22. kapitola - prosba
Cara se nezmohla na odpor. Zděšeně dál třeštila oči na Jeremyho nehybné tělo a to, že s ní Marcus smýknul k čelu postele, si uvědomila až ve chvíli, kdy se nad ní se zuřivým výrazem začal naklánět.
„Ne, prosím… Jeremy ne… Proč… Prosím, Jeremy…“ opakovala stále znovu, jakoby doufala, že se díky jejím slovům probere k životu.
Těkala očima po Marcusově zuřivé tváři a rukama se snažila nahmatat Jeremyho.
„Ne,“ vydechla s pláčem a cítila, jak se chvěje.
„Caro!“ zavolal na ni Marcus.
Dívka zavřela oči, protože se na něj nechtěla dívat. On s ní však najednou začal třást a stále opakoval její jméno: „Caro! No, tak Caro! Slyšíš mě?“
Jeho hlas zněl zoufale a velmi naléhavě.
„Ne! Nech mě… Jeremy… Jeremy ne…“ vykřikla a máchla kolem sebe rukama, jakoby Marcuse chtěla odehnat.
„No tak, Caro! Prober se, no tak!“ zvýšil Jeremy hlas. „Otevři oči. Slyšíš? Podívej se na mě!“
Dívka prudce otevřela oči. Rychle a krátce lapala po dechu. Její oči se v mžiku upřely na tvář, která se nad ní nakláněla. Zornice se jí rozšířily a ústa se otevřela v němém šoku.
Byl to Jeremy.
Cítila, že má na čele ledový pot a Jeremyho dlaně přitisknuté na lících tak, aby od něj nemohla odvrátit tvář.
Okamžitě trhla hlavou k druhé straně pokoje. Nikdo tam nebyl. Střelila pohledem zpátky a postřehla sluneční světlo, které se do pokoje linulo otevřeným oknem. Spatřila drobné částečky prachu, které ve vzduchu poletovaly, a bleskově se posadila. Naklonila se k muži a rukou mu spěšně přejela po zádech. Sotva se ujistila, že mu z nich netrčí rukojeť dýky, stáhla paži zpátky a zadívala se Jeremymu do tváře.
Muž se na ni díval s obočím staženým obavou.
Cara mimoděk zdvihla svou roztřesenou ruku a přiložila mu ji na tvář.
„Jsi živý,“ zašeptala sotva slyšitelným hlasem a očima těkala po jeho obličeji.
Ze srdce jí spadl tak těžký balvan, že s neskutečnou úlevou vydechla a roztřeseně se pousmála.
Jeremy její chvějící se dlaň stáhl ze své tváře a sevřel ji ve svých dlaních.
„Samozřejmě, že jsem,“ řekl a dál se na ni nejistě díval.
Cara trhavě přikývla hlavou a vší silou se snažila potlačit slzy, které se jí draly do očí.
Jeremy ji chvíli sledoval a potom řekl: „Nemohl jsem tě vůbec probudit. Začalas sebou škubat a… opakovala jsi moje jméno a… aspoň dvacetkrát řekla ‚prosím ne‘... Co se ti to zdálo?“ zeptal se.
Nebyl si jistý, zda to vlastně chce vědět. Pokud jí v tom snu nějak ubližoval, byl by raději, kdyby to nevěděl.
Dívka ihned zavrtěla hlavou: „Byl to jenom sen.“
Nadechla se a znovu rozhlédla po pokoji, jakoby se chtěla ještě jednou ujistit, že tady není Marcus.
Náhle ucítila, jak vzal Jeremy její tvář do dlaní a otočil ji k sobě.
„O čem… se ti zdálo?“ zeptal se a vpíjel se do jejích očí.
Cara mu chtěla svou tvář z dlaní vytrhnout, jenže nedokázala odpoutat zrak od jeho planoucího pohledu. Okamžik váhala, co by měla odpovědět, jelikož to pro něj bylo zjevně důležité. Nakonec se tedy nadechla a tiše řekla to hlavní: „Zdálo se mi… že tě… Marcus zabil.“
Pevně stiskla čelist k sobě a upřeně se na muže dívala, aby si nemyslel, že lže.
Jeremyho tvář se (pro dívku naprosto nepochopitelně) uvolnila a dokonce se pousmál. Pustil její tvář a zhluboka vydechnul.
V pokoji nastalo ticho, během něhož se Cara snažila vzpamatovat z jednoho z nejživějších snů, jaké kdy měla, zatímco muž prožíval skutečnou úlevu, že aspoň v jejím snu nebyl ‚tím zlým‘.
Po pár minutách se ale znovu mírně zamračil a zadíval se na dívku.
„Když už jsme ale… u Marcuse,“ začal a odmlčel se.
Cara k němu obrátila pozornost a s pomalu se zklidňujícím srdcem čekala, co řekne dál.
„Proč jsi mě nenechala ho zabít?“ řekl tiše a klidně se na ni díval.
Dívka vydechla a opět s odpovědí váhala. Když však viděla jeho klid, nadechla se a promluvila: „Protože nechci, abys měl na rukou bratrovu krev a…“
„On není můj…“ začal muž hned.
„Já vím,“ přikývla vzápětí a přerušila jej. „Ale… vyrůstali jste spolu… Ať už máte společnou matku nebo ne… to, co jste… prožili, z vás udělalo bratry. Znáte se celý život a ať už si to přiznáš nebo ne… nakonec by sis to nikdy neodpustil.“
„Myslíš, že ne? Po tom všem, co ti udělal?“ dodal ironicky a zatnul čelist.
„Já nechci, abys kvůli mně někoho zabil… Ani… jeho. Nikoho,“ dodala už s klidným srdcem a zvážněla.
Otřela si studený pot z čela a protřela si prsty oči. Věděla, že se na ni Jeremy dívá. Pohlédla na něj a rozeznala v jeho výrazu údiv, nechápavost a mírný náznak úsměvu.
„Má tvůj soucit někde hranice?“ zeptal se Jeremy napůl vážně.
„Soucit?“ zeptala se Cara a udiveně zdvihla obočí. „Tohle není projev soucitu.“
„A čeho tedy?“
„Myslím, že to je… sobectví,“ přiznala s povzdechem.
Jeremy nevěřícně vytřeštil oči a vydechnul: „Sobectví? Vážně?... Zachránila jsi tomu… tomu…“ nevěděl, jak by ho měl nazvat, „… život přese všechno co ti udělal, to… že tě mučil a opakovaně tě chtěl zabít a ty tomu říkáš sobectví?“
Dívka zcela vážně přikývla hlavou, a když na ni Jeremy nepřestával upírat zrak, jelikož chtěl, aby mu to vysvětlila, neochotně promluvila: „Když jsem… se tě snažila zastavit… nebylo to proto, že… nemyslela jsem na to, že by si Marcus zasloužil druhou šanci. Nemyslela jsem na něj. Myslela jsem… na tebe a na sebe… Na to, že pokud ho zabiješ… tak sice budeš cítit zadostiučinění a já bych ho cítila taky… Jenomže tak bychom to viděli jen pár vteřin, možná minut. Ale potom…“ Cara zavrtěla hlavou a sklonila zrak ke svým rukám. „Nikdy bych si neodpustila, že jsem se tě nepokusila zastavit a ty… Bojoval bys s tím, ale v hloubi duše věděl, že jsi to… nikdy neměl udělat.“
Jeremy sledoval její tvář při tom, co mluvila a zmocňoval se ho úžas nad tím, co si uvědomila během té vyhrocené situace, zatímco on dokázal myslet jen na to, že bude zabíjet.
„Možná se ve mně pleteš…“ řekl potichu a mírně se zamračil, jak uvažoval, zda by se po zabití Marcuse opravdu cítil tak, jak to popisovala.
Dívka zavrtěla hlavou: „V tomhle ne.“
Jeremy se nad její sebejistotou pousmál a kývnul hlavou: „No, pokud někdy dospěju k závěru, že to bylo správné rozhodnutí a neudělal jsem chybu, slibuju, že ti za záchranu jeho mrzkého života poděkuju.“
Caře ta věta přišla kdoví proč zábavná a naplno se na Jeremyho usmála. Když to muž postřehl, usmál se na ni taky.
Vteřinu Caře na té chvíli nepřišlo nic divného, ale vzápětí jí úsměv začal tuhnout na rtech, sotva si vzpomněla na to, co se jí zdálo. Okamžitě pocítila, jak se jí horkost žene do tváře a srdce začíná zrychlovat svůj tep.
Sklopila oči dolů a doufala, že na ní nebylo poznat nějaké rozrušení. Náhle ucítila, jak se Jeremy dotknul jejího předloktí. Rychle k němu zdvihla hlavu a viděla, jak si přiložil ukazováček na ústa a bradou ukázal ke dveřím.
Cara hlavu stočila jejich směrem a polekaně sebou škubla, sotva spatřila, že se dveře pomaličku a neslyšně otevírají.
Než se zrakem stihla vrátit k muži, obcházel již lůžko jako divoká šelma připravená k útoku – opatrně našlapávajíc, v mírném předklonu a s dýkou jejíž jílec měl skrytý v dlani, ostří přiložené k předloktí.
Dívčino srdce opět běželo naplno, zatajovala dech a ruce zatínala do pěstí. Všemožně se snažila potlačit vzpomínku na svůj sen a na představu, že za dveřmi bude Marcus.
Jeremy za dveřmi čekal nehybně jako socha a jakmile se pootevřely natolik, aby jimi mohl projít člověk bokem, bleskově vystřelil kupředu. Levou paži vymrštil vpřed a popadnul pod krkem muže, který byl za nimi.
Surově ho vtáhl dovnitř a přirazil jej ke zdi. Předloktím levé paže jej držel pod krkem přimáčknutého ke stěně, zatímco pravou, v níž třímal dýku, namířil špičkou ostří šikmo k jeho hrudi.
Muž bolestně zaúpěl, když hlavou narazil do kamene, ale nepokoušel se ze sevření dostat. Byl to ten, kterého Jeremy včera viděl na chodbě. Nepochyboval o tom, že to je ten nový. Dnes měl na sobě hnědou košili, kožené kalhoty stejné barvy a vysoké černé boty.
„Co tady chceš?“ syknul na něj Jeremy rozzuřeně.
Muž měl ve tváři mírný úlek a překvapení. Poté však trhnul hlavou, aby z očí dostal vlasy, takže Jeremy na okamžik spatřil hlubokou podélnou jizvu na jeho levém spánku.
„Já… jsem zabloudil. Omlouvám se, nechtěl jsem vás rušit, pane,“ řekl omluvným tónem.
Vzápětí si však všiml Cary, která seděla na posteli a s křečovitě staženou tváří vše pozorovala. Poté se pohledem vrátil zpátky k Jeremymu.
„Jak se jmenuješ?“ zeptal se jej.
„Benjamin, pane,“ odvětil už klidnějším hlasem a narovnal se.
V očích se mu vzápětí mihl jakoby náznak vzdoru a zlosti. Nato oči znovu upřel na dívku.
Jeremymu jeho časté těkání k ní očima neuniklo. Sklonil dýku, dál však držel paži na jeho hrdle.
„Takže zabloudil, ano?“ zeptal se a mírně naklonil hlavu na stranu. Přivřenýma očima Benjamina sledoval.
Ten na jeho dotaz přikývl a opět pohlédl na Caru.
Jeremy přivřel oči: „Zabloudil a… dveře přitom otevíral jako lupič?“
Benjamin už se nadechoval, jakoby chtěl něco říct, ale Jeremy jej ke slovu nepustil.
„Pro tvé vlastní dobro, Benjamine, ti radím, aby ses ‚bloudění‘ do tohoto pokoje vyhnul, pokud nechceš přijít k úrazu,“ řekl nevrle a odstoupil od něj.
Přešel ke dveřím a otevřel je dokořán. Hlavou pak kývnul ven.
Benjamin se otočil k odchodu, ovšem než dveřmi prošel na chodbu, znovu se na Caru podíval, tentokrát ještě déle a pozorněji než prve.
Jeremy jej pečlivě pozoroval a neušlo mu, že když kolem něj muž prošel a pohlédl na něj, jeho pocit, že má ve výrazu vzdor a zlost nebyla mylná. Jasně cítil, že z něj doslova čiší.
I když byl Benjamin už z pokoje venku, Jeremy jej nepřestával provázet očima, dokud nezašel za roh chodby. Teprve poté dveře zabouchnul.
Chvíli hleděl na prasklinu ve zdi a uvažoval. Když se pak otočil čelem k dívce, jeho čelo bylo stažené starostmi a napětím.
„Znáš toho muže?“ zeptal se a pozorně ji sledoval.
Cara se zatvářila zmateně a zavrtěla hlavou: „Ne, nikdy v životě jsem ho neviděla. Nejdřív včera.“
Jeremy na ní nepostřehl ani náznak zaváhání nebo toho, že by se snažila něco skrýt, a proto jí věřil. Kývnul hlavou a přešel k posteli.
Avšak dál zůstával zamyšlený.
„Proč?“ zeptala se dívka.
Muž k ní trhnul hlavou: „Mám jen… Mám z něj divný pocit. To, jak se na tebe díval… Bylo v tom něco jiného než… zvědavost nebo že by tě chtěl… Nevím,“ pokrčil rameny a nadechnul se.
Cara mírně znejistěla, protože jí na Benjaminovi nepřišlo nic divného. Došlo jí však, že to bude spíše tím, že mu nevěnovala moc pozornosti. Měla mysl plnou obav ze svého snu.
Nikdy nebyla pověrčivá, nevěřila na vykládání osudu nebo podobné věci, ale co si pamatovala, ještě nikdy neměla tak živý sen. Ani po matčině smrti.
Jeremy mezitím uvažoval o tom, že už je nejvyšší čas, aby ve svém plánu pokročil dál. Nechtěl ale Caru nechávat delší dobu samotnou v pokoji a věděl, že Peter má jiné starosti. Rozhodl se proto, že se o její bezpečnost postará nejlépe sám tím, že ji vezme sebou.
Jeho výraz se změnil na více přítomný, pohlédl na dívku a řekl: „Víš, napadlo mě, že tohohle pokoje už musíš mít plné zuby. Co kdybys dnešek strávila dole v kuchyni? Se Sárou a s tou… druhou? Evelyn bude ráda, když jí s něčím pomůžeš a… A taky na chvíli změníš… prostředí.“
Dívka se na něj nevěřícně podívala: „To myslíš vážně?... Nechtěl jsi, abych se z tohohle pokoje hnula na krok,“ připomněla mu.
„Já vím, ale… myslím, že ti to prospěje. Ber to jako překvapení,“ dodal a pokrčil rameny.
Cařiny oči se vytřeštily.
„Překvapení?“ zašeptala a rty se jí zachvěly.
„Děje se něco?“ zeptal se Jeremy a udiveně pozoroval její reakci. „Vždyť jsi za Sárou vždycky chtěla jít.“
Nic to není. Je to jenom pouhá náhoda, říkala si v duchu Cara a snažila se opanovat svůj výraz.
„Ne, nic se neděje,“ zavrtěla rychle hlavou. „Ráda půjdu dolů,“ přisvědčila a slezla z lůžka na zem. Přejela si rukou po vlasech a vyšla k muži.
„Dobře,“ řekl Jeremy, dál na ni však nejistě hleděl. „Marcus bude možná ještě den úplně mimo, takže se nemusíš bát, že by ti něco udělal. Navíc tam dole budu s tebou nebo ve vedlejší místnosti, takže…“
Cara přikývla a mírně se pousmála. Všemožně se snažila potlačit neustále se vracející obraz dýky v Jeremyho zádech.
Muži nešlo do hlavy, co mohl udělat nebo říct, že takhle reagovala. Předpokládal, že bude štěstím bez sebe a místo toho…
Přešel ke dveřím, otevřel je a pečlivě zkontroloval celou chodbu.
Ulevilo se mu, když se přesvědčil, že je prázdná. Zavřel za Carou dveře a společně vedle sebe přešli až za roh, ke schodům a po nich až dolů ke kuchyni.
Jen co Cara zmizela za kuchyňskými dveřmi, Jeremy koutkem oka postřehl, že se ve vstupní bráně objevil jeden z mužů. Oddechl si, že jim to vyšlo a vstoupil do místnosti.
Evelyn právě u stolu krájela cibuli ale, jakmile si všimla příchozích, přestala a zadívala se na ně. V její tváři bylo znát mnoho starostí, které na její čelo přidaly pár nových vrásek. Oblečená byla jako obyčejně do hnědé širší sukně s bílou zástěrou, čisté béžové košile s volnějšími rukávy a bílého čepce.
V kuchyni byl úplný klid, sluneční světlo dovnitř ještě nedopadalo naplno, ale i tak v ní bylo dostatek světla. Police byly plné čistého nádobí, z něhož některé již čekalo na desce, až se využije pro přípravu snídaně. Stůl zel prázdnotou, stejně tak i lavice na sezení. V jednom z rohů stály vědra, v druhém menší polička s naskládanými čistými utěrkami a vedle dveří byly pověšené zástěry. Po levé straně ode dveří stála velká kamna a pec, z které se linula příjemná vůně čerstvě pečeného chleba a dalšího pečiva.
Cara si najednou všechno prohlížela s daleko větším zájmem, jelikož už dlouho neviděla místnost s tolika věcmi. Jeremyho pokoj byl vybaven jen tím nejnutnějším.
„Dobré ráno,“ pozdravila dívka Evelyn mírně.
„Dobré, děvče,“ pousmála se žena. „Jsem ráda, že tě vidím na nohou.“
Cara přikývla a usmála se na ni. Náhle jí zakručelo v břiše a dívka si až teď uvědomila, že už nejedla téměř den.
Evelyn to očividně také zaslechla, neboť ihned obešla stůl, vzala z police čistý talíř a dala jí na něj dva krajíce již hotového chleba a velký kus sýra a masa.
„Sedni si a pusť se do toho, jsi bledá až hrůza. A pohublá,“ dodala žena, když si dívku lépe prohlédla.
Očima na okamžik utkvěla na nové ráně, kterou měla dívka na čele a hrudi, rozhodla se na to však raději nic neříkat.
„Děkuju,“ řekla Cara vděčně a šla se posadit ke stolu.
Vzala si krajíc chleba a rychle se do něj zakousla. Měla dojem, že už dlouho nejedla něco tak dobrého.
Evelyn jí ještě do hrnku nalila čerstvé mléko a pak se obrátila k Jeremymu.
„Chcete taky?“
Muž zavrtěl hlavou: „Teď ještě ne… Ale potřebuji s tebou mluvit. Až skončíš,“ řekl tak, aby ho nikdo kromě ženy nemohl slyšet.
Evelyn překvapeně zdvihla obočí, jakoby čekala, že jí to vysvětlí. Jeremy však jen znovu zavrtěl hlavou.
Z vedlejšího pokoje začaly do kuchyně vstupovat další ženy. Jakmile si všimly Jeremyho, mírným hlasem jej pozdravily, ale okamžitě se podívaly jinam a hned si začaly hledět své práce.
To, co se posledních několik dní na hradě dělo, neuniklo nikomu. Jenže byl velký rozdíl v tom, co si myslela a domyslela každá jednotlivá osoba. Jeremymu začínalo docházet, jak se teď na něj ostatní musí dívat, pokud znají jen částečnou pravdu anebo pouze její střípky. Rozhodl se tím ovšem nezabývat. Měl plno jiných starostí.
Neušlo mu také, že jakmile si některá z žen všimla Cary, škubla sebou a zůstala na ni pár vteřin zírat jako opařená. Měl sto chutí je okřiknout, ale došlo mu, že pokud by to udělal, spíš by všechno ještě zhoršil.
Raději se proto soustředil na dívku, která se pohledy snažila nevnímat.
Jeremymu se na tváři objevil mírný úsměv, sotva spatřil, jak do sebe Cara hladově hází jídlo.
„Dobrá ráno,“ ozvalo se ode dveří ospalým hlasem.
Byla to Sarah, která si dlaněmi protírala oči. Měla na sobě prosté béžové šaty a rozpuštěné rezavé vlnité vlasy se jí při chůzi rytmicky pohybovaly kolem tváře. Jeremyho si nejprve vůbec nevšimla, až když si chtěla vzít z háku u dveří zástěru, zavadila pohledem o jeho vysokou postavu.
Zdvihla k němu hlavu a vykulenýma očima spočinula na jeho zakrvácené košili.
Jeremy se na ni pousmál a kývnul hlavou za ni ke stolu.
Sarah jeho pohled následovala, a jakmile spatřila dívku, vypískla: „Caro!“
Ve vteřině přeběhla místnost a vrhla se jí do náruče. Cara rychle polkla sousto, jež měla v ústech, a pevně dívenku objala.
Dveře pokoje, kde spaly ženy, se vzápětí znovu otevřely a spěšně z nich vyšla Selena.
Oblečená byla v prostých hnědých šatech s tmavě hnědou šněrovačkou a nízkými botami, jejichž tkanice měla obtočené kolem kotníků. Bělost její pleti se ještě umocnila duševním vyčerpáním, o němž svědčily i tmavé kruhy pod očima a unavený výraz. Černé vlasy spletené do copu měla přehozené přes rameno.
Selena se rychle se rozhlédla po místnosti a okamžitě utkvěla očima na muži. Couvla dozadu, stiskla čelist a s hnusem v očích se dívala na jeho krvavou košili.
„Seleno…“ promluvila Cara opatrně a nejistě se na ni dívala.
Nejasně si uvědomovala, že několik žen ustalo v práci a sledovaly je.
Selena se bleskově otočila a sotva Caru spatřila, zděšeně zalapala po dechu. Dlaní si přikryla ústa a zavrávorala ke zdi.
Poté se obrátila zpět k Jeremymu a v jejích očích se mihl takový odpor, zlost a nenávist, že muži okamžitě došlo, co si z toho vyvodila. Nechtěl jí to však vyvracet, jelikož podvědomě cítil, že ačkoliv nebyl ten, kdo jí to způsobil, měl na tom tu největší zásluhu.
„Seleno,“ promluvila už trochu jistějším hlasem Cara a kousek od sebe odsunula Sarah, která ji ještě stále objímala kolem krku.
Holčička si poposedla a vzala dívku aspoň za ruku.
Selena se znovu otočila a se stále vytřeštěnýma očima na Caru hleděla.
„Seleno, jsem to já a jsem… v pořádku. Všechno se to zahojí,“ řekla a pousmála se na ni.
Na okamžik střelila zoufalým pohledem k Jeremymu, i když si neuměla představit, jak by jí v této chvíli mohl pomoct. Poté se pohledem vrátila k dívce.
Selena nevěřícně vydechla a přejížděla po Cařiné tváři, jakoby počítala, kolik jizev, odřenin, modřin a šrámů na ní má.
„Je to pravda, Seleno,“ přikývla Sarah a obrátila se ke Caře. „Už vypadáš mnohem líp. Jen to čelo… Co se ti s ním stalo?“
Cara se vyhnula pohledu na Jeremyho a řekla: „Jen jsem… spadla, zatočila se mi hlava.“
Selena opět nevěřícně vydechla a několika ráznými kroky vešla zpátky do místnosti, v níž ženy spaly.
Sarah zklamaně a nechápavě zavrtěla hlavou: „Myslela jsem, že bude ráda, že tě vidí.“
„Ona určitě je, jen… asi… nečekala, že budu vypadat tak… žalostně,“ dodala Cara a snažila se představit si sebe samu, kdyby po takové době viděla třeba Selenu a kdyby vypadala tak, jako nyní ona. Nemohla se jí divit.
„Nevypadáš… žalostně,“ nesouhlasila Sarah, „vypadáš už mnohem líp,“ usmála se na ni.
Cara jí úsměv oplatila a pohladila ji po vlasech.
Ostatní ženy se zase daly do práce a v místnosti nastalo ticho rušené jen cinkáním chystaných příborů a nádobí.
Jeremy se staženým čelem ještě několik minut sledoval dívku, která se bavila s holčičkou, a poté si všiml, že Evelyn stojí u dřevěného vědra s vodou a umývá si ruce. Dívala se na něj a mírně přikývla hlavou. Také mírně přikývl na znamení, že rozumí a přešel ke stolu, kde seděla Cara se Sarah.
Dívka k němu ihned obrátila pozornost.
„Musím něco zařídit. Slíbíš mi, že budeš jen tady, v prádelně nebo vedle v pokoji?“ zeptal se jí a upřeně se zadíval do jejích očí.
Cara přikývla hlavou: „Slibuju,“ řekla a mírně se pousmála, protože si uvědomila, že ještě před časem by mu odsekla, že jí nebude určovat, kde má být.
Jeden koutek mužových úst se zdvihl v náznaku úsměvu a řekl: „Dobře.“
Pak se otočil a vyšel ven. Zastavil se v prádelně, kde si vzal čistou béžovou košili, zatímco špinavou hodil do proutěného koše k dalšímu oblečení na vyprání. Potom zamířil pryč.
Po pěti minutách za ním vyšla Evelyn. Nikoho ani v nejmenším nenapadlo si dát jejich odchod do nějaké souvislosti.
Žena klidně prošla chodbou a stoupala po širokém schodišti až do čtvrtého patra. Tam se na okamžik zastavila a chvíli dělala, že kontroluje závěsy na okně u jednoho z odpočívadel.
Když si byla jistá, že za ní nikdo nešel a ani neslyšela kroky někoho, kdo by zde byl náhodou také, rozhlédla se a přešla na úplný konec chodby ke dveřím, které vedly na půdu hradu, přímo pod jeho střechu.
Potichu je otevřela, a jakmile vstoupila, pečlivě je za sebou zase zavřela. Pomalu dál stoupala po užším točitém schodišti, na které dopadalo jen trochu světla, které tam proudilo díky tomu, že někdo otevřel dřevěné okenice. Schody byly pokryté vrstvou prachu, ale podle pravidelných otřených míst podobných stopám nohou se dalo snadno poznat, že po nich někdo nedávno musel jít.
Evelyn vystoupala až nahoru a na okamžik pohlédla na silné trámy čnějící vysoko nad její hlavou. Všimla si, že na některých z nich sedí několik holubů. Kromě ženina mírně zrychleného dechu byl jejich slabý vrkot jediným zvukem, který byl slyšet.
Žena jim však vzápětí přestala věnovat pozornost. Všimla si, že u širšího okna, které bylo ještě před několika minutami zavřené na závoru silnou dřevěnou okenicí, stojí Jeremy.
Nedal nijak najevo, že si všiml její přítomnosti. Bez jediného pohybu dál rozkročeně stál a hleděl do dálky, s pažemi založenými na hrudi.
Evelyn k němu přešla podél kamenné zdi a postavila se po jeho pravé straně čelem k němu.
„O čem jste se mnou chtěl mluvit… a až tady?“ zeptala se ho a pozorně jej sledovala.
Při její otázce muž stisknul čelist a sklopil pohled ke svým nohám, než se k ní obrátil a promluvil. Evelyn připadalo, jakoby váhal s tím, jak začít.
„Než ti to řeknu… tak mi musíš slíbit, že to nikomu – nikomu – neřekneš a nebudeš o tom s nikým mluvit,“ řekl a upřel na ni jeden ze svých pronikavých pohledů.
Evelyn mírně přivřela oči a vysunula bradu.
„Pokud… to bude něco pro dobrou věc, pak vám to slíbím,“ odvětila nesmlouvavě.
„Nikdy jsi to dopředu vědět nepotřebovala,“ podotknul Jeremy a znovu se zahleděl na obzor.
„Taky jste mě nikdy o nic takového nežádal. Vlastně… kdy sám jste naposledy nějakou službu, kromě domácích prací, žádal, víte asi nejlépe sám,“ dodala mírně podrážděně.
Jeremyho hruď se stáhla dalším prudkým návalem viny, když mu došlo, jak s Evelyn za posledních čtrnáct let mluvil a jak se k ní choval. Dobře si pamatoval, že předtím to bylo jinak.
Na okamžik střelil pohledem do jejích očí, ale poté svým zrakem rychle uhnul. Neobrátil se však od ní úplně.
„Já vím,“ přikývl hlavou a potom tiše řekl: „Omlouvám se.“
Jestli si o sobě myslel, že je statečný, tak nyní jeho představa značně zakolísala. Nebál by se ve vteřině vrhnout na hordu útočníků, nebál by se postavit ani jednomu z mužů na hradě, ale omluvit se za své chování a pohlédnout při tom do očí ženě, kterou chvílemi bral jako svou druhou matku… to už nedokázal.
Evelyn překvapeně zamrkala a ústa se jí zdvihla do mírného úsměvu. Stiskla rty k sobě a mírně zavrtěla hlavou sama pro sebe.
„No,“ řekla nakonec, aby překonala dlouhou chvíli ticha, „jak jsem řekla, pokud to bude pro dobrou věc, pak vám to slíbím.“
Jeremymu se ulevilo, že to dál nerozebírala a nechala si své postřehy ve změně jeho chování pro sebe. Kousek od ní odstoupil a s pohledem upřeným na kamennou zeď řekl: „Bude to pro dobrou věc…“
Evelyn na to nic neřekla a tak pokračoval: „Potřebuji tvou pomoc víc než kdy jindy.“
Otočil se od zdi a zpříma na ženu pohlédl. Z jeho očí sálalo napětí a i trocha obav, co na jeho prosbu řekne.
„Chci, abys věděla, že to, oč tě chci požádat, není žádný můj rozkaz,“ zdůraznil. „To, o co tě chci poprosit je… no, není to právě nejjednodušší. Dá se ovšem říct, že pokud odmítneš, tak… nebudu moci udělat nic, co mám v plánu.“
Evelyn mírně zdvihla obočí: „Takže se dá říct… že jste už dopředu s mou pomocí počítal.“
„Tak nějak,“ potvrdil muž a ve tváři se mu na okamžik objevil provinilý výraz.
Evelyn byla ráda za jeho upřímnost, a proto si založila ruce na prsou a řekla: „Dobře, poslouchám vás.“
Sotva Jeremy Evelyn vysvětlil celý svůj plán a dopodrobna jí vylíčil, co přesně po ní bude chtít, nastalo v podkroví hrobové ticho.
Celu dobu, co muž mluvil, stál k ženě čelem, ale jakmile skončil, otočil se od ní, přešel k jednomu kamennému sloupu podpírajícího střechu a posadil se k němu.
Zkřížil nohy pod sebou, opřel se o kolena lokty a hlavu si podepřel spojenými dlaněmi. Nechtěl na Evelyn tlačit, aby mu hned řekla, co si o tom myslí a zda se rozhodne mu pomoci, ačkoliv ho sžírala zvědavost. Byl rád, že ho hned neodmítla, ale místo toho o všem přemýšlí. To pro něj znamenalo jistou naději.
Očima klouzal po dřevěných trámech pod svýma nohama a znovu si svůj plán v hlavě procházel. Jednak to, co ještě musel udělat, vybavil si všechny tváře těch, s nimiž jeho plán souvisel a jimž svěřil do rukou svůj život i životy ostatních a pak také to, s čím se bude muset vypořádat pouze sám.
Docela ztratil pojem o čase, takže když tichem pronikl Evelynin hlas, myslel, že uvažovala snad hodinu, ačkoliv to bylo teprve pár minut.
Žena stála pořád na stejném místě a během doby, co o všem přemýšlela, se střídavě dívala na Jeremyho a z okna na sluncem zalitou krajinu.
„Ví o tom?“ zeptala se a přešla k němu kousek blíž.
Jeremy k ní zdvihl zrak a odvětil: „Ještě ne.“
„A kdy…“
„Dnes,“ přerušil ji krátce a tónem, kterým dával najevo, že už se pevně rozhodl a jeho názor nic nezmění.
Evelyn přikývla a znovu se na chvíli odmlčela.
Muž se na ni zadíval a všiml si, že její čelist je zatnutá a očima bloudí bezcílně po prostoru. Dál usilovně přemýšlela.
Nakonec už to nevydržel a klidně řekl: „Evelyn, nemusíš s tím souhlasit… Teď když jsem ti to řekl nahlas… tak… si uvědomuju daleko líp, že to je nebezpečné a že se spousta věcí…“
„Může zvrtnout,“ doplnila Evelyn věcně.
„Přesně tak,“ souhlasil. „Snažil jsem se představit si všechno… to nejhorší, co by se mohlo stát a jak se s tím vypořádat… ale i tak je mi jasné, že se může stát něco, co mě nenapadlo a na co nebudu připravený.“
Žena rozvážně přikývla.
„Nechci si před tebou na nic hrát, protože by to stejně nemělo smysl a chci, abys věděla, do čeho půjdeš. Pokud se tak rozhodneš sama,“ řekl dál.
Z hlasu mu za celou dobu nezmizel klid a rozvážnost.
„Pokud se rozhodneš jinak… pochopím to a… najdu jiný způsob... Jako vždycky,“ dodal nakonec se slabým úsměvem.
„Už ale nemáte moc času,“ podotkla žena a pozorně jej sledovala.
„Vynechám spaní po obědě,“ pokrčil rameny.
Evelyn se zasmála a pak, po několikavteřinovém napjatém tichu, řekla: „Udělám to. Pomůžu vám.“
„Opravdu?“ zeptal se Jeremy napolo překvapeně, protože už začínal počítat s tím, že odmítne.
„Ano,“ přikývla žena prostě.
Jeremy si zhluboka oddechnul a na jeho tváři se objevila úleva. V mžiku se postavil a přešel k Evelyn.
„Děkuji ti,“ řekl vděčně a zadíval se jí upřeně do očí.
Evelyn znovu přikývla a mírně se pousmála: „Je to správná věc a pro ni se… musí něco obětovat.“
Jeremy přikývnul.
„A já jsem na vás… hrdá, že to chcete udělat… I když to, hlavně pro vás, nebude snadné a bude vás to bolet,“ dodala s povzdechem.
„Bolet?“ zeptal se Jeremy a snažil se vypadat nechápavě.
Evelyn mu věnovala pouze dlouhý, velmi výmluvný pohled s mírně zdvihnutým obočím a s koutky úst zdviženými v jemném chápavém úsměvu.
Jeremy od ní odvrátil tvář a se smíchem vydechl. Hruď se mu na okamžik sevřela a poté opět uvolnila, ovšem s vlnou bolesti, o níž předpokládal, že je jen předvojem té stokrát horší, které bude muset později čelit.
Překvapilo ho, že Evelyn už byla druhý člověk, který uhodl něco, co doufal, že zůstane ukryté jen hluboko uvnitř jeho duše.
„Nemáte se za co stydět,“ řekla Evelyn tiše. „Ona je…“
„Ano!“ přerušil ji Jeremy prudce. „Přesně proto, že ona… je…“ nedokázal tu větu dokončit, jen se opět zahleděl na horizont v dálce a pevně si založil paže na hrudi.
„Tak přesně proto bych se měl stydět. Měl bych se stydět už jen za to, že jsem na to pomyslel,“ dodal znechuceně.
„Možná, že kdybyste si s ní o tom promluvil…“ začala žena tiše a přešla k němu. Zastavila se několik kroků za Jeremym a upírala pohled do jeho týlu.
„A… až zjistí tohle všechno, tak se k tomu možná postaví jinak,“ řekla a pokrčila rameny.
Jeremy se rychle nadechnul a trhnul hlavou: „A to je přesně to, co nechci! Aby se… jenom kvůli tomuhle dívala na ostatní věci jinak.“
„Nepromluvíte si s ní o tom?“
„Jistěže promluvím,“ odsekl podrážděně.
Jeho klid zmizel a jediné, co v sobě Jeremy nyní cítil, byla podrážděnost a stále trvající bolest.
„Ale ne o všem,“ konstatovala Evelyn sama pro sebe.
„Ne, ne o všem,“ potvrdil Jeremy. „Jen o tom, co je nutné a nezbytné.“
„Možná tohle…“
„Ne!“ obrátil se Jeremy prudce a zdvihl ukazováček, ostatní prsty však měl křečovitě zatnuté do pěsti. „Udělám to, co je nejlepší pro ni,“ řekl důrazně a poté ruku spustil dolů a otočil se zpátky k oknu.
Evelyn se však nedala zastrašit, a proto ještě promluvila, i když značně mírnějším tónem než před tím: „Jak můžete vědět, co je pro ni nejlepší, když jí neřeknete všechno… nedáte jí na vybranou?“
„To myslíš vážně?“ zašeptal Jeremy a pomalu se k ní otočil. „A mezi čím by tak asi měla vybírat?“ zeptal se třesoucím hlasem.
Evelyn se nadechovala, jakoby něco chtěla říct, Jeremy ji však ke slovu nepustil.
Otočil ruce dlaněmi vzhůru, ukázal jí je a položil jí další otázku se zatnutou čelistí: „Copak ty už nevidíš tu krev?“
Ruce se mu zatřásly, když prsty zaryl do dlaní.
„Jak by tohle…“ řekl a přemáhal třes, „pro ni mohlo být lepší? Jak by někdo… plný nenávisti a zloby mohl být pro ni to lepší?!“
Potom se od ní odvrátil a přešel k oknu, kde se dlaněmi zapřel o výklenek a ztěžka vydechl.
Evelyn chvíli uvažovala nad tím, co řekl. Na jednu stranu chápala, že má pravdu ovšem na tu druhou cítila potřebu mu říct ještě něco.
„Zapomínáte na jednu věc – na to, že se lidé… mění. Ta krev tam… bude dál, ale nemusí k ní přibývat další… Minulost nevymažete. Nikdo ji nevymaže. Ovšem přítomnost vytváříte… každou minutu. A jedině vy sám rozhodujete, jaká bude. To, co jste udělal – co jsme všichni,“ dala na to slovo důraz, „udělali… si bude vybírat svou daň… Pokud ale odpustíte sobě i těm druhým a půjdete dál… budete tu daň splácet snáz. A to, co člověka naplňuje, si taky vybírá každý sám. Pokud si myslíte, že jste se nezměnil… pak jsou vaše důvody pro to, abyste jí to neřekl oprávněné… Ovšem – pokud jste se změnil…“
Nedokončila větu a nechala ji viset ve vzduchu.
Jeremy chvíli nic neříkal. Posléze ale k ženě natočil hlavu a zeptal se: „Tys to dokázala?... Odpustit?“
Evelyn se ztěžka nadechla: „Myslím, že ještě ne… Doufám, že to… jednou dokážu.“
Jeremy se otočil zpátky a nikdo dlouhou dobu nic neřekl.
Evelyn nakonec udělala tři kroky k němu a zlehka mu položila dlaň na rameno a mírně jej stiskla. Poté se otočila a rozešla se ke schodům.
U nich se náhle ještě zastavila a obrátila zpátky.
„Víte, znám vás celý život a vím… že jste velmi vnímavý a bystrý a myslím, že oba víme, že druhou dívku jí podobnou byste hledal hodně dlouho. A přesto přese všechno… ji podceňujete. Sebe ovšem… taky.“
Jeremy se zhluboka nadechnul, aby se uklidnil.
„Ale samozřejmě – je to vaše rozhodnutí. A to vy… s ním budete žít,“ řekla Evelyn smířlivě a tónem, z něhož Jeremy poznal, že už nemá víc co říct.
Žena se poté obrátila, sešla ze schodů a zmizela za dveřmi stejně tiše, jako se objevila.
Muž osaměl. Přešel ke kamennému sloupu, přitiskl se k němu a sklouznul dolů.
Sotva seděl, opřel hlavu o chladný kámen a zamyslel se.
Po pár minutách přemýšlení, kdy se v jeho tváři střídaly výrazy bolesti, zlosti a lítosti hlavu mírně předklonil dopředu a pak jí bleskově udeřil zpátky a ještě jednou.
Zaklel a zarýval nehty do dlaní, nehledě na bolest, kterou si tak k naražené hlavě působil.
Cara chvíli po Evelynině odchodu dojedla a než se v rychlosti nasnídala také Sarah, zapletla jí prameny vlasů po bocích hlavy do copu staženého dozadu.
Dívka doufala, že se Selena po pár minutách vrátí a budou si spolu moci promluvit.
Jenže všechny ženy už dávno začaly s přípravou snídaně pro muže, přecházely mezi jídelnou a kuchyní a Selena se z pokoje stále nevracela. Caře tedy došlo, že bude muset jít za ní.
„Sáro, mohla bys jít pomoci ostatním s příbory? Musím si jít… promluvit se Selenou,“ řekla narovinu.
„Dobře,“ přikývla Sarah a vyskočila z lavice. „A budeš tady pak ještě?“ obrátila se na ni s dotazem.
„Budu,“ usmála se Cara.
Sarah se na ni také usmála a pak se rozběhla k připraveným příborům. Několik popadla a vyběhla z kuchyně.
Ostatní ženy se o Caru nestaraly, měly dost své vlastní práce a po tom všem, co viděly a slyšely a také kvůli jejímu vzezření, se žádná z nich do rozhovoru s ní nehrnula.
Caře to vyhovovalo. Pomalu vstala a přešla ke dveřím místnosti, v níž ženy spaly. Opatrně je otevřela a proti silnému světlu, linoucímu se dovnitř odtemněnými okny, musela přivřít oči.
Jakmile si prohlédla celý pokoj, ihned si všimla Seleny, která seděla na posteli nejdál ode dveří.
Všechna lůžka byla čistě povlečená a už ustlaná.
Caru překvapilo, že Selenino lůžko stojí poněkud dál odtažené ode všech ostatních. Dokonce k němu nebylo přiražené žádné jiné. Dívka se totiž domnívala, že Sarah teď bude chtít být co nejblíž Seleny, když ona sama musela trávit všechny noci v Jeremyho pokoji.
Selena se dívala na protější stěnu a Cary si všimla až když na ni promluvila.
„Seleno?“ řekla opatrně.
Selena sebou trhla a okamžitě se postavila. Jakmile však spatřila, že to je Cara, trochu se uklidnila a jen na ni opět upřela zvláštní pohled. Mísila se v něm nechuť, strach a opatrnost.
Caru napadlo, že bude lepší, když se k ní nebude moc přibližovat a tak zůstala stát u dveří, jen je mírně přivřela a uvažovala, co by vlastně měla říct.
„Seleno… já… já opravdu nevím, co ti mám říct… jak mám začít. Já… vím, že vypadám hrozně a… a odpudivě, ale jinak jsem v pořádku. Ty jsi mě neviděla předtím, takže to nemůžeš srovnat, ale byla jsem na tom opravdu mnohem – mnohem hůř. A teď… ty vlasy mi zase dorostou a ty rány se zatáhnou. Zbude mi jen pár jizev. A všechno zase bude lepší, uvidíš,“ řekla Cara a pousmála se na ni.
Selena se na ni dívala se zatnutou čelistí, jakoby přemáhala pláč a po chvíli řekla tichým hlasem: „To ti… udělal ten v té krvavé košili?“
„Ne!“ Cara téměř vykřikla. „On mi nic neudělal! Tedy… předtím… předtím něco udělal, ale to je teď jedno.“
„Je to jedno?“ nevěřícně vydechla dívka a probodávala Caru pohledem, v němž se zračila hrůza.
„Ano, teď už to je jedno,“ přikývla Cara klidně a ve tváři se jí usadil zamyšlený mírný výraz.
„Zachránil mě. Několikrát. Nebýt jeho, Seleno, tak už tady nestojím a nemluvím s tebou. Jenom díky němu jsem v pořádku,“ znovu se pousmála.
„Tomuhle,“ řekla Selena a mávla k ní zděšeně rukou, „říkáš ‚v pořádku‘?! Viděla ses vůbec?!“ vykřikla.
„Ano, viděla, Seleno,“ potvrdila Cara podrážděně. „A jak jsem už řekla, tak jsem na tom byla mnohem hůř. Nebýt jeho, tak jsem mrtvá. Zachránil mi život!“ znovu důrazně zopakovala.
Selena však jakoby to poslední sdělení nikdy neslyšela. Nevěřícně vydechla a zavrtěla hlavou a sledovala Caru neobvyklým výrazem. Dívce připadalo, že se v něm mísí mírnost a ostražitost, což nechápala.
„Caro, poslyš,“ řekla nakonec a snažila se o naprosto klidný tón, „já si ani neumím představit, čím sis musela projít, a vím, že to je pro tebe hrozně těžké… jenže… Prosím, vzpamatuj se! Ať už ti udělal cokoliv, tak ho musíš přestat poslouchat na slovo! Rozumíš, co ti říkám?“
„Samozřejmě, že ti rozumím!“ vydechla dívka rozčileně. „Jenže ty nerozumíš mně! Zachránil mi život, neublížil mi, chápeš?“ křikla na ni Cara a zaťala prsty do dlaní.
„Ne, nechápu,“ zavrtěla Selena klidně hlavou. „Zato vidím, jak se na něj díváš. Caro,“ odmlčela se a přistoupila k ní blíž, „on je nebezpečný. A ty se na něj díváš jako… jako…“
„Jako co?“ zavrčela Cara a ruce zaťaté do pěstí se jí zatřásly.
„No, prostě že uděláš, co ti řekne. Jako v té kuchyni! Úplně klidně jsi souhlasila, že se odtud nehneš ani na krok,“ vysvětlovala jí dívka a soucitně se na ni dívala.
Cara rychle vrtěla hlavou a snažila se utřídit myšlenky, aby jí mohla oponovat. V mžiku jí došlo, že i když předtím Selena z kuchyně odešla, tak asi musela poslouchat za dveřmi, protože jinak si nedovedla vysvětlit to, že věděla, co po ní Jeremy chtěl.
„To vůbec není tak, jak myslíš,“ vydechla a posadila se na nejbližší postel.
„Podívej, pokud mě necháš, tak ti vysvětlím všechno, co můžu, abys to pochopila… A… a už se na mě, prosím tě, přestaň dívat jako bych se pomátla!“ vydechla Cara podrážděně a položila si hlavu do dlaní.
Selena se na ni chvíli dívala a uvažovala. Poté se nadechla a vlídně na ni promluvila: „To mi můžeš vysvětlit později. Raději si ještě odpočiň a já… přinesu ti čisté šaty. Jsi hrozně cítit krví,“ dodala a prošla kolem Cary ven z místnosti.
Cara zdvihla hlavu a znovu si mocně povzdechla. Potom se postavila a šla se posadit na postel po pravé straně místnosti.
Pomalu se na ni usadila a uvažovala. Myslela si, že už ji tady nemůže nic překvapit. Dokonce počítala i s dalším Marcusovým pokusem o zneuctění anebo vraždu, ale že se na ni Selena začne dívat jako na pomatence a říkat takové hlouposti, tak to nečekala ani omylem.
Útěchou jí nyní byla vzpomínka na Sarah, která s obdivuhodným porozuměním hleděla na všechno, co se kolem dělo. Nebo aspoň na to očividné a hlavní. Nechtěla se však vzdát naděje, že až Seleně všechno vysvětlí, tak vše uvidí jinak a nebude si o ní myslet, že ji Jeremy k poslušnosti donutil svou krutostí.
Navíc Caře došlo, že skoro pokaždé, když ho neposlechla, to pro ni nedopadlo dobře. Uvědomila si, že nemá ani v nejmenším chuť ho v tomhle neposlechnout a také druhou věc, a sice tu, že mu začíná naprosto důvěřovat. Neměla z něj strach, věřila mu. Věřila, že to s ní myslí dobře.
Jak tam tak seděla a uvažovala, začínala na ni dopadat únava. Víčka se jí začala zavírat, a proto když uslyšela Selenin hlas, polekaně sebou škubla.
„Tady máš,“ řekla a podávala jí čistou bílou košili s krátkými rukávy, zelenou šněrovačku a tmavě zelenou sukni.
„Díky,“ odvětila Cara a natáhla ruku pro oblečení.
Raději se na Selenu moc nedívala, protože začínala v souvislosti s ní cítit zlost.
„Seleno, opravdu bych ti to ráda vysvětlila, abys to pochopila…“ začala znovu Cara, hledíc na své ruce.
Selena ji však přerušila: „To je dobré, odpočiň si. Vypadáš unaveně. Můžeš mi to vysvětlit potom, dobře? Mám teď stejně ještě něco na práci.“
Dívka by se s ní byla přela, ale připadala si opravdu vyčerpaná. Ačkoli prospala většinu noci, neměla pocit, že by si opravdu řádně odpočinula a načerpala potřebné síly.
„Dobře,“ přikývla nakonec Cara a začala si rozvazovat šněrovačku, aby se převlékla.
Selena přešla ke dveřím, ovšem ještě se u nich zastavila a obrátila se.
„Nechám tě teď tady samotnou. Zvládneš…“
„Seleno! Nejsem dítě!“ okřikla ji Cara a probodla ji zuřivým pohledem.
Selena na to nic neřekla a tiše vyšla z místnosti. Dveře za sebou nechala mírně pootevřené. Chvíli za nimi zůstala nehybně stát a poté se škvírou podívala do místnosti.
Sotva však spatřila, že se Cara opravdu klidně převléká, oddechla si a odešla. Vzala jeden s táců se zeleninou a spolu s jednou další ženou, která nesla čisté poháry, vyšla z kuchyně a zamířila do sálu, v němž se podávala snídaně.
Skoro těsně se minula s Jeremym, který se na schodišti objevil pár sekund poté, co Selena prošla chodbou do jídelny. Nevšimnul si jí, jelikož byl ještě plně zamyšlený a tak vešel do kuchyně a když tam neviděl Caru, zamířil do prádelny.
Ani tam však nebyla, a proto se rozešel k pokoji, kde ženy spaly. Jakmile uviděl pootevřené dveře, otevřel je a vkročil dovnitř. Pohled, který se mu naskytl, ho však přimrazil na místě.
Na pár vteřin zcela zkameněl, když spatřil Caru, sedící s tváří otočenou ke stěně, jejíž nahá záda, paže, ramena i boky byly pokryté desítkami zacelujících se ran od biče. Dívka se právě chystala obléknout si čistou košili a mužovy přítomnosti si nemohla všimnout.
Jeremyho tělem současně proběhl záchvěv vzrušení i hrůzy, ovšem jakmile se probral z prvotního šoku, neslyšně vycouval zpátky a zavíral při tom za sebou dveře, dokud nebyly pootevřené na stejnou mezeru jako před jeho příchodem.
Sotva byl za nimi, ztěžka vydechl a namáhavými kroky se vypotácel z kuchyně. Jen co byl venku, spěšně přešel do chodby vedoucí k mučírně, do níž dopadalo minimum světla, a tam se opřel o chladnou stěnu.
Několik metrů od sebe slyšel, jak se klidně baví procházející ženy a mezi nimi i pár mužů. Nebral je ale na vědomí. K jeho vědomí se nyní nedostalo nic jiného než to, co viděl.
Znovu zaťal prsty do dlaní a křečovitě sevřel čelist. Bolest, kterou cítil v hrudi nahoře pod hradní střechou, se nyní ještě zvýšila. Bodalo ho vědomí, že za každou ránu, kterou měla na těle, může on. Neváhal by obětovat cokoli, aby mohl vrátit čas a zabránit tomu. Jenže jak řekla Evelyn – minulost nevymaže a ani nedokáže změnit. Jeremy však i přesto toužil zlíbat každou Cařinu ránu a jizvu, a ani v nejmenším by mu nevadilo, kdyby přitom pocítil stejnou bolest, kterou musela vytrpět ona.
Několik minut ho sžíraly jen děsivé představy toho, co vše si vytrpěla, následované vzpomínkami na její usměvavou tvář.
Jeremyho provinilost se však posléze změnila na zarputilost, s jakou chtěl napravit to, co ještě mohl. Kdy pro Caru bude moci udělat to, co měl udělat už mnohem dřív. Co by ani nemusel dělat, kdyby nevybral její město jako cíl dalšího přepadení…
Jeremy ovšem směr svých myšlenek, které se právě jednoznačně hnaly k ještě hlubší cestě výčitek a sebe mrskačství, rázně přeťal. Nadechnul se a odlepil od stěny, u níž zhrouceně stál. Rozhodl se udělat to, kvůli čemu za dívkou přišel.
Znovu se tedy rozešel do kuchyně a nejistě přešel ke dveřím pokoje. Jakmile stál před ním, zlehka zaklepal na dřevo a čekal na odpověď.
Té se však nedočkal ani po půl minutě, a proto do dveří strčil a mírně je otevřel. Rozhlédl se po pokoji a spatřil dívku, jak leží v jednom z lůžek. Její ramena se mírně zdvihala hlubokými nádechy.
Jeremy se nad tím pohledem bolestně pousmál a znovu neslyšeně vycouval ze dveří. Tentokrát je za sebou s jemným cvaknutím zavřel.
Vyčerpaně se posadil na lavici a čelo zabořil do dlaně pravé ruky, kterou se opřel o stůl. Kroky žen kolem sebe se snažil nevnímat a bylo mu jasné, že ony jej na vědomí nebudou brát o nic víc.
Po několika minutách však zaslechl kroky podstatně lehčí a velmi spěšné. Zdvihl hlavu a spatřil Sarah, která se s veselým úsměvem hnala ke dveřím místnosti, v níž Cara odpočívala.
„Sáro, počkej,“ řekl rychle. „Nech teď… Caru chvíli odpočinout, ano? Máš čas? Něco bych od tebe potřeboval,“ řekl jí a snažil se z tváře dostat všechny znaky zoufalství a bolesti.
Sára pomalu přikývla a postavila se před něj.
„Víš… potřeboval bych…“ Jeremy se usilovně snažil přijít na něco, čím by ji zaměstnal na dost dlouho, aby se Cara mohla dosyta vyspat a on získal pár hodin klidu, během kterých by mohl doladit zbytky svého plánu. Po několika sekundách váhání na to přišel.
Když se Cara po pár hodinách probudila, připadala si po dlouhé době opravdu odpočinutá a posílená klidným spánkem. Byla ráda, že se jí tentokrát nezdály žádné sny. Ať už příjemné nebo ty hrozivé.
Po několika vteřinách, kdy hleděla na protější stěnu, se zcela čilá posadila a opatrně se protáhla.
Rozhlédla se po pokoji, a jelikož v něm nikdo nebyl, rozhodla se vyjít ven. Bylo jí divné, že ji neprobudila Sarah nebo někdo jiný. Tušila, že musela spát jistě velmi dlouho.
Sotva vešla do kuchyně, spatřila Evelyn, která myla nádobí ve větším vědru vody.
Cara se při pohledu na pracující ženu začínala cítit provinile. Už tolik dní s ničím nepomohla a ještě si, hned jak přišla dolů, šla lehnout.
„Omlouvám se,“ řekla a počkala, dokud se k ní Evelyn neotočila. „Chtěla jsem vám pomoct hned…“
„Potřebuješ odpočinek… po tom všem,“ mávla Evelyn rukou a vrátila se k nádobí.
Dívka si povzdechla, ale byla ráda, že jí to žena nevyčítá. Přešla však okamžitě ke stolu, na němž leželo vědro s čistou vodou, vzala hrnek a napila se. Potom nabrala trochu vody do dlaní a opláchla si obličej.
Jakmile se takto osvěžila, vzala jednu z čistých utěrek vyskládaných na polici v levém rohu a šla utírat umyté nádobí.
Dívce bylo divné, že Evelyn pracuje v kuchyni sama a nikde kolem není žádná jiná z žen. Chvíli o tom uvažovala, pak to však nevydržela a zeptala se.
Evelyn jí na to řekla: „Poslala jsem je pracovat jinam. Tohle zvládnu sama a bude lepší, aby tady nebyly… když jsi tu. Pro ně i pro tebe.“
Cara se zarazila a přestala v utírání jednoho z velkých hrnců, který právě držela.
Žena si toho všimla a jen co postřehla dívčin nechápavý výraz, dodala: „Trochu z tebe mají strach i respekt současně. A mám za to, že nepotřebuješ, aby se na tebe dívaly jako na nějaký… úkaz a rozebíraly všechno, co uděláš a jak se pohneš.“
Cara mírně přikývla a znovu se dala do práce. Připadalo jí zvláštní, že Evelyn projevuje takový zájem o to, jak se cítí. Musela však uznat, že je jí za to vděčná. Opravdu by jí nebylo příjemné, kdyby ji všechny ženy pozorovaly. Hlavně proto, že věděla, jak vypadá.
Několik minut dál mlčky pracovaly, než Caru napadlo zeptat se na Selenu a Sarah.
„Co dělá Selena?“
„Je nahoře s dalšími. Sundávají závěsy a dávají čisté,“ odvětila Evelyn a vytáhla ze špinavé vody poslední poklici a položila ji na desku stolu. Potom si utřela ruce do zástěry, vzala jedno z prázdných věder a řekla: „Zajdu jenom pro vodu. Víš, že máš být tady, že?“
Cara přikývla, ale ještě rychle řekla: „A kde… je Jer… Sarah?“
Na poslední chvíli se zarazila a doufala, že si Evelyn jejího zaváhání nevšimla.
Evelyn na sobě neděla nic znát, ale náhlá změna předmětu dívčina dotazu jí neunikla.
„Je venku,“ řekla a šla ke dveřím. „Když se podíváš z okna prádelny, tak ji možná uvidíš. Je v bezpečí,“ dořekla ještě a otočila se na dívku.
Mírně zdvihla obočí a pak zmizela z Cařina dohledu.
Dívka mírně nakrčila čelo. Rozhodně jí nepřišlo bezpečné, aby byla Sarah sama venku.
Spěšně odložila utěrku na stůl a rozešla se do prádelny.
Jakmile tam byla, vzala prázdné vyšší vědro, ležící na podlaze u kádě, otočila jej dnem vzhůru a přistavila ke zdi pod jedním oknem, které bylo až skoro u stropu místnosti.
Stále to bylo málo a tak si stoupla na špičky, aby z něj konečně mohla pohlédnout ven.
Téměř vzápětí skrz sklo a mříže postřehla, že se na druhém břehu jezera mezi stromy něco pohnulo. Zbystřila a po chvilce jí došlo, že to je kůň. Viděla z něj jen jeho nohy, protože větve stromů zbytek jeho těla skryly. Šel naprosto klidným krokem.
Cara jeho pohyb sledovala a s tím, jak pomalu vycházel zpod větví a ona si jej mohla lépe prohlédnout, měla pocit, že jí ten kůň je povědomý. Jeho srst byla sytě hnědá a krásně se leskla. Po pár sekundách spatřila zvíře už celé a ústa se jí pootevřela, sotva na jeho hřbetě rozeznala Sarah, jak na něm jede bez sedla, v ruce držíc uzdu. Co ji však překvapilo daleko nejvíc, bylo to, že za Sarah seděl Jeremy.
Dívka překvapeně vydechla a nevěřícně sledovala obraz, který měla před očima.
Kůň přešel dvakrát pod stromem a poté si Cara všimla, že Jeremy holčičce něco řekl, a ta následně pobídla zvíře dopředu – do jezera.
Kůň bez problémů poslechl a opatrně začal sestupovat po mírně se svažujícím břehu do vody. Ušel po dně pár kroků a postupně klesal do vody níž a níž, až byli Sarah i Jeremy do poloviny stehen pod vodou. Na další mužův pokyn Sarah potáhla uzdu doprava a kůň poslušně zamířil dál po okraji jezera.
Caře došlo, že se možná budou chtít dostat na druhou stranu a tam na břeh.
S mírným úsměvem je sledovala. Náhle v sobě cítila velký zmatek. Nevěděla, co přesně v ní ten pohled vyvolává. Cítila jen, že jí srdce buší zase více než jindy, zrak nespouští z Jeremyho a rukama se mírně objímá kolem hrudi, jakoby se chtěla předtím, co cítila, uzavřít a ochránit.
Opatrně se vyklonila na bok a vytáhla ještě výš, aby je mohla dál sledovat. Všimla si, že jakmile se kůň ponořil o pár dalších čísel víc do vody, takže teď Sarah dosahovala až po pás, dal jí Jeremy ruce kolem pasu, aby nespadla.
Cara se znovu mírně pousmála. Napadlo ji, že to snad ani není ten samý muž, kterého tady první den poznala, že to je někdo úplně jiný. Se zvláštním zatrnutím v hrudi si vzpomněla na svůj sen a hned vzápětí se jí vybavila dnešní noc.
Jednou věcí, kterou si byla Cara naprosto jistá, bylo to, že se u Jeremyho cítila v naprostém bezpečí. Nebála se ho. Bála se o něj. Zřetelně si vzpomínala na svůj strach, hrůzu a bolest, kterou i v tom snu cítila velmi živě. Dále si vybavila i tu neskonalou úlevu, kterou cítila i nyní, s vědomím, že se to nestalo.
Jakmile jí kůň zmizel z dohledu, sestoupila z vědra a s povzdechem jej uklidila tam, odkud jej vzala. Poté se vrátila do kuchyně a byla ráda, že Evelyn dosud nepřišla.
Rychle se dala do utírání zbytku nádobí.
Když utřela poslední talíř a chystala se ho dát na polici, která byla vedle okna, její ruka ztuhla na půl cesty sotva si všimla, že Sarah s Jeremym už jsou na druhé straně v zeleninové zahradě. Ta byla od okna, za nímž nyní stála, vzdálená necelou desítku metrů. Nyní však na koni seděla jen Sarah, Jeremy šel vedle ní.
Cara úplně zapomněla na to, co dělala a dál ruku s talířem nechávala ve vzduchu.
Dívala se pozorně na Sářin obličej a jasně viděla, jak se její rty pohybují, dokonce se něčemu usmívala, poté zvážněla, naklonila hlavu na stranu a něco říkala.
Cara střelila pohledem k muži a viděla, jak se rozesmál smíchem, který nemohla slyšet. Díval se na Sarah a znovu se zasmál, sotva pronesla něco dalšího. Dívku mrzelo, že to nemohla slyšet, ale i tak si ten pohled neskutečně užívala. Vzpomněla si přitom, že ho viděla smát se jen jednou – v jezeře. Ten pohled na něj, na jeho uvolněnou tvář, rozjasněnou úsměvem a s vráskami kolem očí a úst se jí líbil.
Ani si to neuvědomila, ale i ona se podvědomě začala usmívat. Nemohla z jeho tváře spustit oči, když měla jedinečnou možnost se na něj dívat, aniž by o tom věděl. Pocítila zvláštní směs nedočkavosti a radosti, sotva jí došlo, že s ním bude moci opět být a mluvit s ním.
Jakmile došli ke schodům, vedoucím na hradní nádvoří, Sarah koni mírně přitáhla uzdu a když zastavil, obrátila se na jeho hřbetu na bok a poté seskočila Jeremymu do náruče. Ten ji postavil na zem a vzal si uzdu sám.
Cara se náhle úplně vyděsila a talíř jí z ruky vyletěl do vzduchu, sotva za sebou uslyšela pohyb. Na poslední chvíli se jí ho však podařilo zachytit a přitisknout k hrudi, takže na zemi neskončil.
Spěšně se obrátila a setkala se s Evelyninýma očima, které se na ni upíraly se zvláštním výrazem.
„Ta malá za tebou chtěla hned ráno běžet do pokoje,“ řekla žena a postavila vědro, které přinesla na stoličku vedle dveří. „A tak ji vzal ven, aby sis mohla odpočinout,“ vysvětlila.
„A… aha,“ dostala ze sebe Cara překvapeně a konečně uložila talíř na místo.
Obrátila se zpátky k Evelyn, ale ta už jí nevěnovala pozornost a začala přikládat do pece, aby mohla připravit vodu na čaj.
Cara byla ráda, že jejímu zírání nepřikládá žádný význam a spěšně utřela kapky vody, které byly na desce po nádobí.
Poté utěrku odložila na šnůru, aby mohla uschnout a už se chtěla začít rozhlížet po nějaké další práci.
Evelyn jakoby jí četla myšlenky - náhle se otočila a pohlédla na ni.
„Jestli chceš, můžeš si vzít jehlu a nit a zašít tady ty utěrky a zástěry,“ řekla a ukázala na koš, kde bylo poskládané čisté prádlo, čekající, až ho někdo spraví, aby se mohlo opět začít používat.
Cara přikývla a zamířila k truhlici, aby si z ní vzala jehlu a nitě.
Poté si vzala koš s prádlem, posadila se na lavici, u níž seděla ráno a dala se do zašívání.
Myšlenky se jí začaly vracet k obrazu, který měla před očima před pár minutami. Vybavovala si Jeremyho smějící se tvář a rozhovor, který nemohla slyšet. Ovšem podle toho, co si mohla domyslet, tak to musel být příjemný zábavný rozhovor, který se Sarah vedl. Navíc holčička nejevila ani náznak strachu, klidně s Jeremym mluvila a pak mu naprosto přirozeně skočila do náruče, jakoby to tak dělala celý život.
Cara nad tím mírně zavrtěla hlavou a vzpomněla si přitom, jak ji už několikrát Sarah zkoušela přesvědčit, že je hodný. Musela uznat, že má pravdu. V hlavě se jí vzápětí ozval nesouhlas a vybavily se jí znovu první dny, které tady strávila. Nicméně tentokrát útok druhého hlasu nebyl tak silný, neboť dívka už věřila, že se Jeremy změnil. Všechno to, co za poslední dobu udělal, tomu nasvědčovalo.
Najednou se vytrhla ze zamyšlení, neboť zaslechla, že se k ní něco žene.
Zdvihla hlavu a uviděla Sarah, která k ní běžela s rozzářeným obličejem.
„Caro!“ vykřikla a posadila se vedle ní.
Cara se na ni usmála a pohladila ji po tváři. Pak udělala suk na zašité utěrce, nit zuby přetrhla a vzala si další.
„Představ si, že jsem teď jela na koni. Úplně poprvé! “ začala nadšeně vyprávět.
Cara překvapeně stáhla obočí: „Poprvé? Vážně? Matka tě ještě…“
„Ne,“ zavrtěla hlavou Sarah a povzdechla si. „Myslí si, že se mi něco stane, jako když z koně spadl tehdy ten malý kluk.“
„On na něm ale dělal to, co neměl, ne? Zkoušel jet s hlavou dole,“ podotkla Cara a udělala první steh.
„No, právě,“ přikývla Sarah horlivě. „Teď už to trochu umím, tak se o mě maminka nebude muset tolik bát. Určitě bude ráda, když uvidí, že to zvládnu,“ dodala s úsměvem.
Cara přikývla a bodlo ji u srdce z vědomí, že ještě stále nepřišla na způsob, jak se z hradu dostat. Na svůj slib daný holčičce nezapomněla a byla rozhodnutá začít hledat únikovou cestu hned, jak to bude jen trochu možné.
Snažila se nevnímat zvláštní bolestný pocit, když si zkusila představit, že odtud opravdu utečou a už nikdy neuvidí…
„Byli jsme se Soritem i v jezeře. Má moc rád vodu,“ pokračovala Sarah dál a sledovala, jak Cařiny prsty rychle jehlou sešívají díru v zástěře.
„Jeremy chtěl, abych se s ním šla projít sama, jenže jsem se bála, protože jsem sama u koně ještě nikdy nebyla. A tak šel se mnou a všechno mi ukázal. Představ si, že říkal, že kdyby Sorit mohl, tak by byl ve vodě skoro pořád.“
Cařina ruka sebou při zaslechnutí Jeremyho jména trhla a jehla jí zajela do prstu. Nedala na sobě však nic znát a pokračovala v práci. S úsměvem se na holčičku zadívala a znovu vnímala zvláštní směsici protichůdných pocitů.
„Má takovou jemnou… skoro sametovou srst na čumáku,“ usmálo se děvče a opřelo hlavu o Cařino rameno. „To tak mají všichni koně?“ zeptala se.
„Ano, všichni,“ usmála se Cara opět a vzpomněla si přitom na Cyphyra.
Doufala, že se za ním bude moci brzy podívat. Začínal jí chybět. I ten pocit svobody, který měla, když na něm jela.
„Už jsi ho viděla, Caro?“
„A koho?“
„Sorita. Jeremyho koně,“ odvětila Sarah.
„No, já… myslím, že jsem ho už jednou viděla, ale nestihla jsem si ho prohlédnout,“ odpověděla Cara a snažila se udržet klidný hlas.
„Musíš se na něm někdy taky projet, třeba se mnou. Mohla bys sedět za mnou,“ navrhla Sarah vesele a zasmála se.
„Já… Třeba… uvidíme,“ řekla na to dívka a zdvihla hlavu.
Oči jí vzápětí zavadily o mužskou postavu, stojící ve dveřích. Zadívala se na ni a uvědomila si, že to je Jeremy a podle jeho ležérního postoje tam už musel stát hodnou chvíli.
Pootevřela ústa, jakoby chtěla něco říct a vzápětí je zase zavřela. Dívala se na jeho vážnou tvář a nedovedla se zbavit dojmu, že v jeho očích plane bolest. Než se na něj však mohla zaměřit více, promluvila Evelyn, která teď přišla z jídelny.
„Běž se převléct, dítě. Máš mokré šaty, ať se nenachladíš,“ kývla hlavou k prádelně.
„Už jdu,“ řekla Sarah a vstala.
Sotva se dostala ke dveřím, z ničeho nic se zastavila a kýchla.
Cara se rozesmála a děvče se k ní hned přidalo, než vyběhlo ven.
Jeremy Sářiny nepřítomnosti ihned využil a přešel k lavici, na níž dívka seděla.
Cara zvážněla a nejistě k němu zdvihla oči. Všimla si, že už v pohledu nemá bolest ale spíš soustředění.
Muž se k ní sklonil a řekl: „Musím na pár hodin odjet… Něco zařídit. Zůstaneš ještě tady?“
Původně to chtěl pronést jako danou věc, nicméně nakonec si to rozmyslel a zakončil větu jako otázku.
Cařiné pozornosti to neuniklo. Velmi příjemně ji to překvapilo a tak okamžitě přikývla.
„Dobře,“ pousmál se Jeremy. „Až se bude podávat večeře a všichni budou ve vedlejší síni, a pokud se do té doby nevrátím, Evelyn tě odvede nahoru zpátky do mého pokoje a zůstane tam s tebou, ano? Když se do té doby vrátím, půjdeme tam spolu. Když ne, půjdeš s ní, platí?“
„Dobře,“ přikývla Cara znovu a na čele se jí objevilo několik vrásek.
Vůbec se jí nelíbilo, že Jeremy chtěl někam odjet. A nelíbilo se jí ani vědomí, že kdyby se jej zeptala, kam jede, tak by jí neodpověděl.
„Nebudu pryč víc než pár hodin,“ řekl znovu, jakoby přesně věděl, co se jí honí hlavou.
Caře nezbylo nic jiného, než opět přikývnout. Pevně přitom stiskla čelist, aby udržela jazyk za zuby.
„A potom… si… s tebou musím o něčem promluvit,“ dodal Jeremy pevným hlasem a upřeně se dívce zadíval do očí.
Cara se zamračila: „O čem?“
„Až potom,“ řekl Jeremy a kývnul hlavou do strany, kde kolem něj prošla jedna z žen do vedlejší místnosti.
„Tak dobře,“ souhlasila Cara a sledovala jeho tvář.
Jeremy jí pohled chvíli oplácel a poté se znovu sotva znatelně pousmál, narovnal se a vyšel z místnosti.
Dívka ho sledovala, dokud jí nezmizel z očí a poté se opřela do lavice a se staženým čelem začala uvažovat, kam asi jede.
Po chvíli se ale zpátky vrátila Sarah a tak musela úvahy odložit na později.
Ještě hodinu zašívala a povídala si s holčičkou, než Evelyn řekla, že je čas na přípravu večeře. Pak Cara odložila šití a spolu s dalšími se pustila do přípravy jídla.
Když byl čas večeře a Jeremy se dosud nevrátil, Evelyn vzala Caru a odešla s ní do prádelny. Tam jí dala podobný čepec, jaký měla ona sama. Přes jedno rameno si pak dívka přehodila složená čistá prostěradla, aby tak zakryla ránu v horní části hrudi. Do rukou si vzala další čisté prádlo a spolu s Evelyn, která si vzala čisté košile, vyšla z kuchyně.
Cara se ještě předtím rychle rozloučila se Sarah, aby o ni holčička neměla strach a slíbila jí, že pokud to půjde, tak se zítra opět uvidí. Selenu zahlédla jen na okamžik, když si přišla s dalšími ženami pro čisté závěsy do zbytku pokojů ve čtvrtém patře. Dívka proto ještě řekla Sarah, aby se za ni se Selenou rozloučila.
Cara si předsevzala, že jakmile Selenu uvidí příště, i kdyby ji měla přirazit ke zdi, řekne jí všechno, co bude moci, aby jí osvětlila celou situaci.
Poté co se s Evelyn vydaly na cestu k Jeremyho pokoji a stoupaly dál po schodech, Cara se snažila nenápadně klopit hlavu dolů, aby ji nikdo nemohl vidět do tváře a podle ran tak poznat, kdo je.
Evelyn šla rychlými jistými kroky a dívka ji napodobovala. Obě se snažily působit přirozeně, jakoby spěchaly dokončit nějakou rozdělanou práci.
Jakmile za sebou měly první schodiště, Caře se ulevilo a trochu zdvihla hlavu.
Procházely právě kolem prvních dveří na začátku chodby, která vedla dál k Jeremyho pokoji, když tu se najednou otevřely a někdo z nich vystoupil.
Cara ihned sklonila hlavu a očima se zpod čepce opatrně podívala na postavu, která v nich stála.
Byla to žena, měla na sobě černé dlouhé šaty s hlubším výstřihem. Tmavé husté vlasy jí rámovaly tvář, která působila vyčerpaně.
Cara sebou mírně cukla, jakmile si vzpomněla, kdy tu ženu viděla naposledy. Odtrhla od ní však pohled a šla dál, jelikož ani Evelyn nedala najevo, že by ji její přítomnost nějak vyvedla z míry.
„Stůj!“ řekla Melisa silným hlasem.
Evelyn se pomalu zastavila a otočila se k ní. Cara se neobrátila, jen zůstala stát na místě.
„Pokud něco potřebujete, tak za vámi za chvíli přijdu. Potřebuji jen tohle dokončit,“ promluvila Evelyn a už se chystala znovu rozejít.
„Ne, tohle nepočká. Potřebuji, abys Marcusovi vyměnila obvazy a to hned!“ štěkla rozhodně a založila si ruce v bok.
Evelyn ji probodla podrážděným pohledem, ale bylo jí jasné, že neposlechnout by mohlo být právě nyní mnohem nebezpečnější.
Otočila se ke Caře a dala jí do rukou košile, které nesla.
„Běž napřed a udělej to, já pak přijdu,“ řekla klidně a důrazně se na ni podívala.
Cara přikývla a ihned se rozešla k Jeremyho pokoji.
Evelyn pak vyšla za Melisou a než vstoupila do místnosti, spěšně se poohlédla na dívku, která v pořádku došla už ke dveřím.
Žena si neslyšně oddechla a spolu s Melisou zmizela v Marcusově pokoji.
Sotva za sebou Cara zavřela, ulevilo se jí a ihned přešla ke křeslu, na které naskládala čisté oblečení a prádlo. Stáhla si čepec z hlavy a prsty si pročísla krátké vlasy. Chvíli pak přecházela sem a tam, až už to nevydržela. V hlavě se jí honilo plno myšlenek – od strachu, že se Jeremymu něco stane, přes zjištění, že Marcus má pokoj jen kousek od tohohle až po nutnost dostát slibu, který dala Sarah.
Přešla rychle k lůžku a začala z něj stahovat povlečení. Viděla, že není moc špinavé, ale potřebovala se nějak zaměstnat. A práce byla to jediné, co jí dokázalo navodit dojem, že se něco děje, že se může zaměstnat něčím jiným kromě nepříjemných úvah.
Když skončila s převlékání a stlaním, poskládala stáhnuté pokrývky a dala je na hromádku ke dveřím. Poté přešla k oknu a zadívala se do přítmí začínajícího večera.
Pozorovala obzor a chvílemi zatěkala očima k bráně, z níž odtud sice viděla jen kousek, ale přesto doufala, že by mohla zahlédnout blížícího se koně a rozeznat na něm Jeremyho postavu.
Bojovala se svými myšlenkami, které jí před oči předhazovaly její dnešní sen a pak také s pocity, které to v ní vyvolávalo. Snažila se uklidnit a nepřikládat váhu zrychlujícímu se tepu svého srdce, ale mnoho s tím udělat nemohla.
Z myšlenek jí náhle vytrhnul zvuk rozražených dveří. Vylekaně se k nim obrátila a vytřeštila oči na muže, který v náručí nesl vzpouzející se a vřískající Selenu. Cara se k němu v první chvíli chtěla vrhnout, ovšem vzápětí, jen co se pozorněji zadívala na jeho tvář, poznala, že to je Peter. Ihned si také uvědomila, proč ho hned nepoznala. Jeho jindy delší černé vlasy byly nyní krátké – o dost kratší, než jak si pamatovala.
Tenhle postřeh jí však proběhnul myslí jako mžik a vzápětí jej pustila z hlavy a zahleděla se na Selenu. Ta se zoufale bránila a Petera, který se ji v náručí snažil udržet, drápala nehty do obličeje. Měl tam už dost tenkých škrábanců, takže už ji musel držet delší dobu.
Cara spěšnými kroky přešla k nim a vykulenýma očima sledovala, jak spolu zápasí.
„No, tak už se uklidni!“ vydechnul Peter zoufale a konečně se mu podařilo dostat se k posteli, na kterou dívku okamžitě položil.
Selena sebou škubala, očima přelétala kolem sebe a chvílemi něco nesrozumitelně vykřikovala. Cara se na ni nechápavě dívala s obočím staženým starostí.
Peter se dívku snažil udržet v klidu a dlaněmi tlačil na její ramena, aby ji přitisknul k matraci. Tím si ovšem vysloužil několik kopnutí do břicha, protože Selena nebyla k udržení.
Muž se poté s bezradným výrazem otočil ke Caře, která rychle pochopila a zaujala jeho místo. Vzala Selenu za ramena a snažila se ji zatlačit do polštáře.
„No, tak, Seleno, všechno je v pořádku. Jsi v pořádku a v bezpečí, Seleno, slyšíš?“
Selena se na Caru zahleděla nepřítomnýma očima a prsty obtočila kolem jejích paží a silně stiskla. Poté oči vytřeštila a zaryla nehty do dívčiné kůže, až sebou Cara škubla.
„Seleno, no tak…“
Selena jakoby ji ale nevnímala. Začala se jí třást čelist a vykulenýma očima bloudila kolem sebe, jakoby se pomátla.
„Co se stalo?“ otočila se Cara šokovaně na Petera.
„Chtěli ji… no… pokusili se ji… vždyť víš… zneuctít,“ řekl muž a přešel ke dveřím.
„Cože?“ vyhrkla Cara zděšeně.
„Asi ji viděli jít kolem a… Musím jít, musím ještě něco udělat. Postaráš se o ni?“ zeptal se s rukou na závoře.
„Samozřejmě,“ přikývla dívka okamžitě.
Peter otevřel dveře: „Neodcházejte odsud,“ dodal, než zmizel.
Cara se ještě okamžik dívala ke dveřím, než ji vzpouzející se Selena přiměla obrátit pozornost k ní.
Dívka sebou začala znovu trhat a vykřikovala nyní už některá slova srozumitelněji. Cara z nich však rozuměla jen ‚nechte mě‘, ‚ne‘ a ‚nechci‘. Zbytek jí splýval v tichých nebo chrčivějších slabikách.
Dívka se Selenu snažila uklidnit, jak nejlépe dokázala. Hladila ji po pažích sotva se jí podařilo dostat ze sevření jejích prstů. Přejížděla jí dlaněmi po tvářích a pokoušela se upoutat její pozornost na svůj obličej a klidný hlas.
Po několika nekonečných minutách se jí to podařilo. Selena se zaměřila na její tvář a očima přestala vyděšeně bloumat všude kolem.
Jenže jakmile její tvář zaostřila pohledem, znovu ji pevně uchopila za paže, až Cara sykla bolestí.
„Já chci pryč! Pryč! Pryč! Pryč! Prosím, udělám… udělám všechno! Prosím!“ vykřikovala Selena a přibližovala své vytřeštěné oči ke Cařině tváři.
Ta se na ni dívala s křečovitě staženou čelistí a její vyděšené oči se Caře vpíjely do mysli jako jedna velká výčitka za druhou.
„Já vím, já vím,“ zašeptala a znovu Selenu zatlačila do polštáře. „Zkus si trochu odpočinout, ano? Jen se snaž chvilku prospat,“ řekla a přejížděla jí rukama po vlasech.
Selena na ni hleděla a občas sebou trhla. Z očí jí stékaly slzy a ústy neslyšně něco mumlala. Střídavě pak pozorovala nebesa nad sebou, Caru, prostor kolem sebe a znovu dokola.
Caře srdce zběsile tlouklo do žeber a ruce se jí několikrát křečovitě sevřely. Stírala Seleniny slzy a věděla, že je to její vina, že tady už dávno neměly být. Nebýt jí, nikdy by se tohle nestalo.
Začínala být zoufalá. Bylo jí totiž jasné, že pokud se odtud rychle nedostanou, Selena to už asi dlouho nevydrží. Bude muset přijít na způsob, jak se z hradu dostat. Jenže když ji Jeremy nikam nepustí, jak má najít cestu? Ke všemu navíc cítila, že ještě není úplně v pořádku, necítila v sobě tolik síly jako dřív, tělo ji stále bolelo a věděla, že kdyby měla bojovat, dlouho to nevydrží.
Tak jak se odtud mají dostat? – ptala se sama sebe zoufale a ještě hůř se cítila, když na to nedovedla odpovědět.
Znovu si začala probírat všechny možné cesty z hradu, snažíc se tak objevit nějakou slabinu, to nejméně nebezpečné místo… jenže na nic nepřicházela.
Nepřestávala hladit Selenu, a jakmile se strachem nebo vzlykem zatřásla, přitiskla se k ní a utěšujícím hlasem k ní promlouvala.
Náhle uslyšela, že se dveře za ní otevřely. Obrátila se a spatřila Jeremyho s tváří staženou starostmi, jak k ní pomalu přistupuje.
Dívka pocítila silnou úlevu, když ho viděla, ale dál se tvářila velmi vážně.
„Potkal jsem Petera,“ řekl Jeremy a postavil se vedle ní. „Jak jí je?“ zeptal se a podíval na dívku na lůžku.
„Moc dobře ne,“ odvětila Cara šeptem a pohlédla na Selenu. „Je Sarah v pořádku?“ vyhrkla spěšně, sotva si na holčičku vzpomněla a znovu se na muže otočila.
„Nic jí není. Je v kuchyni s Evelyn. Postará se o ni,“ odvětil Jeremy popravdě a snažil se o uklidňující tón.
V tom okamžiku se Selena otočila za neznámým hlasem, a jakmile Jeremyho spatřila, křečovitě se prohnula a začala znovu křičet, že chce pryč. Škubala sebou a snažila se dostat na druhou stranu postele, až ji Cara musela držet, aby nepřepadla.
„Seleno, to je v pořádku. On ti nic neudělá, no tak!“ zvýšila mírně hlas a snažila se vzít její hlavu do dlaní, aby se jí musela dívat do očí. Selena však nebyla k utišení, pořád křičela, vzpínala se a otáčela hlavu na všechny směry.
„Seleno, prosím tě…“ řekla Cara a stěží přemáhala pláč s vědomím, že za to může ona.
Jeremy za ní nejprve stál bez jediného pohybu a sledoval její pokusy o utišení Seleny. Poté si uvědomil, že teď tady není k ničemu, a proto řekl: „Půjdu raději pryč, aby se uklidnila. Potom přijdu,“ dodal šeptem.
Cara se na něj na okamžik obrátila a přikývla. Vzápětí se hned vrátila pohledem k Seleně, neboť sebou opět začala zmítat, ještě víc než předtím.
Celou dobu poté, co muž odešel a ona znovu musela dívku uklidňovat, usilovně přemýšlela, jak se z téhle neúnosné situace dostat. Probírala opět všechny možnosti a způsoby, až nakonec po dlouhém váhání, přemítání, odmítání a opětovném uvažování došla k závěru, že nyní existuje pouze jediná možnost, jak se z hradu dostat.
Při tom pomyšlení jí přeběhl mráz po zádech, ruce se jí zatřásly stejně, jako se jí zadrhnul dech a sevřela hruď.
Jak si svůj nápad znovu v mysli rozebírala, uvědomila si, že pokud se tímto směrem vydá, už nebude moci couvnout. Pokud udělá ten jediný krok, nikdy ho už nevezme zpátky. A nejhorší, co na tom bylo, bylo vědomí, že neměla ani nejmenší představu, zda to vyjde. A pokud by to nevyšlo, a ona musela vymyslet nový plán, bylo jí jasné, že tehdy už to bude sebevražda. Tu by možná dokázala riskovat, jenže v sázce by nebyl jen její život – také život Sarah a Seleny.
Cara zdvihla pravou ruku a přikryla si jí ústa, zatímco druhou dál hladila dívku po vlasech. Držela si dlaň na rtech, jakoby sama sobě bránila tu myšlenku vyslovit nahlas anebo vykřiknout děsem.
Další hodinu strávila podrobným uvažováním a přemýšlením. Už na začátku ovšem věděla, že to je zbytečné. Nebyla jiná možnost – bylo to buď všechno anebo nic.
Jak prosté – pomyslela si ironicky.
Dál sledovala Seleninu tvář a neskutečně se jí ulevilo, když po další půlhodině spatřila, jak se její hlava pohnula na stranu a ona usnula.
„Cože? Jak to myslíš, že jsi změnila plán?! A tou skvělou náhodou máš na mysli co? Že vyvázneme živí?!“ štěknul Jeremy na Evelyn, ale tak aby ho nebylo slyšet ve vedlejší místnosti.
Oba byli v prádelně a díky tmě, která tam panovala, žena nemohla vidět jeho zuřivě zaťaté pěsti a zatnutou čelist.
Evelyn před ním stála s rukama založenýma na prsou a tvářila se naprosto neústupně, avšak klidně.
„Když na mě přestanete křičet, tak vám to vysvětlím,“ pronesla potichu.
Jeremy se nadechoval, jakoby chtěl něco odseknout, ale nakonec si to rozmyslel a mlčel.
Evelyn se pousmála: „Takže… váš plán, s tím městem byl dobrý, jenže mě napadlo, že jiný důvod pro odchod by byl daleko lepší. A to je ta skvělá náhoda, o které jsem mluvila, než jste mě přerušil,“ neodpustila si drobné rýpnutí.
Jeremy to přešel bez odezvy a netrpělivě čekal, až bude pokračovat.
„Chvíli předtím než jste přijel, přišel Brened a říkal, že potřebují, aby už někdo šel udělat pořádek na hlásku… Už chápete?“ zeptala se Evelyn s mírným úsměvem.
Jeremy na pár vteřin zkameněl.
„Ty myslíš, že by…“ vydechnul a opřel se o polici s prádlem.
„Přesně to myslím,“ přikývla Evelyn.
Muž si všechno pár minut pečlivě promýšlel. Nejprve se na ženu rozčílil proto, že se bál, že jeho pečlivě připravený a bezpočtukrát promyšlený plán selže jen kvůli tomu, že ona si provede nějakou změnu, která sice na první pohled může vypadat dobře, ovšem na ten druhý už ne.
Jenže čím déle o Evelynině nápadu uvažoval, tím silnější měl pocit, že má pravdu a ta drobná změna bude dobrá. Ba co víc, poskytne jim větší šanci na úspěch.
Žena ho klidně pozorovala a čekala, až si vše urovná v hlavě. Nikdy by nebyla do jeho plánu zasáhla, kdyby si nebyla naprosto jistá, že jim to jedině prospěje. A tak klidně čekala, až muž uzná, že má pravdu.
To se nakonec opravdu stalo, neboť Jeremy vydechnul a řekl: „Evelyn… promiň, že jsem na tebe vyjel. Bál jsem se, že je všechna ta práce k ničemu. Ale není. Máš pravdu… tohle je… mnohem – mnohem lepší. A nemusíme jet už odpoledne.“
„Právě, taky jsem si říkala, že tma může být dobrý spojenec,“ přikývla Evelyn a ulevilo se jí, že to Jeremy vzal rozumně.
„Už jsi Brenedovi řekla, kdo pojede?“ zeptal se Jeremy a odstoupil od police.
„Ano, šla jsem za ním a řekla, že pojedu já a Selena,“ odvětila.
„Skvělé,“ usmál se Jeremy. „Nenamítal něco?“
„Ne,“ zavrtěla hlavou Evelyn. „Navíc to, že ji chtěli zneuctít, nám přišlo nečekaně vhod.“
„Jak to myslíš?“ zeptal se nechápavě.
„Řekla jsem mu, že jí prospěje, když po tomhle na chvíli změní prostředí,“ řekla. „Všechno zlé je pro něco dobré. Tohle je jasný důkaz,“ dodala.
Jeremy se smutně zasmál, ale nakonec se jeho tváři vyjasnila.
„Víš, Evelyn, byl by z tebe skvělý taktik,“ řekl a na okamžik jí stiskl paži, než vyšel ven.
Žena se sama pro sebe usmála a pak vyšla z prádelny také.
Cara u Seleny seděla bez pohybu a v mysli se jí neustále honily myšlenky, které jí předkládaly znovu všechny možnosti, které viděla i přesto, že se pevně rozhodla pro tu jedinou. Možná ve skrytu duše stále doufala, že přijde na něco jiného.
V pokoji byla už tma a tak Cara vstala, aby rozdělala oheň. Po pár minutách se jí to povedlo, a jakmile se místností rozezněl zvuk praskajícího dřeva, nepůsobila na ni již temnota tolik tíživě.
Dívka si oprášila ruce a sotva se poté téměř neslyšně otevřely dveře a ona uviděla Jereymho, věděla, že nic lepšího nevymyslí.
Postavila se a na okamžik na něj pohlédla.
Jeremy jí pohled oplatil a nejistě trhnul hlavou k Seleně. Dívka k ní přešla a byla ráda, že spí.
„Sarah je v pořádku,“ promluvil muž. „Byl jsem za ní ještě jednou. Řekl jsem jí, že se o Selenu postaráš,“ vysvětlil.
Cara se k němu otočila a vděčně přikývla: „Děkuju.“
Poté se zhluboka nadechla a snažila se najít vhodný způsob, jak začít. Muž se na ni nejistě zadíval, jelikož mu i v přítmí, které mírnilo jen světlo plápolajícího ohně, připadala velmi bledá.
Cara se nadechla ještě jednou a postoupila o krok blíž k němu, aby nevzbudila Selenu.
„Jeremy… já vím, že jsi mi chtěl něco říct,“ začala pomalu, „ale… je tady něco, co ti musím říct první já.“
Muž se narovnal a upřeně se na Caru zadíval. V hlavě se mu mihlo pár věcí, které jej napadly, že by mohla dívka chtít řešit a pevně doufal, že se ve většině z nich plete.
Nakonec přetnul nit myšlenek a pomalu řekl: „Dobře.“
Cara otevřela ústa, aby začala a sklopila oči k zemi, jelikož s pohledem upřeným na něj začít nedokázala.
„Kdyby mi někdo řekl, že budu chtít vyslovit to, co… nyní chci, tak bych mu nevěřila a řekla bych, že se musel zbláznit, ale… už nemůžu jinak. Nemám čas,“ řekla, zdvihla hlavu a zadívala se na muže.
„Od prvního dne tady… jsem měla v plánu utéct,“ řekla pevně.
„Když jsem tady se Sarah byla druhou noc, slíbila jsem jí, že ji zase dostanu domů. K jejím rodičům. Slíbila jsem jí… že nás všechny odtud dostanu.“
Jeremy znehybněl a jen se na dívku díval.
„Byla jsem ochotná pro to udělat všechno… a… a pořád jsem,“ přikývla a čelist se jí poprvé zatřásla. „Chtěla jsem… snažila jsem se najít cestu odtud, jenže,“ najednou se zasmála a přejela si prsty po čele, „pokaždé jsem byla buď zraněná anebo… anebo ses tam objevil ty.“
Znovu se zhluboka nadechla a v očích se jí objevilo zoufalství.
„Já vím, že nemám právo po tobě něco žádat, protože… protože nebýt tebe, tak bych byla už několikrát mrtvá. A… já… já… já ti… děkuji ti za všechno, co jsi pro mě udělal. Za všechno, opravdu. Myslím to naprosto vážně,“ dodala a několikrát přikývla hlavou, aby tomu dala důraz.
Jeremy na sobě nedal znát žádnou emoci, ani se nepohnul a jen dál mlčky poslouchal a díval se.
„Ale přesto... přese všechno, tě o něco chci požádat,“ řekla Cara a udělala k němu další krok.
„Chci tě poprosit, abys odtud odvedl Sarah a Selenu,“ při vyslovení jejich jmen se jí zatřásl hlas a ruce. Cara je však vzápětí zatnula do pěstí a dál upírala pohled na Jeremyho.
„Chtěla bych, abys je… odvedl domů, do našeho města… nebo aspoň blízko k němu, aby tam mohly bezpečně dojít. Prosím… odveď je pryč. Já… já tady zůstanu a slibuji ti, že se nepokusím utéct. Pokud je odvedeš z hradu a ony se dostanou v pořádku domů… nepokusím se utéct… Jen… jen je… jen je prosím, prosím odveď pryč,“ dořekla a rty se jí zatřásly.
Pohledem byla přikovaná k Jeremyho očím a svýma jej přímo prosila, aby ji vyslyšel.
V mužově výrazu se teď po dlouhé době objevilo naprosté překvapení a nechápavost. Když si pak uvědomil, že dívka čeká, co na to řekne a viděl, jak se na něj dívá, trhnul hlavou do boku a zadíval se z okna.
Cítil v hrudi ostrou bolest a současně s tím také zvrácenou touhu dívčino přání vyslyšet.
Cara úzkostně sledovala každý jeho pohyb, a když viděla, jak váhá, šeptla: „Prosím tě… Prosím.“
S bušícím srdcem čekala, co řekne a doufala, že soucit s holčičkou jeho srdce obměkčí.
Když se muž otočil a pohlédl na ni, zadržela dech a stiskla čelist, aby se jí už netřásla.
„Ne, Caro,“ řekl Jeremy prostě a v očích se mu usadila jen bolest.
Dívka pomalu vydechla a ústa se jí roztáhla do nevěřícného úsměvu. Víčka se jí zachvěla, jakoby přemáhala pláč.
„Ne?“ zopakovala a probodávala jej očima. „Ne?“ řekla znovu.
Zhluboka vydechla a odvrátila se od něj. Přešla ke dveřím a poté zpátky, aby se uklidnila.
Jeremy její počínání klidně sledoval, ačkoli se mu chtělo do něčeho praštit a vykřiknout bolestí.
„Ne?… Jak… co… “ Cara nevěděla, co by měla říct.
Zlost, nechápavost a bolest z jeho odmítnutí procházely jejím tělem jako bouře.
„Copak tobě to nedochází?“ křikla na něj nakonec šeptem, aby neprobudila Selenu a namířila na ni rukou. „Ona to už dlouho nevydrží! Viděl jsi, jak reagovala na tebe a to ses jí ani nedotknul. Pokud bude muset jít dolů mezi ta zvířata, co jí to… tak… buď ji to zabije anebo se už doopravdy zblázní. Nemá k tomu daleko! A to dítě…“
Cara se zhluboka nadechla a snažila se zaplašit slzy, které se jí draly do očí, sotva si vzpomněla, jakou důvěru v jeho dobrotu holčička měla.
„Sarah tě má ráda, věří ti! Už tolikrát se mě snažila přesvědčit, že jsi hodný. Skoro to vypadalo, že se za tebe přimlouvá! A ty… chceš zklamat její důvěru? Copak s ní nemáš ani trochu soucitu? Je to dítě a i když je silnější, než bych se kdy odvažovala doufat, tak tohle… ona sem nepatří. Nemá vidět tohle! Má mít starosti jen o to, jestli bude venku hezky a jaké šaty dá své panence. Ne se bát o život svůj nebo ostatních!“
Jeremy sledoval její naprosto oprávněné rozčilení a věděl, že by k němu nemuselo vůbec dojít, kdyby nebyl takový zbabělec a sobec. Jenže si nemohl pomoct. Stále zvažoval to, co chtěl a co věděl, že je správné a co musí udělat. Věděl, že jakmile vysloví to, co měl v plánu, všechno se změní a on už nebude moci couvnout.
Kdyby to šlo jinak… zatoužil už snad po tisící.
Bylo mu ovšem jasné, že jinak to nejde. A proto nakonec, sotva spatřil, že se dívka znovu nadechuje, aby pokračovala v zoufalé snaze jej přesvědčit, aby její prosbě vyhověl, přistoupil těsně k ní a dlaněmi pevně sevřel její paže.
„Caro,“ oslovil ji důrazně, aby ji zastavil dřív, než začne znovu mluvit.
Dívka se na něj zadívala skelnýma očima plnýma bolesti a lítosti a zhluboka dýchala, aby se zklidnila a nerozplakala se.
„Neudělám to, co chceš,“ řekl a zhluboka se nadechnul. „Nedostanu ven jen Sarah a Selenu… Půjdete všechny. Odvedu vás pryč všechny.“
Sotva to vyslovil, ucítil, jak se ho zmocnila silná bolest. Současně s tím však také vnímal, že svědomí mu jí trochu ubralo, protože mu říkalo, že dělá správnou věc. Byla to správná věc.
„Co… cože?“ vydechla dívka nechápavě a přelétala očima po jeho tváři.
„Zavedu tebe, Selenu i Sáru zpátky k vašemu městu... Nemůžu už čekat, ne po tom všem… co se stalo,“ dodal, ale poslední větu říkal spíš sám pro sebe.
Cara na něj vytřeštila oči a ústa se jí v šoku pootevřela.
Jeremy si jejího překvapení sotva všimnul, jelikož ho ovládalo soustředění.
Přiblížil se k dívce ještě víc a silněji sevřel její paže: „Řeknu ti všechno, co musíš vědět. Všechno. A dostanu vás ven za každou cenu, to ti přísahám. Ale předtím… mi… musíš mi něco slíbit,“ řekl a propaloval ji pohledem.
Cena odvahy - XXII. kapitola
Copyright © 2012 Anne Leyyd