„Fantazie je důležitější než informace.“ A.E.

1. kapitola - Kopírka

Anotace: Obyčejné chvíle? - Žádné takové nejsou!

 

 

Utíkal jsem ze třetího patra posluchárny patologie do přízemí. Potřeboval jsem kopírku a to nutně.

Na látku z minulé hodiny se mi podařilo úspěšně zapomenout a právě dnes jsme s ní měli intenzivně pracovat. A ačkoli jsem si několikrát říkal, že na to prostě nesmím zapomenout, přesto…

Nemohl jsem pochopit, jak se mi podařilo právě toto tak zazdít, když jsem si to předtím tolikrát připomínal. Dokonce jsem si udělal poznámku na vlastní kůži černým fixem. Jenže jak se ukázalo, na ruku jsem se díval méně, než jsem myslel.

Papíry v ruce mi šustily a začínaly po sobě nebezpečně klouzat, takže jsem je pro jistotu sevřel pevněji. To by mi tak ještě scházelo, aby se mi začaly trousit z druhého patra na zem jako sněhová nadílka. To by byl trapas.

Docela obratně jsem se vyhnul jedné doktorce v bílém plášti, která měla plnou náruč nějakých skript. Sežehla mě pohledem, kterým jasně dávala najevo, že mě považuje za ignoranta akademické půdy. Nechci si ani domýšlet, co by mi udělala, kdybych do ní vrazil a skripta se jí rozletěla po schodech. Zaškrcení by asi bylo tou nemírnější variantou.

Sláva! Poslední patro a budu dole!

Ale… jako naschvál se na schodech zastavili dva kluci. Vypadali jako velice inteligentní šprti. Nic proti nim, ale tyhle typy jsem fakt nemusel. Učení na medicíně je samozřejmost, ale na někom prostě šlo jasně vidět, že to trochu přehání.

Oba dva byli hubení až hrůza. Bílé pláště na nich vypadaly, jako kdyby visely na věšáku. Krátce střižené vlasy ulíznuté k hlavě a příliš velké brýle, které si inteligentním pohybem ukazováku upravovali snad každých dvacet sekund. Důležitě nad něčím debatovali a ukazovali si nějaké schéma v tlustých učebnicích.

No, super! Takže jsem měl jedinou možnost.

„Pozor! Spěchám! Uhněte prosím!“ zavolal jsem na ně.

Jenže přesně jak jsem čekal. Deset jiných lidí se na mě skutečně otočilo ovšem s výjimkou těch dvou.

Oba byli asi zcela unešení - nejspíš disociační křivkou hemoglobinu. Což jsem poznal podle velmi známého náčrtu, na který jeden z nich ukazoval.

Žádný z těch dvou ale nereagoval. Teď dokonce začali, téměř s vášnivým zaujetím, používat jednoruční gestiku.

Takže mi nezbylo nic jiného, než to risknout. Sehnul jsem se, jak nejvíc to šlo, ale tak, abych si případně nezlomil vaz a proběhnul pod jejich učebnicemi.

Další schod jsem vybral tak tak, ale vybral.

Koutkem oka jsem zahlédl nějakou holku, která na mě vytřeštila oči. Těžko říct, jestli proto, že mě považovala za stupidního machra, nebo měla strach, abych si ten vaz opravdu nezlomil.

Konečně! Konečně jsem viděl svůj vytoužený cíl - a sice kopírku.

A k mému údivu u ní nikdo nebyl. Oddechl jsem si a trochu zpomalil. Jednak proto, že se mi nechtělo do někoho vrazit - jako vždycky na chodbě bylo v tuhle dobu plno a taky jsem si říkal, že teď už to stihnout prostě musím, i kdybych nechtěl.

Byl jsem od ní asi deset metrů, když se u ní z ničeho nic objevila nějaká holka. V ruce držela asi stejné množství papírů jako já - což znamenalo hodně. Přes rameno měla pověšenou černou tašku a na druhé přehozený tmavě modrý kabát.

Na sobě měla rifle a modrou mikinu. Hnědé vlasy měla v týlu hlavy stočené do prapodivného tvaru, ale kupodivu vypadal zajímavě.

Začínala mě popadat panika. Byla tady dřív, sice o pár vteřin, ale dřív, takže jsem ji prostě nemohl předběhnout. Ani bych to neudělal. Takový nezdvořák jsem nebyl. Jenže pokud si ty papíry urychleně neokopíruju, tak mě doktor Carls přizabije. Jemu to asi vadit ani nebude - snadno získá nový objekt ke studiu.

Nikdy jsem nepochopil, proč na naší univerzitě máme jen dvě kopírky. Při čemž jedna z nich je snad rozbitá od prvního dne, kdy ji vyrobili.

Jistě, byla tu ještě možnost zajít do kanceláře - ovšem jen v případě, že jste měli čas a chuť poklábosit si s příjemnou paní sekretářkou.

Očima jsem hypnotizoval dívčinu hlavu a přál si, aby odešla. Právě vytáhla kopírovací kartu a pomalu ji přibližovala ke snímači. Vypadala dost nejistě, jako kdyby to snad dělala poprvé v životě.

No, bezva!

Najednou ruku s kartou odtáhla a otočila se mým směrem. Zřejmě slyšela, jakým šíleným tempem se k ní něco - lépe řečeno já - žene.

Docela vystrašeně na mě vykulila oči a maličko pootevřela ústa. Zabrzdil jsem asi metr od ní a zhluboka oddechoval. Zíral jsem na ni a ona mi pohled, teď už méně vyděšeně, oplácela.

Během těch pár sekund jsem si všiml, že má velké modré oči a bledou pleť. Díky ní jí vyniklo hnědé obočí a černé řasy, které dokonale rámovaly její oči.

„Ehm… běž,“ řekla a kývla hlavou směrem ke kopírce.

Trochu se pousmála a pak od ní odstoupila.

„Díky!“ vypadlo ze mě mezi lapavými nádechy.

Vděčně jsem se na ni podíval a rychle vytahoval z kapsy svou kartu. Během okamžiku mi lezly kopie listů.

Naproti kopírce byla skleněná vývěsní tabule, takže jsem nenápadně zvednul oči a podíval se na dívku, která mě pustila. Stála kousek ode mě a pozorovala mě. Tedy… spíš to, co dělám.

Aha, takže to neumí. Ale co je na tom tak těžkého? Vždyť to je hračka! Eh... Pak mi došlo, že když jsem před dvěma lety nastoupil, tak jsem se na tenhle stroj a jeho obsluhu díval stejně jako ona: jako kdyby byl z jiné planety.

Sledoval jsem, jak se tisknou poslední papíry a přitom mi pohled zabloudil do chodby napravo. Jen co jsem si všimnul toho, co se tam děje, srdce mi udělalo kotrmelec a pak se pomalu zklidnilo.

Doktor Carls právě mluvil s docentem Connorem a soudě podle jejich pohybů a výrazů mi došlo, že tam budou debatovat nejméně čtvrt hodiny.

Zhluboka jsem si oddechl a sklonil se pro papíry. Sebral jsem je, ukončil svůj kopírovací účet a otočil se k odchodu.

Udělal jsem dva kroky a něco mě najednou zadrželo. Otočil jsem se zpátky a uviděl tu dívku, jak nejistě přistupuje k ‚mimozemskému‘ stroji.

Teď už jsem se dlouho nerozmýšlel.

„Hm… chceš s tím pomoct?“ zeptal jsem se jí.

Zase se ke mně otočila a zase měla ve tváři ten zvláštní vyplašený výraz.

„No… asi nemáš čas,“ odpověděla a chvilku se mi dívala do očí, než je upřela opět na papíry.

„Teď už mám. Tohle vypadá na spoustu času,“ poznamenal jsem a kývl hlavou směrem k chodbě.

Následovala můj pohled a vzápětí jí na tváři problesklo pochopení. Usmála se.

„Asi jo,“ řekla nakonec.

Taky jsem se usmál a přistoupil k ní blíž.

„Máš kartu?“ zeptal jsem se, i když jsem viděl, že ji drží v ruce.

„Ehm,“ přikývla a podávala mi ji.

„Fajn.“

Vzal jsem kartu a projel s ní snímačem.

Co nejsrozumitelněji jsem se jí pak snažil vysvětlit, co a kde má stisknout a kam a jakou stranou vložit papíry.

Vždycky, když jsem se na ni podíval, její tváře měly červenější odstín. No, ale já měl co říkat, po tom sprintu. Celou dobu mě soustředěně sledovala a dávala pozor.

Najednou se chodbou vyhrnul dav lidí a začal se mačkat i kolem kopírky, aby se rychle dostali z našeho ústavu. Kopírka se dokonce lehce zakymácela. Já s dívkou jsme se posunuli úplně na kraj a čekali až to ‚stádo‘ projde.

Na chvíli jsem se mrknul do pravé chodby.

No, asi to bude i na dvacet pět minut. Doktor Carls teď doslova rozrazil jednu z našich ‚oblíbených bichlí‘ a zuřivě začal na něco ukazovat. Samolibě jsem se v duchu usmál.

Jakmile dav zmizel, pokračoval jsem dál.

„Tak a teď dáš papíry sem,“ ukázal jsem jí.

Když tam papíry dala správnou stranou, řekl jsem: „Teď jenom zmáčkneš tlačítko START. Samo ti to bude papíry brát a nemusíš ani nic obracet.“

Přikývla. A jelikož tlačítko bylo u mé ruky, stisknul jsem ho. A nic.

Zamračil jsem se a stisknul ho znovu. Zase nic.

„Co s tím je?“ řekl jsem spíš pro sebe.

Dívka popošla na bok kopírky ke stěně a sehnula se k zemi. Asi jí tam něco spadlo - napadlo mě.

Pak jsem se podíval na display. Byl tmavší než před chvílí.

No, super! Ať žije technika! Ještě se pokazí display. Zajásal jsem v duchu.

Zkusil jsem ještě znovu stisknout nějaká tlačítka, ale zase bez úspěchu. Přimáčknul jsem prsty na display. Nevím přesně, čeho jsem tím chtěl dosáhnout.

To už je na mě dneska moc. Kousek jsem od toho stroje poodešel, abych ho třeba v záchvatu snahy jej opravit, nerozbil přílišnou zuřivostí.

Rukou jsem si mnul kořen nosu a snažil se zachovat chladnou hlavu.

Křáp jeden stará!

„Zkus to stisknout teď,“ ozvalo se mi u ramene.

Dívka stála opět u mě a nervózně si skousla spodní ret.

„Už jsem to zkoušel, ten křáp prostě nejede,“ odpověděl jsem bezradně.

„Zkus to,“ přemlouvala mě.

Nakonec jsem to vzdal. Přešel k tomu křápu - display už svítil jasněji. Pak jsem stisknul START.

Vytřeštil jsem oči, když papíry začaly z jedné strany bez problémů vjíždět a z druhé strany vyjížděly už okopírované stránky.

„Páni,“ řekl jsem a kývnul hlavou.

Koutkem oka jsem zahlédl, jak se dívka kouše do rtů a snaží se tak potlačit úsměv.

„Jak jsi to udělala?“ zeptal jsem se jí zcela vážně a otočil se k ní.

„No… bylo to vypadnuté ze zásuvky,“ přiznala po chvíli.

Hned nato sklopila oči k papírům.

„Aha, jasně,“ přikývl jsem a připadal si jako idiot.

Jen tak pro změnu jsem nyní zrudl já. Taková prkotina! Že mě to hned nenapadlo. Teď si o mně bude myslet, že jsem největší pako na škole.

Asi jsem se tak musel i tvářit, protože vzápětí řekla: „Nic si z toho nedělej. Když je někdo antitalent na techniku, jako třeba já, tak se první dívá po věcech, se kterými může něco udělat. Odborníci jdou po něčem jiném.“

Usmála se na mě.

Ale ne že by se smála tomu, jaký jsem vůl, ale smála se tak nějak… hezky. Normálně, přirozeně… prostě hezky.

Kdoví proč mi to, co řekla, začalo připadat vtipné a rozesmál jsem se.

„Jo, budu si to pamatovat. První se dívat na zásuvky.“

Oba jsme se rozesmáli. Mezitím kopírka dokončila svou práci.

Asi dvě další vteřiny jsme se na sebe dívali a pak sebou dívka trhla. Sklonila se pro papíry. Nějak se jí však vysmekly z ruky a polovina se rozletěla po podlaze.

Protočila oči a zasmála se sama sobě. Pak se dala do sbírání. Já jsem zamířil k papíru, který zaletěl nejdál. Zvedl jsem ho a dál pokračoval ve sbírání zbytku.

Chodba teď naštěstí byla až na pár jedinců prázdná, takže to šlo rychleji a beze strachu, že vám někdo stoupne na ruku nebo vás přetáhne taškou po hlavě.

Oba jsme se nakonec dostali k poslednímu a postavili se.

„Díky,“ řekla a natáhla ruku pro papíry, které jsem jí podával. „Myslím, že v té ‚šikovnosti‘ jsem tě rozhodně trumfla,“ dodala pak.

Jen jsem se pousmál: „Ani ne. I když… teď se cítím líp.“

Oba jsme se zase zasmáli. Když jsem jí podával poslední papír, prsty jsem se dotknul hřbetu její ruky. Byla teplá, ale mě přeběhl mráz po zádech.

Podíval jsem se na ni a... zase měla ten vyplašený výraz, takže si toho určitě všimla.

Vzápětí s sebou trhla znovu a otočila hlavu k začátku chodby.

Pak zavolala: „Už jdu!“

Pane jo, někdo na ni volal a já jsem si toho ani nevšiml! Co to se mnou je?

„No… díky za pomoc. Vážně moc děkuju,“ řekla mi a pousmála se.

Vyplašenost už byla pryč.

Zakroutil jsem hlavou: „To nic. Rádo se stalo. Já taky děkuju,“ vypadlo ze mě, když jsem viděl, jak rychle se má k odchodu.

Ještě jednou se pousmála, sklopila oči a zamířila chodbou pryč. Vzdalovala se rychlými, dlouhými kroky. Díval jsem se za ní, dokud nezašla za roh chodby. Pak jsem se přistihl, že se usmívám. Zakroutil jsem nad sebou hlavou a zhluboka se nadechl.

Chtěl jsem se vrátit zpátky do posluchárny, ale pohled mi opět sklouzl ke kopírce. Vedle snímače na kartu, byl na displayi otevřený její kopírovací účet. Zapomněla si ho ukončit.

Přistoupil jsem k němu a už chtěl stisknout tlačítko KONEC, když tu jsem se zastavil. Bylo tam její jméno: ‚Jane Doeová‘.

Už nevím po kolikáté, jsem si dnes povzdechl. Tohle bylo jedno z těch nejčastějších jmen, která mohla mít. Jen na naší univerzitě jich mohlo být více jak dvacet.

No… takhle bych ji těžko mohl znovu najít, nebo zjistit co studuje…. Cože? Najít ji? Zjistit, kde studuje? Nad směrem svých myšlenek jsem protočil oči a zavrtěl hlavou.

Když jsem se vrátil do učebny, menšina mých spolužáků se vesele bavila (obdivoval jsem jejich odvahu), většina listovala obsáhlými skripty a zatrhávala si podstatné věci.

Já se sesunul na své místo vedle Marka a vrátil mu jeho část papírů, které mi půjčil na okopírování. Na moje poděkování Mark jen kývnul hlavou a nevytrhoval se ze soustředěného vtloukání informací do hlavy.

Já si otevřel skripta také a očima se do nich zabodl.

„Člověče,“ vydechl Mark po pár minutách a podepřel si hlavu rukou, „jestli vyvolá mě, tak poletím jak namydlený blesk.“

„Hm,“ zabručel jsem, „jestli mě, tak bude muset vymyslet novou známkovací stupnici.“

Mark se mému vtipu sklesle zasmál a vrátil se zase k učení.

V tom se rozrazily dveře a dovnitř napochodoval doktor Carls.

 

 

 

 

 

 

 

 

Nedostižná - I. kapitola - Kopírka

Copyright © 2010 - 2011 Anne Leyyd

© 2011 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si web zdarma!Webnode