něj s úsměvem dívala a byla ráda, že jeho smích ještě mohla slyšet, že mohla hledět do tváře bez starostí, vidět odraz uvolnění i v jeho očích.
Chtěla si tu chvíli zapamatovat. Chtěla, aby podobnou ještě někdy v životě zažila.
Jenže sotva se muž dosmál a zamyšleně se na ni zadíval, nedovedla jeho pohledu dlouho čelit. Pousmála se na něj a poté hlavu sklopila na stranu, jakoby chtěla spát.
Uvědomila si, že jeho dlaň stále spočívá na její pěsti.
Dlouho se nerozmýšlela a pomalu ruku rozevřela a pootočila tak, až Jeremyho dlaň lehce vklouzla do její. Mírně jej sevřela a vzápětí ucítila o hodně pevnější stisk mužovy ruky.
Cara se usmála a se zavřenýma očima zhluboka vydechla. Pohnula několikrát mírně hlavou, aby našla pohodlnější polohu a nechala tvář natočenou k muži.
Najednou už necítila strach, necítila bolest. Byla za tuhle prostou a na první pohled obyčejnou chvíli nesmírně vděčná. Užívala si jeho doteku a snažila se soustředit jen na něj.
Po několika minutách upadla do spánku, nechávajíc starosti i bolest na ráno.
Jeremy usnul o hodně později než ona. Daleko silněji si totiž uvědomoval, že zítra bude dívka nenávratně pryč a on už ji nikdy neuvidí.
Sice možná že… Ne! – okřikl sám sebe.
Nepřipadalo v úvahu, aby nechal byť jen jedinou skulinku v té jinak nedobytné hradbě, jíž si kolem sebe stačil vytvořit.
Díval se na Cařinu tvář a věděl, že to nesmí udělat. Zasloužila si život, zasloužila si rodinu… zasloužila si všechno to, co on jí dát nemohl. Nedokázal by ji o to připravit. Nemohl. A i když se mu do srdce zarýval ostrý nůž při představě, že za několik měsíců nebo let vedle ní už bude ležet někdo jiný, s jeho rozhodnutím to nepohnulo.
Nyní na to ale nechtěl myslet, chtěl si tu poslední společnou noc užít. Jemně začal svým palcem přejíždět po dívčiných kloubech a očima bloudil po její tváři.
To ho nakonec ukolébalo do neklidného spánku.
Jakmile se Cara ráno probudila, první čeho si všimla, kromě mírného bubnování deště na okno, byl tlak na její ruce. Stočila k ní pohled a uviděla Jeremyho dlaň přitisknutou na hřbetu její ruky.
Mírně se pousmála a druhou rukou si protřela oči. Potom zlehka zdvihla hlavu a zadívala se do mužovy dosud klidné spící tváře.
Chvíli se na něj dívala, snažíc se přitom potlačit začínající záchvěvy bolesti ve své hrudi. Pár minut poté si ale všimla, jak mírně škubnul obočím a jeho oči jakoby se začínaly otevírat.
Spěšně proto sklonila hlavu zpátky, zavřela víčka a opět předstírala spánek.
Srdce jí bilo jako splašené a víčka se vší silou snažila udržet dole.
Posléze ucítila, jak se Jeremy pohnul. Měla dojem, jakoby se posunul dolů.
Málem sebou vyděšeně škubla, jakmile ucítila špičku jeho nosu u svého spánku.
„Víš… nejsem zjevně jediný, kdo neumí dobře… předstírat spánek,“ zašeptal jí do ucha a dívka z jeho slov jasně cítila, že se usmívá.
Se zavřenýma očima odevzdaně vydechla a poté na něj pohlédla.
Měla pravdu. Jeremy se opravdu usmíval, jeho tvář byla kousek od její. Ponořila se do jeho modrých očí a opravdu si přála zapomenout na to, co se dnes muselo stát. Zvolna se pousmála a zatoužila, aby se do jeho očí – do té jasné modři mohla dívat do konce svého života.
„Dostal jsi mě,“ řekla šeptem.
„Poprvé uznáváš prohru?“ zeptal se Jeremy překvapeně.
„Asi ano,“ přikývla a úsměv z její tváře úplně zmizel.
Na mužově se udržel o něco déle, ale poté se ztratil také. Oběma se do výrazů dostala vážnost a zvláštní smutek.
Cara si uvědomila, že ji pořád drží za ruku a to v ní vyvolalo další bolest. Pomalu cítila, že se jí do očí ženou opět slzy a všemožně se tomu snažila zabránit. Nechtěla, aby ji Jeremy viděl plakat a nechtěla mu vysvětlovat důvod.
Najednou uslyšeli, jak někdo tiše zaklepal na dveře. Jeremy k nim trhnul hlavou, načež se rychle vymotal z deky a postavil.
Jakmile dotek jeho ruky zmizel, pocítila Cara chlad, který se postupně šířil do celého jejího těla. Chtěla s tím něco udělat a tak se rychle posadila, stáhla ze sebe přikrývku a postavila se.
Za dveřmi zahlédla Petera, který byl už oblečený do tmavých kalhot i košile. Pod paží držel složený plášť a u boku se mu pohupoval meč a dýka.
Dívce došlo, že mu ani nestačila poděkovat a umínila si, že mu poděkuje večer. Teď už by to nestihla, neboť spatřila, jak spěšnými kroky zamířil chodbou pryč, sotva s Jeremym v rychlosti prohodil pár slov.
„Za chvíli se vrátím,“ řekl Jeremy ode dveří a natáhl se pro svůj plášť k truhlici.
Pohlédl na ni a dívka postřehla, že v jeho očích plane odhodlání.
Rychle přikývla a sledovala, jak se za ním neslyšeně zavřely dveře.
Srdce se jí rozbušilo a dech zrychlil. Pár sekund zůstala stát na místě, než si uvědomila, že nečinnost jí nepomůže, spíše naopak.
Dala se tedy do uklízení kožešin a skládání přikrývky zpátky do truhlice. Poté si z vědra nabrala vodu a opláchla si s ní obličej. Jakmile se aspoň trochu osvěžila, přešla k oknu.
Připadalo jí, že počasí snad vycítilo její náladu. Husté provazce vody se s mírným ťukáním odrážely a jiné stékaly po skleněné tabuli a znemožňovaly tak dívce výhled do kraje.
Tentokrát by ji však obzor stejně nelákal. Sledovala kapky, které klouzaly dolů nebo se tříštily na kamenném výklenku.
Vnímala, jak se jí zmocňuje nevolnost a bolest hlavy. Ale jinak cítila klid. Zvláštní smutný klid. Možná proto, že už byla smířená s tím, co se muselo stát. Jen občasný záchvěv bolesti, který se uvnitř jejího srdce ozval, jí připomínal, že se s budoucností stále nevyrovnala. V duši toužila po boji, i když nyní nevěděla proč a o co by vlastně chtěla bojovat.
Jeremy si přes hlavu přehodil kápi a spěšnými dlouhými kroky přešel nádvoří až k jedné z předních hradebních věží. Vystoupal po schodech nahoru, a jakmile se tam dostal, spatřil Jacoba, který si protíral oči a zívajícího Jonase, opírajícího se o jednu ze stínek hradby.
Oba vypadali unaveně, za což nemohlo jen špatné počasí ale také noční služba na stráži, která se jim právě pomalu chýlila ke konci. Byli oblečení do tmavých plášťů a to, že byli i přesto mokří potvrzovalo, že svou službu plnili i přes nepřízeň počasí.
„Jacobe, Jonasi,“ oslovil je Jeremy a stáhl kápi z hlavy.
Oba muži se okamžitě narovnali a zadívali se na něj.
„Kde je ten třetí?“ zeptal se jich.
„Támhle, pane,“ odvětil Jonas a ukázal rukou na ochoz hradby, po níž právě procházel Lucas.
Měl na sobě také plášť s kápí a znuděně zíral skrz husté kapky k lesům před hradem.
„Lucasi, pojď sem!“ zavolal na něj Jeremy.
Počkal, dokud k nim nedošel a všechny tři si pak změřil zkoumavým pohledem.
„Chci se vás na něco zeptat,“ začal pomalu a přecházel před nimi.
Všichni tři značně znejistěli a nenápadně se po sobě dívali, jakoby se navzájem ptali, jestli někdo neví, co provedli.
Jeremy na okamžik střelil pohledem k hradbě, která se táhla zahradou a jakmile zahlédl záblesk pohybující se postavy, rychle se mihnoucí mezi keři, prudce se otočil k mužům a probodával je soustředěným pohledem.
„Dnes v noci jsem slyšel divný zvuk z jižní strany hradeb. Ozvalo se to několikrát a pak to přestalo,“ řekl a prohlížel si je. „Nevíte, co to mohlo být? Nevšimli jste si něčeho divného?“ zeptal se a sledoval je jako ostříž.
Jonas s Jacobem se po sobě krátce podívali.
„No, tak? Všimli jste si něčeho?“ otázal se znovu.
„Pane,“ začal Jacob, „víte… my dva… jsme se trochu nepohodli. No a… chtěli jsme to vyřešit, jenže… jsme to trochu přehnali a začali se spolu bít s meči… Ale jen chvíli! Když si toho všiml tady… Lucas, tak nás od sebe odtrhnul a pak už jsme byli potichu a hlídali. Opravdu. Bylo to jen pár minut,“ dodával spěšně Jacob a Jonas rychle přikyvoval.
Jeremy měl co dělat, aby se nerozesmál. Ani v nejmenším nečekal takovou náhodu. Chtěl je jen zdržet, a když jim řekl, že něco slyšel, tak lhal. Potřeboval jen získat čas pro Petera, aby se mohl nepozorovaně dostat přes hradby v zahradě. Ale když už mu osud dopřál tuhle skvělou náhodu, byl za ni opravdu rád a hned ji využil.
Pár minut je ještě dusil otázkami, jestli znají pravidla a zda si uvědomili, co by jejich nepozornost mohla způsobit, kdyby se je někdo pokusil napadnout.
Nakonec to zakončil pohrůžkou, že pokud se něco takového bude opakovat, neobejde se to bez následků.
Všichni tři ihned slíbili, že se to už opakovat nebude a tak Jeremy ‚shovívavě‘ přikývl hlavou a sešel dolů. Věděl, že Peterovi poskytl mnohem více času, než ve skutečnosti potřeboval a tak se celou cestu potutelně usmíval.
První část plánu vyšla a muž s mnohem lepší náladou vešel do kuchyně. Chtěl tam počkat na Sarah, až vstane a říct jí, že se o plánu ani slovem nesmí zmínit před Selenou.
Když ráno do Jeremyho pokoje vešla Evelyn, řekla Caře, že bude lepší, když Seleně o odjezdu na hlásku řekne sama.
Dívka s tím souhlasila, neboť si uvědomila, stejně jako Jeremy, že s Evelyn nebude mít možnost smlouvat a bude to muset přijmout jako hotovou věc.
Jakmile pak přišla do kuchyně a spatřila Sarah, která se usmívala a v klidu snídala, dopadlo na ni všechno ještě víc.
Jen co se tam posléze objevil Jeremy, snažila se opět nedat na sobě nic znát.
„Peter už je pryč,“ řekl jí šeptem, jak kolem ní procházel.
Cara s úlevou vydechla a mírně se pousmála, aby mu dala najevo, že je ráda.
Dívce připadalo, jakoby zbytek dne probíhal v přesně rozdělených úsecích. Nejprve dopoledne, kdy se nic nedělo a všechno šlo klidně jako jindy. Oběd také nepřinesl nic zvláštního, kromě toho, že do sebe Cara nezvládla dostat víc než pár soust jídla. Měla úplně stažený žaludek a hlad bylo to poslední, co ji trápilo.
Odpoledne pobývala většinou v kuchyni a pomáhala s úklidem po obědě nebo se věnovala dalšímu šití. Snažila se stále něčím zaměstnávat, protože věděla, že jakmile nebude dělat nic, začnou se jí třást ruce a nebude schopná klidně uvažovat.
Chvílemi zahlédla Jeremyho, který občas zašel do prádelny nebo do stájí a vypadal tak klidně, jakoby se vůbec nic nedělo.
Když se začalo stmívat, rozloučila se Cara se Sarah v místnosti, kde ženy spaly.
„Buď opatrná, ano? A tichá jako myška,“ zašeptala a pohladila ji po vlasech, které jí předtím spletla do pevného copu těsně k hlavě.
„Neboj se, Caro, budu v pořádku a za chvíli se uvidíme,“ pousmála se holčička.
Poté ji objala kolem pasu a na chvíli u ní zůstala přitisknutá.
Dívka její klid upřímně obdivovala a přála si, aby mohla být také tak pokojná.
Potom ji políbila na čelo a dívala se, jak zmizela za dveřmi.
Rukama se objala kolem hrudi a zhluboka dýchala. Zavřela oči a pár minut poslouchala ženské hlasy klidně se bavící v kuchyni. Už si ani nepamatovala, kdy naposledy mluvila o něčem naprosto bezvýznamném. Dřív, než na to mohla přijít, ozářil místnost pruh světla, který se tam dostal otevřenými dveřmi.
Cara se k nim otočila a uviděla Jeremyho.
„Sára je na místě a… my už bychom měli jít nahoru,“ řekl potichu.
Dívka přikývla a bez zaváhání za ním vyšla. Z věšáku u dveří kuchyně si vzala čepec a nasadila si jej na hlavu.
Podle zvuků mnoha hlasů z jídelny, kolem níž procházeli, byla většina mužů u večeře.
Oba šli svižnými kroky ke schodišti a tempo ještě zvýšili, když procházeli kolem Marcusova pokoje.
„Počkám vedle v pokoji. Až Selena s Evelyn odejde, chvíli počkej a pak vyjdi ven, dobře?“ řekl Jeremy pár stop od dveří svého pokoje.
„Dobře,“ přikývla dívka a sledovala, jak vklouznul do vedlejší místnosti.
Klidně pak došla ke dveřím a vešla dovnitř.
Zrak jí ihned padl na Evelyn, která si spravovala sponu tmavého teplého pláště u krku a tvářila se mírně podrážděně. Na hlavě měla černý čepec a u pasu sukně jí visela připnutá dýka, která neunikla dívčině pozornosti.
Kousek od ní stála Selena s vyplašeným výrazem ve tváři.
„Caro, opravdu tam musím jet taky?“ zeptala se jí a spěšně k ní přistoupila.
Už byla také oblečená do tmavého pláště s kápí. Na rozdíl od ženy u sebe ale žádnou zbraň neměla.
Dívka nenápadně střelila očima k Evelyn a všimla si, jak žena stiskla čelist. Podobné řeči asi musela poslouchat celý den.
„Podívej, Seleno,“ začala Cara klidně, „o nic přece nejde. Na té hlásce se musí uklidit a Evelyn napadlo, že pro tebe bude dobré, když odsud… na chvíli odejdeš. Jen tam s ní uklidíš a k ránu se vrátíte zpátky. Nic se nestane, když tam s tebou bude.“
„Já vím, ale… ale budou tam i ti… chlapi a já se jich… Bojím se, že se na mě zase…“ začala Selena a v očích se jí zaleskly slzy.
„Seleno, to se nestane, uvidíš. Navíc ti, kteří tam budou mít službu dnes, by ti nic neudělali. Jeden z nich tě sem včera donesl, pamatuješ? Dostal tě pryč z té chodby a přinesl tě sem. Nic ti neudělal tehdy a ani dnes neudělá, ano? Evelyn by to ani nedovolila,“ přesvědčovala ji Cara dál a snažila se o trpělivý tón.
„To je pravda, Seleno, už jsem ti to taky říkala,“ přisvědčila žena a postoupila k ní.
Selena se nejistě nadechla a nervózně si přejela dlaní po čele.
Ačkoliv si Cara myslela, že už jí tohle ujištění musí stačit, strávila s Evelyn ještě pár dalších minut opakováním stále těch samých vět, aby se jim podařilo Selenu uklidnit.
Když tedy nakonec přikývla a souhlasila, že pojede, Caře i Evelyn se nesmírně ulevilo. Rychle ji pak postrčily ke dveřím, aby už mohly vyrazit do kuchyně.
Avšak u nich se Selena ještě obrátila a upřela mírně vystrašené oči na Caru.
„Ty s námi jet nemůžeš?“
„Ne, nemůžu,“ zavrtěla Cara hlavou. „Nemůžeme jet všechny tři. Tolik práce tam zase není a ještě jsem po tom všem unavená. Uvidíme se hned zítra ráno. Je to jen pár hodin,“ pousmála se dívka a přejela jí rukou po paži.
Selena nakonec přikývla a s mírným úsměvem se nakonec obrátila ke dveřím a spolu s Evelyn vyšla ven.
Když žena zavírala, věnovala ještě Caře nevěřícně zoufalý pohled a protočila oči, na což jí dívka odpověděla mírným pokrčením ramen a slabým úsměvem.
Jakmile se za nimi dveře zaklaply, opřela se Cara o dřevo a zhluboka vydechla.
Pár vteřin zírala do plamenů v krbu a poté rukou zajela do kapsy na sukni a prsty opatrně nahmatala Jeremyho dýku. Chtěla mu ji ještě dnes vrátit. Sice ji napadlo, že by si ji nechala, jako malou památku na něj, ale nakonec se rozhodla, že bude lepší udělat za celými dny na hradě tlustou čáru a snažit se jít dál.
Jak a zda se jí to podaří, neměla ani to nejmenší tušení.
V úvahách naprosto ztratila pojem o čase a tak sebou zděšeně trhla, když uslyšela zaklepání na dveře.
Rychle je otevřela a setkala se s Jeremyho zamračeným pohledem.
„Stalo se něco?“ zeptal se, obličej stažený soustředěním.
„Ne, ne,“ zavrtěla rychle hlavou a vyšla ven. „Jen jsem… se zamyslela, promiň.“
„Dobře, takže…“ začal tiše, „odteď nás nikdo nesmí vidět. Ne dřív než se převlékneš.“
„Jistě, já vím,“ potvrdila také šeptem a sledovala, jak se mužova čelist povolila a poté znovu zatnula.
Nakonec ještě jednou přikývl a v jeho tváři se objevilo napětí. Pak se rychle otočil, přičemž Caru chytil za ruku a vydal se chodbou dál.
Dívka k němu překvapeně střelila pohledem a pospíšila si za ním, aby ji nemusel táhnout.
Najednou postřehla, jak se jeho hlava otočila k ní a téměř překvapeně svůj pohled upřel na jejich ruce. Caře připadalo, že mu snad ani nedošlo, co udělal a teprve teď si to uvědomil.
Nemínila si ale stěžovat, spíše své prsty obtočila kolem jeho dlaně a srovnala svůj krok s jeho.
Jeremy se díval vpřed a kolem sebe jako ostříž, čekajíc na sebemenší záblesk pohybu.
Když procházeli kolem Marcusova pokoje, zpomalili a neslyšeně se dostali do poloviny kratší části chodby vedoucí ke schodišti.
Opět přidali do kroku, jenže sotva se Jeremyho noha dotkla prvního schodu schodiště, které vedlo do dalšího patra, uslyšel, že je někdo nad nimi a právě rychle schází dolů.
Vyměnil si s Carou vytřeštěný pohled, ale víc času neztrácel. Rychle ji popadnul kolem pasu a nasměroval k rohu, který byl po levé straně schodiště a mohl jim poskytnout aspoň částečný úkryt.
Dívka se vmáčkla ke kameni, co nejvíc to šlo, a vnímala, jak se Jeremyho tělo přitisklo na její. Cítila mužův dech na čele a jeho ruce kolem svého pasu.
Kroky na schodišti se ozývaly zcela pravidelně blíž a blíž.
Jeremy čekal, že budou pokračovat buď dolů po dalším schodišti anebo zabočí chodbou do jednoho z pokojů. Kroky se však náhle zastavily a poté opět rozešly. Avšak oba v jejich zvuku poznali značný rozdíl. Byly náhle mnohem tišší a opatrnější. Nepřibližovaly se však k nim, mířily chodbou dál.
Jeremy se od dívky mírně odtáhnul a pomalu vysunul kousek hlavy zpoza rohu, aby viděl do chodby.
Nechápavě se zamračil sotva spatřil Benjamina, který jakoby váhal, zda má jít dál nebo ne. Přešlápl z nohy na nohu a přejel si dlaní po čele. Jeremy jej sledoval s přimhouřenýma očima a zatnutou čelistí. Opravdu ho začínala sžírat zvědavost, co má v plánu, neboť jeho chování se mu ani v nejmenším nelíbilo. Jednak to, jak se díval na Caru a pak také to, jak se choval nyní. Něco se mu na něm nezdálo, nedokázal by však říct, co přesně.
Po chvilce muž trhnul hlavou zpět k dívce, protože spatřil, jak se Benjamin otočil zpátky.
Cara i Jeremy zatajovali dech a dál poslouchali. K jejich neskonalé úlevě nakonec zaslechli, že kroky směřují zpět ke schodišti a dolů.
Zůstali v úkrytu tak dlouho, dokud se ozvěna kroků z posledního schodiště nepřestala linout chodbou. Teprve pak Jeremy pomalu vystrčil hlavu zpoza rohu a ještě pro jistotu chodbu znovu zkontroloval.
Jakmile si byl jistý, že tam nikdo není, znovu vzal Caru za ruku a společně rychle vyběhli po schodišti do dalšího patra a zabočili doleva.
„Tady,“ ukázal Jeremy na dveře Peterova pokoje.
Dívka spěšně odsunula závoru a zmizela za nimi.
Muž chvíli zůstal na chodbě a čekal, jestli se někdo náhodou neobjeví. Když se tak nestalo, otevřel dveře pokoje a bleskově je za sebou zavřel.
Peterův pokoj byl zařízený podobně jako Jeremyho. Nebylo v něm mnoho věcí, kromě postele, stojící pod oknem, stolu a židle, které stály u krbu a jedné kožešiny před ním a vetší komody ležící po pravé straně ode dveří.
Jediným rozdílem bylo množství vyřezaných dřevěných sošek, stojících na parapetu okna a nad krbem. Kdyby nemuseli spěchat, byla by si je dívka se zájmem prohlédla, ale takhle jim nevěnovala více pozornosti.
„Teď rychle,“ řekl Jeremy a přešel k posteli, na níž leželo připravené oblečení a zbraně.
Popadnul černou košili a kabátec a odešel ke komodě. Otočil se k dívce zády a stáhl si modrou košili, jíž měl doteď na sobě, aby se převléknul.
Cara nejistě polkla, ale bylo jí jasné, že na váhání nemá čas. Spěšně si zula boty a stáhla sukni. Vzala z postele tmavě hnědé kalhoty a oblékla si je. Důkladně si utáhla tkanici, kterou měla místo opasku, kolem pasu a udělala pevný suk. Pak se obrátila čelem k oknu a svlékla si šněrovačku a košili. Popadla bílou mužskou košili a natáhla ji na sebe. Mírně otočila hlavu doprava a viděla, že Jeremy k ní stále stojí zády a dává si do nohavic dýky.
Neušlo jí, že to dělá docela pomalu a vděčně se jeho směrem pousmála.
Další, co si z postele vzala, byl necelých deset palců široký pruh prostěradla, k němuž byl přišitý ještě jeden, takže dohromady měřil na délku skoro tři metry. Ten si začala omotávat kolem hrudníku.
Nedokázala si ho ale dostatečně utáhnout. Pár chvil s ním bojovala, až nakonec nejistě řekla: „Mohl bys… mi s tím pomoct?“
Muž se obrátil, a když viděl, jak si jednou rukou přidržuje látku na hrudi, zatímco druhou drží dlouhý konec prostěradla ve snaze jej utáhnout, pomalu k ní přešel.
Cara cítila, že jí zase hoří tváře, avšak odhodlaně mu dlouhý konec podala a pevně si chytila látku na hrudníku. Škubla sebou, sotva jí Jeremy začal látku pevně obmotávat a současně s tím utahovat kolem prsou.
„Nezapomeň, že pokud se něco stane, tak se musíš postarat o Selenu,“ řekl klidně a hleděl jí přitom do očí.
Dívka je k němu zdvihla až nyní a byla ráda, že prolomil to napjaté ticho. Nebo tak jí aspoň připadalo.
Přikývla a neuhýbala zrakem z jeho.
„Jen se ji snaž udržet, co nejdál to půjde, aby se nepřipletla někomu do cesty. O Sáru se postarám a nějak ji dostanu pryč… Kdyby mě od vás někdo odříznul, popadni uzdu jejího koně a odjeď i se Selenou jak nejrychleji můžeš. O mě se nezajímej, poradím si, rozumíš?“
Cařino obočí se stáhlo obavou, protože na tuhle možnost nechtěla myslet ani okamžik.
„Rozumíš?“ zeptal se jí Jeremy znovu.
„Ano,“ řekla potichu.
Sotva se dostal na konec prostěradla, které bylo u konce rozstřihnuté na dvě části, vzal je do rukou a jednu z nich kolem dívčiny hrudi obtočil a svázal dohromady s druhou.
Potom se naklonil na bok a podal jí z postele tmavý kabátec.
Cara si jej vzala a rychle si ho oblékla. Vpředu měl tři knoflíky, ty si rychle zapnula. Poté vzala opasek, na němž byl přidělaný meč, a jistým pohybem si jej připevnila kolem boků. Potom se otočila k Jeremymu zády, jelikož jí podával tmavý plášť se širokou kápí.
Ucítila, jak se lehce dotknul jejích ramen, když jí ho upravoval a pak přešel ke krbu.
Dívka se zhluboka nadechla a zapnula si plášť sponou u krku. Nato se posadila na postel a obula si vysoké hnědé boty. Do jejich přední části si nacpala kousek látky, aby jí v nich noha tolik neklouzala. Spěšně pak sáhla do kapsy sukně, ležící na lůžku a vytáhla z ní dýku, jež ihned skryla v nohavici boty.
Postavila se a zkusila se kousek projít po pokoji, aby si ověřila, že jí boty drží a nezvrtne si v nich nohu.
Po pár desítkách kroků, kdy jí bez problémů seděly na nohou, přešla k Jeremymu, který se na ni soustředěně díval.
Cara došla až k němu a nastavila mu tvář.
Jeremy k ní vztáhnul jednu dlaň a opatrně jí s ní přejel pod nosem, přes bradu a po obou lících, přičemž jí na tvář nanesl slabou vrstvičku sazí.
Dlaň si pak pečlivě otřel do nohavice a přiložil jí k tváři obě ruce. Hranou palců jí začal přebytečné saze opatrně stírat tak, aby jí na obličeji vytvořil matný náznak vousů.
Cara si nyní nebyla jistá, zda jí srdce tluče tak zběsilé proto, že má strach anebo proto, že se jí Jeremy dotýká. Dívala se mu do očí a viděla, jak ty jeho bloudí po její tváři, ve snaze odvést co nejlepší práci.
Dřív, než by bývala chtěla, ucítila, jak se jeho ruce zastavily a jeho oči upřely do jejích. Srdce jí při tom mohutně prásklo a věděla, že by se nedokázala pohnout, ani kdyby chtěla. Všimla si, že jeho soustředění se mu z pohledu smazalo a místo něj se v něm usadila bolest. Koutkem oka spatřila, jak se mu zatnula čelist a vzápětí ucítila, jak jí palcem jemně přejel přes dolní ret a poté ruce z její tváře spustil dolů.
Hrozně moc se k němu chtěla vytáhnout na špičky a aspoň na vteřinu přitisknout své rty na jeho, ale věděla, že nemůže. Měla dojem, že v tomhle okamžiku pro to je ta nejlepší i nejhorší možná chvíle současně. Nejlepší proto, že mu byla tak blízko a viděla, jak se na ni svým pohledem upírá a ta nejhorší, neboť už museli vyrazit. Evelyn se Selenou dole již bezpochyby čekaly, až Jeremy s ‚Peterem‘ sejdou dolů a budou moci vyrazit na hlásku.
Cara se tady nakonec s přemáháním pomalu nadechla, pokrčila rameny a mírně zdvihla obočí.
„No, jak… jak vypadám?“ zeptala se potichu.
Jeremy trhnul hlavou a bolest v jeho očích znovu vystřídalo soustředění. Zamračil se a prohlédl si ji.
„Musím říct, že…“ naklonil hlavu na stranu a pousmál se jedním koutkem úst, „jsi o hodně hezčí než Peter.“
Cařina ústa se roztáhla do širokého úsměvu a nahlas se rozesmála.
Jeremy se k ní přidal a připadalo mu, že mu díky tomu spadla aspoň část břemene z ramen. Cítil, jak se jeho ztuhlé tělo uvolnilo a pohled na smějící se dívku mu způsobil opravdovou radost. Jediné, co mu ji kazilo, bylo vědomí, že smát se, ji vidí asi naposledy. Nedoufal, že by během následujících hodin bylo jemu nebo jí do smíchu.
Totéž došlo i dívce a oběma se na tváře znovu usadil vážný výraz.
„Takže… můžeme?“ zeptal se Jeremy nakonec a trhnul očima ke dveřím.
„Ano,“ přikývla Cara.
Oba se na sebe ještě jednou podívali a pak přes sebe Jeremy přehodil svůj plášť a přešel ke dveřím. Už vztahoval ruku k závoře, když ho dívka zastavila.
„Počkej,“ vydechla.
Jeremy se k ní otočil a zvědavě se na ni zadíval.
Cara se nadechla a řekla: „Jeremy… já…“
V mysli jí proběhlo několik vět, které by mu opravdu ráda řekla, ale nakonec zvolila tu, pro niž se rozhodla už mnoho hodin předtím.
„Děkuji ti za všechno,“ pronesla do ticha a vděčně se na něj dívala.
Muž se mírně pousmál, ale odvětil: „Ještě mi neděkuj. Až budeme před vaším městem, tak potom… třeba můžeš.“
Dívka zvolna přikývla a znovu se zhluboka nadechla.
Jeremy se na ni podíval s mírně zdviženým obočím, a jakmile na jeho nevyřčený dotaz Cara opět přikývla, otevřel dveře a spolu s ní vyšel ven na chodbu.
Cena odvahy - XXIV. kapitola
Copyright © 2013 Anne Leyyd