11. kapitola - dávná rozhodnutí
Když Jeremy toho dne pozdě v noci usínal, přišlo mu, jakoby v jeho pokoji něco chybělo. Po chvilce mu také došlo co, jakmile si vzpomněl, že tři předešlé noci tady spala také Cara. Přetočil se na bok a sledoval tu část postele, kde včera ležela. V hlavě se mu rozezněl dnešní rozhovor, jenž s dívkou vedl a najednou ho připravil o veškerou únavu, kterou ještě před malým okamžikem cítil. Přemýšlel o slovech, která řekla a neubránil se přitom vtíravému nutkání na ni hned, jak ji uvidí, vykřičet všechny důvody, které měl a proč se choval tak, jak se choval. Kdyby věděla aspoň polovinu, jistě by už nikdy neřekla to, co řekla. Pár minut zvažoval, co by jí vlastně řekl a nakonec ho napadlo něco jiného. Své důvody jí ukáže jinak a tak, aby je na vlastní kůži mohla pochopit. Pak už nikdy nebude tvrdit, že se jeho jednání nedá ničím ospravedlnit. S tímto rozhodnutím se převrátil na druhý bok a po několika minutách usnul.
Jen co procitnul do nového dne a podíval se z okna, spatřil první paprsky právě vycházejícího slunce. Okamžitě vstal z lůžka - dokonale odpočatý. Oblékl si čistou košili, boty, opláchnul si obličej a vyšel z pokoje. Šel přímou cestou po schodišti až k bráně, u níž se právě střídala stráž. „Lucasi, Jacobe!“ křikl na dva z nich, kteří právě odcházeli. „Pane?“ odvětili současně a popošli k Jeremymu blíž. Ten si je s pevně sevřenými ústy přeměřil a pak řekl: „Doufám, že jste nezapomněli – půjdete teď se mnou.“ Muži se po sobě podívali a poté vyrazili za Jeremym, který mířil zpátky do hradu.
Cara klidně spala vedle Sarah a její mysl se tak mohla po dlouhé době konečně uvolnit. Ženy měly za kuchyní prostornou místnost s několika lůžky, které se mohly posunovat k sobě, takže Sarah si lůžko ihned přisunula ke Caře. Selena spala naproti Sarah na své posteli. Dovnitř pronikalo světlo několika menšími okny, které byly kryté bílými závěsy. V místnosti bylo ticho, doplněné jen klidným dechem spících. Cara by jistě spala ještě nejméně hodinu, náhle ji ovšem něco vyrušilo. Byl to pocit, že něco spočívá na její tváři. Začala proto otevírat oči a jen co zahlédla matné obrysy nějaké postavy, škubla sebou. Vzápětí jí došlo, že to, co je na její tváři, je velká teplá dlaň zakrývající jí ústa, aby nemohla vykřiknout. Vytřeštila oči a snažila se trhnout hlavou tak, aby z ní ruku setřásla. Nicméně jen co se jí zrak zaostřil, tak si uvědomila, že dlaň patří Jeremymu, který si svou druhou rukou přiložil ukazováček na ústa a se zdviženým obočím se na ni díval. Dívka vydechla a její oči nabyly zase téměř normálního výrazu. Jeremy poté z její tváře ruku stáhnul a narovnal se. „Co to děláš?“ sykla na něj Cara a posadila se. Dávala si přitom však pozor, aby nevzbudila Sarah. „Pojď se mnou,“ řekl místo odpovědi a otočil se k odchodu. „Proč?“ zeptala se dívka. Jenže Jeremy na ni pouze na okamžik pohlédl, vzápětí se obrátil a než mohla Cara říct něco dalšího, zmizel za dveřmi. Nevěřícně vydechla a dívala se za ním. Pár vteřin potom strávila úvahami, zda má jit, či ne. Nakonec si uvědomila, že pokud nepůjde, tak se nejspíš vrátí a odtáhne ji. Potichu tedy vylezla z lůžka, spěšně si stáhla vlasy dozadu a neslyšně vyšla ven z místnosti. U dveří se ještě otočila a byla ráda, že všichni pořád spí a nikoho neprobudila. Když viděla, že Jeremy nečeká v kuchyni, jak předpokládala, nejistě se po ní rozhlédla a zamířila ven. Jeremyho vzápětí uviděla, jak se na chodbě opírá o zeď a čeká na ni. Jen co si jí všimnul, beze slova odbočil do chodby, kterou dívka sice už několikrát viděla, ale nikdy do ní nevstoupila. Cara naštvaně vydechla a ruce si nekompromisně založila na prsou. „Pokud mi neřekneš, kam jdeme, tak s tebou nikam nejdu,“ řekla a zavrtávala se mu očima do zad. Jeremy se zastavil a vrátil se k ní. Chvíli jí hleděl do tváře a pak řekl: „Včera ses mě ptala na jednu věc a…“ „Ptala jsem se na víc věcí,“ opravila ho hned se zdviženým obočím. Jeremy se pousmál a pokračoval: „Dobře, ptala ses na víc věcí a já ti chci objasnit jednu z nich. Teď už se mnou půjdeš?“ Cara si v hlavě začala převíjet včerejší rozhovor a snažila se v něm najít to, nač se ptala a co by jí při Jeremyho ‚ukázce‘ mohlo nějak ohrozit, nedokázala si však na nic takového vzpomenout a tak pomalu udělala krok vpřed. Jeremy se usmál a otočil se zpátky do chodby. Caře se chodba ani v nejmenším nelíbila. Nebylo v ní jediné okno a nebýt pár loučí, zavěšených na zdech, neviděla by na půl kroku. Čím dál šli, tím jí začínala být víc a víc zima, jakoby snad klesali pod zem. Zhruba po minutě, ačkoli to dívce připadalo o dost déle, se Jeremy zastavil před železnou bránou. Když ji otevřel, ozvalo se nepříjemné zaskřípění v zarezavělých pantech. Jeremy poté vstoupil dál. Cara zatínala čelist stejně jako prsty do dlaní. Měla sto chutí se otočit a utéct, jenže jí bylo jasné, že by to nemělo cenu. Takže se nadechla a prošla. Ihned jí došlo, že jsou v nějaké kobce, do níž světlo pronikalo dvěma uzoučkými okny a zbytek osvětlení zajistilo pár loučí. Rozhlédla se a po jedné straně uviděla dřevěnou lavici, na které bylo položených několik bičů. Rychle trhla hlavou kousek dál a uviděla mnoho párů okovů. Zděšeně pohlédla vzhůru ke stropu a spatřila tam několik železných háků a vzápětí nato zpozorovala dvě mužské postavy, s rukama spoutanýma provazem a přivázanýma právě k oněm hákům. Oba muži byli do pasu nazí a jen co si prohlédla jejich tváře, ustoupila o krok zpátky, jelikož v nich poznala ty, kteří ji napadli v zahradě. Dívali se na ni zmateně a nechápavě. Cara si raději ani neprohlížela zbytek kobky, poněvadž jí z toho začínalo být zle. Pohledem vyhledala Jeremyho a překvapilo ji vědomí, že ji celou tu dobu musel pozorovat. Už se ho chtěla zeptat, co tady dělají, jenže ji předběhl. „Myslím, že na tyhle dva si jistě pamatuješ,“ řekl a pokynul k mužům rukou. „Neuposlechli rozkaz a opustili své místo na stráži, odkud se neměli hnout ani na krok. Za neuposlechnutí rozkazu na každého čeká spravedlivý trest. Měl jsem ho sice vykonat já, ale…“ odmlčel se a přešel k lavici, na níž ležely biče. Jeden z nich vzal do ruky a prohlédl si ho. „Ale myslím, že ty budeš jako vykonavatel vhodnější, zvlášť po tom, co ti málem udělali. Takže… se toho klidně chop za mě,“ dořekl a podával jí bič. Cara ztěžka polkla a pohlédla na muže, kteří se tvářili šokovaně. „Pane… ale…“ začal jeden z nich. „Mlč!“ štěknul na něj Jeremy. „Rozhodnutí o druhu trestu je jen na mě!“ Oba pak už ani nehlesli a dívali se teď na dívku. Ta zírala vytřeštěnýma očima na bič v Jeremyho rukách a nepohnula se. „No, tak,“ řekl muž tišeji a přistoupil k ní. Vtiskl jí bič do ruky a zase od ní kousek odstoupil. Cara na něj pohlédla jako ve snu a z jeho výrazu pochopila, že to myslí naprosto vážně. Díval se na ni klidně a pak pohlédl na muže. Dívka bič prsty sevřela a v hlavě se jí rozletělo plno myšlenek. Na jednu kratičkou vteřinu si představila sebe samu, jak se s ním teď k mužům přiblíží, napřáhne se a zasadí jim tolik ran, kolik bude chtít. V další vteřině se jí jen z té představy udělalo tak špatně, že se musela soustředit na něco zcela jiného, aby nezačala zvracet. Znovu pohlédla na bič a poté na Jeremyho. Stál vedle ní a tvářil se naprosto klidně a vyrovnaně, jakoby měla udělat tu nejobyčejnější věc na světě. Cara otevřela ústa, aby něco řekla, ale vzápětí jí jako blesk projela hlavou myšlenka, která to, co předtím nechápala, spojila dokonale dohromady. Došlo jí, co tím myslel, když říkal, že jí chce ukázat odpověď na jednu z jejích otázek. Naprosto přesně věděla na kterou a také naprosto přesně pochopila, co tím myslí. Rty se jí zatřásly a v očích cítila slzy. Pohlédla na Jeremyho a v obličeji se jí přitom promítlo tolik věcí, že na ni muž, který její pohled vycítil a otočil se k ní, zůstal překvapeně zírat. Cara s náznakem smíchu vydechla, pohlédla na bič, pak na oba muže a nakonec zpět na Jeremyho. Tomu věnovala pohled dlouhý, jakoby se mu tím snažila něco říct, přičemž jí z oka skanula jedna slza. Nebyla si jistá, proč je jí vlastně do pláče. Jestli ze vzpomínky na to, co jí málem udělali a jak ji zbili, nebo proto, že pochopila co jí chtěl Jeremy vysvětlit a byla zklamaná tím, že se vůbec nezměnil, protože jedna její malá část v to skutečně doufala i přesto, že si sama říkala, že je hloupá a naivní. Poté bič hodila k jeho nohám, otočila se na patě a rychle odešla. Jakmile byla kousek dál v chodbě, i přesto, že ještě trochu napadala na nohu, rozběhla se pryč. Chtěla být co nejdřív venku. Cítila, jak jí z očí tečou další slzy a rychle si je dlaní setřela. Jen co byla ve vstupní síni, rozešla se ven. Rychle přeběhla nádvoří a utíkala do zahrady. Strážím nevěnovala sebemenší pozornost a běžela přes zeleninové záhony k jezeru. Sklonila se k chladné vodě, několikrát si jí opláchla obličej a snažila se zhluboka dýchat. Potom si sedla na zem a bradu opřela o založené ruce na kolenou. Sotvaže si předešlou situaci začala znovu převíjet v hlavě, pochopila, proč se cítí tak bídně. Byla zklamaná. Zklamaná, jelikož si opravdu myslela, že se Jeremy změnil – aspoň trochu. A naprosto překvapeně si uvědomila další věc a sice to, že ji to mrzí. Jen co si uvědomila toto, do očí se jí draly další slzy a ona nevěděla, zda proto, jak ji to uvnitř zabolelo a nebo nad svou hloupostí, jak ji něco takového vůbec mohlo napadnout.
„Proč jsi to udělala? Proč jsi odešla?“
Škubla sebou a bleskově se postavila a otočila.
Za ní stál Jeremy s naprosto zmateným nechápavým výrazem. Z jeho hlasu nezaznívala zlost ani naštvání, ale nechápavost a podtón zvědavosti s níž se věcem snažil přijít na kloub.
Cara si okamžitě setřela dlaní slzy, které jí zbrázdily tváře a odsekla: „To je moje věc.“
Její znechucený tón v hlase překvapil i ji samotnou.
Jeremy se díval do jejích zčervenalých očí i na její nepřístupný postoj se založenýma rukama na prsou a snažil se pochopit něco, co mu nedávalo žádný, ani ten nejmenší, smysl.
Nakonec řekl klidným hlasem: „Mohla jsi jim to vrátit.“
Dál ji sledoval, jakoby se ji svým pohledem snažil přesvědčit, jakou chybu udělala.
Cařin pohár zdánlivého klidu, který si umínila zachovat, však po této větě přetekl.
„A ty si myslíš, že by mi to nějak pomohlo?!“ rozkřikla se na něj, rozhodila rukama a zaťala je v pěst.
„Že by se mi ulevilo!? Že by mi bylo líp!?“
Jeremy překvapeně zamrkal a sledoval její rozzuřenou tvář. Vzápětí na její otázky odpověděl přikývnutím hlavou a dívka si i přes svou zlost nedokázala nevšimnout toho, že to myslí naprosto vážně - že tomu sám věří.
To ji naprosto šokovalo a nevěřícně vydechla.
O krok k němu přistoupila blíž a rukou na něj přitom namířila.
„Jak si můžeš myslet, že by mi bylo líp, kdybych někoho zbičovala? Způsobila mu bolest? Jak mě můžeš znát už čtyři dny a tohle si myslet? Úleva by bylo to poslední, co bych cítila, protože zbytek mé duše by zaplnilo znechucení a vědomí, že se chovám stejně barbarsky jako oni! Nedokážu se radovat z něčí bolesti a pokud ty ano, tak je mi tě opravdu líto!“
Cara se musela několikrát nadechnout, poněvadž jí docházel vzduch. Dívala se do mužovy soustředěné tváře, a poznala na něm, že o tom, co řekla, asi opravdu přemýšlí.
Nedokázala si však odpustit říct ještě něco.
„Vlastně mě zaráží,“ řekla už o něco klidnějším hlasem, „že ses nesvléknul a nepřivázal vedle nich i ty. Podle tvého měřítka bych měla zmrskat i tebe.“
Jeremy na okamžik zdvihl obočí a pak řekl hlasem, jako by se bavili o naprosto běžných věcech, a jakoby ho její slova nevyvedla z míry: „A z toho bys měla radost nebo cítila úlevu?“
Tuhle reakci Cara nečekala, jelikož si myslela, že se začne ospravedlňovat a předkládat jí, že jí už několikrát zachránil život a že jí pomohl. Překvapilo ji to, takže se trochu zarazila a musela se na okamžik zamyslet, aby mu mohla odpovědět.
„Ne,“ odvětila nakonec tiše, ale tak, aby ji mohl slyšet. „Ani z tvé bolesti ne.“
Tohle zase překvapilo Jeremyho.
Ústa se mu pootevřela, jak se chystal něco říct, vzápětí se však jeho výraz vrátil k původnímu a místo plánovaného, nakonec řekl něco zcela jiného.
„Asi jsi ještě nezažila pořádnou bolest, takže nemůžeš ocenit, jakou úlevu a radost přináší pomsta.“
Nato proběhla dívčinou tváří směs zděšení, zlosti a skoro i nenávisti, což bylo něco, co Jeremy u Cary nikdy neviděl a proto ho napadlo, zda tentokrát nepřestřelil.
Dívka k němu začala pomalu přistupovat, jakoby se blížila ke své oběti, kterou se chystá zničit.
Zastavila se, až ji od něj dělil pouhý palec vzdálenosti a vzhlížela k němu. A i přesto, že byla o dost menší, Jeremymu připadalo, jakoby najednou vyrostla a tyčila se nad ním a byl to nyní on, kdo ke komu vzhlížel.
„Myslíš?“ ucedila skrz zatnutou čelist, aby se jí tolik netřásla.
„Slyšela jsem svou matku křičet bolestí, když ji zabili tobě podobní… Slyšela jsem ji křičet a pak i to hrobové ticho poté, co vydechla naposledy. Zabili ji… když mi bylo tolik, co je Sarah.“
Cara vše pronášela s důrazem na každé jedno slovo a ani na vteřinu neuhnula pohledem z Jeremyho očí. Její čelist se třásla, jak přemáhala pláč a všechnu bolest, kterou v ní minulost vyvolala.
„Po pár týdnech je dopadli. Přivlekli je do našeho města… odsoudili je a popravili... Kdykoliv si na to vzpomenu, nikdy necítím ani kapku té úlevy nebo radosti, o níž mluvíš. Když jsem byla starší, zkoušela jsem přijít na odpověď, zda bych je dokázala zabít já sama… Nedokázala bych to. Ne ze zbabělosti, ale proto že by mi bylo jedině hůř. Nebyla bych lepší, než oni… Oni zabijí a já taky? Čeho bych tím dosáhala? Vrátila bych zpátky čas a matce život?“
Jeremy si právě připadal stejně jako tehdy poté, co ji nechal přivázat k posteli a ona ho prosila, aby si s ní dělal, co chce, ale nechal ji pak jít za Sarah. Její oči se mu opět vpalovaly do mysli, jakoby na ně nikdy neměl zapomenout. Nedokázal by se od nich odtrhnout pohledem ani kdybych chtěl – což nechtěl.
To, co říkala, na něj dopadalo jako lavina, která ho stahovala k ní a díky níž mohl nahlédnou tam, kam nedoufal, že ho dívka pustí.
Za její maskou statečnosti a odvahy se však skrývalo víc, než ho kdy mohlo napadnout. Nikdy by si ani nepomyslel, že právě ona si v životě musel projít něčím podobným, o čem teď mluvila.
Když to říkala, viděl jí v očích takovou bolest, jakou sám dobře znal. Kromě toho rovněž věděl, že i to ostatní o čem mluvila, byla pravda.
Věřil jí každé slovo.
„Spravedlnost uznávám a dokážu pochopit, proč je popravili i přesto, že s tím nesouhlasím. Ale ty?... Ubližuješ nevinným. Ať už ti udělal kdokoli… cokoli… nic ti nedává ani to nejmenší právo se mstít druhým lidem. Nic! Tím, že druhým ubližuješ, působíš jim stejnou nebo horší bolest, kterou jsi prožil ty sám. A pokud tvou pomstou, která ti podle tvých slov působí radost a úlevu, dáváš podnět k pomstě i těm, jimž ublížíš, a pokud se oni budou chovat stejně, co tady nakonec zbude? Místo téhle země bude jen hřbitov?
Točíš se v začarovaném kruhu, z něhož neunikneš a do něhož zatahuješ i další a věř mi… nakonec, až budeš starý muž a otočíš se zpátky a pohlédneš na ty, které jsi zabil, zneuctil nebo jim ublížil – nebudeš cítit radost ale bolest. Nebudeš cítit úlevu, ale strach.“
Cara už utichla a dívala se do mužovy tváře, která se jí právě zdála tak strašně jiná, než když ji viděla poprvé.
Viděla na něm, že její slova bere vážně, že si nemyslí, že je pronáší jen tak do větru.
Moc ráda by teď přesně věděla, na co myslí, co se mu honí v hlavě.
Tak se soustředila jen na pozorování jeho obličeje, že ani necítila, jak jí z očí stekly další slzy.
I její výraz se změnil - nebyl rozzuřený, ale spíš smutný i přesto však klidný.
Cara si vzápětí všimla, že se Jeremyho tvář sklonila k té její, jakoby ji chtěl políbit.
V první vteřině zůstala jako zkamenělá, v té další trhla hlavou a upřela své rozšířené oči do jeho.
Její srdce začalo bušit jako o závod a jedna kratičká myšlenka, probíhající jí myslí, jí přinesla otázku, co by se stalo, kdyby neuhnula. Na okamžik dokonce ucítila rozmrzelost sama nad sebou, že cukla, v další chvíli si podobné pocity a představy zakázala.
Avšak čím déle se do Jeremyho očí, v nichž se nyní odráželo překvapení a rozčarování, jako by se probudil z nějakého snu, dívala, tím větší cítila potřebu odejít.
Nakonec se tedy k odchodu otočila.
Ovšem jen co udělal první krok, zachytila ji mužova ruka nad zápěstím a přinutila ji obrátit se zpátky.
Jeremy ji sice držel pevně, ale bolest jí to nepůsobilo.
Cara k němu zdvihla oči a snažila se z jeho výrazu něco vyčíst.
Kdyby to byl udělal ještě včera, vyděšeně by se mu snažila vykroutit, nyní však věděla, že jeho se bát nemusí. Nebo aspoň ne tolik.
Jenže narozdíl od předešlých minut, kdy dokázala celkem jasně určit, nač zhruba myslí, nebo co se v něm odehrává, byl právě Jeremyho výraz naprosto nic neříkající.
Dívka mu klidně hleděla do tváře a poté sklonila pohled dolů a pohlédla na jeho ruku, svírající její zápěstí. Potom oči zdvihla zase k němu.
A po pár dalších sekundách ucítila, jak ji jeho ruka pouští, až byla zase volná.
Naposledy se na něj tedy podívala a pak se pomalým krokem vydala zpátky do hradu.
Cena odvahy - XI. kapitola
Copyright © 2011 Anne Leyyd