„Fantazie je důležitější než informace.“ A.E.

7. kapitola - Gesta

 Anotace: Někdy pro další krok potřebujeme znamení...

 

 

„Dobře,“ souhlasila.

V duchu se mi ozval šťastný výkřik.

Rozešli jsme se a já najednou neměl tušení, co bych měl říct. Vytáhl jsem ji na procházku a proč vlastně? Co když čeká, že ji nějak zabavím, nebo tak něco?

Dřív než jsem mohl začít propadat zoufalství, tak se Evey zakymácela, podjely jí nohy a během chvíle seděla na zemi. Bolestně stáhla čelo.

Okamžitě jsem k ní přiskočil a pomohl jí nahoru.

„Jsi v pořádku?“ zeptal jsem se vyděšeně.

„Díky. Ano, jsem. Neboj,“ odpověděla a upravovala si kabát.

To, že se usmívala, asi bylo dobré znamení, ale jak jsem se neměl bát?! Co když si něco zlomila?!

„Nic jsem si nezlomila,“ řekla, jakmile si všimla mého výrazu.

„Vážně?“ ujišťoval jsem se.

„Ano, pane doktore,“ utahovala si ze mě.

Trochu se mi ulevilo a tak jsme zase vyšli.

Musel jsem uznat, že proti mému pádu, byl ten její skutečně elegantní.

Ušli jsme sotva pět metrů, když to vypadalo, že Evey zase spadne. Na poslední chvíli jsem ji zachytil, takže na zemi neskončila.

„Děkuju,“ řekla vděčně.

Oči měla ještě trochu vykulené, jak se lekla.

„Není zač.“

Jednou rukou jsem ji držel na zádech a druhou za paži, teď jsem ji však pustil. Vzápětí mě něco napadlo.

„Smím?“ zeptal jsem se jako za starých časů a nabídl jí rámě.

Trochu překvapeně ale s úsměvem se na mě podívala a pak řekla: „Jsi si jistý? Vážně chceš tak riskovat? Už jsem dneska spadla asi sedmkrát, takže je velká šance, že tě příště stáhnu s sebou.“

Málem ze mě vypadlo, že by mi to vůbec nevadilo.

„To je jedna možnost, druhá je, že se třeba oba podržíme navzájem. Navíc, ty aspoň padáš elegantně, kdežto já jako kdybych měl tři promile.“

Zasmála se a přikývla. Opatrně svou ruku obtočila kolem mé a potom jsme se vydali dál. Docela jsem si tak trochu přál, aby ještě uklouzla a já měl vhodnou záminku ji k sobě víc přitisknout.

Podvraťáku jeden! - houklo na mě mé lepší já.

Nicméně po chvíli Evey skutečně znovu podjely nohy a já ji k sobě přitiskl blíž, takže jsme se dotýkali boky i pažemi. Vděčně se na mě podívala a já se jen usmál. Ta situace se mi líbila víc, než by měla.

Šli jsme dál mlčky a teď mi připadalo, že to není zase tak strašné se v tichosti s někým procházet. Nebo to možná bylo tím, že ten ‚někdo‘ byla Evey.

Po chvíli jsem ucítil, že se Evey zatřásla a bradu schovala do kabátu. Docela mě mrzelo, že jí záleží víc na tom - dobře vypadat, neponičit si vlasy, než se víc obléct a vzít si třeba čepici. Ale ani tak jsem nechtěl, aby jí byla zima.

„Je ti zima?“ zeptal jsem se, jako bych si ničeho nevšiml.

„Jen trochu,“ odvětila. „Většinou vždycky nosím čepici, jenže dneska mi ji někdo ukradl. Asi mu byla taky zima,“ dodala zamyšleně.

„Chceš půjčit moji?“ zeptal jsem se rychle a v duchu se styděl až do morku kosti, co jsem si to o ní myslel.

Usmála se a řekla: „Díky, ale ty ji taky potřebuješ. Vlastně…“ nedořekla a otočila hlavu na pravou stranu. „Mohla bych si koupit novou.“

Vůbec jsem si neuvědomil, že jsme šli zrovna jednou z ulic a dostali se k obchodu se sportovním oblečením.

„Poskytneš mi objektivní kritiku?“ zeptala se stále s veselým úsměvem a kývla hlavou k obchodu.

„Zkusím to,“ odpověděl jsem poněkud nejistě.

Ještě nikdy v životě jsem nešel s žádnou holkou nic kupovat (nákupy s mámou za mlada jsem nepočítal). Jak dlouho to může trvat? Z veselých historek jsem věděl, že muži čekají i hodiny než dostanou ženu z nějakého obchodu. Byla Evey taky taková? A co myslí tou ‚objektivní kritikou‘? Říct, co jí sluší a co ne? No… asi na tyhle všechny otázky za chvíli dostanu odpověď.

Vešli jsme dovnitř a pozdravili prodavačku. Docela mě překvapilo, že v obchodě se sportovním oblečením prodává žena důchodového věku.

Evey k ní hned zamířila a řekla jí, co by potřebovala. Paní se mile usmívala a během chvíle Evey podala několik čepic. Já přešel pomalu k ní. Evey si odložila tašku na zem a rukavice dala na pult. Pak si asi z dvaceti čepic vybrala pět. Ty si postupně nasadila na hlavu. Vždycky se na mě otočila s veselým úsměvem a růžovou tváří.

Já byl tak trochu v háji, protože jí slušely úplně všechny - nebo tak mi to aspoň připadalo - takže žádné objektivní kritiky jsem nebyl schopen.

Další věc, která mě docela překvapila, byla, že si Evey vybrala během pěti minut. Nakonec vyhrála černá čepice s modrým prošitým okrajem po obvodu. Evey ji podala prodavačce a začala hledat něco v tašce - asi peněženku.

„Mám ji pro slečnu zabalit jako dárek, mladíku?“ otázala se mě prodavačka přímo s babičkovským úsměvem.

Já na ni nechápavě vykulil oči a pak se podíval na Evey. Ta se na mě vteřinu dívala stejně nechápavě, vzápětí se však rozesmála a řekla: „Ne, zaplatím si ji sama. A vezmu si ji hned na sebe.“

Poté prodavačce podala platební kartu. Na tváři měla pořád široký úsměv.

Měl jsem trochu delší vedení, a proto mi došlo o něco později, že nás prodavačka považovala za pár. Při té představě se mi rozbušilo srdce a hruď se mi nadmula pýchou.

Evey si mezitím čepici nasadila na hlavu, poděkovala prodavačce a vzala si tašku. Rozloučili jsme se s ní a vyšli z obchodu. Venku se začalo pomalu stmívat a pouliční lampy se rozsvěcovaly.

Chtěl jsem, aby Evey šla zase těsně u mě, jenže jsem nevěděl, jak to říct, aby to nevyznělo nějak divně. Takže jsem zůstal stát a jen jsem jí zlehka nastavil ruku do závěsu. Evey si ještě ukládala kartu do tašky.

Měl jsem strach. Nechápal jsem, proč se najednou tak bojím.

Když Evey vzhlédla ke mně a všimla si mé ruky, pousmála se a zase tak opatrně se do mě zavěsila. Jakmile jsem ji vedle sebe cítil, strach zmizel, nebylo po něm ani stopy. Vystřídala ho jen radost. Tichá radost a štěstí, které mě prostoupily. Za nic na světě bych nevyměnil tenhle moment ani to, jak jsem se cítil.

Po chvíli jsem nemohl odolat, otočil jsem hlavu a díval se na ni. Za pár sekund se znovu pousmála a řekla: „Proč se na mě tak dlouho díváš?“

Až potom ke mně otočila hlavu.

Těchhle pár sekund jí připadalo dlouho? No, jaké štěstí, že neví, jak dlouho jsem se dívával na její fotku.

Usmál jsem se: „Sluší ti ta čepice, víš.“

Evey se rozesmála: „Díky. Tobě ta tvoje sluší taky.“

„Tobě víc,“ prohlásil jsem s jistotou a díval se jí do očí.

Ona ty svoje protočila, znovu se zasmála a zavrtěla hlavou. Pak se opět pohledem vrátila zpátky ke mně. Dívali jsme se na sebe a já měl pocit, že v tom pohledu se něco právě změnilo.

Najednou zavál ledový vítr, až jsme museli hlavu obrátit pryč. Oba jsme se k sobě přirazili a já si byl naprosto jistý, že se za chvíli začneme třást zimou. Rozhlédl jsem se po ulici, abych se zorientoval, kde to vlastně jsme.

„Co kdybych tě pozval na pizzu?“ zeptal jsem se jí, když nám kolem uší přestal hučet vítr.

Trochu se zarazila a přemýšlela.

„Tedy… abych tě nezdržoval. Kdy ti jede další autobus?“ zeptal jsem se a už dopředu počítal s tím, že odmítne. 

„No, asi za dvě a půl hodiny,“ odpověděla.

Ona vystoupila z autobusu a byla ochotná jet až za tak dlouho kvůli mně? To mi nepřipadalo možné.

Nakonec řekla: „Dobře, půjdu, ale… mám jednu podmínku.“

Šibalsky se pousmála a pozorně sledovala můj výraz.

No nazdar.

„Jakou?“ zeptal jsem se sklíčeně.

Její úsměv se rozrostl: „Tu pizzu si zaplatím sama.“

Vypálila mi rybník.

„To ne,“ povzdechl jsem si. „Jak ti pak mám dokázat, že jsem gentleman?“

Pravdou bylo, že jsem si opravdu potřeboval spravit reputaci.

Zasmála se.

„Vždyť už to dokazuješ,“ řekla a na chvíli sevřela ruku, kterou do mě byla zavěšená. Všimla si mého schlíplého výrazu a dodala: „Anebo mi můžeš zasunout židli u stolu.“

„Však já si ještě něco najdu,“ řekl jsem spíš pro sebe.

S úsměvem zavrtěla hlavou a šli jsme dál.

Pizzerie byla hned na rohu vedlejší ulice, teď jsme k ní ale přicházeli zezadu.

„To snad ne!“ vydechla Evey a zavrtěla hlavou.

„Co se stalo?“

„Zapomněla jsem si rukavice v tom obchodě na pultu. Nevím, kde mám dneska hlavu,“ povzdechla si. „Víš co? Běž do té pizzerie, zamluvíš stůl a já tam mezitím dojdu.“

Tak s tím bych nesouhlasil, ani kdybych měl nohu v sádře.

„Ne, ty půjdeš do pizzerie a já půjdu pro rukavice,“ poupravil jsem její plán.

„Davide, přece kvůli mně ne…“

„Evey, půjdu do toho obchodu a nepřesvědčíš mě, abych nešel, ano?“

Byl jsem naprosto neústupný.

Chvilku sledovala můj nekompromisní výraz a nakonec přikývla.

„Za chvíli jsem zpátky,“ řekl jsem ještě.

„Dobře. Počkám vevnitř,“ přikývla Evey a otočila se směrem k pizzerii.

Já se mezitím svižně vydal k obchodu. S Evey jsme šli docela pomalu, takže jsme se od něj moc nevzdálili. Asi během tří minut jsem do něj vcházel. Prodavačka se na mě překvapeně dívala, ale když jsem jí řekl, o co jde, vědoucně přikývla a ukázala na Eveyiny rukavice, ležící vedle pokladny.

„Pospěšte si, mladíku, ať na vás taková pěkná slečna nečeká!“ popohnala mě ještě.

„Dobře,“ zasmál jsem se a vyběhl ven.

Co to bylo za prodavačku? Kroutil jsem nad ní hlavou.

Sice jsem sebou dneska pěkně fláknul, ale nijak mi to nezabránilo v tom, abych směrem k pizzerii neběžel a byl tak s Evey aspoň o chvíli déle.

Během minuty jsem zabočoval do ulice a během další už byl v její polovině. Vedlo z ní několik odboček do užších postranních ulic. Minul jsem právě jednu z nich a najednou jsem se smykem zastavil. Zdálo se mi, že právě v té postranní uličce se něco pohnulo a velmi nápadně mi to připomínalo Evey.

Vrátil jsem se a vykoukl za rohem. Evey tam u zdi opravdu stála a před ní byl nějaký kluk, asi stejně vysoký jako já, hnědé vlasy se mu trochu vlnily a na sobě měl černou rozepnutou bundu, černé kalhoty i boty.

Překvapilo mě, že je tam, když přece měla už dávno být v pizzerii. Cítil jsem se tak nějak zvláštně, smutně i ostražitě. Nevěděl jsem co dělat - jestli se taktně vypařit nebo počkat. Nakonec jsem zůstal stát, nebyl jsem si přesně jistý proč, ale ten kluk se mi prostě nelíbil. A nebylo to jen tím, že jsem s Evey chtěl být já.

„Ale no tak… slečno Nedostupná, co kdyby ses na to už vykašlala, hm?“ zeptal se a prsty jí přejel po tváři.

Evey okamžitě ucukla hlavou a vypadalo to, že se jí to ani trochu nelíbí. A to mi stačilo. Rozešel jsem se rázným krokem k nim.

„Nech toho, Joe. Už dávno víš, že se s tebou nechci dál bavit. Řekla jsem, že si s tebou naposledy promluvím a co jsi chtěl, to jsi mi řekl a já na svém postoji nemíním nic měnit,“ pronesla Evey jasným hlasem, ani tak mi ovšem neuniklo, že v něm zazněl podtón strachu.

„Evey, no tak, nehraj si. Víš, že ti to už nezbaštím,“ pokračoval ten grázl dál a přirazil ji svým tělem ke stěně.

Vůbec si nevšiml, že má něčí pozornost.

Evey se mu snažila vykroutit, ale nešlo to. Já už byl skoro u nich, běžel jsem, ještě to však nebylo dost blízko. V první chvíli mě sice napadlo na něj zařvat, ovšem pak jsem si uvědomil, že moment překvapení může mít své výhody.

Teď k ní přiblížil hlavu a snažil se jí políbit. Vztek se ve mně začal vařit.

„Ne! Nech… mě! Přestaň!“

Evey mu začala zatínat ruce do paží a snažila se od něj odtáhnout. Její ruce se zvedly, aby se bránila, on jí je však vzápětí surově přirazil ke zdi.

„Dneska na facku zapomeň,“ řekl posměšně a jeho hlava už byla nechutně blízko.

To už jsem byl ale u nich. Popadl jsem toho grázla za bundu a oderval ho od ní. Teď mi jako blesk proletěla hlavou vzpomínka na to, že tenhle ‚kluk‘ je určitě ten samý, o kterém se Evey bavila s kamarádkami v autobuse.

„Vypadni od ní!“ štěkl jsem na něj a postavil se před Evey.

Měl jsem sto chutí ho zmlátit, snažil jsem se však přece jen ovládnout, nechtěl jsem před Evey vypadat jako surovec - i když u tohohle by se to dalo jistě omluvit.

„Ale to se podívejme… takže ty tvoje řeči o tom, že tady nejsi sama, byly fakt pravda,“ kývnul hlavou a sjel mě pohledem.

„Tak tenhle chlapeček je lepší než já, jo?“ pokračoval dál.

„Běž pryč, Joe,“ řekla Evey.

„Jasně…“ odfrknul si. „S tímhle už ti teda nevadí se muchlovat? Tomuhle to už dovolíš? Takže se z tebe přece jen nakonec stala děvka jako ostatní?“

Začínalo toho být na mě moc. Chtěl jsem se na něj vrhnout, ucítil jsem však, jak mi Evey zezadu sevřela rukou paži a zašeptala: „Ne.“        

Vydechnul jsem a probodl ho zuřivým pohledem: „Neslyšel jsi snad? Nech ji být a vypadni!“

Zasmál se a pak řekl: „Snad ji ještě nebudeš bránit? Takže ti taky nedala? A ty ji k tomu neumíš přinutit, chudáku. Teď si hraje na nevinnou, ale kdo ví… třeba… ty z ní tu štětku nakonec uděláš!“

Moje ruka se z Eveyina sevření vysmekla, sevřela se v pěst a zasáhla toho grázla přímo do jeho hnusného ksichtu. Nenechal jsem ho ale spadnout, popadl jsem ho oběma rukama za bundu u krku a mrštil jím o zeď. Vůbec jsem neřešil, jestli bude mít otřes mozku.

Lomcoval mnou takový vztek, jaký jsem ještě nikdy nezažil. Měl jsem chuť ho za ty odporné řeči mlátit hodiny. Držel jsem ho pořád za bundu. Jeho oči byly vytřeštěné a z nosu mu tekla krev.

„Ještě jednou se k ní, ty hajzle, přiblížíš na víc jak sto metrů, tak až s tebou skončím, žádný doktor tě nedá dohromady, o to se osobně postarám!“ zařval jsem na něj nepříčetně.

Pak jsem ho pustil, protože se mi z něj zvedal žaludek. Už ani nepípnul a trochu vrávoravě vzal nohy na ramena.

Třikrát jsem zhluboka vydechl a pak si uvědomil, že Evey pořád stojí bez pohnutí na místě. Rychle jsem k ní přešel a dal jí ruce zlehka na paže. Trhla s sebou jako by dostala elektrický šok, a tak jsem dal ruce hned pryč.

„To jsem já, Evey,“ řekl jsem klidně s pohledem upřeným do jejích oči.

Ty její byly vytřeštěné.

„Už ti nic neudělá, je pryč a nevrátí se,“ snažil jsem se ji uklidnit. „A jestli jo, zmlátím ho tak, že se hned tak neprobere,“ dodal jsem se zaťatými zuby.

„Davide,“ řekla Evey slabým hlasem a zakroutila hlavou, „on za to nestojí.“

„On ne, ale ty za to stojíš,“ odvětil jsem přesvědčeně.

Nechápal jsem, jak si k ní vůbec mohl dovolit chovat se tímhle stylem. Nikdy mi nebylo jasné, jak se nějaký muž takhle může chovat k ženě - natož k Evey!

„Tím, že bys ho zmlátil, se jen snížíš na jeho úroveň,“ řekla Evey dál. „A ty takový nejsi.“

„Myslíš, že nejsem?“ zeptal jsem se.

Překvapilo mě, když řekla právě tohle.

„Vím, že nejsi,“ zašeptala Evey.

Jeden koutek úst se mi zvedl do úsměvu. Možná mě přeceňovala. Já sám jsem nevěděl, jestli takový jsem, nebo bych byl schopen být.

„Myslím, že mu to stačilo a už tě nechá být,“ vydechnul jsem.

Dívala se na mě a pak pomalu přikývla. Ruce jsem měl vedle jejích paží, nedotýkal jsem se jí. Teď jsem je k ní ale zase začal přibližovat, až jsem její paže jemně sevřel. Už s sebou netrhla, jen se na mě dívala a z očí jí stekla jedna slza.

„Jsi v pořádku?“ zeptal jsem se naléhavě.

„Jsem…“ odpověděla po chvíli. „A ty?“

„Nic mi není,“ ujistil jsem ji.

Chtěl jsem jí tu slzu setřít. Jen co jsem zvedl ruku, tak mě za ni zlehka vzala. Bolestně stáhla čelo, když na ni pohlédla.

„Tvoje ruka…“ řekla.

No jo, moje ruka. Trochu poškrábaná, trochu od krve a se začínající modřinou. Nic hrozného. Sice bolela, ale i kdybych si ji o toho grázla měl zlomit, stejně bych mu vrazil.

„Nic to není, je to jen škrábnutí,“ usmál jsem se na ni, vytáhl z kapsy kapesník a otřel si krev do něj.

Zvedla oči od mé ruky a podívala se na mě.

„Děkuju, nebýt tebe… tak bych…“

„Ne, nebýt mě,“ přerušil jsem ji, „tak bys tady vůbec nebyla. Už bys byla doma.“

Smutně jsem si uvědomil, že je to naprostá pravda. Nebýt mě, tak dneska vůbec nemusela být takhle vyděšená a ohrožená tím hajzlem.

Evey se trochu pousmála: „Víš, jsem ráda, že ještě… nejsem doma.“

To myslela opravdu vážně? Opravdu byla ráda, že je teď…

„Půjdeme na tu pizzu?“ zeptala se, jako by se nic nestalo. „Už mám docela hlad.“

Překvapeně jsem se na ni díval. Skutečně vypadala normálně. Ještě byla trochu bledá, ale jinak nic.

„Jasně,“ přikývnul jsem s úsměvem. „A... tady máš rukavice. Abych ti je ještě neukradl,“ řekl jsem a vytáhnul je z kapsy.

Evey vydechla: „Díky.“

V její tváři se na okamžik dalo přečíst velmi snadno, na co myslela: že nebýt těch rukavic, nic by se nestalo. Potom však její výraz zase nabyl lehkého úsměvu.

Během chvíle jsme došli do pizzerie. Byla to taková příjemná místnost se stěnami obloženými dřevem. Nad každým z malých stolků visela menší lampa a na stěnách byly obrazy s motivy Itálie, hlavně Říma.

Zamířili jsme ke stolku u okna. Já si bleskově stáhl tašku, šálu i čepici a sundal kabát. Evey se naštěstí pohybovala normální rychlostí a tak když si svůj kabát rozepínala, stál jsem už za ní.

Jakmile si uvědomila, co dělám, zasmála se a řekla: „Ty si nedáš pokoj.“

„Říkal jsem, že si něco najdu,“ odpověděl jsem a kabát jí opatrně stáhl a pověsil ho vedle svého. Pak jsem jí odsunul židli a pomalu ji zasunoval, dokud si nesedla. Střelila po mě pohledem a zavrtěla hlavou.

„Tohle byl přece tvůj nápad,“ podotknul jsem s úsměvem.

„Jasně,“ odvětila a potichu se zasmála.

Šel jsem se posadit naproti ní, na její tváři byl pořád úsměv. Vlasy si teď přehodila přes levé rameno a vzala si jídelní lístek. Zatímco ona si prohlížela menu, já jsem si prohlížel ji.

Měla na sobě dokonale padnoucí bílý svetr přes boky, na krku jí visel stříbrný řetízek s modrým vybroušeným kamenem ve tvaru slzy. Zvedl jsem oči k její tváři. Oči měla stále upřené na papír.

„Davide,“ řekla po pár vteřinách a pohlédla na mě.

„Ano?“ zeptal jsem se.

Líbilo se mi, když řekla moje jméno, byl to zvláštní hezký pocit.

„Nemám se třeba otočit nebo vstát od stolu?“ položila otázku se zdviženým obočím.

Nechápavě jsem se zamračil: „Proč?“

„No, aby sis mě prohlédl i ze zadu. Říká ti něco pojem periferní vidění?“

Do háje! Zase přistižen při činu.

Provinile jsem se usmál: „Promiň… Tak se teď podívej zase ty na mě.“

Zatvářila se uličnicky.

„Tak zavři oči,“ řekla. 

Nelíbilo se mi to. Chtěl jsem něco vyčíst z jejího výrazu, co si myslí, jak mě vidí, ale musel jsem uznat, že je to vůči ní fér. Konec konců, já měl aspoň její fotku. Ona neměla nic takového. No, i když… o nic nepřišla, zase takový krasavec jsem fakt nebyl.

Nakonec jsem tedy (sice neochotně) oči zavřel. Byl to divný pocit. Rty mi cukaly úsměvem, oční víčka zase snahou se zvednout. Vší silou jsem je držel dole.

„Už můžeš,“ řekla po chvíli.

Když jsem oči otevřel, viděl jsem, že se usmívá a tváře má zase o něco červenější.

Pak přišla obsluha. Oba jsme se vzájemně shodli na šunko-sýrové pizze.

Hned po té, co servírka odešla, tak mě Evey donutila si jít ruku pořádně umýt a dala mi sebou i dezinfekci a náplast, které měla v tašce.

A to jsem si myslel, že holky nosí v tašce jen šminky. Třeba tam Evey měla i šití.

Jakmile jsem se vrátil a než jsme se dočkali jídla, začali jsme si povídat. O škole, předmětech, učitelích, našem životě.

Nasmáli jsme se, když jsme vzpomínali na doktora Carlsla a jeho přepadovku. Potom jsme přešli k hudbě. Docela mě překvapilo, jak široký má Evey záběr. Jeden by čekal - já bych čekal - nějaké sladké dívčí skupiny a v čele by vévodila třeba Celine Dion, zato Evey se líbilo dokonce i hodně rockových kapel.

Když nám donesli pizzu, hovor jsme přerušili. Soudě podle toho, s jakou vervou jsme do sebe házeli jednotlivé kousky, jsme byli oba vyhládlí jak vlci.

Zhruba v polovině jídla zazvonil Evey mobil. Rychle ho vytáhla z tašky, podívala se na display a usmála se.

„Ano, miláčku?“ přijala hovor.

Mě málem zaskočilo. Takže má přítele. Moje srdce mi ztěžklo, jako kdyby bylo z betonu a měl jsem dojem, že se propadlo do země.

„Samozřejmě, že tam zítra půjdeme,“ řekla dál.

Rande. Jak jsem tomu vyvolenému klukovi záviděl.

„No, já se taky těším,“ zasmála se.

Kdo by se netěšil, napadlo mě sklesle.

„A půjdeme do cukrárny, kam jen budeš chtít,“ přikývla a usmála se.

Do cukrárny? V duchu jsem viděl Evey, na kterou se lepí nějaký obtloustlý kluk, dívající se na ni jako na zmrzlinu.

Zarýval jsem držadlo vidličky do dlaně a nevšímal si bolesti. Co když ale ten plnoštíhlý kluk má něco, co se Evey líbí a já to nemám ani zdaleka? Věděl jsem snad, jací kluci se jí líbí?

„Dobře, vezmu si to tričko se slonem,“ zase se zasmála.

Tričko se slonem? Chudák holka, co to měla za kluka?

„Tak pa zítra,“ ukončila nakonec hovor.

Já jsem mezitím bloudil s kouskem pizzy po talíři a právě zrozený pocit žárlivosti se ve mně vehementně rozpínal.

Ale přece jenom, ona byla… úžasná. Těžko jsem mohl čekat, že někdo jako ona, by mě zájem o mě. 

„Davide, jsi v pořádku?“ zeptala se mě nejistě. „Jsi celý bílý.“

Smutně jsem k ní zvedl oči.

„To nic,“ řekl jsem a pokusil se o úsměv. „Nebude mít o tebe přítel strach, když se vrátíš až tak pozdě?“ zeptal jsem se se stopou hořkosti v hlase.

„No… možná, že bude mít,“ potvrdila a pozorně se na mě dívala. „Až nějakého přítele mít třeba budu.“

Cože??? Jak to myslela? Byl jsem totálně mimo a zmatený.

Evey očividně dobře věděla, na co narážím, protože se usmála a řekla: „To byl můj synovec. Zítra spolu máme jít do zoo, miluje zvířata.“

Moje srdce vyskočilo ze země a s mohutným prásknutím se usadilo znovu v mé hrudi.

„Aha,“ vylezlo ze mě.

Doufal jsem, že nadšený podtón v mém hlase není slyšet tak moc. Evey se na mě pobaveně dívala.

„A na co se těší nejvíc?“ zeptal jsem se teď už se zájmem.

„Asi na plazy a ještěrky. Jonas miluje dinosaury a tohle je jediné, co je trochu připomíná a je to živé,“ odpověděla s povzdechem.

Tázavě jsem se na ní zadíval, nerozuměl jsem tomu povzdechu.

„Víš, Jonas je… trochu dost zvídavé dítě a já o tomhle moc nevím,“ smutně se pousmála.

„Můžu ti říct aspoň základní informace,“ nabídl jsem jí rychle a v duchu vzpomínal na hodiny biologie živočichů.

Zamyslela se a pak se její tvář vyjasnila: „A nechtěl bys jít s námi? Já bych si to určitě nezapamatovala.“

Tak mě to pozvání překvapilo, že jsem na ni zůstal jen překvapeně zírat. Ona si však moje mlčení vyložila jinak.

„Ale je mi jasné, že máš spoustu učení a nemáš čas. To je dobré.“

„Ne!… Ne! Půjdu rád! Vážně!“ vyhrknul jsem rychle. „Potřebuju si hlavu pročistit od medicíny.“

„Tak dobře,“ přikývla.

Vypadala, že je ráda. Ovšem s tím, jak jsem byl rád já, se to určitě srovnat nedalo. Najednou mi něco blesklo hlavou. Byl to sice risk, rozhodl jsem se ho však podstoupit.

„Evey, dala bys mi na sebe číslo? Víš, kdyby se něco změnilo, nebo tak…“ plácal jsem rychle.

Podle toho, jak se na mě podívala, mi bylo jasné, že můj záměr prokoukla, ale přikývla.

Vyměnili jsme si čísla a pak dojedli pizzu. Další hodina a půl než Evey musela jít na autobus, nám uletěla rychlostí blesku. Tak to tedy aspoň připadalo mě. Stále jsme si o něčem povídali. Když jsme skončili s jedním tématem, vzápětí už bylo načaté druhé. Docela mě překvapilo, že se věnovala lukostřelbě. Ovšem představa Evey jako lukostřelkyně byla poutavá.

Také jsem se dozvěděl, že se Evey líbí ženy, které umí bojovat a dokážou se o sebe postarat. Hned potom řekla, že chce začít chodit na nějaké hodiny sebeobrany, aby se předchozí situace už neopakovala.

Ona byla úplný opak Lusy, uvědomil jsem si. Ta by chtěla, aby ji někdo pořád nosil na rukou. Jenže zase na druhou stranu nosit na rukou Evey a ‚zachraňovat‘ ji, byla představa více než jen lákavá.

Seděl bych s ní a povídal si hodiny, jenže čas plynul a proto jsem zavolal obsluhu.

„Budete platit dohromady nebo zvlášť?“ zeptala se servírka.

„Zvlášť.“

„Dohromady.“

Vyhrkli jsme oba najednou svůj požadavek. Servírka zdvihla obočí.

Evey střelila pohledem ke mně a s výrazem, který zamítal jakýkoli kompromis, řekla: „Zvlášť.“

Přivřel jsem oči, protože jsem s tím vůbec nesouhlasil, Evey se však jen usmívala a podala servírce peníze. Když jsem zaplatil také, Evey se zvedla.

Já urychleně zamířil pro její kabát. Jak jsem stál za ní a čekal, až do něj vklouzne, hrozně moc jsem ji toužil zezadu obejmout a přitisknout si ji na hruď. Málem jsem to i udělal, naštěstí jsem se včas zarazil. Nechtěl jsem pokazit tenhle skvělý den tím, že by mi jednu vrazila se slovy, co si to dovoluju. Konec konců, teoreticky vzato jsme se znali jen pár hodin.

„Díky za pozvání. Ta pizza byla opravdu výborná,“ řekla Evey, když jsme vyšli před pizzerii.

Ještě si nasazovala čepici a usmála se na mě. Ten její úsměv mě hřál až někde v té nejhlubší části mého srdce.

„To nic. Jsem rád, že jsem tě…“ úsměv, který jsem měl já, mi pomalu tuhnul na tváři.

„Do háje! Do háje! To snad ne!“ zanaříkal jsem.

Asi třicet metrů před námi stála Lusy. Na kratičkou vteřinu jsem doufal, že se třeba stačím někde schovat, jenže v ten moment si mě všimla. Možná, že kdybych nestál kousek od pouliční lampy, tak by se mi to povedlo.

Měl jsem dojem, že jsem i na tu dálku zahlédl, jak se jí blýskly zuby, když ústa roztáhla do svého maxiúsměvu. Hned na to zvedla ruku a zamávala na mě.

„Dave!“ vykřikla a vydala se k nám.

Teď mi teprve docvaklo, že tady vlastně nemám co dělat. Měl jsem přece dneska práci - aspoň tak jsem jí to řekl, abych s ní nemusel jít do kavárny nebo pizzerie pod její chabou záminkou, abych jí vysvětil patologii. A mezitím co já bych se mořil s výkladem, ona by se pokoušela o kdoví co…

Evey se na mě zmateně dívala a pak následovala můj pohled. Chtěl jsem se propadnout do země. Absolutně jsem nevěděl, co mám teď dělat.

„Není to náhodou Lusy Lindová?“ zeptala se mě Evey.

„Jo, je,“ řekl jsem těžce. „Ty ji znáš?“

Zavrtěla hlavou: „Ne, to neznám, ale… po škole kolují zvěsti, že se pořád lepí na nějakého chudáka kluka.“ 

Chudáka kluka? No, to je fakt bezva, že jsem známý pod tímhle označením. Ale… když se to tak vezme, chudák jsem opravdu byl.

„Ten kluk jsi ty?“ zeptala se, jakmile si všimla mého výrazu.

Vypadala překvapeně.

„No, už to tak bude,“ odpověděl jsem a smutně se pousmál.

Chvíli sledovala moji tvář, zatímco já s výrazem oběšence pozoroval, jak se k nám blíží Lusy.

„Nemáš o ni zájem?“ zeptala se a pozorně mě dál sledovala.

„Evey, co si to o mě myslíš? Víš, kolikrát jsem se jí chtěl zbavit? Jenže mě nenapadl žádný způsob, ve kterém bych nepoužil násilí.“

Evey se zasmála a pak zvážněla: „No, mě něco napadlo. Chtěl bys to zkusit?“

„Cokoliv,“ přikývnul jsem okamžitě.

„Dobře,“ souhlasila.

Přemýšlel jsem, co ji napadlo. Potom se její výraz změnil. Byla v něm obava, nejistota a ještě něco, co jsem nedokázal rozpoznat.

Přistoupila ke mně blíž, chvilku se mi dívala do očí, potom je však sklopila a lehce mě vzala za pravou ruku. Dala si ji kolem svého pasu a svou levou ruku dala kolem mého.

Srdce se mi opět začalo hnát do závratného tempa. Evey se na mě podívala, měla docela vyplašený výraz, jako kdyby si nebyla jistá, že mi to snad není příjemné. Nedokázal jsem pohnout žádným svalem v obličeji, doufal jsem však, že moje oči - do kterých se pořád ještě dívala - mluví za vše.

Cítil jsem, že udělala krok vpřed a proto jsem se také pohnul.

Šli jsme těsně u sebe, daleko víc než před pár hodinami. Cítil jsem, jak se pohybuje. Několik jejích vlasů teď díky větru spočívalo na mém kabátě. Byl to naprosto nepopsatelný pocit takhle s někým jít - takhle s ní jít.

Všiml jsem si, jak se zhluboka nadechla, když jsme došli až k Lusy.

„Ahoj, Dave,“ pozdravila mě zvesela.

„Ahoj,“ odpověděl jsem jí a lehce Evey přitiskl víc k sobě.

Lusy střelila pohledem k Evey. Měl jsem dojem, jako by ji hodnotila, a pak jí pohled padl na moji ruku kolem jejího pasu a Eveyinu kolem mého. Poté se podívala zpátky na mě. Její úsměv se zmenšil o polovinu.

„Myslela jsem, že máš dnes práci a proto mi nemůžeš vysvětlit tu patologii,“ připomněla mi rychle náš ranní rozhovor.

„Ano, původně jsem měl, ale nakonec jsem změnil program,“ řekl jsem a usmál se na Evey, která mi úsměv oplatila.

„Aha,“ vypadlo z Lusy.

Těkala pohledem ze mě k Evey a vypadalo to, že by mi ruku z jejího pasu ráda servala. Její úsměv zmizel nadobro.

„Tohle… to je… tvoje…“ pohodila hlavou k Evey, jako by to bylo nějaké podřadné zboží.

„Moje přítelkyně,“ zalhal jsem bez problémů a s hrdostí v hlase.

Přímo bolestně jsem toužil po tom, aby to byla pravda.

„Ahoj, jsem Evey,“ představila se, natáhla k ní ruku a usmála se.

Podle mě si Lusy tak hezký úsměv nezasloužila ani omylem. Jenže Evey byla asi milá na všechny.

„Ahoj,“ odpověděla jí Lusy mrazivým hlasem.

Ruku jí nepodala a proto ji Evey pomalu stáhla zpátky. Vypadala, že ji to mrzí. Než se však její ruka dostala zpátky vedle jejího boku, svou rukou jsem ji zachytil a sevřel ve své dlani.

Usmál jsem se na ni a snažil se do svého pohledu i úsměvu dostat tolik lásky, kolik jsem byl schopný. A v tu chvíli mi došlo, že mám Evey opravdu rád.

Nedokázal jsem si představit, že bych ji už po dnešku neměl vidět. Byla to představa tak bolestná, že ji každá moje buňka absolutně odmítala. Byl to takový pocit, jako kdybych si ze sebe chtěl vyrvat nějaký kus, který do mě vždycky tak nějak patřil.

Evey se na mě podívala a rty se jí stočily do mírného, zato krásného úsměvu, který se navíc odrážel i z jejích nádherných očí.

Pak jsme se oba podívali zpátky na Lusy.

Opravdu jsem nechtěl. Opravdu jsem tomu chtěl zabránit. Opravdu jsem se snažil… jenže to prostě nešlo. Lusy mi teď zkrátka připomínala tlakový hrnec. Byla rudá až po kořínky blonďatých vlasů, z očí jí lítaly granáty a ne jiskry a měl jsem pocit, že jí za chvíli začne stoupat pára z uší a vznese se do vzduchu.

Najednou vydechla (připadalo mi to jako zasyčení páry), a pak řekla: „No, ráda jsem tě viděla. Tak… ahoj.“

Ještě naposledy nenávistně pohlédla na Evey, což bylo trochu groteskní, vzhledem k její výšce, obešla nás a zamířila pryč.

„Páni,“ vydechl jsem.

Evey se zasmála a otočila se. Pak spustila ruku z mého pasu a kousek ode mě odstoupila. Já ji okamžitě pustil taky. Sice jsem nechtěl, jenomže co když jí to nebylo příjemné tak strašně moc jako mě, nebo třeba vůbec?

„Děkuju, teď už mi dá určitě pokoj,“ řekl jsem vděčně.

„Snad ano,“ pousmála se Evey.

Najednou mě naplnil smutek, zvláštní a tíživý. Usadil se uvnitř mě a nepříjemně mě začal tlačit. Bylo to snad proto, že mě tak rychle pustila? Znamenalo to něco víc? Chtěla mi tak dát najevo, že jí to bylo dost nepříjemné?

Evey najednou trhla hlavou k silnici.

„To snad ne!“ vydechla šokovaně.

Pak si vyhrnula rukáv a podívala se na hodinky.

„Má jet až za pět minut!“

Nevěřícně sledovala autobus, který kolem nás právě projel. K nejbližší zastávce to bylo víc jak sto metrů, takže by nepomohl ani běh, navíc na ledě se to rovnalo hazardu se životem. Rozhodl jsem se proto jednat.

„Taxi!“ zavolal jsem a mávl rukou na taxikáře, který opřený o kapotu auta, kouřil cigaretu.

Kývl na mě, že slyší.

„Davide!“ řekla nesouhlasně Evey a zavrtěla hlavou.

„Evey, kdy ti jede další autobus? Nebo ti jede vlak… metro?“ zeptal jsem se přísně.

Nadechla se, aby mi odpověděla, ale pak se zarazila.

„Vidíš!“ řekl jsem vítězoslavně.

Evey si nakonec povzdechla a vydala se spolu se mnou k autu.

„Můžu tě doprovodit?“ zeptal jsem se.

„Pokud chceš?“ řekla s úsměvem.

Kývnul jsem hlavou. Chtěl, bylo slabé slovo.

Podle adresy, kterou Evey uvedla, jsem si matně uvědomil, že ulice, ve které bydlí, je na úplném konci Chicaga.

Cestou jsme spolu nemluvili. Možná jsme nechtěli u rozhovoru někoho třetího, nebo jsme neměli o čem mluvit anebo jsme byli oba příliš zaměstnaní svými myšlenkami. Já si pořád přehrával dnešní den a hlavně situaci s Lusy, jestli jsem něco nepřehnal.

Když jsme zastavili, řekl jsem taxikáři, ať na mě počká a rázně jsem odmítl Eveyinu snahu něco platit.

Vystoupili jsme a potom jsem šel vedle Evey po chodníku.

Zastavila před krásným velkým domem s pečlivě upravenou zahradou, která byla přikrytá bílou nadílkou.

Šel jsem s ní až k velkým tmavě hnědým domovním dveřím.

Tam se ke mně otočila a pousmála se: „Takže… už jsem doma. Děkuji za doprovod, odvoz a moc hezký den. A... taky že jsi mě zachránil před tím…“

„To nic nebylo,“ vyhrknul jsem rychle a zatnul zuby, protože jsem v duchu před sebou zase viděl toho grázla. „Já taky děkuju, za záchranu před Lusy a... krásný den,“ řekl jsem a usmál se.

I když ten úsměv měl ke šťastnému hodně daleko.

Díval jsem se na ni a očima ji prosil. Prosil o cokoli. O nějaké znamení, gesto, slovo… cokoli, co by mi dalo naději, že u ní třeba mám byť jen malou šanci. Vždycky když jsem někde slyšel, že někoho bolí srdce, myslel jsem si, že to je řečeno jen obrazně (samozřejmě ne v medicíně). Pravda ovšem byla, že teď jsem to cítil sám. Bylo to, jako by mi někdo srdce necitlivě sevřel a nechtěl povolit.

Asi jsem svou prosbu neměl v očích vypsanou tak čitelně anebo mi ji Evey prostě nemohla splnit, protože řekla: „Dobrou noc, Davide.“

„Dobrou noc, Evey,“ odpověděl jsem smutně a díval se, jak na mě naposledy pohlédla, než se otočila ke dveřím.

Vytáhla z tašky klíč a dala ho do zámku. Jakmile se dveře otevřely, vešla dovnitř.

Viděl jsem ještě její prsty držící hranu dveří, zatímco zbytek jejího těla už byl v domě.

Čekal jsem, že se její prsty vzápětí ztratí, ale nestalo se tak. Stále svíraly dveře. Vteřinu… dvě… pět a pak se Evey znovu objevila. Podívala se na mě a vypadalo to, že nad něčím váhá. Po chvilce se ke mně rozešla. Zastavila se na pár centimetrů od mého těla.

Srdce se mi pokoušelo prodrat skrz žebra a dostat se ven.

Teď se mi Evey dívala do očí. V těch jejích jsem viděl trochu nejistoty, daleko víc jsem však vnímal ten, tak strašně milý výraz, že jsem nad ním málem roztál jako sněhová vločka.

Pak si stoupla na špičky, což mi připadala hrozně roztomilé, ruce mi zlehka dala na hruď, a svou tvář přiblížila k mé. Nevnímal jsem už nic, jenom ji. Zavřel jsem oči a vzápětí ucítil její rty, které mě něžně políbily na tvář.

V hlavě se mi honilo tisíc myšlenek - všechny však s jedním hlavním bodem. Cítil jsem její svěží vůni smíchanou ještě s vůní pizzerie, cítil jsem její jemnou pokožku a více než dobře jsem vnímal její hebké rty a její tělo u svého.

Chtěl jsem pohnout rukama, obejmout ji, nebo najít její rty svými, ale věděl jsem, že teď ještě nemůžu - nechtěl jsem nic pokazit.

Její dech se o můj obličej otřel jako pohlazení. Nechávala svou tvář ještě u mé a zašeptala: „Dobrou noc.“

Odvážil jsem se svou tvář jemně přitisknout k její, stranou svých rtů jsem se pak její tváře lehce dotknul.

„Dobrou,“ zašeptal jsem.

Cítil jsem, jak se Eveyina ústa zvedla do úsměvu. Potom se spustila ze špiček dolů a zašla do domu. Ještě jsem zahlédl její oči, než se za ní s tichým cvaknutím zavřely dveře - usmívaly se.

Vydechnul jsem a stále cítil teplo jejího těla, které se mi začalo šířit do každého koutku toho mého. Najednou jsem měl pocit, že je ve mně tolik síly a energie, že v porovnání se mnou by teď Clark Kent byl nula.

Otočil jsem se od domu a zamířil zpátky k autu. Na chodníku jsem se ještě ohlédl, jestli se někde v domě nerozsvítilo světlo, ale stále zůstával temný.

Třeba se na mě Evey dívá z některého okna, napadlo mě s úsměvem.

Ten se mi usadil ve tváři... a v srdci - jasně jsem cítil, že jsem se do Evey zamiloval. Tak nějak podvědomě jsem se tomu slovu bránil, zato teď, když jsem si ho přiznal, to byl neskutečně krásný a úžasný pocit, který se ani tisícem slov popsat nedá.

Už jsem se nemohl dočkat zítřku, až ji zase uvidím. Momentálně mi bylo úplně jedno, že tam s ní zítra bude její synovec. Zítra mi to třeba vadit bude, ale teď? Starosti neexistovaly.

Vytáhl jsem z kapsy mobil a napsal sms: TAKZE ZITRA? - a odeslal.

Její odpověď mi přišla obratem: :-)

Zasmál jsem se. Opravdu originální odpověď. K jejímu úsměvu to sice bylo na světelné roky vzdálené, ale srdce mi radostně poskakovalo, když jsem si uvědomil, že od toho skutečného úsměvu a od jejích nebesky modrých očí, mě dělí jen několik hodin.

 

 

 

 

 

Nedostižná - I. kapitola - Kopírka

Copyright © 2010 - 2011 Anne Leyyd 

© 2011 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si web zdarma!Webnode