„Fantazie je důležitější než informace.“ A.E.

16. kapitola - dotek

Pozn.: Velké poděkování patří Angolkinovi za jeho pomoc s technickou stránkou bojové scény.

 

 

 

 

 

Jeremy byl v první chvíli v takovém šoku, že si všiml až posléze, teprve když uslyšel podivné zaprskání, že mu něco hoří u nohou.

S trhnutím hlavu sklonil dolů a spatřil, jak od louče chytilo něco tmavého a v plameni se to svíjí na zemi.

Několikrát na to dupnul, aby oheň uhasil a sklonil se k tomu, protože to nebyla sláma, jak si původně myslel.

Opatrně vzal do ruky zbytek, který už nestačil shořet. Téměř okamžitě mu došlo, že to hnědé jemné, co drží mezi prsty, jsou vlasy.

Zděšeně vydechnul, odhodil je a znovu se zahleděl na postavu nad sebou.

O tom, že to je Cara ho přesvědčily štíhlé prsty na bledých rukou a boty, jež měla na nohou. Podle obličeje by ji dokázal poznat jen s obtížemi.

Přistoupil k ní blíž.

Jeho tvář se zkřivila bolestí a ruce se mu roztřásly. Poté je opatrně zdvihl k dívčině tváři a lehce přejel po její hlavě – po vlasech slepených krví.

Křečovitě zatnul čelist, jakmile se jeho prsty dotkly krátkých, všelijak odřezaných konečků - zbytku jejích krásných vlasů, o něž ji někdo připravil.

Jako záblesk před sebou spatřil obraz včerejšího rána, kdy před ním stála ve stáji a světlo ji ozařovalo tak, že vypadlo, že vychází přímo z ní - kdy vypadala tak krásně, jako by ani nebyla skutečná.

Během další sekundy mu však obraz zmizel před očima a zachvátila ho tak divoká touha okamžitě něco udělat, že bez rozmyslu přejel k jejím rukám doufaje, že se okovy samy otevřou.

Chytil železo do rukou a v další chvíli se zuřivým výrazem od dívky odstoupil.

Rychle utíkal k muži před branou, jenž dosud omráčeně ležel na zemi.

Prohrabal mu kapsy, až v jedné z nich našel svazek s klíčem, který patřil k okovům.

Popadnul jej a běžel zpátky ke Caře.

Sebral ze země louči a zavěsil ji na zeď za ní, aby na pouta dobře viděl. Poté se postavil čelem k dívce, až se její bezvládně visící hlava opírala o jeho rameno.

Stoupnul si na špičky a během chvilkového zápolení s klíčem a okovy se mu podařilo je uvolnit.

Okovy u stropu zachrastily, jak z nich vyklouzly Cařiny ruce, a její tělo se ihned začalo sunout k zemi. To už však Jeremy odhodil klíče a pevně ji chytil do náruče.

Okamžitě s ní klesnul na zem. Opatrně dal její hlavu na svou pokrčenou nohu a položil jí ruce na břicho.

Když si teď její tvář na světle mohl prohlédnout daleko lépe, s bolestným výdechem zaúpěl jako by to byl on, kdo je tak zraněný.

Většina Cařiny tváře byla od krve a potu.

Jen co se Jeremy opatrně dotknul jejího čela, jehož pravá strana byla rozseknutá, jakoby spadla na ostrou hranu kamene, ucítil, že je v jednom ohni.
Pravé oko měla rudo-fialové a oteklé, téměř stejně na tom bylo i druhé. Tváře měla do krve podrápané a špinavé. Spodní ret oteklý a na levé straně natržený.

Jeremy jí jednou rukou po tváři jemně přejel a skoro zoufale na ni promluvil.

„Ca… Caro? Slyšíš mě?“

Roztřesenou rukou jí opatrně začal přejíždět po tváři a uhlazoval jí zakrvácené vlasy za ucho.

Když se dívka ani nepohnula, lehce s ní zatřásl a hřbetem prstů ji stále hladil po líci.

„Caro! Prosím, otevři oči! No, tak… prosím!“

Palcem jí jemně přejel přes ústa a cítil, jak mu do očí vstupují slzy. Zděšený sám nad sebou trhnul několikrát hlavou, aby je zaplašil.

Protože dál na nic nereagovala, vzal její obličej do svých dlaní a palci jí přejížděl po tvářích, jakoby jí utíral slzy.

„Caro! Prosím tě… podívej se na mě, otevři oči, prosím! No, tak!“

V zoufalství lehce zvýšil hlas a zatřásl s ní.

„Caro, Caro… prosím…“

Najednou strnul, protože měl dojem, že dívka pohnula ústy. Vytřeštil oči a začal ji hladit po lících jemněji.

Po chvíli, kdy se opět ani nepohnula a on už začínal mít dojem, že se mu to jen zdálo, znovu zpozoroval, jak se její ústa pootevřela.

„Caro?“ zašeptal a přiblížil svou tvář k její.

Vší silou vůle se bránil znovu a znovu se navracejícím myšlenkám, které mu připomínaly minulost, v níž už něco takového viděl. Čelil jim seč mohl, aby zamezil představám zhmotnit se v obrazy, které by mu zůstaly před očima a nutily by ho vidět jen smrt místo života, o který chtěl bojovat.

Po další chvíli spatřil, že se dívčina hlava maličko pohnula a že se zvedá, jakoby se snažila najít jej pohledem.

Teprve posléze mu došlo, že kvůli otoku se může dívat jen úzkou škvírkou mezi víčky levého oka.

Zdvihl nohu pod její hlavou trochu výš, aby jí umožnil lepší polohu.

Jednou rukou ji přidržoval, aby se nepřetočila a druhou nespouštěl z její tváře. Lehce se jí dotýkal a viděl, jak se její oči pod víčky pomalu pohybují.

„Caro…“ zašeptal znovu a pohledem bloudil mezi jejíma očima a ústy, aby poznal, kdyby chtěla něco říct.

„Slyšíš mě, Caro?“ zeptal se a bedlivě ji pozoroval a naslouchal.

Vzápětí zahlédl kousek bělma jejího oka a po několika vteřinách ucítil, jak sebou koutek jejích rtů škubl nahoru.

Dívce se pootevřela ústa a Jeremy viděl, že její jindy bílé zuby jsou potažené krví.

Zatnul svou čelist tak mocně, až ho to zabolelo, aby si zabránil vykřiknout zuřivostí, která se k němu mocně drala s cílem Caru na chvíli opustit a jít Marcuse zabít.

Hned nato měl dojem, jakoby se dívka pousmála. Všiml si také její ruky, která se roztřeseně zdvihala nahoru.

Odejít nyní bylo to poslední, co by udělal.

Dívka poté otevřela ústa a sotva slyšitelným hlasem řekla: „Ty…“

Vzápětí se však její hruď namáhavě zdvihla a ona ztěžka zakašlala, přičemž jí z úst vytekla trocha krve.

Jeremy jí ji palcem setřel a dál ji jemně hladil po tváři.

Chtěl něco říct, ale měl tak přiškrcený hlas potlačovaným pláčem i zuřivým ryčením, že ze sebe nevypravil ani slovo.

Cařina hruď pomalu klesla zpátky a začala se zdvihat krátkými mělkými nádechy.

Jeremy koutkem oka postřehl, že se její chvějící ruka znovu zdvihá nahoru, jakoby k němu. Už by ji byl za ni vzal, kdyby neměl dojem, že se Cara opět pokouší něco říct.

Nejdřív jen naprázdno pootevřela ústa a čelo se jí stáhlo bolestí, podruhé nicméně promluvit už dokázala.

„Vrá… til… se… s…“

Znovu to vypadalo, jakoby se pousmála a poté její hlava klesla bezvládně na stranu.

Těsně předtím Jeremy ucítil, jak se špičky jejích prstů na okamžik dotkly jeho tváře, než pak její ruka klesla k zemi.

Rty se mu vzápětí roztřásly jak malému dítěti a z úst se mu vydral vzlyk stejně jako z očí slzy. Dlaň na její tváři se mu chvěla.

Ztuhlý ovšem zůstal jen okamžik, než mu došlo, že ji nemůže nechat zemřít.

Podvědomě cítil, že k tomu nemá daleko.

Nadechnul se a trhnul hlavou. Pro jistotu jí rychle sáhl na krk a s úlevou shledal, že její srdce stále bije.

Už ji chtěl vzít do náruče, vtom se však zarazil. Pohlédl na ni a viděl, že její oblečení je rozedrané a drží jen na pár cípech, navíc je celé od krve. Bleskově ze sebe stáhl svůj plášť a přehodil ho přes ni.

Potom ji vzal do náruče a postavil se.

Rychlým krokem vyšel k bráně, u níž spatřil muže, který se již probral z bezvědomí a zrovna se pokoušel zvednout.

Právě když kolem něj chtěl projít, postavil se mu do cesty.

Jeremyho si nevšiml, jelikož k němu stál zády. Několikrát bolestně zaúpěl, po čemž si začal ohmatávat hlavu.

Jeremy jej chtěl nejdřív odkopnout z cesty, nakonec si to rozmyslel a zařval na něj: „Jdi z cesty!“

Muž sebou trhnul a obrátil se. Vytřeštil na něj oči a poté raději ustoupil až ke zdi.

Jeremy kolem něj prošel a zmizel muži z dohledu v temné chodbě.

 

 

I když na dívku řádně neviděl, neustále k ní těkal pohledem, jakoby se potřeboval ujistit, že ji má v náručí.

Po minutě svižné chůze vyšel z chodby ven.

Přimhouřil oči do světla, jenž v síni panovalo od několika loučí zavěšených podél zdí.

Sotva se však stačil rozhlédnout, spatřil opodál stojící Evelyn. Vypadala, že na něj snad čeká.

Jakmile spatřila Caru v jeho náručí a viděla její zakrvácenou hlavu, zděšeně zalapala po dechu a rukou se chytila za srdce.

Než se ovšem mohla nadechnout, aby něco řekla, Jeremy ji zarazil svým příkazem.

„Dones mi obvazy, čistá plátna, dost pálenky a dvě vědra vody – jedno s horkou, druhé se studenou vodou. Hned. Do mého pokoje,“ upřesnil své pokyny za chůze a pokračoval ke schodišti, kde začal stoupat nahoru.

Ani se neohlížel, zda Evelyn něco neříká nebo jestli jde pro věci. Byl si jistý, že jeho příkazu uposlechne.

A skutečně – Evelyn se za pár vteřin obrátila a rychle zmizela v kuchyni.

Jeremy mezitím došel ke svému pokoji. Loktem povolil závoru a nohou rozkopl dveře tak, aby mohl projít.

V pokoji bylo šero, a proto dveře nezavíral, aby aspoň díky loučím na chodbě trochu lépe viděl.

Co nejopatrněji položil dívku na lůžko a stáhl pryč přikrývku, aby mu nepřekážela.

Postavil a zadíval se na ni.

S čelistí zatnutou a nehty zarytými do dlaní se pak obrátil a přešel ke krbu, chtíc rozdělat oheň.

Nechal Caru ještě zahalenou do pláště, aby jí nebyla zima. Začít s něčím bez věcí, které mu měla Evelyn donést, stejně nemohl.

Během chvilky v krbu vesele zapraskaly plameny stravující malé větvičky.
Jeremy jednu z nich vzal a zapálil od ní svíce v pokoji, aby mohl zavřít dveře a viděl přitom na to, co bude muset dělat.

Poté si šel rychle umýt ruce ve vědru vody u krbu a spěšně přešel ke Caře.

Nechápal svůj strach, měl ale pocit, jakoby se jí za tu chvilku, kdy u ní teď přímo nebyl, mělo něco stát.

Sklonil se k ní a špičkami prstů přejel po jejím zakrváceném spánku.

Znovu začínal vnímat, jak se v něm hromadí zlost a zuřivost. Než se však mohly dobrat k povrchu jeho sebeovládání, uslyšel za sebou pohyb.

Rychle se narovnal a otočil, hledíc nyní do známé tváře Evelyn, která držela v jedné ruce košík s věcmi, pro něž ji poslal a na předloktí druhé dvě vědra s vodou – z jednoho se kouřilo.

Přešel k ní a věci si vzal. Položil je na druhou stranu postele a lehce z Cary stáhnul svůj plášť.

Uslyšel, že Evelyn zavřela dveře a poté postavila vědra k posteli.

Když se otočil, aby plášť odhodil, uviděl ji, jak se s očima vytřeštěnýma a čelem bolestně staženým dívá na Caru.

Posléze od ní odtrhnul pohled a plášť hodil do kouta.

Potom přešel k dívce a už nad ni vztáhnul ruce, aby začal. Náhle si ovšem něco uvědomil a tak se zarazil.

Chvilku nad tím váhal, ale po všech vzpomínkách na Cařino chování, které mu bleskově proletělo hlavou, polknul a otočil se k Evelyn.

Poněkud váhavě se na ni zadíval a řekl: „Mohla bys…“

Evelyn se odvrátila pohledem od Cary a podívala se na něj.

„Mohla bys ji… no…“ Jeremy nejistě ukázal rukou k věcem, které donesla, a pevně doufal, že ho žena pochopí.

Evelyn vypadala značně překvapeně, přesto však přikývla a ihned k dívce přešla.

Jeremymu se na jednu stranu ulevilo, na druhou se cítil před Evelyn poněkud zahanbeně i přesto, že mu bylo jasné, že ona – jako žena - jeho chování ocení.

Až donedávna by ho něco takového ani nenapadlo a byl si dobře vědom toho, že Evelyn si musela už dobře všimnout změny v jeho chování. Cítil se proto dost zvláštně, ale po chvilce, kdy vyšel před pokoj na chodbu a zahleděl se do houstnoucí temnoty, si řekl, že se nebude zatěžovat ještě tímto.

Hlavou se mu začaly honit představy rozlíceného Marcuse, bijícího nevinnou dívku, která neměla sílu a nemohla se jakkoli bránit.

Po chvilce těchto mučivých představ zjistil, že nehty zarýval do chladného kamene výklenku tak, až si je málem odlomil.

Rychle ruce zdvihnul a odvrhnul od sebe všechny myšlenky, které ho trýznily.

Hned vzápětí za sebou uslyšel Evelyn.

„Pane?“

Jeremy sebou trhnul a otočil se k ní. Stála ve dveřích pokoje a ruce měla trochu zašpiněné krví.

Rychle k ní přešel a vstoupil dovnitř.

První spočinul očima na Caře.

Dívka ležela na boku, a aby tak vydržela a nepřekulila se úplně na záda nebo na břicho, podložila ji Evelyn přikrývkou, takže hrudí se tiskla k ní.

Přes záda měla lehce přehozené dva cípy kusu látky, který jí zepředu zakrýval prsa.

Jeremymu křečovitě naběhly svaly na rukou, jakmile spatřil její nahá záda, která měla hlavně podél páteře, mezi lopatkami a na několika místech i na pažích, rozedrané od biče.

„Půjčte mi dýku,“ řekla klidně Evelyn a vytrhla ho tak z křeče.

Jeremy k ní trhnul hlavou a ostražitě se zeptal: „Na co?“

„Upravím jí ještě kalhoty. Nohy má…“ Evelyn si bolestně povzdechla.

Muž se poté sklonil a z nohavice boty vytáhl dýku, kterou ženě podal.

Ta si ji vzala a přešla s ní k lůžku, kde dívce opatrně nařízla kalhoty, které jí oblékla.

„Chtěla jsem jí dát raději lehké šaty,“ řekla Evelyn, když odtrhla první nohavici, „ale protože je tak… zraněná, tak… mě napadlo, že tohle bude lepší.“

Jeremy na to mlčky přikývl a sledoval, jak Caře nařízla a odtrhla i druhou nohavici.

Evelyn jí látku uřízla v polovině stehen a zbytky nohavic opatrně stáhla z nohou.

Měla na nich také pár podlouhlých šrámů od biče. Kvůli krvi, jež na nich měla zaschlou, jak jí stékala z ran na zádech, vypadaly její končetiny mnohem hůř.

Žena Caře ještě opatrně rozvázala tkanice od bot, stáhla jí i je a dala pod postel.

Jakmile se otočila a podívala na Jeremyho, spatřila, že má již vyhrnuté rukávy košile a namáčí čistou látku do horké vody.

Nejistě na něj pohlédla a na okamžik střelila zrakem zpátky k dívce. Kdyby se nebála, že by to mohl zjistit Marcus, byla by mu pomohla, nechtěla však zbytečně riskovat a popudit jej ještě víc, než již byl.

„Ráda bych vám pomohla, ale raději půjdu dohlédnout na úklid po večeři. Váš bratr by…“

„Už mu tak neříkej!“ pronesl Jeremy se zaťatou čelistí.

„Dobře,“ přikývla klidně Evelyn a přešla ke dveřím.

Chtěla již vyjít ven, když Jeremy řekl: „Děkuji ti.“

Žena se zarazila, jakoby si nebyla jistá, zda dobře slyšela. Pomalu se otočila a zadívala se na muže. Ten se už pustil do práce a jí si nevšímal.

Evelyn se mírně pousmála, protože to bylo snad poprvé po několika letech, co slyšela to prosté slovo, které bylo v této době pro každého sloužícího nanejvýš vzácné.

Potom potichu odvětila: „Nemáte za co.“

Obrátila se a vyšla ven z pokoje.

Jeremy ji sotva slyšel, protože jeho mysl se teď začínala plně soustředit na to, co měl udělat.

Přinesl si vědro s horkou vodou k lůžku a začal dívce omývat rozdrásaná záda.

Na jednu stranu si nyní uvědomil, že je dobře, když je v bezvědomí, protože aspoň neucítí bolest.

Sněhově bílá látka byla po chvilce zbarvená krví stejně tak jako voda ve vědru. Jeremyho pálila horká voda na rukou, ale nevšímal si toho.

Opatrně, současně však i důkladně vymýval její rány na zádech i pažích, až z nich dostal všechnu nečistotu a většinu zaschlé krve.

Jen co s tím byl hotov, odložil zakrvácenou látku i vědro se špinavou vodou a vzal si láhev pálenky.

Zatnul zuby, jakoby v očekávání bolesti a začal dívce alkoholem polévat záda, aby se tekutina dostala do všech ran.

Když tekutinu směroval mezi lopatky, kde byla její kůže sedřená do masa nejvíc, dívka sebou škubla a vydechla, jakoby byla vzhůru.

Jeremy sebou šokovaně trhnul a opatrně jí sáhnul na rameno, předklánějíc se přitom přes ni, aby viděl, zda se skutečně neprobrala.

Cařina tvář byla křečovitě stáhnutá a cítil, že její tělo je napjaté.

Lehce jí proto přejel dlaní přes spánek a zašeptal: „To bude… dobré. Musím… musím ti to jen vyčistit. Za chvíli to… nebude bolet.“

Po několika vteřinách, kdy ji jemně hladil, zpozoroval, jak se její tělo pomalu uvolnilo a křeč z její tváře také zmizela.

Oddechl si a znovu jí do ran začal lít pálenku.

 

 

 

Neskutečně se mu ulevilo, když všechny její rány na zádech i pažích byly důkladně obmyté.

Poté jí kus čistého plátna přehodil přes záda tak, aby je zakrýval celá, a látku, kterou měla uvázanou kolem hrudi, zavázal přes něj.

Pak nalil pálenku na další látku a vyčistil jí rány na nohou.

Jen co s tím byl hotov, opatrně vzal dívku za rameno a bok a pomalu ji přetočil na záda.

Jakmile ovšem spatřil její tvář opět ve světle, hnula se v něm znovu zuřivost a ruce se mu křečovitě roztřásly.

Po pár sekundách se nicméně dokázal uklidnit a zkusil se několikrát zhluboka nadechnout.

Oči mu přitom přejely po jejím štíhlém těle a při tom pohledu se jeho srdce mocně rozbušilo.

Vzápětí však trhnul hlavou, aby se vzpamatoval.

Přešel k její hlavě a opatrně ji podložil polštářem.

Hned poté začal čistit rány na jejích rukou.

Když potom viděl sedřenou kůži od okovů na zápěstích, zatnul zuby, a co nejjemněji se snažil rány vytřít pálenkou tak, aby kůži nesedřel ještě víc.

Na okolní neporušenou kůži, těsně k sedřené, nanesl trochu masti a dvěma pruhy plátna jí zapěstí lehce ovázal.

Nyní mu zbývala pouze její tvář.

Na ni vzal další kus čisté látky a namočil ji tentokrát do studené vody.

Opatrně jí začal omývat zakrvácené čelo a cítil přitom, že horečka ještě zesílila. Snažil se proto pracovat rychle ale současně i jemně.

Jakmile Cařinu tvář zbavil krve a špíny, namočil kus látky do vody a trochu ji polil pálenkou. Látku pak zlehka vyždímal a přiložil ho na dívčino rozpálené čelo.

Vzal si ještě další a přiložil ho z boku na její tvář k oteklému levému oku.

Chvíli poté pozoroval její obličej, který vypadal téměř stejně jako předtím, než ho umyl.

Opatrně k němu pravou ruku natáhl a zlehka přiložil svou dlaň k její líci. Prsty jí přejížděl přes spánek a palcem se jemně dotýkal jejího spodního natrženého rtu.

Začínal opět vnímat, jak se mu do očí derou potlačované slzy.

Nechtěl si však takový projev slabosti, který pro něj vždy představovaly, dovolit a tak se je snažil všemožně potlačit.

Nakonec si všiml jejích zakrvácených vlasů, a aby se opět zaměstnal, namočil látku do vody a začal jí je umývat.

Jen co s tím skončil a opět si ji prohlédl, viděl, že se její hruď nad látkou leskne potem a stejně tak i její tvář tam, kde neměla obklady.

Rychle od ní odstoupil a přitáhl si vědro, stojící kousek vedle, těsně k sobě. Potom z plátna natrhal několik menších kusů. Sednul si až k dívce, namočil látky do vědra se studenou vodou a začal jí otírat hruď i krk.
 

 

Zhruba po dvou hodinách začínal cítit únavu, ale vší silou se ji snažil přemoci.

Neměl ani nejmenší tušení kolik je hodin, odhadoval však, že musí být po půlnoci.

Horečka ovšem Caru ani pak neopouštěla. Po pár minutách sebou několikrát trhla, jakoby se jí zdál zlý sen.

Jeremyho to znovu naprosto probralo a nepřestával ji proto dál potírat a měnit obklady na hlavě a tváři.

Dívka po chvíli škubla hlavou na druhou stranu a látky jí přitom spadly z obličeje.

Jen co je muž chtěl namočit a vrátit zpátky, uslyšel její hlas.

„Ne… Ne… Neře…“ promluvila Cara z horečky a několikrát sebou potom znovu trhla.

Jeremy se k ní okamžitě naklonil a vzal její tvář do dlaní. Cítil, jak je její kůže horká a na chvíli ho naplnilo zoufalství při představě, že se mu horečku nepodaří srazit.

Zlehka jí přejel prsty po tváři a znovu jí na ni vrátil obklady.

Nechtěl se beznaději poddat, a proto sám sebe začal přesvědčovat, že je Cara silná a že to zvládne.

Už mu nezáleželo na čase a bylo mu jedno, jak moc na něj únava doléhá. Nedokázal by teď usnout, ani kdyby chtěl.

Po dalších pár hodinách ho uklidnilo, že už sebou dívka netrhala a ani nemluvila z horečky.

Sice by její hlas rád slyšel, ovšem současně s tím by také rád věděl, že to není ozvěna jejího bezvědomí nýbrž její vůle, rozumu a srdce.

Přímo toužebně by si přál slyšet zase její ironické a štiplavé poznámky, které mu připadaly tehdy drzé.

Teď by mu nevadilo, kdyby ho jimi častovala, ani kdyby mu tohle všechno vyčetla, zbila ho nebo udělala cokoliv jiného.

Měl pocit, že to, co se jí stalo, je jen a jen jeho vina. Copak si snad myslel, že Marcus kolem ní bude chodit bez povšimnutí? Bez chtíče po mstě?

Při vzpomínce na něj a na to všechno, co si Cara musela vytrpět, se mu zvedal žaludek a hruď se mu dmula opět potlačovaným zuřivým křikem, i když mu bylo jasné, že právě tím by nikomu nepomohl a jemu by se stejně neulevilo.

Začínalo mu být hrozné horko, a proto si stáhl košili a utřel si jí pot z čela.

Všechny možné myšlenky na jeho minulost, i tu před pár dny, na Marcuse, Petera a především na Caru ho tak pohltily a tak se do nich zabral, že naprosto ztratil pojem o čase.

Namáčel látku do vody a otíral s ní Cařino čelo pořád dokola, ale svou činnost díky zamyšlení vůbec nevnímal.

Takže až po pár dalších hodinách, kdy se ze zamyšlení probral natolik, aby dokázal vnímat i další věci, si uvědomil, jakmile hrana jeho dlaně zavadila o Cařino čelo, že jí horečka klesla.

Úlevou vydechl a jeho ústa se na okamžik zdvihla v úsměvu. Prsty si promnul oči a pohlédl oknem ven.

Už svítalo a stín noci ustoupil přicházejícím slunečním paprskům.

Jeremy se podíval do vědra a zjistil, že je skoro prázdné. Řekl si proto, že zajde pro další vodu a donese si aspoň trochu jídla, protože už víc jak den nejedl a začínal na sobě pociťovat slabost.

Ještě předtím ale namočil látky do zbytku vody a přiložil je na Cařino čelo a tvář. Poté ji opatrně vzal za rameno a bok a natočil ji na stranu, aby na její záda mohl vylít ještě další pálenku.

Zapřel ji o přikrývku a rozvázal jí látku kolem prsou. Potom jí opatrně sundal plátno zakrývající záda a nalil jí do ran všechnu pálenku, která zbyla.

Pak jí látku přes záda jen lehce přehodil a nohy jí zakryl svým pláštěm.

Než se rozešel ke dveřím, přešel až k ní a lehce se dotknul svými prsty jejích.

„Hned jsem zpátky,“ zašeptal, ačkoli pochyboval o tom, že ho slyší.

Ještě pár chvil sledoval její zraněnou tvář a potom svou ruku stáhl z její. Vzal vědro a odešel ke dveřím.

U nich se na ni ještě jednou podíval, jakoby se chtěl ujistit, že tady zůstane a poté odsunul závoru a vyšel ven.

Na hradě panoval klid, a Jeremy s hlavou upřenou na podlahu před sebou šel chodbou směrem ke kuchyni.

Střídavě ho halil stín a vzápětí jej ozařovaly sluneční paprsky, procházejíc chodbou, po jejíž pravé straně byla okna.

Myslel si, že většina mužů na hradě bude ještě spát, a proto ho překvapil zvuk mnoha hlasů a smíchu ze sálu.

Neměl ani nejmenší chuť či zájem poslouchat, co někomu přišlo vtipné a chtěl ihned pokračovat do kuchyně. Jenže to, co řekl jeden z mužů, v němž poznal Gila, ho donutilo se zastavit a přeci jen naslouchat.

Přešel těsně ke stěně u dveří a byl rád, že jsou otevřené.

Očima se zabodl do podlahy a vědro pevně sevřel, aby mu nevypadlo.

„To ale nebylo to nejlepší!“ křiknul Gil, když se ostatní muži v sále ještě pořád smáli, aby je překřičel.

„Měli jste vidět, co udělala paní Melisa!“ řekl a zasmál se.

Ostatní se začali pomalu zklidňovat a jeden z nich se hlasitě zeptal: „A co teda udělala?“

Gil chvíli neodpovídal a podle zvuku bouchnutí poháru o desku stolu a následného výdechu Jeremy poznal, že se odmlčel proto, aby dopil víno.

„Vzala si od Marcuse dýku,“ začal Gil nakonec, „a bez mrknutí tu děvku připravila o vlasy… Odřezala jí je jako ovci,“ ušklíbnul se Gil a ostatní ho v mžiku napodobili, takže se ze sálu opět ozýval hurónský smích.

Jeremymu se třásla čelist zlostí a vědro v ruce se mu chvělo.

Celou dobu si totiž myslel, že to byl Marcusův nápad. Ani v nejmenším by ho nebylo napadlo, že to udělala ta žena, kterou včera zahlédl po jeho pravici.

Byl tak rozzuřený, že postřehl až po chvíli, že jeden z mužů v sále přešel ke dveřím a všiml si ho.

Jeremy na něj pohlédl a poznal v něm Farena. Ten ztuhl a poněkud nejistě se na něj díval.

„Copak, Farene? Viděl jsi tam ducha?“ zeptal se Gil se smíchem, protože si jeho ztuhnutí všiml.

Jeremy pak uslyšel další kroky, směřující ke dveřím. Kousek od nich ustoupil a už se chtěl otočit, aby přešel do kuchyně, když zahlédl Gila.

„Ale… Jeremy,“ řekl muž zvesela. „Tak co? Koukám, že jste si s divoženkou spolu zase užili, viď?“

Jeremy se zastavil a otočil se na něj. Probodl ho zuřivým pohledem a dál ho na něj upíral, jakoby ho jím chtěl sežehnout.

Třes čelisti i rukou dokázal pomalu ovládnout a tak teď stál naprosto nehybně jako by byl vytesaný z kamene a přesvědčoval se, že na zmlácení nebo zabití Gila nemá čas ani náladu. Snažil se přitom ignorovat myšlenku, která mu říkala, jak moc by si to užil.

Byl upřený pohledem jen na něj, takže si nevšiml, jak se ostatních několik mužů nahrnulo ke dveřím a dívali se na ně, čekajíc, co z toho bude.

Gil se posměšně ušklíbnul a přimhouřil oči.

„Tak…“ začal a přeletěl pohledem po Jeremym, „jakpak jí je?“

Jeremy měl v první chvíli přímo nesnesitelnou chuť rozbít mu obličej o podlahu, v další se ovšem nadechnul a s ledovým klidem odvětil: „Bude jí líp než tobě, pokud budeš ještě chvíli žvanit.“

Poté se otočil a chtěl odejít pryč.

„Doufám, že teď mi ji už půjčíš. Přece nebudeš stát o takového oškubance,“ zavolal ještě Gil a rozesmál se.

Jeremy vykročenou nohu vrátil zpátky tam, kde stála, než se rozhodl udělat krok a měl přitom pocit, jakoby mu zrak zahalil rudý závoj, který mu zastínil uvažování.

Věděl, že svou divokost už nedokáže zadržet, jelikož tentokrát předběhla rozum a tudíž se v mžiku otočil. Napřáhl se, zaťal prsty do pěsti a vší silou, kterou v sobě našel, a kterou ještě znásobila jeho zuřivost a zlost vůči Gilovi i Marcusovi, ji vpálil do jeho tváře.

Ten se těsně předtím ještě pobaveně smál, takže ho Jeremyho rána zastihla zcela nepřipraveného a proto se zakymácel a padal dozadu, kde narazil na dalšího muže.

Gil trhnul hlavou a z nosu se mu spustila krev.

Stopy jeho veselosti zmizely do poslední a rychlostí blesku je v jeho výrazu nahradila absolutní nenávist se zuřivostí, která se skoro vyrovnala Jeremyho.

V mžiku se narovnal. Odstrčil se od muže za sebou a vrhnul se vpřed.

Jeremy na něj již čekal, a když se k němu Gil přibližoval, sám mu vyšel vstříc s téměř zvířecím zavrčením.

Srazili se v prudkém střetu jako dva samci bojující o přední místo ve smečce. Nejprve začali zcela bez rozmyslu jeden druhého zasypávat ranami pěstmi a lokty do každého kousku těla, který si nestihl vykrýt. Pokoušeli se navzájem dostat na zem.

Na bolest nehleděl nikdo. Gila poháněla zuřivost vůči Jeremymu, touha se mu pomstít za všechna ponížení, která od něj musel snést, zatímco Jeremyho hnal obraz polomrtvé dívky a představa všeho, čím si tady za poslední dny, kdy byl pryč, musela projít.

Muže, kteří souboj pozorovali, ani v nejmenším nenapadlo se do něj zapojit a pomoci buď jednomu, nebo druhému. Získali nyní totiž další důkaz, že rozběsnit Jeremyho se nevyplácí.

Už to zažili mnohokrát a proto se jakýmkoliv soubojům nebo potyčkám s ním, ať už ze zábavy, při cvičení nebo když jeden druhého něčím rozzuřili, snažili vyhnout.

Gil si velmi rychle uvědomil, že pokud bude na Jeremyho útočit bez rozmyslu a namátkově, nemá proti němu nejmenší šanci. Proto změnil taktiku a začal se pečlivě krýt, čekaje na svou příležitost.

Ta se dostavila nečekaně brzy, sotva dostal nápad. Gil se rychle sehnul a uniknul tak Jeremyho paži, kterou se ohnal po jeho hlavě. Poté se narovnal a předstíral, že se na něj hodlá vrhnout a přirazit jej ke zdi. Jeremy si jeho lsti nevšiml a roztáhl ruce, aby při nárazu udržel rovnováhu. To se však už Gil otočil na patě, zdvihl nohu a celou svou sílu dal do prudkého kopnutí, které nasměroval přímo do horní části mužova břicha.

Gil tím Jeremyho odmrštil na zem, kde zůstal ležet s vyraženým dechem. Bylo slyšet, jak ostatní muži vydechli a Gil vítězoslavně zavrčel. Nenechal Jeremymu ani pár sekund, aby popadl dech a přihnal se k němu, zasypávaje ho prudkými kopanci do zad, boku i ramen.

Muž se schoulil na bok a snažil se uchránit aspoň před některým z dalších kopnutí, kterými jej Gil štědře obdarovával. Neměl s ním ani špetku slitování.

Kdyby bylo na Gilovi, zabil by každého, kdo se stavěl proti jeho nápadům, které sice vypadaly účinně, ale při jejich provedení na loupežných výpravách by zbytečně riskovali smrt mnoha mužů z hradu a také si připsali o desítky více zabitých vesničanů a měšťanů než bylo nutné. Byl to právě Jeremy, který se sice zabíjení nevyhýbal, nicméně nebyl z těch, kteří by jej prosazovali za každou cenu. Při plánování přepadení se s Gilem skoro pokaždé do krve pohádali. A jelikož se Marcus vždy přiklonil k Jeremyho argumentům, vzal Gil tento souboj jako způsob vyřízení vlastních účtů - zraněné hrdosti a ješitnosti.

Navíc ho napadlo, že kdyby Jeremyho zabil, nejenže by pak mohl dorazit tu divoženku, ale také by se mohl dostat na druhou přední pozici ve velení na hradě.

Ta představa se mu velmi zamlouvala a přidávala mu na síle při dalších útocích na Jeremyho, který stále ležel na zemi a pokoušel se popadnout dech.

V celém břiše a hrudi cítil pronikavou tupou bolest, která ochromovala jeho uvažování. Skoro si nedokázal vzpomenout, kdy naposledy dostal tolik ran. Zkoušel se nadechnout a vzepřít na pažích, na to však Gil reagoval ještě častějšími kopanci do jeho žeber a břicha.

Náhle mu však před očima a v mysli probleskla vzpomínka na Caru – na její rány a pohmožděniny, na její zdrásanou tvář. A to – ten strach o ni a hrůza z představy, co by se stalo, pokud by jen několik minut strávil v bezvědomí, jej natolik šokovalo, že se mu díky tomu projasnilo myšlení. Najednou už bolest, strach ani otupění nebylo to nejdůležitější, co vnímal. Ne, když věděl, že je něco neskutečně důležitějšího než Gil a jeho zuřivost a snaha zabít jej.

Došlo mu, že pokud se bude chtít nadechnout vší silou, bude snášet smršť Gilových kopanců mnohem déle. Začal se tedy nadechovat slabě a postupně přidával na objemu vzduchu, který do plic nasával.

Jeremy nebyl z těch, kteří by se vzdávali sotva museli čelit hrozící prohře. Byl ten, kdo bojoval do posledního okamžiku, kdo nehleděl na to, co bude muset snést, aby zvítězil. Myšlenka na dívku mu tedy začala dodávat potřebnou sílu.

Vzduch mu už do plic proudil bez větších potíží, a proto se začal mezi zkříženýma ruka, kryjícíma si hlavu, dívat, jak Gil znovu zvedl nohu a kopnul jej do boku. Jeremy bolestivě zaúpěl, avšak spatřil, že se Gil přesunul výš a že se chystá jej kopnout do hlavy a tím ho naprosto omráčit. Čas jakoby se zpomalil a tak mohl vidět, že do toho kopnutí chce dát veškerou svou sílu i váhu.

Jeremy chápal, že pokud tu ránu dostane, odpadne a nebude schopen pokračovat. Ve vteřině se tedy přetočil z boku na kolena a sotva se Gil ocitnul na jedné noze, vymrštil se se zběsilou rychlostí proti němu. Naletěl na něj, jakoby ho chtěl obejmout a srážel jej k zemi. Silou nárazu proletěli pár stop vzduchem, až s dunivým úderem přistáli na zemi. Gil se praštil hlavou o podlahu a bolestně vyheknul.

Než se z nárazu stihl vzpamatovat, začal mu Jeremy vrážet jednu ránu za druhou. Některými mířil pod jeho čelist, dalšími do středu jeho obličeje, takže ho měl za chvíli plný krve z nosu a natržených rtů.

Ostatní muži překvapeně vydechli, neboť čekali, že Jeremy už bude mimo, a Gil bude nepochybně vítězem. Bylo jim vcelku jedno, kdo z nich vyhraje. Nenapadlo je totiž, že Gil nemá v plánu jen zvítězit, ale svého protivníka zabít. Avšak jediný, kdo z přihlížejících byl skutečně rád, že se nyní situace obrátila, byl Robert. Nebyli s Jeremym přátelé, ale měl ho mnohem raději než Gila, který neznal hranice a jediné, co jej zajímalo, bylo ukojení všech svých tužeb a to za jakoukoliv cenu.

Gil se ovšem nemínil vzdát. Vší silou se vzepjal a prohnul své tělo do mostu, odrazil se levou paží od země a přetočil tak sebe i Jeremyho na bok. Ten z jeho těla sklouznul, čehož Gil ihned využil. Pravou paži bleskově přiložil k pravé straně Jeremyho krku, zatímco levou kolem jeho hrdla obtočil a dlaní pevně sevřel svou pravou paži a začal tak sevření kolem mužova krku utahovat jako ve svěráku.

Jeremy ihned vztáhl obě ruce na Gilova předloktí, aby se ze sevření dostal, jenže marně. Došlo mu, že pro Gila tenhle pohyb neznamená ani z poloviny tolik námahy jako pro něj snaha se z něj dostat. Gil navíc přitáhnul nohy k sobě nahoru a natlačil je na Jeremyho ústa a nos, takže mu zamezil i ten poslední přísun vzduchu, který se mu do plic mohl skrz sevření hrdla dostat. A vzduch byl nyní tím nejpotřebnějším, co pro vítězství potřeboval.

Jeremy po pár vteřinách marných pokusů ze sebe Gila nějak setřást a odtrhnout ze sebe jeho končetiny, začal ztěžka chrčet a před očima mu tančily mžitky i přesto, že je měl zavřené. Cítil, jak mu dochází síly, což Gilovi neuniklo a tak sevření kolem jeho hrdla ještě zesílil.

V Jeremyho hlavě se začínaly vzpomínky na Caru střídat s těmi na dětství - na neustále rvačky a soupeření s Marcusem a dalšími. Vybavil si, že v téhle pozici už musel být. Sice nebyla tak pevná a nešlo mu o život, ale najednou už věděl, co musí udělat.

Ze zbytků posledních sil se hýžděmi odrazil od země a vyhoupl nohy nahoru.

Zaháknul se nejprve jednou a hned nato druhou kolem Gilovy hlavy. Přitisknul nohy co nejvíce do kříže a teď to byl on, kdo drtil hrdlo jemu. Gilovy nohy se od něj odtrhly a sevření kolem Jeremyho hrdla značně povolilo, takže se mohl konečně nadechnout.

To pro změnu nyní nemohl Gil, ovšem jen do doby, než se rozhodl k podlému činu. Uvolnil sevření kolem mužova hrdla, zaťal dlaň jedné ruky do pěsti a vší silou, kterou nyní mohl vynaložit, praštil Jeremyho do rozkroku.

Někteří muži nesouhlasně zamručeli. Gilovi bylo úplně jedno, kterou nepsanou zásadu boje poruší, aby si zajistil vítězství. Dosáhl však svého. Jeremy bolestně zaúpěl a povolil v sevření Gilovy hlavy. Ten toho okamžitě využil a postavil se na nohy.  Jeremy o vteřinu později a vrávoravě také. Tvář měl zkřivenou bolestí, z natrženého čela a rtu mu tekla krev, vypadal však podstatně lépe než Gil se tváří, na níž se nekrvavé místo rovnalo naprosté výjimce.

Muž na Jeremyho ihned zaútočil. Kdyby měl na sobě Jermey košili, byl by jej popadl za ni, ale protože byl polonahý, drapnul jej prsty za ramena a chtěl silně udeřit čelem do jeho nosu. Tomu se ale Jeremy vyhnul, když v poslední chvíli pootočil hlavu a Gil tak narazil jen do lícní kosti kousek pod spánkem. Silou nárazu a převládající bolesti se však Jeremymu mírně podlomily nohy a věděl, že bude stačit jen málo, aby s ním Gil příště tvrdě praštil o zem.

Jak nejrychleji dokázal, chytil Gila za šaty a celou svou vahou klesl do sedu. Překulil se na záda a současně s tím vykopnul nohu dopředu k jeho břichu, takže jej podebral a tím nadnesl nad sebe. Vzápětí vystřelil ke Gilově hrudi i druhou nohou, ale podstatně prudčeji, takže přes něj muž přeletěl. Jeremy udělal kotoul vzad a zeširoka přistál na Gilově hrudi. Rozkročmo se na něm usadil a koleny mu přitlačil paže k zemi.

Vztáhl paži za sebe a několikrát mocně praštil Gila přes spánek a do tváře, takže se teď ještě více proměnila v krvavou rozedřenou masku. Nepříčetně ho probodával očima jako dravec upřený pohledem na svou kořist.

Gil se mírně omráčeně pokusil ještě vyprostit paže zpod Jeremyho nohou, ale další tři rány do čela a dvě do nosu mu zatemnily vědomí a jeho hlava klesla na stranu. Z přivřených očí mu prosvítalo bělmo.

Jeremy se rozzuřeně napřahoval k další ráně, avšak sotva postřehl, že muž leží bezvládně pod ním, přinutil svou paži, aby se ve vzduchu zastavila.

Zuřivě oddechoval a ze rtů mu přitom odkapávala krev. Na spánku ji cítil také. Jedním pohybem si ji od oka setřel do předloktí.

Ještě okamžik na Gila hleděl a když viděl, že pokus o další napadení je to poslední, čeho by byl schopný, zdvihl se z něj a namáhavě se postavil.

Zkamenělých pohledů ostatních mužů si nevšímal a přešel k odhozenému vědru. Sebral ho ze země a otočil se.

„Až se probere,“ řekl a prohlížel si nyní všech pět mužů, kteří na něj hleděli, „řekněte mu… že potřetí… už se neprobere.“

Poté kolem nich prošel, tentokrát s pohledem upřeným na téměř nehybného Gila a zamířil do kuchyně. Zatínal zuby, aby nesykal při každém kroku bolestí, která se proplétala každým kouskem jeho těla.

 

 

 

 

V kuchyni potkal už pár žen, které se dávaly do přípravy snídaně a zahlédl i Selenu, která, jakmile ho spatřila a viděla na jeho těle krev, zděšeně vytřeštila oči a zmizela v místnosti, v níž ženy spaly.

Jeremy ostatním nevěnoval pozornost a přelil studenou vodu z jednoho vědra do svého. Pak si vzal chleba, kousek masa a odešel.

Cestou do svého pokoje si všiml, že někdo z mužů už Gila odklidil z cesty, jelikož na chodbě neležel.

Mužům v sále, kolem něhož právě procházel, nevěnoval jediný pohled a upřeně hleděl jen na schody, po kterých vzápětí začal stoupat ke svému pokoji.

 

 

 

Čím blíž však ke svému pokoji byl, tím rychleji šel.

Začaly ho totiž napadat děsivé představy, které mu zrychlovaly tep i dech, mučící ho přitom pravděpodobností toho, že se naplní a nebudou pouze v jeho hlavě.

Nyní mu připadalo jako naprostá šílenost, nechat ji tady samotnou, když by se do místnosti mohl dostat kdokoli.

Dovnitř pokoje přímo vpadl a vytřeštěnýma očima spočinul na dívce, která se nepohnula ani o píď z pozice, do níž ji uložil.

Jeremy si zhluboka oddechl a zavřel za sebou dveře. Vědro položil na zem a jídlo na postel.

Opatrně jí sáhnul na tvář a ulevilo se mu, že necítil horkost.

Potom ji pomaličku přetočil zpět na záda a upravil jí polštář pod hlavou.

Jakmile ji pak přiryl přikrývkou, namočil látky, které měla na tváři, do ledové vody, jenž přinesl, a lehce je přiložil zpátky na její obličej.

Všiml si, že otok kolem očí se začal pomaličku, nicméně jistě, zmenšovat a to mu trochu spravilo náladu.

Kouskem látky potřel dívčina ústa a chvilku ji ještě pozoroval, hledajíc další známky toho, že se uzdravuje. Dobře sice věděl, že její tělo se nebude zotavovat ani ze čtvrtiny tak rychle, jak by si byl přál, ale i tak toužil po tom, vidět ji už na nohou a při smyslech, s nezraněnýma rukama a zbytkem těla.

Ještě se lehce dotknul její paže a pak se šel napít, jelikož ho žízeň začínala stravovat. Sotva ji uhasil, snědl kousek chleba s masem.

Hned poté, co utišil svůj žaludek, utrhnul kousek látky z plátna, které ještě zbylo, namočil jej do vody a otřel si do něj svůj obličej od krve.

Při tom mu pohled padl na hruď a spatřil na ní také krev. Zda však byla jeho, Gilova nebo Cařina, to nevěděl.

Otřel si ji a s povzdechem se zadíval na dívku.

Kdyby pro ni mohl udělat ještě něco, cokoli, neváhal by ani okamžik, jenže ho žádná věc nenapadala. Nezbývalo mu nic jiného, než čekat.

Přešel k oknu a zahleděl se do krajiny, pomalu se probouzející do brzkého jitra nového dne.

Vydržel tam stát skoro hodinu naprosto bez pohybu. Přejížděl očima přes daleký horizont, zatímco jeho myšlenky se zabývaly jedinou bytostí, která mu právě byla nejblíže.

Tolik si přál, aby Caře mohl říct, jak strašně ho mrzí to, co jí udělali i když chápal, že jeho lítost nic nespraví a nebude jí k ničemu. Chtěl jenom, aby to věděla.

Pomalu přešel zpátky k lůžku s očima upřenýma na její tvář, z níž viděl jen velmi málo.

Vyměnil jí opět obklad a poté se k ní posadil na zem - vedle postele.

Zdvihl ruku a lehce ve své dlani sevřel její.

Ačkoli na její dlani i prstech bylo znát, že musela poctivě pracovat, připadala mu hebčí než ten nejjemnější samet.

Lehce její ruku svíral.

Konečky svých prstů přejížděl přes její klouby a díval se na její ruku tak pečlivě, zkoumajíc každou rýhu, jakoby si ji chtěl navždycky uložit do paměti jako její zelené oči.

V hlavě se mu vynořila vzpomínka na včerejší večer, kdy ji našel a držel v náručí. S dokonalou přesností si dokázal vybavit její hlas, jak mu řekla, že se vrátil.

Cítil potřebu se jí omluvit i za to, že vůbec odjížděl, že ji nechal na pospas Marcusovi, Gilovi a vlastně i Melise – že byl takový hlupák, že si myslel, že splní jeho prosbu.

Najednou si zděšeně uvědomil, že jeho prosbu vlastně splnili. Nezneuctili ji, jen ji…

Jeremyho zachvátil hrozný pocit viny.

Kdyby si byl všechno lépe promyslel a býval byl řekl, aby se k ní ani nepřiblížili nebo ji nezneuctili a neublížili jí, že by jí třeba skutečně nic neudělali.

I když… řekl mu po chvíli hlas v hlavě, pokud jí Marcus chtěl ublížit, nezastavilo by ho nic a byl by si jistě něco našel. Třeba by ji pro něco poslal, a pokud by to nepřinesla na vteřinu přesně nebo něco rozbila, rozlila… ihned by to vzal jako záminku ji potrestat.

Se zhnusením sám nad sebou mu došlo, že toto chování by mu ještě nedávno nebylo cizí.

Bylo mu z něj samotného na zvracení a byl by rád, kdyby někdo místo ní, raději zmrskal jeho, protože on si to skutečně zasloužil.

Po chvíli těchto myšlenek si uvědomil, že křečovitě svírá Cařinu ruku a proto ji rychle pustil, aby jí ještě neublížil.

Něžně ji za ni potom opět vzal a s bolestně staženým obočím se na ni díval.

Jeho zuby se zatínaly a opět povolovaly, jak k němu přicházel a zase odcházel vztek na sebe samého.

Nevěděl, jak dlouho u ní seděl, díval se na její tvář a nitro se mu svíralo bolestí a lítostí. Bolest vlastního těla po souboji nevnímal, a pokud ano, tak velmi okrajově.

Nakonec sklonil hlavu k její ruce a přiložil k ní čelo.

„Odpusť… prosím,“ zašeptal naléhavě a lehce přitiskl své rty ke hřbetu její ruky.

Hlavu poté nechal klesnout na lůžko a oči upíral na svou dlaň, svírající Cařinu.

Po pár minutách se jeho oči vyčerpáním zavřely a Jeremy usnul.

 

 

 

Cařina hlava se lehce pohnula a ona začala pozvolna otevírat víčka.
Otok ustoupil o něco víc, takže už mohla pootevřít levé i pravé oko.

Horečka ji sice opustila, ale vyčerpání, ztráta krve i slabost na ni stále působily, takže měla pocit, jakoby to, co viděla, nebylo skutečné.

Po chvilce mrkání se jí zrak zaostřil lépe a Cara tak dokázala rozeznat světlo, které kolem ní bylo. Bylo na ni však tak silné, že oči musela opět přivřít.

Několik dalších vteřin si její oči přivykaly na slunce, jež pozdě odpoledne ozařovalo pokoj.

Matně si také uvědomila, že jí něco spočívá na tváři. Nepřipadala si ovšem dostatečně silná, aby hlavou trhla, nebo k tváři zdvihla ruku, aby se toho zbavila.

Vlastní tělo jí připadalo jako odlité ze železa.

Posléze lehce pohnula hlavou, protože měla dojem, že něco leží na její ruce. Něco hřejivého.

Jakmile se jí podařilo pootočit hlavu doprava a sklonit zrak k ruce, uviděla něčí hlavu položenou u svého předloktí.

Současně s tím jí věc, spočívající na tváři, sklouzla dolů a Cara tak získala o trochu lepší rozhled.

Kdyby nebyla jako omámená, jistě by se lekla, ale teď jí to nepřipadalo divné.

Zrak jí však vzápětí klesnul o něco dál a konečně spatřila své zápěstí i dlaň, jíž lehce svírala jiná ruka.

Dívka dokázala vnímat jen to, že cítí hřejivé teplo a lehký tlak.

Když se opět vrátila k hlavě ležící na lůžku, zpomaleně si uvědomila, že toho člověka zná.

Na malou chvíli, při pohledu na něj, zaznamenala jistou úlevu a slabý nádech radosti, který se projevil tím, že její rty lehce stouply v sotva znatelném úsměvu.

Při něm ucítila bolest, kterou k ní vzdáleně vysílaly všechny údy jejího těla. I ten nepatrný úsměv ji bolel.

Po dalších pár minutách, kdy se snažila vnímat něco jiného a nepřestávala se přitom pokoušet soustavně sledovat muže po své pravici, si byla schopná konečně uvědomit, že to je Jeremy.

Stálo ji to hodně sil, aby ten malý pohyb udělala, ale lehce a pomalu svým palcem přejela po jeho prstech, držících její dlaň.

Hruď se jí zdvihla v těžkém nádechu a poté opět s výdechem klesla dolů.

Zhruba minutu dokázala Jeremyho unaveně pozorovat a snažila se soustředit na teplo jeho dlaně místo bolesti, když s dalším těžkým nádechem zavřela oči…

 

 

 

Jeremy bez pohnutí ležel na lůžku.

V tom ho náhle něco probudilo. Nebyl to však zvuk, jen zvláštní pocit jakoby něco přejelo po jeho zádech.

Ještě v polospánku se mu zachvěla víčka. Ovšem než je začal vědomě otevírat, spolu s tím, jak nabíral zpátky plné vědomí, ucítil ten pocit znovu.

Tentokrát jeho smysly vyhodnotily podnět daleko lépe.

Poznal, že to, co mu teď přejelo od ramene mezi lopatky až ke kříži, je něčí ruka. Menší než jeho, jemná, hřejivá.

Jeho mozek zrychlil chod uvažování a srdce se mu okamžitě radostným vzrušením rozběhlo naplno. Víčka se mu od sebe rozletěla.

Trhnul hlavou a s ústy zvedajícími se do roztřeseného úsměvu se otočil.

 

 

 

 

 

 

Cena odvahy - XVI. kapitola

Copyright © 2011 Anne Leyyd

© 2011 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si web zdarma!Webnode