2. kapitola - Odpovědi
Caru probralo divné kodrcání a silná bolest hlavy. Sykavě vydechla a začala otevírat oči.
První, co uviděla, byla tma s občasnými záblesky světla od pochodní, a vnímala také chladný noční vzduch. Kolem sebe slyšela zvuky koňského frkání, cválajících kopyt a tlumené hlasy.
Uvědomila si, že má svázané ruce za zády. Potom jí došlo, že to kodrcání má na svědomé vůz, na němž teď byla.
Zkusila si vyprostit ruce – zbytečně. Tušila to, ale potřebovala se ujistit.
„Caro?“ zašeptal někdo ve tmě její jméno.
Trhla sebou za hlasem a zvedla se do sedu. Zamžourala na druhou stranu vozu. Chvilku se snažila rozeznat postavu a pak v ní poznala Selenu - jednu z městských dívek.
Selena měla dlouhé černé vlasy, bílou pleť a tmavé neproniknutelné oči. Podle toho, jak seděla, Caře došlo, že i ona je spoutaná.
„Seleno?“ zašeptala.
„Jsem to já, bohužel,“ odvětila potichu a povzdechla si. „Jak ti je?“
„Bylo mi i hůř ale… co se stalo? Kam jedeme?“ zeptala se Cara a znovu zkusila pohnout rukama.
Na své tváři cítila tenčí krustu z bahna a krve.
„Na hrad… Cavillů,“ odpověděla Selena a poslední slovo pronesla jako nadávku.
„A co tihle… Cavillové chtějí? Ty je znáš? Proč zaútočili a proč nás unesli?“ ptala se Cara dál.
„Neznám je. Jen jsem zaslechla něco z toho, co si ti chlapi povídali,“ odvětila dívka.
Cara z jejího tónu poznala, že to není všechno, co jí chtěla říct.
„A?“ pobídla ji, jelikož se Selena dalších několik sekund neměla k odpovědi.
„O Cavillech jsem sice neslyšela zato o jiných ano. Lidé ve vedlejším městě si mezi sebou říkali různé povídačky o mužích, kteří jsou něco jako lupiči. Jenže ne tak docela. Někteří prý loupí ze msty, jiní proto, že je to pro ně pohodlnější. Na čas je od nich pokoj, jenže oni si zase musí doplnit zásoby a tak to jde pořád dokola.“
„Dobře, ale… proč nás unesli?“ zeptala se Cara.
Jedna věc ji samozřejmě napadla, jenže pevně doufala, že Selena přijde s jiným vysvětlením.
„No, mám určitou představu… Chvilku si s námi pohrají a pak z nás udělají… služebné nebo nás… zabijí,“ odvětila Selena s náznakem hysterického smíchu, při němž se jí třásl hlas.
Cara vytřeštila oči.
„Musíme se pokusit utéct!“ řekla zapáleně.
„Nemusíte,“ ozval se hlas vedle její hlavy.
Obě se obrátily a dívaly se na muže, který jel vedle vozu na koni.
Do tváře mu bylo vidět jen trochu, ale jeho oči s divokým pohledem nepřehlédly. Usmíval se na ně hrůzu a nechuť nahánějícím úsměvem, který navíc ještě podtrhly neupravené vousy, trčící všemi směry, a hluboká jizva, táhnoucí se po pravé straně jeho líce.
„Za chvíli jsme na hradě, slečinky, a tam si užijete tak, že na to dlouho nezapomenete,“ zachechtal se.
Cara by mu s radostí vrazila pořádnou facku, jenže nemohla. Zuřivě se snažila vyprostit, ale provaz, poutající její ruce, se jí do zápěstí jen víc zařezal.
Muž se její zoufalé snaze vysvobodit zachechtal znovu, chytil ji rukou za vlasy a trhnul s ní k sobě, aby jí viděl do obličeje.
„Začni se pěkně chovat, slyšíš? Tady se totiž nedrží na vybrané způsoby, takže být tebou… začal bych… být trochu mírnější a… povolnější,“ nechutně se usmál a přiblížil svou tvář ke Cařiné, jako by ji chtěl políbit.
Cara vytřeštila oči a plivla mu do tváře. Prudkým trhnutím hlavy se potom vyprostila z jeho sevření, i když měla pocit, že jí snad vyškubl polovinu vlasů z hlavy.
„Na to zapomeň, ty hnusáku!“ zavrčela skrz zaťaté zuby.
Muž si setřel sliny z tváře a zatvářil se ještě hůř, než před chvílí.
„Jak chceš, aspoň si s tebou pán pohraje víc,“ opět se zachechtal a popohnal koně.
Cara s výdechem opřela hlavu o bok vozu a zavřela oči. Hlava ji dost bolela a navíc jí začínalo být špatně z představy toho, co se bude odehrávat, až se na hrad dostanou. Vzdát se jen tak ovšem nemínila.
„Má pravdu,“ řekla šeptem Selena. „Když se budeš bránit… bude to jen horší, Caro.“
Cara na ni zděšeně pohlédla a řekla neochvějným hlasem: „Budu se bránit až do posledního dechu. Jestli si ti bastardi myslí, že jim padnu k nohám… nebo mezi ně s klidem, nebo budu prosit o milost… tak se pletou.“
„Třeba by bylo lepší… nevzpírat se,“ řekla opatrně Selena.
„O tom ať si nechají zdát,“ zavrčela Cara.
„Možná bys měla vědět ještě něco,“ řekla Selena tišeji.
„Co?“
„Unesli i Sarah,“ řekla zoufale. „Byly jsme spolu právě ve chvíli, kdy vtrhli do pokoje. Křičela jsem na ni, ať uteče, ale ona se mě držela jako přisátá a tak nás popadli obě dvě… Myslím, že je v tom druhém voze.“
Cara zírala na Selenu v němém šoku.
„Vždyť jí je deset let! Určitě s ní nebudou…“ nedořekla, protože jí hrůza zaplnila myšlenky.
Vzápětí se v ní opět ozvalo její odhodlání. Umínila si, že se nějak – jakkoli – pokusí Sarah dostat pryč.
Vyhlédla z vozu a uviděla za nimi jedoucí další, který byl však přikrytý plachtou.
Všude kolem jeli muži na koních. Vesele se spolu bavili a pokřikovali na sebe něco, čemu Cara nevěnovala pozornost.
Rozhlédla se, aby věděla, kudy jedou. Jelikož cítila vůni mokré hlíny a jehličí a také proto, že nebylo vidět dál, než na několik metrů, uhodla, že jedou lesem. Noc byla tmavá, protože měsíc ani hvězdy nebylo vidět.
Bylo jí jasné, že pokusit se o útěk teď, by byla jen zbytečná námaha nebo pokus o sebevraždu.
„Víš, co se stalo s ostatními?“ zeptala se, když se vrátila pohledem zpátky k vozu, na němž jely.
„Ne moc. Vím, že se hodně lidí schovalo, ale viděla jsem i dost mrtvých vojáků a některé muže,“ odvětila Selena unaveně.
„Tvůj otec byl ve městě?“ zeptala se vzápětí.
„Ne,“ zavrtěla hlavou Cara. „Naštěstí ne.“
Při vzpomínce na něj se jí sevřelo hrdlo. Věděla, že jen co zjistí, že ji unesli, začne okamžitě s pátráním, k němuž se přidá nemalá skupina mužů.
Kdyby se nebála, že by se jejímu otci mohlo něco stát, protože už nebyl nejmladší, vědomí toho, že by ji někdo šel hledat, by jí dodalo naději, jenomže takhle?
„A co tvoji rodiče?“ zeptala se Cara, aby na chvíli unikla svíravým představám o vlastního otce.
„Otec se o sebe umí postarat. A matka se určitě ukryla do chodeb, takže…“ odvětila Selena.
Obě dívky pak spolu už nepromluvily. Caře bylo víc než jasné, že i přesto má Selena o své rodiče stejný strach jako ona o otce. Matku již neměla, protože před několika lety zemřela. Na to teď ale nechtěla myslet – nyní jí to nepomůže ani v nejmenším.
Muž měl pravdu. Po pár minutách vůz zastavil.
Dívky z něj vyvlekli dva vysocí muži. Drželi je s rukama za zády a vedli je před sebou do hradu.
Díky tmě z něj nebylo vidět víc, než několik osvětlených oken.
Dovedli je do velkého sálu, po jehož bočních stranách stály čtyři masivní sloupy. Dlouhý dřevěný stůl pokrývalo několik pergamenů, číší a talířů, na nichž už bylo připravené jídlo. Širokými okny nebylo kvůli noci nic vidět, takže jediný zdroj světla poskytovalo mnoho svícnů se svícemi, které jediné vypadaly z celé místnosti přívětivě.
Cara se rozhlédla a pohled jí hned padl na Sarah - dívenku drobnější postavy s dlouhými vlnitými rezavými vlasy, jejíž tvář byla smáčená slzami a očima vytřeštěnýma strachem.
Na jejím rameni spočívala velká ruka muže, který ji držel, aby nemohla utéct, což bylo to poslední, co by ji teď jistě napadlo.
Byla tak zabraná do pozorování její vystrašené tváře, takže si vůbec nevšimla, že do místnosti vstoupilo asi deset mužů.
Jeden z nich šel poněkud pomaleji a namáhavěji a jen co se dostal dost blízko, aby viděl, že jinak kompletní složení mužů narušuje přítomnost žen, prudce se zastavil a obrátil se na muže, který šel za ním.
Chytil ho za horní lem pláště a sykl mu do obličeje: „Kolikrát jsem říkal, že nechci zajatce?“
„Myslel jsem, že…“
„Nemysli! Plň rozkazy, nebo toho budeš litovat!“ zařval na něj a pustil ho.
Cara chvíli váhala. Nakonec si však řekla, že pokud muž není nadšený, že jsou zde, tak by aspoň Sarah mohl nechat jít. O sebe a Selenu se chtěla postarat později.
„Pane,“ pronesla jasným hlasem, „této dívce je deset let… nechte ji jít… prosím. Určitě nechcete mít nic s dítětem.“
Pozornost všech se rázem upnula jen k ní.
Muži na ni hleděli s jistým posměchem, protože její šaty vypadaly, jakoby se s nimi válela v bahně a pak ještě skočila do sena. Několik pramenů vlasů z drdolu se jí uvolnilo a slepilo se krví se stébly trávy, takže vypadala poněkud zuboženě. Navíc i její tvář byla od bláta a krve.
Selena se Sarah na ni oproti tomu hleděly s hrůzou a strachem.
Muž byl až doposud otočený, takže mu dívka neviděla do obličeje. Ovšem jen co promluvila, obrátil se a pohlédl na ni.
Cara sebou škubla, když si uvědomila, že to je ten samý, s nímž ve městě bojovala předtím, než ji někdo omráčil.
Na jeho očích bylo vidět, že si to uvědomil také. Díval se na ni jen vteřinu a potom pohlédl na Sarah.
S očima upřenýma na dívenku se děsivě pousmál a řekl: „A ještě ke všemu malou holku? Selvine?“
Muž, na něhož předtím křičel, se o krok přiblížil. Byl střední postavy s hnědými vlasy po ramena a teď právě poněkud křečovitým výrazem ve tváři.
„Pane ona… nechtěla se jí pustit a já jsem… neměli jsme…“
Nedořekl.
Muž se totiž rozmáchl a dýku, jíž bleskově vytáhl, mu zabodl do hrudi.
Selvin se s tlumeným výkřikem svezl k zemi a z jeho rány na zem začala vytékat krev. Nikdo z mužů v sále nepohnul ani brvou a nečině přihlíželi, jak z jednoho z nich vyprchává život.
Selena vykřikla a Sarah sebou vyděšeně škubla a chtěla se dostat pryč, jenže muž, držící ji za rameno, jí v tom zabránil.
Cara nevykřikla, i když k tomu neměla daleko. Zavřela oči a pevně stiskla čelist.
Když oči opět otevřela a pohlédla na muže, který Selvina zabil, zjistila, že se teď dívá na ni.
Po chvilce se na ni usmál, jenže v tom nebyla žádná radost, spíš zběsilé potěšení a škodolibost.
„Opět… naše divoženka,“ zasmál se.
Pomalu k ní přešel a nepřestával ji očima sledovat. Jakmile stanul před ní, zastavil se a hleděl na ni. Cara jeho pohled znechuceně opětovala.
Muž na ni ještě pár chvíli zíral a pak se napřáhnul a mocně ji uhodil do tváře.
Dívka zvrátila hlavu dozadu a byla by i spadla, protože ránu nečekala, to však muž nedovolil a pevně ji chytil pod krkem.
Cara cítila v ústech pachuť krve a bolest probíhající její tváří. Nemínila se ovšem poddat bolesti, ani škemrat o milost a už vůbec nechtěla, aby v jejích očích viděl strach a proto, jakmile její tvář natočil k sobě, neohroženě se mu podívala do očí.
Byly tmavé s krutým, tvrdým a stále posměšným pohledem. Měl rovný nos, výraznou bradu a tvář pokrytou několikatýdenními vousy. Možná že i vypadal hezky, toho si však Cara nevšímala.
Rovněž si nemohla všimnout ani toho, že bočními dveřmi právě vešel do sálu další muž.
Byl vysoký, měl světle hnědé kratší vlasy, které byly právě mokré jako i zbytek jeho těla. Modrýma očima téměř znuděně přeletěl po sále a vypadal, že Selvin, ležící v kaluži krve na zemi, ho ani v nejmenším nevyvedl z míry.
Rty měl širší a u kořene rovného nosu se mu táhla čerstvá jizva, která se pomalu začínala zacelovat.
Tvář mu pokrývalo několikadenní strniště. Oblečen byl v koženém kabátci, z něhož odkapávala na zem voda, prosté bílé košili, hnědých kalhotách a vysokých botách, v nichž měl skryté dýky. U pasu mu visel meč, s jílcem trochu zašpiněným od krve.
Posadil se na kamenné schodiště a zadíval se na muže, právě držícího pod krkem Caru.
„Odkdy bereme zajatce?“ zeptal se potichu vedle stojícího muže.
Ten jen pokrčil rameny a dál hleděl vpřed.
„Velmi… statečné,“ ucedila Cara se zaťatými zuby. „Vždycky svazuješ lidem ruce za zády… pak je zbiješ a myslíš, že jsi silnější?“
Sarah i Selena měly vytřeštěné oči a byly ztuhlé čirou hrůzou, muži naproti tomu svorně postoupili o krok vpřed a z očí jim sršely blesky tak, jako z úst hrdelní vrčení.
Muž, který před chvílí přišel, se nyní na Caru zadíval s daleko větším zájmem, a jeden koutek jeho úst se zdvihl v úsměvu napolo nevěřícném a napolo obdivném.
Na muže udělala její výřečnost očividně dojem, protože se usmál a přidržel si Cařinu hlavu těsně u svého obličeje.
„Nechci tě zbít, to by přece byla škoda… i když… pokud si nedáš říct…“ řekl a sklonil se k ní.
Cara vytušila, co chce udělat a proto se zachovala stejně jako na voze - plivla mu do tváře všechnu krev, jež měla v ústech a trhla hlavou dozadu. Muž ji však držel příliš pevně, takže se jí nepodařilo vyškubnout, jako prve.
Ten zavřel oči a jednou rukou si setřel krev do rukávu. Druhou rukou k sobě Caru přirazil. Pevně ji držel za zátylkem a prudce zaútočil svými ústy na její. Nečekal na nic a vjel svým jazykem do jejích úst, svými rty pak doslova drtil její.
Cara zůstala v první chvíli tak překvapená, že se nedokázala ani hnout. V té další se však vzpamatovala a snažila se vykroutit hlavu z jeho sevření, protože z toho, jak se ji snažil líbat, se jí zvedal žaludek. Nepomohlo však nic - držel ji příliš pevně.
Začínala být zoufalá a také jí docházel dech, jelikož mužova ústa obemykala její zcela neprodyšně. Navíc proto, jak těsně si její obličej tisknul ke svému, měla nos zabořený do jeho tváře, takže dostatečný přívod vzduchu měla znemožněný i zde. Ke všemu z něj cítila zápach potu a krve.
Nakonec si vzpomněla, že ho zranila, když spolu bojovali. Rozhodla se chytit jediného stébla naděje, které teď měla, aby ho od sebe dostala, a proto se přestala vzpírat.
Pootevřela ústa víc, jako kdyby mu polibek chtěla oplatit, a přestala sebou zmítat.
Jakmile ucítila mužův jazyk, znovu si razící cestu do jejích úst, chvilku počkala a pak vší silou skousla.
Ucítila v ústech krev, která však tentokrát nebyla její. Vnímala, jak sebou muž škubnul a odkláněl se od ní. Na to čekala.
Jen co se kousek vzdálil od jejího těla, prudce vystřelila nohou nahoru, pokrčila ji v koleni a vykopla kolenem do strany, kde zasáhla mužův pravý bok.
Ten zaúpěl a poklesl v kolenou.
Cara nohou vykopla na stejné místo a znovu ho zasáhla, až zavrávoral a o několik kroků odstoupil.
Prudce oddechovala a sledovala mužovu tvář zkřivenou bolestí a ruce, kterými se dotknul boku a na nichž se vzápětí objevila krev.
„Ty couro!“ zařval na ni. „Odveďte ji do mého pokoje, hned!“ křikl na dva muže, stojící nejblíže.
Muži se k ní chtěli vrhnout, když vtom se sálem rozezněl hlas: „Stůjte.“
Muži se zastavili a pohlédli na toho, kdo to řekl.
Byl to muž, který přišel později a všechno až doposud tiše pozoroval.
„Odvedu si ji sám. Ty, bratře, jsi bojoval dobře a jsi zraněný. Zavoláme ranhojiče, aby ti ošetřil rány. A až budeš odpočatý, pak si tuhle malou vychutnáš, jak si zaslouží. Vezmu ji dnes k sobě. Víš přece, co dokážu s těmi, kteří nechtějí poslouchat,“ pousmál se na bratra a pohledem přejel po Caře.
„Myslíš to, jak jsi včera zkrotil tu divokou klisnu?“ zvolal jeden muž a ostatní na to odpověděli hurónským smíchem.
Muž se zasmál a poté řekl: „Tohle nebude takový rozdíl.“
Všichni se znovu zasmáli a jeho bratr vypadal, že jeho návrh zvažuje.
Až příliš na něm bylo vidět, jak rád by Caru ‚zkrotil‘ sám, jenže bolest v boku a krev proudící z rány, ho utvrdily v tom, že jeho bratr má pravdu.
Cara s odporem a hrůzou sledovala muže, který ji chtěl odvést. Neviděla na něm jediné vážnější zranění, byl zcela při síle a vypadal ještě urostleji, než jeho bratr.
Zraněný muž nakonec přikývl a nechal zavolat ranhojiče.
Když procházel kolem Cary, zasyčel na ni: „Pěknou noc, ty mrcho. A těš se, až se uvidíme znovu. Budeš žadonit o smrt.“
Pak zamířil ven ze sálu. Šel namáhavým krokem a rukou si tisknul krvácející bok.
Caře bušilo srdce jako o závod a pohlédla na muže, stojícího kousek od ní. Ten se na ni však nedíval, prohlížel si Selenu a Sarah.
Nakonec řekl jednomu z mužů, který stál u nich: „Odveďte je do kuchyně. Ať se o ně postará hospodyně. Zítra ráno můžou začít pracovat. Ta malá bude pomáhat v kuchyni.“
Muž hlavou naznačil poklonu a popohnal je ven ze sálu.
Cara se strachem sledovala, jak mizely za dveřmi a pohledem se ještě setkala se Sarah, jíž se v očích hrůza mísila se slzami.
V sále teď zbylo jen pár mužů - mezi nimi i ten, který si ji měl odvést. Ostatní se začali přesunovat ke stolu k jídlu, a jí si nevšímali.
Až nyní se Cara, při pohledu na něj, setkala s jeho dychtivým výrazem.
Neodvrátila tvář a nesklopila před jeho očima zrak. Čelila mu více jak půl minuty, než se k ní přiblížil, vzal ji za paži a začal vést ze sálu.
Cestou nepromluvil jediné slovo.
Cara nevěděla, co udělat. Bylo jí jasné, že kdyby se mu pokusila vytrhnout, určitě by ji chytil buď on a nebo někdo z jeho mužů, kterých bylo na hradě jistě plno. Cítila jeho ruku, pevně svírající její paži.
Pečlivě si prohlížela pouze chodbu, jíž právě šli. Byla dlouhá a tmavá. Osvětlovalo ji několik loučí zavěšených vysoko podél zdi. Procházeli kolem mnoha dveří, ale u žádných se muž nezastavil. Jen ji před sebou vedl pořád dál, až zašli za roh chodby a po pár metrech stanul před dveřmi, které měly vést do jeho pokoje.
Muž je otevřel, aniž spustil z Cary ruku, a strčil do ní, aby vešla dovnitř.
Cena odvahy - II. kapitola
Copyright © 2011 Anne Leyyd