„Fantazie je důležitější než informace.“ A.E.

21. kapitola - Přes zábrany

 

 

 

 

Cara popadla Marcuse za rameno, zuřivě s ním trhla a obrátila jej k sobě.

„Ty bastarde!“ zařvala na něj a jednou rukou ho popadla pod krkem, zatímco druhou ho vší silou škrábla přes obličej.

„Jak se opovažuješ?!“ zaječela nepříčetně a vrazila mu zaťatou pěstí přes čelist.

Byla příliš rozzuřená, takže ani nepostřehla, že se muž nebrání. Nemohla ani vidět to, že do jeho dlaně vklouzla z rukávu pečlivě uložená dýka. Bolest zajizvených ran, kterým její prudké pohyby začaly poškozovat ochranné krusty, nevnímala. Nebrala na vědomí ani bolest kloubů v ramenou a zápěstích. Zuřivost jí zcela zatemnila uvažování. Přála si Marcuse zranit, ublížit mu jak nejvíc dokáže a myšlenka tenká jako nitka v její hlavě dokonce zatoužila po jeho smrti – nejen za dnešek nýbrž za všechno, co jí kdy udělal.

Znovu se mocně napřáhla a vrazila mu novou ránu. Tentokrát se trefila do jeho nosu, takže mu z něj začala téct krev. Pak vykopla kolenem vzhůru přímo do jeho břicha, načež Marcus mírně zaúpěl a vydechl. Narovnal se však a nechal si dát od dívky další ránu pěstí.

To, co se nyní odehrálo, se seběhlo během pár sekund, stejně jako to, co se stalo dál.

Marcus náhle volnou rukou popadnul Caru za krk a odrazil ji od sebe, zatímco se druhou rukou, v níž dýku držel, rozmáchnul. Jeho cílem bylo zasáhnout dívčino hrdlo.

Dívka byla tak rozběsněná, že to nepostřehla a už se k muži vrhala zpátky. V ten moment k nim však už doběhnul Jeremy. Popadnul dívku za ramena a odtáhnul ji od Marcuse dál. Jeho rána však nevyšla na prázdno. Díky tomu, že Jeremy Caru stáhnul dozadu, dýka nezajela do jejího hrdla, zato se zanořila do masa u její levé klíční kosti a způsobila jí tam podlouhlou ránu téměř až pod druhou klíční kost, z níž začala vytékat krev.

Cara si toho ovšem sotva všimla. Jeremy ji pevně přirazil ke své hrudi, avšak ona se od něj snažila všemožně dostat.

„Nech mě! Pusť mě! Nech mě být!“ křičela na něj a pokoušela se Marcuse aspoň kopnout, když už na něj nedosáhla jinak.

Poté, co Marcus spatřil, že hrdlo nezasáhl, rozzuřil se a chtěl se k dívce s dýkou vrhnout znovu. Jeremy jen vytřeštil oči, jelikož mu v tom nemohl zabránit, držíc Caru vší silou kolem ramen a pasu, aby nevyšla smrti přímo vstříc. Navíc měl co dělat, aby sám udržel rovnováhu, jelikož se Cara zapřela do jeho hrudi a nohama vykopla do vzduchu, aby se z jeho sevření osvobodila.

Zcela nečekaně se však k Marcusovi vrhnul Robert a trhnul jeho paží zpátky.

Marcus se rozzuřeně obrátil a zařval: „Co to, k čertu, děláš!?“

Robert měl vytřeštěné oči nevěřícností: „Zbláznil ses? Proč ji chceš zabít?“

Marcusovy oči dostaly šílený odlesk, sotva vyštěkl: „A proč ne?“

Jeremy na něj zděšeně zíral a dál se snažil udržet vzpouzející se Caru u sebe.

Po těchto slovech zavládlo v síni téměř hrobové ticho, narušené pouze dívčiným zrychleným dechem a pokusy se od Jeremyho dostat. Muži, kteří se ještě před chvíli pobaveně smáli, se nyní po sobě dívali s nejistými, nechápavými pohledy.

Cara se mezitím dál snažila z Jeremyho paží dostat, ovšem proti jeho pevnému, téměř ocelovému, sevření, nezmohla nic a tak po několika dlouhých vteřinách povolila a jen Marcuse probodávala očima naplněnýma divokostí a nenávistí. Zatínala při tom prsty do mužovy paže tak silně, jakoby se chtěla prodrat masem ke kosti.

Nemohla tudíž vidět dlouho trvající pohled mezi Marcusem a Jeremym. Hleděli na sebe a výrazy v jejich tvářích se střídaly tak, jakoby spolu mluvili i přesto, že ani jeden z nich nevydal hlásku.

„Dobře víš, že ti to nedovolím,“ pronesl Jeremy potichu, ovšem i přesto jeho hlas protnul zdánlivý klid v síni.

Marcus se nenávistně ušklíbnul: „A ty zase víš, že se nebudu ptát!“

Potom pohled stočil k dívce, přejel po ní očima a vyzývavě vysunul čelist.

„Ještě si užij života, ty děvko… dokud ho máš,“ syknul a plivnul před ni na zem. Pak se obrátil a rozešel se pryč.

Ostatní muži dál nehybně stáli, jakoby čekali, jestli se na něj Jeremy nevrhne. Avšak ten měl zcela jiné starosti. Ucítil, jak se Cara podivně začala chvět a vzápětí si uvědomil, že má předloktí smáčené její krví. Jednou rukou ji proto pustil a zatlačil svým tělem proti jejímu, aby ji přiměl k pohybu.

„Pojď,“ zašeptal jí k uchu a obrátil se ke schodišti.

Cařin odpor náhle zmizel a nechala se mužem směrovat dál, ke schodům a poté po chodbě až k jeho pokoji.

Muž z ní nespouštěl paži ani pak, co se za nimi zavřely dveře místnosti. Odvedl Caru na postel, kde ji posadil, na okamžik jí poté sevřel paži a pohledem přitom zkoumal ránu, z níž jí vytékala krev. Ačkoli na sobě měla hnědé šaty a černou šněrovačku, neuniklo mu, že oděv je po okrajích nasáklý krví.

Odvrátil se od ní a rychlými kroky přešel k truhlici, ze které vytáhl několik kusů nastříhaných prostěradel a vrátil se zpátky k dívce.

Už se k ní chtěl posadit, aby ji začal ošetřovat, náhle se ovšem zarazil.

Cara totiž na lůžku seděla jako v křeči – tělo nehnutě napjaté, kromě dlaní, jež se jí třásly. Její oči těkaly po podlaze před ní a rty se jí chvěly.

Jeremy položil kusy obvazů na postel a velice pomalu si před Caru dřepnul.

Čelo se mu stáhlo nejistotou, ale po chvíli vztáhl ruce k dívčiným a lehce je sevřel ve svých dlaních.

„Caro… jsi v pořádku?“ zeptal se potichu.

Cara k němu okamžitě střelila očima a roztřeseně několikrát přikývla.

„Já… jsem. Jsem… v pořádku,“ přikývla opět.

Jeremymu ovšem neuniklo, jak se jí třese čelist. Vzápětí ucítil, že se Cařiny ruce zaťaly do pěstí a její oči dostávaly skelný nádech.

Náhle trhla hlavou vzhůru, nadechla se a rychle mrkala. Po chvilce stočila pohled k muži a vyhrkla: „Nic mi není, opravdu.“

Opět několikrát přikývla hlavou, jenže poté se její čelo začalo bolestně stahovat a čelist se jí roztřásla více než předtím. Zhluboka se nadechla a dál se snažila mrkáním zaplašit slzy. Jeremy pustil její ruce a začal pomalu vstávat.

„Jsem… jsem… je mi dobře,“ dokázala Cara ještě říct.

„Já vím,“ řekl Jeremy potichu s bolestí v hlase.

Sedl si vedle ní a jednou paží ji objal kolem ramen.

Nato sebou Cara trhla a rychle mu pohlédla do tváře. „Nic mi není,“ řekla znovu a snažila se, aby to znělo přesvědčivě.

Jenže sotva se zadívala do Jeremyho klidné tváře, v které si mohla víc než dobře přečíst, že jí to neuvěřil, její tělo se roztřáslo a z očí jí skanuly první slzy. Jeremy už zvedal ruku, aby jí je setřel, ovšem Cara trhla hlavou na druhou stranu a setřela si je sama.

„To je… dobré… já jen…“ začala, avšak pláč ji začínal přemáhat a tak si dlaň pravé ruky pevně přitiskla na ústa, aby tak zmírnila vzlyky, které už nedovedla zastavit.

Jeremy cítil, že se celá chvěje jako list zmítaný v bouři, a proto objetí kolem jejích ramen zesílil. Poznal, že se Cara snažila z jeho sevření opět dostat, ale znovu jí to nedovolil. Vztáhl k ní pak i druhou paži a téměř hrubě, protože se dál bránila, ji otočil a přitiskl na svou hruď.

Cara měla dlaně zaťaté do pěstí a nyní přimknuté k Jeremyho ramenům, jak se od něj chtěla odstrčit. Jenže po chvíli marného snažení už na to neměla sílu. A tak v momentu, kdy už bez snahy pláč zadržet, vydechla, rozevřela dlaně a zcela přirozeně se k muži přitiskla, pažemi ho silně objímajíc kolem zad, prsty křečovitě svírajíc jeho košili.

Už se nesnažila slzy zadržet, dala jim volný průchod. Nesnažila se už skrýt jediný záchvěv strachu, zoufalství, bolesti ani zlosti, který v sobě právě cítila. I kdyby chtěla – nedokázala by přestat. Z pootevřených očí se jí koulely slzy jedna za druhou, a jen velmi okrajově vnímala to, že jí Jeremy pomalu a zlehka přejíždí jednou rukou po zádech, zatímco druhou ji k sobě tiskne.

Pokoj, v němž byli, pro ni náhle zmizel. Před očima se jí míhaly všechny vzpomínky, které se snažila nevnímat, nebo k sobě aspoň nepustit tak, aby mohly ublížit a zasáhnout ji. Jenže čím déle se je snažila odehnat, s tím větší silou na ni právě nyní doléhaly.

Viděla všechno tak živě, jakoby se to stalo dnes. Viděla matčin obličej stažený starostí o ni, slyšela její hlas, její výkřik, lapání po dechu i to tíživé hrobové ticho, které se poté všude rozhostilo. Následně se jí vybavily vzpomínky na to, když přišla o dalšího člověka, který pro ni znamenal mnoho, a který ani nebyl sto se s ní rozloučit. Poté ji mysl zavedla o několik let dál - do doby před téměř dvěma týdny. Rozpomínala se, jak se vší silou bránila a bojovala za Lily, za sebe i za své město, a jak to všechno bylo k ničemu.

Vybavila si Marcusův obličej v síni tu první noc. Všechnu potupu i strach, který cítila. Zápolení s Jeremym i všechny nezodpovězené otázky, u nichž ji neznalost odpovědí přímo mučila. Pamatovala si na vyděšenou Sarah, na Marcusův příjezd, na rány, které jí dával, na svištění biče, na Melisin smích a Gilův potěšený výraz. Na to, když jí nikdo nepomohl, když si přála vidět Jeremyho tvář a na tu matnou vzpomínku, jak se nad ní skláněl. Tehdy v tu chvíli jí bylo jedno, jestli umře, byla jen ráda, že ho vidí.

A to, že ji teď objímal a jen mlčel – to pro ni znamenalo mnoho. Mnohem víc, než by kdy myslela, že znamenat bude. Naprosto ji jeho starost a péče o ni celé ty dny nyní dojaly a to byl další důvod, proč jí slzy z očí nepřestávaly kanout.

Nechápala, že ji tak zranilo to, co Marcus řekl. Netušila, že je ještě možné, aby tak bolestivě vnímala to, co se stalo tak dávno. Jenže vzhledem k tomu, že pláč a zoufalství ze všeho, co se stalo, potlačovala, nemohla se tudíž divit, že pak bude stačit málo a hráz se prolomí. Měla pocit, že mužova slova zajela přímo do zacelených ran v její duši a ještě víc ji ranilo vědomí, že se zachovala přesně tak, jak Marcus chtěl. Chtěl ji pokořit, zranit a ublížit jí. Chtěl ji vyprovokovat, aby měl záminku ji zabít. A přesně to se mu povedlo. Našel její slabé místo a udeřil do něj vší silou. A nebýt Jeremyho… jeho plán by vyšel bez chyby.

Na okamžik se dostala ze svého bloudění ve vzpomínkách a pocitech duševní bolesti a dokázala vnímat jeho – toho, který teď tady seděl, tiskl ji k sobě a snažil se jí poskytnout možnost ze sebe všechno to, čemu nedovolovala se projevit, co nechtěla, aby nikdo viděl, dostat.

Cara nevěděla, jak je to možné, byla si však naprosto neochvějně jistá, že by na celém světě nenašla člověka, který by ji v tuto chvíli rozuměl více, než nyní Jeremy. Na druhou stranu si ale pomalu uvědomila, že tak dokonale jí rozumět nemůže, protože nezná důvod její zlosti ani pláče…

Neměla nejmenší tušení, jak dlouho mu vzlykala na rameni a otřásala se pláčem i dalšími záchvěvy zuřivosti a zoufalství, ani jak dlouho mu křečovitě svírala košili a zarývala tak prsty do jeho zad. Nakonec se však od něj začala odklánět.

„Promiň… moc se… omlouvám,“ dostala ze sebe mezi utichajícími vzlyky, otírajíc si dlaněmi oči. Popotáhla a rychle se rozhlížela po něčem, do čeho by se mohla vysmrkat.

„Tady,“ řekl Jeremy a odtrhl kus z látky na obvaz.

Cara si ho od něj vděčně vzala.

„Promiň,“ řekla poté znovu.

Doufala, že pláč už odezněl – marně. Ač se snažila zabránit mu v tom sebevíc, přece se znovu vrátil.

Opřela se lokty o kolena a hlavu sklonila dolů. Tiše vzlykala a z očí se jí koulely další slzy. Byla ráda, že si ji Jeremy znovu nepřitáhl do náruče, jelikož cítila, že by ji to rozplakalo ještě víc. Po chvilce však ucítila na temeni jeho dlaň, která jí několikrát lehce přejela po vlasech, utěšujíc ji tak jako malé dítě.

Jeremy posléze ruku stáhl zpátky a dál vedle dívky tiše seděl. V pohledu se mu zuřivost střídala s lítostí a bolestí. Zuřivost vůči Marcusovi, lítost a bolest za tu Cařinu.

Dívka si nyní nebyla jistá, proč vlastně ještě pořád pláče. Sotva ovšem doufala, že už se vylily všechny nastřádané zásoby slz snad za celý rok, vzpomněla si na něco, co ji přesvědčilo o tom, že slaných kapek má stále dostatek.

Nakonec, téměř po půl hodině, zhluboka vydechla a zdvihla hlavu. Kousek ji natočila k Jeremymu a překvapilo ji, že je stále vedle ní. Seděl tak potichu a nehybně, že na jeho přítomnost téměř zapomněla. Avšak to, že tam stále byl, jí dodalo zvláštní a nečekaný pocit útěchy. I přesto ovšem cítila potřebu se mu omluvit.

„Chovám se…“ odkašlala si, jelikož ji zradil hlas, „jako… dítě. Promiň, že jsi to musel vidět.“

Jeremy se mírně pousmál, vyhoupnul nohy nahoru a opřel se zády o sloupek postele.

„Nemusíš se omlouvat, protože se nechováš jako dítě,“ nesouhlasil. „Jsi ta nejsilnější žena, jakou jsem kdy poznal a popravdě… nechápu, že… že jsi…“ zaváhal, neboť si nebyl jistý, jak by to měl pojmenovat - že vybuchla, rozplakala se, zhroutila?

„No… že jsi na sobě dala něco znát až teď,“ dokončil nakonec větu.

Cara na to nic neřekla, jen opět zhluboka vydechla. Pak vytáhla na lůžko nohy i ona, pokrčila je v kolenou a opřela se o čelo postele. Zavřela oči a snažila se nemyslet na nic.

Muž si mezitím prohlédnul ránu na její hrudi. Byl rád, že nebyla moc hluboká a nevytékala z ní už krev. Jen na několika místech se ještě třpytily čerstvé krůpěje. Pohlédl na svou hruď a spatřil na košili podlouhlou skvrnu od krve. Došlo mu, že to pevné objetí mělo na zástavu krvácení daleko lepší vliv, než jen přiložení nějakého obvazu.

Nebyl si jistý, co by teď měl udělat. Zda něco říct nebo ještě mlčet. Jak si však celou předešlou situaci začal v hlavě probírat znovu, došlo mu, že jediný možný důvod dívčina výbuchu bylo to, že Marcus se svými slovy dotknul jejího citlivého místa. Něčeho, na čem jí záleželo, něčeho, co znala – nebo spíš někoho, koho znala.

Několik minut pozoroval její nehybnou tvář a dokonce ho napadlo, zda neusnula, jelikož seděla opravdu bez jediného pohybu, ať už těla nebo obličeje.

Cara však poté otevřela oči a upřela je na své ruce položené v klíně. Spíš cítila, než viděla, že se na ni Jeremy dívá a chtěla se jeho pohledu vyhnout. Bála se totiž, že kdyby do jeho očí, v nichž se odrážela taková lítost a soucit, znovu pohlédla, začala by plakat nanovo.

Jeremy se sebou ještě chvíli sváděl boj, než si uvědomil, že hůř na tom už dívka být nemůže a při nejhorším neodpoví nebo jej třeba uhodí. A to byl ochotný riskovat.

Nadechnul se tedy a pomalu řekl: „Já… tedy… neslyšel jsem všechno a… pokud mi nebudeš chtít odpovědět, tak to pochopím.“

Odmlčel se a sledoval Cařinu reakci. Dívka dál upírala pohled na své ruce, téměř jakoby nic nevnímala.

„To, co… Marcus řekl – tu poslední část - to řekl o někom, koho… koho znáš?“

Cara k němu po chvilce zdvihla pohled a smutně se na něj pousmála: „Hádám, že… je jedině spravedlivé, když jsi mi řekl svůj příběh, abych ti ho na oplátku řekla já.“

„Ne, tak jsem to nemyslel,“ vyhrknul chvatně Jeremy.

Představu, že by nyní jejich vztah, sotva měl pocit, že je téměř na přátelské úrovni, měl být zničen jeho zvědavostí, nechtěl riskovat ani omylem.

Cara mírně zdvihla obočí.

Jeremy trhnul hlavou do strany a na okamžik zavřel oči: „Dobře. Upřímně – zajímalo by mě to opravdu hodně, ale… jestli o tom nechceš mluvit… se mnou, tak nemusíš. Ne proto, že jsem ti, řekl o tom… Neřekl jsem ti to proto, abych tě mohl… vydírat nebo nutit k něčemu na oplátku… Řekl jsem to, protože jsem to… tobě chtěl říct.“

Cara nevěděla proč, ale měla pocit, že uhnul očima moc rychle, skoro jakoby něco skrýval. Nechtěla se tím teď ovšem zabývat, a proto na jeho odpověď pouze mírně přikývla.

„Myslím, že víš, že bych se k ničemu nutit nedala,“ řekla a mírně se pousmála. „Možná… ti to taky chci říct,“ dodala zamyšleně spíš sama pro sebe.

Byla to pravda. Měla totiž pocit, že by mu měla svůj výbuch zlosti objasnit a navíc dnešek chtěla uzavřít a mít přitom v mysli i duši klid. A dalším důvodem bylo to, že chtěla Jeremymu jeho upřímnost a důvěru oplatit. Vzpomněla si navíc, že mu tehdy slíbila odpovědět na otázku, kdo ji naučil bojovat a přála si ten slib dodržet. Doufala jen, že dokáže všechno říct bez toho, aby se znovu rozplakala.

Jeremy na lůžku ztuhnul překvapením, protože si nedělal velké naděje, že by mu dívka odpověděla.

„Každopádně jsi měl pravdu,“ řekla Cara a pohlédla na něj. „Řekl to o někom, koho znám. O někom, koho znám víc než dobře.“

Potom stočila pohled ke svým rukám a dodala: „Mluvil o mé rodině.“

Jeremy zmateně stáhnul obočí: „O tvé rodině?“ zeptal se.

Cara přikývla.

Muž vzápětí zamyšleně pokračoval: „Ale… jak by se Marcus mohl dozvědět právě o tvé rodině? Nebyli jsme ve vašem městě tak dlouho, abychom si mohli poslechnout různé povídačky. Ani jsme se o to nestarali.“

Cara pokrčila rameny: „Myslím, že on vždycky ví, jak dosáhnout svého. A… v každém městě se pokaždé najde pár takových, kteří s chutí dobarví osudy ostatních tak, aby se poslouchaly ještě lépe.“

Jeremy pomalu přikývl, ale umínil si, že tomu přijde na kloub.

„Když byla moje matka mladá… asi tak jako já,“ začala Cara pomalu, „tak ona… já… měly jsme… “ zarazila se, neboť náhle nevěděla, jak začít a co říct.

Nebylo pro ni lehké o matce mluvit. Vyvolávalo to v ní příliš mnoho otázek a bolesti. Na okamžik se odmlčela a znovu zavřela oči.

Jeremy v tichu a bez pohybu čekal, až si urovná myšlenky v hlavě. Všiml si, že světla v pokoji podstatně ubylo, neboť se přiblížil večer.

Jakmile Cara oči po chvíli otevřela, věděla, co by chtěla říct.

„Moje matka byla… vždycky byla hrdá, svá, velmi krásná, nespoutaná a plná života a radosti… naděje, světla. V té hrdosti a radosti a asi i… nespoutanosti jsme si podobné. Ráda druhým dokazovala, že zvládne to, co muži a že je k životu nepotřebuje. Dokázala bojovat s dýkami a jezdit na koni mnohem lépe, než mnozí muži v našem městě. Nikdy si od nikoho nenechala poroučet, prosazovala si svou… Její rodiče to s ní neměli jednoduché… A to byly důvody, proč se do ní můj otec zamiloval. Můj otec je… obchodník… Když jsem byla malá, tak mi říkával, že se do ní zamiloval proto, že si ji musel umět najít, dohnat ji a vybojovat. Nebyla totiž ten typ dívky, která zůstane stát na místě tam, kde ji někdo postaví. Třeba… když spolu mluvili, tak mého otce někdo vyrušil, protože s ním potřeboval probrat něco, co se týkalo obchodu. A sotva se otec jen na chvíli otočil, byla moje matka pryč.“

Caře se při té vzpomínce na tváři objevil úsměv a do tváře se jí vehnala červeň sotva si všimla, že se na ni Jeremy při poslední větě usmál.

Stočila proto pohled jinam a pokračovala: „Můj otec to ale jen tak nevzdal, nedal se tak snadno odradit a tím si mou matku získal. Vzali se a začali bydlet v jednom z domků za městem… Matka byla… ona… cítila potřebu druhým pomáhat a bylo jí jedno, co ten člověk udělal, jaký byl. Říkávala, že není na zemi člověk, kterého by Bůh nemiloval, a proto by každému měla být nabídnuta pomocná ruka. Takže, když… potřebovala nějaká žena třeba pomoci s porodem a byla… no… nebyla vdaná, tak moje matka jí pomohla. Nebo když byla některá z nich zraněná, zbitá… Ostatní to nechápali, vytýkali jí to, jenže ona si pokaždé prosadila svou. A proto jí… někteří začali říkat, že je coura jako ty, kterým pomáhala. Už je nezajímalo, že mnoho těch žen třeba zneuctili nebo je k tomu přinutili jinak.“

Jeremy zaťal čelist a snažil se potlačit ostny viny, zadírající se mu při těch slovech do hrudi.

„Otec se jí to nejdřív snažil vymluvit, jenže moje matka uměla být velmi přesvědčivá. A tak nakonec když viděl ty děti a ženy, které by bez pomoci mé matky nežily, uznal, že má pravdu, že nedělá nic špatného a snažil se ji v tom podporovat. Díky němu dali ostatní matce pokoj. Nepřesvědčilo je to, aspoň jí to však nedávali najevo tak otevřeně jako předtím.“

Cara si povzdechla a na chvilku se odmlčela.

„No… a nedlouho po tom jsem se narodila já. Na dětství mám… krásné vzpomínky. Těch pár let bylo nejšťastnějších v mém životě. Hlavně taky proto, že můj otec nebyl jako otcové ostatních děvčat.“

Dívka znovu pohlédla na muže a usmála se. Tentokrát to však skoro ani nevnímala a Jeremy jí úsměv neoplatil, jelikož byl pohlcen posloucháním a sledováním její tváře a zkoumáním všech záškubů obličeje, které se v něm byť jen nepatrně mihly.

„Byl rád, že se o sebe má matka umí postarat a že může jezdit na cesty za obchodem. Byl rád… že se o ni nemusí tolik bát. A když jsem začala běhat, začal mě učit jezdit na koni. Jezdil se mnou na vyjížďky a stejně tak matka. Jen co jsem trochu povyrostla, začal mě učit zacházet s mečem, lukem a dýkami. Chtěla jsem to… bavilo mě to a on mi nebránil. Říkával, že bude jedině dobře, pokud bude na světě víc takových žen jako je má matka… Učil mě všechno a já mu za to byla neskonale vděčná a byla jsem ráda, že mi to šlo. Byl na mě hrdý.“

Jeremy se nad tou větou pousmál. Pocítil k neznámému muži – Cařinu otci – zvláštní náklonost, jelikož s ním plně souhlasil. I když si na druhou stranu uvědomil, že pokud by bylo všude více takových žen jako Cara, zjevně by to neměli nikdy tak jednoduché. Musel však upřímně přiznat, že snadno získaných věcí si nevážil ani z poloviny tolik jako těch, které si vybojoval…

„A tak roky plynuly, až mi bylo deset let. Všechno bylo skvělé. Můj otec a matka byli ti… nejšťastnější lidi, jaké jsem poznala… Měli jsme krásný dům… rodiče na něm udělali spoustu práce… květiny v oknech, závěsy, nádobí, přikrývky… Všechno vonělo dřevem a trávou… Jenže to všechno bylo asi až příliš dokonalé, takže zákonitě muselo přijít něco, co…“ Cara zavrtěla hlavou a zhluboka vydechla.

„Můj otec jednou zase odjel na další ze svých cest za obchodem. Tentokrát se měl vrátit brzy - za tři dny. Když odjel, všechno bylo jako už tolikrát. Má matka pracovala, já jí chvílemi pomáhala, pak jezdila na koni a střílela z luku. Nic nenasvědčovalo něčemu, co by mělo změnit naše životy… Pak ale nastal předvečer dne, kdy se měl otec vrátit. Už se začínalo pomalu stmívat. Byly jsme s matkou nahoře v podkroví a dávaly tam schnout byliny. Chtěly jsme už sejít dolů, ale já se…“ Cara se zarazila, stiskla čelist a trhla hlavou, jakoby odháněla špatné vzpomínky.

„Já se… podívala z okna dolů a viděla jsem čtyři muže, kteří se k našemu domu potichu kradli pod korunami stromů. Nejdřív jsem si myslela, že to je někdo z města a tak jsem celá rozesmátá zavolala na matku, aby se šla podívat, že nás někdo chce překvapit.“

Cara se na okamžik hystericky zasmála sama sobě – své tehdejší naivitě a pak dál pokračovala.

„Matka se šla podívat a… ve vteřině jí došlo, co se děje. Rychle odstoupila od okna a stáhla mě sebou. Otočila mě k sobě a rychle mi řekla, že to není nikdo z města, ale lidé, kteří… kteří nás chtějí oloupit nebo i něco horšího. Řekla mi, že rychle musíme vylézt z okna na druhé straně, kde budeme moci přelézt na strom a počkat schované v jeho koruně, dokud neodejdou.“

Dívka křečovitě zaryla prsty do dlaní a uhodila hlavou o dřevěné čelo lůžka, až sebou muž škubnul, a řekla sebe-odsuzujícím hlasem: „Byla jsem tak hloupá, tak strašně… tvrdohlavá… tak… hrozně hloupá, naivní…“

Jeremy ji sledoval s tvrdě staženým obočím a napadlo jej při tom, že to, co dívka popisuje, jistě prožívalo mnoho – tak mnoho – lidí, které přišli okrást a zabít oni. Začínalo mu být zle a zakázal si na podobné věci nyní myslet.

Dívka nakonec odklonila hlavu od čela lůžka a zadívala se na své ruce.

„Místo toho, abych ji okamžitě poslechla a uháněla k oknu, tak jsem… začala jsem ji přesvědčovat, že se jim… zvládneme ubránit. Že obě přece umíme bojovat, že jim… dáme co proto, že na nás bude otec hrdý. Ona se mě snažila uklidnit, ale já byla tak vzrušená představou, že je zaženeme a že nás i náš majetek ubráníme… Neposlouchala jsem ji, nebrala ji na vědomí. Mlela jsem si svou jako hloupá husa,“ zaskřípala dívka zuby.

„Matka se mě snažila dostrkat k oknu, jenže jsem se bránila a překřikovala ji, že se… ubráníme, že ji nezklamu a budu bojovat statečně a další podobné nesmysly… Ani mi nedošlo, že křičím… a po chvíli se na schodech ozvaly jasné kroky několika párů nohou… Matka se zděšeně otočila a řekla mi, že proti čtyřem nemáme šanci a že nebude ani v nejmenším riskovat můj život… Ona mě… dostrkala k oknu, otevřela ho a poručila mi z něj vylézt… Nechtěla jsem…“ Cara znovu zavrtěla hlavou – v tom prostém pohybu muž rozeznával bolest, zlost i lítost, která v ní dosud byla.

„Nevím, co mě nakonec přesvědčilo. Možná to čiré zoufalství, které měla matka v očích nebo… já nevím. Záblesk zdravého rozumu?“ zeptala se spíš sama sebe.

„Nakonec jsem tedy… vylezla z okna po jedné silné větvi na strom. Přelezla jsem ke kmeni a viděla, jak se matka snaží vylézt za mnou. Jenomže… v tom okamžiku se ozvaly kroky těsně za dveřmi a poté se začaly otevírat… Viděla jsem matku, ani se… neotočila, jen se dívala na mě. Mírně se pousmála a dala si prst na ústa, abych byla… potichu a pak… pak… ona… Zavřela okno… na závoru. Potom se… otočila a to už dovnitř vtrhli oni... a…“

Cara se odmlčela a v jejích očích se objevil skelný pohled. Jeremymu snadno došlo, že to, co se stalo, vidí právě znovu.

„Oni ji… popadli za vlasy a něco na ni křičeli. Já jsem… po mé odvaze najednou nebylo ani vidu… Zkameněla jsem a jen sledovala, jak se matka snaží bránit. Nakonec se kolem ní shlukli jako dravci a pak jsem jen… viděla, jak se ve světle blýskla čepel nože a jak moje matka vykřikla a… Jakmile od ní ustoupili, tak jsem mohla vidět jen kousek jejího těla, několikrát sebou trhla a… a… sípala bolestí a lapala po dechu… A potom… potom… bylo už najednou… Nevydala ani sten a nepohnula se.“

Caře stekly z očí slzy, ale rychle si je setřela a opřela se hlavou o čelo postele.

Jeremy cítil potřebu se k ní přiblížit a obejmout ji, nebo ji aspoň vzít za ruku tak, jak to udělala ona, jenže měl dojem, že s vyprávěním ještě neskončila a navíc si nebyl jistý, jak by na to zareagovala. Před několika minutami se sice obejmout nechala, jenže to byla naprosto vyhrocená situace a nyní šlo o něco zcela jiného. Proto nakonec zůstal na svém místě, ruce sevřené do pěstí.

„Potom se jeden z nich vrhnul k oknu a snažil se ho otevřít. Já jsem… bála jsem se a byla jsem vyděšená, ale i tak jsem… schovala jsem se za ty nejhustší větve, a když se díval dolů, na strom a kolem domu, tak mě neviděl. Začínalo se už stmívat a taky jsem na sobě myslím měla tmavé šaty… Neviděla jsem, kdy odešli… jen jsem pak slyšela, jak se kolem našeho domu začali shlukovat lidé. Později jsem se dozvěděla, že k nám ten večer někdo z města zamířil, a když našel místnosti dole vyrabované, tak si nejprve šel obstarat posily, než se pustil do prohledání zbytku domu. Pak našli… matku. Viděla jsem je, jak stojí kolem jejího těla a… Někdo začal volat moje jméno, jenomže já byla… tak vystrašená, že jsem… jen jsem… Jenom jsem seděla dál na tom stromě a ani se nehnula. Můj otec se vrátil ještě ten večer… chtěl nás překvapit, že bude doma dřív…“ Cara s pláčem vydechla.

Rychle se ovšem vzpamatovala a utřela si obličej do rukávu.

„Volal moje jméno pořád dokola a jako jediného ho napadlo podívat se úplně nahoru, na strom. Znal mou matku a věděl, že by udělala všechno, aby nás zachránila… A našel mě tam. Vzal mě dolů a… A potom se všechno změnilo.“

Cara se znovu odmlčela a slzy jí mezitím uschly. Její pohled teď nabyl jiného druhu bolesti. Bolesti, která byla skryta hluboko uvnitř a byla stále živá.

„Otec hned po… pohřbu z našeho domu odešel. Koupil nám menší domek přímo ve městě. Říkal, že už tam dál nemohl být, že mu všechno připomínalo matku a to, co se tam událo… To, jak mě předtím podporoval v boji a lukostřelbě… jízdě na koni tak… s tím přestal. Přestal mě cvičit a zakázal mi, abych se tomu dál věnovala. Úplně se změnil. Bral všechnu vinu na sebe, že kdyby zůstal doma a nikam nejezdil, tak by… Nebo kdyby našel někoho, kdo by nám dělal něco jako stráž, tak by se podle něj nic z toho nestalo. Mě… mě neobviňoval ani omylem. I když jsem mu s pláčem usínala v náručí a pořád dokola mu říkala, že kdybych matku poslechla, tak by byla živá... My obě.“

Cara se odmlčela a chvíli pokračovala se zavřenýma očima: „Dlouho… moc dlouho… No, několik let mi trvalo, než jsem sama sobě dokázala aspoň trochu odpustit… Zásluhu na tom měl jeden… jeden muž. Když mi otec zakázal všechno to, co jsem měla ráda, tak jsem to nechápala. Nejprve jsem si myslela, že mě tím chce potrestat, ale později, jak jsem byla starší, tak mi to vysvětlil. Řekl, že s mou matkou a se mnou udělal chybu. Neměl prý nikdy dovolit, abychom se věnovaly tomu, co muži. Říkal o sobě, že je blázen, když nám to dovolil a ještě nás v tom podporoval. Ostatní prý byli mnohem moudřejší, protože dobře věděli, kam to povede. Ženě prý má do ruky patřit koště, pánev, nit a jehla, ne meč, luk ani uzda… Změnil se tak až jsem ho nepoznávala. Začal mi dokola vysvětlovat a připomínat, že pro ženu je nejdůležitější se dobře vdát. Vzít si někoho, kdo jí zabezpečí budoucnost, postará se o ni, zajistí jí ochranu. A začal… no, chtěl, abych začala vyšívat, vařit a všechny ostatní ženské práce. Na jednu stranu jsem to chápala, jenže jsem se nedokázala odpoutat od toho, co jsem milovala. A tak jsem i přes jeho zákaz dál jezdila potajmu na koni a bojovala… jenže to nebylo ono. Sám se člověk všechno naučí jen stěží.

A tehdy se úplným… zázrakem dostal do města jeden muž. Bylo mi už šestnáct a byla jsem… pořád tvrdohlavá, možná ještě víc. On mě začal učit to, co jsem chtěla umět. Byl chytrý a tak se docela rychle spřátelil s mým otcem, aby mu nepřipadalo divné, že spolu trávíme čas. A zatímco si můj otec myslel, že jsem s ním v naprostém bezpečí, že se bavíme o knihách a… o kdoví čem ještě, tak mě místo toho učil bojovat. Abychom nepřišli do řečí, tak s námi vždycky šla Katie - moje přítelkyně. Ona bojovat nechtěla, jen se na nás dívala… On mě… učil mě tak, že se mnou bojoval přímo, nešetřil mě a já mu za to byla vděčná. Pokaždé jsem sice padala do postele jako zbitá a naprosto vyčerpaná, jenže… to jsem chtěla a tak jsem se rozhodla dělat všechno, co mi řekne…“

Cara se při těchto vzpomínkách usmála, zatímco Jeremy se mírně zamračil. Pocítil zvláštní záchvěv zvědavosti, nevole a majetnického pudu, když dívčin úsměv v souvislosti s neznámým mužem viděl.

„Naučil mě všechno… co sám znal. Na… na nějakou dobu se usadil ve městě, takže jsem byla ráda, že mě bude učit déle. Byli jsme… dobří… přátelé,“ řekla Cara.

Jeremymu ovšem neuniklo (jelikož ji nyní sledoval jako ostříž, ještě pozorněji než před chvílí), že u toho slova zaváhala a přejela si prsty lehce po čele. Z toho si vyvodil, že označení ‚přátelé‘ asi nebylo odpovídající, jenže věděl, že na otázku tohoto druhu nemá ani to nejmenší právo. Proto nakonec jen stiskl čelist a nic neřekl.

„A on… dal mi Cyphyra a potom… zmizel,“ dodala dívka věcně a v očích měla zvláštní výraz, v němž se mísila lítost se zlostí.

„Otec říkal, že musel… odjet kvůli naléhavé záležitosti… No a já dál pokračovala v tom, co mě naučil… Chtěla jsem, abychom se vrátili do našeho domu, jenže… otec nechtěl. Nikomu ho neprodal ani nepronajal. Nikdy do něj už znovu nevstoupil, pokud vím. Snažila jsem se ho přesvědčit, že nám oběma by to prospělo, že by aspoň něco mohlo být jako dřív… Ale on o tom nechtěl ani slyšet… Jediné, o čem chtěl slyšet, byl možný nápadník,“ řekla znechuceně a zadívala se z okna, za kterým už se blížila noc, avšak trochu světla v pokoji ještě bylo.

Dlouhou dobu pak nepromluvila a tak Jeremy došel k závěru, že už nechce nic dodat. Zničehonic mu hlavou bleskla vzpomínka na druhý den, který dívka v jeho pokoji strávila. Okamžik váhal a zkoušel si představit všechny možnosti, jak by na jeho otázku Cara mohla zareagovat, jenže jeho zvědavost tento vnitřní rozhovor ukončila ještě předtím, než vůbec začal.

„Ten muž,“ začal Jeremy a podíval se na dívku, která k němu bleskově střelila očima. „Ten… Horatio. Toho se ti tvůj otec snažil… dohodit?“

Na dívčině tváři se mihnul náznak úlevy, protože se bála, že se bude ptát na jiného muže.

V odpověď na jeho otázku zavrtěla hlavou a řekla: „Ne, toho ne. I když… otec by byl bezpochyby rád, kdyby…“ najednou se zarazila a zamračila se.

Podezíravýma očima se na Jeremyho zadívala a zeptala se: „Jak ty můžeš vědět o Horatiovi? Odkud to jméno znáš?“

Jeremy mírně zdvihl obočí.

Cařino uvažování se bleskově zrychlilo.

„Ty jsi tehdy poslouchal…“ vydechla po pár sekundách překvapeně. „Já to věděla,“ dodala už jistěji pro sebe.

„Jak bys to mohla vědět?“ opáčil nechápavě.

Caře zacukaly koutky: „Nehýbeš se. Vůbec. Když předstíráš, že spíš. Pokud spíš doopravdy, tak se hýbeš mnohem…“ náhle se zarazila a pevně stiskla rty k sobě.

Vůbec jí nedošlo, že s tím, co řekla, prozradila něco zcela jiného - to, jak pozorně a dlouho a často jej musela sledovat.

Jeremy si toto vůbec neuvědomil, jelikož pouze přikývl.

„Neměl jsem to tehdy v plánu, jenže… nakonec mě to zaujalo,“ pokrčil rameny a mírně se pousmál, když si vzpomněl, jak Sarah Horatia popisovala.

Cara se díky tomu uklidnila, ovšem hlavu jí zase zaplnily myšlenky, které jí k uvolnění moc nepřidaly. Znovu se zadívala z okna a potichu řekla: „Otec mi nikdy nevyčítal to, co se stalo. Nikdy. Všechnu vinu bral na sebe, jenže… s tím jak se změnil tak… nechtěl o matce mluvit. Nikdy o ní potom nemluvil. Vlastně… nemluvil o ničem, o čem jsme spolu mluvili dřív, ani jsme nechodili tam, kam jsme dřív chodili stále,“ řekla a stiskla čelist.

„Víš, je to… asi hrozně hloupé si na tohle stěžovat, nebo se o tom jen zmiňovat a chápu, že ti to tak musí připadat,“ pokrčila rameny a několikrát trhla hlavou. „Není logické si na místech, kde… jsi s někým něco prožil uvědomovat víc jeho přítomnost a pocit, jako by tam byl s tebou. Ale mě to tak… připadá,“ řekla a na okamžik se na muže podívala.

Povzbudilo ji, že v očích neměl posměch nebo pohrdání ani nic podobného. Pozorně jí naslouchal a uvažoval o tom, co říkala.

„Chybí mi to všechno…“ vydechla potichu a zadívala se do tmy. „Ta místa v lese a v horách, kam jsme chodili. Ty známé místnosti v domě, velká okna, kterými… dovnitř ráno proudí tolik světla, jakoby tam ani nebyla střecha… A taky stáje a stodola se senem. Stromy za domem. Jejich vůně a… a čtvrtý vrzající schod na schodišti,“ řekla zcela vážně, ale vzápětí se rozesmála.

Jeremymu se mihl na tváři také úsměv, vzápětí však zmizel, sotva si všiml, že Caře spadly další slané krůpěje z očí. Dívka je ale prudce setřela a rychle se nadechla, upírajíc oči na temná nebesa, snažící se tak zabránit dalšímu záchvatu pláče a sebelítosti.

Jeremy ten boj v jejích očích viděl víc než dobře a měl pocit, že pokud něco neudělá, tak zevnitř asi vybuchne. Cítil v sobě tolik viny, lítosti a bolesti, že chtěl padnout na kolena a kát se z toho. Nakonec se odlepil od sloupku postele a naklonil se blíž ke Caře.

„Omlouvám se… moc mě to… Opravdu je mi to strašně moc líto,“ řekl a sám sebe nepoznával, kolik citu se mu při tom objevilo v hlase.

Cara si prsty přejela přes oči, aby si další slzy setřela dřív, než jí sklouznou samy, sotva skloní hlavu, aby na muže mohla pohlédnout.

„Není to tvoje vina. Ty jsi tam nebyl a neudělal jsi to,“ řekla, ale jakmile se zadívala na jeho tvář, žaludek se jí podivně stáhl, jakoby jí do něj dopadl těžký kámen. Nikdy by nebyla věřila, že je možné, aby měl člověk v očích tolik bolesti, jako měl právě nyní Jeremy. Skoro ji to vylekalo a vyvolalo to v ní podvědomou reakci začít jej utěšovat.

„Věřím tomu, co jsi říkal. Že jste… nezabíjeli ženy a… tak… takže to nebyl ani nikdo z hradu,“ dodala tišším hlasem a cítila, jak jí srdce buší až v krku.

„To jsem nemyslel,“ řekl muž zapáleně a poposedl si k ní ještě blíž.

Cara se do jeho očí zadívala velmi pozorně, a tudíž jí neuniklo, že výraz bolesti se změnil na něco zcela jiného. Na něco, co jí kámen ze žaludku odstranilo, ovšem naproti tomu to zapříčinilo tak rychlé sevření její hrudi a srdce, že se její dech zrychlil a ona pocítila touhu udělat něco, k čemu ještě nikdy za celou dobu, co byla na hradě (vlastně vůbec za celý život), neměla tak blízko jako v této chvíli. Jenže přesně toto v ní nakonec vyvolalo zcela opačnou reakci. Nedokázala jeho pohledu dál čelit. Jeremyho blízkost ji připravovala o logické uvažování a navíc se bála… Toho, co by se mohlo stát.

Trhla sebou a rychle vstala z lůžka.

„Já… já… jenom, potřebuju chvilku pro… Sama. Potřebuju být… chvíli sama,“ podařilo se jí vysoukat ze sebe se staženým hrdlem. „Hned budu zpátky. Půjdu si jen…“ němě ukázala doprava.

„Jsi… v pořádku?“ zeptal se muž zmateně a postavil se. „Nechtěl jsem tě…“

„Já vím,“ přikývla Cara rychle a přešla ke dveřím. „Nic mi není. Jen toho… je trochu moc. Budu hned zpátky, vážně,“ dodala rozhodně a zmizela za dveřmi.

Ani se na Jeremyho znovu nepodívala, protože měla dojem, že pokud to udělá, tak se jí podlomí kolena.

Třemi spěšnými kroky přešla chodbu a otevřela dveře do místnosti, která byla určena jak pro koupel tak vykonání potřeby. Panovalo v ní větší přítmí než v pokoji, ale dívka to jen uvítala.

Cara za sebou rychle zavřela dveře a bez zaváhání přešla k oknu, aniž se rozhlédla kolem sebe. Bezpečně minula velkou káď na vodu a několik menších věder, které stály naproti ní na druhé straně. Otevřela skleněnou tabuli okna a nechala chladný noční vzduch proudit na svou tvář. Rukama se zapřela o parapet a snažila se zklidnit zrychlený dech, stejně jako srdce.

Hlava jí třeštila a měla pocit, že se každou chvíli v křeči zhroutí na podlahu. Pralo se v ní tolik protichůdných emocí, že si nebyla jistá, zda jí už nepřeskočilo.

Ovšem to, že si naprosto uvědomovala všechno, co se událo, jí přece jen dodalo jistotu, že se nepomátla.

Věděla naprosto přesně, co by v pokoji před chvilkou málem udělala. Co opravdu chtěla, přímo životně, udělat – chtěla Jeremyho obejmout vší silou, kterou v sobě měla. Přála si přitisknout k jeho tělu a cítit zase jeho paže obtočené kolem sebe tak, aby mezi nimi nebyl ani kousíček prázdného místa. Co ji však vyděsilo nejvíc, bylo to, že chtěla najít svými ústy jeho a chtěla jej políbit. Chtěla, aby jí líbal – doopravdy. Ta představa v ní vyvolala touhu, ale i nesmírnou paniku, a proto z pokoje musela utéct, než by udělala něco, čeho by pak mohla litovat.

Na jejím útěku měla také zásluhu Jeremyho reakce. To, jak se na ni díval… Měla pocit, že to, zač se omlouval, vůbec nebylo kvůli tomu, co se stalo její matce, ale kvůli tomu, co udělal on. Kvůli tomu, co udělal jí. Jakoby se omlouval i za to, že vybral právě její město a vtrhnul do něj. Na okamžik ji sice napadlo, že to je nesmysl, že za tohle by se neomlouval, jenže si neuměla řádně vysvětlit mnohem silnější pocit, který ji neochvějně dál potvrzoval, že její tušení je správné.

Co však její tělo přimělo k pohybu nejsilněji, byl jeho výraz – z něhož (ačkoliv se snažila přesvědčit sebe samu, že si to jen namlouvá) v jednu chvíli problesknul cit silnější než pouto přátelství nebo pocit lítosti a soucitu. Srdce jí při těchto úvahách bubnovalo do žeber jako déšť na kamennou dlažbu. Vnímala možnost úniku před touto možností tím, že si namluví, že to není pravda, že se jí to jen zdálo… jenomže… Za poslední dva týdny si nebyla jistá ničím tak, jako tím, co v jeho tváři v tu chvíli viděla… Mimoděk si prsty pravé ruky přejela přes rty a zlehka zavřela oči.

Vzápětí si s trhnutím přitiskla obě dlaně na spánky a stiskla víčka pevně k sobě.

„Co je to se mnou? Co to vůbec dělám?“ zašeptala sotva znatelně a opřela čelo o chladný kámen parapetu.

 

Jeremy v pokoji mezitím trpělivě čekal, až se dívka vrátí. Seděl na lůžku, lokty opřené o kolena a hlavu položenou na spojených rukou. Jeho nehnutý postoj však vyjadřoval přesný opak toho, co se dělo v něm.

Jedna jeho část si přála za Carou okamžitě vyrazit a konečně jí říct všechno to, co už jí chtěl říct tolikrát, co si tolikrát představoval, že jí řekne. Přál si to ze sebe dostat, vykřičet to do světa, aby to už v sobě nemusel dusit. Měl dojem, že se snaží vytvořit v sobě nepropustnou hráz, která to všechno dokáže zadržet. A to i přesto, že chvílemi (jako byla tato) hrozilo, že se protrhne. Přesvědčoval však sám sebe, že bude nedobytná a nezničitelná.

Jenže sotva si už tolikrát zkoušel představit, co by jí řekl… Vždycky došel ke stejnému závěru – ať by řekl cokoli, nemůže po ní chtít nic. Jediné, co by jí dovolil, by bylo, aby to slyšela. V jediné, co mohl doufat, bylo to, že by jej neuhodila a s křikem nebo nadávkami neutekla a že by mu snad časem… odpustila. Ovšem podle toho jak ji znal, mu bylo jasné, že by stála, poslouchala a kdoví? – třeba by nakonec řekla to, co si toužebně přál slyšet, v co si zakazoval doufat, co si zakazoval představovat. Co by z toho ovšem měl? Byla soucitná a jistě by mu jeho starost a ty drobné služby, které jí prokázal, chtěla nějak vrátit, nějak se mu za ně odvděčit.

Jeremy si přejel rukama rychle po lebce a přešel k oknu, kde se zapřel dlaněmi o parapet. Znovu si v rychlosti prošel všechny argumenty pro a proti a došel ke stejnému závěru jako už tolikrát.

Zahleděl se na temný obzor, ačkoliv jej neviděl.

Přivřel víčka a zkoušel si vybavit čas před několika málo hodinami, když byl s Carou v jezeře – její bezstarostný smích a úsměv, její zářící oči a dotek jejích rukou na jeho těle.

Zpod zavřených očí mu stekla jediná slza, kterou spěšným pohybem ruky setřel, jakmile si uvědomil, že tohle bude jediná šťastná vzpomínka, jíž si bude moci uchovat. Byl za ni však neskonale vděčný a věděl, že by ji za nic nevyměnil.

Ještě chvíli zůstal stát bez pohybu u okna a uvažoval.

Po pár dalších minutách se obrátil čelem ke dveřím, jelikož měl dojem, že před nimi na chodbě zaslechl nějaký zvuk. Napínal sluch, ale nic jiného nezaslechl a tak to pustil z hlavy jako zdání. Dveře však nepřestával sledovat a s každou další vteřinou váhal čím dál víc, zda se za dívkou nemá jít podívat.

 

 

Cara se kyčlemi opírala o parapet. Hleděla do dálky a na stromy pomalu se skrývající v houstnoucí tmě. V myšlenkách se zatoulala až ke vzpomínkám na dětství a pak znovu do přítomnosti. Snažila se nějak rozumně zhodnotit své chování a přijít na jeho skutečný důvod.

Tušila, že to vysvětlení je snadnější, než se na první pohled může zdát. Jenže si nebyla schopná přiznat a nebyla schopná uvěřit tomu, že by byla do Jeremyho…

I přesto, že byla zabraná do složitých úvah, nebyla do nich tentokrát ponořená natolik, aby přestala vnímat místnost, v níž byla. Takže sebou ani netrhla, jakmile uslyšela, že za ní mírně vrzly dveře.

Zhluboka vydechla a položila ruce na chladný kámen. Slyšela za sebou pomalé, skoro opatrné kroky a napadlo ji, že by Jeremymu své chování měla vysvětlit. Jenže sama nevěděla jak, a tak se jen znovu zhluboka nadechla, aby tím získala čas. Slyšela, že se kousek za ní mužovy kroky zastavily.

Toužebně si začínala přát, aby něco řekl, jelikož ji to tíživé ticho mučilo. Mírně sebou trhla, sotva na svém rameni ucítila velkou, teplou dlaň.

Znovu se rychle nadechla a řekla: „Nic mi není. Opravdu… Jeremy. Jsem v pořádku.“

Byla si dobře vědomá toho, že než vyslovila jeho jméno, tak zaváhala. Bylo to totiž poprvé, co jej jeho jménem přímo oslovila a najednou jí to připadalo zvláštní.

Uslyšela, jak se nadechnul, a byla ráda, že uslyší jeho hlas a že třeba řekne něco, co jí pomůže se obrátit a pohlédnout mu do tváře beze strachu a pocitu sevření hrudi.

„Jo… a to je právě problém,“ řekl ironicky.

Tlukot dívčina srdce se během vteřiny trojnásobě zrychlil a oči se jí vytřeštily zděšením. Než se však stačila byť jen pootočit, ucítila, jak ji hrubé ruce popadly za hrdlo a pevně sevřely.

 

Zděšeně lapla po vzduchu a ruce jí vystřelily k Marcusovým pažím, aby je z hrdla stáhla. Připadalo jí, že se její síla poděla do neznáma. Mužovo sevření ještě zesílilo.

Před očima jí, po několika dlouhých vteřinách, kdy se snažila ze sevření dostat, začínaly tančit mžitky, avšak ještě se pokusila o odpor. Zdvihla nohu do vzduchu a pokusila se Marcuse kopnout do holeně. Ten na okamžik o něco povolil sevření, aby uhnul a jakmile uslyšel dívčinu nohu dopadnout na kamennou podlahu, zasyčel jí k uchu: „Dneska si to ušetři, ty děvko! Tvoje štěstí je už konečně u konce!“

Cara se pokusila vykřiknout, jenže to už jí Marcus znovu sevřel hrdlo ve svěráku svých prstů. Dívka jej vší silou, kterou v sobě ještě našla, uhodila loktem mezi žebra a zatlačila svým tělem proti jeho. Dosáhla však jen toho, že o kousek couvnul, a tam narazil do velké dřevěné kádě, která se mírně posunula.

Sotva muž ucítil, že odpor jejího těla zmizel, zabral nyní proti ní sám a přetočil ji na bok ke kádi. Jakmile dívku měl podél kádě - proti zdi, postrčil ji svým břichem a rameny kupředu. Cara klopýtla dvakrát vpřed a kvůli Marcusově váze a dalšímu postrčení už nedokázala zabránit nárazu čelem do kamenné zdi.

Zatmělo se jí před očima a měla pocit, že se jí hlava od náhlé tupé bolesti snad rozletí. Znovu se divoce pokoušela nadechnout, jelikož už jí úplně docházel vzduch a nedokázala ani polknout. Ucítila teplou krev na čele, jak jí stéká k obočí.

Začínala vnímat přicházející bezmocnost a hrůzu, která se jí zmocňovala s každým neuskutečněným nádechem. Pocítila ještě, jak její nehty neškodně kloužou po Marcusových svalech na předloktí – marná snaha jej poškrábat. Z nedostatku vzduchu se jí už zatmívalo před očima a její dlaně ochable sklouzávaly po mužových pažích.

Naprosto iracionální myšlenka (vzhledem k situaci), která jí v poslední chvíli proběhla myslí, byla vzpomínka na sevření Jeremyho paží a bezpečí, které u něj cítila…

 

 

Cara měla náhle pocit, že opět dokáže otevřít oči. Necítila dokonce ani tlak na hrdle. Nevnímala ani žádný tlak jinde po těle. Nehýbala se. Pocítila chlad a uvědomila si, že leží na kamenné podlaze. Zkusila otevřít oči a pohnout se.

Po několika sekundách ucítila pronikavou bolest, procházející jí čelem až do zadní části hlavy. Tiše sykla bolestí a dotkla se čela, na kterém nahmatala sedřenou kůži a krev.

Další, co dokázala rozeznat, byl prudký pohyb nedaleko od ní. Trhla sebou a zadívala se na to, co se kolem ní prohnalo. Vzápětí, co uviděla dvě mužská těla zaklíněná v sobě, jí začínalo všechno zapadat zpátky. Dech se jí zrychlil, jenže kvůli pohmožděnému hrdlu se nadechovala bolestivě a velmi ztěžka, jakoby se zmenšil průměr, kterým jí vzduch krkem proudil do plic.

Loktem se zapřela o podlahu a trochu se nadzvedla. Mírně rozmazaným zrakem viděla, jak Jeremy (byla si neochvějně jistá, že to je on) přirazil Marcuse ke stěně. Ruce mu přimknul svými ke zdi a prudce vykopl kolenem do jeho břicha. Když se muž silou toho nárazu předklonil, vykopl kolenem znovu prudce nahoru přímo do jeho čelisti. Jakmile se jeho hlava znovu objevila v úrovni té Jeremyho, prudce udeřil svým čelem proti jeho, až Marcusova hlava s ošklivým křupnutím narazila do zdi.

Cara viděla, že už má natržený ret a jeho nos pod návalem krve ani nerozeznávala.

Zpomaleně si uvědomila, že takhle nemůže vypadat po dvou ranách a došlo jí, že zřejmě byla v bezvědomí delší dobu. Takže spolu oba muži bojovali už hodnou chvíli.

Jeremymu to však stále nestačilo. Bylo mu jedno, že se Marcus brání jen stěží. Poháněla ho tak šílená zuřivost, že ostatní kolem pro něj již neexistovalo. Jeho těžký dech se chvílemi mísil s hrdelním vrčením.

Marcusův pohled se rozostřeně upíral na Jeremyho a dívka viděla, jak jej popadl jednou rukou za lem košile, zatímco druhou jej vší silou udeřil přes čelist. Poté od něj odstoupil a Marcus se ztěžka vrávoravě narovnal. Paže se mu zdvihla v pokusu Jeremymu ránu vrátit, jenže jeho reakce byly pomalé. Jeremy se ráně s klidem vyhnul a sám zaťal prsty do pěsti, napřáhnul se a vpálil mu ránu přímo do krku, takže Marcus znovu narazil hlavou do zdi. Oči se mu mírně protočily a poté se sesunul na kolena. Stačil se ještě vzepřít na pažích, aby nespadl na zem obličejem.

Jeremy jej však kopnul do boku, takže se s bolestivým zaúpěním obrátil na záda a zůstal ležet na zemi. Vzápětí na Marcuse klesnul, usadil se mu na hrudi a vztáhnul pěst za sebe. Marcus se chabě pokusil krýt, když se Jeremyho snažil popadnout za lem košile. Avšak Jeremy jeho paži mocně odrazil vlastním předloktím a svou zaťatou dlaní druhé ruky mu zasadil ránu přesně do tváře.

Cara zaslechla tiché prasknutí a napadlo ji, že mu zřejmě zlomil nos. Možná ne poprvé. Ucítila z toho jisté zadostiučinění, i když si připadala jako lehce přiopilá a ještě nedokázala zcela jasně rozeznat detaily kolem sebe ani všechny souvislosti.

Jenže s každou další vteřinou, kdy se její mysl vracela ke své původní rychlosti a bystrosti, a ona už nestíhala počítat, kolikátou ránu Marcus od Jeremyho dostal, zadostiučinění mizelo a nahradila ji nechápavost.

Marcus už dávno ležel bez pohybu na zemi, ovšem Jeremy jakoby to nebral na vědomí a nepolevoval v přívalu ran do jeho obličeje.

Cara se na něj zadívala o něco ostřejším zrakem. Profil jeho tváře byl stažen absolutní zuřivostí, v mírném světle se mu zaleskly zuby a křečovitě stažená čelist působila víc než děsivě.

Dívka na něj nejprve chtěla promluvit, jenže z jejích úst vzešel jen slabý šepot. Proto se vzepřela na dlaních, a jak nejrychleji dokázala, přeplazila se k Jeremymu. Narazila přitom do několika menších věder rozházených po podlaze.

Sotva mužova paže vyletěla vzhůru, aby se snesla s další mohutnou ránou na Marcusův obličej, vztáhla k ní ruku a svou dlaní jeho pěst přikryla. Ucítila krev a sedřenou kůži na jeho kloubech i prstech. Jeremy se k ní s prudkým trhnutím a divokým výdechem obrátil. V jeho obličeji hrála zuřivost a nenávist tak intenzivně, až Caře připadalo, že je to to jediné, co se v jeho tváři kdy mohlo objevit.

Následně ucítila, jak svou paži z její dlaně odtáhl a napřáhl se k ráně znovu.

„N… e. Ne…e… “ zachrčela sípavě, jak nejvíc mohla a znovu svou dlaní našla jeho ruku, nepřestávajíc se mu dívat do tváře.

Viděla, jak se mu chvěje čelist a jeho oči těkají po Marcusově tváři. Téměř cítila tu nenávist, jež z něj proudila. Jedna její malá část si přála, aby mu dal další ránu… tolik ran dokud by jej nezabil. Ovšem ta druhá a podstatně silnější část věděla, co by následovalo poté, a v ten okamžik Caře došlo, že těch několik sekund uspokojení nestojí za zbytek života plného výčitek. Výčitek jejích, avšak především Jeremyho.

„Ne… e, Jere… my… nee,“ zasípala nejsilněji, jak zvládla.

Vnímala, jak síla, s jakou působila jeho pěst na její dlaň, zakolísala. Proto se znovu nadechla: „Neděl… lej to, pros… prosím. Jeremy… pros… ím.“

Mírně zatlačila dlaní proti jeho pěsti a doufala, že ji poslechne.

Jeremy při zvuku svého jména trhnul hlavou ke Caře a sotva se střetl s jejíma očima, objevil se v jeho pohledu nesouhlas s naprostým rozčarováním.

Pár sekund se svým pronikavým zrakem zabodával do Cařina, který byl ještě mírně rozostřený a poté se vrátil pohledem zpátky k muži.

Jeho pěst se vysmekla z dívčiny dlaně a vyletěla vzhůru. Jeremy vykřikl jako těžce raněné zvíře a s mohutným třísknutím uhodil zaťatou pěstí do kamenné podlahy těsně vedle Marcusovy hlavy. Poté se znechuceně překulil na druhou stranu a zůstal klečet na kolenou s hlavou skloněnou k zemi, kde těžce oddechoval a s rukama sepnutýma před sebou jako při modlitbě.

Ve chvíli, kdy jeho paže vyletěla vzhůru, srdce dívky bolestně prásklo do jejích žeber, jelikož jí bylo jasné, že už je rozhodnuto a ona s tím v té setině sekundy nemůže nic udělat. Ovšem sotva spatřila, že klouby jeho pěsti narazily do kamene, vydechla s neskonalou úlevou.

Na vteřinu zavřela oči, a jakmile je otevřela, uvolněnějším pohledem sledovala, jak těžce Jeremy oddechuje. Bylo jí jasné, že tohle rozhodnutí pro něj bylo nesmírně těžké, a také si jej proto neskonale vážila a byla mu vděčná – že překonal svou zlobu, vztek a nenávist.

Pomalu natáhla ruku k Marcusovi, aniž by si toho Jeremy mohl všimnout, a jakmile ucítila, že se dotkla jeho kůže, projel jí záchvěv hnusu. Spěšně přejela po jeho krku a jen co ucítila jeho tep, okamžitě prsty stáhla.

Opatrně si sedla na zem kousek od Jeremyho, který nehnutě dál hleděl k zemi a těžkým dechem ze sebe dostával zbytky zuřivosti.

Cara zvolna zdvihla ruku a pomalu ji položila na jeho zátylek. Prsty mu lehce zajela do vlasů a jemně se jej začala dotýkat a hladit jej. Vzápětí ucítila, jak se svaly jeho šíje a ramen uvolnily, když pod jejím dotekem poklesl, zprostil se napětí, které jej svíralo – asi jako když se hřebec vybouří a nakonec nechá člověka, aby se jej dotknul a pustil jej k sobě.

Jakmile Jeremy začal hlavu zvedat, Cara ruku okamžitě stáhla a nejistě se na něj dívala. Všimla si, že zavadil očima o Marcusovo nehybné tělo, ale víc se o něj nezajímal a začal vstávat. Sotva byl na nohou, přejel si prsty přes oči a dívka tak mohla znovu vidět zakrvácené klouby jeho prstů, a ještě více sedřenou kůži od nárazu do kamenné podlahy.

Nechtěla dál sedět na zemi u polomrtvého Marcuse, a proto se začala pomalu zvedat také. Dostala se do kleku a opatrně se opřela o pravou nohu, rukou se přidržujíc země, aby neztratila rovnováhu.

Než se však vůbec mohla pokusit zapřít se o druhou nohu, ucítila, jak ji Jeremy vzal do náruče – stejně lehce a přirozeně jako už několikrát. Tentokrát sebou ani netrhla, jen na chvíli střelila pohledem k jeho tváři. Jeremy se na ni však nedíval. Upíral oči před sebe ke dveřím. Sotva se mu podařilo je otevřít, vyšel ven. Nechal za sebou otevřeno.

Dvěma dlouhými kroky přešel chodbu ke dveřím svého pokoje. Už do něj chtěl vejít, avšak náhle se i s dívkou v náručí obrátil.

Na konci chodby stál Peter a právě mluvil s Robertem. Jakmile je oba uviděli, zmlkli a nejistě si prohlíželi krev na jejich tělech.

„Ať tam někdo uklidí,“ řekl Jeremy monotónním bezvýrazným hlasem a kývnul hlavou k vedlejší místnosti.

Ještě jak se otáčel, zaregistroval třetího muže, který se na chodbě objevil. Jeremy si byl naprosto jistý, že jej nikdy předtím neviděl a napadlo ho, že to musí být ten nový.

Byl vysoký, měl na sobě černou košili, kožený hnědý kabátec i kalhoty a tmavě hnědé vysoké boty. Hnědé vlasy mu mírně spadaly do obličeje. Očima zavadil o Caru a poté se zadíval na Jeremyho. Ten mu však více pozornosti nevěnoval a s dívkou v náručí, která se hlavou opírala o jeho rameno, vešel do pokoje.

Jen co zaklapla závora místnosti, zdvihla Cara hlavu. Muž s ní ihned přešel k posteli, na níž ji posadil. Spěšně pak zažehnul svíci na stojanu od mírně plápolajícího ohně v krbu. Poté si z kouta donesl vědro s vodou, vzal několik obvazů, které ještě byly na lůžku a namočil je a přeložil. Přisedl si ke Caře a opatrně jí otřel zakrvácené čelo. Kolem rozedřené kůže látku jen několikrát po sobě krátce přiložil, aby kůži nesedřel ještě víc.

Dívka bez pohnutí seděla a oči jí utkvěly na Jeremyho košili – na větších a menších krvavých skvrnách, které na bělostném podkladě tvořily silný kontrast. Došlo jí, že to je krev tří lidí a nechápala, jak je možné, že dnešní den tak dobře začal a nakonec skončil tak hrozně.

V hlavě jí začaly vířit otázky, na které se ho chtěla zeptat, jenže si připadala tak vyčerpaná, že nutkání otázat se, odolala. Místo toho se raději soustředila na chladný dotek látky.

Jakmile byl Jeremy víceméně spokojený s tím, jak ošetřil její čelo, znovu látku namočil a ještě opatrněji a nejistě, začal stírat krev, kterou měla potřísněný dekolt v průběhu rány pod klíčními kostmi, kterou jí způsobil Marcus dýkou.

Cara se snažila zpomalit dech, který se jí náhle začal zrychlovat. Cítila dokonce, že se jí, i přes to všechno co se stalo, žene do tváře ruměnec. Tlukot srdce ovšem zpomalit nedokázala a jeho zběsilý tep bolestivě vnímala až v ráně na čele. Na okamžik zdvihla oči a podívala se do Jeremyho tváře. Muž se na ni v tu chvíli zadíval také, ale dívka pohled ihned sklopila. Jeremyho výraz pro ni byl nyní nečitelný.

Sklouzla očima na jeho ruku a byla ráda, že jeho krev se smyla, když ve vědru namáčel a ždímal látku.

Cařina krev byla také brzy pryč a muž pustil látku do vědra. Zadíval se do dívčina obličeje a poté sklouzl pohledem k jejímu krku. Pomalu zdvihnul ruku a špičkami prstů se zlehka dotknul tmavých pruhů na jejím hrdle, které až příliš připomínaly Marcusovy prsty.

Cara cítila, jak se jeho ruka zachvěla a jeho čelist mocně zatnula. Dokázala si velmi snadno domyslet, co mu běží hlavou, jak se snaží představit, co se v místnosti dělo. Chtěla tomu zabránit – jak jeho myšlenkám, tak tomu, aby si to ještě nerozmyslel a nešel Marcuse přece jen dorazit.

Zdvihla tedy paži a své prsty obtočila kolem Jeremyho dlaně a stáhla ji ze svého hrdla. Nepustila jej, ani poté co jejich ruce položila vedle svého stehna. Dál jeho ruku svírala, i když ve svém stisku trochu povolila, jen co ucítila sedřenou kůži na kloubech jeho prstů.

Trochu se jí ulevilo poté, co Jeremy její stisk lehce opětoval. Pomalu k němu zdvihla hlavu a jen co se setkala s jeho pohledem, jakoby to na ni všechno znovu padlo.

Snadno v jeho očích rozeznala nechápavost, rozčarování, nejistotu, potlačenou zlost a bolest. A ještě něco, čemu se bála rozumět. I přesto, že jí srdce rychle tlouklo do žeber, únavu a vyčerpání z celého dnešního vypětí pociťovala silněji. Začínala vnímat těžká oteklá víčka od pláče, pohmožděniny na krku, ránu na čele i celkovou tělesnou a duševní bolest.

Nechtěla nic říkat, nechtěla nic dělat, hýbat se… a chtěla, aby totéž dělal Jeremy. Cítila k němu tak silnou vděčnost, že ji opět zachránil a nechtěla, aby se něco pokazilo.

To, jak se na ni díval předtím, ji vystrašilo a bála se, že by mohl udělat něco, čeho by pak oba litovali.

Potřebovala spát. Spát a nemyslet. Jenže to nedokázala říct přímo. Nebyla si jistá, zda chce ještě vůbec dnes něco říkat.

Dalších několik sekund, kdy se na muže dívala, se její pohled mírně rozostřoval, až musela několikrát zamrkat, aby mohla opět vidět jasně. Nakonec ji něco napadlo. Řekla si, že z toho Jeremy třeba pochopí, jak se cítí a nebude se jí na nic ptát a ani mluvit.

Pustila jeho ruku, dál se na ni však dívala a posunula se kousek dopředu. Do mužovy tváře si netroufala pohlédnout a tak zavřela oči a pomalu sklonila hlavu k jeho rameni, až se o něj spánkem opřela. Pár sekund se o něj opírala jen lehce, ale když se muž ani nepohnul, opřela se o něj naplno a zhluboka vydechla.

Neměla ponětí, jak dlouho tak seděli, avšak náhle se Jeremy pohnul. Vyhoupl se na postel a přes ni na druhou stranu - jednou paží ji stále držel kolem ramen. Začal klesat dolů, přičemž Caru stáhnul k sobě a přivinul si ji k hrudi.

Jakmile Cara Jeremyho pohyb zaznamenala, srdce se jí okamžitě rozběhlo naplno, ale sotva cítila jeho paži, lehce ji stahující dolů k němu, neměla v sobě ani náznak strachu.

Nechala se přitisknout těsně k němu, ruce si složila na hrudi a zavřela oči. Ucítila, jak se muž ještě posunul, a uslyšela zašustění deky, kterou přes ně přehodil. Vnímala, že jeho koleno spočívá na jejím a jeho paže se kolem ní obtočily jako paže matky chránící své dítě.

Cara si nejprve myslela, že nedokáže usnout, neboť nečekala, že by muž udělal něco podobného a být u něj v tak těsné blízkosti jí rozhodně na klidu nepřidalo, ovšem po několika minutách, kdy se soustředila na jeho hluboký dech a pravidelně se zdvihající hruď, pocítila konečně vytoužený klid. A dřív než by bývala doufala - usnula.

Jeremy však měl ke spánku hodně daleko. Než získal jistotu, že dívka spí, s napětím sledoval a vnímal každý její pohyb, aby ji okamžitě pustil, kdyby si ten projev důvěry, kterou mu poskytla, náhodou rozmyslela.

Ovšem jakmile věděl, že usnula, napětí jeho těla povolilo. Sklonil hlavu níž a zadíval se na její tvář – spíše na ten kousek, co z ní mohl vidět.

Vnímal, jak mu celým tělem prochází radost, kterou věděl, že by neměl cítit, vzrušení, které věděl, že by měl potlačit a strach, o němž věděl, že by se jím měl řídit. Měl by tuhle chvíli brát jako běžnou, jako výsledek toho, co všechno se dnes stalo – jenže to nedokázal.

Nedokázal by ani popsat, jaké štěstí cítil z toho, že je Cara tak blízko u něj naprosto dobrovolně a vědomě.

Sklonil svou tvář k její hlavě a tak lehce, že to by to nemohla téměř cítit, ani kdyby byla vzhůru, ji políbil do vlasů.

Bylo mu jasné, že tohle bude další vzpomínka, která jej bude mučit, až mu přijde později na mysl, ale věděl, že ani tuhle by nevyměnil za nic na světě. A dokud ještě mohl, chtěl si té chvíle užit. Dál tedy nepřestával Caru sledovat a ukládal si do paměti každičký detail. Od kousku nosu a rtů, který viděl, přes odstín jejích vlasů až po tlak jejího těla u svého. Věděl, že dělá chybu a že za to zaplatí, nyní na to však myslet nechtěl.

Po hodině upadl do slabého spánku, ze kterého jej ale vyrušil sebemenší dívčin pohyb. Byl za to rád a pokaždé, když se dívka neklidně pohnula, pohladil ji lehce po paži nebo jemně přejel prsty po jejích zádech.

Později, když na tuto chvíli vzpomínal, o ní pokaždé přemýšlel jako o té nejkrásnější noci, jakou kdy dosud zažil…

 

 

Prach. První, co Caru zaujalo, sotva zaostřila zrak, byl prach, který líně poletoval nad její hlavou a ve slunečním světle, které dovnitř pokoje pronikalo, jí připomínal droboučká zrnka zlata rozhozená do vzduchu.

Podívala se k oknu a proti ostrému světlu přimhouřila oči.

Najednou ucítila, že se vedle ní něco pohnulo. Otočila tím směrem hlavu a spatřila Jeremyho, jak si k ní přisedá na lůžko. Na rtech mu hrál mírný úsměv a jeho oči se na ni vřele dívaly.

„Dobré ráno,“ řekl šeptem.

„Dobré ráno,“ odpověděla mu a také se neubránila mírnému úsměvu.

Jeho čelo nebrázdily žádné starostné vrásky, stejně jako se nic takového neodráželo v jeho očích. Pomalu se opřel o loket a nepřestával se na ni dívat.

„Vypadáš mnohem líp,“ řekl. „Jak ses vyspala?“

„Dobře… Víc než dobře,“ odvětila a jakmile spatřila skoro šibalský úsměv na Jeremyho tváří, usmála se také.

„To jsem rád,“ přikývl a na okamžik se dotknul její tváře. Prsty přejel přes její čelist a palcem nakonec objel okraj dolního rtu.

„Musím ti něco říct.“

„Dobře,“ odpověděla dívka nejistě a zadívala se na něj pozorněji.

„Přemýšlel jsem a…“ na okamžik se zarazil, jakoby se mu to neříkalo snadno, „odvedu vás za tvým otcem, do bezpečí. Nechci dál pokoušet štěstí, že se Marcus dovede ovládnout.“

„V… vážně?“ zeptala se překvapeně.

Cítila, jak se jí srdce rozbušilo při představě Jeremyho a jejího otce vedle sebe.

„Vážně,“ přikývl Jeremy pevně.

„Já… já nevím, nevím, co na to říct,“ řekla ještě s nevěřícností.

„Nemusíš říkat nic,“ zavrtěl hlavou.

Najednou se pousmál a prohlížel si její užaslou tvář.

„Navíc… mám pro tebe ještě překvapení,“ řekl a náhle jí vážně hleděl do očí.

 „Ale ještě předtím…“ nedořekl, lehce obtočil paži kolem jejího pasu a sklonil se k ní.

Cařino srdce se rozbušilo ještě víc a když se jejích rtů dotkly Jeremyho, projela jejím tělem slast. Měla však z ničeho nic pocit, že jí něco uniká, že je něco jinak. Nýbrž vzápětí ji napadlo, že to bude souviset s oním překvapením, a proto o tom přestala dumat. Ze zmatených myšlenek ji navíc vytrhoval Jeremy. Cítila, jak se k ní jeho ústa tisknou silněji a jak mu svými rty začíná odpovídat.

Náhle se Jeremy od jejích úst odtrhnul.

Cara otevřela oči a spatřila něčí ruku, pevně držící Jeremyho za vlasy.

Vytřeštila oči.

Mužova hruď se však najednou s prudkým škubnutím prohnula dopředu. Z úst mu vyšel němý výkřik, když jen zalapal po vzduchu. Vzápětí zasípal a zakašlal - z jeho úst dopadla na dívčino tělo rudá krev.

Ruka pak Jeremyho tělo odvalila na bok a dívka zděšeně hleděla na dýku, jejíž rukojeť trčela z jeho zad.  Stejně jako jí před okamžikem projela slast, tak nyní jí pronikla bolest tak silná, jakoby do každičkého kousku jejího těla zabodli rozžhavené železo.

„Ne, ne… ne,“ zašeptala zděšeně a posadila se.

Její pozornost nyní upoutala postava, která jediná mohla tu ránu provést.

Cara zírala do rozběsněných očí Marcuse, jehož tvář byla rozdrásaná, zakrvácená, plná podlitin a z níž čišela tak silná nenávist, že ji ten pohled naprosto ochromil.

„Jak jsi mohl!?“ zařvala na něj nepříčetně a celá se třásla.

Padla vedle Jeremyho a rukou ho hladila po vlasech: „Ne, to ne… prosím, ne!“

Marcus se šíleným smíchem vydechl: „To tys ho zabila a teď jsi na řadě!“

Popadl ji za rameno a odtrhnul ji od Jeremyho těla.

 

 

 

 

 

Cena odvahy - XXI. kapitola

Copyright © 2012 Anne Leyyd

© 2011 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si web zdarma!Webnode