18. kapitola - záchvěv citů

Když se Jeremy probudil, venku již svítilo slunce.

Pomalu otevíral oči a přivykal je ostrému světlu. Až po chvíli zrak sklonil ke Caře, která dosud ležela těsně u něj a spala.

Jeremy si vzápětí všiml vlastní paže, již měl danou kolem jejího pasu. Už chtěl ruku zvednout, protože se bál, že to dívka ucítí, ale uvědomil si, že ji tak stejně držel celý zbytek noci a proto ruku kolem jejího pasu ještě nechal.

Sledoval její tvář jako před několika hodinami a začínal si přát, aby se do téhle chvíle mohl někdy vrátit. Ovšem s docela podstatným rozdílem – a sice s tím, aby Cara nebyla zraněná a věděla o tom, že je vedle něj a dobrovolně s tím souhlasila, a aby třeba i její ruka spočívala na jeho těle.

Muž na okamžik zavřel oči a potom svou paži zvolna zvednul. Nechtěl se ubíjet zbytečnými představami.

Co nejopatrněji se od dívky odsunul a posadil se na kraj postele.

Složil si hlavu do dlaní a zhluboka se nadechl. I přestože tušil, že dívka bude spát ještě několik hodin, nedokázal už tak vedle ní ležet. Jednak kvůli sobě ale i kvůli ní. Bál se, že by jí to nebylo příjemné a chtěl se ušetřit bolesti, kdyby se třeba probrala a odstrčila ho.

Došlo mu, že bolesti se chtěl poslední dobou skutečně vyvarovat. Sice takovou nezažil, byl si však jistý, že by jej to zasáhlo. Ať už jeho hrdost či něco jiného.

Po pár minutách se postavil a rozhodl se jít aspoň na chvíli opláchnout do jezera.

Jenže sotva došel ke dveřím a otevřel je, napadlo ho, že to není dobrý nápad. Kdyby někdo přišel do pokoje… Nechtěl si ani představovat, co by se mohlo stát.

Oči upřel na Caru, ovšem vzápětí periferním viděním zpozoroval pohyb na chodbě. Trhnul tím směrem hlavou a s úlevou se setkal s Peterovým pohledem.

„Nechceš se jít najíst?“ zeptal se Peter, když od něj byl ještě pár metrů.

Jeremy zavrtěl hlavou a na chvilku se zrakem vrátil zpátky k dívce.

„Ne, nechci, díky. Mohl bys pro mě ale něco udělat?“ zeptal se a otočil k příteli.

„Jistě,“ přikývl okamžitě Peter.

„Chtěl bych se jít umýt do jezera, mohl bys tady počkat na chodbě a pohlídat, aby dovnitř nikdo nešel?“ zeptal se Jeremy a vážně se na Petera zadíval.

„Jasně, jen jdi,“ odvětil Peter a poplácal ho po rameni.

Jeremy přikývl a zavřel dveře. Ještě předtím na okamžik zkontroloval dívku - ta se však ani nepohnula a dál klidně spala. Pak poděkoval Peterovi a vyšel chodbou ke schodišti.

Cara se začala pomalu probouzet.

Oči nejprve otevírala pozvolna, ale po chvíli si přivykla na světlo a snažila se rozpoznat to, na co se dívala.

Byla to tmavá nebesa postele, na níž ležela. Několik sekund si prohlížela záhyby a snažila se vzpomenout, jak se sem dostala.

Ještě než si však vzpomněla, začala na ni doléhat bolest, která prostupovala celým jejím tělem.

Připadalo jí, že má záda v jednom ohni, stejně tak i zápěstí a některá místa na nohou. Sotva pootevřela ústa, aby si jazykem zvlhčila suché rty, ucítila tupou bolest v celé čelisti. Bolely ji i tváře a oči, čelo, nos i brada.

Zhluboka se nadechla a nebyla ani překvapená, že ji i to bolelo.

Její mozek se pomalu, nicméně jistě, vracel ke své rychlosti uvažování a začínal jí před oči přihazovat jednu vzpomínku za druhou. Nejprve si vybavila, že byla ve stáji a mluvila s Jeremym – loučil se s ní. Musel někam odjet. Pak následoval rychlý sled méně podstatných událostí. Další vzpomínka, která jí vytanula na mysl, byla ta, že se sem vrátil Marcus.

Srdce se jí divoce rozbušilo nelibostí, strachem a hněvem.

Vzápětí jí ovšem jako záblesky projely hlavou jiné věci. Vzpomněla si na bolest tisíckrát horší, než byla ta, jíž pociťovala nyní. Vybavila si svištění biče ve vzduchu a pak i třesknutí, jakmile přistál na vhodném cíli – jejích zádech.

Zděšeně vydechla.

Poté si vybavila krev – spoustu krve, a ta se před jejíma očima střídala se vzpomínkami na Marcusovu rozběsněnou tvář a ještě něčí… nějaké ženy.

Dokázala si vybavit rány, které jí uštědřil. Viděla před sebou dlouhou kamennou chodbu, cítila chlad, vlhko i horkost.

Dýchání se jí zrychlilo a hruď se sevřela úzkostí.

Ovšem hned nato jí proběhla hlavou velmi neostrá mlhavá vzpomínka. Tvář – známá, která se nad ní nakláněla a šeptala její jméno.

Netrvalo jí příliš dlouho dát obličeji přesné tvary, aby byla schopná určit, že patřila jedinému člověku.

Cara cítila, jak se chvěje, protože si vzpomněla i na další věc, a sice tu, že když jí procházela bolest s každým úderem biče nebo Marcusovy pěsti, přála si Jeremyho vidět. A jak visela za zápěstí od stropu, krev jí stékala po zádech i nohou a potom se začínala postupně propadat do bezvědomí – chtěla vidět jeho tvář, toužebně si přála, aby byl u ní. Nejspíš kvůli tomu, že podvědomě cítila, že by u něj byla v bezpečí, že by už nikdy nedovolil, aby jí někdo něco udělal. Kdokoli.

Nad směrem nedávného proudu svých myšlenek jí bušilo srdce a do tváře se hnala červeň.

Když se teď rozhlížela po pokoji, viděla vše jasně. Nic nebylo rozmazané, a proto ji napadlo, že zkusí vstát.

Pomalu pohnula hlavou k hrudníku, jelikož na sobě cítila kus látky.

Bolel ji každý pohyb, a tudíž ruku zpod přikrývky vytáhla velmi pomalu. Sotva se jí však podařilo ze sebe látku, jíž byla přikrytá, stáhnout, vytřeštila oči a zalapala po dechu.

Zděsila se, ne nad tím, jaká zranění měla, nýbrž co měla, nebo lépe řečeno, co neměla na sobě.

Ústa se jí v šoku pootevřela, dýchání se zrychlilo a ve tváři cítila takovou horkost, jakoby znovu měla horečku.

Očima přeletěla místnost a ihned jí došlo, že je v Jeremyho pokoji. Hned nato si vzpomněla, že se pokusila dostat k vědru s vodou, neboť ji stravovala nepředstavitelná žízeň. Pak si na nic nevzpomínala, jenže sotva se její myšlenky poskládaly, uvědomila si, že tady Jeremy musel být. Dívala se na něj. Pamatovala si na jeho oči, na to, že ji vzal do náruče, položil na postel a potom byl u ní… a poté musela opět usnout.

Caře začínalo být špatně při představě, že ji muž zřejmě podle všeho viděl nahou a i v tomto oblečení, pokud se tomu tak dalo říkat.

Na okamžik zavřela oči, i přestože věděla, že jí to v ničem nepomůže.

Avšak tenhle šok měl na dívku téměř blahodárné účinky. Naprosto ji totiž probral a vyburcoval tak, že se Cara rozhodla posadit.

Zakázala si nyní uvažovat o tom, zda ji Jeremy viděl nahou nebo ne a soustředila se jen na to, aby se dokázala posunout ke kraji postele a byla z ní schopná shodit nohy a pak se posadit.

Po několika desítkách vteřin nemalé námahy byly její nohy pár čísel nad zemí a její ruce zapřené o kraj postele. Dívka se začala pozvolna zvedat do sedu. Mírně se jí točila hlava, tím se však nedala odradit.

Jakmile seděla, sklopila hlavu, aby se jí prokrvila a všemožně se snažila ignorovat bolest zad.

Pohlédla na své ruce a všimla si obvazů, které měla dané kolem zápěstí. Potom přeletěla očima nohy i paže a nepřekvapil ji už ani jeden krvavý široký šrám, který na nich spatřila.

Koutkem oka si všimla svalů na břiše, jež se jí zatínaly v těžkém nádechu i v přemáhání bolesti.

Byla by docela ráda, kdyby na sobě měla více oblečení, a proto jí jako dar z nebe přišel tmavý plášť, pohozený v nohách postele.

Natáhla se pro něj a se zaúpěním si ho přes sebe přehodila. Krátkou chvíli ještě zůstala sedět, až si byla jistá, že se zvládne postavit.

Následně se pomalu začala zvedat. Rukama se přidržovala kraje postele a zkoušela postupně přenášet váhu z jedné nohy na druhou.

Silně zatnula čelist, aby zabránila výkřiku, jelikož pravý kotník měla naražený pořádně. Udržela se však na nohou a točení hlavy pomalu odeznívalo.

Dál potlačovala bolestné steny a zlehka udělala krok od lůžka.

Pustila se, a jakmile věřila, že nespadne a dál se udrží na nohou, odstoupila od postele. Čtyřmi nejistými těžkopádnými krůčky se dostala k oknu a chytila se kamenného výklenku.

Mírně se pousmála, že sem zvládla dojít sama a zdvihla ruku, aby okno otevřela. Po několika vteřinách zápolení se ztuhlými prsty uspěla a ucítila na tváři jemný poryv čerstvého vzduchu.

Když pohnula hlavou dopředu, aby se trochu vyklonila, zavadila koutkem oka o svůj odraz na skle.

Vytřeštěnýma očima se na sebe podívala znovu a v hrůze pootevřela ústa.

Naprosto zděšeně přelétala pohledem po své potlučené a zdrásané tváři a chvějící se ruku vzápětí zdvihla k hlavě a dotkla se zbytku svých vlasů.

V němém šoku ztuhle zírala na vlastní odraz a přála si, aby to byl jen sen – zlá noční můra, po které se přece musí zákonitě probudit, opláchnout si tvář studenou vodou, jít do stáje za domem, podívat se na Cyphyra a se smíchem si říct, že její hlava zase přestřelila ve vytváření hrůzostrašných snů.

S bolestným zatrnutím v hrudi si uvědomila, že to by už byl pěkně dlouhý sen, z něhož by se chtěla probudit.

Sama sebe však překvapila směrem myšlenek, kterým se její mysl vzápětí začala ubírat. Jedna její část nechtěla, a dokonce byla ráda, že to není sen.

Důvod nemusela ani hledat – objevil se jí takřka sám před očima.

Cara se s trhnutím otočila za zvukem otevírajících se dveří a ztuhla znovu.

Dovnitř totiž vešel Jeremy, který si jí hned nevšiml a zběžně za sebou zavřel dveře.

Dívčina ruka sama vystřelila dozadu, nehledíc na bolest, a přetáhla si přes čelo kápi. V momentě ji sice napadlo, že je to naprosto zbytečné, pokud ji tak muž už viděl, ale nemohla si pomoci.

Koutkem oka postřehla, že zatřepal hlavou, aby z mokrých vlasů dostal vodu.

Jeremy si Cary všiml, až když položil vědro s vodou na zem a podíval se na prázdné lůžko.

Vytřeštil oči a v mžiku jimi spočinul na dívce.

Ta však vzápětí trhla hlavou pryč a otočila se k oknu, takže teď z jejího těla neviděl nic, jelikož byla celá zahalená v plášti.

Jeremyho tváří během vteřiny probleskl nevěřícný šťastný výraz, ten ovšem vzápětí vystřídal sklíčený pohled vyvolaný dívčinou reakcí.

Cara se zhluboka nadechovala a potlačovala myšlenky na bolest, kterou jí každý pohyb hrudi přinášel. Vzápětí ucítila, že její srdce bije jako zvon.

Rukama svírala okraj parapetu a oči měla upřené ven z okna. Nedokázala ale vnímat nic, co viděla.

Věděla, že tohle její chování není nejvhodnější, zvláštně proto, že jí muž zachránil život, nepřiměla se však k tomu, aby se otočila.

Styděla se. Hrozně moc. Jednak proto, jakmile si představila, že ji viděl nahou a pak také kvůli tomu, jak nyní vypadala.

Chápala, že tam nebude moci stát napořád, ovšem obrátit se nedokázala.

Jeremy její boj se sebou však ukončil sám tím, když se k ní rozešel.

Sotva Cara uslyšela jeho přibližující se kroky, ruce se jí roztřásly a v očích ji začalo podivně štípat.

Během pár vteřin, kdy se k ní blížil, pocítila tak šílenou touhu okamžitě odejít a zmizet napořád z jeho zraku, že se to rovnalo téměř životní potřebě.

Dívka skláněla hlavu tak, aby ji nebylo vůbec vidět do tváře, přesto ale sama viděla kus Jeremyho hrudi a proto postřehla, že jen co k ní došel, zarazil se.

Po několika nekonečně dlouhých vteřinách, kdy rozšířenýma očima zírala na jeho košili, zpozorovala, že zlehka zdvihnul ruku jejím směrem. Připadalo jí, že se chce dotknout její paže.

Jen tu pouhou představu však už nedokázala snášet a tak rozhodla během desetiny vteřiny, co udělá.

„De… ku…“ zarazila se, aby si odkašlala, jelikož měla úplně suché hrdlo. „Děkuji… ti za… všechno,“ podařilo se jí nakonec říct tichým namáhavým hlasem.

Poté se obrátila nejrychleji, jak dokázala, ačkoliv se jí přitom tvář zkřivila bolestí, když ztěžka došlápla na pravou nohu a chtěla odejít.

Špatně však odhadla své síly. Bolest a úzkost ji ochromily natolik, že poklesla v kolenou a sunula se k zemi.

Jeremy nezaváhal ani na okamžik. Včas ji pevně sevřel kolem paží a přitisknul si ji k hrudi, takže k zemi nestihla dopadnout.

Cara u něj zhrouceně spočívala a víc než dobře vnímala jeho paže, které ji k němu tiskly. Cítila, jak se sama třese a její nejvroucnější přání se stále zakládalo na tom, že si přála okamžitě zmizet. Nyní ovšem věděla, že na to nemá dostatek sil.

Proto ji už nenapadlo vzpírat se, takže napětí jejího těla zmizelo. Svou tvář přitiskla k mužově hrudi a z očí se jí draly slzy, u nichž nedovedla určit jasnou příčinu. Zhluboka se nadechovala a snažila se uklidnit.

I přesto, že měla pocit, jak se její mysl tříští, dokázala i tak vnímat, jak ji Jeremy opatrně vzal do náruče a přešel s ní k posteli, na níž ji posadil. Ani na okamžik ji nepustil a lehce ji objímal kolem zad a přidržoval ji tak u svého těla.

Cara měla zabořenou tvář do jeho košile a kdesi vzadu ve své mysli cítila, jak je ráda, že ji nenechal odejít i přesto, že její další část po tom ještě stále toužila.

Vnímala jeho dlaně na svých pažích a sotva si byla schopná plně uvědomit, že ji tak drží, srdce se jí rozbušilo daleko rychleji.

Neměla ani nejmenší tušení, jak dlouho tak seděli. Její soustředění zaplnila pouhá snaha nespustit z očí již žádné další slzy a dokázat se aspoň kousek odtáhnout od Jeremyho hrudi.

Nemohla ovšem tak zcela ignorovat pocit, že být takto u něj se jí trochu líbilo.

Po několika dalších chvílích se však dokázala vzpamatovat natolik, aby se od něj skutečně odtáhla.

Jeremy její snahu postřehl, a proto ji pustil.

Dívka se opatrně zapřela o levou ruku, aby se udržela vsedě a pořád klopila oči dolů. Uvědomovala si, stejně jako před chvílí, že to nebude moci dělat věčně a možná toto vědomí ji nakonec postrčilo k tomu, aby začala svýma očima stoupat po Jeremyho těle k hlavě.

Několik vteřin poté ještě těkala pohledem mezi jeho rty a nosem, než se odvážila upřít zrakem do jeho.

Ihned si všimla, že se na jeho tváři zatahuje několik ran kolem čela, pravého oka a líce.

Jeremy sledoval každý její pohyb se sevřenou hrudí, protože neměl ani to nejmenší tušení, co by měl nyní udělat nebo říct.

Jakmile se však díval do té zmučené tváře a viděl Cařin vyčerpaný zoufalý pohled, jeho čelo se bolestí stáhlo stejně, jako se mu zatnula čelist.

Hned nato spatřil, jak z jejích očí sklouzly slzy a jak se je dívka bleskově snažila rukou vysušit, aby po nich nezbyla ani ta nejmenší stopa.

Poslouchal její těžké hluboké nádechy a věděl, že se tím pokouší uklidnit, přemoci sebe samu a neukazovat navenek slabost, vyčerpání nebo zoufalství. Chtěla být pořád silná, neochvějná proti všemu, co ji zraňuje.

Tohle vědomí v Jeremym vyvolalo představu toho, co se stalo - jak ji Marcus mučil a jak na to reagovala.

Nechápal, kde se v ní ta síla brala, když on sám si začínal připadat vyčerpaný a zničený jen při té představě.

Ještě okamžik se na ni s bolestí díval a pak, jelikož zase sklopila oči, svou hlavu sklonil níž a potichu řekl: „Je mi to… moc… líto.“

Cara k němu ihned zdvihla zrak, neboť ji naprosto vyvedl z míry tón jeho hlasu. Slyšela v něm tolik bolesti a účasti jako už mnoho let v jiném hlasu ne.

Onu bolest ovšem necítila pouze z jeho hlasu. Jakmile na něj totiž pohlédla, viděla ji i v jeho tváři, která jí byla stažená.

Dívala se na něj a po chvilce si všimla, že se Jeremyho ruka zdvihla k její hlavě. Necuknula sebou okamžitě, ale až po několika vteřinách, kdy jí došlo, co se chystá udělat. Dýchání se jí zrychlilo a ve tváři začínala znovu vnímat onu spalující horkost.

Nedokázala se však přimět k tomu, aby se od muže odtáhla, takže se jeho ruka jen na okamžik zastavila ve vzduchu, než se opět dala do pohybu.

Cara k němu, ačkoli netušila, kde se v ní vzala ta odvaha, znovu zdvihla oči a upřela je na jeho tvář.

Cítila, jak jí potom Jeremy lehce stáhl kápi, a viděla jeho neměnný bolestný výraz, jen co přejel pohledem po její hlavě. Ještě předtím, než spustil ruku dolů, se jemně dotknul palcem jejího spánku.

„Opravdu mě to moc mrzí,“ řekl tiše znovu, sotva ruku spustil.

Dívka byla po celou dobu jako zkameněla. Její srdce na tom ovšem stejně nebylo. Poté, co viděla jeho výraz, jenž jí právě připadal daleko zoufalejší, než jak se ona sama cítila, a při vědomí, že se takto tváří kvůli tomu, že mu jí je líto a mrzí jej to, jak ji ostříhali, nedokázala si pomoci a se smíchem vydechla.

Cařina duševní stránka byla již natolik vyčerpaná, že nastalou situaci nedokázala opanovat lépe.

Když potom viděla Jeremyho zmatený výraz, potichu řekla: „Jsou to jen… vlasy… Dorostou mi.“

Jeremy vydechl a chtěl dodat, že vlasy rozhodně nejsou to jediné, co jej mrzí, ale nezmohl se na slovo. Z jeho výrazu se však vytratila křečovitost, a kdyby se nebál, že jej Cara odstrčí, byl by vzal její tvář s vděkem do dlaní, protože že řekne teď něco takového, nečekal ani omylem.

Přes svůj strach se nicméně přenést nedokázal a tak se jen smutně pousmál a krátce přikývl hlavou.

Dívka předpokládala, že nyní nastane dlouhé tíživé ticho a chtěla tomu za každou cenu zabránit. Jen pouhý okamžik uvažovala, než ji něco napadlo.

Nadechla se a řekla: „Můžu tě o něco… požádat?“

„Samozřejmě,“ vyhrknul Jeremy bez rozmýšlení a pevně se na ni zadíval.

„Máš u sebe dýku?“ zeptala se.

„Ano,“ odvětil už s větším rozmyslem a zamračil se.

Cara neuhnula pohledem a položila mu další otázku: „A půjčíš mi ji?“

Mužovo obočí se stáhlo ještě víc a v jeho očích probleskla nedůvěra.

Dívka jeho obavy spíš vycítila, než postřehla a dodala: „Nechci s ní nikomu ublížit… ani sobě, ale… když už vypadám jako… no…“ na okamžik se zamyslela a potom pokračovala, „jako kuře, tak… nemusím vypadat jako… oškubané kuře,“ domluvila a smutně se pousmála.

Jeremy se zarazil, jelikož jej toto nenapadlo, a pak se sehnul ke své nohavici, vytáhnul z ní zbraň a podal ji dívce.

„Díky,“ řekla, aniž mu pohlédla do tváře.

Chtěla to mít co nejdříve za sebou, protože si opět připadala strašně poníženě, a tak zdvihla levou ruku k hlavě a uchopila jeden pramen vlasů, jenž byl o dost delší než ostatní.

Jen co však chtěla zdvihnout pravou ruku, v níž držela dýku, zaúpěla, neboť se ozvalo zraněné rameno i paže. Chtěla ovšem pokračovat a snažila se bolest ignorovat. Jenže současně s tím, jak její chvějící se ruka stoupala palec za palcem výš, stoupala podstatně silněji také bolest.

Když už si myslela, že to vzdá a ruku spustí dolů, ucítila kolem svých prstů stisk Jeremyho ruky.

Ztěžka vydechla a otevřela oči, které předtím raději zavřela, a podívala se na muže.

„Udělám to,“ řekl Jeremy rozhodným hlasem a s neústupným pohledem.

Cařina prvotní reakce, k níž se chystala, bylo protestovat, nicméně sotva ji to napadlo, rozmyslela si to. Pochopila, že sama to nyní nezvládne.

Sklopila oči, jednou krátce přikývla a nechala Jeremyho, aby jí z ruky vzal dýku a přistoupil až k ní.

Vzápětí cítila jen lehké tahání a slyšela zvuk ostří, odřezávající její vlasy.

Snažila se dýchat klidně a oči nechávala pro jistotu zavřené. Tak se soustředila na to, aby se udržela v klidu, že jí to připadalo jako pouhých pár vteřin, než Jeremy řekl, že skončil.

Jakmile se na něj podívala, viděla, že posbíral zbytky jejích vlasů a pak je odnesl ke krbu a hodil do plamenů.

Cara si přejela rukou po vlasech a smutně vydechla, sotva odhadla, že mají na délku zhruba dva palce. Poté ruku spustila dolů, přičemž tlumeně sykla bolestí, která projela jejími poraněnými zády.

Pevně doufala, že to Jeremyho pozornosti uniklo. Marně.

Jen co se k ní vrátil, držel již v ruce láhev pálenky a čisté plátno.

Cara se na něj, ještě se stáhnutým obočím od bolesti, nejistě dívala a nic neříkala.

Připadalo jí, jakoby muž váhal, nakonec však řekl: „Vyčistím ti rány na zádech, ano?“

Dívka nervózně polkla, bylo jí ale jasné, že to je potřeba, protože měla pocit, že začíná mít záda v jednom ohni. Navíc jí došlo, že sama by si tekutinu na rány vylít nezvládla.

Na vteřinu střelila k Jeremymu dalším nejistým pohledem a krátce několikrát přikývla hlavou. Nedokázala se na něj déle dívat, a proto se pomalu natočila zády k němu a lehce se chvějícími dlaněmi si stáhla plášť. Ihned si jej však pěvně přitiskla k hrudi a zatnula zuby, aby se jí netřásly.

Očima se zabodla do polštáře a upřeně sledovala jeho záhyby, jakoby to byla ta nejpodstatnější věc ze všech.

Nyní, když muže neviděla, se její smysly soustředily na sluch a cit. Slyšela tedy Jeremyho dva kroky směrem k ní a cítila, jak si položil láhev a plátno vedle ní na lůžko.

Následujících několik málo vteřin se nic nedělo, takže jakmile potom dívka ucítila Jeremyho ruce u kusu látky zakrývající jí prsa, vyplašeně sebou škubla a přitiskla si plášť k hrudi ještě těsněji.

I přes bolest čelisti zatnula zuby o něco silněji a pevně zavřela oči. Vnímala, jak jeho prsty látku opatrně rozvázaly, takže teď volně visela podél jejího těla. Pak dotek jeho rukou zmizel a chvíli nato zaúpěla bolestí a zatřásla se, poněvadž jí na záda začal lít pálenku. Ta se jí dostávala do všech ran, které byly zacelené jen velmi slabou vrstvičkou hojící se tkáně, takže tekutina postupně pronikala až k masu.

Cara zatnula prsty do pláště a hlavu sklonila k hrudníku, trhavě se nadechovala a chvílemi jí z úst unikaly steny bolesti. Ramena se jí třásla touhou se narovnat a posunout se dál, aby jí už tekutina nepůsobila muka. Věděla však, že nemůže.

Toto jí připadalo jako nekonečně dlouhá doba. Takže když ucítila, jak jí muž lehce tiskne k ranám plátno a opatrně ji suší, zhluboka, bolestně a vyčerpaně vydechla.

Ovšem sotva poté postřehla, že jí zavazuje látku kolem hrudi zpátky, na vyčerpání zapomněla a její srdce se rozbušilo jako splašené. Nebyla si zcela jistá, proč má pocit, že se jí Jeremy dotýká hrozně lehce a proč jeho dotek i přesto vnímá tak intenzivně.

I když na muže neviděla, tak podle naprostého ticha, jenž v pokoji panovalo, měla dojem, jakoby právě stál za ní naprosto zkamenělý. Nevěděla proč a to napětí, které z toho začínala cítit, jí začínalo být krajně nepříjemné. Rozhodla se tedy obrátit.

Nejprve si rukou přehodila přes pravé rameno plášť a poté otočila hlavu k Jeremymu.

Ovšem ten, sotva postřehl, že se chce otočit, odstoupil od ní rychlostí blesku a mířil ke dveřím.

„Přinesu ti nějaké šaty,“ řekl napůl rozzuřeným, napůl rozrušeným hlasem a během vteřiny zmizel.

Cara se dívala na místo, kde před sekundou stál a na okamžik zcela zapomněla na bolest, jež jí nyní tělem prostupovala.

Snažila se vybavit si jeho tvář, ale nedokázala to, jelikož zmizel tak rychle, že zahlédla jen podivný výraz jeho očí.

Neuměla si to vysvětlit jinak, než že mu bylo nepříjemné, takhle se o ni starat. I přestože ho k tomu nikdo nenutil. Navíc se mu jistě hnusila, když vypadala takhle.

Při tomto pomyšlení pocítila zvláštní svíravý pocit v hrudi, který ji skoro bránil se řádně nadechnout.

Ještě dřív, než se byla schopná uklidnit, se dveře otevřely a dovnitř vešel Jeremy, nesoucí šaty a vědro s vodou.

Jakmile se na Caru podíval, ztuhl na místě a teprve po krátké chvíli udělal dalších pár kroků směrem k ní. Podával jí přitom šaty a upřeně jí hleděl do očí.

Tímto chováním dívka získala pro svou domněnku další potvrzení.

Snažila se nedat na sobě znát, že ji to nějak zasáhlo a natáhla pro šaty ruku a řekla: „Děkuju.“

Jeremy krátce přikývl hlavou, pustil šaty, odložil vědro na zem a chystal se znovu odejít.

Cara nicméně nebyla ten typ člověka, který by se hned vzdával a proto, aniž přesně tušila důvod, chtěla říct něco víc. Snad aby Jeremyho ještě okamžik zdržela.

Zhluboka se tedy nadechla a promluvila.

„Myslím…“ začala a odmlčela se. „Já… děkuju za…“

Jeremy se k ní obrátil takřka ihned, co promluvila. Stál, díval se na ni upřeným pohledem svých modrých očí a čekal.

Jeho pohled jakoby Caře bránil pokračovat. Pamatovala si jeho výraz před chvilkou a ten se neshodoval s tím, jak se na ni díval nyní.

Neměla z něj pocit opovržení nebo zhnusení. Právě v něm spatřovala určitou nejistotu, dokonce i vděčnost (to vzápětí zavrhla, neboť pro ni z jeho strany neviděla jediný důvod) a něco milého. Byla toho sice jen trocha, ovšem i ta jí dodala odvahu pokračovat.

„Děkuju… za ty vlasy a… záda a šaty,“ dopověděla a na okamžik oči upřela na oblečení, než je opět zdvihla k muži.

Ten na dívku hleděl stále stejným pohledem ale to, co řekla, narušilo jeho výraz do té míry, že se uvolnil, přikývl znovu a odvětil: „Nemáš zač.“

Poté se jeho rty zdvihly do téměř přehlédnutelného smutného kratičkého úsměvu a následně vyšel z místnosti.

Cara zmateně zamrkala a na několik minut se zcela ponořila do svých, ještě zmatenějších, myšlenek.

Jeremy se vrátil do pokoje zhruba po hodině a přinesl sebou chléb a kousek masa pro Caru.

Ta stála u okna a dívala se do zahrady. Měla již na sobě šaty, které jí muž donesl. Byly prosté béžové s volnými rukávy k loktům a sukní pod kolena. Dostat se do nich stálo dívku hodně úsilí, ale zvládla to. Krátké vlasy jí čechral vítr a současně jí příjemně ochlazoval potlučenou tvář.

Poledne se pomalu blížilo, jenže místnost sluneční paprsky už přímo neosvětlovaly.

Muž potichu zavřel dveře a všiml si, že jeho postel je ustlaná, plášť složený, prázdná vědra s vodou stojí vedle sebe kousek ode dveří a špinavé použité obvazy jsou složené a dané u věder.

Dívka zamyšleně hleděla ven, takže si Jeremyho přítomnosti všimla až po chvíli. Hned poté od okna odstoupila a nejistě se na něj zadívala.

Oba na sebe hodnou chvíli hleděli, než Cara promluvila.

Celou dobu přemýšlela o tom, co se stalo od chvíle, kdy ji unesli. Jak se bránila, čemu se vyhnula jen pouhým zázrakem a čemu se naopak nevyhnula. Vybavilo se jí mnohem více vzpomínek na to, co se stalo po Jeremyho odjezdu, na Marcuse i to, co pro ni musel Jeremy udělat.

Když se tak probírala svými vzpomínkami a snažila se je proplést s tím, co pociťovala, uvědomila si, že jedna její část skutečně trpí při představě, co všechno Jeremy kdysi udělal, jak byl zlý. V hloubi své duše chtěla, aby se změnil, aby byl takový jako nyní.

Nerada, ale přece, si sama před sebou přiznala, že na něj zcela změnila názor, ba co víc – přistihla se při vzpomínání na to, jaké to bylo, ležet těsně vedle něj, na jeho paži (ačkoli to byly vzpomínky jen velmi matné) a její představivost ji zanesla ještě dál, díky čemuž se jí do tváře vehnala červeň, takže se pokoušela okamžitě změnit směr svých myšlenek.

I přesto všechno ovšem nedokázala zapomenout na mužův výraz před hodinou. Nechtěla mu být na obtíž víc, než už byla a věděla, že ji bude jen mučit zůstávat u něj déle. Přišla totiž na to, že pro ni začíná být velmi těžké odtrhnout se od myšlenky na něj.

Dívala se na něj a viděla, že z ní nespouští oči ani on. Nechtěla však, aby na ni hleděl s odporem. Ta představa ji trápila skoro stejně bolestivě jako vědomí, že (i ve svém nitru se to bála ‚vyslovit‘ nahlas) jejich vztah nebude ničím jiným, než vztahem únosce a unesené, zachránce a dlužníka - tak si připadala.

Mimoto další věc, která ji popoháněla k odchodu, byla starost o Selenu a Sarah.

„Děkuji ti ještě jednou za všechno, opravdu,“ řekla a upnula na něj přímo svůj pohled.

„Ale… teď bude nejlepší, když už půjdu,“ dodala zkrátka a pohlédla ke dveřím.

Mužova reakce ji ovšem naprosto překvapila.

„Ne!“ zavrčel Jeremy a rozkročil se, jakoby snad čekal, že ji bude muset odrazit od výpadu ke dveřím.

Jeho klidný výraz se změnil na divoký během vteřiny.

Cara sebou poplašeně škubla a ustoupila o půl kroku dozadu. Vzápětí se však vzpamatovala a vrátila nohu zpátky dopředu.

„Musím vidět Selenu a Sarah,“ řekla klidným jasným hlasem.

Rozhodla se uvést tento důvod, protože nechtěla Jeremymu říkat, co je tou hlavní příčinou.

„Nemusíš,“ vypálil muž stejným rozzlobeným hlasem.

Cara stáhla čelo a upřela na něj nechápavý pohled. Chvilku se snažila přijít na to, proč se Jeremy předtím tvářil tak, jak se tvářil, a proč jí nyní brání v odchodu. Neuměla si to vysvětlit. Nakonec se rozhodla po tom nepátrat a dosáhnout svého.

„Musím,“ zvýšila o něco hlas. „Musím se přesvědčit, že jsou v pořádku.“

„Jsou v pořádku,“ zatřásl hlavou Jeremy, jakoby to bylo jasné.

„Jak to víš?“

„Viděl jsem je.“

„A kdy?“ ptala se dívka podezíravě.

„Není to jedno?“ zeptal se muž nakvašeně a pokrčil rameny.

Přešel k posteli a položil na ni jídlo, jež donesl.

Ticho, které se rozhostilo a Cařin pohled, sotva se na ni podíval zpátky, ovšem mluvily za vše, takže vydechl a netrpělivě řekl: „Včera? Předevčírem?“

„Musím je vidět a mluvit s nimi. Sarah je ještě dítě!“ řekla dívka důrazně a udělala krok ke dveřím, tím pádem ale rovněž k muži.

„Nemusíš nic!“ štěkl Jeremy a postavil se před ni.

„O tom ty nerozhoduješ!“ odsekla Cara rozzlobeně.

„Vážně?“ zeptal se ironicky. „Ještě včera jsi byla vděčná za každou kapku vody a dnes mi chceš poroučet, co budeš dělat?“ zeptal se se zatnutou čelistí.

„Neporoučím ti,“ bránila se dívka dotčeně, „jen chci…“

„Nezajímá mě, že chceš tohle! Z tohohle pokoje neodejdeš!“ rozkřikl se muž a z očí mu přitom zasršely blesky.

„Jsem snad tvůj vězeň?“ zeptala se rozzuřeně a šokovaně současně.

„Pokud ti tohle označení pomůže překonat chutě tvé tvrdohlavosti a snahy o odpor, tak ano – jsi můj vězeň!“ odsekl muž neméně rozzuřeně.

Přistoupil až ke Caře a propaloval ji očima.

Ta na něj hleděla ještě více překvapeně než před chvílí. Nechápala, proč ji nechce pustit, pokud mu byla jen na obtíž.

Soudě podle jeho výrazu a zarputilosti jí došlo, že svým vzdorem zjevně vůbec ničeho nedosáhne, takže se rozhodla pro jinou strategii.

Vydechla, a jakmile promluvila, zněl její hlas klidně a mírně.

„Proč mě nenecháš odejít?“ zeptala se a upřela na něj pohled, v němž se zračila prosba. „Bude pro tebe lepší, když tady už nebudu… Nebudu ti přidělávat starosti… Nebudeš se o mě muset starat.“

To, že to bude lepší hlavně pro ni, se rozhodla nechat si pro sebe.

Jeremy pomalu nosem vydechl, čímž se chtěl uklidnit, jak Caře došlo, a poté promluvil. I jeho hlas zněl o něco klidněji, ale lehké ironie se ještě zcela nezbavil.

„Nevíš, co tě tam za dveřmi čeká? Asi nemůžeš žít bez riskování se svým životem,“ dořekl a namířil na dveře rukou.

Cara překvapeně zamrkala. Copak se o ni opravdu bál a nechtěl, aby se jí něco stalo? Aby jí někdo ublížil?

Dívku to tak zaskočilo, že v prvním momentu jen naprázdno otevřela ústa. Srdce se jí rozbušilo při představě, že to všechno, co z jeho chování postřehla, by mohlo znamenat něco naprosto jiného, než to, k čemu dospěla před chvílí.

Bála se tomu ale uvěřit, protože nechtěla prožít tu bolest ze zklamání. Současně však cítila, že se uvnitř sebe chvěje a vnímala téměř nutnost k muži přistoupit a přiložit svou hlavu na jeho hruď a nechat se uvěznit jeho pažemi. Ta představa jí skoro vzápětí, co se jí před očima mihla, přišla tak naivní a neskutečná, že skutečně toužila od něj odejít.

„Ne,“ řekla a zavrtěla hlavou.

Oči přitom upírala do Jeremyho a vší silou se snažila udržet svůj hlas neměnný – klidný.

„Nechci riskovat svůj život… Jen chci odejít, protože… chci vidět Sarah a Selenu a…“ Cara zavřela oči, aby potlačila zárodky slz, „proto, že ti nechci ztěžovat život…“

Znovu oči otevřela a pohlédla na Jeremyho.

„Viděla jsem tvůj obličej… takže… A bude to jednodušší i pro mě,“ domluvila a pevně stiskla čelist.

Tentokrát to byl Jeremy, kdo nechápal.

„Můj obličej?“ zeptal se zmateně.

Cara netrpělivě vydechla a neochotně se nadechla, aby odpověděla.

„Vím, jak vypadám a… nikomu by se nelíbilo se na to dívat… tak…“

Utichla, jakmile postřehla šokovaný výraz na mužově tváři. Vypadal asi tak překvapeně jako ona, poté co ji muži unesli a přivázali k Jeremyho posteli a ona zjistila, že on je ten samý, kdo se ji pokusil zneuctít předešlou noc.

Cara se na něj pozorně zadívala a spatřila, že se v jeho tváři právě vystřídalo tolik různých a protichůdných emocí, že nevěděla, co si myslet nyní.

„Ty… ne…“ řekl Jeremy a vydechl, jakoby najednou nedokázal pokračovat.

Nato sklopil zrak dolů a jeho rty se zvedly v kratičkém úsměvu, než se na Caru znovu zadíval.

„Nejsi první,“ řekl a jeho hlas zněl už naprosto klidně, i jeho oči byly najednou přívětivé. „Jsem zvyklý i na horší zranění… Nejsi první, koho jsem tak viděl.“

Dívka doufala, že ho její upřímnost obměkčí a proto, když poznala, že se tak nestalo, zoufale vydechla a rty se jí zatřásly, neboť už skutečně nevěděla, co má dělat, aby ji nechal jít.

„Ale já nejsem zvyklá…“ začala a roztřeseně se, téměř beznadějně, pousmála, „aby se o mě někdo… staral.“

„Všechno je jednou poprvé,“ řekl Jeremy tiše a nehnul přitom ani brvou, jak soustředěně na Caru upíral pohled.

Cara roztřeseně vydechla a cítila, že má v očích slzy, kterým se tak úporně snažila ubránit.

„Prosím…“ řekla a vložila do hlasu všechen cit, který uvnitř ní právě sváděl boj s jejím rozumem, „nech mě jít.“

Při posledním slově se jí zadrhnul hlas, jelikož jí připadalo, že se k ní Jeremy naklonil ještě blíž tak, že se mohla podívat na svůj odraz v jeho očích.

Uvědomila si, že jí snad ztuhlo celé tělo. Nebyla schopná pohnout ani svalem a to jediné, co se pohybovalo, byly její oči – bloudící po Jeremyho tváři stejně tak, jako ty jeho po její.

Po předešlé zuřivosti a hádce obou nezbyla ani jediná stopa a oba cítili, jak se látky jejich oblečení otřely o sebe. Cara se tudíž nemýlila, Jeremy se k ní skutečně přiblížil i sklonil blíž.

Dívka si nebyla jistá, zda muž chce udělat to, co ji napadlo, ale věděla, že se sama nedokáže pohnout ani o kousek. Připadala si divně rozpolcená, když věděla, že jedna její část by ho chtěla odstrčit, zatímco ta druhá by k němu vztáhla ruce.

Jeremy se na ni dál díval, jeho zrak ovšem začínal přelétat mezi jejími ústy a očima.

Cara už téměř cítila jeho dech na své tváři, v tom se ale ozvalo zaklepání na dveře.

Jeremy sebou ihned cuknul a jakoby se tím probral z transu. Neodklonil se však od dívky úplně – jen jeho pohled se stal více přítomný než před okamžikem.

„Ne,“ zašeptal a znovu přejel zrakem ke Cařiným rtům, než ho zdvihl k očím. „Zůstaň tady.“

Jeho pohled byl nekompromisní, avšak klidný.

„Mýlíš se. Tvá smrt by mi, mimo jiné… ztížila život,“ dořekl, odstoupil od dívky a rozešel se ke dveřím.

„A věř mi, že na tvou smrt pár,“ dal na to slovo důraz, „mužů už nejednou pomyslelo. Myslím dokonce, že tohle víš lépe, než já,“ dodal a těsně u dveří se ještě otočil a pohlédl na Caru.

Ta stála nadále jako zkamenělá a jen se na něj dívala.

Jeremy ji ještě pár sekund pozoroval, jakoby se potřeboval ujistit, že ho opravdu poslechne a pak šeptem znovu řekl: „Zůstaň tady.“

Tentokrát to ale znělo spíše jako prosba, než rozkaz. Poté se otočil a vyšel ze dveří, které otevřel jen natolik, aby se jimi protáhl a okamžitě je za sebou zavřel.

Sotva Jeremy spatřil, kdo stojí za nimi, vytřeštil oči a během vteřiny se mu na tvář vrátil jeho zuřivý pohled se vším všudy.

Před ním stál Marcus. Byl oblečený jen v hnědé košili a kalhotách, na nohou měl vysoké hnědé boty. Ruce držel založené na prsou a v jeho výrazu hrálo jisté pobavení i zlost současně.

„Dobré odpoledne,“ pozdravil a zatnul čelist.

V Jeremyho výrazu se promítala jen čirá zlost, a když promluvil, byl jí jeho hlas naplněný rovněž: „Co chceš, Marcusi?“

„Už jsem tě zase delší dobu neviděl,“ pokrčil rameny a na okamžik střelil zrakem ke dveřím.

Jeremymu to neuniklo, a proto se postavil blíž k němu, čímž mu zastoupil cestu k pokoji.

Jen tenhle postoj řekl muži vše, co nyní chtěl vědět.

„Takže soudím… že to přežila,“ pronesl s předstíranou radostí a křivě se pousmál. „Vlastně bych se divil, kdyby ne. Ty jsi vždycky dostal všechny ze všech zranění.“

Marcus se na vteřinu odmlčel a pak se v jeho tváři objevila hraná lítost.

„Ovšem! Málem bych zapomněl – skoro všechny,“ pousmál se znovu a sledoval jeho reakci.

Jeremy zatnul zuby a také prsty jak nejvíce mohl a zhluboka vydechl.

„Co chceš?“ zavrčel a propaloval Marcuse očima.

„Chci si s tebou jen promluvit,“ odvětil.

„Na mluvení s tebou nemám náladu, takže můžeš zase odejít,“ odseknul a kývnul hlavou do chodby.

Poté se otočil a chtěl vejít zpět do pokoje.

„Budeš si ji muset udělat,“ vyštěkl Marcus rozezleně a chytil Jeremyho za paži.

Jeremy se ovšem v mžiku obrátil a bleskově popadl Marcuse pod krkem a přirazil ho ke zdi. Druhou rukou chytil tu jeho a zabránil mu v odporu.

„Ty mi už nebudeš rozkazovat!“ zasyčel mu do obličeje.

Marcus se pokoušel z jeho sevření dostat - bezúspěšně. Věděl, že je Jeremy silnější, než on.

„Jak chceš… Jeremy…“ vydechl Marcus ztěžka a nenávistně se na něj díval.

Jeremy rychle vydechoval a po několika vteřinách ho pustil. Neustoupil od něj však a dál ho probodával očima.

„Takže takhle ses rozhodl?“ řekl posměšně. „Budeš skákat, jak bude ta coura pískat?“

„Ne,“ řekl s ledovým klidem Jeremy. „Nebudu skákat podle tebe.“

Marcus se zasmál: „Vždycky jsi to dělal a nemyslím si, že pár dní s tou holkou ti vymaže z hlavy ty roky, kdy jsi tak ‚skákal‘.“

Tentokrát to byl Jeremy, kdo se zasmál.

„Já nejsem ten, komu se z hlavy něco vymazalo. Ale ty ano,“ řekl.

Marcusovou tváří proběhl náznak zmatení. Jeremy chvíli sledoval jeho výraz a poté promluvil: „Už si nevzpomínáš?... Tobě se vymazalo to, jak ses cítil, když jsi tehdy o všechno přišel? Zapomněl jsi na tu bolest?“

Jeremyho tvář dostávala výraz zapálení, s nímž začínal mluvit.

„Já si díky Bohu vzpomněl! Nebudu pokračovat v tom, co jsme dělali, protože tím děláme to samé, co oni tehdy udělali nám. Nechápeš? Nejsme pak vůbec lepší, než oni! Ty věci, za které jsme je nenáviděli… teď děláme sami!“

Marcusův obličej byl chvíli jako vytesaný z kamene – tvrdý, neoblomný, ale posléze se změnil.

„Opravdu jsi už přišel o rozum?“ zašeptal do ticha. „Nevíš, co jsme přísahali?“

„Vím to moc dobře,“ trhnul rukou Jeremy a zadíval se z okna.

„Tak jak mi potom můžeš říct něco takového?“ promlouval dál do ticha Marcus. „Nebyli to lapkové ani žoldáci!... Obyčejní sprostí vesničané a měšťané! Těm jsme přísahali pomstu. A já nebudu ten, kdo přísahu poruší!“

Poslední větu Marcus skoro zaryčel a uhodil pěstí do zdi.

„Přísahal jsem a při tom byl zaslepený nenávistí ke všemu okolo. Stejně tak i ty. A i teď jsi. Já už ale nedokážu jenom nenávidět… Copak necítíš, že tou přísahou nejvíc ničíš sebe?!“

Jeremy se upíral do jeho očí stejnou silou jako předtím do dívčiných, jenže na rozdíl od Cary, Marcus byl zcela jiný.

„Nebyl jsem šťastný už léta! Pomsta, pití, ženy, rabování a plenění… žádná z těch věcí mi nepřinesla nic, když se na to dívám zpětně! Nic!... Jen na chvíli oddálily myšlenky na bolest a to ostatní… Podívej se na to sám – pokud piješ, tak proto, aby ti to pomohlo zapomenout… Zapomenout na bolest a pocit viny. Žádný jiný důvod to nemá!“

Marcus se na něj díval nyní naprosto nevěřícně. Po chvíli ticha, kdy Jeremy doufal, že o jeho slovech přemýšlí, však řekl: „Nikdy bych nevěřil, že tě ta coura tak zpracovala. Kdybych to jen tušil, tak ji zabiju holýma rukama! Ale asi to bude vzájemné, co? Jinak by mi asi odpověděla na to, na co jsem se jí ptal.“

Jeremy se zarazil a začal uvažovat, co tím myslí.

Marcus jeho výraz postřehl a posměšně dodal: „Teď aspoň budeš mít další důvod k pití. Nebýt tebe, vůbec nemusela skončit takhle,“ řekl a zasmál se.

„Co tím myslíš?“ vyštěkl Jeremy a přistoupil k němu.

„Přemýšlej… bratře… To jsi právě dělal celou dobu, ne? Anebo… se jí zeptej, pokud ovšem budeš mít dost odvahy.“

Marcus se znovu zasmál a potom se rozešel pryč.

Po dvou metrech se nicméně otočil a promluvil: „A když už budeš v tom… rozjímání…“ při tom slovu se zasmál, „promysli i to, co chceš dělat dál. Víš, jaká jsou pravidla – žij jako my, žij tady. Nechceš tak žít, pak táhni!“

Marcus se na okamžik odmlčel a pak dodal: „A rozmýšlej rychle - za několik dní vyrazíme do Thorendu… Takže… kam se přidáš… bratře?“

Nato se otočil a odešel chodbou pryč.

Jeremy zůstal stát, očima pozorujíc jeho vzdalující se postavu a pohroužený při tom ve svých myšlenkách.

Poté, co Jeremy odešel z pokoje, se Cara posadila vedle lůžka a plně se ponořila do sebe. Nevnímala nic, co bylo kolem ní. Jediné, co pro ni nyní existovalo, byly její myšlenky a vzpomínky.

Po chvíli zaslechla rozčilené hlasy, ale nevěnovala jim pozornost.

Uvažování o tom, co se před několika minutami stalo, zabralo dívce tolik času a sil, že zhruba po hodině její hlava klesla k hrudi a usnula.

Probouzet se nezačala sama, ale kvůli tomu, že ji někdo pevně objímal kolem krku, až sykla bolestí, poněvadž jí neznámý sáhl na poraněné rameno i záda.

Trhla sebou a instinktivně se snažila ruce dát před sebe a bránit se.

Jakmile otevřela oči, poznala, že už musí být večer, neboť v pokoji byla skoro tma.

Jen co po pár vteřinách plně procitla, uvědomila si, že to, co se k ní tiskne, je postava. O dost menší než dospělá.

Dívka zmateně zamrkala a její srdce začalo zpomalovat svůj předchozí zběsilý tlukot, když rukama pomalu objala to, co se k ní tlačilo.

„Sáro?“ zašeptala do ticha.

„Caro!“ vyhrkla dívenka a její objetí ještě zesílilo.

Cara vydechla a i přes bolest k sobě děvče přitiskla. Lehce jí rukama přejížděla po vlasech a snažila se uklidnit z prvotního šoku.

Po chvíli, kdy se obě pevně objímaly, Caře došlo, že se sem Sarah musela nějak dostat, jelikož nemohla přece sama vědět, kde je. Současně pocítila, že ji někdo pozoruje.

Jednou rukou k sobě tedy dívenku přitiskla a druhou se zapřela o bok postele a vsedě se otočila dozadu.

Jen co to udělala, spatřila před lůžkem stojícího Jeremyho. Díky tmě ho viděla hůře, všimla si však, že se na ni dívá se zvláštním výrazem, přičemž jeho rty byly zvednuté v mírném úsměvu. Ten se posléze vytratil a zbyl po něm jen vážný výraz.

Avšak ten dívka udržet nedokázala a s výdechem se na něj pousmála.

„Děkuji,“ zašeptala neslyšně a upřela na muže vděčný pohled.

Jeremy po chvilce zdvihl jeden koutek úst zpět do úsměvu a krátce zavrtěl hlavou. Poté se otočil ke dveřím a chtěl odejít. Opět se u nich ale obrátil a pohlédl na ni.

„Budu venku na chodbě,“ zašeptal. „Ona tady… nemůže být dlouho,“ dodal.

Cara přikývla a znovu tiše řekla: „Děkuji.“

Tentokrát na to Jeremy nezareagoval nijak, vyšel ven a nehlučně přitom za sebou zavřel dveře.

Cena odvahy - XVIII. kapitola

Copyright © 2012 Anne Leyyd

PŘIDAT KOMENTÁŘ