„Fantazie je důležitější než informace.“ A.E.

1. kapitola - Nerovný souboj

 

 

 

 

            „Proč by si tohle Horatio myslel?“ zeptala se dívka a zakousla se do jablka.

„Proč asi? Přece jsi mu zabila kořist, kterou měl před nosem a celý půlden se za ní honil,“ odvětila Katie a urovnávala přitom ovoce na desce ve svém krámku na náměstí.

Katie byla mladá dívka menší postavy, se zlatými kudrnatými vlasy, jež měla svázané obyčejným provázkem v týlu. Její oči byly zářivě modré a tvář skoro dětská, to se však zdálo jen při prvním pohledu. Oděv, který měla na sobě, tvořily prosté hnědé šaty ke kolenům s odhalenými rameny a čistou bílou zástěrou kolem pasu. Na nohou měla nízké boty, ovázané kolem kotníků.

„Nemůžu za to,“ vložila se do toho dívka a rychle spolkla kousek jablka, jež měla v ústech.

„Byla to nehoda! Přece viděl, že jsem tam měla terč! Opravdu nemůžu za to, že ten jelen běžel právě tím směrem. Prostě jsem mířila na terč a zrovna jsem vystřelila, když se tam objevil,“ hájila se.

„No,“ řekla Katie zamyšleně, „možná že by tomu i věřil, ale stejně jsi ho znemožnila. Ten terč jsi totiž měla dvakrát tak daleko, kam by dostřelil on, tak se nediv, že je trochu… no… naštvaný.“

Obě se na sebe chvilku dívaly a pak současně vyprskly smíchy.

Hodnou chvíli se smály a nemohly přestat. Nakonec se Katie musela přidržet desky a druhou rukou se chytila za břicho.

„Neměla bys mu to dělat, nebo to s ním jednou praští o zem, vážně, Caro,“ řekla pak a zhluboka se nadechovala.

„Pokusím se,“ zasmála se Cara a znovu se zakousla do jablka.

Pak se otočila a odešla od Katieina stánku.

Cara byla na rozdíl od Katie o něco vyšší. Měla vlnité hnědé vlasy, upravené do pevného drdolu na temeni hlavy. Její oči byly temně zelené, rámované dlouhými černými řasami a tmavě hnědým obočím, které svou délkou podtrhovalo dívčin hluboký pohled.

Její tvář na každého působila tajemným dojmem, protože se v ní vždy zračilo odhodlání a v pohledu vzdor s milým výrazem, navíc obestřeným něčím, co se nikomu, kdo ji znal, nedařilo rozluštit.

To byl jeden z mnoha důvodů, kvůli němuž jí místní mladíci a muži nedopřávali klidu ani svobody, po nichž toužila.

Oděv jí ladil s očima - zelené dlouhé šaty, s živůtkem jehož šněrování bylo stejné barvy a s volnými rukávy. Na nohou měla hnědé nízké boty, jež držely tkanicemi ovázanými téměř pod kolena.

Byl nádherný slunný den. Všichni obchodníci na náměstí i lidé, kteří sem přišli nakupovat, si užívali pěkného počasí. Děti pobíhaly kolem a hrály si.

Cara je s úsměvem pozorovala a vzpomínala, jak kdysi i ona jako malá pobíhala všude možně a netrápilo ji nic. Tedy – skoro nic, uvědomila si, při pomyšlení na dětské rvačky a následné tresty od rodičů.

Snědla polovinu jablka, než došla ke svému koni - krásnému bělouši, uvázanému u jednoho z domů. Pohladila ho po silném krku a zbytek ovoce mu dala.

Chvilku jej dál hladila, dokud si neuvědomila, že ji někdo pozoruje.

Otočila se a spatřila za sebou tři mladíky z města, kteří se zatvářili potěšeně, že si jich všimla.

Cara obrátila oči v sloup a rozběhla se pryč jednou z uliček.

Zaslechla, že běží za ní, ale netrápilo ji to. Těmto by dokázala utéct, i kdyby měla jednu nohu chromou.

Dva byli synové vážených městských obchodníků a jeden synem místního starosty. Neustále se snažili vetřít do její blízkosti, ať už tím, že za ní chodili skoro všude, kam se jen hnula anebo na hostinách, které pořádal její otec – další z vážených obchodníků.

Cara v životě neviděla samolibější a namyšlenější muže, než byli oni.

Rychle utíkala mezi uličkami a proplétala se kolem procházejících lidí. Jednou do někoho vrazila.

Možná, že kdyby neměla tolik na spěch, zarazilo by ji, že ten, do něhož strčila, byl v černém plášti s kápí na hlavě. Jenže právě teď měla úplně jiné starosti, než se zabývat něčím takovým.

 

                  

Přikrčila se u jedné ze zdí a vydýchala se. Potom opatrně vykoukla za rohem a spokojeně se usmála. Nikde nikdo.

Vstala, narovnala se a vrátila zpět na náměstí ke Katieině stánku.

Docela ty tři litovala – určitě ji budou hledat nejméně hodinu, než jim dojde, že jim zase utekla.

S Katie zůstala až do večera, kdy se měla zavírat městská brána.

Nikdo z lidí nevěnoval moc pozornosti svému okolí ani druhým lidem, protože všichni měli dost práce. Buď s uklízením svého zboží, s hledáním dětí, které se jim schovávaly, s odvozem nakoupeného zboží anebo s přípravou večeře.

Kdyby se však zaměřili pozorně na kolemjdoucí, mohli by si všimnout několika postav v pláštích s kápěmi na hlavách, nečině procházejících městem, jeho uličkami – přilehlými i vzdálenějšími od středu města.

Možná si jich nikdo nevšiml také proto, že nechodili pohromadě, ale každý sám. Na první pohled by spolu nemuseli mít nic společného, a i na ten druhý by nikoho ani nenapadlo, že jsou spolu nějak spojeni. Konec konců – podivných lidí, kteří by v parném dni chodili v pláštích, by se určitě pár našlo.

Cara pomáhala Katie s uklízením jejího stánku, když se rozezněl hlas zvonu oznamující zavírání městské brány.

Skoro nikdo z lidí, kromě rodičů nahánějících své ratolesti, to téměř nebral na vědomí - byli na to zvyklí.

Náhle však zvon z ničeho nic utichl, a vzápětí nato z věže spadlo tělo zvonícího muže, do jehož zad byly zabodnuté dva šípy. Ozval se zděšený výkřik několika žen, stojících poblíž.

Katie s Carou se otočily za křikem a vytřeštily oči.

Teď se všechno začalo dít příliš rychle.

Muži na hradbách začali troubit na poplach, vojáci přiskočili k bráně a snažili se ji zavřít.

„Přepadení! Přepadení!“ křičeli z plných plic, což bylo spouštěčem pro paniku a chaos.

Muži, snažící se zavřít bránu, byli vzápětí odraženi nájezdem několika desítek jezdců na koních. Hned za nimi se s bojovým pokřikem nahrnulo dovnitř mnoho desítek dalších mužů s meči, luky a šípy, kteří okamžitě začali střílet na vojáky na hradbách.

 „Pojď!“ zvolala Cara a popadla Katie za ruku.

Katie byla jako zkameněla a vytřeštěnýma očima hleděla na muže bijící lidi z města.

Obě se poté rozběhly do uličky.

Cara držela Katie pevně za ruku. Srdce jí mlátilo do žeber a její oči byly vytřeštěné. Ne však hrůzou jako oči její společnice. V jejím pohledu se zračila zuřivost a také odhodlání. Strach v jejím nitru se sice ozýval také, byl ovšem podstatně dost utlumen a Cara se ho snažila maximálně ignorovat.

Jen co doběhly do nejbližšího domu, strčila Katie dovnitř.

„Rychle! Okamžitě se schovej do chodby pod domem, za chvíli sem budou přibíhat další,“ křikla na ni Cara.

Ve většině domů tohoto města byly už od dávných dob pod jejich základy vybudovány chodby, sloužící obyvatelům k možnosti úniku při požáru nebo přepadení.

Katie přikývla, ale pak vydechla: „Ale co ty? Kam jdeš?“

„Musím zpátky. Lidé potřebují pomoct. Vrátím se, neboj,“ odvětila rychle a zavřela dveře.

Cara se rozběhla zpátky k náměstí. Chtěla pomoci dalším dostat se do bezpečí, a pokud k tomu bude možnost, bojovat proti těm, kteří to všechno začali.

Všude kolem sebe slyšela křik jak místních, tak útočících mužů, řinčení oceli, rozrážených dveří, plačících dětí, utíkajících nohou a divoké ržaní koní.

Vzpomněla si na svého bělouše a bodlo ji u srdce při představě, že by se mu něco mělo stát. Jenže… volit mezi zvířetem, i když skvělým a milovaným, a lidmi, bylo pro ni zbytečné.

Už vbíhala na náměstí, když zahlédla muže bojující u konce uličky. Byli to tři městští vojáci a proti nim stál jeden z nájezdníků.

Cara sledovala sotva minutu trvající souboj, po němž všichni vojáci leželi tváří v prachu země.

S vytřeštěnýma očima ustoupila o krok zpátky a v první chvíli chtěla okamžitě utéct. V té druhé však dostala notnou dávku nové odvahy.

Najednou ji totiž někdo chytil kolem ramen. Vyděšeně sebou škubla a obrátila se.

Byla to jedna z žen, jež Cara znala – Brigit.

Byla to silnější žena se světlými vlasy, růžovou milou tváří a modrýma, právě uplakanýma očima, z nichž čišela hrůza a strach, a jejíž tělo se třáslo jako při zimnici.

„Má dcera… Lily, je pryč. Nevím, kde… kde je. Právě jsem ji hledala, když… zaútočili,“ dostala ze sebe mezi vzlyky.

Cara se nerozmýšlela ani sekundu.

„Najdu ji. Ty se ale běž schovat do domu. Rychle! Najdu ji, neboj se,“ ujistila ji Cara.

„Běž!“ řekla jí rázným hlasem a postrčila ji rukou do uličky.

Žena poněkud nepřítomně přikývla a vrávoravým krokem zmizela za rohem.

Cara se rozhlédla a uvědomila si, že si musí pospíšit. Klesla na zem a posunula se k mrtvým vojákům tak, aby ji pokud možno nebylo vidět, protože stále slyšela bojující muže, kteří museli být nedaleko od ní.

Prsty k sobě přitáhla meč jednoho z padlých a potom se rychle stáhla zpátky. Rozběhla se uličkou od středu města a očima prohledávala každý metr. Moc ji nepomáhalo, že se začínalo stmívat.

S jistou úlevou sledovala několik obyvatel mizících v domech.

Vyběhla právě zpoza rohu jedné z ulic, když uviděla vysokého muže s mečem v ruce, držícího za vlasy Lily, dívku, které bylo teprve patnáct let a jež byla dcerou Brigit.

Cara ji poznala na první pohled.

Rozběhla se k nim.

„Pusť ji!“ vykřikla.

Muž se otočil. Lilyina tvář byla mokrá od slz a její oči byly vytřeštěné strachem.

„Ale… divoženka s mečem,“ zasmál se.

Byl o dost vyšší než Cara. U boku se mu pohupovala dlouhá dýka. Měl divoký pohled, ostře řezanou tvář zdobil dychtivý úsměv a jeho tmavé vlasy, dosahující mu do poloviny tváří, dodávaly jeho vzezření ještě divočejší výraz.

„Řekla – jsem – abys – ji – pustil,“ usekávala dívka každé slovo a namířila na něj mečem.

Muž si ji prohlédl od hlavy k patě a vzápětí Lily pustil.

„Dobře,“ přikývl s ďábelským úsměvem. „Na co mít poupě, když můžu mít kvetoucí růži, hm?“

„Utíkej, Lily,“ kývla na ni Cara a nespustila muže z očí.

Lily se protáhla kolem a utíkala pryč.

Muž se na Caru vzápětí vrhnul s mečem a dýkou, kterou bleskově vytáhl z pochvy.

Dívka jeho útok se zuřivým zavrčením odrazila a vrátila mu ho se vším všudy.

Srdce jí divoce tepalo a oči měla rozšířené soustředěním. Strach, který ještě před chvíli cítila, se zmenšil natolik, že už ho ani nevnímala.

Podle nasupeného výrazu, který se zhruba po dvou minutách boje objevil v mužově obličeji, jí došlo, že ho překvapila. Asi nečekal, že by se mu mohla ubránit déle, než pár sekund.

Začínala mít pocit, že by ho dokázala porazit. Zrychlovala údery svého meče, až se zvuk řinčícího kovu linul téměř bez přestávky.

Po chvilce se jí podařilo vyrazit mu z ruky dýku. Poté provedla výpad a úder, který ji naučil otec. Zasáhla ho do pravého boku, načež muž divoce zařval a potom, druhým úderem, mu vyrazila z ruky meč.

Zírala teď do jeho nevěřícně vytřeštěných očí a zlostného výrazu. Na ruce, kterou se za zasažený bok chytil, zpozorovala řinoucí se krev.

Prudce oddechovala a dál na muže mířila. Jeho výraz se však najednou změnil - dostal opět ten stejný samolibý nádech.

Než Cara začala uvažovat o tom, co změnu způsobilo, ucítila tupou ránu na hlavě a prostupující bolest, až se jí zatmělo před očima.

Poslední, co viděla, než ztratila vědomí, byla blátivá kaluž, do níž padala…

 

 

 

 

 

 

 

 

Cena odvahy - I. kapitola

Copyright © 2011 Anne Leyyd

© 2011 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si web zdarma!Webnode