„Fantazie je důležitější než informace.“ A.E.

23. kapitola - Poděkování

 

Anotace: Občas si myslíme, že musíme najít vhodnější slova, než je pouhé „děkuji“, až nakonec zjistíme, že to, co uděláme nebo jak se podíváme, může mít větší sílu…

 

 

 

 

 

Přejel jsem přes ledovou plochu k pódiu. Pomalu jsem vystoupal až nahoru a kývnul na chlápka, co tam pouštěl hudbu.

Rychle jsem mu dal CD a domluvil se s ním, že ho pustí okamžitě, jak skončí píseň, která právě hrála.

Hned jak bylo všechno domluvené, poděkoval jsem mu a rozjel se zpátky. Byl jsem asi v polovině, když jsem zaslechl, že doznívají poslední tóny písně.

Přidal jsem a za chvilku už viděl Evey, postávající u kraje a rozhlížející se kolem. Vůbec jsem si nevšiml, jak moc jí to dneska sluší.

Měla na sobě červený kratší kabát, černé rifle a kolem krku ovázanou černou šálu. Hlavu jí krášlila má oblíbená ‚trpasličí‘ červená pletená čepice.

 

 

(Fred Astaire - Just the Way You Look Tonight)

 

 

Byl jsem od ní pár metrů a v tom zazněly první tóny skladby, jenž hrála z mého CD. Musel jsem se usmát, jak rychle na to zareagovala a otočila hlavu za zvukem. Na tváři se jí objevil překvapený úsměv.

Rozhlédla se a vzápětí mě pohledem našla. Usmála se ještě víc.

„Páni, slyšíš to?“ řekla nadšeně.

Musel jsem se potichu zasmát do stojáku bundy.

Zabrzdil jsem u ní a díval se do jejích zářících očí, jenž hleděly někam za moje rameno - za zvukem.

„Tuhle píseň mám…“ zarazila se a pohlédla na mě.

Nedokázal jsem udržet vážnou tvář, protože při pohledu na její radost to prostě nešlo.

Usmíval jsem se na ni a pomalu ji vzal za ruce.

Chvilku na mě zamyšleně hleděla a pak pootevřela ústa v dalším překvapení.

„To… to ty?“ zeptala se.

Místo odpovědi jsem se usmál ještě víc a mrknul očima.

„Zatančíme si?“ zeptal jsem se.

Stále se na mě překvapeně dívala.

„Já… to je… já… nevím, nevím, co mám říct,“ vydechla a usmála se.

Zklamaně jsem se na ni podíval: „Ty si se mnou nechceš zatančit?“

„Samozřejmě že chci!“ bránila se vehementně a pevně mě chytila za ruce. „Jak jsi přišel na to, že ne?“

To už jsem se ale zeširoka usmíval. Její reakce mě pobavila a potěšila současně.

Pomalu jsme se dostali víc ke středu kluziště.

Tam jsme se postavili do trochu volnější taneční pozice a pozvolna se začali pohybovat do rytmu písně, která se mi až nyní začínala konečně líbit.

Díval jsem se do Eveyiných očí a nedokázal od těch dvou zářivých bodů odtrhnout zrak. Usmívala se na mě a já na ni.

„Vážně nevím, co mám říct,“ řekla po chvíli, „je to… krásné… já… děkuju,“ lehce zoufale se na mě usmála.

V tomhle jsem ji už měl přečtenou. Zase měla pocit, že jsem pro ni udělal kdovíjak složitou a životu nebezpečnou věc.

„To nic nebylo,“ zavrtěl jsem hlavou. „Jen jsem chtěl… aby se ti to líbilo a… aby ses na mě tak pěkně usmívala,“ řekl jsem vesele.

Evey se zasmála.

„Líbí se mi to moc, opravdu, ale jen proto… že jsme  tady - oba,“ usmála se a zlehka mi dala ruku na tvář.

Jemně mi palcem přejížděla přes tvář a svýma očima se nořila do mých.

Srdce mi tlouklo klidným rytmem, který se začal pomalu zrychlovat a já nevěděl, nebo spíš nechtěl, něco říct, protože jsem si nepřál zkazit nějakou zbytečnou větou to, co mezi námi právě bylo. Něco nepopsatelně klidného ale i vzrušujícího. Jako bychom mezi sebou svým pohledem tvořili nějakou síť nebo řeč, jíž nedokázal rozumět nikdo kromě nás dvou.

Bylo to opravdu krásné - jen si navzájem hledět do očí, mlčet a pomalu se pohybovat za doprovodu té krásné zamilované písně, z níž jako by nyní také čišelo něco, čemu člověk porozumí jen až prožije něco podobného o čem se v ní zpívalo.

Nevnímali jsme lidi okolo, nevnímali jsme dokonce ani prostor kolem nás, jako by kromě tváře, kterou jsme oba měli před sebou, neexistovalo nic jiného.

Ani popsat jsem nedokázal své štěstí s vědomím toho, že jsem tady s ní. Nikdy mi nebylo líp a ani jsem se necítil šťastnější.

Člověku opravdu stačí málo, i když to ‚málo‘ mi přišlo nesmírně vzácné. Moc nechybělo a nemusel jsem tady vůbec s Evey být.

Na to jsem však teď nechtěl myslet. Právě pro mě existovala jen přítomnost.

Když dozněla první píseň, rozezněla se druhá, rovněž hrající z mého CD. 

 

 

(Fred Astaire - They Can´t That Away from Me)

 

 

Evey se na mě překvapeně podívala: „Jak jsi ho přemluvil na dvě písně?“

„No, musel jsem mu slíbit, že tam pak přijdu zazpívat jen ve spodním prádle,“ pronesl jsem smrtelně vážným hlasem.

„Vážně? Tak na to si ráda počkám. Promodralého jsem tě ještě neviděla,“ řekla Evey stejně vážně jako já.

„No, jo vlastně. Do háje! Ono fakticky mrzne,“ uvědomil jsem si sklesle.

Potom jsme oba vyprskli smíchy a dál se raději věnovali jen tomu, abychom bruslili a nezabili se přitom.

Jen co píseň dozněla a začala už hrát jiná hudba, rozjeli jsme se trochu rychleji. Museli jsme sice kličkovat mezi dalšími lidmi, ovšem stálo to za to.

Evey se mi několikrát pokoušela ujet, ale vždycky jsem ji dostihl dřív, než zmizela v houfu.

Pokaždé jsem ji ze zadu pevně objal a pokoušel se ji strhnout zpátky k sobě, což se mi ne vždy podařilo, jelikož nebyla tak slabá, jak jsem si myslel.

Moc dobře jsme se bavili a pořád se smáli i když k tomu přímo nebyl důvod. Vlastně byl – byli jsme spolu. To byl důvod sám pro sebe a pro všechnu radost a smích.

Bruslili jsme možná víc jak hodinu. Poté jsme se shodli na tom, že venku, i přestože jsme se hýbali, začíná být pěkná kosa. Navíc jsme měli oba také hlad a proto jsme se rozhodli bruslení ukončit.

Skočil jsem pro CD a potom jsme se urychleně přezuli a vydali se na zpáteční cestu k autu.

Při tom jsme se k sobě tiskli a ani jeden z nás očividně neměl náladu mluvit, jelikož bychom si přes drkotání zubů stejně nerozuměli.

Když jsme po patnácti minutách k autu došli, rychle jsme hodili brusle dozadu a s třesem se usadili na přední sedadla.

V původním plánu bylo, že se zajedeme převléct do něčeho vhodnějšího a zajdeme si do nějaké hezké restaurace, ale kvůli tomu, že jsme neměli tolik času, kolik bychom si přáli, jsme zamířili do pizzerie, kde jsme spolu už jednou byli.

Připadalo mi to už tak hrozně dávno, kdy jsem sebou fláknul, pak dal do zubů Joeovi a nakonec seděl s Evey u pizzy a prožíval muka při myšlence že ten, kdo jí volá, je její kluk.

Během cesty mě napadl geniální plán, pokud by Evey měla znovu v úmyslu dokazovat svou soběstačnost.

„Máš v úmyslu zase platit zvlášť?“ zeptal jsem se ‚ledabyle‘ sotva jsem zamkl auto a ruku v ruce jsme vyšli ke vchodu.

„To mám,“ přikývla Evey, jako by to přece bylo jasné.

Potutelně jsem se pro sebe usmál ale povzdechl si, aby nabyla dojmu, že jsem se s tím chtě nechtě smířil.

„Ještě předtím mám ovšem v plánu něco jiného,“ řekla s úsměvem znějícím v hlase a odtáhla mě za ruku od vchodu.

Zmateně jsem se na ni díval.

„Děje se něco?“ zeptal jsem se a nechal se vést za roh budovy, kde bylo podstatně méně osvětlení než na hlavní ulici.

Po pár metrech se zastavila a postavila přede mě. Pak se rozhlédla na všechny strany jako v nějakém akčním filmu.

Zmateně se jsem ji napodobil a taky se rozhlédl. Pomalu jsem začínal očekávat, že se z nějakého temného rohu vysouká kriminální živel.

Než jsem však mohl soustředit pohled zpět na Evey, rychle ke mně přistoupila a přitiskla své rty na mé. Vůbec jsem to nečekal a proto jsem se lehce zakymácel, hned na to jsem ji ale pevně ovinul paže kolem těla a přitiskl k sobě.

Eveyiny ruce se mi obtočily kolem krku a přitahovaly mě k ní blíž a blíž. Její ústa se s naléhavostí a vášní, jakou jsem nečekal, proplétala s mými.

Během chvilky se nám nedostávalo dost vzduchu - tenhle problém ovšem vyřešil jeden lapavý nádech a hned nato ještě silnější spojení našich úst.

Najednou jsem si uvědomil, že couváme ke zdi. To, že jsme do ní lehce narazili, ani jednoho z nás nezajímalo.

Po pár sekundách se ale vášeň změnila na něhu.

Když jsme se od sebe trochu odklonili, rukama jsem se zapřel do zdi podél Eveyiny hlavy a pohlédl na ni.

Oba jsme trochu lapali po dechu, nicméně její uličnický výraz jsem nepřehlédl.

Lehce jsem zdvihl obočí a čekal na vysvětlení. Evey si ale skousla rty a stydlivě sklopila hlavu, načež se na mě podívala zpod řas.

Nevím, jestli se o to snažila – spíš asi ne, avšak najednou mi připadala tak svůdná jako ještě nikdy.

Sklonil jsem k ní tvář a podíval se jí hluboko do očí.

„Co se stalo?“ zeptal jsem se šeptem. „Ne, že by se mi to nelíbilo, líbilo se mi to moc,“ dodal jsem rychle a snažil se rozdýchat a uvolnit, „jen bych… rád věděl, co pro to bylo spouštěcím mechanismem, abych věděl, jak to nastartovat příště.“

Evey se mé technické formulaci zasmála a její dech mě pošimral na tváři.

„No, já ani… nevím,“ zašeptala a sklopila hlavu.

Tak tuhle odpověď jsem jí nevěřil.

Políbil jsem ji na čelo a po pravé straně tváře se jemně sunul níž až k jejím rtům.

„Proč ti to jen nevěřím,“ zašeptal jsem jí u koutku úst.

Evey si povzdechla a krátce mě políbila.

„Asi… asi jsem tím chtěla říct ‚děkuju‘ nějak jinak… Za dnešek… za to, že jsi upravil plán, za ty písně a to bruslení,“ usmála se.

„Já nevím… za všechno,“ pokrčila rameny. „A taky za to, že… jsem nemusela celý dnešní den myslet na tátu a jeho nápad.“

Pousmál jsem se a pevně ji objal. Přejížděl jsem jí dlaněmi po zádech a cítil, jak se ke mně její tělo tiskne.

„No, tak… pokud to bylo ‚děkuji‘, tak není zač,“ řekl jsem po chvíli. „Ale aspoň teď vím, co dělat, aby ses na mě vždycky tak vášnivě vrhla. Pustím ti pokaždé nějakou písničku.“

Evey se zasmála a její paže mě sevřely silněji.

Najednou se zatřásla a já si uvědomil, že jsme pořád venku.

„Půjdeme nebo z nás budou rampouchy,“ řekl jsem a pevně si ji přitáhl k boku, aniž bych z ní spustil paži.

„Dobrý nápad,“ dodala a přitiskla se ke mně.

V pizzerii jsme si vybrali rohový stůl, abychom byli co nejdál od ostatních a taky proto, abychom mohli sedět přímo vedle sebe.

Tentokrát jsme si dali ananasovou pizzu. Než nám ji donesli, chvíli jsem váhal ale nakonec jsem si řekl, že buď teď nebo nikdy.

„Evey, já… něco pro tebe mám,“ řekl jsem a snažil se nevnímat její šokovaný výraz.

„To děláš schválně, že?“ přimhouřila oči a pousmála se. „Myslíš, že tě pak budu líbat celou noc?“

Tomu jsem se musel zasmát.

„No, přiznávám, že tenhle úmysl jsem původně neměl, ovšem nezní to vůbec špatně,“ uličnicky jsem se usmál tentokrát já.

„Ale teď už vážně,“ řekl jsem potom a můj úsměv se změnil na poněkud nervózní. „Chtěl bych ti dát… vánoční dárek.“

Evey na okamžik ztuhla a trochu zčervenala.

„Dobře,“ pousmála se.

Byl jsem rád, že se od ní můžu chvíli otočit, aby neviděla můj výraz asi-mi-bude-špatně-a-hodím-šavli a sklonil jsem se k batohu.

Po chvíli hraného zápolení s přezkou, kdy jsem se snažil uklidnit, jsem jí podal zabalený dárek a s napnutým výrazem ve tváři sledoval, jak si ho opatrně vzala.

Díval jsem se na ni a viděl její ostýchavý úsměv, v očích však měla i zvědavost.

Pomalu ho rozbalovala, aby nepotrhala papír, a já prožíval muka. Byl bych raději, kdyby ten papír servala.

Když se konečně dostala k obrazu, její oči se rozšířily a ústa se jí pootevřela.

Cítil jsem, jak rudnu a honem řekl: „No, není to nic moc. Docela mazanice, ale…“

Šokovaně se na mě podívala.

„Cože?... Děláš si legraci?“

Pak pohled sklopila zpátky a pečlivě se na obraz dívala.

Měl jsem dojem, že dřevěný trám nad mou hlavou asi brzy chytne.

Po (pro mě) nekonečně dlouhé době Evey vzhlédla a zadívala se mi do očí. V těch jejích jsem viděl dojetí a stále překvapení.

„Je to… nádherné,“ řekla a zářivě se na mě usmála. „Vůbec jsi mi neřekl, že umíš tak krásně kreslit!“ vyčetla mi.

Musel jsem se zasmát: „No, zase tak dobré to není…“ mávnul jsem rukou.

„Chtěl jsem nakreslit něco, co pro mě bylo důležité a krásné a tohle… ten den na mostě byl. Jen jsem to trochu… no, nevypadá to tak, jak bych si to představoval. Musel jsem nepatrně předělat kompozici a dát tam…“

Evey mě umlčela, když se ke mně naklonila a políbila mě.

„Je to krásné tak, jak to je,“ řekla a podívala se na mě. „Děkuju.“

Musel jsem se šťastně usmát, protože jsem byl strašně rád, že se jí to líbilo.

Lehce jsem se rukou dotknul její tváře: „Jsem rád, že se ti to aspoň trochu líbí.“

„Aspoň trochu?“ zvedla obočí.

Zasmál jsem se a polibek jí oplatil.

Jen co se Evey na obraz znovu zadívala - usmála se.

Wow! Tomu se říká nával endorfinů, hvízdnul jsem si pro sebe v duchu, poté co se mým tělem rozléval spokojený šťastný pocit.

Evey se na mě po chvilce podívala a zvláštně se na mě usmála. Přejela prstem ve vzduchu nad místem, kde jsem napsal věnování: ‚S láskou, David‘. Bylo úplně v rohu, téměř nešlo vidět, pokud člověk nevěděl, kde má hledat.

„Díky,“ zašeptala.

„Za nic,“ odvětil jsem a usmíval se.

Evey obraz vrátila zpátky do papíru a sklonila se k tašce.

„Taky pro tebe mám dárek,“ řekla a podívala se na mě.

Ruku při tom držela v tašce.

„Ale musíš mi něco slíbit, než ti ho dám,“ řekla a zdvihla obočí v očekávání.

Byl jsem překvapený. Vůbec jsem nečekal, že něco dostanu, i když mě napadlo, že bych byl asi pěkně na hlavu, kdybych si myslel, že mi Evey nic nedá.

Našpulil jsem pusu a přivřel oči.

„Noo,“ protáhl jsem, „to nevím. Co když to bude něco, co nebudu moct splnit nebo se budu stydět to splnit?“ zeptal jsem se nevinně.

Evey na mě vykulila oči: „Stydět?“

„Co já vím,“ pokrčil jsem rameny a přemáhal smích. „Co když mi teď dáš nějaký obleček - třeba havajské tanečnice, a já si ho budu muset obléct na sebe. Tohle bych třeba nevydýchal.“

Evey se rozesmála a zavrtěla hlavou.

„Ty máš nápady,“ protočila oči. „Ne, žádný obleček, ale… tak mě napadá, že to není špatný nápad na příště,“ mrkla na mě.

Hraně jsem zaúpěl a pohlédl na ni.

„Chtěla bych, abys mi slíbil jen to, že se na ten dárek podíváš až budeš doma. Ne dřív,“ řekla a už se mi bez jakékoli legrace dívala do očí.

Zamračil jsem se: „Proč?“

„Prostě jen… proto,“ zasmála se a pokrčila rameny.

Zkusil jsem na ni udělat psí oči, jenže to vůbec nezabralo.

Chvilku jsem přemýšlel, co by to tak mohlo být.

„Je to něco nemravného?“ zeptal jsem se s potutelným úsměvem.

Za tenhle svůj ‚drzý dotaz‘ jsem si vysloužil lehké plesknutí po paži.

„Davide!“ vydechla Evey a vytřeštila oči.

Povzdechl jsem si: „No, tak dobře... Slibuju, že se na to podívám až doma.“

Evey se usmála, vytáhla ruku z tašky a podala mi zabalený balíček obdélníkového tvaru.

Mohl mít na délku zhruba dvacet, na šířku tak patnáct a tloušťku možná dva centimetry.

Nejistě jsem ho vzal do ruky a lehce s ním zatřásl. Nechrastil a nebyl ani nijak těžký. Pod prsty jsem cítil nějaký zvláštní nepravidelný povrch.

„Můžu hádat?“ zeptal jsem se s naději.

„Ne,“ zavrtěla hlavou.

„To je mučení mé trpělivosti!“ zaprotestoval jsem. „Teď zvědavostí prasknu.“

„Já tě slepím, kdyby náhodou,“ usmála se.

Začínala mě opravdu sžírat hrozná zvědavost. Nechápal jsem, proč Evey chce, abych se na ten dárek podíval až doma. Měl jsem nutkání roztrhnout obal a nakouknout dovnitř, jenže… slíbil jsem jí to… ach jo…

S povzdechem jsem řekl: „Děkuju,“ naklonil se k ní a políbil ji.

Soucitně se usmála, jakmile viděla můj pohled zkroušený spoutanou zvědavostí.

Uložil jsem balíček pečlivě do batohu a vzápětí nám přinesli pizzu. To mě okamžitě přivedlo na jiné myšlenky.

Než trochu vychladla, aby se dala jíst, vzal jsem Evey za ruku a přejížděl přes klouby její ruky. Ona se opřela o mé rameno a tak jsme v tichosti seděli, sledovali pizzu nad níž se kouřilo a užívali si klidu.

Po pár minutách jsme se mohli dát do jídla.

Podíval jsem se na Evey a viděl, jak si jeden kousek ukrojila a strčila do úst.

Usmál jsem se a pak se zběžně zeptal: „Dokázala by sis dát do pusy takovýhle kousek?“

Ukrojil jsem ze své pizzy velikost jakou jsem myslel a podíval se na ni.

Evey se zasmála: „Jasně, proč?“

„No, jen tak. Vážně bys to na jeden pokus strčila do pusy celé?“

Dotčeně se na mě podívala: „Samozřejmě. Chceš se vsadit?“

„Vsadit ne, ale chtěl bych to vidět,“ pronesl jsem s vážnou tváři a přemáhal touhu se vesele zašklebit.

„Fajn,“ přikývla a ukrojila si ze své pizzy kousek velký tak, jak jsem ukazoval.

„Tak se dívej,“ řekla a pomalu si ho strčila do úst.

Zmizel jí tam celý. Pobaveně na mě mrkla a já uznale kývl hlavou.

„Jsi dobrá,“ řekl jsem a poté hned zavolal na obsluhu: „Zaplatím!“

Koutkem oka jsem sledoval, jak Evey vytřeštila oči a s plnými ústy šokovaně vydechla.

Rychle jsem z kapsy vylovil peníze.

Ulevilo se mi, že servírka přišla hned, dřív než Evey stačila pizzu rozkousat a polknout.

„Díky,“ řekl jsem, jen co bylo zaplaceno a otočil se.

Evey se právě tvářila jako bohyně zkázy. Ještě žvýkala pizzu, zatímco její přivřené oči mě zuřivě probodávaly.

Spojil jsem ruce nad stolem a položil na ně hlavu.

„Víš, že takhle vypadáš neuvěřitelně sexy?“ usmál jsem se a téměř slastně přivřel oči.

Eveyiny oči se vytřeštily a její tvář dostala růžovější nádech.

Jakmile se jí potom podařilo polknout, sladce se usmála a řekla: „Vážně?“

Tak rychle, že jsem nestihl nijak zareagovat, mi dala ruku a krk a zabořila se mi dvěma prsty do šíje.

„Ahh,“ zaúpěl jsem.

Bylo to docela dost nepříjemné. Jakoby přesně věděla, kam sáhnout.

Po vteřině ruku odtáhla a s ještě širším úsměvem se zadívala, jak si rukou přes šíji přejíždím.

„To bylo kruté,“ dotčeně jsem se na ni podíval.

„Ne, to nebylo,“ zamítla mou námitku. „To, že jsi mě takhle převezl - to bylo kruté.“

Ještě pořád se jí v očích blýskalo a já měl hroznou chuť se na ni vrhnout. Ne, abych jí oplatil stejnou mincí, spíš jinak…

Její zuřivost, dalo-li se to tak nazvat, mě neskutečně přitahovala a líbila se mi.

Nakonec jsme ovšem uzavřeli příměří a v klidu pizzu dojedli.

V pizzerii jsme poseděli jen necelou hodinu, protože Evey ráno odjížděla a musela si ještě sbalit.

Nasedli jsme tedy do auta a vydali se pryč z města.

Jel jsem pomaleji než obvykle, abych aspoň o něco oddálil tu chvíli, kdy si budeme muset říct ‚sbohem‘ – i když jen na pár dní.

Po několika desítkách minut jsem nicméně stejně zastavil v ulici, kde Evey bydlela.

S hlubokým výdechem jsem vypnul motor a zadíval se na její dům.

Ani jeden z nás se nepohnul a bylo slyšet pouze náš dech, který byl většinou zakončen slabým nebo silnějším povzdechnutím, podle toho, na co jsme právě pomysleli.

Uvědomil jsem si, že tady nemůžeme sedět donekonečna a proto jsem se k Evey otočil.

Musel jsem se usmát, poté co jsem uviděl, že se hlavou opírá do sedačky a má zavřené oči.

„Spíš?“ zašeptal jsem otázku.

„Ne,“ povzdechla si také šeptem. „Ale chtěla bych. Někde jinde… daleko od tohohle a… s tebou.“

„Vážně?“ zeptal jsem se s překvapením.

Usmála se.

„Víš, jak to myslím.“

„Jo, vím. Taky jsem to nemyslel jinak než ve vší počestnosti,“ usmál jsem se na ni.

Evey otevřela oči a podívala se na mě.

Jako bychom se domluvili, nebo to byl spíš nějaký reflex - naklonili jsme se k sobě a pevně se objali.

Silně, ale nijak necitlivě, jsem si tiskl její tělo k sobě a cítil, jak mě její ruka hladí po vlasech. Když mě pak několikrát políbila na bok hlavy a na krk, měl jsem milion chutí ji už nikdy nepustit a jen ji držet u sebe.

Přejížděl jsem dlaněmi po jejích zádech, tváří jsem se tiskl k její hlavě do jejích vlasů a začínal si uvědomovat, jak moc mi bude chybět.

„Už abys byla zpátky,“ zašeptal jsem.

„Přesně tady,“ řekla a pevněji mě objala.

Usmál jsem se a už se těšil, až ji zase budu moct držet v náručí a vědět, že je ode mě jen pár kilometrů.

Pomalu jsme se od sebe odklonili a já dal na její tvář svou dlaň.

V Eveyiných očích jsem začínal vidět skelný pohled a tak jsem se donutil usmát.

„No, tak, neplač,“ palcem jsem jí jemně přejel pod linií oka, jako bych jí stíral dosud neskanutou slzu, „nebo budu taky.“

Evey se smíchem vydechla.

Přiblížil jsem se k ní a políbil ji. Pomalu dlouze a něžně. Své ruce mi dala na tváře a lehce se mě dotýkala.

Po chvilce sklonila hlavu: „Budu muset jít nebo už neodejdu.“

„To zní slibně,“ řekl jsem s úsměvem a políbil ji na čelo.

Evey potom hlavu zvedla a podívala se na mě.

„Tak ahoj… po Novém roce,“ smutně se usmála.

„Ahoj,“ oplatil jsem jí smutný usměv a povzdechl si.

Odepnula si pás a otevřela dveře.

Ještě v poslední chvíli, než vystrčila nohu ven, jsem ji vzal kolem pasu, přitáhl ji k sobě a znovu ji políbil.

Evey se usmála a stiskla mi ruku. Potom vystoupila a zabouchla dveře.

Počkal jsem, dokud nedošla ke dveřím, kde se ještě otočila a zamávala mi. Zamával jsem jí zpátky a díval se, jak se za ní dveře zavřely.

Zase jsem si povzdechl a nastartoval auto. Rozhlédl jsem se, a jelikož na silnici nebyla ani noha, otočil jsem to a chtěl se vydat domů. Jenže sotva jsem se obrátil a přejel ke straně, zavrněl mi v kapse mobil. Zastavil jsem a vytáhl ho.

Mark? Co ten teď může chtít?

„Jo?“ zvedl jsem to.

„Nazdar, chlape. Kde jsi?“ zeptal se.

„Právě odjíždím od Evey,“ odvětil jsem a měl sto chutí zavýt smutkem do noci.

„Jsi v autobuse?“

„Ne, táta mi půjčil auto. Proč voláš?“ otázal jsem se netrpělivě.

Neměl jsem náladu se s ním vybavovat a vlastně – ani s nikým jiným.

„Hele, potřebuju s tebou mluvit, ale ne po telefonu. A ne, nepočká to,“ dodal, když zaslechl, jak se nadechuju, abych odmítl.

„Buď té lásky a zajeď k parku, to máš přece při cestě. Čekám tady, tak hoď zadkem,“ houkl na mě a zavěsil.

„Hej!“ zavolal jsem, jenže to už byl pryč.

„Já ho jednou fakt zakopu,“ zavrčel jsem a vztekle mobil nacpal zpátky do kapsy.

Neměl jsem absolutně chuť někam právě jezdit a už vůbec ne za Markem. Na jeho vtipy jsem neměl náladu ani v tom nejmenším.

Jenže, co když něco potřebuje? – napadlo mě.

S povzdechem jsem nastartoval a rozjel se pryč. Projížděl jsem městem a sklesle zíral na cestu.

Těch několik dní bez Evey mi začínalo připadat nekonečných už teď a to jsme se rozloučili před pár minutami.

Po čtvrt hodině jsem se dostal k parku a již z dálky viděl, jak se Mark opírá o auto.

Zastavil jsem před ním a otevřel dveře.

„Čau, tak co je?“ promluvil jsem a šel k němu.

„Pojď sem do auta,“ odvětil a kývl hlavou ke svému autu.

Nastoupil do něj a já poněkud s nakvašeným výrazem za ním. Začínal jsem si připadat jako na schůzce nějakých bossů, kteří své kšefty vyřizují v autě.

„Co to máš za vůni?“ zeptal jsem se, jen co jsem se několikrát nadechl a ucítil nějakou pomerančovou směs.

Jen protočil oči: „Mámě se tady vylila voňavka.“

„Mámě nebo Andy?“ zeptal jsem se obezřetně.

„Ty jsi horší než policajt,“ houkl na mě.

„Od tebe se člověk hodně naučí,“ usadil jsem ho. „Tak co se děje? Co je tak strašně důležitého, že jsem sem musel jet?“

„Dvě věci,“ řekl a zdvihl dva prsty. „Za prvé ti chci něco říct a za druhé ti chci něco dát.“

„A čeho se mám bát víc?“ nadhodil jsem opatrně.

„Hele, dost srandy, brácho. Věř mi, že se smát rozhodně nebudeš,“ řekl a já překvapeně zíral na jeho vážnou tvář.

„No, tak, co je?“ zeptal jsem se a zpozorněl.

Mark se nadechl.

„Huh, když nad tím teď přemýšlím, tak to možná nebude nic hrozného, ale… asi bys to měl vědět,“ odmlčel se a poškrábl na čele.

„Byl jsem dneska v nemocnici na rentgenu. Můj zubař je totiž absolutně zatížený na aktuální stav chrupu svých pacošů, takže jsem tam musel jít. No, a jak jsem seděl na chodbě, tak jsem viděl chlapa z toho plesu – toho, co se bavil s Evey předtím, než s ní šel tancovat Joe,“ odmlčel se.

„Myslíš de Mara?“ zeptal jsem se.

„Nemám páru jak se jmenuje, ovšem! - mám ho na fotce,“ řekl vítězoslavně a zalovil v přihrádce palubní desky.

Vytáhl z ní obálku plnou fotek. Chvíli se v ní přehraboval než našel tu, jíž hledal.

Ukázal mi ji. Bylo na ní pět mužů, kteří se o něčem právě bavili a mezi nimi byl i pan de Mare – Joeův otec, a na něj Mark taky ukázal.

„To je on.“

„Jo, tak to je de Mare,“ přikývnul jsem.

„Bezva. No, tak tenhle chlap stál na chodbě a po pár minutách k němu přišel Joe. Začali se spolu o něčem bavit. Neslyšel jsem o čem, vlastně mi to bylo úplně šumák, dokud neřekli jméno Evey.“

Ztuhnul jsem a najednou poslouchal stokrát pozorněji než na začátku.

„Byli ode mě docela daleko, takže byla celkem haluz, že jsem tohle uslyšel. Pak ale přešli kousek blíž a zaslechl jsem přibližně tohle, ehm,“ přivřel oči a zamyslel se. „Ten chlap říkal něco jako: Evey ráda… hm… zapomene, dost daleko a čas.“

Omluvně se na mě podíval: „Víc jsem toho neslyšel, sorry, brácha. Potom odešli a Joe se jen tak blbě culil.“

Zůstal jsem na něj zírat jako by mě vytesali z kamene.

„Máš představu, co by to mohlo znamenat?“ zeptal se mě Mark.

„Absolutně ne,“ vydechl jsem. „Ale vůbec se mi to nelíbí.“

„Mě se to taky nelíbilo a proto jsem si řekl, že bys to měl vědět. Nevím, co to mělo být, jenže u těch dvou… co já vím, co od nich můžete čekat.“

Tak to je super! Propána! Copak jsem ve filmu?! - hučel jsem v duchu naštvaně a nevěděl, co si o tom myslet.

Chvíli jsme mlčky seděli a přemýšleli, o čem spolu mohli mluvit, jenže nás nic, co bychom mohli pokládat za skutečně odpovídající skutečnosti, nenapadlo.

„No, tak to bylo to, co jsem ti chtěl říct a tady mám pro tebe a Evey takový dárek. Můžeš jí to dát pod stromek za mě.“

Podal mi dvě menší modročerná alba.

„Obě jsou úplně stejná,“ dodal, když jsem jedno z nich otevřel.

Byly v něm fotky z plesu. Podíval jsem se na fotku Evey, jak schází ze schodů a pak album raději zavřel.

„Díky,“ pousmál jsem se. „Ale budu jí to moct dát až po Novém roce.“

„A to proč?“ zeptal se Mark. „To ji jako míníš nechat přes Vánoce samotnou? Kvůli učení? Teda, chlape! My jsme si to s Andy bezvadně naplánovali, takže…“

Unaveně jsem se na něj podíval: „Přestaň žvanit blbosti. Jasně že ji nechci nechat samotnou. My jsme si to taky naplánovali. Jenže její táta se najednou rozhodl, že na Vánoce pojednou do Livingstonu. Zítra odlétají,“ dodal jsem sklesle.

„Ty vole,“ vydechnul Mark.

„Hej, počkej,“ zarazil se najednou, „není to to ono? Montana je přece dost daleko a když vezmeš v úvahu čas, tak by to možná i odpovídalo.“

„To pochybuju. Je to přece jen pár dní. Neřeknu, kdyby tam jela na rok ale jedenáct dní?“

Mark pokrčil rameny.

„Navíc, na co by měla Evey zapomenout?“

„Na tebe?“ nadhodil. „Viděl jsi film 50x a stále poprvé?“

„Ty jsi pako,“ protočil jsem oči. „Evey nemá žádnou amnézii – krátkodobou ani dlouhodobou.“

„Tím jsem vyčerpal své nápady,“ přiznal se Mark.

Neměl jsem už na nic náladu, chtěl jsem jet domů a lehnout si.

„Hele, díky za info a ty alba, vážně děkuju, ale už asi pojedu. Nějak toho mám po krk,“ přiznal jsem po pravdě.

„Jasně, to chápu. Já bych na tom byl stejně,“ připustil.

Pak jsme se rozloučili a já přešel do svého auta.

 

Domů jsem dorazil za deset minut a jen co jsem pozdravil mámu v kuchyni, zamířil jsem k sobě do pokoje.

Hodil jsem batoh na zem a svléknul se, dal si rychlou horkou sprchu, načež jsem si začal nadávat, jelikož jsem úplně zapomněl, že mám na zádech obvaz, takže se mi pěkně rozmočil.

Po chvilce zápolení se mi podařilo ho dostat dolů a přilepit si tam kousek náplasti. Rána už naštěstí nekrvácela.

Oblékl jsem si kalhoty na spaní a zapadl do postele. Podložil jsem si hlavu rukama a začal přemýšlet.

Takže… podle všeho má Joe se svým ‚geniálním‘ tatíkem nějaké plány ohledně Evey.

Fakt skvělé.

Evey ráda zapomene, dost daleko, čas.

Opakoval jsem si těch šest slov pořád dokola a snažil se přijít na to, co by mohla znamenat.

Ovšem po půlhodině marného kombinování, přehazování a představování, k jakému kontextu by ta slova seděla, jsem toho nechal, protože to nemělo cenu.

Jediné, co mi z toho vyplynulo, bylo, že si budu vážně muset dávat bacha na toho parchanta i jeho otce. U nich byla opravdu stoprocentní jistota, že jsou skutečně pokrevní příbuzní.

Jen jsem doufal, že Eveyin otec nebude na jejich straně. To, co za naschvály dělal mě (nebo já jsem to aspoň jako naschvály bral), mi bylo jedno, jen jsem nechtěl, aby se to nějak dotklo Evey.

Při vzpomínce na ni jsem hlavu zvrátil do polštáře a nadechnul se, aby se mi vzduch dostal všude - do každého koutku plic. Poté jsem vzduch nechal pomalu vycházet nosem a ještě jednou to zopakoval. Docela to pomohlo, přinejmenším jsem se uklidnil.

Přetočil jsem se na břicho a při tom bezděčně bloudil očima po ztemnělém pokoji. Zrak mi po chvíli padl na batoh.

Z postele jsem vzápětí vyskočil. Já blb málem zapomněl na ten dárek!

Popadl jsem batoh a vylovil z něj balíček. Přešel jsem zpátky k posteli a posadil se. Zapnul jsem lampu a natočil ji tak, abych dobře viděl.

Začal jsem ho rozbalovat pomalu, pomaličku – jako bych čekal, že v něm bude bomba, což ovšem rozhodně popíral výraz na mé tváři, kde se usídlil zvědavý nedočkavý úsměv.

Po chvilce zápolení jsem se dostal k cíli.

V ruce jsem teď držel něco jako knihu nebo sešit s tvrdými deskami. Ten nerovný povrch, který jsem cítil už přes obal, byl zlatohnědý a byly na něm tři listy.

Přejel jsem po nich prsty. Byly jako skutečné, jako kdyby někdo přilepil listy ze stromů na povrch té knihy. Cítil jsem na nich vyběhlé žilky i vroubky po okraji. Byl to skutečně krásný obal.

Skoro jsem se bál, co bude uvnitř. No, dobře – asi jsem se nebál, ale byl jsem zvědavý a napnutý čím dál víc.

Obrátil jsem desku na první stranu a úplně dole v rohu spatřil napsané věnování: ‚Pro Davida s láskou, Evey,‘ a dnešní datum.

Usmál jsem se a srdce se mi rozbušilo.

Otočil jsem dvě prázdné stránky a hleděl na třetí list, popsaný jejím úhledným písmem.

Byla to kratičká báseň a pod ní malý, ručně malovaný, obrázek spojených listů. Vydechnul jsem a prolistoval zbytek.

Celá knížka byla plná jejích básní, malých obrázků, někde daných na stránku jinde jen v rohu nebo na kraji. Občas jsem zahlédl citát nebo jen větu, která ji zaujala.

Přitáhl jsem si blíž lampu, za záda si dal deku, opřel se o stěnu u postele a začal pomalu číst.

Když jsem pročítal její básně, verš po verši, nemohl jsem uvěřit, že mi tohle dala!

U některých básní jsem se musel smát, protože do nich vložila i humor sobě vlastní, u jiných jsem musel víc přemýšlet, abych pochopil, co tím chtěla říct, další jsem nechal proplout svou myslí a jen je nechal znít jako nějakou melodii. Jiné jsem třeba ani řádně nepochopil, říkal jsem si však, že jejich smysl mi nejspíš dojde později tak, jak to u básní bývalo.

Nechtěl jsem číst všechny najednou jako nějakou knihu. Chtěl jsem si něco šetřit na další dny, a proto jsem zbytek jen znovu prolistoval.

Náhle jsem však zavadil očima o jeden řádek a vzápětí hltal slova, jako by to byla živá voda:

 

Jak říct Ti mám, čím jsi pro mě,

když odvahu ztrácím, jen do očí Tvých pohlédnu?

Jak vyslovit, čím mé srdce přetéká,

a co v noci mi nedá spát?

Jak moci hledět Ti do očí bez uzardění,

když pocit mám, že z duše

čteš mi a do srdce mého nahlížíš?

Jak nebát se dotknout Tvé tváře,

když strach mám, že ztratím Tě

během vteřiny pouhé? 

 

 

Proč jen se chvěju v noci samotou,

a toužím po Tvé náruči?

Proč se nemůžu dočkat,

až budu s Tebou jen?

Proč pouze v Tvém objetí pocit mám,

že našla místo jsem, kam patřím?

 

 

Odpověď na všechny ty otázky

znám… stejně jako Ty.

 

 

To, co plní mi srdce,

a v očích jen Tvých čtu,

to samé, co cítím uvnitř,

to, co sílu mi dává k nádechu…

 

 

Tys řekl, že miluješ mě,

a já musím říci Ti to samé.

 

 

Miluji Tě srdcem svým,

které v objetí vždy splývá s Tvým…

Miluji Tě duší svou… jedinou,

která přesto se skládá z dvou…

Miluji Tě s nadějí, že jednou

vše s láskou se promění…

 

Zůstal jsem jak opařený a nedokázal se pohnout ani omylem. Díval jsem se jen na ta slova a měl pocit, jako bych se měl každou chvíli rozpadnout. Zuřivě jsem pak začal mrkat očima, abych zaplašil dojetí, které mě přemohlo.

Nemohl jsem uvěřit, že to je báseň pro mě! Vlastně – vůbec jsem nemohl uvěřit už jen tomu, že mi snad všechny básně, které napsala, dala do téhle knížky!

Srdce mi začalo sprintovat a já zase cítil takový nával energie, že jsem už nedokázal sedět jako socha.

Chtěl jsem s ní mluvit! Hned! Chtěl jsem ji vzít do náruče a nepustit ji, chtěl jsem ji hodiny líbat a říct jí, jak moc ji miluju. Hned!

Skočil jsem po mobilu a vzápětí nato zaúpěl - bylo skoro dvanáct.

Protočil jsem oči a praštil sebou zpátky na postel.

Knížku jsem si přitáhl na hruď a přetáhl přes sebe deku.

Jedno moje naprosto spontánní já mi navrhovalo, abych nastartoval auto a jel teď za ní. Vyšplhal po okapu do jejího pokoje a udělal všechno to, po čem jsem toužil.

Mé druhé – racionálnější – já však namítlo, že kdyby mě chytil její otec, udělal by se mnou krátký proces, při němž by rozčtvrcení bylo tou nepříjemnější variantou.

Do háje! – houkl jsem v duchu.

Nemůžu ji nechat odjet a… nepoděkovat jí, neříct jí… nepolíbit ji ještě… To zkrátka nešlo!

Náhle mě napadla spásná myšlenka: zítra prostě pojedu na letiště a ještě se s ní jednou rozloučím - po svém!

Nařídil jsem si mobil na pět hodin a spokojen s tímto nápadem se otočil na bok. Knížku jsem k sobě tisknul (dalo by se říct, že místo Evey) a zavřel oči.

Na tváři jsem měl šťastný úsměv, srdce mi vesele poskakovalo a já se cítil… jako… jako… To snad ani nešlo popsat! Možná – milovaný a milující by bylo výstižné.

Nevím, kdy a jak jsem usnul, ale lepé jsem snad dosud ve svém životě nespal.

 

 

 

Jakmile mi ráno zazvonil budík, vystřelil jsem z postele naprosto svěží a odpočinutý. Knížku jsem pečlivě uložil do svého stolu a dal se do oblékání.

Popadl jsem kalhoty, triko, mikinu a bundu. V rychlosti jsem skočil do koupelny, opláchl si obličej, vyčistil si zuby a šel na záchod.

Jen jsem vypadl ven, chtěl jsem okamžitě sejít dolů, najednou jsem se však smykem zastavil a vletěl znovu do pokoje. Popadl jsem z batohu jedno album od Marka a pak teprve vyšel.

Dole jsem si nazul boty, vzal si klíče od auta a potichu za sebou zavřel dveře.

Naši spali. Nechtěl jsem je vzbudit a ani vysvětlovat, proč si beru auto, když jsem to teoreticky vzato neměl dovoleno. Byl jsem ovšem odhodlaný se k činu přiznat a vysvětlit své jednání, budu-li při něm dopaden.

Zakrátko jsem vyjel z garáže a rozjel se na silnici.

Než jsem se dostal do města, bylo sice něco po půl šesté, avšak aut na silnici bylo už i tak dost.

Poté, co jsem se dvakrát musel zastavit před semaforem, na němž mi jako naschvál blikla červená, jsem se bál, že na letiště nedorazím včas. Naštěstí jsem potom měl zase kliku na zelenou, a tak jsem se pár minut po šesté k letišti dopravil.

Měl jsem dokonce štěstí i na parkovací místo.

Do haly jsem se přihnal jako velká voda.

„A ho háje!“ houkl jsem si potichu, jakmile jsem zahlédl ty houfy lidí.

Jak tady mám, pro všechno na světě, Evey najít!

V ruce jsem svíral album a pro jistotu ho raději strčil do kapsy bundy.

Začal jsem kličkovat mezi lidmi a rozhlížel se kolem dokola, zda neuvidím známou tvář.

Po třech minutách mě neustálé omlouvání, při vražení do někoho, začalo štvát, a proto jsem se domačkal k eskalátoru a vyjel nahoru.

Jen co jsem tam byl, dal jsem se do pečlivého rozhlížení a prohlížení, a z jedné postavičky přejížděl na druhou.

Začínal jsem si zoufat.

Najednou se ozvalo hlášení ohledně letu do Livingstonu. Podíval jsem se pod sebe a zaměřil se jen na lidi, kteří ustali v pohybu a dávali pozor.

Nevím, jestli mi tohle pomohlo, ale najednou jsem spatřil postavu pana Rydera a vedle něj jeho ženu. Rozbušilo se mi srdce a začal jsem se urychleně dívat, kde by mohla být Evey.

Vedle nich nebyla, a tak jsem se zaměřil na okruh kolem jejich postav.

Upoutal mě modrý vzdalující se kabát. Ujištění o tom, že to je skutečně Evey, mi trvalo sekundu.

Rychle jsem přeběhl k eskalátoru jedoucímu dolů. Scházel jsem schody ještě sám a oči z Evey nespustil.

Šla pryč od rodičů, neohlížela se. Šla přesně tou chůzí, jakou vždycky: rychlou, svižnou, obratně se vyhýbající ostatním lidem.

Jen co jsem se dostal dolů, začal jsem se prodírat za ní. Nebylo to vůbec jednoduché, protože lidí v hale ještě přibylo.

Občas jsem musel povyskočit, abych její modrý kabát a tím i ji, neztratil z dohledu.

Šla rovně a pak zabočila doleva. Uviděl jsem šipku ukazující k WC.

Sláva! Pokud jde tam, tak už ji neztratím.

A opravdu - viděl jsem, jak vešla do dveří na záchody. S úlevou jsem vydechl a trochu zpomalil.

Ke dveřím, za nimiž zmizela, jsem se dostal do minuty. Ulevilo se mi, že tady nebylo tolik lidí. Popravdě se tady vyskytoval jeden pár důchodců, nějaká matka s dítětem a dvě puberťačky, které se něčemu chichotaly a po chvilce zamířily pryč.

Postavil jsem se kousek ode dveří, ovšem tak, abych nestál přímo naproti nim.

Když se poprvé otevřely a já zahlédl kousek modré, šel jsem se vrhnout dopředu, naštěstí se mi povedlo se včas zarazit. Byla to sice nějaká holka, Evey to však nebyla, měla jen podobnou modrou barvu bundy.

„Pardon,“ řekl jsem omluvně, neboť toho, jak jsem po ní vztahoval ruce, si všimla.

Podívala se na mě jako na úchyla a rychle odešla, přičemž se po mě dvakrát otočila.

Super!

Ještě třikrát jsem měl tendenci vystartovat, ale krotil jsem se. Tedy zůstalo jen u toho, že jsem se odlepil od zdi a pak se k ní zase přilepil.

Na počtvrté to však vyšlo.

Srdce mi mohutně prásklo, jak Evey vyšla ven. Rukou si právě přejela po čele.

Rychle jsem k ní přistoupil.

Trhla hlavou po zdroji toho, co se k ní tak spěšně hrnulo a s vytřeštěnýma očima na mě nevěřícně pohlédla.

„Davide? Co tady…“

Nestihla to doříct, protože jsem ji popadl do náruče a přitiskl svá ústa na její. Zdvihl jsem ji do vzduchu a pevně držel pažemi. Silně jsem své rty tiskl k jejím a vnímal Eveyin překvapený výdech. Vzápětí nato se její rty prudce prolnuly s mými.

Připadal jsem si skoro jako necitlivý barbar, že jsem ji drtil v objetí svými pažemi a její ústa svými rty, jenže podle toho, jak mi Evey obtočila ruce kolem krku a ramen, a oplácela mi polibky stejně zaníceně, jsem došel k závěru, že jí to nepříjemné není.

Pokud se na nás někdo díval a právě třeba prožíval morální újmu – tak to mi bylo srdečně jedno.

Jelikož jsem držel Evey stále ve vzduchu, otočil jsem nás na druhou stranu ke zdi. Neměl jsem pojem o čase a vůbec mi to nevadilo.

Z toho vášnivého vzplanutí, jaké jsme právě prožívali, se mi málem točila hlava. No, a možná i z nedostatku vzduchu.

Cítil jsem se… nepopsatelně. Jako šťastlivec, když jsem Evey pevně držel u sebe a cítil ji tak, jak to zatím nejvíc šlo. Absolutně jsem si nedokázal představit být bez ní.

To vědomí, že mě miluje, bylo odzbrojující, úžasné. Toužil jsem po tom, abychom se mohli vypařit někam do soukromí a jen tak spolu ležet. Abych ji mohl držet v náručí a dívat se, jak se mi na hrudi klidně nadechuje, jak se na mě dívá a jak proplétám její prsty se svými, líbám ji do vlasů a vidím jak se červená a polibky mi oplácí…

„Co se… stalo?“ zašeptala mi přerývaně u rtů.

„Velká věc…“ usmál jsem se a pomalu začal otevírat oči.

Trochu jsme od sebe oddálili tváře, abychom na sebe viděli.

Eveyina tvář byla růžová, její oči zářily a současně se na mě i ostýchavě dívaly.

„Zapomněl jsem ti… říct, jak moc tě miluju a že… mi budeš strašně chybět, že chci… abys už byla zpátky a… taky ti moc poděkovat za překrásný dárek,“ vychrlil jsem ze sebe mezi lapavými nádechy.

Evey se na mě zářivě usmála: „Taky tě moc miluju a budeš mi chybět… ještě víc.“

Už jsem se k ní chtěl sklonit a zase ji políbit, jenže hlášení, že letadlo do Livingstonu je připraveno a za několik minut odlétá, jsme nepřeslechli.

Postavil jsem Evey na zem a objal ji kolem ramen.

Oči mi padly na důchodce a musel jsem se přemáhat, abych se nezačal smát, protože jejich výraz byl víc než jen šokovaný.

Došli jsme do haly, kde se ke mně Evey otočila a políbila mě na čelo a pak na ústa.

Nechtěli jsme riskovat, že nás spolu uvidí její otec a proto jsem ji chtě nechtě musel pustit.

„Veselé Vánoce. A brzy se mi vrať, lásko,“ řekl jsem a pousmál se.

„Veselé Vánoce… miláčku,“ řekla a oba jsme se rozesmáli. „Vrátím se brzy,“ mrkla na mě a já se usmál jako by mi řekla, že si mě vezme.

Už ode mě byla dva metry, když jsem si vzpomněl na album.

„Evey!“ přiskočil jsem k ní. „Tohle je od Marka!“

Překvapeně si ode mě album vzala a usmála se: „Děkuju!“

Po chvilce mi zmizela z dohledu mezi houfem lidí.

Já na letišti zůstal tak dlouho, dokud z tabule s nápisem ‚Odlety‘, nezmizelo letadlo do Livingstonu.

 

 

 

Přetočil jsem se na druhou stranu postele a široce zívl. Rukou jsem nahmatal mobil a podíval se na čas. Půl jedné.

Poté jsem si pročetl sms zprávy, které mi Evey poslala: že v pořádku dojeli, že se má v mezích daných možností dobře, že jí moc chybím a že se těší, až budeme spolu.

Smutně jsem se pousmál a mobil zaklapl.

Únava na mě naštěstí pomalu doléhala a tak jsem si deku přitáhl až k bradě a zavřel oči.

Ještě osm dní a bude zpátky. Osm dní.

Celý den jsem bojoval s myšlenkou, zda si neudělat škrtací kalendář. Nakonec jsem to zavrhl s tím, že pokud to není víc dní než prstů na rukou, tak je to zbytečné.

Osm dní. Jenom osm dní. A bude zpátky. Pouze osm… dní… Osm… Os…

 

 

 

 

 

 

Pozn.: Tento díl je na delší dobu poslední. Další kapitola bude epilog, navazující na příběh s odstupem několika let.

 

 

 

 

 

Nedostižná - XXIII. kapitola - Poděkování

Copyright © 2010 - 2012 Anne Leyyd

© 2011 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si web zdarma!Webnode