17. kapitola - překvapení
Ještě ve chvíli, kdy se Jeremy otáčel, si uvědomil, že něco hřeje jeho ruku.
Takže v okamžiku, kdy se jeho oči upřely na postavu, jež stála za ním, a on v ní poznal Melisu, zděšeně trhnul hlavou zpátky, aby se ujistil, že to, co jej hřeje, je Cařina dlaň.
Jen co spatřil její zraněnou tvář a hruď zdvihající se v nádechu, obrátil se znovu na ženu. Strach a následnou úlevu, zračící se mu v očích, bleskově vystřídala zlost s nenávistí, jimiž teď Melisu probodával.
Ta se na něj oproti tomu dívala až moc přívětivě a očima přitom přejížděla po jeho nahé hrudi, než zdvihla zrak k jeho tváři.
Oblečena byla v prostých béžových šatech, jejichž šněrování vpředu značně odhalovalo její dekolt. Černé vlasy měla pečlivě učesané a přehozené dozadu.
Jeremy Cařinu ruku vzápětí pustil a postavil se. Zatínal čelist a dál probodával Melisu očima s přáním se na ni vrhnout jako na Gila – žena nebo ne.
S nepříjemně bolestným zatrnutím si uvědomil, jak ne zcela vědomě, přitom však skutečně, doufal, že ta hladící ho ruka bude Cařina. Během vteřiny mu nicméně došla i druhá věc, a sice ta že právě ona by se jej takto nejspíš nikdy nedotkla.
Tohle vědomí ho zasáhlo novou vlnou bolesti a tak jeho hlas při větě: „Co tady chceš?“ zněl ještě o dost hruběji, než původně chtěl.
Melisa se okamžitě nadechla, vzápětí se ovšem zarazila, jakoby váhala s odpovědí. Dívala se na Jeremyho ještě několik vteřin a nakonec řekla: „Chtěla jsem… lépe poznat Marcusova bratra.“
Jeremy měl chuť popadnout ji pod krkem a vyhodit za dveře jako psa, ale chtěl i zjistit, proč je tady (zda to není nějaká lest od Marcuse) a proto vydechnul a s největším sebepřemáháním promluvil.
„Marcus ti jistě řekl, kdo jsem a já nemám ani tu nejmenší chuť se teď s někým bavit.“
Melisa si mírně povzdechla a sklopila zrak dolů.
Kdyby Jeremy nebyl zběhlý v rozpoznávání skutečného já u ostatních a kdyby nevěděl, co udělala Caře, působilo by na něj její chování naprosto nevinně.
Žena pak opět zdvihla zrak a pomalu udělala krok směrem k němu.
„Byla by přece…“ začala tichým vemlouvavým hlasem a stoupala očima po Jeremyho těle, „škoda… kdybychom se my dva nepoznali trochu blíž.“
Jeremy na ni šokovaně hleděl a měl pocit, že se asi musel zbláznit.
Melisa přešla až k němu a rukou mu lehce přejela po hrudi, hledíc mu přitom do očí, přičemž výraz těch jejích mluvil za vše.
„Nemyslíš, že bychom… se mohli… sblížit?“ zeptala se ho a zlehka se natahovala, jakoby chtěla svými ústy dosáhnout k jeho.
„Marcus říkal, že jsi, kromě jiného… jeho nejlepší přítel, nejvěrnější… z jeho lidí. A já musím říct, že… už během chvíle jsem poznala… že má… pravdu.“
Jeremyho tělo bylo pořád jako ztuhlé, jeho uvažování však ani omylem.
Nepřítomný pohled se mu změnil na věcný a prozatím nic neříkající.
„Sblížit se?“ zašeptal a sklonil svou tvář k její.
Melisa se pousmála a druhou rukou mu přejela po paži k zádům. Rty se již téměř dotýkala jeho a svým tělem se k němu přitiskla.
Jeremy ji ještě pár sekund nechal u sebe a potom potichu řekl: „Jistě, že se… sblížíme.“
V momentě ji poté chytil za paži a zkroutil jí ruku za záda tak, až Melisa vykřikla bolestí. Snažila se zdvihnout druhou ruku, za níž ji nedržel a vzepřít se.
Jeremy ji však bleskově přitiskl ke své hrudi. Jednou rukou držel tu její zkroucenou za zády a levou ji pevně chytil kolem pasu, čímž jí druhou přitáhl k jejímu vlastnímu tělu, takže znehybnil obě její ruce.
Melisa se bolestně nadechovala a snažila se z jeho sevření dostat, což měla předem prohrané, jelikož proti jeho síle ta její neznamenala zhola nic.
Jeremyho nic neříkající výraz se během chvilky změnil na naprosto nepříčetný.
„Ještě pořád se chceš sblížit? Chceš cítit vzrušení? Tlak něčího těla?“ zavrčel jí k uchu a zkroutil jí ruku výš.
Melisa zakřičela víc a muž měl dojem, že zaslechl náznak vzlyku.
Trhnul s ní k zemi, nenechal ji ovšem spadnout samotnou. Pevně ji držel a na zem ji položil.
Jednu ruku jí nechal pod tělem a druhou přidržel na jejích zádech svým kolenem.
Jen co si uvolnil ruce, popadl dýku z nohavice své boty a přiložil ji k Melisinu krku.
„Takže… jsi tady dva dny a už ti nestačí jen Marcus?... Myslela sis, že jsem jako on? Že mě taky tak snadno svedeš?“ zeptal se znechuceně.
Když žena neodpovídala, ale pouze se zhluboka nadechovala a vzlykala, odklonil Jeremy dýku z jejího hrdla a ostřím přejel po její šíji. Avšak tak, aby ji nezranil.
„Nebo tě sem poslal on?“ tázal se dál.
Melisa ze sebe však nedostala ani slovo a tak na ni Jeremy zařval.
„Odpověz! Hned!“
Žena sebou škubla, neboť jí to Jeremy zakřičel k uchu a po chvilce řekla: „Ne… Neposlal… Šla jsem sama.“
Jeremy chvilku uvažoval nad tím, zda mu říká pravdu, nakonec si ale uvědomil, že to je stejně jedno.
Zlost na ženu ho nicméně neopustila, a proto dal nohu z jejích zad dolů, chytil ji za paži a chtěl, aby vstala.
„Pohni se, no tak, dělej,“ popohnal ji, jelikož se sama neměla k pohybu.
Jakmile byla Melisa na nohou, chytil ji kolem ramen a přitiskl si ji zády k hrudi. Natočil se tak, aby viděla na Caru na lůžku.
Poté začal potichu promlouvat.
„Chtěla by ses sblížit?... Skvělý nápad,“ ucedil se zaťatými zuby.
Dobře věděl, že klidný tón skrývající hrozbu v hlase je mnohdy horší než řev.
„Ovšem sblížení podle mého by ti asi… nevyhovovalo. Já jsem toho názoru, že pokud… se s někým chci sblížit, tak by ten druhý… měl vědět, jak se cítím a to přesně. Takže… abys to věděla, co kdybych ti udělal tohle?“
Pohlédl při tom na Caru a do očí se mu draly slzy zuřivosti.
„Co kdybych si přinesl bič a dal ti tolik ran, abys na zádech neměla kůži, ale jen maso? Pak ti dal okovy a vytáhl tě za zápěstí ke stropu? Co kdybych ještě přidal několik dobře mířených ran pěstí do tvého obličeje? Mrštil tě párkrát na zem?... Líbilo by se ti to?... Co?“
Poslední slovo na ni zařval, takže sebou Melisa škubla a přikrčila se.
„Anebo co kdybych vzal tuhle dýku…“ položil jí ji znovu ke krku a přejel s ní k šíji, „a odřízl ti vlasy těsně u lebky?“
Potom přiložil svou tvář k boku její a zašeptal: „Myslíš, že nevím, kdo jí to udělal?“
Při pohledu na ni Jeremymu náhle došlo něco, co mu doposud zůstávalo nejasné a sotva si tu věc uvědomil, zesílil sevření kolem Melisiných ramen daleko víc.
„Neudělala jsi to proto, že ti ona něco udělala, že?“ zasyčel jí k uchu. „Ale proto, že jsi jí záviděla… Nedokážeš vedle sebe vystát někoho, kdo je hezčí, viď?“
Jeremy si znechuceně odfrknul a nevěřícně zavrtěl hlavou.
„I když vypadá takhle…“ řekl a zadíval se na Caru, „její kráse… nesaháš ani po kotníky.“
Poté od ní odvrátil zrak, škubnul s Melisou a otočil ji k sobě. Chytil ji za bradu a přidržel si ji tak, aby mu nemohla uhnout pohledem.
Druhou rukou ji popadl za vlasy a následně pustil její bradu. Přiložil jí ostří dýky těsně k týlu a už se jí vlasy chystal uříznout.
V jeho tváři se nezračila ani trocha slitování, nýbrž pouze pomstychtivost.
„Prosím… ne!“ zakvílela Melisa a marně se mu snažila vytrhnout.
Jeremy se téměř šíleně zasmál.
„Ty prosíš?“ vysmál se jí do obličeje a očima provrtával ty její. „Takže teď chceš soucit?“
Melisa se nepokrytě chvěla a její oči byly vytřeštěné hrůzou, jakoby měla být předhozena dravému zvířeti.
Jeremy ji ještě pár chvil držel pevně za vlasy s ostřím dýky daným těsně k její lebce. V hlavě se mu opět honila spousta myšlenek, přičemž část z nich se přímo vyžívala v představě pomsty – Melisiných vlasech ležících u jeho nohou na podlaze, zatímco druhá mu ukazovala něco zcela jiného.
Nakonec, po dlouhých vteřinách váhání měl pocit, že mu ze ženy začíná být zle. Nedokázal a už se na ni ani nechtěl dál dívat, a proto se rozhodl jejich neplánované setkání ukončit.
Odtáhl dýku od Melisiných vlasů a hodil ji na zem. Poté ji popadnul za paži a trhnul s ní tak, aby ji otočil čelem zpátky ke Caře.
„Téhle ženě jsi ublížila a umím si představit, že ses náramně bavila, když jsi viděla, jak ji Marcus mučí…“ řekl Jeremy a zhluboka dýchal, aby se uklidnil a neudělal to, co by si dokázal užít daleko víc.
„Ale právě jen a jen jí můžeš vděčit za to, že ti neudělám teď to, co jsem ti… navrhoval,“ dořekl se zatnutou čelistí.
Sevřel ji kolem paže pevněji a začal ji vléct ke dveřím.
„Ještě jednou se ale budeš snažit vetřít ke mně nebo se na pár stop přiblížíš k ní… tak ti slibuju, že dopadneš hůř než ona.“
Nato dveře otevřel a vyhodil ji před ně.
Melisa málem upadla na zem, na poslední chvíli však získala ztracenou rovnováhu a vystrašeně se na Jeremyho otočila. Ten se na ni už nedíval a chystal se dveře zase zabouchnout.
Náhle ovšem postřehl, že zpoza rohu chodby právě vyšel Peter. Rozšířenýma očima se na něj zadíval.
Žena se rychle otočila, aby viděla, co ho natolik zaujalo. Když si všimla Petera, zůstala stát a sledovala ho, jak jde směrem k nim.
„Na co tady ještě čekáš?“ zavrčel jí za zády Jeremy.
Melisa sebou trhla, jakoby do ní uhodilo a rychle se vydala k odchodu.
Jeremy ji pozoroval ostřížím zrakem, dokud nezmizela za rohem, takže Peterova překvapeného a nanejvýš zmateného pohledu si všiml, až byl skoro u něj.
„Co tady dělala? A co… co se ti stalo?“ zeptal se Peter místo pozdravu a rukou ukazoval tam, kde Melisa zmizela. Očima však těkal po Jeremyho nafialovělé tváři, ranách po těle a zhmožděninách, které se začínaly objevovat nejvíce v oblasti jeho břicha a hrudi.
Jeremy neodpovídal, jen kývnul hlavou k pokoji a zamířil tam.
Peter ho následoval, a jakmile za sebou zavřel dveře, položil mu další otázku.
„Víš, kde je Cara? Nikde jsem ji…“ jak to říkal, zavadil koutkem oka o lůžko.
Vzápětí tam otočil celou hlavu, a sotva spatřil dívku na posteli, vytřeštil oči a z úst se mu vydral zděšený výdech.
Jeremy dělal, jakoby to nevnímal a vzal obklady, které Caře sklouzly z obličeje. Namočil je do vědra s vodou a znovu jí je na tváře přiložil.
„Co… to…“ dostal ze sebe Peter po chvíli přiškrceným hlasem. „To… Marcus…?“
„Jo,“ přikývl věcně Jeremy.
Lehce potom Caře uhladil vlasy a špičkami prstů přejel po jejím krku.
Následně se postavil a konečně se na přítele zadíval. Čelist měl zatnutou, stejně tak i prsty do dlaní.
Peter měl ve tváři naprosto nefalšované zděšení a vytřeštěné oči upíral nyní do mužových.
Chvíli jakoby zkameněl, ale poté řekl: „Jeremy… já…“
Jeremy ho však zarazil zdviženými dlaněmi: „Není to tvoje vina… Pokud něčí, pak jedině moje.“
Následně vydechl a posadil se na okraj postele. Ruku dal opatrně na Cařinu nohu a prsty lehce přejížděl přes její kotník.
Peter stál bez pohnutí za ním a marně se snažil přijít na to, co by měl říct.
Po několika minutách naprostého ticha přešel z boku k Jeremymu a potichu promluvil: „Slíbil mi… přísahal… na smrt bratra, že ji…“
„Nezneuctí…“ doplnil Jeremy a zavřel při tom slovu oči.
Peter se nadechnul, jakoby chtěl pokračovat, ale jeho ústa se jen naprázdno otevřela.
Jeremy přejížděl očima po Cařině překryté tváři a posléze promluvil.
„On nelhal. Neporušil přísahu… Nenapadlo mě, že… když řeknu, aby ji… že udělá… tohle… Já…“
Muž stáhl ruku z dívčiny nohy a překryl si jí oči. Zarýval prsty podél spánků, jakoby se snažil dostat do svého mozku a vymazat z něj to, co udělal – co považoval za svou vinu.
Peter už k němu vztahoval ruku, aby ho chytil za rameno a začal jej přesvědčovat, že to jeho vina není. Byl o tom skálopevně přesvědčen, protože znal Marcuse a navíc ani jeho samého nenapadlo, že když ho požádá, aby ji nezneuctil, že jí ublíží jinak.
Znal ovšem také Jeremyho a bylo mu jasné, že by v tomhle stavu nikdy neuznal, že za to nemůže. Takže ruku spustil podél boku a zhluboka se nadechl.
„Dostane se z toho… Je silná, uvidíš,“ řekl nakonec a zahleděl se na Caru.
Jeremy vydechl a stáhnul ruku ze své tváře.
Neřekl ani slovo, neboť se bál, že pokud vysloví svou obavu - že se z toho nedostane, tak se přesně to stane.
Proto jen lehce přikývl hlavou a zahleděl se na dívku.
Peter s Jeremym zůstal skoro hodinu, než od něj odešel. Moc spolu nemluvili, protože Jeremy byl duchem mimo a Peter stejně nevěděl, o čem by se s ním měl nyní bavit.
Jeremy u Cařiny postele seděl až hluboko do noci. Sledoval její tvář a občas se dotknul její ruky, jakoby se potřeboval ujistit, že je skutečná a nikam nemizí.
Pozdě po půlnoci mu ale začínalo být opět špatně, protože dlouhou dobu nic nesnědl a tak se rozhodl zajít dolů pro nějaké jídlo.
Nechtěl dívku opouštět a nechávat ji bez dozoru, dobře ovšem věděl, že teď většina mužů na hradě spí. A ti, kteří jsou na stráži, jen prochází po jednotlivých patrech.
Napadlo ho tudíž, že pokud ho nikdo z nich neuvidí, nebude hrozit, že by se rozhodli zajít do jeho pokoje. Bylo mu jasné, že po výstupu s Marcusem a ještě navíc s Gilem, ho nikdo nebude chtít dál dráždit.
Promnul si prsty oči a postavil se. Chvilku Caru sledoval, jakoby doufal, že se v této chvíli probere. Nicméně mu brzy došlo, že tak rychle to nepůjde.
Ještě než odešel, přetočil ji na bok, aby rány na jejích zádech mohly dýchat a rychleji se zahojily.
Okamžik na ni hleděl, než se rozešel ke dveřím pokoje, otevřel je a vyšel ven.
Pečlivě se rozhlédl po chodbě a chvíli v tichu poslouchal, zda neuslyší pohyb blížících se mužů na stráži.
Jelikož nic nezaznamenal, rychlými neslyšnými kroky se vydal chodbou ke schodišti. Postupoval spěšně, to však neubralo na jeho ostražitosti.
Když zaslechl kroky stráží, bleskově se skryl do nejbližšího tmavého koutu a čekal, dokud muži nepřešli. Poté opět vyrazil dál.
Během pár minut již vcházel do kuchyně, kde si vzal chleba, sýr a vědro s čistou vodou.
Už se chtěl vrátit zpátky, ovšem v tom mu došlo, že je pořád bez košile a proto se ještě zastavil v prádelně, kde si jednu vzal a ihned si ji oblékl.
Cestou zpátky byl opět opatrný a dával ještě větší pozor na to, aby jej nikdo neviděl.
Jeremy byl neskutečně rád, jakmile před sebou spatřil dveře svého pokoje a s velkou úlevou jimi prošel.
Sotva však pohledem zavadil o podlahu před postelí, vytřeštil oči.
Na zemi tam ležela na břiše Cara. Jedna její ruka byla natažená před ní k prázdnému vědru, druhou měla zkroucenou pod tělem.
Jeremy se skoro ihned vzpamatoval ze šoku a přiskočil k ní.
Jídlo odložil na zem, stejně tak i vědro s vodou. Posléze dívku opatrně otočil na záda.
Horní část jejího těla si položil na paži jako by byla malé dítě a lehce jí stáhl vlasy z očí. Rukou jemně pohladil její líc a očima vytřeštěnýma obavou přejížděl po jejím obličeji.
V hlavě se mu mezitím poskládalo pár věcí dohromady, takže si uvědomil, že v pokoji nikdo jiný nebyl, tudíž se Cara musela probudit a (podíval se k vědru) snažila se dostat k vodě.
Jeho závěr potvrdilo i to, že měla dívka popraskané suché rty.
Jeremy nechával ruku na její tváři a sotva slyšitelně promluvil: „Caro?“
Když na to nezareagovala, řekl její jméno ještě několikrát a víc nahlas.
Slyšel svůj vlastní chvějící se hlas a modlil se, aby dívka otevřela oči, aby měl jistotu, že bude v pořádku, že se probere a bude zase jako dřív. Teď mu bylo naprosto lhostejné, co si bude myslet o něm a jestli ho od sebe hned, sotva na to bude mít dostatek sil, odežene.
„Caro… podívej se na mě… no tak, Caro!“ v zoufalství ještě zvýšil hlas a lehce s ní zatřásl.
Po chvíli myslel, že asi zešílí radostí, jakmile zpozoroval, že se Cařina víčka pohnula ve snaze se otevřít.
Ihned s ní přestal hýbat a jen těkal svýma očima mezi jejíma.
Připadalo mu jako věčnost, než se pootevřely natolik, aby si mohl být jistý, že jej vidí.
Cara oči otevírala pomalu a velmi ztěžka.
Nejprve vše viděla jako velkou beztvarou rozmazanou šmouhu, ale zhruba po minutě lehkého zvedání a spouštění víček se jí zrak začínal zaostřovat, a ona tak dokázala rozeznat již jasnější obrysy tváře, která se nad ní nakláněla.
Jeremyho ruka, která spočívala u dívčina obličeje, se lehce chvěla a jeho ústa se nerozhodně stahovala a zase zvedala v úsměvu.
Díval se na Caru tak soustředěně, že mu okolní prostor zčernal a on nevnímal nic, než její oči a tvář.
Po chvilce si uvědomil, že se její ústa neslyšně pohnula a v další vteřině mu došlo, že řekla ‚vodu‘.
Vytřeštil oči a okamžitě se natáhl pro vědro, jež donesl.
Byl rád, že si ho nenabral plné a proto ho zdvihl a opatrně ho naklonil tak, aby malý proud tekutiny dopadal přímo do Cařiných úst.
Dívce chvilku trvalo, než si uvědomila, že to, čeho chtěla dosáhnout, teď skutečně získala, a tudíž jí voda zmáčela krk i hruď. Vzápětí nato ale k proudu vztáhla hlavu a trochu se nadzvedla z Jeremyho paže, aby nenechala ani kapku padnout mimo.
Jeremy sledoval, jak hltavě polyká doušky vody a cítil přitom takovou změť pocitů, jakou si nebyl jistý, zda někdy prožil. Jedna jeho část se neskutečně radovala z toho, že se probrala a dokonce pije, zato ta druhá už začínala pociťovat úzkost z toho, co bude dál.
Cara pila, dokud v sobě měla sílu držet hlavu tak, aby jí do ní voda přímo tekla. Poté její tělo kleslo zpátky na Jeremyho paži a ona vysíleně zavřela oči a zhluboka vydechovala.
Muž vědro odložil a ani na vteřinu z ní nespustil zrak, takže když se Cařiny oči začaly opět otevírat, rozbušilo se mu srdce tak silně, jakoby stál poprvé před nepřítelem.
Dívka byla pořád zesláblá a obraz Jeremyho tváře viděla chvíli jasně a hned vzápětí opět rozmazaně. Její myšlení bylo jako obestřené mlhavým závojem, takže vnímala jen velmi málo podnětů.
Cítila bolest svého těla, ale nebylo to to nejpodstatnější, co vnímala. Připadala si otupělá, ovšem současně jí docházelo, že je v naprostém bezpečí, takže strach nebo úzkost nepociťovala.
Její víčka se ztěžka otevírala a zavírala, avšak pokaždé je upírala na mužovu tvář, jakoby to bylo jediné místo, které pro ni nyní existovalo.
Nic neříkala a ani se o to nesnažila. Neměla na to sílu a její mozek nebyl schopen vyhodnotit, co by vlastně měla říkat.
Jeremy před jejím pohledem neuhnul a i přestože mu bylo jasné, že je jako obluzená, považoval téměř za zázrak, že se Cara nepokusila od něj dostat pryč - že ho neodstrčila.
Ještě minutu se na ni díval, než mu došlo, že s ní sedí na zemi a že má na sobě jen slabé krátké kalhoty a látku přes prsa. Hned ji tedy opatrně vzal do náruče a pomalu s ní přešel k posteli, kam ji položil.
Chtěl si pak k lůžku přitáhnout křeslo a sednout do něj. Jenže když viděl, že se na něj dívčiny oči pořád upírají (i přesto, že velmi unaveně) a nebyl si ani v nejmenším jistý, zda sám sobě nepředkládá něco, co chtěl vidět, posunul se k ní na lůžko. Jednou rukou se zapřel o loket a mírně se nad Carou nakláněl. Její hlava se nyní téměř dotýkala jeho paže.
Aniž potom spustil oči z jejích, sáhnul rukou pod sebe a vytáhl přikrývku, kterou dívku zakryl.
Cara to ani nezaznamenala, jen se dál dívala na Jeremyho. Začínala vnímat jeho dech – pravidelný pohyb jeho hrudi a to se pro ni po několika desítkách vteřin změnilo téměř na ukolébavku.
Oči se jí otevíraly po delších a delších přestávkách, až se nakonec už neotevřely a muž viděl, jak její hlava pomalu klesla k jeho paži.
Napětí Jeremyho těla v tomto okamžiku zmizelo a on zhluboka vydechl.
Celou dobu, kdy se na něj Cara dívala, si připadal jako nahý. Ne tělesně, ale duševně. Měl pocit, že se svýma očima dostala až k jeho duši. Že viděla všechno to, co pociťoval, za co se styděl i na co byl hrdý.
Možná, že by tomu byl dokázal zabránit. Stačilo by od ní jen odvrátit pohled, jenže to nechtěl. Zmateně si uvědomil, že jedna jeho část byla ráda, pokud by do něj takhle dívka pohlédla, ovšem ta druhá se děsila toho, co by mohlo následovat.
I když… Cara ho už přece jako lumpa a zvrhlíka viděla, tak co se nyní změnilo?
Okamžik sledoval její tvář a pak opatrně zdvihl ruku k jejímu obličeji a přejel po něm špičkami prstů.
Svou dlaň poté lehce spustil k jejímu krku a nechal ji tam. Hlavu si položil na paži a sledoval ji. Přejížděl očima přes fialové modřiny a krvavé šrámy na jejím čele, lících i natrženém rtu.
V jeho mysli se honilo mnoho myšlenek, žádné z nich se však už blíže nevěnoval. Vnímal jen a pouze Caru vedle sebe. Díval se na ni a ukládal si ji do paměti.
Možná proto, že se bál, že až se probere, už jí nebude moci být takhle nablízku. Nechtěl právě ale přemýšlet o tom, co bude vnímat, až se jí nebude moci dotýkat tak, jak byl poslední dva dny zvyklý.
Uplynulo sotva půl hodiny a Jeremy usnul hlubokým spánkem. Ruku, kterou měl před chvílí na Cařině krku, aniž si to uvědomil, spustil níž a obtočil ji kolem jejího pasu.
Cena odvahy - XVII. kapitola
Copyright © 2011 Anne Leyyd