„Fantazie je důležitější než informace.“ A.E.

10. kapitola - důvod

 

 

 

 

Během chvíle přeběhl nádvoří až ke stájím, které se nacházely pár metrů od schodiště, vedoucího k terase se zahradou.

Jeremy očekával, že už z dálky zaslechne hurónský smích mužů, nebo ryčení koně či křik Cary, ale nic z toho neslyšel.

Když vletěl do stáje, panovalo v ní téměř hrobové ticho, které přerušily jeho nohy, brzdící po kamenité dlažbě pokryté pár stébly slámy.

Jeremy smykem zastavil u jednoho z mužů, stojícího u nejbližšího hrazení pro koně a prudce vydechl.

Očima přitom přeletěl celou stáj a až teprve po chvíli si všiml Cařiny hlavy, která byla vidět v hrazení, jenž bylo asi šest metrů od něj.

Právě stála tváří v tvář onomu divokému koni tak, že kdyby jen kousek sklonila hlavu, dotkla by se jeho čumáku.

Jeremymu se pootevřela ústa a zůstal na ni zírat.

Opět na ní neviděl ani kapku strachu – prostě tam stála, dívala se koni do očí a dokonce mu začala nasazovat ohlávku.

Kůň stál pokojně a muž na něm nespatřoval ani sebemenší náznak neklidu nebo vzpurnosti.

Sice byl od dívky dost vzdálený, i přesto měl ovšem dojem, že se její rty pohybují v neslyšně šeptaných slovech, která ke koni pronášela.

Jeremy se poté rozhlédl po stáji a viděl, že muži, kteří se přišli pobavit tím, jak dívka dopadne, teď stáli s nechápavými výrazy a někteří i s otevřenými ústy, což ho přimělo, aby ta svoje zavřel.

Jen co pootočil hlavu za sebe, uviděl Petera, který se tvářil uznale a překvapeně a za ním, naopak se zlostným výrazem, stáli Gil a Brened.

Když se na Caru podíval zpátky, nevěděl, zda u něj samého převládá nechápavost nebo překvapení.

Viděl, jak se dívka dotkla hřívy koně a lehce přes ni přejela dlaní. Pak ho uvázala za dělící kůl, protáhla se pod spodním a vylezla ven.

Jeremy na ni opět začal zírat, jelikož předtím viděl pouze její hlavu a nyní si ji mohl prohlédnout celou.

Cara na sobě měla prosté šaty ke kolenům. Byly bílé s bílou šněrovačkou, jejichž horní část tvořil lodičkovitý výstřih a volně splývající rukávy do poloviny paží.

Vlasy měla sepnuté dvěma prameny v týlu hlavy, takže zbytek jí volně zahaloval záda.

Jediné, co její vzezření hyzdilo, byly modrofialové pruhy po tváři, pažích a nohách.

Cara se podívala na Farena, který stál nejblíže, a řekla: „Pokud se k němu budete chovat jako ke koni a ne k dobytku, nebude tak divoký.“

Poté se od něj odvrátila a rozešla se ven. Ještě stále trochu napadala na nohu, když však procházela kolem mužů, nehnula ani brvou dokud si nevšimla Jeremyho.

Na něj se dívala o chvilku déle, ale s výrazem, z něhož nikdo nemohl nic vyčíst.

Nezastavila se, prošla kolem něj a vyšla ven ze stáje.

„To mi vysvětlete!“ zabručel Brened a nevěřícně zavrtěl hlavou.

Peter si odfrknul.

„Co chceš ještě vysvětlovat? Vždyť to sama řekla, ne?“

Zavrtěl hlavou, přešel k hrazení a podlezl ho.

Jeremy ho upřeně sledoval a všiml si, jak hřebec zneklidněl, pohodil hlavou a několikrát zahrabal kopytem.

Popošel trochu blíž, aby lépe viděl.

Peter ke koni opatrně natáhnul ruku a zůstal stát.

Hřebec jakoby si ho chvilku prohlížel a po pár vteřinách sklonil hlavu o něco níž, takže se ho muž mohl dotknout a lehce ho pohladit po hlavě.

Tentokrát si odfrknul Brened a přistoupil také blíž.

Okamžik sledoval, jak Peter koně pomalu hladí po hlavě a potom se protáhl za ním.

„Ty jsi teda divoch,“ odfrknul si znovu a popleskal ho po hřbetě.

Nato kůň zaržal a divoce pohodil hlavou. Vzápětí prudce couvl ke straně hrazení, takže Brened musel rychle uskočit, aby ho bokem nepřimáčkl na dřevo.

Peter zjevně vycítil, že bude lepší klidit se z cesty a proto se bleskově protáhl pod jedním z kůlů.

Brened ještě vteřinu zůstal stát na místě, jenže v momentě, kdy viděl, jak se hřebec začíná vzpínat na zadní, rychle napodobil Peterova příkladu a rovněž vycouval.

Jeremy sledoval celé nynější dění s přimhouřenýma očima a staženým obočím, zatímco v jeho hlavě se opět rozohnil gejzír myšlenek.

Pár chvil ještě zůstal ve stáji a k jeho sluchu doléhaly nadávky a rozčilený rozhovor můžu a frkání hřebce, než se otočil a vyšel ven.

Něco ho totiž napadlo a rozhodl se zjistit, jak dalece se mýlil, případně – zda měl pravdu.

Jen co byl před stájemi, chvíli uvažoval, kam mohla Cara jít. Nakonec si řekl, že se nejprve podívá do zeleninové zahrady, jelikož byla o něco blíž.

Rychle zamířil ke schodům a sešel po nich.

Vzápětí dívku uviděl, jak jde pomalým krokem ke studni. Pospíšil si za ní a během pár sekund ji dohnal.

Když od ní byl vzdálený několik stop, Cara si uvědomila, že za ní někdo je a s trhnutím se otočila.

Jen co však spatřila, že je to on, obrátila se zpátky a pokračovala dál.

„Jak jsi to udělala?“ zeptal se jí a udělal k ní dalších pár kroků.

Cara se sehnula pro vědro, které leželo v trávě u studny a postavila se.

„Udělala co?“ zeptala se, na okamžik na něj pohlédla a postavila se těsně ke studni.

Jeremy málem protočil oči a vybuchnul naštváním, že se tak hloupě ptá, ale nakonec se ovládnul a klidně odvětil: „Teď ve stáji s tím hřebcem.“

Cara neodpověděla a začala vědro pomalu spouštět do studny.

„Překvapilo tě to?“ zeptala se po chvíli, jakmile uslyšela tlumené žuchnutí vědra do vody.

Jeremy váhal s odpovědí, protože měl pocit, jakoby přesně odhadla, co se mu honilo hlavou – tedy… skoro přesně.

„Ano,“ odpověděl popravdě.

„To je zvláštní,“ pronesla Cara potichu a začala vědro vytahovat.

„Zvláštní?“ podivil se Jeremy, přešel až ke studni tak, že nyní stál naproti dívce.

Sklonil trochu hlavu, aby jí lépe viděl do obličeje a dlaněmi se zapřel o kamenný okraj.

„Ano,“ odvětila Cara a dál vytahovala vědro. „Nazvali jste mě divoženkou a tebe teď překvapuje, že si… divoženka rozumí s divokým koněm?“

Při posledních slovech se Jeremymu podívala do tváře a aniž to sama chtěla, cítila, že se jí ústa zvedla v mírném úsměvu. Jednak z toho, co řekla a také z toho, jak soustředěně se na ni muž díval, jakoby snad čekal, že mu prozradí nějaké úžasné tajemství.

Jeremy naklonil hlavu na stranu a i jeho ústa se náhle zvedla v mírním úsměvu.

Došlo mu, že to je poprvé, co se na něj dívka pousmála a zjevně to byl skutečný úsměv, i když pouze slabý a na chvilku.

Uvědomil si také, že to, co řekla, řekla v žertu a ne doopravdy.

Musel ovšem uznat, že zasáhla do černého a kdyby neznal její smysl pro ironii, možná by i začal přemýšlet o tom, zda v tom něco nebude.

Cara se potom rychle vzpamatovala a odvrátila pohled, jelikož se na Jeremyho dívala podstatně delší dobu, než chtěla.

Vytáhla vědro a rozešla se s ním k jednomu ze záhonů.

Jeremy se za ní chvíli díval a přemýšlel, poté za ní vyšel a řekl: „No… nasadit mu ohlávku je jedna věc, ale… jet na něm?“

Odmlčel se a nechal větu viset ve vzduchu.

Dívka na to nijak nereagovala a došla až k záhonu, kde začala vodou polévat zeleninu.

Dělala, jakoby neslyšela a muž tam ani nebyl.

Ten se jejím postojem nedal odradit a znovu promluvil: „Zkusíš se na něm projet?“

Cara vylila poslední zbytek vody na záhon a narovnala se.

Zadívala se na Jeremyho zkoumavým pohledem, protože chtěla zjistit, co má zase znamenat tohle – zda chce jen vědět, jestli by na něm dokázala jet a nebo zda je to nějaký plán pro něco nekalého.

Jenže mlčela příliš dlouho, takže muž došel k závěru, že nechce.

„Jistě, chápu,“ přikývl hlavou a kousek od ní poodešel, než se zastavil a opět se na ni podíval.

„Tohle už by bylo nad tvé síly, nebo nad… schopnosti divoženky.“

Ještě pár chvil se na ni vyzývavě díval a v duchu si přitom přál, aby se rozhodla projet se na něm, jenže tam nechtěl jak hlupák stát věčnost a proto se nakonec otočil a zamířil pryč.

Cara se za ním dívala a stále přemýšlela, proč chtěl, aby se na koni šla projet.

To, co řekl, však ranilo její hrdost, i když jí bylo jasné, že přesně to byl asi jeho cíl – vyprovokovat ji.

Nicméně strach byl skutečně to poslední, na co v souvislosti s hřebcem myslela.

Pár okamžiků ještě strávila váháním. Pak položila vědro na trávu a potichu se za mužem rozešla.

Ten jí sice už zmizel z dohledu, jen co ovšem dospěla ke schodům vedoucím na nádvoří, znovu ho uviděla.

Jeremy chtěl jít zpátky na cvičiště, avšak sotva k němu zabočil, zaslechl za sebou pohyb. Bleskově se otočil a překvapeně hleděl do dívčiny tváře, která jeho pohled opětovala se zdviženým obočím.

Muž se pousmál a kývnul hlavou ke stájím.

Cara přikývla a rozešla se tam.

Jeremy kráčel za ní a byl rád, že dívka nemůže vidět, jak potěšeně se usmívá.

Dívka vešla do stáje a ihned zamířila ke koni. Vzala jedno ze sedel, které leželo na druhé straně stáje, podlezla hrazení a klidně hřebce osedlala.

Jeremy ji soustředně pozoroval – každý její pohyb jakoby si ukládal do paměti.

Jakmile Cara začala koni utahovat popruh, zeptala se: „Kam mám jet? Ven?“

Jeremy se zasmál: „Lákává představa, to uznávám. Ale ne. A nepojedeš – pojedeme. A ne ven, ale do zahrady.“

Jen to dořekl, vzal si druhé sedlo a přešel k pěknému hnědákovi, stojícímu vedle bělouše.

Cara se na něj dívala naprosto zmateně a neustále přemýšlela, co má za lubem.

Poté se obrátila zpátky k hřebci a několikrát ho pohladila po hřívě.

Jeremy mezitím rychle dotáhl popruh sedla svému koni a odsunul hrazení, aby mohl vyjít ven.

Jen co stál na kamenné dlažbě, lehce se vyhoupl do sedla a pohlédl na dívku, která na hřebce právě nasedala.

Postřehl, jak zatnula čelist, když přehazovala zraněnou nohu přes koňský hřbet a neuniklo mu, že se jí přitom dost vyhrnula sukně, kterou se dívka ihned snažila stáhnout co možná nejvíc dolů. Moc to však nepomohlo, takže měla odhalené nohy skoro do poloviny stehen.

Jeremy potlačil úsměv, zatnul čelist a zadíval se jinam.

Dál ji však pozorně sledoval a viděl, jak vzala otěže a pevně se chytila. Vzápětí nato kůň zaržal a potom se postavil na zadní.

Jeremy se v sedle napřímil, jakoby se chtěl dostat k ní, kdyby náhodou padala, uvědomil si ovšem, že by to bylo zbytečné.

Kvůli tomu všemu, co viděl, se musel kousnout do vnitřní strany rtů, aby se nezačal potutelně usmívat a pak řekl: „Jeď první.“

Dívka hladila hřebce po silném krku a potom na muže pohlédla.

Jen co si všimla, že čeká, až pojede, pobídla koně a projela kolem něj ven na nádvoří.

Tam zabočila doprava k zahradě.

Spatřila na nádvoří několik mužů, kteří na ni nevěřícně zírali, ale víc si jich raději nevšímala a nechtěla ani vědět, proč na ni tak civí – zda proto, že jede na tomhle koni, nebo proto, jak moc jí sukně odhalovala nohy.

Hřebec šel krokem až k terase a po ní přes kamenitý schod dolů do zahrady.

Cara za sebou slyšela kroky dalších koňských kopyt a silou vůle si zakázala se otáčet.

Jen co však musela sklonit hlavu pod jednou větví stromu, pod nímž projížděla a poté se znovu narovnala, rychle zapomněla na to, že za ní někdo je.

Byl už pozdní večer a slunce, jež se chýlilo k západu, ozařovalo svými posledními teplými paprsky zahradu, takže některé stromy, a u jiných pouze větve, vypadaly, jakoby zářily zlatavým světlem nebo jakoby jejich listy prostupovalo.

Na hladině jezera se slunce odráželo také a ptáci, kteří nad ním prolétali, byli díky slunečnímu svitu vidět pouze jako černé stíny.

Cara si téměř zasněně prohlížela všechny stromy kolem sebe, a připadala si jako v lese, jelikož hradby, ohraničující zahradu, nebyly pro množství stromů vůbec vidět.

Jela ještě pár chvil, než koně zastavila a jen se dívala před sebe – na stromy, kvetoucí keře a mezi korunami stromů kousek probleskujícího horizontu lesů a hor.

Byla tím tak pohlcená, že skutečně zapomněla na to, že je za ní Jeremy a celou tu dobu ji pozoruje.

„Hezké, že?“ zeptal se potichu, když viděl, že se Cara ani nehýbá a jen si vše kolem prohlíží.

„Ano,“ odvětila jako ve snu, než jí došlo, kdo to vlastně řekl.

Vzápětí trhla hlavou a sklopila ji k trávě pod sebou. Pak hřebce otočila, takže teď stála Jeremymu tváří v tvář.

Viděla, že se na ni dívá a byla si dobře vědoma toho, že jeho pohled se od včerejška nezměnil – stále se na ni díval přirozeně, což jí dodalo odvahu k tomu, co se chystala říct.

Pobídla koně a přejela k němu tak blízko, že kdyby natáhla paži, mohla by se ho dotknout.

Chvilku se mu dívala do obličeje a on jí pohled opětoval.

„Proč jsme tady?“ zeptala se a nespouštěla z něj oči. „Nevěřím, že proto, aby ses přesvědčil, zda dokážu jet na koni.“

On však neodpovídal a jen se na ni díval, jako by ji dnes viděl poprvé ve svém životě.

Cara přelétala pohledem mezi jeho očima, snažíc se tak najít aspoň nějaký náznak odpovědi, nebo vysvětlení.

Avšak když neřekl ani slovo, vydechla a na okamžik stiskla rty pevně k sobě.

„Proč jsi mi pomohl?“ položila mu další otázku.

Po další chvíli ticha si říkala, že to bylo docela dětinské, dávat mu další otázku, jestliže neodpověděl ani na tu předchozí.

Dech se jí začínal zrychlovat a její obočí se stáhlo soustředěním. Cloumala s ní zlost a sžírala ji zvědavost a také nejistota, co bude dál a touha znát odpověď aspoň na nějakou otázku.

„Nemyslíš…“ ucedila skrz zatnutou čelist, „že mi aspoň nějaké odpovědi dlužíš?“

Jeremy zdvihl obočí: „Dlužím?“

„Ano, dlužíš!“ vydechla a zavrtěla hlavou, jelikož nechápala, jak se ještě může divit.

„Po tom, jak ses choval, bys mi aspoň mohl vysvětlit, co má znamenat tohle chování,“ řekla a dál ho sledovala.

Jeremy v sedle poposedl a pak odvětil: „Jsme tady proto, protože jsem chtěl jedné věci přijít na kloub.“

Cara stáhla čelo: „Jaké věci?“

Muž se pousmál a řekl: „Tomu, proč si tak dobře rozumíš s tímhle koněm.“

Dívka sebou sotva znatelně škubla a poté se, se stejným tónem jako před chvílí, zeptala: „A přišel jsi na to?“

Mužův úsměv se rozrost: „Ano,“ přikývl.

„A?“ otázala se Cara a snažila se na sobě nedat nic znát.

„Je to tvůj kůň,“ řekl a upřeně ji sledoval.

Cara se nevěřícně usmála.

„Vážně?“

„Ano,“ přikývl muž a sledoval ji ještě pozorněji než předtím.

„Viděl jsem, jak jsi mu ve stáji něco šeptala. To by samo o sobě nebyl moc přesvědčivý důkaz, takže jsem potřeboval něco jistějšího.

Když jsi na něj nasedala, byla jsi v klidu tak, jak jsem tě ještě nikdy neviděl. Hned ses pevně chytila, protože jsi musela vědět, co udělá. Postavil se na zadní a ty jsi ani nepohnula brvou – čekala jsi to, věděla jsi, co udělá. K tomu reaguje na tvůj sebemenší pokyn. A jediné vysvětlení je, že je to tvůj kůň. Navíc ho chytil jeden z našich mužů nedaleko vašeho města, takže... je tvůj?“

Cara měla po celou dobu jeho proslovu stisknutou čelist a nehty zarývala do dlaní.

Došlo jí, že to opravdu nebylo nejchytřejší a že se prozradila snad ve všem, v čem mohla a proto se s pohledem upřeným do Jeremyho očí zeptala: „A kdyby, tak co?“

Jeremy pokrčil rameny: „Tak nic. Jen jsem chtěl znát pravdu.“

Cara se z ničeho nic zasmála.

„Tak ty jsi chtěl znát pravdu?... Taky ji chci znát!“

Pobídla Cyphyra znovu, takže teď byla u Jeremyho ještě blíž.

„Proč – jsi – mi – pomohl? Mohl bys mi aspoň dát jednoduchou odpověď na tuhle jednoduchou otázku?“ zeptala se a probodávala ho očima.

Dívala se na něj a nyní poprvé, od chvíle co ho poznala, spatřila v jeho pohledu nejistotu.

„Nevím,“ řekl nakonec pomalu a dál jí pohled oplácel.

Cara nevěřícně vydechla: „Nevíš?“

Odvrátila hlavu od něj k jezeru a zhluboka se nadechla, aby se uklidnila.

Když se na něj podívala zpátky, viděla v jeho výrazu něco, co nedokázala pochopit.

„A proč ses choval předtím tak odporně to… předpokládám taky nevíš,“ řekla a čekala, zda na to něco poví.

Muž se však k odpovědi neměl, což Cara poznala i z jeho výrazu. Připadalo jí, jakoby se zatoulal v myšlenkách někam hodně daleko a ji snad ani pořádně nevnímal.

Ve chvíli, kdy už nechtěla stát a čekat, zda z něj nějaké slovo vypadne a chtěla pobídnout Cyphyra zpět směrem ke stájím, Jeremy řekl: „To bys… stejně nepochopila.“

Dívka nevěřícně vydechla.

„Jistě,“ přikývla ironicky. „Pokud mi to nemáš v úmyslu vysvětlit, tak těžko.“

Jeremy se na ni stále díval a v duchu byl úplně někde jinde. I přesto však dívčina slova vnímal, jen nevěděl jak, nebo spíš na ně nechtěl reagovat.

Caře to vzápětí došlo a proto s ním nemínila ztrácet další čas.

Už chtěla koně popohnat podruhé, zarazila se však, jelikož si něco uvědomila.

„Vlastně…“ začala, „když o tom přemýšlím, tak máš možná pravdu a asi bych to nepochopila. Ale jen proto, že nevidím jediný správný a rozumný důvod pro to, aby se dalo nějak ospravedlnit to, co děláš lidem, kteří ti nikdy nic neudělali. Žádný důvod, který máš pro to, aby ses choval tak špatně, jak ses choval, nemůže být správný… Žádný.“

Poté na něj naposledy pohlédla a pobídla Cyphyra, který vzápětí odcválal mezi stromy k terase.

Jeremy se za ní otočil a sledoval ji tak dlouho, dokud nezmizela z jeho dohledu.

 

 

 

 

 

 

 

 

Cena odvahy - X. kapitola

Copyright © 2011 Anne Leyyd  

© 2011 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si web zdarma!Webnode