„Fantazie je důležitější než informace.“ A.E.

13. kapitola - Seznámení

Anotace: Někdy i ten největší trapas může přinést užitek...

 

 

 

„To je prostě hrůza! Naprostá katastrofa! Nevím, jak to vůbec stihnu! Ani ne měsíc! To to nemohli oznámit dřív?! Teprve dneska to dají na vývěsku!“

„To je fakt! Mohli - ne měli to oznámit dřív! Jak si má asi člověk, ani ne za měsíc, stihnout vybrat šaty! Jeden… ani ne celý… měsíc!“

„Budu muset projít tolik časopisů!“

„A katalogů!“

„A obchodů!“

„Zavolám ještě kamarádce, která studuje návrhářství. Nejlépe hned po škole!“

„Budu teď muset chodit do solárka snad každý den, nebo budu ladit se stěnou!“

„Už jsi přemýšlela o barvě?“

„Jo, napadla mě žlutá.“

„Žlutá? A víš jistě, že je v módě?“

„No… budu to muset zjistit.“

S Markem jsme seděli ve studovně a probírali se právě jednou bichlí do patofyziologie. Teď jsme však už víc jak minutu, bez pohnutí a s vyvalenýma očima a pootevřenou pusou, poslouchali rozhovor Lusy s jednou z jejích kamarádek.

Zatím co my měli plnou hlavu tak primitivních věcí jako byly blížící se zkoušky, ony řešily problémy skutečně nebývalé důležitosti.

Když se asi po minutě přesunuly jinam a jejich hlasy utichly, otočili jsme se s Markem k sobě.

„Ty bláho! A já si myslel, že mám starosti,“ uchechtunul jsem se.

Mark nevěřícně zakroutil hlavou: „Jo, já ti řeknu, že kdybychom my měli jejich starosti, tak jsme vlastně… bez starosti.“

„To je fakt. Proč my se nenarodili jako holky,“ poznamenal jsem melancholicky.

Potom jsme se na sebe zašklebili, protočili oči a věnovali se dál učebnici.

„Vlastně počkej,“ vzhlédnul Mark po pár minutách. „Ty na ten ples nepůjdeš?“

„Já?“ vykulil jsem na něj nechápavě oči.

„Jo, ty. Nepůjdete tam s Evey?“

„Což-“ vykulil jsem na něj oči ještě víc.

Tohle mě vůbec nenapadlo.

„Prosím tě, co se tváříš tak překvapeně? Viděl jsi snad dívčí nadšení, ne,“ kývnul hlavou směrem, kterým odešla Lusy s kamarádkou. „Vsaď se, že ta tvoje třeba teď s kámoškou řeší to samé.“

„Tak to pochybuju,“ řekl jsem s přesvědčením.

Pokud Evey opravdu něco takového, jako ples a šaty řešila, pochyboval jsem aspoň o tom, že stejným způsobem jako Lusy.

„Co ty víš,“ pronesl Mark a ušklíbnul se. „Tak pozveš ji?“

„No…,“ zamyslel jsem se.

Před očima jsem to všechno viděl, jako by to bylo přede mnou: Evey v krásných šatech, jak vchází do sálu, ještě krásnější a okouzlující než jindy. Viděl jsem, jak jí nabízím rámě - jako tehdy v parku - a potom společně jdeme na parket, kde hraje hudba a my začínáme tančit...

Tuhle představu teď vystřídala vzpomínka na Lusy a její ‚nadšení‘. Ne. Takhle by se Evey rozhodně nechovala, tím jsem si byl jistý.

„Myslím, že ano. Pozvu ji,“ přikývnul jsem a usmál se pro sebe.

Byl jsem zvědavý na její reakci, ale taky mě najednou popadl zase strach. Co když řekne ne?

„Bezva,“ zajásal Mark.

To mě přimělo, abych zbystřil.

„Hele, co máš za lubem?“ zeptal jsem se a podezíravě přivřel oči.

„Nic.“

„To ti tak budu věřit,“ ušklíbnul jsem se.

„No, když už to tedy musíš vědět... Přihlásil jsem se jako fotograf na ten ples a když tam budete vy dva, aspoň budu mít pro fotky nějaký zajímavý objekt. Už dlouho jsem se k focení nedostal.“

Málem jsem upadl do šoku.

„Na co že ses přihlásil?“ zeptal jsem se jako v transu.

„Na focení toho plesu.“

„Děláš si srandu, že jo?“ položil jsem otázku s nadějí.

„Neboj,“ protočil Mark oči. „Budu jako duch. Ani si mě nevšimneš.“

„Jo, přesně tohle je ta věc, která mi dělá nejmenší starost,“ pronesl jsem ironicky.

„Však uvidíš,“ řekl Mark nakonec a zaklapl svůj sešit. „No nic, musím letět do servisu pro auto. Měj se,“ plácl mě rukou po rameni, vzal si bundu a vydal se pryč.

„Jasně, čau,“ rozloučil jsem se.

Tak to je fakt super! Na focení se přihlásí zrovna ten, kdo má talent na zachycení momentů, kdy se tváříte blbě. Třeba když mrknete, zívnete, nějak se zašklebíte nebo se pohnete jinak, než je obvyklé. To teda budou fotky.

Povzdechl jsem si a dal se zpátky do práce. Pravidelně jsem při tom sledoval hodiny. Evey dnes měla končit ve tři a jelikož jsme se už dva dny neviděli, nemohl jsem se jí dočkat. Psali jsme si nebo volali, osobní kontakt je však k nezaplacení, zvláště v některých věcech…

Sice jsem ji mohl doprovodit jen k autobusu, protože jsme se oba museli učit, i tak jsem si však cenil každé chvíle, kterou jsme spolu strávili.

Pět minut před třetí jsem už čekal před budovou. Začal jsem přecházet sem a tam, aby mi čas rychle uběhl a každou chvíli se otáčel ke dveřím, jestli ji neuvidím.

Pár minut po třetí se dveře otevřely a ze školy vyšla skupina asi dvanácti holek.

O něčem se bavily a smály se. V první chvíli jsem Evey neviděl, jelikož byla až úplně vzadu, pak jsem ovšem zahlédl její modrý kabát a slyšel, jak řekla: „Tak to ani omylem.“

Na to se všechny holky rozesmály a začaly scházet schody. Jak se pod nimi rozestoupily, dostala se Evey víc dopředu, takže jsem ji konečně uviděl.

Rozhlédla se kolem sebe a během chvilky mě pohledem našla.

Ve chvíli, kdy se naše oči setkaly, se její rty zvedly do krásného šťastného úsměvu stejně jako moje.

Svým úsměvem ke mně Evey vyslala vlnu tepla, radosti a nadšení.

A až teď jako bych si plně uvědomil, jak ty dva dny bez ní byly strašlivě dlouhé a prázdné.

Evey se potom otočila ke kamarádkám a něco jim říkala. Neslyšel jsem, co řekla, byl jsem ještě stále pod přívalem té vlny, takže jsem dokázal vnímat jen očima.

Zjevně se s nimi rozloučila, protože se od nich odpojila a zamířila ke mně.

Její spolužačky tam však zůstaly stát - připadaly mi jako menší armáda tvrdých y.

Téměř okamžitě jsem jim však přestal věnovat pozornost.

Evey se ke mně přibližovala rychlými kroky a já se ještě rychleji přibližoval k ní. Přes tu rychlost mi neušlo, jak jí září oči, ani její ústa zvednutá v úsměvu tak krásném, že jsem skoro pochyboval, že je určený mě, a nepřehlédl jsem ani její vlasy, poletující jí kolem ramen díky chůzi a větru.

Jakmile ode mě byla jen dva metry daleko, rozpřáhl jsem paže a v další vteřině už ji držel v náručí. S jejími pažemi obtočenými kolem svého krku jsem ji zdvihnul nad zem.

Teď, když jsem ji držel, mi došlo, že celé ty dva dny mě něco tížilo, a nyní mi bylo jasné co. Byl to strach. Strach, jestli ji opět uvidím, jestli se nezměnila nebo se jí něco nestalo. Byl to úžasný pocit, že žádná z těch obav se nevyplnila. Raději jsem na ně nechtěl ani myslet.

„Chyběl jsem ti?“ zeptal jsem se.

„Moc,“ odpověděla Evey a na potvrzení svých slov mě sevřela pevněji.

Byl jsem v sedmém nebi.

„A já jsem ti chyběla?“ zeptala se Evey.

„To se nedá popsat,“ odpověděl jsem a pomalu ji spustil na zem.

Držel jsem ji rukama kolem pasu a cítil její ruce, položené na svých ramenou.

Už jsem se k ní chtěl sklonit, abych ji políbil, pohled mi najednou ale padl za ni. ‚Armáda tvrdých y‘ se ani nepohnula, takže jsem si to rozmyslel.

Jednou jsem totiž, úplnou náhodou, narazil na netu na blog o jednom filmu. Byla tam líbací scéna. Na blogu bylo několik fotek právě z ní. To by mi samo o sobě divné nepřipadalo, co mě však dostalo, byl doprovodný text. Autorka blogu, byl jsem si jistý, že to byla holka, kluk by neměl nervy tohle napsat, tam totiž tu scénu rozpitvala do takových detailů, že jste si málem byli jistí, že vzala pravítko a měřila, jak se komu a o kolik pohnuly při té scéně rty. A skutečně jsem se nechtěl stát objektem zkoumání Eveyiných kamarádek, aby hodnotily, jak při líbání pohybuju ústy.

„Asi raději půjdeme, že?“ zeptal jsem se Evey.

Nepatrně pootočila hlavu ke spolužačkám a vědoucně přikývla: „Jasně.“

Vzali jsme se za ruce a rozešli se pryč od školy, směrem k zastávce.

„Jak ses měla?“ zeptal jsem se.

Nechtělo se mi hned začínat o plese, protože jsem potřeboval sebrat odvahu, která se mi mezitím rozutekla kdoví kam.

„Dobře. Prezentace byla v pořádku… hlavně díky tobě,“ odpověděla a vděčně se na mě podívala.

„Jasně. Čtyři grafy zachrání prezentaci se čtyřiceti listy,“ poznamenal jsem ironicky.

„Ano, zachránily ji, díky,“ nedala si to vymluvit.

Protočil jsem oči, jelikož mi bylo jasné, že ji nepřesvědčím o tom, jaká maličkost to byla.

„Za málo,“ odvětil jsem nakonec.

„A jak ses měl ty?“

„Taky dobře. Sice jsem utrpěl trochu šok, když jsem se dozvěděl, že Mark bude…“ najednou jsem se zarazil.

Nemohl jsem pokračovat, dokud se jí nezeptám, zda na ten ples půjde.

Evey se na mě zmateně podívala: „Co Mark bude?“

„No… dřív než ti to řeknu, chtěl bych se tě… na něco zeptat,“ začal jsem.

„Jasně,“ přikývla Evey a usmála se na mě. „Na co?“

Podíval jsem se jí do těch krásných, nebesky modrých očí a moje uboze posbíraná odvaha se zatřásla až v základech.

„No… víš… ehm… za měsíc bude… tedy… totiž…“

Já to snad neřeknu! Musel jsem sklopit pohled, protože mi najednou připadalo, že Eveyiny oči jsou jako slunce, do něhož se nedokážu podívat.

Seber se!

Evey se očividně snažila v té změti slov najít nějaký smysl, což jsem poznal podle toho, že ke mně soustředěně upírala svůj pohled, který jsem víc cítil, než viděl.

Člověče, seber se! - křičel jsem na sebe. Vždyť je to přece Evey! Čeho se bojíš?!

Jo, to je fakt. Čeho se vlastně bojím?

„No, za měsíc bude ples a tak mě napadlo… jestli bys na něj chtěla jít?“

Uh! Páni! Podařil se mi i správný slovosled věty! Zdvihl jsem k ní oči a už mi zase připadaly jako nebe a ne jako slunce.

Evey se na mě překvapeně podívala, potom se však usmála.

„Zveš mě na ples,“ řekla.

Nebyla to otázka, spíš to konstatovala.

„Jo, ehm… jestli bys tedy chtěla jít… se mnou,“ dodal jsem trochu nejistě.

Eveyin úsměv se ještě rozrostl, takže bylo docela snadné odhadnout její odpověď. Jenže… během pár sekund se jí úsměv z tváře vytratil.

„Myslíš… myslíš ten ples, který pořádá nemocnice devatenáctého prosince?“ zeptala se mě.

Znělo to trochu… smutně?

„Ano, ten,“ přikývnul jsem.

Jestli ji to tak rozesmutnilo, nebo neměla plesy ráda, tak existovalo jednoduché řešení.

„Jestli ten den nemůžeš nebo nechceš jít, tak se tím netrap,“ řekl jsem a všiml si,

že v jejím výrazu se teď dokonce objevila i bolest.

„Mně to nevadí. Jen mě napadlo, že bys na ten ples chtěla jít a...“ přestal jsem, protože zavrtěla hlavou.

Až teď mi došlo, že stojíme před přechodem a ani jednoho z nás vůbec nezajímalo, že už dávno máme zelenou.

„Ne, o to nejde. Ten den můžu… dokonce na ten ples musím,“ řekla Evey

a na chvilku se smutně pousmála.

„Jak to myslíš?“ zeptal jsem se zmateně.

„No, na ten ples musím, protože ho pořádá nemocnice a táta je… přední kardiochirurg. Bude tam mít přátele z této i jiných nemocnic. Budou tam jeho kolegové i známí a podle toho, co jsem pochopila, tak mě jim chce táta představit.“

Evey sklopila hlavu a povzdechla si.

„Připadá mi to jako debutantský ples mé osoby před lékaři a jejich rodinami.“

Zhoupl se mi žaludek.

„Aha… takže… už tě pozval, nebo si tě… zamluvil nějaký syn,“ zaskřípal jsem zubama, „některého z těch lékařů - přátel tvého táty?“

Tak tohle byla rána pod pás. Jakou bych asi měl šanci proti vyhlédnutému synátorovi někoho z přátel doktora Rydera? Míň než nulovou byla správná odpověď.

Jenže k mé neskonalé úlevě Evey zavrtěla hlavou.

„Ne, nezamluvil. Nejsem věc. Tohle bych tátovi nikdy nedovolila. Jen nechci… aby tě táta nějak… nebo ti něco…“ Evey opět zavrtěla hlavou a sklopila ji.

Ovšem tahle její odpověď - to, co řekla, bylo pro mě jako maximální dávka adrenalinu přímo do srdce. Jen tohle - to vědomí, že Evey raději půjde se mnou, jen nechce, abych se dostal do křížku s jejím otcem… to ve mně vyvolalo takovou vlnu odvahy a odhodlání, jaké jsem už dlouho necítil.

Usmál jsem se.

„Takže… Evey, tobě je jedno kolik tátových přátel tam bude a kolik ti jich táta přivede? Chtěla bys jít se mnou, jen nechceš, aby se do mě tvůj táta pustil?“

Potřeboval jsem v tom mít naprosto jasno, abych se nepouštěl do něčeho, když by to nemělo cenu.

Evey zdvihla hlavu: „Jistě. Nechci, aby se do tebe můj táta pustil. Navíc… nežijeme ve středověku. Táta mi nebude určovat, koho si mám vzít a koho…“ Evey si najednou skousla rty a zčervenala.

Nejistě ke mně střelila pohledem a zase sklopila hlavu. Nechápal jsem proč. To, co řekla mě… potěšilo? Víc než to.

Musel jsem se zase usmát.

„Asi docela předbíhám,“ zašeptala Evey stále se sklopenou hlavou.

Srdce v hrudi mi vesele tančilo. Lehce jsem její hlavu zvedl nahoru.

„Mě to nevadí,“ ujistil jsem ji.

Evey se na mě podívala a usmála se.

Teď jsem nahodil vážný výraz a kousek od ní poodstoupil.

„Takže, slečno Ryderová… prokázala byste mi tu nesmírnou čest a šla se mnou na ples?“

Evey se usmála a pak taky zvážněla: „Pokud se nebojíte riskovat svůj život.“

„Pro vás cokoli,“ odvětil jsem.

Už jsem to však nevydržel a musel se na Evey usmát.

„V tom případě mi bude neskonalým potěšením vaše pozvání přijmout, pane Wade,“ odvětila Evey s úsměvem.

Chtěl jsem svou roli sehrát do konce, a proto jsem vzal Eveyinu ruku a lehce ji políbil.

Když jsem zdvihl hlavu, pohled mi padl do tváře dvou důchodkyň, které se na mě dívaly, jako kdybych právě vystoupil z vesmírného korábu.

Evey s tváří pokrytou slušivým ruměncem následovala můj pohled. Cítil jsem, jak ztuhla, ale jakmile se otočila ke mně, oba jsme se rozesmáli.

Jak je snadné někdy zapomenout, že jste na veřejném a ne na tichém poklidném místě někde v soukromí.

Vzal jsem Evey za ruku a přešli jsme po přechodu, na němž nám zase naskočila zelená, kterou jsme tentokrát neignorovali.

Na důchodkyně jsme se raději ani neohlédli. Ať si myslí, co chtějí.

„No, aspoň vidí, že gentlemani ještě nevymřeli,“ poznamenala Evey za přechodem.

„Doufejme, že z toho nebudou mít trauma,“ dodal jsem a oba jsme se opět rozesmáli.

Pak jsem Evey rukou objal kolem ramen a ona mě kolem pasu. V naprostém tichu jsme ušli sotva šest metrů, když se za námi ozvalo: „Davide?“

Ztuhnul jsem a krve by se ve mně nedořezal.

Tenhle hlas bych taky poznal všude. Byl to myslím dokonce i první hlas, který jsem ve svém životě slyšel.

Otočil jsem se s Evey za ním.

Moc dobře jsem věděl, co tam uvidím, ale i tak mě mámin překvapený výraz se zdviženým obočím přinutil zrudnout a během vteřiny na smrt zblednout.

„Ahoj, mami,“ vyhrknul jsem.  

„Nazdar, zlato,“ pousmála se máma.

Bezva. Ještě mi řekne ‚broučku‘ a já se budu moct jít hanbou zakopat.

Periferním viděním jsem zpozoroval, že Evey zacukaly rty úsměvem.

Máma začala přelétat pohledem ze mě k Evey a pokaždé se na mě podívala vyzývavěji.

Nedokázal jsem ze sebe vypravit kloudnou myšlenku, natož nějakou hlásku. Jen jsem cítil svoji ruku obtočenou kolem Eveyiných ramen a bylo mi jasné, že tenhle detail by máma nikdy nepřehlédla.

Trapné ticho nakonec přerušila právě ona.

„Nechtěl bys nás představit?“

Pár sekund jsem vůbec nechápal, o čem to mluví.

„Jo, jasně… ehm,“ vypadlo mě, když se můj mozek začal pomalu vzpamatovávat. „Mami… tohle je Evey Ryderová… moje… přítelkyně.“

Kdo vymyslel tak otřesné slovo?

Viděl jsem, jak se Evey na mámu usmála a pomalu spustila ruku z mého pasu.

„Evey… tohle je moje máma, Sarah Wadeová,“ pokynul jsem rukou k mámě.

Máma se usmívala a opravdu to vypadalo přátelsky. Přistoupila k nám blíž a natáhla k Evey ruku.

„Těší mě, že vás poznávám, Evey,“ řekla.

„Mě také, paní Wadeová,“ odpověděla Evey, usmívala se a stiskla máminu ruku.

Díval jsem se na každou zvlášť a všiml si, že vypadají docela v pohodě

a v klidu.

„Jsem ráda, že jsem konečně přišla na důvod, proč David poslední dobou jen září,“ pokračovala dál máma.

Super.

Bleskově jsem pohlédl na Evey. Zasmála se a zčervenala.

„Chodíte taky na medicínu?“ zeptala se máma.

Očividně byla odhodlaná dozvědět se, co se dá.

„Ne, studuji fyzioterapii,“ odpověděla Evey.

„Hm,“ kývla máma hlavou, „taky těžký obor. Ale hlavně pokud vás baví.“

„Ano, to baví, moc,“ přikývla Evey a usmála se.

Máma si Evey chvilku pozorně prohlížela. Připadal jsem si divně, jak jsem tady stál vedle dvou žen, které pro mě znamenaly mnoho. Každou jsem měl rád jiným způsobem, a přesto jsem nevěděl, jestli bude mít taky ráda jedna druhou. I když podle prvního dojmu to nevypadalo špatně.

Máma se pak podívala na mě a vzápětí řekla: „Nechtěla byste k nám přijít na návštěvu, Evey? Mohli bychom si popovídat aspoň v teple. Ukážu vám taky nějaké Davidovy fotky, když byl malý, to se pobavíte.“

Máma se zasmála, a kdybych právě neoněměl hrůzou, určitě bych se začal bránit.

„A dáte mu aspoň záminku, aby si konečně uklidil pokoj.“

To už na mě bylo moc.

„Mami!“ zavrčel jsem.

Evey se zasmála spolu s mámou a pak odpověděla: „Dobře… přijdu ráda.“

„Skvělé!“ zaradovala se máma. „Takže… co třeba v pondělí po víkendu?

„To by šlo,“ přikývla Evey.

Potom se podívala dozadu za sebe na silnici.

„Omlouvám se, ale už budu muset jít. Jede mi autobus.“

„Samozřejmě. Nashledanou. A v pondělí se budu těšit,“ rozloučila se máma s úsměvem.

„Já taky. Nashledanou,“ řekla Evey.

„Počkám na tebe v autě, Davide. Nemusíš aspoň jednou zase čekat na autobus. Však víš,“ mrkla na mě a ukázala na místo, kde parkovala.

Skvělé. Ještě mi tu naši dohodu musí před Evey připomínat. Z jejího tónu jsem navíc poznal, že vzdorovat má asi stejnou cenu, jako se doktora Carlsla ptát, jestli by nám neodložil písemku. Takže mě jistě čekala velmi příjemná cesta domů.

„Jasně,“ kývnul jsem na ni a spolu s Evey se pak vydal ještě pár metrů k zastávce. Autobus, kterým Evey měla odjet, byl vzdálený necelých dvě stě metrů od zastávky na přechodu, kde čekal na zelenou.

„Nevadí ti, že jsem s tím souhlasila?“ zeptala se Evey a otočila se ke mně. „Nechtěla jsem tvou mámu urazit, je moc milá.“

„Jistěže ne,“ vyhrknul jsem spěšně. „Už se moc těším, až přijdeš, jen…“ bylo pro mě životně důležité, abych tuhle větu dokončil, „nejsem takový bordelář. Vážně. Máma to docela přehnala - svůj pokoj si uklízím.“

Evey se zasmála: „Vždyť já ti věřím.“

Konečně rozumný člověk!

Evey se ke mně pak naklonila a políbila mě na tvář: „Tak ahoj v pondělí.“

Tyhle polibky na tvář jsem už znal. Vždycky mě políbila a pak hned zmizela. Mě to ovšem nestačilo. Lehce jsem ji chytil kolem pasu, jakmile chtěla zmizet a sklonil jsem se k ní. Asi to čekala, protože se usmívala.

Vzápětí už jsem cítil její rty na svých a svoje srdce, ženoucí se opět závratnou rychlostí. V takových chvílích kdy jsem Evey líbal, pro mě bylo velmi těžké myslet na něco jiného než na to, že jsem ji vnímal každou buňkou svého těla. Jenže zvuk přijíždějícího autobusu jsem nepřeslechl.

Sice jsem od Evey nechtěl ani na krok, jenže aby jí autobus ujel taky ne.

„Tak ahoj,“ rozloučil jsem se s povzdechem, když se naše rty rozdělily.

Evey se na mě usmála, stiskla mi ruku a potom rychle nastoupila do autobusu. Ten se vzápětí rozjel. Ještě jsme si zamávali a během chvíle byla pryč.

Povzdechl jsem si znovu a zamířil k máminu autu, v němž na mě čekal nepříjemný důkaz o rodičovské starostlivosti. 

„Takže, milý synu,“ zavrčela máma sotva jsem dosedl na sedadlo spolujezdce a zavřel za sebou dveře.

„Plánoval jsi vůbec, říct mě nebo tátovi, že máš přítelkyni ještě v tomto roce?“

No, vzhledem k tomu, že do konce roku zbývalo něco přes měsíc, tak jsem si svou odpovědí nemohl být tak úplně jistý.

Ještě jsem se ani nenadechl, abych odpověděl a máma pokračovala: „Dokážu pochopit, že takové věci se rodičům říkají hůř, ale v tomhle případě nechápu, na co jsi myslel, nebo čeho ses bál. Je to velice milá dívka.“

„Vážně?“ vykulil jsem na mámu oči.

Tak tuhle reakci jsem nečekal ani omylem.

Máma se teď na mě podívala jako na cvoka: „Toho sis nevšiml?“

„Samozřejmě, že všiml,“ ohradil jsem se dotčeně.

Jen mě prostě překvapil mámin názor. Navíc… Evey byla mnohem víc než jen milá. Byla hodná, statečná, krásná, okouzlující, něžná, silná, veselá, vtipná… úžasná.

I kdybych vyjmenoval všechna superlativa, stejně bych tím nevyjádřil, jaká ve skutečnosti je, nevyjádřil bych to, jak jsem ji viděl.

Z mého zadumání mě vytrhla vzpomínka na to, co máma ještě před chvíli řekla.

„Díky, že jsi k nám Evey pozvala, ale… s těma fotkama sis dělala legraci, že jo?“ zeptal jsem se s nadějí.

„Ne, zlato, to tedy nedělala,“ ujistila mě bez špetky humoru v hlase a já jen třeštil oči. „Byl jsi velice hezké dítě a zůstalo ti to.“

Jakmile máma uviděla můj dotčený pohled, usmála se a dodala: „No, teď je z tebe hezký mladý muž. Navíc, je to jeden ze způsobů, jak se o druhém dozvíš víc a poznáš ho.“

Nebyl jsem schopný slova. To si snad dělá srandu! Jak mě asi Evey pozná víc nebo se o mě víc dozví, když se bude dívat na fotky, na nichž jediným kusem oblečení, co jsem na sobě měl, byla dětská kšiltovka? Hezké dítě? Moderně oblečený barokní anděl by se hodilo víc. To bude konec! - bědoval jsem. Až tohle Evey uvidí! Kdo z nás umře dřív? Evey smíchy nebo já hanbou?

 

 

 

I přesto, že jsme se s Evey domluvili, že se uvidíme až po víkendu, nedalo mi to, abych aspoň nedoufal, že to bude dřív.

Čas, který jsme spolu trávili jako by se neustále zkracoval. Jednak za to mohl náš rozvrh a pak taky blížící se zkoušky. Oba jsme toho měli až nad hlavu a to zkoušky ještě ani nezačaly. Během posledních tří týdnů jsme se viděli jen málo a vždycky na dost krátkou dobu.

Díky máminu nápadu, aby k nám Evey přišla na návštěvu, jsem měl aspoň něco, co mě drželo při zdravém rozumu na hodinách doktora Carlsla, a na co jsem se mohl těšit. Navíc jsem díky tomu dostal perfektní nápad, co bychom mohli dělat, až nám dá máma trochu soukromí. O tu trochu soukromí jsem byl odhodlaný bojovat jakýmikoli způsoby.

Protože Evey souhlasila, že na ples půjde a zatím jsme spolu ještě nikdy netančili, napadlo mě, že je to perfektní příležitost, jak si to spolu vyzkoušet.

Nemohl bych o sobě říct, že bych byl kdovíjak skvělý tanečník, ale úplné dřevo myslím taky ne. K tancování jsem se nikdy moc nedostal a navíc ani nebylo s kým. Doufal jsem, že kdyby můj styl byl natolik žalostný, pak bych se snažil nějak to do plesu dohnat.

O tomhle všem jsem přemýšlel, zatímco jsme s Markem šli na hodinu mikrobiologie k profesorce Brockové. Zbývalo nám už vyjít jen dvě patra, když si Mark najednou vzpomněl, že si v šatně nechal tašku s učebnicemi, takže se pro ně rychle vydal.

Chtěl jsem na něj počkat, a proto jsem se otočil a začal přecházet u okna. Venku sněžilo a vypadalo to docela hezky. Snad nějaký sníh zbude i na Vánoce.

Uběhlo sotva půl minuty, když jsem se obrátil a moje srdce vzápětí udělalo přemet. Chodbou směrem ke mně šla Evey se svou černovlasou kamarádkou. Viděla mě dřív než já ji a už se na mě vesele usmívala. Přidal jsem do kroku a taky se usmíval.

„Ahoj!“ pozdravil jsem ji a v hlase mi stále znělo radostné překvapení, že ji vidím.

„Ahoj,“ odpověděla Evey neméně radostně.

Pohled pak stočila k Andy a znovu ke mně.

„Asi se ještě neznáte… Davide, tohle je Andy Jacksonová… Andy, to je David Wade,“ představila nás Evey.

„Ahoj,“ pozdravili jsme se a potřásli si rukama.

Andy byla asi stejně vysoká jako Evey, měla kratší černé vlasy rozcuchané kolem hlavy, zeleno-hnědé oči a oválný obličej. Na sobě měla černé rifle, sportovní triko

a mikinu přehozenou přes ruku.

„Jdete na hodinu?“ zeptal jsem se.

„Jo, na anatomii,“ odpověděla Andy.

„My taky jdeme, ale na mikru,“ řekl jsem.

Andy přivřela oči a ústy jí zacukalo: „Mluvíš o sobě v množném čísle?“

Evey se zasmála a já na Andy nechápavě pohlédl: „Cože?“ Pak mi to došlo: „Ne! Kámoš si šel pro věci, čekám na něj.“

„Aha,“ kývla hlavou Andy, pořád se však tvářila pobaveně.

Srandistka.

Dál jsem jí nevěnoval moc pozornosti, protože v případě, že poblíž stála Evey, mě nic jiného nezajímalo. Vypadala tak krásně. Díky hnědé halence s elipsovitým výstřihem, která jí odhalovala linii krku a klíčních kostí, jí to slušelo ještě víc. Stále se tak strašně hezky usmívala a já z ní nemohl spustit oči.

„Pořád jsem doufal, že se uvidíme dřív než v pondělí,“ přiznal jsem.

Evey se usmála ještě víc a nadechla se, aby něco řekla.

Jenomže hlasitě zavolané: „Ty vole!“ - což patřilo mě, (Markův hlas byl naprosto nezaměnitelný) ji přerušilo.

Otočil jsem se a uviděl skutečně Marka, jak se ke mně, smíchy v předklonu, řítí.

„Ty vole!“ zopakoval znovu.

Asi si vůbec nevšiml, že na té chodbě nestojím sám.

„Marku…“ chtěl jsem ho usměrnit.

„Tos… měl… vidět!“ vyrazil ze sebe mezi smíchem.

„Marku… tady…“ vůbec mě nebral na vědomí.

„Jeff je zelenější než stěna na pitevně. Tak tak doběhl… na záchod. Je to ale debil. Já mu říkal, ať ten nazelenalý salám nežere ale on…“

Mark se ve svém výkladu najednou zarazil, protože si konečně! - všiml, že na té chodbě sám nestojím. Díval se střídavě na Evey a Andy.

Evey se tvářila pobaveně, protože už s Markem určité zkušenosti měla, kdyžto Andy se na něj dívala se zdviženým obočím a nevěřícným výrazem. Tomu jsem naprosto rozuměl.

Při prvním setkání s Markem jste většinou vždycky byli trochu v šoku. Vzpomínám si na svůj první den ve školce. Díky němu jsem skončil v bazéně a učitelka musela zavolat mámě, aby si pro mě přijela. Větší řez jsem nikdy nezažil.

Právě nastala trapná chvíle ticha. Ty jsem přímo nesnášel, a proto jsem se z ní snažil nějak elegantně vybruslit.

„Ty asi ještě Marka neznáš, viď, Andy?… Takže…“ pokynul jsem rukou k Markovi. „Tohle je Mark Thomas, můj kamarád.“

Otočil jsem se k Markovi a ukázal rukou na Andy: „Marku, tohle je Andy Jacksonová, Eveyina kamarádka.“

„Ahoj,“ usmál se Mark a natáhl k Andy ruku.

Ta k němu pomalu a se zamyšleným výrazem přistoupila, stiskla mu ruku.

„Mark?… Mark…“ zamumlala a vypadalo to, že usilovně přemýšlí. „To jméno mi něco…,“ najednou vykulila oči a ústa se jí pootevřela.

„Jo, je to docela běžné jméno,“ pronesl Mark, mávnul rukou a zmateně se na ni díval, když na něj Andy nepřestávala civět.

Andy po té podhlédla na Evey, která si skousla rty a hleděla do země. Potom se vrátila pohledem zpět k Markovi a rozesmála se. Ovšem ne jen tak nějakým smíchem. Andy se smála na celé kolo a nevypadalo to, že by v nejbližší chvíli chtěla nebo dokázala přestat.

Mark se na mě zmateně podíval. Já to nechápal o nic víc než on, a proto jsem se podíval na Evey. Ta se dívala do země dál a pořád se kousala do rtů, které se jí třásly potlačovaným smíchem. A v ten moment mi došlo, proč se Andy směje. Teď jsem měl taky co dělat, abych nevyprsknul smíchy.

Soudě dle Markova soustředěného výrazu se dalo poznat, že se usilovně snaží přijít na nějaké vysvětlení, proč by se někdo při zmínce o něm musel smát.

Nemusel však přemýšlet dlouho. Přišel na to jen o chvilku později než já.

Uvědomil jsem si, že Evey o veselé příhodě s Markovým ‚slavným‘ pádem Andy řekla.

Mark začínal velmi úspěšně rudnout a s výrazem, jako by ho právě bolely zuby, se díval na Andy, která se stále smála.

S Evey jsme se na sebe nejistě podívali. Na Evey bylo vidět, že lituje, že Andy vůbec něco říkala. No, mě osobně sice bylo Marka líto… trochu… maličko… víc ne. Aspoň si hošan jednou zkusí, jaké to je.

Andy se smála pořád dál. Už jsem čekal, že Mark každou chvíli vezme nohy na ramena a uteče, jenomže jeho reakce byla tak neočekávaná, že jsme s Evey jen vytřeštili oči: Mark se totiž začal smát taky. A to bylo jako spouštěč pro Andyin další smích a zase naopak - pro Markův.

Studenti, procházející kolem nás, se na naši čtveřici dívali jako na nějaký úkaz. Očividně přemýšleli, jestli přeskočilo jednomu nebo oběma. Evey a já jsme se sice taky smáli ovšem jen mírně a hlavně - potichu.

Stáli jsme tam zhruba ještě půl minuty, když hurónský smích těch dvou začal pomalu odeznívat.

„Hele…“ dostal ze sebe Mark a držel si ruku na břichu, „nechtěla bys jít zítra do kina? Určitě hrají i nějaké komedie.“

No páni! - hvízdnul jsem v duchu. Tohle bylo určitě nejoriginálnější pozvání na rande, jaké jsem kdy viděl.

Andy se konečně také dosmála a sjela Marka pohledem. Zřejmě uvažovala, jestli jí za to stojí. Nakonec usoudila, že ano, protože odpověděla: „Tak dobře.“

„Super!“ zaradoval se Mark. „Takže zítra… třeba v šest na devadesáté páté ulici? Na severní straně toho parkoviště?“ zeptal se Mark.

„Jo,“ kývla Andy.

Prohlížela si teď Marka s daleko větším zájmem než před chvílí a všiml jsem si, že se na ni Mark dívá taky nějak jinak.

„Wade! Thomasi! Už začínáme, a pokud se nemýlím, máte mít už odevzdané vaše laboratorní práce z minulé hodiny,“zavolal na nás někdo.

Jen co jsme se otočili, uviděli jsme profesorku Brockovou, která vyšla ze své pracovny a mířila nahoru, kam jsme měli namířeno i my.

„Už jdeme,“ odpověděl jsem jí.

„Tak zítra,“ zopakoval ještě Mark, než se rozešel za profesorkou.

Andy jen přikývla, ale usmívala se. Oba jako by zapomněli na nás a sami se vydali původním směrem.

Podívali jsme se s Evey na sebe a usmáli se.

„Tak to bude ještě zajímavé,“ poznamenal jsem.

„To ano.“

„A my se uvidíme v pondělí,“ řekl jsem.

„Už se těším,“ odvětila Evey a o krok ke mně přistoupila.

Moc času jsme opět neměli, ani tak jsem prostě nedokázal odejít hned. Přiblížil jsem se až k Evey a lehce ji políbil.

„Tak ahoj,“ zašeptal jsem.

Evey se na mě dál usmívala, ještě znovu se ke mně sklonila a políbila mě. Tentokrát však ne na tvář ani na čelo, ale na rty.

Měl jsem co dělat, abych se k ní nepřitiskl silněji a na delší dobu.

„Měj se,“ řekla Evey po chvilce a vydala se za Andy, která už zmizela za rohem.

Já se pak rychle rozběhl za Markem, nejspíš už sedícím ve třídě.

Vyběhl jsem schody a zabočoval za roh a málem do něj vrazil. Mark tam stál, určitě čekal na mě, ruce měl založení na prsou a ve tváři vražedný výraz.

„Co je?“ zeptal jsem se zmateně.

„Jsi sobec, Wade, abys věděl,“ zasyčel na mě.

„A to jako proč?“

Nechápal jsem, proč mi tohle říká. Co jsem udělal?

„Jsi sobec,“ zopakoval. „To jsi mi nemohl říct, že má Evey kamarádku?“

Vytřeštil jsem na něj oči: „Tobě snad přeskočilo, ne? Evey má spoustu kamarádek. To jsem ti jako měl říkat o každé?“

„O každé ne. Ale… copak sis nevšiml, že Andy,“ když vyslovil její jméno, hlas mu podivně změkl, což jsem u něj ještě nezažil, „je úplně… je tak…“

Mark nenacházel slova. To u něj taky nebylo obvyklé. Zakřenil jsem se.

„A hele… víš, jak se tomu říká? Láska na první pohled.“

„Ne, to neříká,“ ohradil se Mark.

Jenže jsem měl pocit, jako by se mu zase začala hnát krev do obličeje. „Tomu se říká geniální vybruslení z trapasu.“

„Aha, jasně,“ ironicky jsem přikývl.

„Půjdete už konečně dovnitř, nebo budete dál řešit svůj milostný život?“ zeptala se ode dveří profesorka Brocková.

Přísně se na nás dívala a rty měla stažené do tenké čárky.

„Jistě, už jdeme, paní profesorko,“ řekl jsem honem a šel za ní.

Udělal jsem dva kroky, když mi došlo, že se Mark ani nehnul. Otočil jsem se a skutečně: stál na místě jako by ho zařezali.

„Marku! No, tak pojď, člověče,“ houkl jsem na něj.

„Co je?“ podíval se na mě a ve tváři měl výraz, jako by se právě probudil ze snu.

„No, nerad tě ruším, brácho, ale máme hodinu,“ informoval jsem ho.

„A jo, vlastně,“ vyjekl a konečně se vydal za mnou.

„Neříkal jsi náhodou, že až si vybereš holku, tak mi názorně předvedeš, jak nebudeš ztrácet rozum?“ zašklebil jsem se pro sebe.

Tuhle poznámku jsem si prostě odpustit nemohl.

Mark na to nic neřekl, což mi bylo divné, a proto jsem se na něj otočil. Jenže Mark mě ani… neslyšel. Nevěřícně jsem sledoval, jak zamířil na úplný konec učebny, tam kde nikdy nikdo neseděl. Když dorazil k prázdné lavici a všiml si, že tam nejsem, trhnul sebou a zamířil zpátky na své obvyklé místo.

Tak toto bude těžké, řekl jsem si. Nejen rozum ale i smysl pro orientaci… doufám, že do toho kina trefí.

Ovšem, sotvaže jsem viděl, s jak zasněným výrazem se zadíval na tabuli, nebyl jsem si jistý ani tím, zda trefí ven ze školy. No… uvidíme.

 

 

 

 

 

 

Nedostižná - XIII. kapitola - Seznámení

Copyright © 2010 - 2011 Anne Leyyd  

© 2011 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si web zdarma!Webnode