Jeremy zavřel dveře a s Carou po boku vyšel chodbou ke schodišti. Ušli však sotva dva kroky, když se dívka náhle zarazila a obrátila se zpátky.
„Moment,“ vydechla a spěšně vtrhla do pokoje.
Muž se nechápavě otočil a vrátil se. Nakoukl dovnitř a spatřil, jak se Cara sehnula k vědru vody, které stálo kousek od krbu, nabrala si vodu do rukou a rychle si začala namáčet vlasy.
„Co to děláš?“ zeptal se Jeremy zmateně.
„Peter má přece černé vlasy,“ odvětila, „ne tmavě hnědé.“
Jen co měla vlasy vlhké, rychle si je vytřela do pláště, aby z nich nekapala voda a poté vyšla ven.
„Tohle mě nenapadlo,“ přiznal Jeremy a pokýval hlavou, dívaje se přitom na dívčiny mokré vlasy, které díky vodě získaly zdání černých.
Cara se mírně pousmála, prsty si pročísla vlasy a přejela i přes obočí, aby je měla rozcuchanější. Zabouchla dveře a společně s Jeremym se vydali chodbou ke schodišti.
Muž neustále sledoval okolí a modlil se, aby nikoho nepotkali. Počítat s tím sice museli, ale byl by mnohem raději, kdyby se tak nestalo.
Schodiště sešli, aniž by potkali živou duši. Když však procházeli dolní síní vedoucí kolem jídelny a kuchyně k bráně na nádvoří, muž si všiml, že dveře jídelny jsou otevřené a line se z nich zvuk mnoha hlasů. Jeremy totiž doufal, že většina mužů už bude po večeři, budou ve svých pokojích nebo na stráži. Zjevně tomu tak nebylo.
Nejistě se podíval na dívku, která mu pohled oplatila. Bez jediného slova pak oba přidali do kroku, aby byli co nejdříve pryč.
Avšak tentokrát jim štěstí tolik nepřálo.
Dostali se několik kroků před vchod do jídelny, když se z ní vyhrnuli čtyři muži. Bavili se spolu a něčemu se smáli. Sotva si všimli Jeremyho a ‚Petera‘, pomalu utichli a zadívali se na ně.
Jeremy měl šílené nutkání přidat do kroku ještě víc nebo jim okamžitě udělit nějaký rozkaz, jenže v tom okamžiku ho žádný nenapadl.
Dívce bilo srdce až v krku a ruce jí zvlhly potem. Uvědomila si, že muže zná pouze od pohledu a naštěstí s nimi nikdy nepřišla do bližší známosti. I přesto si najednou nebyla jistá, zda její přestrojení bude stačit, když měla projít necelé tři stopy od nich. Koutkem oka náhle postřehla, že z kuchyně po levé straně vyšla jedna z žen, nesoucí tác s několika džbány piva.
Cařiny oči se rozšířily vidinou záchrany a rychle couvla za Jeremyho, snažíc se přitom působit klidně a pohybovat se těžkopádněji než s lehkými pohyby, na něž byla zvyklá.
Jeremy za chůze obrátil hlavu za dívkou a vytřeštěnýma očima spatřil, jak se dostala k ženě a z tácu jí vzala jeden džbán. Popadla jej do rukou a hned si jej přitiskla ke rtům. Začala pivo spěšně polykat a současně s tím se rozešla k němu a dál směrem k bráně.
Jeremy ztěžka polknul a srovnal s ní krok.
Když procházeli kolem mužů, kteří ještě pořád stáli u dveří a sledovali je, jeden z nich se ke Caře přiblížil a přátelsky ji plácnul po rameni.
„Moc to nepřeháněj, Petere, ať z té služby něco máš, když jsi o ni tolik stál,“ řekl zvesela a se svým druhem se rozesmál.
Caře z plácnutí málem zaskočilo, ale na poslední chvíli popadla dech a nemusela džbán od tváře oddálit. Jen na muže zpod okraje nádoby krátce pohlédla, ztěžka při polykání vydechla a mírně trhla obočím na znamení souhlasu.
„Já na něj dohlédnu,“ pousmál se Jeremy mírně a snažil se působit uvolněně, ačkoliv měl prsty pravé ruky obtočené kolem rukojeti meče.
Muži se znovu zasmáli, avšak více pozornosti jim nevěnovali. Oba zamířili opačným směrem nahoru ke schodišti. Další dva muži, kteří u dveří stáli, na Caru ani na Jeremyho rovněž více nehleděli a pružným krokem se vydali stejným směrem až je předešli. Mířili ke strážní věži, aby začali svou noční službu na hradbách.
Dřív, než Jeremy s dívkou prošli hlavní branou vedoucí na nádvoří, tak se jim už oba vzdálili na druhé straně.
Kolem stráží u brány prošli naprosto klidně. Jakmile byli za nimi, stáhla dívka ruku se džbánem od úst a s mírně vytřeštěnýma očima se na Jeremyho podívala.
Ten jí pohled opětoval, ale v jeho výrazu se zračil spíše obdiv s úlevou.
Byli teď již venku a tak si mohli trochu oddechnout. Na rozdíl od osvětlené síně jim o něco temnější nádvoří bylo vítaným společníkem. Déšť, který ráno začal, se nyní změnil na mrholení a na mokrých dlaždicích, kde místy vytvořil kaluže, se odrážela světla od pochodní. Všude kolem byl klid rušený jen vzdálenými kroky mužů na hradbách a pod nimi.
Jeremy s dívkou právě procházeli kolem rohu zdi, podél něhož chtěli zamířit do stáje. Cara si chtěla nasadit na hlavu kápi, aby se chránila před mírným deštěm a také aby se jí nerozmazaly saze na tváři.
Na okamžik si zastínila oči zdvihnutou rukou, takže si nevšimla, že zpoza rohu někdo vykročil proti nim. Vrazila do postavy a málem spadla na zem. Stačila však ještě získat rovnováhu a s trhnutím se narovnala.
„Dávej pozor!“ štěkla hlubokým hlasem.
Jakmile se muž, s nímž se srazila, narovnal, dívka v něm poznala Benjamina. On jí naštěstí nevěnoval moc pozornosti, neboť se zrakem ihned zaměřil na Jeremyho. Ten se za Carou tyčil se zuřivým výrazem. Měl sto chutí se na Benjamina vrhnout, ještě se však dokázal ovládnout.
Dívka ztěžka polkla, nicméně se ihned vzpamatovala a rozešla se ke stáji. Byla ráda, že se džbán, který svírala v levé ruce, nerozbil. Nasadila si konečně kápi na hlavu a přinutila se neohlížet se.
Jeremy zůstal stát a probodával Benjamina rozzuřeným pohledem.
„Ty? Už zase?“ vyjel na něj a postoupil k němu o krok blíž.
„Pane?“ zeptal se Benjamin nejistě.
Vlasy měl jen lehce navlhlé, takže nemohl být venku dlouho. Na jeho tváři bylo znát skutečné zmatení a Jeremymu došlo, že nemohl mít ani tušení, že jej před chvílí viděl v patře, kde má pokoj.
„Doufám, že jsi nezapomněl, co jsem ti naposledy říkal,“ pronesl Jeremy klidně, ale v hlase mu jasně zazníval podtón vzteku. „Pokud zjistím, že jsi byl v mém pokoji… nepřej si mě,“ syknul mu do obličeje a probodl jej zuřivým pohledem.
Poté se spěšně vydal za Carou, která už byla jen kousek od stáje.
Benjamin se za Jeremym otočil a přivřenýma očima sledoval, jak oba muži zmizeli ve stáji. Stisknul čelist a musel se ovládat, aby se nerozběhl za nimi. Něco se mu na Jeremym nelíbilo. Připadal mu neklidný a ještě víc podrážděný, než když ho viděl v pokoji. Dobře ale věděl, jak se na něj díval. Uvědomil si, že nesympatie zjevně panují na obou stranách.
Benjamin si nakonec řekl, že nebude pokoušet své štěstí víc, než je nutné. Byl si vědom toho, že obzvláště dnes v noci a ráno jej bude potřebovat.
Upravil si černý kabátec, aby mu nepršelo za krk a obrátil se zpátky do hradu. Hlavou se mu přitom začaly honit myšlenky na to, zda byl Jeremy skutečně tak opatrný, aby svůj pokoj nechal hlídat anebo mu hrozil jen tak.
Začínal pomalu plánovat, jak bude nejlepší se do něj dostat, ať už jej někdo bude střežit nebo ne. Zmocňovalo se ho napětí. Přesně takové, jaké zažil už tolikrát v bitvách, jichž se zúčastnil. Současně s tím ale vzrušení při představě, že všechna ta námaha a riskování se dnes konečně zúročí. Dnes konečně dosáhne toho, kvůli čemu přišel.
Ano, dostat se do pokoje žen bude hračka, řekl si v duchu, když vcházel do jídelní síně, kde ještě sedělo několik mužů u nedopitých pohárů a džbánů. Mírně kývnul hlavou na pozdrav několika z nich, s nimiž se už stačil seznámit. Vzal si ze stolku vedle dveří pohár s vínem a přisednul si ke stolu.
Zatímco pomalu pil víno, očima bloudil po bezstarostných tvářích klidně se bavících mužů. Ústa se mu za pohárem zdvihla do pokřiveného úsměvu. Nemohl se dočkat jejich výrazů, které budou mít na tváři už za několik málo hodin.
Problém bude ta holka.
Pokud ji Jeremy někam schoval a on ji nestihne najít včas… Koneckonců na hledání má celou noc a při nejhorším… podle toho, co o Caře slyšel, tak se o sebe umí postarat…
Uvidíme, řekl si a dopil víno.
Cara spěšně prošla pootevřenou branou do stáje a vzápětí sebou trhla, sotva spatřila Evelyn a Selenu, které již seděly na pěkných hnědácích a s kápěmi na hlavách čekaly, až budou moci vyrazit. Neušlo jí, že sebou Selena škubla, jakmile ji spatřila.
Dívka proto sklonila hlavu o něco níž, rychle je obešla a zamířila ke vzdálenějším stáním pro koně.
Oči jí ihned střelily k Cyphyrovi, který stál po pravé straně. Kůň zbystřil, když zaslechl její kroky a sotva se k němu dívka přiblížila o pár kroků víc, zafrkal a pohodil hlavou. Cara se usmála, ale přešla na opačnou stranu, aby kůň svou radostí zbytečně nepřitáhl nechtěnou pozornost.
Jen co ho však dívka minula, s bolestným zatrnutím si uvědomila, že na něm nebude moci jet. Nechápala, že ji to nenapadlo už dřív, ani nad tím neuvažovala. Ovšem sotva jí ta pravda vytanula na mysl, smutně se po koni ohlédla a snažila se zaplašit slzy, které se jí už zase draly do očí. Věděla, že s tím nebude moci nic udělat, avšak i přesto ji ta ztráta bolela.
Došlo jí, že v ruce stále drží džbán od piva, a proto jej rychle schovala do tmavého rohu jednoho z prázdných stání. Přeletěla očima ostatní koně, z nichž někteří klidně přežvykovali oves nebo jen prostě stáli, a oči jí padly zpátky na Cyphyra.
Vzápětí uslyšela příchozí kroky a otočila se k bráně stáje. Spatřila Jeremyho, který vešel dovnitř se zuřivým výrazem. Když ale promluvil, jeho hlas zněl klidně.
„Počkejte na nás už venku, ať můžeme hned vyrazit,“ řekl směrem k Evelyn, jak kolem ní procházel.
Žena přikývla a na její mírné pobídnutí se kůň rozešel ven. Selena ji napodobila a tak se stájí rozlehl zvuk osmi klapajících podkov na kamenné dlažbě. Po chvilce vše zase utichlo – to poté, co Evelyn se Selenou zastavily několik desítek stop od stáje.
Cara viděla, jak k ní Jeremy rychle zamířil.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se šeptem, sotva si všiml jejího rozrušeného výrazu. Jeho rozzuření kvůli Benjaminovi zmizelo beze stopy. „Byla jsi skvělá… To nejhorší snad už máme za sebou,“ dodal a lehce se prsty dotknul její paže, snažíc se ji povzbudit.
Cara zatřepala hlavou, jakoby si ji chtěla pročistit a stáhla si kápi.
„Jsem v pořádku, nic mi není. Opravdu,“ dodala a naprosto vážně mu pohlédla do ustarané tváře. „Jen jsem… nepomyslela na Cypyhra,“ přiznala.
„A co je s ním?“ zeptal se Jeremy nejistě a ohlédl se po koni.
„No, že ho… tady musím nechat,“ povzdechla si a přes mužovo rameno se na bělouše zadívala. Měla pocit, že co vešla dovnitř, tak z ní kůň nespustil oči.
„Proč bys ho tady musela nechávat?“ zeptal se muž udiveně a pohlédl na ni. „Pojedeš na něm,“ řekl, jakoby to bylo jasné.
„Cože?“ nechápala dívka. „Ale… vždyť na něm…“
Jeremy jakoby jí četl myšlenky: „Peter na něm jezdil. Od té doby, co jsi ho ‚zkrotila‘. Ne pořád, ale čas od času si na něm vyjel. Nikdo jiný. Takže nebude divné, pokud na něm pojede i teď,“ dokončil vysvětlování a přešel k jednomu z kůlů a stáhnul z něj sedlo.
„Musíme si už pospíšit,“ řekl muž a vložil sedlo překvapené dívce do rukou.
Cara nemohla uvěřit svým uším. Spěšně si ale sedlo vzala a s daleko radostnějším výrazem přelezla hrazení, za nímž stál její kůň.
Jeremymu se na tváři mihnul úsměv, jak zpozoroval její nelíčené překvapení a úlevu.
Sotva Cara chtěla Cyphyra připravit, začal do ní vesele strkat čumákem, pohazovat hlavou a radostně frkat.
Dívka se jej okamžitě snažila uklidnit.
„No tak, chlapče, tiše. Jsem to já,“ zašeptala mu do ucha a poplácala ho po mohutném krku.
„Tiše, potichu,“ opakovala mu pořád, když mu dávala sedlo a utahovala jeho popruh.
Jakmile s tím byla hotová, natáhla mu ohlávku a podlezla hrazení ven. Přešla k Jeremymu, který stál ve stání u Sorita, jemuž právě dotahoval popruhy na sedle.
Kůň klidně stál na místě, dívka si ale všimla, že svým příchodem upoutala jeho pozornost. Začal se k ní natahovat čumákem a uši také směroval na ni.
Cara mu pomalu nastavila otevřenou dlaň a nechala ho, aby ji očichal. Sorit se dlouho nerozmýšlel a lehce do dívky svým čumákem strčil. Nozdry se mu rozšířily a hlavu k ní natahoval ještě víc, jakoby hledal něco k snědku. Dívka se nad tím pousmála a pomalu svou dlaň zdvihla a pohladila jej po hlavě.
Kůň k ní postoupil o krok blíž a Cara díky tomu v rohu stání spatřila v koutě se krčící Sarah. Jen co se střetla s jejím pohledem, holčička se na ni široce usmála. Dál však zůstávala bez hlesu vmáčknutá v koutě. Byla oblečená v černé košili i kabátci a černých chlapeckých kalhotách. Na rukou měla rukavice, rovněž černé.
„Tak, hotovo,“ řekl Jeremy sotva skončil s postrojem.
Odtáhnul dva dělící kůly, aby mohl hned vyjet ven. Přešel ke koni zboku a ladným pohybem se na něj vyhoupl.
Cara se postavila k němu a stejně tak i Sarah. Jeremy si rukou plášť přesunul na pravou stranu a vztáhnul ruce po holčičce. Dívka uchopila Sarah pod pažemi a zdvihla ji kousek nad zem, až ji muž vytáhnul a posadil za sebe.
Cara se rychle rozhlédla po celé délce stáje, hledajíc někoho, kdo by tam být neměl. Naštěstí nikoho neobjevila a obrátila hlavu zpátky.
„Takže ještě jednou,“ řekl Jeremy a obrátil se v pase k Sáře. „Teď se chytneš toho popruhu, který jsem k sedlu přidělal,“ začal vysvětlovat.
Ukázal na silnější pruh kůže, který byl spletený z několika menších. Svými dvěma konci byl v zadní části sedla přišitý po jeho stranách tak, aby se ho holčička mohla chytit.
„Budeš se toho držet po celou dobu a nepustíš se. Až budeme za hradní branou, chytneš se mě pevně kolem pasu, ale ne dřív, ano?“ upřel na ni soustředěný pohled a sledoval, zda jeho vysvětlování chápe.
Sarah přikývla.
„Kdyby se něco stalo a museli jsme koně hnát, tak se mě taky chytneš kolem pasu, rozumíš?“
„Rozumím,“ přikývla Sára znovu a pevně se kůže oběma rukama chytila.
„Nemůžu tě držet, takže se… hlavně se teď… pevně drž, ano?“ dodal poněkud mírněji poté, co se holčiččiny rozšířené oči nepřestávaly upírat do jeho.
Sára znovu přikývla a spočinula pohledem na Caře. Dívka se na ni usmála a stiskla jí na chvilku nohu.
„Hodně štěstí,“ řekla dívka.
„Tobě taky,“ pousmála se Sarah.
Cara pak vzala Jeremyho plášť a přes holčičku ho přehodila. Pečlivě ho roztáhla tak, aby zakrýval boky, zadek i část ocasu Sorita.
„Jak to vypadá?“ zeptal se muž, aniž se otočil.
Dívka se pečlivě zaměřila na jeho záda proti hřbetu koně a snažila se na něj dívat tak, jakoby nevěděla, co skrývá.
Jeremyho plášť totiž upravili, aby tolik neobtahoval Sářinu postavu. Pod jeho rameny ze spodní strany Cara včera volně našila černou látku, na níž byl ještě přišitý velký kus celistvé kůže, který překryl a vyrovnal vybouleniny, které tam Sářiným tělem vznikly. Když se navíc ještě látka vrchního pláště napnula kolem těla koně, na první pohled by nikdo nemohl poznat, že pod ním muž ‚něco‘ schovává. Oběma však dělali starosti zkoumavé pohledy od někoho, kdo by se je rozhodl sledovat pečlivěji.
„No,“ stáhla Cara obočí, „pokud někdo přijde dost blízko, tak mu asi něco divné bude,“ přiznala popravdě.
„Neměl by to být problém,“ zavrtěl Jeremy hlavou. „Na nádvoří není tolik světla a navíc stráže budou na hradbách, takže by si ničeho divného všimnout neměli. Na to jsou dost vysoko… A navíc mám ještě kápi,“ řekl a roztáhl ji do stran, jak nejvíc to šlo, aby skryla vyboulení v místě, kde měla holčička hlavu.
„To už je o dost lepší,“ přikývla Cara.
Jeremy kývnul hlavou a pomalu vyjel ze stání ven. Dívka spěšně přeběhla k Cyphyrovi, odtáhla dělící kůly a nasedla.
Tělem se jí rozlil známý pocit, když na koni seděla. Přitiskla se k jeho krku, sotva Cyphyr zaržal a postavil se na zadní, jak to měl ve zvyku.
Jeremy se pootočil a musel se nad tím usmát. Vzápětí se ale jakékoliv veselí z jeho tváře vytratilo. Cítil, jak se k němu Sarah tiskne a doufal, že skrz bránu a dál projedou bez potíží.
Po půl míli si snad budeme moct oddechnout, řekl si a přál, aby už tam byli.
Jakmile Cyphyr dopadl zpátky na všechny čtyři, upravila si dívka plášť, natáhla si kápi na hlavu a pobídla koně kupředu.
„Připravená?“ zeptal se Jeremy, jen co zastavila vedle něj před pootevřenou bránou.
„Doufám,“ přikývla Cara mírně hlavou a zadívala se na něj.
Muž jí pohled pár sekund oplácel a měl pocit, že slyší svoje i dívčino srdce, které se ve stejný okamžik začalo zrychlovat.
„Tak jedeme,“ vydechnul nakonec, protože věděl, že čekání je nejhorší.
Pobídl Sorita a klusem vyjel ze stáje. Těsně za ním vyrazila Cara.
Jeremy koně navedl k Evelyn a Seleně, které čekaly po pravé straně, kousek od vchodu do stáje.
„Vyrážíme,“ zavelel nahlas směrem k nim a také k mužům na stráži, aby otevřeli bránu.
Evelyn pobídla koně a vyjela kupředu.
Selena však zůstala stát a zvláštním pohledem se na Jeremyho zadívala. Muž se k ní nejistě otočil, když viděl, že se ani nepohnula a zahleděl se na ni. Ať se však snažil sebevíc, nedovedl rozlišit, co její výraz má znamenat. Měl pocit, že se v něm odráží zmatení, nechápavost a strach. Pevně doufal, že neudělá nic, čím by jejich plán ohrozila.
„Seleno!“ křikla na ni Evelyn.
Dívka sebou polekaně trhla, pohlédla na ženu a poté konečně pobídla svého koně za ní.
Čtyři muži v tmavých pláštích u brány již odsunuli dvě těžké závory, jež byly dány napříč v jejím středu. Poté se postavili po dvou každý k jednomu křídlu a začali je rozevírat. Ozvalo se přitom mocné zaskřípění.
Dívka se zatnutou čelistí pozorovala, jak se těžká vrata pobytá železem otvírají víc a víc, až mohla pohlédnout za bránu – do ztemnělého prostoru za ní. Díky mrholení neviděla víc než na několik desítek stop dopředu ale i tak se jí srdce rozbušilo silněji, sotva si vzpomněla, jak ji sem tu první noc přivezli.
Jeremy počkal, dokud nebyla obě křídla naplno otevřená a Evelyn se Selenou těsně u nich. Potom se obrátil ke Caře, jakoby jí něco ještě říkal. Potřeboval se totiž ujistit, že ženy v klidu projedou, aby pak mohl s dívkou klusem vyrazit za nimi a nemusel se přitom bát, že je někdo zastaví. Nenápadně se rozhlížel kolem, ale kromě mužů u brány, čekajících, až ji budou zase moci zavřít, na nádvoří nikdo nebyl.
Sotva tedy koutkem oka zpozoroval, že obě ženy jsou již kus za bránou, pobídl Sorita znovu. Kůň poslušně překlusal nádvoří, kde ho muž pobídl silněji. Sorit přešel do cvalu a během pár temp byl za branou. Cara jej následovala jen o chvilku později.
Když kolem bytelné brány projížděla, vybavila si, že pro ni ještě před nedávnem představovala nepřekonatelnou překážku, která jí znemožňovala vrátit se k lidem, které nadevše milovala. Stěží dokázala uvěřit, jak moc se všechno změnilo.
Jen co dozněl klapot kopyt na kamenité cestě před branou a změnil se na tlumenější, jakmile vjel na trávu, obrátil se Jeremy v sedle opatrně za sebe.
Dívka spatřila, že se na ni na okamžik zadíval, jakoby se chtěl ujistit, že projela v pořádku a poté se obrátil zase dopředu.
Cara se raději neohlížela, ještě víc si stáhla kápi do čela a hleděla před sebe. Srdce jí splašeně bušilo a rty jí cukaly, jakoby se chtěly začít usmívat, že to nebylo tak hrozné. Dívka se však radosti nechtěla poddávat. Víc než dobře si uvědomovala, že se ještě může stát bezpočet věcí a radovat se může, snad jen až budou vidět hradby města.
Po víc jak tři sta stopách, kdy měli za zády ještě pořád hrad, Evelyn, jedoucí v čele skupiny, odbočila doleva k cestě, která mizela dál v lese.
Jeremy přešel do klusu a Cara ho ihned napodobila. Než na cestu odbočila, obrátila se k hradu a na několik vteřin k němu upřela zrak. Ve tmě a mírném mrholení působil smutně a skoro strašidelně. Více osvětlené byly jen jeho přední části, které mohla vidět díky světlům rozdělaným na nádvoří. Brána již byla zavřená a takhle z dálky působila nedobytně, stejně jako zevnitř.
Následně jí ale pohled na hrad zakryly větve stromů a tak Cara otočila hlavu dopředu. Zhluboka se nadechla a rozhodla, že k tomu, co nechává za sebou, by se měla přestat upínat. Musí se snažit jít dál a neohlížet se.
Matně si začala vybavovat, že místo, jímž právě projížděli, je jí povědomé. Opět si vzpomněla na první noc, kdy sem přijížděla na voze. Pamatovala si na pach rozkládajícího se listí, hlíny a dřeva, na vůni stromů a keřů. Díky předchozímu dešti se vůně všeho ještě umocnila a na rozblácené cestě se kopyta koní odrážela hlasitěji.
Cara si všimla, že Jeremy, který jel před ní, zpomalil. Počkal, dokud se dívka nedostala po jeho bok a potom koně opět pobídnul do klusu.
Několik minut vedle sebe jeli mlčky, až se k němu Cara otočila a zadívala se na něj. Nemohla mu moc vidět do tváře, protože kolem nich panovala tma, ale přesto si všimla, že má obličej stažený zvláštním výrazem. Starostlivým a napjatým.
„Všechno jde zatím dobře,“ řekla potichu, jakoby se ho pokoušela uklidnit. Nechápala, proč se netváří trochu více uvolněně.
Jeremy k ní na okamžik střelil očima, jenže poté se rozhlédl kolem sebe, jakoby na něco čekal, nebo někoho hledal.
„Až moc,“ vydechnul a dál pročesával zrakem les. „Nezdá se mi to,“ zavrtěl hlavou a otočil se za sebe.
Cara znejistěla a začala se rozhlížet také. Nedovedla si ale představit, co by se nyní mělo stát. Byli z hradu pryč. Nikdo za nimi nejel, a že by na ně někdo číhal o kus dál - to se jí nezdálo pravděpodobné. Vzápětí si ovšem vzpomněla na to, že Jeremy říkal, že se bojí něčeho, s čím nepočítal, co ho třeba ani nenapadlo.
Malá jiskřička úlevy, která se v ní rozhořela, nyní zhasla stejně rychle, jako se objevila.
Oba se teď rozhlíželi kolem sebe, hledajíc sebemenší pohyb nebo zvuk za nimi, mezi kmeny stromů nebo u kraje cesty za nízkými keři.
Cara občas pro jistotu pohlédla na Selenu, která jela před ní necelých deset stop, a pečlivě hodnotila její posed. Zatím jí stále připadal vcelku klidný, dívka se dokonce ani neotáčela. Hleděla vpřed na Evelyn, která rovněž upírala oči před sebe a na první pohled nebyla ani z poloviny tak nesvá, jak si připadala Cara a Jeremy.
Uběhlo několik klidných minut, kdy se kromě čvachtavého zvuku odrážejících se kopyt od zablácené cesty, neozývalo nic. Dívka si všimla matného obrysu Sářiných rukou v černých rukavicích kolem Jeremyho pasu. Byla by na ni ráda promluvila, jenže nechtěla, aby si toho Selena (nebo pokud je někdo sledoval) všimla. Sice o tom silně pochybovala, riskovat to však nechtěla.
Cara se chvíli dívala před sebe, kde o několik desítek stop dál spatřila, že je cestu už o něco lépe vidět. Bylo to především kvůli méně hustým stromům. Všimla si také, že se tam cesta dělí.
Obrátila se k Jeremymu a chtěla se jej zeptat, kudy pojedou dál. Jenže v okamžiku, kdy jí zrak padl na jeho tvář, spatřila, jak trhnul hlavou, jakoby něco zaslechl a mírně se otočil v sedle za sebe.
Chtěla se také obrátit, jenže náhle ztuhla a oči se jí vytřeštily, jakoby viděla ducha, sotva za sebou uslyšela silné zařvání.
„Jeremy! Héééj! Jeremy! Počkej!“
Jeremy Soritovi přitáhl uzdu, otočil se v sedle zpátky dopředu a několikrát prudce zaklel.
„Sáro, schovej ruce,“ syknul vzápětí potichu na děvče, které jej ihned poslechlo.
Cara také zastavila a otočila se za sebe. S vytřeštěnýma očima a pevně stisknutou čelistí potom sledovala, jak je dohánějí tři muži na koních. Nemusela ani moc dlouho dumat, kdo je ten, kdo jede v čele a prve zařval. Byl to Gil.
„Je plášť v pořádku?“ zeptal se pak Jeremy zhurta Cary, která ztuhle hleděla za sebe.
Jakmile však uslyšela Jeremyho hlas, trhla hlavou zpátky a pohlédla na jeho plášť. Byl ještě pořád pěkně rozložený kolem jeho nohou i boků a zadku koně.
„Je… je,“ přikývla hlavou.
„Dobře,“ vydechnul a rychle se otočil k mužům. „Jeď dopředu k Evelyn, jakoby se nic nestalo a hlavně nemluv. Gil by na to neskočil. Jeď k ní a…“
Náhle však zmlknul uprostřed věty, protože se před nimi ozvalo Evelynino rozčilené zvolání.
„Seleno! Co to děláš?! Vrať se!“ křikla žena.
Cara s Jeremym pohlédli před sebe a oba zděšeně sledovali, jak Selena na koni mizí mezi stromy. Na Evelynino další volání nereagovala a ani se neohlížela.
Cara zalapala po dechu.
„Já ji zabiju!“ zaryčel Jeremy přes zatnuté zuby.
Bleskově natočil koně bokem tak, aby mohl vidět na přijíždějící muže.
Cara cítila, jak jí ztuhly ruce a srdce v její hrudi jakoby těžklo s každým dalším úderem. Měla dojem, že slyšela, jak se celý jejich plán s mohutným třeskem rozbil na malé kousky. I přesto přese všechno se však jedna její část bránila tomu uvěřit.
Jeremy střídavě hleděl za Selenou a na muže. V mysli se mu jako záblesky střídaly myšlenky jedna za druhou.
Cara obrátila Cyphyra směrem k němu a staženým hlasem řekla: „Pojedu… pojedu za ní… Dovedu ji zpátky…“
Slyšela kroky Evelynina koně po pravé straně ale nedokázala se na ženu podívat.
Jeremy střelil pohledem ke Caře a na okamžik se do jejích očí zabodl svýma.
„Ne,“ řekl pevně a zděšení v jeho tváři se změnilo na soustředění. „Ne, já za ní pojedu. Kdyby tě Selena poznala, můžeme to odpískat.“
Rychle pohlédl na blížící se postavu Gila na koni.
„Ty zůstaň tady s Evelyn. Ať se děje cokoliv, tak hlavně nemluv! Gil by tě poznal,“ řekl dívce a přeskočil očima k ženě.
„Postarej se o to, aby nemusela mluvit a s Gilem mluv ty, rozumíš? A na tom místě za křižovatkou udělej to, co jsem ti řekl, ano?“
„Dobře,“ přikývla Evelyn spěšně.
Na její tváři bylo vidět napětí a úzkost. I přesto všechno se však žena snažila ovládnout.
„Ať ti moc nevidí do tváře a tvař se rozzlobeně, kvůli tomu, co udělal Seleně, rozumíš?“ syknul na Caru a z hlasu mu čišela zlost.
Dívka však chápala, že to není kvůli ní. Několikrát trhavě přikývla a než se stačila zeptat, co bude se Sarah, dívala se na Jeremyho záda, protože zhurta pobídnul Sorita a vyrazil za Selenou.
Jakmile vjel mezi stromy, musel si dávat pozor, aby hlavou nenarazil do některé z větví, které rostly níž. Pár vteřin projížděl pod nimi a hledal sebemenší náznak pohybu před sebou. Po chvilce ho skutečně zahlédl – černý obrys koně a na něm postavu.
Pobídnul Sorita doprava a vyrazil za mizící Selenou. Na poslední chvíli se pak vyhnul větvi, která unikla jeho pozornosti. Ucítil, jak mu rozčísla vlasy, a začal si dávat větší pozor.
„Sáro, slyšíš mě?“ řekl dost nahlas, aby přehlušil dusot kopyt.
„Ano,“ uslyšel tlumený hlas holčičky a pocítil její bradu pod lopatkou.
„Musím chytit Selenu, takže se mě pevně drž a hlídej, aby byl plášť kolem Sorita a nebyl vidět ani kousek tvé nohy nebo tak, rozumíš?“
„Dobře,“ odvětila Sarah a Jeremy cítil, jak kýve hlavou.
Znovu se vyhnul jedné z větví, a jakmile se narovnal, viděl, že Selenu dohání. Naštěstí na koni neuměla jezdit tak dobře a už vůbec ne mezi stromy.
„Ještě mě poslouchej,“ promluvil k děvčeti znovu a naklonil hlavu k pravému rameni. „Až se budeme vracet, drž se té kůže a ne mě. Nemluv. Ani nepípneš, dobře? A pak…“
Jeremy syknul bolestí, jak ho do spánku udeřila jedna větev, které si nevšimnul. Zatřepal hlavou a pokračoval: „Jestli tě pak… chytnu za ruku, budeš připravená udělat přesně to, co ti teď řeknu. Rozumíš mi? Bude to znamení. Když tě chytnu za ruku, uděláš to, co ti řeknu.“
„Jasně,“ přikývla Sarah a sevřela Jeremyho kolem pasu pevněji.
„Ale, ale,“ zavrtěl Gil hlavou, sotva dojel k Evelyn a Caře.
Dívka se mezitím přesunula za ženu, aby od mužů byla co nejdál. Kápi měla do čela staženou tak, aby jí nebylo vidět víc než rty a brada. Ústa pak zkřivila do křečovité grimasy a doufala, že tak bude působit rozezleně. Ruce nechala zkřížené v předloktích před sebou opírajíc se o sedlo, dávajíc tak najevo, že ji tohle zdržení unavuje. Prsty držela zatnuté do dlaní, jednak aby se jí tolik netřásly a také nepřitáhly pozornost mužů, protože byly o dost štíhlejší než Peterovy prsty – vlastně než ruce každého muže.
Gil se zastavil u nich, zatímco druhý muž, kterého Cara nepoznala, je předjel a vjel mezi stromy tam, kam Jeremy. Třetí se držel vedle Gila, dívajíc se střídavě na ni a na Evelyn. Všichni byli v dlouhých tmavých pláštích a kromě Gila měli na hlavách kápě. U pasu jim vysely meče a jeden měl přes záda daný i toulec se šípy a luk.
„Já si myslel, že to nebude jen tak,“ zasmál se Gil a pohlížel na ‚Petera‘.
„Co tady děláš, Gile?“ zeptala se ho Evelyn klidně.
„Co bys řekla? Chci zabránit tomu tupci, aby pustil tu couru,“ kývnul hlavou směrem mezi stromy a narovnal se.
„Cože?“ zeptala se nechápavě Evelyn.
„Vždyť mu teď ‚utekla‘ nebo ne?“
Evelyn vydechla a nevěřícně se zasmála.
„Ano, utekla. A víš proč? Protože tady řveš na celý les a ona má ještě v živé paměti to, jak jsi řval na ni, když jsi ji chtěl zneuctít. Ten tupec jsi tak možná ty,“ vyjela na něj rozčileně.
Gil se trochu zarazil, ovšem vítězoslavný úsměv se mu z tváře nesmazal. Vzápětí trhnul hlavou ke druhému muži, který koně zastavil několik desítek stop od nich mezi stromy.
„Tak co, Jonasi?“ křiknul na něj.
„Vrací se,“ křiknul Jonas, otočil koně a jel zpět k cestě.
„Co jsem ti říkala?“ štěkla Evelyn. „Kdyby ses nechoval jako barbar, nemusela se vůbec tak vyděsit.“
„Jo, anebo Jeremymu došlo, že bychom ho chytili, kdyby se teď rozhodl s ní někam ujet,“ ušklíbnul se Gil.
Evelyn zavrtěla hlavou, odevzdaně vydechla a nic neříkala.
Gil mezitím pohlédl na ‚Petera‘ a změřil si ho zkoumavým pohledem.
„Copak, Petere?“ promluvil na něj. „Nikdy tak tichý nebýváš,“ zasmál se a dál na dívku upíral zrak.
Cara zarývala nehty do dlaní, až ji bolely a mírně poposedla, aby dala najevo, že muže slyšela, ale nemá v plánu něco říkat. Nebyla si jistá, zda to pomůže. Mohl k ní přejet blíž a mohl se na ni řádně podívat. Mohl jí ze zlosti vrazit. Mohl jí říct něco, na co by musela odpovědět.
V mysli se jí objevily všechny možné způsoby, které mohly jejich plán nadobro zničit.
„Snad ještě nejsi naštvaný kvůli té holce?“ vydechl nevěřícně. „Věř mi, že kdybych věděl, že o ni máš zájem, ani bych se jí… nedotknul,“ řekl přehnaně bojácně a vyzývavě se pousmál.
Cara trhla hlavou do strany a hlasitě se nadechla přes nos.
„Oh, tak to se omlouvám,“ řekl Gil a pokrčil rameny. „Musím ale říct, že si umíš vybrat. Pěkná je, jen trochu uřvaná,“ zasmál se.
Cara neměla nejmenší tušení, co by udělal na jejím místě Peter, ale bylo jí jasné, že by ‚nějak‘ reagovat měla. Předklonila se proto přes bok Cyphyra a plivla na zem Gilovým směrem. Pak otočila koně víc šikmo k cestě, aby nebyla přímo naproti muži a zůstala tak stát.
Postřehla, jak na ni Jonas pohlédl, trhnul koutky úst dolů v náznaku nejistoty a přejel vedle Gila.
Cařino srdce bilo jak o závod a její oči pátraly mezi stromy. Hrozně si přála, aby tu už byl Jeremy. Neměla sice tušení, jestli se všechno přece jen doopravdy nezhroutilo, ale chtěla, aby tady byl. Jeho přítomnost ji určitým způsobem uklidňovala i přesto, že chápala, v jakém nebezpečí je on sám.
„Ale no tak, Petere! Skoro nikdy jsme se tak dlouho nehádali. Nechceš si podat ruce na usmířenou? Slibuju ti, že už na ni nesáhnu, vážně,“ ozval se Gil.
Caře se málem zatmělo před očima, jenže sotva postřehla pohyb jen několik málo stop před sebou mezi stromy, mohla vidět zase jasně.
Jeremy klidně projížděl mezi kmeny a za uzdu za sebou vedl Selenina koně. Dívka na něm seděla sklesle a její oči se leskly slzami. Kápi měla stáhnutou z hlavy a vlasy rozčepířené.
Muž projel kolem Cary, aniž se na ni podíval. Zrak měl zabodnutý do Gila, který se tvářil napůl posměšně a napůl zuřivě. Jakmile se dostal k Evelyn, podal jí uzdu Selenina koně. Potom pobídnul Sorita vpřed a zastavil se pět stop před Gilem a Jonasem, kteří vedle sebe seděli na koních a v tmavých pláštích a v tichu působili zlověstně. Třetí byl Brened.
Nejvíc děsivě však působil Gil a to kvůli tváři, již zdobilo mnoho mizejících šrámů a podlitin po souboji s Jeremym. Měl rozcuchané mokré vlasy a neupravené vousy.
„Co tady děláte?“ zeptal se Jeremy hlasem, v němž se ozýval potlačovaný vztek.
„No, jak už jsem říkal tady Evelyn, tak jsme se přišli podívat, jestli nemáš v plánu tuhle holčičku nechat zdrhnout nebo jí k tomu dokonce dopomoct,“ ušklíbnul se Gil.
„Jak vidíš, tak tohle v plánu nemám,“ odseknul Jeremy. „Kdyby ses nechoval jako barbar a nevyděsil ji svým řevem, nemusel jsem ji nikde nahánět.“
„Oh, jistě,“ přikývl Gil ironicky hlavou. „Ale víš, co? Dobře,“ pokrčil nakonec rameny a kousek k Jeremymu popojel.
Ten si mezitím jednu ruku dal mírně v bok, aby zakryl možnou neobvyklou vybouleninu v místě, kde Sarah měla nohu.
„V tom případě ti jistě nebude vadit, pokud vás doprovodíme až k hlásce. Pomůžeme ti s tou uječenou, aby znovu neutekla, a ráno se zase všichni šťastně vrátíme na hrad, hm? Co říkáš, Jeremy?“
Cara stiskla čelist a snažila se nedat na sobě nic znát. Pravdou ale bylo, že neměla daleko ke zhroucení. Chtěla popadnout uzdu Selenina koně, nahodit si za sebe Sarah a vyrazit tryskem pryč.
„Nevidím jediný důvod, proč bych tě měl snášet celou cestu a až do rána,“ řekl Jeremy jasným klidným hlasem. „Noční službu a ohlídat si jednu holku ještě zvládnu sám,“ dodal a zaskřípal zuby.
„A to je právě to,“ podotknul Gil a ukázal na Jeremyho ukazováčkem pravé ruky. „Hrozně mě zaujalo, že jste právě o tuhle službu ty a Peter tolik stáli. Co vím, tak na úklidech není nic zajímavého. Tedy pokud si ho něčím nezpříjemníš. A taky od jisté doby… vlastně počkej…“ řekl Gil a hraně se zamyslel, „co si pamatuju – nikdy jsi neměl službu na hlídce. Jen pokud už nebyl nikdo jiný střízlivý.“
Jeremy stisknul čelist a pohrával si s myšlenkou hodit po Gilovi dýkou, kterou cítil u holeně.
„Víš, měl jsem teď díky tobě spoustu času na přemýšlení,“ pokračoval Gil a vydechnul. „Když jsi mě tak zřídil kvůli té své… Caře,“ při vyslovení jejího jména se ušklíbnul. „Musel jsem si chtě nechtě připustit jednu věc – ty jsi možná lepší bojovník, umíš vymyslet skvělou strategii, dokážeš se dostat kamkoliv… Vím, co v tobě Marcus vidí… Ale i přesto všechno… přes všechny tvoje přednosti, já nejsem idiot. A nenamluvíš mi, že sis tenhle večer a tuhle službu vybral jen tak pro nic za nic. Mluvil jsem s Marcusem a jen co jsem mu tohle všechno řekl, taky se mu to nezdálo.“
Jeremy na něj zíral s maskou netečnosti, ale uvnitř jeho hlavy se jako bouře proháněly myšlenky a úvahy. Jedna přes druhou mu splývaly, prolínaly se a doplňovaly, jak se snažil z této (na první pohled bezvýchodné) situace dostat.
„A ještě jedna věc,“ pokračoval Gil dál. „Jen tak ze zvědavosti – kam se poděla ta Cara?“
Jeremy zatnul ruce do pěstí a syknul: „Jak to myslíš?“
„No, není u tebe v pokoji,“ pousmál se křivě. „Prohledal jsem celý hrad a nikde jsem ji nenašel a věř mi – dal jsem si záležet.“
Jeremyho čelo se náhle uvolnilo, když se smíchem vydechnul.
„To si opravdu myslíš, že ti to řeknu, abys vyrazil zpátky a vrhnul se na ni?“
Gil si odfrknul: „Ale prosím tě! Kdo by teď stál o takovou oškubanou husu. A asi těžko bych se na ni mohl vrhnout, když není nikde na hradě,“ zdůraznil znovu.
Jeremy potlačil další představu dýky v jeho hrudi a snažil se ovládnout.
„Neříkal jsi před chvílí, že nejsi idiot?“ zeptal se ho se zatnutýma zubama. „Ten hrad znám nejlépe ze všech. Nenapadlo tě, že znám místa, o kterých ty nemáš ani potuchy? Nenapadlo tě, že ti, kdo se o nějaké místo nebo obydlí starají, ho znají daleko lépe než ti, kdo v něm žijí?“
Gil nad tím chvíli uvažoval a nakonec pokrčil rameny.
„No, možná,“ vydechnul. „Proč ale takový zájem o tu službu?“
„Třeba jsem chtěl mít službu na hlásce anebo jsem chtěl vypadnout z hradu,“ odseknul.
„Anebo už tě nudila?“ povytáhl Gil obočí pobaveně.
„I kdyby – tak to je moje věc,“ štěknul Jeremy. „A teď bych už rád pokračoval v cestě, takže se zase můžete vrátit zpátky. Díky za vaši starost,“ vydechnul a už chtěl obrátit Sorita.
„Na to zapomeň,“ zasmál se Gil. „Jak jsem řekl, tak s vámi pro jistotu zůstaneme až do rána.“
„Tak na to zapomeň ty nebo…“
„Klid, Jeremy,“ přerušil ho Gil a rozpažil ruce v náznaku míru. „Vždyť přece o nic nejde, ne? Pokud se pletu a tohle všechno,“ kývnul hlavou k Evelyn, Seleně a ‚Peterovi‘, „je opravdu jen shoda náhod, tak přece nemusíš tak zuřit. Nemusíš se bát, budeme tak potichu, jako bychom tu ani nebyli. Ani si nás nevšimneš… Ale pokud…“ pousmál se křivě a popojel k Jeremymu ještě o kousek, „budeš dál protestovat, tak ti slibuju, že to opravdu otočím. Vrátím se na hrad a za chvíli nás budeš mít v patách třicet. Takže… jak to bude?“ otázal se Gil se zdviženým obočím.
Jeremy na sobě cítil oči všech, kteří kolem něj byli. A ačkoliv jeho výraz napovídal, že uvnitř zuří, byl ve své podstatě o hodně klidnější než před několika minutami. Bylo mu totiž celkem jasné, co nastane poté, jakmile za sebou uslyšel Gilův řev, a kvůli tomu taky řekl Sarah, co po ní bude chtít a co bude muset udělat. Věděl, že na holčičku naložil velké břemeno, ale byl si jistý, že to zvládne. Její tělo cítil přitisknuté ke svým zádům. Nehýbala se a byla klidná.
„Jak chceš,“ syknul Jeremy a pokrčil rameny. „Když ti to udělá dobře, tak klidně. Vy se ošidíte o spánek, ne já.“
„Neboj se, my to zase doženeme,“ pousmál se Gil.
Jeremy si všiml, že muže jeho rozhodnutí očividně rozzuřilo, protože se mu křečovitě napjala čelist.
„Jedeme,“ řekl Jeremy dopředu k ženám a ‚Peterovi‘. Sám pak pobídnul koně ke Gilovi.
Měl v úmyslu zařadit se na konec jejich malé skupinky, ale Gil ho zarazil.
„Moment, moment. Jeď pěkně na začátek, rád bych vás měl všechny na očích,“ řekl a kývnul bradou dopředu.
„Nemyslíš, že už to přeháníš, Gile?“ zavrčel na něj Jeremy, tentokrát s nefalšovanou zuřivostí.
„Ani ne,“ usmál se muž ledově a neúprosně čekal, dokud Jeremy nevydechnul a netrhnul uzdou doleva.
Obrátil Sorita a odcválal až dopředu před Caru, které věnoval krátký bezvýrazný pohled, než se dostal před ni a jel dál.
Všichni ostatní poté pobídli koně do cvalu a pokračovali v cestě, jakoby se nic nestalo.
Jeremy na rozcestí zahnul doleva. Zuřivě sledoval ubíhající stromy kolem sebe a snažil se vymyslet, jak se vypořádat s tím, že je nyní v čele a všem třem mužům krásně na očích. S tímhle opravdu nepočítal.
Dlaní si přejel po obličeji a setřel z něj dešťové kapky. Vzápětí ucítil, jak se Sarah za ním zavrtěla a jemu došlo, že ji nesmí zklamat. Nesmí dopustit, aby se jejich plán zhroutil. Začal proto uvažovat ještě usilovněji doufajíc, že řešení stihne vymyslet včas.
Cara jedoucí za Jeremym svírala Cyphyrovu uzdu a snažila se nepředstavovat si, že muži za nimi pozorují každý její pohyb. Čelist držela zatnutou, aby se jí netřásla a oči upírala na Jeremyho záda. Pevně doufala, že matný obrys Sářiny postavy, který tak jasně viděla, byl tak zřetelný jen proto, že věděla, kam a na co se zaměřit. V tom si šokovaně uvědomila, že vidí kolem sebe i Jeremyho před sebou o dost lépe než před chvílí. Nenápadně se zadívala vzhůru a pocítila, že mrholení zvolna přestávalo. Ba co víc, obloha nad hustými větvemi se zdála být světlejší.
Po několika minutách vnímala, jak jí promoklým oblečením prosvištěl závan studeného větru. Dívka se zachvěla a začínalo jí být špatně. Točila se jí hlava a bylo jí na zvracení. Netušila, jestli má Jeremy nějaký plán anebo působil tak klidně proto, že se rozhodl, že dnes útěk nepřichází v úvahu. Že prostě jen pojedou uklidit na hlásku, ona se bude držet někde mimo Gilův dohled a ráno, pokud všechno dopadne dobře, prostě nasednou na koně a dojedou zpět na hrad? Jenže co až Jeremy seskočí z koně? Co bude se Sarah? A co bude s ní? Teď byli ve výhodě – byla noc a tma. Nepůsobilo tolik divně, že si na hlavě nechávala kápi, jenže co ráno? A co jestli se Gil rozhodne, že se s ‚Peterem‘ bude chtít usmířit? Co když za ní přijde a bude se na něco ptát? Nyní už by prostě nemohla hrát uraženou nebo rozzlobenou. Co potom?
Cara škubla hlavou, aby se z těch myšlenek vymanila, jelikož na ni dopadaly jako balvany, usazující se jí v srdci i v žaludku.
Nevěděla, jak dlouho klusali pod stromy, ani jak dlouho to bylo, co odbočili doprava po úzké cestičce, kterou mohla vidět jen proto, že vítr rozčísnul mračna a cestu jim chvílemi osvítil srpek měsíce. Museli teď jet v řadě za sebou, protože dva koně se na cestu nevlezli.
Dívka si všimla, že Jeremy nyní každou chvíli nenápadně kontroluje svůj plášť, jestli dobře zakrýval holčičku, neboť jeho cípy občas nadzdvihnul vítr. Hrozně si přála vyměnit si s ním aspoň pohled nebo slovo, jenže on jel dál vpředu, neohlížel se a působil, jako že se nic neděje.
Po pár dalších předlouhých minutách si Cara uvědomila, že nedaleko od nich musí téct řeka. Slyšela šplouchání a narážení vody do kamenů. Rozhlédla se na strany a postřehla, že se po levé straně několik desítek stop od nich skutečně zatřpytila voda.
Právě v momentu, kdy začala uvažovat, jak daleko může hláska být, prudce trhla uzdou a zastavila Cyphyra, neboť si všimla, jak Jeremy před ní zdvihnul zaťatou pěst a také zastavil.
„Stůjte!“ křiknul šeptem a trochu koně natočil bokem.
„Co je?“ zeptal se Gil, který skupinu uzavíral.
„Slyšíte to?“ zeptal se Jeremy šeptem a poslouchal.
„Co jako?“ zeptal se Gil a zběžně se rozhlédl.
Jeremy na něj syknul a dal si prst před ústa. Začal se kolem dokola rozhlížet a pečlivě zkoumal každý kousek půdy a stromů před sebou. Pomalu přeskakoval pohledem z jednoho keře na druhý a ostatní ho poněkud zmateně začali napodobovat. Všichni natahovali uši, aby zaslechli sebemenší zvuk.
Selena začala potichu plakat a tak na ni Jeremy štěknul, ať zmlkne.
„Zůstaňte tady a ty, Gile, se jeď podívat na pravou stranu, já pojedu vlevo,“ řekl Jeremy a obrátil Sorita doleva.
„Proč? Co jsi slyšel?“ zeptal se Gil šeptem nevrle.
„Prostě to udělej!“ křiknul na něj Jeremy potichu a rozjel se mezi stromy.
Gil něco zabručel, ale nakonec ho poslechl a vyjel z cesty na pravou stranu. Rozhlížel se pod stromy a hledal pohyb nebo něco, kvůli čemu Jeremy zbystřil. Pečlivě hodnotil každý zvuk, který zaslechl. Žádný mu však nepřipadal podezřelý. Slyšel jen hučení vody, praskot větví nebo zašustění listů, když se někde dál pohnulo nějaké skryté zvíře.
Pár minut projížděl podél cesty pod větvemi stromů, sledoval všechno kolem sebe a prozkoumával bedlivým zrakem i vzdálenější okolí, avšak nic nepostřehl. Takže se nakonec s nevraživým výrazem vydal zpátky na cestu.
Jonas a Brened drželi dlaně na rukojetích mečů a pozorně se rozhlíželi. Cara s Evelyn si chvílemi vyměnily nejistý pohled, jinak pozorovaly okolí také. Jediný, kdo se snahy nalézt to, co se Jeremymu nezdálo, neúčastnil, byla Selena. Seděla na koni jak tělo bez duše, utírajíc si uslzenou tvář do rukávu.
Jeremy se vzápětí také vrátil a v jeho obličeji se mísila ostražitost se zklamáním.
„Našel jsi něco?“ zeptal se Gil podrážděně.
„Ne,“ odseknul Jeremy ledově. „To ale neznamená, že tady nikdo není. Dávejte pozor,“ řekl všem a krátce pohlédnul na Caru.
Poté se rozjel do čela skupiny a všichni se vydali dál. Nyní však nejeli klusem. Nechali koně jít krokem a rozhlíželi se kolem sebe.
Caru skutečně zajímalo, jestli tím Jeremy něco sleduje anebo opravdu něco zaslechl, protože ačkoliv sama napínala uši sebevíc, nezaslechla nic. Nic kromě občasného zapraskání větviček, zašustění listů v korunách stromů nebo vzdálené zahoukání sovy.
Začínalo jí být chladno. A to nejen proto, že byla promoklá a oblečení jí občas profoukl studený vítr. Cítila podivný chlad ve své hrudi, který se šířil do celého jejího těla. Měla strach, chtělo se jí vykřiknout zoufalstvím, jelikož ji pomalu opouštěla naděje, že se dostanou pryč. Kdyby tady byla jen ona sama a nebála se o Selenu a Sáru, nebylo by jí to tolik vadilo. Spíš by byla ráda, kdyby mohla ještě nějakou dobu zůstat poblíž Jeremyho. Jenže takhle? Strach a pochyby na ni útočily jako přízraky.
Dostali se právě na křižovatku, která se tam rozbíhala do všech světových směrů, ale Jeremy bez váhání zabočil doleva. Cesta se táhla dál do hloubi lesa a po několika desítkách stop byl vidět most, jenž přehrazoval řeku. Mrholení přestalo úplně a obloha nad nimi se začínala rozjasňovat, jak dešťové mraky ustupovaly.
Všichni klidně pokračovali dál v cestě, když se ozvala Evelyn: „Počkejte, stůjte,“ promluvila nahlas.
Cara ihned zastavila a stejně tak Jeremy. Otočil koně čelem k ženě a pohlédl na ni.
„Co je zase?“ zeptal se Gil zezadu nakvašeně.
„Potřebuji si odskočit,“ pronesla Evelyn narovinu a pomalu přehodila nohu přes sedlo a opatrně sesedla.
Gil otráveně vydechl a spolu s Jonasem a Brenedem zastavil.
„Až ti bude tolik co mě, chlapče, tak si vzpomeň,“ usadila ho žena nevrle. Vzala uzdu Selenina koně a podala ji do ruky Caře, která ji ihned pevně uchopila.
Dívka na Selenu krátce pohlédla, avšak ta měla zrak sklopený k zemi a z očí jí stále stékaly slzy. Při pohledu na ni, si Cara najednou uvědomila, že by se měla vzchopit. Nemůže přece začít plakat a zoufat si, musí se strachu postavit a musí doufat. Doufat v nemožné. A ačkoliv nevěděla, jak a zda z toho vůbec vyváznou, naplnila ji jiskra naděje.
Koutkem oka postřehla, že Evelyn zmizela za stromy a Gil s Brenedem se o něčem začali tiše bavit. Nepřišlo jí to ale nijak nebezpečné, protože se chvílemi zasmáli, což v dívce posílilo naději, že snad nemají žádné podezření, že ‚Peter‘ ve skutečnosti není Peter.
Všude panovalo ticho, Caře však začínalo připadat zvláštní. Na chvíli se zadívala na Jeremyho, který klidně seděl na koni čelem ke zbytku skupiny a zamyšleně pozoroval zem pod kopyty koní. Aniž věděla proč, připadalo jí, že ačkoliv je na první pohled myšlenkami jinde, na něco se velmi soustředí.
Právě v okamžiku, kdy dívku napadlo, že by k němu mohla kousek přejet a pohlédnout do jeho obličeje, aby z jeho výrazu získala aspoň matnou představu, co bude dál, zaslechla, jak se k nim mezi stromy a z cesty něco žene. Téměř ihned co zvuk uslyšela, jí došlo, že to jsou kopyta koní. Více koní.
Málem se jí opět zatmělo před očima, neboť první věc, která ji napadla, byla, že za nimi přece jen vyrazili muži z hradu, jak o tom předtím mluvil Gil. Nicméně jen co pohlédla na něj, Jonase a Breneda tak spatřila, že se všichni ostražitě obrátili za zvukem. Vzápětí sáhli po mečích, z čehož si dívka vyvodila, že s tímhle asi nebudou mít nic společného.
Jakmile za zákrutem cesty spatřila prvního muže, který se k nim s vytaženým mečem na koni řítil, zděšeně vytřeštila oči a uslyšela Selenino zaječení.
Cara se obrátila k Jeremymu právě ve chvíli, kdy mu pár čísel nad hlavou proletěl šíp, jenž vystřelil z luku druhý z mužů, jenž vyrazil mezi stromy pár desítek stop od nich.
Jeremy sebou škubnul a trhnul uzdou doprava, aby se dostal víc na bok a nebyl přímo na dostřel.
„Jeď se Selenou pryč!“ křiknul na Caru zhurta.
Dívka se vzápětí vzpamatovala a pobídla Cyphyra, který začal neklidně podupávat na místě. Strhla ho na kraj cesty a uzdu Selenina koně pevně svírala v dlani, táhnouc ho za sebou až za první stromy. Už za sebou slyšela dusot kopyt dalšího z mužů. Sáhla po meči, aby se mohla bránit, jenže jen co se obrátila, spatřila, že si jí muž, který předtím vystřelil na Jeremyho, ani nevšimnul. Skoro jakoby tam nebyla – jen kolem ní projel dál.
Cara trhla hlavou na druhou stranu a snažila se najít Jeremyho. Ten už ale mířil k mužům. Dívka začala uvažovat, jestli má zůstat, aby se snažila nějak uklidnit Selenu, která vytřeštěnýma očima a s kvílivým brekem sledovala dění za sebou, anebo jít na pomoc Jeremymu, Gilovi, Jonasovi a Brenedovi, kteří se pustili do boje s šesti muži, kteří je obklíčili.
Cara nechápala, odkud se tam najednou všichni vzali. Víc se nerozmýšlela a rychle přivázala uzdu Selenina koně k nejbližší větvi. Jejího nářku si nevšímala. Pak obrátila Cyphyra a už ho pobídla kupředu, když si všimla, jak jeden z mužů omráčil Jonase ránou do hlavy. Muž se předklonil na bok koně, meč mu vypadnul z ruky, a on sám přepadl na zem.
Slyšela řinčení mečů a vyděšené ryčení koní. Připomnělo jí to den, kdy bylo jejich město přepadeno - ta vzpomínka ji na okamžik zcela ochromila. Nicméně se probrala hned, jen co spatřila Jeremyho, který se ohnal po jednom z mužů mečem. Ten mu ale obratně uhnul a přesunul se.
Kousek opodál zahlédla Gila, který se ze sedla vrhnul na jiného muže a podařilo se mu jej strhnout na zem. Tam se oba rychle postavili a dali se spolu do boje, zasypávajíc jeden druhého zuřivými pohledy stejně jako údery zbraní.
Dívka pobídla koně a už mířila k nim, když postřehla, jak čtvrtý z mužů bojuje s Brenedem, zatímco další muž se dostal za něj, rozmáchnul se a praštil ho jílcem meče do hlavy. Brened se na koni nebezpečně zakymácel a bezvládně se svezl na zem do bláta.
Cara Cyphyrovi utáhla uzdu a zastavila před mužovým nehybným tělem, svírajíc v pravé ruce meč. V tom se k ní obrátili všichni tři muži, kteří předtím vyřadili z boje Jonase a Breneda. Dívka ztěžka polkla, ale pozdvihla meč vzhůru, připravujíc se na první úder některého z nich.
Najednou proti ní zafučel vítr a strhnul jí z hlavy kápi, která už jí beztak držela jen na temeni hlavy. Dívka vytřeštila oči a všimla si, jak se na ni všichni tři muži zahleděli. Poté si mezi sebou vyměnili zvláštní pohled, obrátili koně od ní a přejeli pod nejbližší stromy.
Cara na ně zmateně třeštila oči a po chvíli následovala jejich pohled, neboť všichni tři něco pozorně sledovali. Stočila tím směrem hlavu také.
Dvacet stop před sebou uviděla bojujícího Gila s jedním z mužů. Náhle zalapala po dechu, neboť spatřila Jeremyho, který právě seskočil z koně a klidně prošel kolem pátého i šestého muže. Ti klidně seděli na koních kousek stranou od bojujících a pozorovali je.
Cara se podívala na Sorita a poté všude kolem, hledajíc Sáru. Ta však nikde nebyla. Nebyla ani vedle Jeremyho.
Než se však dívka dala do dalšího hledání holčičky, všimla si, jak Jeremy rychle přeběhnul zezadu ke Gilovi (který byl naprosto pohlcen bojem a nevnímal nic jiného), bleskově uchopil jeho hlavu do dlaní a třísknul s ní o strom, pod kterým stál.
Gil tlumeně vyheknul, a jakmile ho Jeremy pustil, svezl se po kmeni na zem.
Cara slyšela, jak Jeremy mocně vydechnul a jen okrajově vnímala, že nastalo dokonalé ticho. Očima probodávala Jeremyho záda, jakoby doufala, že se zpod jeho pláště vysouká Sarah a poběží k ní. Nicméně se tak nestalo.
Cara zůstala dvě sekundy jako opařená a pak zhurta seskočila z Cyphyra.
„Kde je Sára?!“ křikla na Jeremyho, který se k ní právě otočil.
Nevnímala pohledy ostatních šesti mužů a najednou jí bylo úplně jedno, že nerozuměla ničemu, co se právě stalo. Chtěla jen vědět, kde je Sára.
Muž se na ni trochu zmateně podíval. Už se chystal odpovědět, když se najednou z pravé strany mezi stromy ozvalo: „Jsem tady!“
Cara tím směrem trhla hlavou a spatřila Sarah, která právě seskočila z koně, na kterém jela se skutečným Peterem.
Dívka nevěřícně třeštila oči na holčičku, která se k ní přihnala a pevně ji sevřela kolem pasu. Pustila meč na zem a střelila očima k Peterovi, který se tvářil nadmíru spokojeně – usmíval se od ucha k uchu.
Cara se snažila vzpamatovat a nějak rozumně si vysvětlit, kde se vzala Sarah s Peterem v lese. Moc se jí to ale nedařilo, jelikož kolem ní právě projel jeden z mužů na koni, který na ně předtím zaútočil. Dívka se na něj ostražitě zadívala, jenže on jí nevěnoval ani tu nejmenší pozornost. Klidně přejel ke třem mužům, stojícím pod stromy a zahleděl se na Jeremyho.
Ten několikrát krátce přikývnul a přešel k nim, následován dvěma posledními muži. Všichni spolu o něčem začali tiše mluvit a dívce neuniklo, že se ani jeden netváří právě přívětivě. Spíš to vypadalo, jakoby skřípali zubama při každém slovu.
„Tak to vyšlo,“ pousmála se Evelyn, která se právě objevila za dívkou, jež k ní s trhnutím otočila hlavu.
„Vážně?“ zeptala se jí Cara nevěřícně při pohledu na omráčeného Jonase, Breneda a Gila, ležící bez pohybu jak nemluvňata.
„Jistě, děvče,“ zasmála se Evelyn a zavrtěla hlavou.
Vzápětí se ale otočila na Selenu, která všechno sledovala s vytřeštěnýma očima a pootevřenými ústy. Ještě pořád seděla na svém koni uvázaném pod stromem.
„Raději za ní půjdu a vysvětlím jí to,“ řekla Evelyn, otočila se na patě a vydala se za ní.
Cara Seleně nevěnovala žádnou další pozornost, protože byla ještě v mírném šoku a tak docela nevěřila tomu, že to podle Evelyn ‚vyšlo‘. A také se chtěla dozvědět, kde se vzala Sarah v lese s Peterem.
„Jak ses… jak ses tam dostala?“ zeptala se holčičky dívka a kousek ji od sebe odtáhla.
Sarah zdvihla hlavu a se širokým úsměvem řekla: „Jeremy mi řekl, že když mi stiskne ruku, tak mám udělat to, co mi řekne. A jak potom řekl, že něco slyší mezi těmi stromy a zajel tam, tak mi tu ruku stiskl a já rychle seskočila z koně. No, a podél té řeky jsem utíkala tím směrem, který mi popsal. Našla jsem Petera a tady těch šest dalších a řekla jim, že jim Jeremy vzkazuje, že na vás mají jako zaútočit a omráčit ty tři.“
Cara pootevřela ústa a obrátila hlavu k Jeremymu, který k ní právě přešel.
Sotva uviděl dívčin udivený výraz, řekl: „Vždyť jsem ti přece říkal, že jsem domluvený s pár dalšími muži, kteří nám v případě nouze pomůžou. Vzpomínáš?“
„Já ne…“ začala dívka a usilovně přemýšlela, co jí to tehdy večer říkal, když jí vysvětloval celý plán. Nakonec si něco takového matně vybavila. „Ano, už si vzpomínám. Jen jsem… nemyslela, že právě tohle bude ta pomoc... Vždyť tě málem zastřelil!“ dodala šokovaně.
„No,“ pokrčil Jeremy rameny a na okamžik šlehnul nepříjemným pohledem po mužích, kteří stáli za nimi, „řekl bych, že tomu nemohl odolat.“
Cara se nechápavě zamračila, ale Jeremy se rychle obrátil k omráčeným mužům.
„Musíme si pospíšit. Nebudou mimo nadlouho,“ řekl a přešel k jejich tělům.
Spolu s Peterem pak přehodil Jonase, Breneda i Gila přes jejich koně a převezl je k cestě, která vedla dál k hlásce.
„Evelyn,“ oslovil ženu, která mluvila se Selenou.
„Ano, už jdu,“ odvětila a stiskla Seleně ruku.
Něco jí ještě šeptem řekla a potom se rozešla ke Caře, které kolem pasu ještě stále visela Sarah.
Žena si stáhla kápi z hlavy a na obě se pousmála.
„Tak… už se musíme rozloučit,“ řekla a pohladila vrásčitou rukou holčičku po hlavě.
Sára se na ni usmála, odtrhla se od Cary a objala Evelyn vší silou kolem pasu. Žena se usmála a přejela holčičce dlaní po vlasech.
„Dávej na sebe pozor, dítě, a buď doma hodná,“ promluvila na ni, sotva holčička v silném stisku povolila.
„Budu se snažit,“ zasmála se Sára. „A děkuju ti za všechno, Evelyn.“
„Za málo,“ pousmála se žena a Cara měla dojem, že zahlédla podivný lesk v jejích očích, když se k holčičce sklonila a políbila ji na čelo.
Sarah se na ni ještě jednou usmála a pak zvesela odskákala k Jeremymu, který ji vysadil na Sorita.
Cara s křečovitě staženým obočím sledovala, jak muž začal koni upravovat popruhy a utahovat řemen na sedle. Najednou jakoby si naplno uvědomila, že to nejhorší je snad opravdu za nimi a zbývalo jim pouze jediné – rozloučit se. Což jí najednou začalo připadat mnohem horší než celá cesta s Gilem v zádech.
„No, tak děvče!“ poplácala ji Evelyn po paži. „Trochu radosti,“ usmála se na ni žena.
Cara odtrhla zrak od Jeremyho právě ve chvíli, kdy se jeho hlava obracela směrem k ní.
„Já… já vím,“ dostala ze sebe a nuceně se na Evelyn usmála.
Měla pocit, že se na ni žena zadívala velmi zkoumavě a něco v jejích očích ji nutilo věřit tomu, že ví, proč neskáče radostí. Nechtěla však být tak průhledná, a proto se vší silou usmála více procítěně a upřeně se na Evelyn zadívala.
„Děkuji vám za všechno, Evelyn, opravdu,“ řekla jí a stiskla její ruce ve svých. „Nebýt vás tak…“
„To nestojí za řeč,“ trhla hlavou. „Ráda jsem vám pomohla,“ usmála se na Caru a poté se spěšně otočila ke koním, na nichž ležel dosud bezvládný Gil, Jonas a Brened.
„Už musím jít,“ řekla žena a dívka pustila její ruce.
„Děkuju,“ řekla Cara ještě jednou a usmála se.
Evelyn se jen pousmála a kývla hlavou. Obrátila se a rozešla ke koním. Po třech krocích se ale zastavila a vrátila se zpátky ke Caře.
„Víš,“ řekla šeptem a naklonila se k ní, aby to nikdo jiný neslyšel, „občas musíš riskovat, pokud to za to stojí. A někdy… někdy… stojí za to počkat, abys dostala něco, co za to stojí.“
Poté se od dívky odklonila a podívala se jí do očí se zvláštním výrazem ve tváři.
Cara se na ni zmateně dívala, nemajíc nejmenší tušení, co tím Evelyn chtěla říct. Než se však byla schopná zeptat, žena se od ní obrátila a spěšnými kroky přešla ke svému koni, u kterého na ni čekal Jeremy.
Dívka si všimla, že se na ženu dívá podmračeným podezřívavým pohledem. Upřeně ji sledoval, jakoby čekal, že mu žena něco řekne. Ta však mlčela, jen mu poděkovala, když jí pomohl do sedla. Potom si od něj vzala uzdu koně, na němž byl přehozený Gil a rozjela se cestou k hlásce.
„No, já už taky pojedu,“ řekl Peter a postavil se před Caru. „Než se jeden z těch zmetků probere,“ dodal a kývnul hlavou za Evelyn.
Cara se přesto všechno musela usmát a přikývla hlavou. Chvíli váhala s pohledem upřeným do Peterových očí, ale nakonec k němu přistoupila a objala ho.
„Taky ti děkuju za všechno,“ řekla potichu.
Ucítila, jak ji muž velmi váhavě objal kolem zad a mírně se zasmál.
„Nemáš zač,“ odvětil a na okamžik ji k sobě přitiskl, než ji pustil.
Cara od něj pak odstoupila a ještě jednou se na něj usmála.
„Tohle si nech taky pro něj,“ řekl Peter šeptem lehce pobaveně a kývnul hlavou k Jeremymu, který k nim právě přicházel.
Cara se tentokrát neusmála, její čelist se spíš zatnula a na to, co Peter řekl, stěží znatelně přikývla hlavou.
Sotva k nim Jeremy došel, postavil se k němu Peter čelem, protočil oči a povzdechnul si.
Jeremy si odfrknul, napřáhnul se a vrazil mu pěstí přes čelist. Peter se mírně zakymácel, ale ještě udržel rovnováhu.
„Co to děláš?“ vyhrkla Cara zděšeně a chytila ho za paži.
„To je dobrý,“ vyheknul Peter ztěžka a narovnal se. „Musím vypadat… trochu pošramoceně. A… namlátit sám sobě se mi… opravdu nechce.“
Jeremy se bolestně pousmál a pohlédnul na dívku. Ta na oba hleděla s vykulenýma očima, ovšem posléze mužovu paži pustila a přivřela oči, sotva se Jeremy napřáhnul a vrazil Peterovi ještě jednou.
Peter zatřepal hlavou a promnul si čelist.
„Promiň,“ řekl Jeremy a s bolestným výrazem si přítele prohlížel.
„To je… Au!“ vyheknul a zkusil zkousnout a předsunout čelist. „Prosím tě! Příště… miř trochu… výš,“ zaúpěl Peter a praštil Jeremyho do paže. „Zuby bych měl rád všechny!“
„Pokusím se,“ zasmál se Jeremy.
Peter jen něco zabručel a otočil se pryč. Přešel ke svému koni a naskočil na něj. Vzal uzdy od hřebců, na nichž ležel Jonas a Brened a vyrazil za Evelyn. Než zmizel za zatáčkou, ještě se obrátil a mávnul rukou na Jeremyho i Caru, kteří stáli vedle sebe a sledovali, jak se jim vzdaluje.
„Nebude jim to divné?“ zeptala se dívka, když si vzpomněla na muže na hlásce, které měli jet vystřídat. Nedovedla si představit, co si budou myslet, až uvidí Gila, Breneda i Jonase mimo a Petera s Evelyn bez Jeremyho a Seleny.
„Ne, tolik, ne,“ zavrtěl hlavou Jeremy a promnul si klouby na rukou. „Peter po pravdě řekne, že nás přepadli a ty tři omráčili. Já s Peterem jsme je zabili. Evelyn pak potvrdí, že se Selena zase zhroutila a že jsem s ní jel zpátky na hrad, protože byla hrůzou bez sebe. Věř mi,“ pohlédl na ni, „tomu uvěří. Řvala opravdu hodně, když ji Peter vynášel od mučírny. To slyšela polovina hradu.“
Cara přikývla a sledovala, jak ji Jeremy obešel a postavil se před šest mužů, kteří stále seděli na koních a všechno pozorovali.
„Díky za vaši pomoc,“ řekl jim a pohlédl na každého zvlášť.
„Jo,“ kývnul hlavou jeden z nich, sedící v čele jejich skupiny. „Ty hlavně nezapomeň, že…“
„Já vím,“ zavrčel Jeremy a přerušil ho. „Nemusíte se bát. Dohoda platí,“ syknul koutkem úst a obrátil se zpátky.
Na Caru se ani nepodíval a nasednul na koně za Sarah. Dívka ještě pohlédla na muže, ale ti již své koně obrátili. Zajeli zpátky do lesa a po chvíli se zvuk kopyt jejich koní ztratil úplně.
Dívka se pak už nezdržovala. Vzala ze země svůj meč, zasunula jej do pochvy a přešla k Cypyhrovi, který se nehnul z místa, kde ho nechala a nasedla na něj.
„Caro?“ ozvala se Selena a přejela k ní.
Cara k ní trhla hlavou a zadívala se na ni.
Selena vypadala poněkud klidněji, i když její oči nedůvěřivě těkaly směrem k Jeremymu, který už Sorita pobídnul k cestě, jež vedla rovně dál, odbočujíc od pěšiny k hlásce.
„Proč… proč… jsi mi nic neřekla? Jak to, že…“ dostala ze sebe Selena a poulila na Caru oči.
Ta ji však ihned přerušila.
„Seleno, teď ne, prosím tě,“ zavrtěla hlavou. „Vysvětlím ti to potom, ale teď, prosím… mlč,“ dodala mírně a pohlédla na ni se zdviženým obočím.
Selena lehce zmateně přikývla, nicméně poslechla a byla potichu. Rozjela se za Carou, která vyjela hned Jeremym.
Jakmile ji za sebou muž uslyšel, otočil se na ni a pohlédl jí do očí. Dívka mu pohled oplatila a nemohla se zbavit dojmu, že radost z toho, že vyvázli, se nezračila v očích ani jednoho z nich. A ačkoliv z mužova pohledu cítila stejný smutek, možná i bolest, jakou vnímala sama, přineslo jí to jistou útěchu. To vědomí, že jsou na tom možná podobně. Bylo jí víc než jasné, že ten pocit nebude mít dlouhého trvání, ale i ta chvilka jí pomohla, aby se na místě nerozbrečela nebo nezačala řvát bolestí.
„Můžeme?“ zeptal se nakonec Jeremy potichu.
Cara přikývla a byla ráda, že se muž otočil dopředu. Začínala totiž cítit v očích slzy, čím déle se na něj dívala. Docházelo jí totiž, že to jsou jedny z posledních pohledů, které si bude moci do paměti uložit. Bylo jí z toho zle, ale pořád jasně věděla, že nemůže jinak. Že není jiná šance, žádná naděje na to, aby se jejich rozloučení mohlo aspoň o trochu oddálit. Za chvíli to mělo být tady. To prosté ale tak strašně kruté slovo ‚sbohem‘, kterého se už tak dlouho děsila.
Dívka pobídla Cyphyra a vyrazila za Jeremym, který se Sárou na koni klusal pod korunami temných stromů směrem k jejich městu.
Cara si myslela, že bude úzkostně pozorovat každý kmen stromu a pohyb větví nízkých keřů, kolem nichž projížděli, aby si všimla sebemenšího pohybu, který by svědčil o tom, že je někdo sleduje nebo na ně číhá, aby jim zabránil v útěku. Pravdou ovšem bylo, že jí to bylo právě úplně jedno. Civěla před sebe na cestu a nechala se kolébat pohyby Cypyhrova těla doufajíc, že ji ten pocit, že na něm jede, nějak utěší. Milovala jízdu na koni, milovala ten pocit volnosti, avšak nyní si ho nedokázala vůbec užít.
Jen velmi matně vnímala, že za ní jede Selena. Jindy by ji zajímalo a dělala by si starosti, co si o tom musí myslet a jestli není vyplašená. Nicméně nyní jí i tohle bylo jedno. V jiné situaci by se jí snažila ulehčit trápení a pochyby či strach, jenže sama jich v tuhle chvíli cítila tolik, že neměla sílu, aby je někomu ubírala.
Po několika dlouhých minutách ucítila, jak jí z oka sklouzla slza a druhá k pádu nemá daleko. Spěšně proto jednou rukou pustila uzdu a rukou si usušila oči. V tom jí došlo, že má ještě obličej špinavý od sazí. Stáhla si proto rukáv košile níž, až ho uchopila mezi prsty a jelikož byl mokrý od předchozího deště, utřela si do něj tváře, bradu i kousek nad horním rtem. Doufala, že už to chabé maskování nebude potřebovat.
Poté se zase vrátila k zírání do prázdna před sebou, snažíc se nesoustředit na víc, než na dusot kopyt koní. Následně ale vnímala, že jí ten zvuk připadá spíše děsivý. Znamenal sice, že s každým dalším úderem jsou blíže k domovu, ale stejně tak jí připadalo, že každý jeden úder ji posunuje k odtržení od Jeremyho a to na ni působilo silněji.
Jak cesta dál ubíhala a Cara bez zájmu bloumala očima přes ubíhající stromy a stíny, které vrhaly na cestu, keře, louky a poslouchala noční klid kolem, začínala se pomalu připravovat na to, že každou chvíli mohou zastavit a ona se s ním bude muset rozloučit.
Nevnímala už, kudy zabočili, po kterém rozcestí se vydali, ani kolik světel od vzdálenějších měst a vesnic minuli. Nesnažila se zapamatovat si, jestli most, po němž přejeli, je třetí nebo už čtvrtý. Pokoušela se jen zklidnit zběsilý bolestivý tlukot svého srdce a nevnímat, že se jí při každém nádechu zařezává do hrudi ostrý nůž.
Po několika minutách byla naprosto jasně rozhodnutá, co udělá, až zastaví. Dokola si těch několik kroků opakovala, aby si je zapamatovala a aby se na ně připravila.
Když po necelé hodině dojeli k louce, která byla z obou stran obklopená lesy, zpomalil Jeremy koně a počkal, dokud jej Cara nedojela.
„Tady zastavíme,“ řekl a pevně se na ni zadíval. „K vašemu městu je to už jen pět mil stejným směrem.“
„Dobře,“ přikývla Cara a nasměrovala Cyphyra doleva tam, kam zamířil Jeremy.
Cítila, že jí právě v tuhle chvíli není do breku. Spíš se jí začaly třást ruce a srdce jí bušilo až v krku. Začala toužit po tom, aby mohla utéct pryč, aby už byla na míle daleko a přece jí i jen ta pouhá myšlenka drásala srdce.
Jakmile se Jeremy dostal ke stromům, zastavil a seskočil z koně. Pomohl dolů také Sáře a pak plácnul Sorita přes bok, načež se kůň rozešel o kus dál a začal se pást na trávě, která se mu zdála nejšťavnatější.
„Dál už s námi nepojedeš?“ zeptala se Sarah a zaklonila hlavu, aby na Jeremyho viděla.
„Ne, dál už nemůžu. Musím se zase vrátit,“ odvětil a pousmál se na ni.
Cara je vzápětí přestala poslouchat, seskočila z koně také a nechala ho, aby šel za Soritem. Otočila se a pohlédla na Selenu, která na ni se zmateným výrazem upírala zrak, nechápajíc, proč zastavili.
Dívka k ní přešla a řekla jí: „Co kdybys na nás počkala kousek tam za těmi stromy? Hned vyrazíme dál, jen… jen necháme trochu odpočinout koně, dobře?“
„Tak… tak dobře,“ přikývla dívka pomalu a přejela, kam jí Cara ukázala.
Dívka nepočítala s tím, že by Selena měla zájem se s Jeremym rozloučit, a proto si řekla, že nebude vadit, pokud ji odsune trochu stranou.
Jen co jí Selena zmizela z dohledu, pomalu se přesunula k Jeremymu a Sáře, zatínajíc přitom ruce do pěstí.
„Byla jsi hrozně statečná a šikovná, vážně,“ říkal právě Jeremy a usmíval se na děvče. „Bez tebe bychom to nezvládli.“
Sára se radostně usmála: „No, ale stejně… když pak tohle řeknu Michaelovi, tak mi nebude věřit. Bude si myslet, že jsem si to vymyslela.“
„To si nemyslím. Tohle se jen tak vymyslet nedá,“ zavrtěl hlavou Jeremy. „A i kdyby ti nevěřil, ty víš nejlíp, jak to bylo.“
„Hmm,“ přikývla Sára. „A přijedeš tedy někdy za námi? Podívat se na nás?“ zeptala se a upřela na něj své velké oči.
Cara měla pocit, že se Jeremy na poslední chvíli vyhnul pohledu na ni a pak řekl: „Já… opravdu… nevím. Chtěl bych, vážně, ale… v nej… nejbližší době to nepůjde. Možná… později…“ dodal neurčitě.
Dívku ani nenapadlo dělat si nějaké naděje. Bylo jí víc než jasné, že to řekl proto, aby nemusel čelit dalším Sářiným otázkám, pokud by rovnou řekl ‚ne‘. Snažila se potlačit čím dál silnější bolest v hrudi a nakonec se přemohla a postavila se k Sáře.
Jeremy na ni krátce pohlédnul a poté se vrátil pohledem k holčičce.
Sarah si povzdechla a přejela očima přes něj ke Caře, která se na ni dívala s pevně stisknutou čelistí, aby se jí nechvěla.
Na chvíli zavládlo tíživé ticho, během něhož dívka hleděla střídavě do země a na Sarah, zatímco holčička stále pozorovala Jeremyho a hned poté Caru.
Jeremy naproti tomu pohled upíral jen na dívku, čekajíc, až na něj pohlédne a řekne sbohem. Sám se toho slova děsil a nechtěl být tím, kdo jej řekne první.
Nakonec to ticho přerušila opravdu Cara, protože už to déle nevydržela. Pohlédla na Sáru a řekla jí: „Sáro, mohla bys… mohla bys, prosím tě… na mě počkat se Selenou?“
Sarah ihned přikývla a otočila se k Jeremymu.
„Tak se… dobře se starej o Sorita a… a přijeďte se na nás někdy podívat. Prosím! Ano?“ zadívala se na něj prosebnýma očima a stoupla si na špičky.
Jeremy se zasmál a vzal ji do náruče.
„Ještě uvidíme, jak to všechno bude, ano? Pokud to jen trochu půjde, tak… tak se ještě uvidíme,“ řekl a krátce ji k sobě přitiskl.
„Určitě to půjde, musí to jít,“ zasmála se Sára a pevně ho objala kolem krku.
Jeremy ji ještě okamžik držel a pak ji postavil zpátky na zem. Tam se na něj Sarah ještě znovu usmála, zamávala mu a pak rychle odběhla pryč za Selenou.
Cara s Jeremym zůstali stát naproti sobě a několik dlouhých sekund na sebe nedokázali pohlédnout či se jen pohnout. Dívka se potom však přece jen přemohla a sklonila se dolů k botě, z níž vytáhla dýku.
Krátce se na Jeremyho podívala a řekla: „Tohle je… No, tu… tu první noc jsem ti to vzala a tak ti to… teď chci vrátit.“
Jeremy se poněkud překvapeně zadíval na dýku, kterou mu Cara podávala. Za tu dobu na ni úplně zapomněl.
Se smíchem vydechnul a pohlédl na Caru, která se na něj už také dívala, a rty se jí lehce chvěly v mírném úsměvu.
Zdvihl k dýce ruku, ale nakonec ji spustil zase zpátky. Zavrtěl hlavou.
„Ne… já… nech si ji,“ přikývl. „Opravdu. Já… teď mám už jiné a tobě se může hodit, takže…“
„Ale…“
„Ne, vážně. Nech si ji, opravdu. Chci, aby sis ji nechala,“ přikývnul hlavou a vážně se na ni díval.
Cara to pár okamžiků zvažovala, jelikož však viděla Jeremyho naprosto vážnou tvář a nechtěla se s ním poslední chvíli, kterou spolu byli, hádat, přikývla a pomalu si zbraň zase schovala do nohavice boty.
Jakmile se poté opět narovnala, nadechla se, aby promluvila. Sotva se však její oči střely s Jeremyho, vydechla a úplně ztratila nit. Přišlo jí, že v jeho očích je něco absolutního.
Za celou dobu, co jeli, nic neřekl a přesto mohla přísahat, že věděla, co ten pohled znamená. Jen jedno slovo: ‚sbohem.‘
Hrozně moc si přála mít tolik odvahy, aby dokázala říct to, co měla na srdci, o čem věděla, že pokud to neřekne, nikdy si to snad neodpustí. Ale i přesto všechno – nedokázala to vyslovit. Neviděla totiž jediný smysl toho, aby se mučila tím, že i kdyby to vyslovila, nic by se nezměnilo. Nic by nedokázala udělat s tím, že se musí rozloučit, že se jejich cesty musí rozdělit.
Cítila, že se její nitro chvěje. Její vlastní bytost se jí zdála rozpolcená. Na povrchu byla klidná, téměř jako vytesaná z kamene. Uvnitř však byla jako vločka sněhu. Drobná, křehká a chvějící se.
Když sledovala mužovu tvář, všimla si, jak napjatou má čelist. Mezi obočím se mu vytvořila vráska a očima neuhýbal z její tváře.
Caře ta chvíle připadala nekonečná. Jakmile ovšem postřehla, že Jeremy otevřel ústa, přišlo jí to jako vteřina. Nechtěla ho nechat promluvit, protože se příliš bála toho, co by mohla slyšet a tak dřív, než vydal nějakou hlásku, promluvila sama.
„Myslíš, že to… myslíš, že…“ nedokázala pokračovat. Pak se ale znovu nadechla a začala: „Já vím, že jsi to řekl jen kvůli Sáře, ale… Myslíš, že se ještě… někdy… uvidíme?“
Všemožně se snažila zabránit svému hlasu, aby se začal třást.
Jeremyho tvář potemněla, když odpověděl: „Já… vážně nevím. Právě… Mám pocit, že… tahle část života se nedá odhadnout. Hlavně proto, že to… nezávisí jenom na nás. Je tady spousta dalších věcí, které… musím vyřešit a… nevím, jak to všechno dopadne.“
Jak se dál díval na Caru, začínal mít čím dál větší pocit, že pokud neodejde hned, neodejde už nikdy. Ta představa ho neskutečně sváděla, byl však odhodlaný se jí nepoddat a udělat správnou věc – tu, pro kterou se rozhodl už tak dávno.
„Myslel jsem, že budeš spíš ráda… že se… naše cesty rozdělí,“ dodal s napůl vážným a napůl pobaveným úsměvem.
„No, já…“ nadechla se dívka. „Ty první dny – rozhodně ano, ale teď…“
Pokrčila rameny a nejistě vydechla.
Jeremy přikývl, protože přesně věděl, jak to myslí.
„A… ty budeš… budeš v pořádku? Myslím tím, že to asi teď nebude na hradě bezpečné, jak zjistí, že jsme pryč. A… a ještě navíc jsi říkal, že už nebudete… jezdit do žádných vesnic ani měst…“
Jeremy se zhluboka nadechnul a přerušil ji: „O to se nemusíš bát. Už jsem to všechno promyslel a jak jsem ti říkal tak… nikdo nepřijde k úhoně, pokud to nebude naprosto nevyhnutelné, což doufám, že se nestane. Udělám pro to všechno, co budu moct, aby to dopadlo nejlépe, jak může. Nikdo už nebude rabovat nebo… zabíjet.“
„Já vím,“ přikývla Cara ihned. „A ty… ty budeš v pořádku? Vím, že to myslíš vážně, když říkáš, že pro to uděláš všechno… Já jenom… jenom doufám, že tím ‚všechno‘ nemyslíš opravdu… všechno.“
Jeremy se zasmál: „Opravdu – opravdu bych se nechtěl dostat do situace, kdy bych s tebou musel o něčem vyjednávat.“
Cara dobře věděla, jak to myslí, ale i kdyby chtěla, nedokázala by se zasmát.
Když muž viděl, že se její vážná tvář nezměnila, zvážněl také, neboť mu bylo jasné, nač se ptá. „Udělám, co budu moct, aby to… dobře dopadlo a… abych zůstal naživu. Dávám ti na to své slovo.“
Jeho hlas zněl při poslední větě tak, jakoby přísahal a natáhnul k dívce ruku.
Cara na ni pohlédla a stiskla ji. Cítila, že jeho ruka je stejně chladná jako ta její, ačkoli venku nebyla zima. Uvědomila si však, že jsou oba promočení.
Jeremy její ruku lehce svíral. Nedokázal skrýt mírný úsměv na rtech, jelikož ho dívčina vážnost překvapovala. Nemohl ovšem popřít, že mu její starost o jeho život nebyla příjemná.
Byl by ji klidně držel dál a díval se na ni, dobře však věděl, že nemůže. Proto se znovu nadechnul a promluvil.
„Nevím, jestli se ještě někdy uvidíme, ale vím jistě, že… teď se musíme rozloučit,“ dořekl a zatnul čelist, až mu zuby zaskřípaly o sebe.
Cařino srdce se v tu chvíli rozbušilo a cítila, že jí v očích zaštípaly slzy. Rychle zamrkala, aby je zaplašila a přikývla hlavou.
„Caro! No tak, pojď už!“ zavolala na ni Selena naléhavým hlasem odněkud zepředu.
Cara se zděšeně otočila za zvukem, neboť se jí úspěšně podařilo zapomenout na to, že tady s Jeremym není sama.
Jakmile sebou trhla, vyklouzla její ruka z mužovy, který ji ještě stále svíral.
„Už jdu!“ křikla na ni a obrátila se zpátky.
Všimla si, že Sorit přešel pomalu za Jeremyho, skoro jakoby je i on pobízel k odjezdu.
„Není to s ní lehké,“ podotknul Jeremy a zavrtěl nad Selenou hlavou.
Snažil se tak odlehčit ovzduší, moc to však nepomohlo.
Cara souhlasila: „Ne, to není.“
Poté nastala dlouhá chvíle ticha, při níž dívka hleděla do země, zatímco Jeremy upřeně sledoval své ruce. Když už věděl, že to déle nevydrží, potichu promluvil: „Měli bychom jet…“
Cara přikývla.
„Takže…“ Jeremy se nadechnul a podíval se na ni, „sbohem.“
Dívka vší silou potlačovala zárodky slz, a když zdvihla hlavu, skutečně je dokázala udržet.
„Sbohem a… ještě jednou děkuji za všechno. Opravdu ti… hrozně moc ti děkuju… i za Selenu…“ dodala, pousmála se, přeletěla po jeho tváři očima a obrátila se.
Nedokázala tam stát naproti němu už déle. Každý další pohled na něj pro ni představoval čím dál těžší utrpení, zhoršující se s každou sekundou. Jakmile k němu byla zády, zhluboka vydechla a pomalu se rozešla k Cyphyrovi, jenž se pásl o kus dál.
Jeremy se za ní ještě pár vteřin díval a potom se s křečovitě staženým výrazem také otočil a zamířil ke svému koni. Oči měl zabodnuté do temné země pod nohama a nehty si zarýval do dlaní.
Udělal jsem správnou věc… opakoval si dokola.
S každým dalším krokem, kterým byla Cara blíž ke svému koni, její slzy bořily hráz, kterou si předsevzala udržet. Až jí nakonec z očí skanuly dvě, brázdící si cestu po její rozpálené tváři.
Kromě slz však v dívce bořily hráz i její pocity. Před minutou byla navenek klidná, smutná a tichá. Nyní cítila potřebu křičet, uhodit do něčeho a dostat ze sebe vztek. Vztek na sebe samu, na Jeremyho… na všechno.
Jako záblesk jí v mysli proletělo v mžiku vše, co za poslední tři týdny zažila, vše, co jí zůstalo neobjasněné, nač se bála zeptat, co se bála cítit a vidět a také to, po čem toužila, co chtěla. A co si řekla, že nebude vnímat, co si poručí cítit – na co se rozhodne zapomenout.
Připomněla si všechny důvody, na které přišla a které ji držely od toho, co toužila a co si přála udělat. Všechny na ni jasně křičely, proč by to neměla dělat. Proč by měla dál mlčet, nasednout na koně a bez ohlédnutí rychle odjet.
Náhle jí začalo být hrozně špatně, dech se jí ztížil, kroky se zpomalily, srdce bolestivě bušilo do žeber a její mysl začala pracovat na plné obrátky tak, jako ještě nikdy. Ovšem tentokrát s velmi podstatným rozdílem – tentokrát Cara pootevřela větší prostor pro své srdce, které se v okamžiku, kdy to udělala, prodralo do její mysli a zaplnilo a osvětlilo i to nejmenší místo, které uzavřela a zakázala si rozvinout.
Naráz jasně cítila, jak celá její bytost křičí bolestí a nesouhlasem. Přímo životním nesouhlasem. Příšerná bolest a hrůza nad svým naprosto bezcitným rozhodnutím ji naplnila až po okraj a dodala odvahu a sílu udělat věc, kterou měla udělat už dávno.
Všechny její takzvané důvody a rozhodnutí, která v sobě proti silnému citu budovala, se roztříštila na prach v momentě, kdy se zastavila, otočila na patě a nahlas vykřikla: „Ne! Žádné sbohem!“
Viděla, jak se Jeremy s rukou na sedle zastavil v pohybu a obrátil se.
Cara se rázným krokem rozešla zpátky k němu.
Selena, která seděla na koni a vyhlížela ji, se na ni nechápavě dívala a křikla na ni hlasem, který jí místy přecházel do jekotu: „Co to děláš? Vrať se zpátky! Musíme už...“
„Pro všechno na světě, Seleno, už zmlkni!“ štěkla Cara a jen k ní mírně pootočila hlavu, aniž se zastavila.
Jeremy se nechápavě zamračil a sundal nohu ze třmenu. Odstoupil od Sorita a postavil se k přicházející dívce čelem.
Dřív než se nadechl, aby mohl promluvit, došla Cara k němu. Zastavila se metr před ním a zuřivým pohledem jej probodávala.
Zaťala všechny prsty do dlaní, kromě ukazováčku, který namířila na něj a rázně řekla: „Žádné sbohem! Nikam nepojedu a ani ty, dokud mi konečně – konečně! – neřekneš, proč jsi to všechno udělal!? Moc dobře vím, co jsem ti slíbila, ale už jsme z hradu pryč a ten hloupý slib je mi ukradený. Já! Chci! Znát! Pravdu!“
Jeremy trhnul hlavou a pootevřel ústa, jelikož takhle rozčilenou Caru ještě neviděl. Bylo to naprosto jiné rozčilení než tehdy, když napadla Marcuse.
„Proč jsi mě nezneuctil?! Proč jsi mě tolikrát ošetřil – zachránil mi život?! Proč jsi nám pomohl?! Proč jsi mě chránil před Marcusem?! Proč nám teď pomáháš? Proč tohle všechno riskuješ?!... Svůj život, domov, přátele, Marcuse…“
Křičela na něj otázky a z očí jí přitom sklouzly další slzy, které se na její tváři ve slabém měsíčním světle leskly jako stříbro.
Na okamžik se odmlčela, aby popadla dech a poté ve výčtu pokračovala. Její hlas nyní nezněl zuřivě nýbrž zoufale.
„Proč ses o mě celou tu dobu staral? Proč jsi mi… neřekl, žes nechal Evelyn, aby mě převlékla? Proč jsi mi neřekl, že jsi to byl ty, kdo zachránil Selenu? Proč ses… vůbec namáhal? Proč jsi mi… nikdy neublížil? Proč mám někdy pocit, že se na mě díváš úplně jinak než jen na někoho… na přítele…?“
Caře se při poslední větě třásl hlas. Roztěkaným pohledem přelétala po Jeremyho tváři a snažila se najít odpověď na své otázky sama.
Jeremyho čelist se zatínala a povolovala a jeho pohled se vpíjel do dívčiných očí. Hrozně moc si přál utéct, avšak hrdost mu to nedovolovala. Výraz v jeho očích připomínal zavřenou bránu, u níž s každou další vteřinou hrozilo, že se proboří.
Cara k němu přistoupila ještě blíž a rukama jej chytila za lem pláště: „Jeremy... prosím! Já nechci omluvy, ani odčinění toho, co se stalo… Nechci, aby ses na mě díval a já pokaždé v tvých očích viděla, že ti je líto, cos udělal a že by ses mi nejraději omlouval pokaždé… Nechci nic takového! Jenom chci, abys mi řekl… řekl pravdu! Jenom jednou! Proč jsi to všechno udělal?... Proč?“
Zeptala se Cara znovu a hlas se jí třásl ještě víc. Z očí jí skanuly další slzy a rukama pevně svírala mužův plášť.
Tohle ale byla pro Jeremyho konečně ta poslední kapka. Pečlivě vystavěná nedobytná hradba, která skrz jeho pohled prosvítala, povolila v okamžiku, kdy Caru popadnul za paže a napolo vykřiknul: „Protože tě miluju!“
Jeho srdce i dech se po těch třech slovech zběsile zrychlil.
Dlaněmi svíral Cařiny paže a očima se nořil do jejích, překvapením rozšířených.
„Protože jsem si jenom na chvilku myslel, že bys mi mohla odpustit! Že bys mohla zapomenout, co jsem ti udělal! Protože díky tobě jsem se změnil!... Všechno se změnilo,“ dodal a z hlasu mu při posledních slovech zmizela divokost a nahradila ji mírnost.
Pustil její paže a něžně v dlaních sevřel její tvář: „Všechno jsi změnila… A stačilo ti na to jen pár dní,“ dodal s úsměvem a hranou palců jemně setřel její slzy.
Cara se na něj dívala a nikdy by nebyla věřila, že je možné, aby se všechno z vteřiny na vteřinu změnilo. Jenže přesně to se stalo. Před okamžikem se na ni Jeremy díval jako přes nějakou zábranu a teď… Z jeho očí čišel tak laskavý, láskyplný pohled, že stěží věřila, že je určený pro ni.
„Neřekl jsem ti to proto, že jsem se… bál a proto… protože by pro mě bylo mnohem jednodušší udělat to, co musím, kdybys to nevěděla,“ pokračoval tišším hlasem dál.
„Nejsi sama, kdo… Poslední dobou… mám pocit, že máš v pohledu přesně to, co jsem si přál, aby bylo… Ale nemůže,“ dodal s bolestí a na čele se mu objevily vrásky.
„Nemůžeš mě milovat a… to, že jsem si to přál, jen ukazuje, jak jsem sobecký,“ řekl a z očí i hlasu mu čišelo pohrdání nad sebou samým.
Náhle se zničehonic usmál a dlaň jedné ruky lehce roztáhl na Cařinu tvář.
„Caro… ty jsi… dobrá, hodná, soucitná a… milá, odvážná a… a krásná… Já jsem ten zlý… Ten darebák, lump a bastard… přesně jak jsi mě nazvala. Ale taky jsem muž, který nechce, aby měl někdo pocit, že na mě musí být hodný, protože jsem to v životě neměl jednoduché… No, nikdo nemá. Už mi to konečně došlo,“ dodal se smutným úsměvem.
Cara se na něj dívala s třesoucími se rty a zatajeným dechem a jakoby ani nerozuměla, co jí vlastně říká.
Jeremy se zhluboka nadechnul a spustil ruce podél těla a kousek od dívky odstoupil.
„Teď už znáš odpověď na všechny své otázky. A… doufám, že na tu odpověď jednou… co nejdřív, zapomeneš.“
Dívka se nechápavě zamračila, jelikož měla pocit, že se musela přeslechnout.
„Jeďte domů a… opatruj se,“ řekl Jeremy a s největším sebepřemáháním se usmál.
Poté se otočil a zamířil ke svému koni.
Cara se vzápětí vzpamatovala: „Počkej… ty mi… řekneš tohle všechno a… a… čekáš, že tě nechám jen tak odjet, aniž bych k tomu řekla něco já?“
„Doufal jsem, že svůj názor pro jednou vynecháš,“ odvětil Jeremy a těžce vydechl.
Avšak i podle tónu jeho hlasu se dalo poznat, že si nedělal plané naděje. Obrátil se pryč, jelikož se na Caru už nedokázal déle dívat. Bylo pro něj čím dál těžší nepřiskočit k ní a nesevřít ji v náručí a neodvolat všechno to, co před okamžikem řekl. Jenže věděl, že to je to poslední, co by mohl udělat. Tížilo ho vědomí, že jí opět neřekl celou pravdu.
„Zajímalo by mě,“ začala Cara s třesoucím se hlasem, „proč si všichni muži, s nimiž jsem kdy přišla do nějakého… vztahu, myslí, že vědí, co je pro mě nejlepší. Rozhodují za mě… jako bych nedokázala posoudit sama, co chci nebo… co je pro mě dobré.“
„V tomhle případě…“ začal Jeremy, dívka ho však přerušila.
„Obzvlášť v tomhle případě!“ zvýšila hlas téměř zoufale. „Nenapadlo tě… že to… můžu cítit… stejně?“
Jeremy se bleskově otočil a přistoupil k ní, až sebou Cara leknutím trhla.
To, co právě řekla, ho šlehlo jako bič. Na okamžik se nyní oprostil od toho, co jí neřekl a soustředil se na její slova.
„To je přesně to, co jsem si přál. Přál!... Neumíš si ani představit, jak moc!“ vykřiknul zapáleně a upíral pohled na její tvář.
„Ale já chci mnohem víc, Caro! Nejen tvůj soucit a… pocit že mi musíš něco nahradit nebo splatit!“ zaúpěl bolestně.
Cara nevěřícně vytřeštila oči: „Ty myslíš… ty myslíš, že k tobě cítím… Že to je… soucit? Nebo… nebo vděčnost?“
Jeremy se bolestně pousmál: „Prosím… nedělej mi to ještě horší.“
Poté se otočil a znovu zamířil ke koni.
„Myslím… že jsem… že jsem tě nenáviděla,“ šeptla Cara a zrak upírala do jeho týlu. „Ty první dny,“ dodala stejně potichu a byla ráda, že se muž zastavil a natočil hlavu mírně na stranu, aby ji slyšel.
„Ale potom…“ vydechla a zavrtěla hlavou. „Ten muž, kterého jsem… nenáviděla, odstrkovala ho a nechtěla, aby se mě byť jen dotknul… Před kterým jsem chtěla utíkat… zmizel,“ dořekla a přešla k Jeremymu.
Postavila se před něj a opatrně k němu vztáhla dlaně a vzala do nich jeho tvář.
Viděla, jak křečovitě má staženou čelist a rty stisknuté do tenké čárky.
„Ten muž má s tebou stejnou jen tvář… a i ta se teď… zdá jiná,“ zašeptala a dívala se mu zpříma do očí.
Jeremy však trhnul hlavou do boku a poté se vyprostil z jejího sevření, obešel ji a položil ruce na sedlo.
Caru to bolestně zasáhlo, až měla pocit, že se její hruď smrskla a nemůže se řádně nadechnout. Spustila ruce dolů a cítila, jak se jich zmocňuje chlad.
Přesto se ještě znovu otočila a řekla s potlačovaným pláčem: „Jeremy… já tě… já tě nebudu přesvědčovat, že nelžu… A nebudu tě prosit… abys mi věřil. Na to jsem… moc tvrdohlavá a hrdá,“ vydechla a utřela si slzy.
„Možná máš pravdu a opravdu jsem hodně soucitná, ale nikdy bych… nemohla zaměnit soucit… za lásku. Dokázala bych ze soucitu… udělat hodně a pro… spoustu lidí, jenže ne tohle,“ dodala a z očí jí skanuly nové slzy.
Rychle zdvihla ruce a utřela si tvář do rukávů. Nevěřícně hleděla na mužovu naprosto nehybnou postavu a jeho netečnost ji opět bodla u srdce.
Jeremy v tu chvíli začal zapomínat na všechno. Cítil jen bolest a také to, že poslední zbytky oné hradby, kterou si v sobě ještě znovu vytvořil, dívka tříští svými slovy jako beranidlem.
Cara ještě chvíli zůstala stát, pozorujíc ho a očima jej prosíc, aby se pohnul.
Nepohnul se.
Dívka se zoufalým smíchem vydechla a řekla: „Očividně máme oba problémy s hrdostí… Jediný rozdíl je v tom, že moje hrdost je založená na pravdě… Tvoje na domněnce – na špatné domněnce.“
Dala mu ještě několik vteřin, ovšem když u něj ani poté nezaznamenala byť jen náznak pohybu, otočila se a zamířila k Cyphyrovi.
„Takže… tedy opravdu sbohem,“ zašeptala ještě.
Věděla, že v tichu, jaké kolem panovalo, ji musel slyšet.
Potom se pomalými kroky rozešla ke koni. Tiskla přitom třesoucí se čelist k sobě a snažila se myslet na domov a ne na své srdce bolestně se lámající v hrudi.
Nevěděla, jestli by měla cítit aspoň trochu uspokojení, že se dozvěděla pravdu a řekla mu to, co chtěla anebo spíš jen bolest z toho, že jí nevěřil, že ho opravdu miluje - bez ohledu na to, co udělal, že už mu to dávno odpustila.
Cítila jen podivnou prázdnotu a zmatek.
Byla tak zabraná do vlastní mysli, že nezaslechla blížící se kroky. Proto skoro vykřikla, když ji Jeremy popadnul téměř surově kolem ramen a s trhnutím otočil k sobě.
Sotva svýma vytřeštěnýma očima pohlédla do jeho, ihned si všimla mokré cestičky od slzy pod jeho pravým okem, táhnoucí se mu dolů po tváři. Pohled, který měl v očích, nedokázala řádně chápat, neboť odrážel tolik emocí, že v ní vyvolával ještě větší zmatek. Jeho tvář se za tu dobu, co k ní stál zády, změnila tak, jako by ho neviděla rok. Rok naplněný bolestí a sebezapřením.
Zmateně se na něj dívala, než si všimla, jak se jeho rty zachvěly.
„To… to, co jsi řekla… myslíš vážně? Smrtelně vážně?“ zeptal se potichu chvějícím se hlasem.
Cara ztěžka vydechla. Nedokázala uvěřit, že se jí na to musí ptát, jakoby si snad celou tu dobu myslel, že všechno to, co říkala, říkala jen tak. Že to nemyslela vážně. Avšak soudě dle jeho výrazu tomu opravdu stěží věřil.
Přestala proto bloudit očima po jeho obličeji a ponořila se pohledem do jeho.
„Ne, nemyslím,“ zavrtěla hlavou a pousmála se. Zdvihla k jeho tváři ruku a zlehka mu setřela mokrou stopu od slzy. „Ne smrtelně… Myslím to životně vážně.“
Jeremy na vteřinu znovu zkameněl. Během ní se ovšem v jeho očích znovu něco zlomilo – jeho poslední zábrana se roztříštila na prach. Pak náhle pustil Cařiny paže, vzal do dlaní její tvář a prudce přitiskl své rty na její.
Ten prostý pohyb kupředu pro něj znamenal vysvobození z žaláře nejistoty a bolesti a tak ho udělal naprosto beze strachu a živelně – jako by to byl lék, jenž by jej měl zachránit od smrti.
Cara se nejprve v dalším leknutí poplašeně nadechla, ale vzápětí, sotva jí došlo, co se děje, zhluboka vydechla a její tělo se uvolnilo. Zavřela oči a mírně pootevřela ústa, až se její rty přirozeně prolnuly s Jeremyho.
Těch pár sekund měla pocit, jakoby muž stále čekal, že ho odstrčí a všechno si to rozmyslí. Jeho nejistota ji v ten okamžik zničehonic dojala. Zvedla proto jednu paži a položila mu ji kolem krku, jakoby mu tím chtěla naznačit, že by ho neodstrčila, ani kdyby kolem zuřila bitva.
Po tomto prostém pohybu se však Jeremyho vyčkávání změnilo na vášnivou naléhavost. Ústy se silně přimknul ke Cařiným a jeho paže se kolem ní obtočily tak pevně, jakoby ji už nikdy neměl v úmyslu pustit.
„Caro! Co… co to děláš!“ vyhrkla Selena a nevěřícně na ně hleděla.
Sarah vykoukla za Cyphyrovým mohutným krkem, kde koně hladila a sotva spatřila Jeremyho s Carou v pevném objetí, usmála se.
Rychle pak přešla k Seleninu koni, vzala ho za uzdu a rozešla se s ním dál mezi stromy.
„Co to děláš, Sáro? Počkej…“ začala Selena nechápavě.
„Ne, nech je být. On ji má rád a Cara jeho taky a my teď půjdeme kousek dál. Maminka mi říkala, že se na nikoho nemá při… tomhle zírat… A ty bys je nerušila,“ rýpla si do ní holčička a s úsměvem dál vedla koně dopředu, až už na muže s dívkou neviděly. Seleniných dalších chabých protestů si nevšímala a podle všeho byla jediná, kdo je slyšel.
Caře ani v nejmenším nevadilo, že ji Jeremy drtí v železném objetí, které jí působilo bolest, jak její tělo tiskl k sobě a že svými ústy silně útočí na její. Nechápala, že jí to je málo. Stále jí připadalo, že je mezi nimi příliš mnoho prostoru a tak mu prsty zajela do vlasů a začala jimi projíždět, tisknouc ho tak ještě více k sobě. Dlaň druhé ruky měla uvězněnou na jeho hrudi, kde pod tenkou látkou košile slabě cítila, jak jeho srdce buší v divokém rytmu.
Když po chvíli ucítila, že se Jeremyho jazyk lehce dotknul jejího horního rtu, náhle se jí v hlavě objevila vzpomínka na Marcuse a to, jak se ji snažil líbat on. Ta myšlenka v ní vyvolávala pocit hnusu a odporu, jelikož se neohlížel na nikoho kromě sebe, nezajímalo jej, zda jeho chování nepůsobí někomu bolest anebo zda je někomu příjemné. Bral si, co chtěl. Připomínal jí ničivý živel. Jeremyho chování v ní naproti tomu vyvolávalo pocit vlastní svobody. Cítila z toho letmého doteku otázku, nejistotu – skoro jakoby čekal na ni, na její souhlas.
Vnímala, jak se jí točí hlava, ale přesto pootevřela ústa a po chvilce ucítila, jak se Jeremyho jazyk jemně dotknul jejího. Nikdy se s nikým takto nelíbala, a proto ji samotnou překvapilo, že se po několika okamžicích nejistých a váhavých pohybů, jejich jazyky začaly proplétat v novém, dosud nepoznaném rytmu podobnému tomu, jakým se k sobě tiskla jejich těla. Náhle jí to všechno připadalo správné, samozřejmé a přirozené.
Krátce poté začala pociťovat tak slastnou slabost, že už dál nedokázala čelit silnému tlaku Jeremyho těla proti svému, a proto si najednou uvědomila, že se pohybuje dozadu. Její nohy přirozeně couvaly, až se náhle prudce zastavily, když zády narazila do kmene stromu.
Cara v polibku překvapeně vydechla a pootevřela oči.
„Promiň,“ uslyšela Jeremyho přerývaný hlas.
Nedal jí však žádnou možnost jakkoli odpovědět, jelikož znovu přirazil své rty k těm jejím.
Dívka opět zavřela oči a téměř neznatelně se usmála, sotva ucítila mužovo tělo, které ji drsně přitisklo ke kmeni. Těsně předtím se jí podařilo svou paži z jeho hrudi vysvobodit, ale ihned mu ji vsunula pod plášť a pevně obtočila kolem zad, prsty přitom zatínajíc do jeho těla.
Jeremy jí svými dlaněmi něžně, ale přitom velmi silně, přejíždí přes skráně ke krku, po pažích až k pasu, z čehož jí po celém těle začal přebíhat mráz. Dívce se ovšem jevil poněkud neskutečný, hlavně díky tomu, že měla pocit, jakoby všude, kde se jí Jeremy dotknul, vzplanul oheň. Necítila ten žár jen na povrchu, připadalo jí, že se soustřeďuje do její hrudi a odtud se začíná rozlévat do všech koutů až ke konečkům prstů.
Vracela Jeremymu polibky se stejnou vášní, jakou on dával jí. Měla pocit, že celou tu dobu se ji snažila nevnímat a uspat ji v sobě, ale nyní se konečně mohla prodrat na povrch.
Cítila však nejenom vášeň - cítila radost, vzrušení a také cit, který si ještě před chvílí vší silou zakazovala vnímat. Díky tomu, že se mu přestala bránit, se v ní rozepnul a dával jí jasně najevo, že se rozhodla správně. Připadala si svobodná avšak i přesto cítila, že se připoutala k tomuto muži a věděla, že udělá cokoliv, bude bojovat jakkoliv dlouho, dokud nebude vědět, že se s ním nebude muset loučit.
Nemohla ani tušit, k čemu se tímto slibem, který si dala, zavázala.
Začínalo jí to připadat jako věčnost, jenže věděla, že pro ni nebude dost dlouhá.
Posléze cítila, že se jí zmocňuje závrať z nedostatku vzduchu a duševního vypětí. Malý kousek se proto od Jeremyho úst odtáhla, zběsile se snažíc nasát do plic co nejvíce vzduchu.
Jeremy na ni nenaléhal, jelikož vnímal její zrychlený horký dech na svém obličeji. Slyšel při tom i svůj vlastní, který s jejím začal splývat.
Nechal svou tvář tak blízko její, že se chvílemi dotýkali nosy. Oči držel stále zavřené, dlaň pravé ruky na Cařině líci, zatímco druhou ji nyní objal kolem zad a odtáhnul od kmene stromu, aby ji znovu přimknul ke své hrudi. Pomalu pak zdvihnul hlavu a přitiskl rty na dívčino čelo.
Cařina ruka sklouzla z Jeremyho hlavy a dala ji na jeho hruď, jakoby se u něj chtěla schovat. Zvolna svou tvář po chvilce zdvihla, a aniž otevřela oči, stoupala svými ústy po Jeremyho bradě až ke rtům, kde vnímala jeho zrychlený dech. Lehce svými ústy přes jeho rty přejela, jakoby se chtěla ujistit, že je pořád tam. Jen co ucítila, že Jeremy svá ústa jemně přitiskl k jejím, pousmála se.
Vzápětí pocítila, jak jeho prsty lehce přejely přes její čelist. Dotknul se jí tak něžně, jakoby se bál, že se každou chvíli rozplyne. Cara ještě stále nechávala oči zavřené, ale jen co muž svým palcem obtáhnul obrys jejích rtů, otevřela je.
Setkala se s jeho očima a kousek se od něj odtáhla, aby na něj mohla lépe vidět. Vnímala, jak jí pod jeho pohledem hoří tváře a její srdce dál splašeně tluče. Ještě před nedávnem z toho měla strach a chtěla se tomu bránit, nyní to všechno vítala. Maličko ústy trhla nahoru a na okamžik se pousmála. Poté se ale jen dívala na něj – do Jeremyho očí. Neuhýbala před jeho pohledem, nořila se do něj a cítila, jak ji naplňuje, jak z něj vyzařuje všechno to, co jí řekl a mnohem víc.
Ucítila jeho dlaň, jak ji opět rozevřel na její tváři. Zvolna poté zdvihla svou ruku a položila ji na jeho, tisknouc si tak jeho dlaň k obličeji silněji. Vnímala, jak se nadechnul a něžně jí palcem přejel pod líci.
Ještě pár chvil se na sebe dívali a poté od něj dívka odklonila hlavu. Stále však držela jeho dlaň na své tváři vlastní rukou a položila hlavu k jeho rameni. Cítila, jak ji po chvilce políbil do krátkých mokrých vlasů a prsty druhé ruky po nich začal jemně přejíždět.
Caře připadalo, že ji teď objímá celý svět. Cítila se chráněná před jakoukoliv bolestí a strachem, divokým zvířetem nebo člověkem… čímkoliv, co by jí mohlo nějak ublížit.
Vzpomněla si, jak si zkoušela představit, jaké by to bylo, kdyby ji Jeremy ‚uvěznil‘ svými pažemi. Uvědomila si, že její představa ani zdaleka nedosahovala skutečnosti. Věděla, že tahle krásná chvíle bude za několik minut nebo sekund minulostí a tak si plnými doušky užívala každičkou.
Cítila Jeremyho čelist na temeni své hlavy, jeho paži nyní kolem zad, jeho drsnou a přitom hebkou dlaň na své líci, vnímala vůni jeho košile a kůže, která jí připadala tak známá, že věděla, že by si ji dokázala vybavit s dokonalou přesností. Cítila, jak se nadechuje, zhluboka a silně – uklidňovalo ji to, zdálo se jí to stejně známé jako jeho vůně. Připadala si zvláštně, když zatoužila, aby zvuk jeho dechu byl tím posledním, co uslyší před spaním a také tím prvním, sotva se probudí.
Po několika minutách bez jediného pohybu ji napadla bláznivá představa, která se jí ovšem neskutečně líbila. Představila si, jaké by to bylo, kdyby takhle zůstali už napořád, kdyby zakořenili u tohoto stromu a stali se jeho součástí. Nikdo by je neobtěžoval, jen vítr, nikdo by si jich nevšímal, jen ptáci. Žádné povinnosti, které s sebou nesly riziko ztráty života.
Cara se cítila živá. Živá tak jako ještě nikdy. Chtěla se smát, vykřiknout radostí a běžet a přesto cítila, jakoby se jí do očí draly slzy a nedokázala se pohnout. Poprvé po dlouhých letech se cítila zase šťastná – skutečně šťastná.
To, že spolu mlčeli a jen v tichu stáli, jí dávalo pocítit víc lásky a spřízněnosti, než kdyby mluvili dlouhé hodiny.
Po chvilce si dokázala více uvědomovat své okolí a tak pocítila, jak jí promoklým oblečením prosvištěl chladný vítr, a zachvěla se. Okamžitě pocítila Jeremyho paži, která jí k němu víc přitiskla, zakrývajíc ji přitom jeho pláštěm.
Náhle na ni padla únava a dívka zatoužila po tom, aby se tady mohli schoulit ke stromu a probudit se až ráno – do slunečného dne, bez starostí, povinností a strachu. Jen oni dva a ticho, klid a mír.
Cena odvahy - XXV. kapitola
Copyright © 2013 Anne Leyyd