„Fantazie je důležitější než informace.“ A.E.

3. kapitola - Pomoc

 Anotace: I na první pohled hrůzná situace se může změnit...

 

 

 

Když jsem o tom druhý den přemýšlel, došlo mi, že jsem se nejspíš choval jako cvok. Letět za úplně cizí holkou a to bez nejmenší představy, co bych jí řekl, až bych k ní doletěl!

Vůbec… jak jsem na to vzpomínal, tak jsem nad sebou ustavičně kroutil hlavou.

Markovi jsem nakonec vše řekl, ovšem jen proto, aby si o mně ještě on nemyslel, že jsem cvok. To, že jsem si to o sobě myslel já sám, mi bohatě stačilo.

Ještě mi to však nedalo, abych se ho o půl šesté, když jsme konečně odcházeli ze školy, nezeptal: „Kolik Jane Doeových znáš?“

„No...,“ zamyslel se, „myslím, že asi dvě. Ta první je blondýna - šíleně chytrá - ale chodí na práva. A ta druhá - na tu si přece pamatuješ taky, ne?“

„Já? Na jakou?“ zeptal jsem se udiveně a v duchu probíral seznam holek, které znám.

„No přece ta hnědovlasá, asi o hlavu menší než ty. Vzpomeň si přece, jak jsme šli z toho koncertu. Už víš?“ snažil se mi to připomenout, jenže já měl asi v hlavě blok.

„Ne, fakt si nevzpomínám,“ zavrtěl jsem hlavou.

„Věř mi, že si vzpomeneš. I když... možná to pro tebe byl tak frustrující zážitek, že to tvoje vědomí vytlačilo do nevědomí,“ řekl poťouchlým hlasem.

Zíral jsem na něj s povytaženým obočím a čekal až moje ‚nevědomí‘ silou jeho slov vyplivne, co schovalo.

„Zabočovali jsme tehdy za jeden blok. K tobě se přimotala nějaká holka a málem tě pozvracela, jak byla opilá.“

„Ah... aha,“ dostal jsem ze sebe, jen co mi moje ‚nevědomí‘ přihrálo tuhle vzpomínku.

„Jo... to byl den,“ zavzpomínal téměř melancholicky Mark. „Jenže, to asi nebyla ta od té kopírky, co?“

„Ne, to rozhodně nebyla,“ řekl jsem rázně.

„No, kamaráde, víc jich neznám. Ale pokud ji chceš vážně najít, tak zkus vylepit nějaké plakáty. Už vidím ten slogan,“ při tom rozhodil rukama, jak naznačoval velikost plakátu, „ ‚Hledá se holka, která mi to natřela se zásuvkou.‘“

Mark se rozesmál tak, že to musela slyšet snad půlka ulice.

„Geniální nápad,“ uznal jsem s tím nejsilnějším množstvím ironie v hlase, jíž jsem byl schopen.

„Počkej! Anebo ji zkus nechat pravidelně vyvolávat rádiem: ‚Mladý, vysoký, pohledný a nadějný budoucí lékař hledá Jane Doeovou. Sejdeme se u kopírky. Značka: nenašel jsem zásuvku.‘“

Mark se už zase dusil smíchy.

„Vtipné, srandisto,“ řekl jsem kysele, ovšem proti své vůli jsem se musel té představě zasmát.

Došli jsme na přechod, a proto jsem se rozhlédl. Svítila zelená a nic nejelo, tak jsem chtěl přejít, jenže Mark toho nebyl schopen.

Ještě pořád se, teď pro změnu v předklonu, smál svým vtipům. Popadl jsem ho tudíž za lem kabátu a táhl ho přes přechod.

Za ním už vypadal, že zvládne jít sám, proto jsem ho pustil a vydali jsme se k zastávce autobusu.

Světla docela ubylo, jelikož byl podzim, nepršelo však. Tedy… podle kaluží pršelo, to jsme se ovšem naštěstí nepohybovali venku.

Déšť mi jinak nevadil, jenže když jste museli táhnout horu učebnic a dalších věcí, tak se v něm šlo dost blbě.

„No, ale teď vážně, řekni mi, proč ji vlastně chceš najít? Vždyť jste spolu mluvili sotva pět minut,“ zeptal se mě Mark, poté co jeho smích nadobro odezněl.

Na chvíli jsem se zamyslel, a pak si uvědomil, že má pravdu. Vážně jsem se začínal chovat jako cvok.

„Máš pravdu. Je to blbost. Ani pořádně nevím, co mě to popadlo. Zapomeň na to,“ uznal jsem a začal vyhlížet autobus.

„Hm… počkej, teď mě něco napadlo. Nebyla to čirou náhodou láska na první pohled?“

Když jsem viděl, jak mu zase začínají cukat koutky, dostal jsem chuť ho praštit.

Přímo vedle něj byla perfektní kaluž vody. Nicméně jakmile jsem to zvážil, došlo mi, že v té kaluži bych stejně skončil já. Proto jsem ho praštil jen loktem se slovy: „Vtipnější už být asi nemůžeš, co?“

„Já myslím, že bych ještě mohl,“ pokoušel mě.

Jenže já už na jeho ‚vtipy‘ neměl náladu. Byl jsem utahaný jako kus hadru a už jsem se těšil, až si lehnu.

Marka to pak konečně přestalo bavit a už svoje fóry nechal stranou.

Cestou autobusem jsme se bavili o zítřejších předmětech. Když jsme vyjmenovali všechna negativa, zbylo nám pouze jediné pozitivum, a sice to, že zítra je pátek. Chabé - ale aspoň něco.

Vystupoval jsem dřív než Mark a proto jsme se rozloučili. Jakmile jsem přišel domů, popadl jsem v kuchyni nějaké toasty a šel nahoru do svého pokoje.

Moji rodiče byli věčně v práci, proto jsem měl kolikrát pocit, že bydlím v celém domě sám.

Oba byli právníci, takže jejich druhým domovem se staly jejich kanceláře a soudní síně. Nijak mi to nevadilo. Měl jsem klid a naši taky. Věděli, že nejsem žádný gauner, tím pádem se nemuseli bát, že až se vrátí, uvidí dům v plamenech nebo plný křepčících lidí.

V pokoji jsem zapnul počítač a než naběhl, svlékl jsem si kabát a přetáhl si učebnice na zítřejší den do tašky.

E-mailovou schránku jsem měl prázdnou, a tak jsem se vrhl do dělání seminárky. Spěšně jsem si našel další informace k virům a naházel je na papír.

Po třiceti minutách se mi začaly klížit oči.

No, dneska to asi moc slavné nebude. Znal jsem se dobře, takže jsem věděl, že i když se budu přemáhat, nejméně do další půl hodiny stejně skončím nejdřív s hlavou podloženou pěstí a pak s klávesnicí namísto polštáře.

Párkrát se mi to skutečně stalo. Ta bolest za krkem byla příšerná a od té doby si jdu raději lehnout.

Už jsem chtěl počítač vypnout, potom mě však něco napadlo. Asi to stejně nebude mít význam, ale stejně bych neměl klid.

Otevřel jsem si google a napsal tam ‚Jane Doeová‘. Jenže přesně jak jsem čekal: vyjely mi desítky nepotřebných a pro mě nepřesných informací a fotek.

Na univerzitním portále jsem raději hledat ani nezkoušel. Děsil jsem se případného množství jmen.

Nakonec jsem počítač vypnul a spěšně do sebe naházel jídlo. V hlavě se mi opět rozeznělo to, co říkal Mark. Láska na první pohled. Musel jsem se zasmát. Nejenže jsem na ni nevěřil, něco takového mi navíc přišlo skutečně vtipné. Ve filmech mě přímo ‚fascinovalo‘, jak do sebe dva lidi vrazí třeba na chodníku a pak spolu žijí šťastně až do smrti. Pěkná fikce, ovšem život není fikce ale realita.

Urychleně jsem se osprchoval a vyčistil si zuby, poté jsem padl do postele a zavřel oči. Ještě jsem si chtěl ujasnit tuhle ‚příhodu‘, abych ji nemusel řešit další den.

Nic to nebylo. Normální rozhovor. Tu holku už s největší pravděpodobností neuvidím, tak na co se tím budu zatěžovat? Mám před sebou daleko důležitější věci než je hledat nějakou Jane Doeovou. Co nevidět tady budou zkoušky a to je teď hlavní. Na holky můžu začít myslet až ještě za pár let.

Bezva. Vyrovnal jsem se sám se sebou a teď jsem mohl odplout do říše spánku. A taky že jsem odplul…

 

 

Odplul tím stylem, že se mi zdál jeden děsivý sen za druhým.

V prvním mě honil doktor Carls po chodbě a křičel na mě něco o tom, že jestli ho nepodpořím v boji proti generálu Connorovi, nenechá mě dostudovat…

Nějak jsem nepochopil, jak se z docenta Connora stal generál. Možná, že to bylo tím, že jsem se nedávno díval na Star Wars.

Druhý sen byl ještě lepší. Zlomil jsem si na chodbě nohu, ovšem místo nějaké hezké sestřičky se nade mnou skláněla doktorka McFersonová.

S mile vražedným úsměvem si nasazovala rukavice a říkala, že mi to dá do pořádku.

Já se na chvíli uklidnil, ovšem když jsem viděl, že mě odvádí na pitevnu, začal jsem se bránit. Podařilo se mi jí vytrhnout, jenže s tou zlomenou nohou jsem se daleko nedobelhal. Najednou jako by mi nohy zdřevěněly a já s hrůzou sledoval, jak se ke mně blíží se stříkačkou nějakého zeleného sajrajtu v ruce…

 

 

Opravdu s velkou úlevou jsem dnes ráno zaslechl zvuk budíku.

Vzbudil jsem se na břiše s hlavou zabořenou do polštáře. Podíval jsem se na své ruce a zjistil, že křečovitě svírají deku, až byla na dvou místech dokonale pomačkaná.

Aspoň že jsem se bránil vší silou, pousmál jsem se.

Pak jsem rychle vstal a dal si sprchu.

Pohledu do zrcadla jsem se trochu děsil. No... mohlo to být i horší. Z hnědých nakrátko ostříhaných vlasů mi kapala voda, hnědé oči se už trochu zaostřeně dívaly na svého majitele, pod nimi jsem měl dvoje kruhy a bledé rty a tváře jasně vypovídaly o tom, že jsem už hodně dlouho nebyl venku.

Zběžně jsem se podíval na svoje pravé rameno. Měl jsem na něm pořádnou modřinu a pod ní se zatahující odřeninu. Chtěli jsme si s kamarády zahrát basket, no a já poněkud přecenil své možnosti. Jen jsem doufal, že si z toho vezmu ponaučení.

Nemůžu říct, že jsem měl postavu atleta, ovšem díky tomu, že jsem si občas kromě učení šel i zasportovat, vypadal jsem ještě zachovale.

Rychlá snídaně a potom honem na autobus.

Do školy jsem dorazil s dostatečným předstihem, což se mi už hodně dlouho nepodařilo. Musel jsem se pochválit, když se mi obratně povedlo utéct před Lusy, která mířila do učebny na první hodinu.

Počkal jsem na Marka, který dorazil o něco později, a společně jsme poté vešli dovnitř. Téměř minutu po nás dorazila doktorka McFersonová, takže Lusy neměla nejmenší šanci se ke mně dostat.

Teď jsem si s úsměvem vzpomněl na svůj sen.

Dnešní hodinu anatomie jsme měli naštěstí teoretického rázu. Nijak mi nevadilo, že jsem se nemusel dívat na doktorčin uspokojený výraz, když se rukama prohrabovala vnitřnostmi, nebo se nám snažila najít nejlepší ukázku mozku.

Den se vlekl a jediným vzrušením pro mě v něm bylo ‚utíkat jako o život‘ z učebny před Lusy, jakmile nás vyučující propustil.

Během dne jsem zjistil, že se rozhlížím kolem sebe více než jindy. Pak mi došlo, že se dívám, jestli neuvidím Jane.

Chvíli jsem nevěděl, jestli bych si to měl dovolit. Nakonec jsem však uznal, že tohle ‚rozhlížení‘ mě nic nestojí, a dovolil jsem si to.

Na víkend jsme dostali haldu úkolů a x stránek na naučení. Rozhodně jsem nemohl říct, že se budu nudit. S Markem jsme se původně chtěli dívat na nějaké filmy, ale po zjištění množství ‚bojových úkolů‘ jsme to přesunuli na neurčito.

Můj víkend tedy vypadal tak, že jsem v osm ráno vstal a šel se učit. To jsem vydržel zhruba do dvanácti.

Mamá byla doma a uvařila oběd, na který jsme se sešli všichni tři. Táta se pak zavřel do dílny k našemu autu a začal na něm něco upravovat. Musel jsem se skutečně přemáhat, abych mu nešel pomoct.

Jenže věž z učebnic na mém pracovním stole se velmi úspěšně blížila ke stropu, a byl jsem tedy nucen zatnout zuby a pustit se hned po obědě znovu do toho.

U učení jsem vydržel až do pěti odpoledne. Kolem půl šesté jsem však začínal mít pocit, že vidím dvojitě a místo slov ‚molekuly‘ jsem četl ‚mrtvoly.‘ Proto jsem učebnici pro vlastní bezpečí zavřel, vzal si iPod a vyrazil ven.

Nijak jsem se nezdržoval s oblékáním. Popadl jsem černou bundu, obul si boty a na hlavu narazil černou sportovní čepici.

Medicína má pár výhod, mezi nimi i tu, že když vidíte různé ‚velmi příjemné příznaky‘, a slyšíte o různých nemocích a jejích následcích, nenapadne vás taková blbost, jako si jít zaběhat, což jsem měl v úmyslu, když je podzim, bez čepice.

Ten chladný svěží vítr k tomu sice svádí, ovšem pohled na punkci dutin mě z toho svodu rychle dostal.

Chvíli jsem jen tak chodil, pak jsem se rozběhl a vyrazil naší ulicí směrem k parku.

Bylo bezva mít v uších hudbu a ne pořád další nove definice a lékařské termíny.

Běh mě vždycky bavil. Byl to osvobozující pocit. Když běžíte, máte pocit, že můžete doběhnout kamkoliv, že vás vaše nohy donesou, kam budete chtít.

Jen jsem trochu zapomněl, že jsem už hodně dlouho neběhal. Uběhl jsem půl míle a začínal ztěžka lapat po dechu.

„No... super,“ ztěžka jsem oddechoval.

Raději jsem proto zpomaloval, až jsem přešel do kroku.

Moje fyzička jde do háje.

‚A ještě dlouho půjde,‘ připomněl mi můj realisticky uvažující mozek.

Vydýchal jsem se za chůze a poté se posadil na lavičku. Vytáhnul jsem si z uší sluchátka a zaposlouchal se do zvuků podzimního večera.

Bylo skutečně krásně. Poslední sluneční paprsky ozařovaly stromy, které byly obalené všemi možnými odstíny zlaté, žluté, červené a hnědé.

Chtělo by to namalovat.

Vždycky jsem chtěl umět dobře kreslit, ale nikdy se mi nic světoborného nepodařilo. Kreslil jsem jen tak. Byl to dobrý způsob na odreagování.

Obdivoval jsem lidi, co to dokážou - skutečné malíře a ne ty dnešní čmáraly, kteří udělají nějaký klikyhák na plátně, a polovina národa si z toho sedne na zadek, jaké je to umění.

Otočil jsem se na lavičce a pohled mi padl na dalšího podvečerního běžce. Nebo spíš - běžkyni. Byla oblečená v černém sportovním úbor s bílými okraji na rukávech a lemu mikiny. Na hlavě měla černou čepici s dírou na temeni, kudy se jí prostrčené vlasy komíhaly ze strany na stranu a v uších sluchátka.

S úsměvem jsem se na ni díval, a sklouzl pohledem od její hlavy ke štíhlým nohám, které se v pravidelných intervalech zvedaly a odrážely od země.

V pokračování mého pozorování mě vyrušila nepříjemná vzpomínka na ribonukleovou kyselinu, ležící mi na stole, nedočkavě se těšící, až mě začne ‚leptat‘.

Nezbylo mi tedy nic jiného, než se postavit, dát si sluchátka zpátky do uší a klusem zamířit zpět k domovu, čili k učení.

Pevně jsem doufal, že molekuly už zůstanou molekulami a nebudou se měnit na mrtvoly.

 

 

 

Neděle vypadala stejně jako sobota, s tou výjimkou, že jsem si nešel zaběhat. Seděl jsem u učení celý den. Kromě přestávek na jídlo a záchod.

Schválně jsem to vždycky protahoval a klidně i patnáct minut pohledem hypnotizoval ruličku toaletního papíru. Jenže do nekonečna jsem to dělat nemohl.

V deset večer jsem padl jako zbitý pes do postele.

 

 

 

Pondělí proběhlo klidně jako vždy. Ze tří předmětů, které jsme měli, jsme se do příště měli naučit něco kolem dalších sto stran. Prostě pohoda.

Na úterý jsem se docela těšil. Měli jsme psychologii. Doktor Jefferson byl asi nejlepší pedagog na škole vůbec.

Nejen že se dokázal chovat jako člověk, který ví, že na titulech svět nestojí, ale vždycky uměl látku podat tak neotřelým a mnohdy i zábavným způsobem, že jsem se pak nemusel skoro ani učit.

Všichni jsme se vesele bavili. Mark, Will, Peter a já jsme se bavili o koncertě, který tady nedávno proběhl. Mark si samozřejmě neušetřil poznámku na tu holku, která mě málem pozvracela.

Lusy se naštěstí zabavila nějakým časopisem, nad nímž se se svými kamarádkami smála pištivým smíchem, a mě si pro jednou nevšímala.

Všechno mohlo být perfektní, kdyby… se nerozrazily (ne otevřely, ale rozrazily) dveře a do nich nevstoupil doktor Carls.

V ruce držel čisté bílé papíry. Vlasy na hlavě mu povívaly, a i když jsme se chtěli rozesmát, tak jsme nemohli, protože jsme byli ztuhlí hrůzou, co teď přijde.

„Doktor Jefferson se nemohl dostavit, a jelikož jsme v patologii značně pozadu, není proto lepšího smyslu, jak využít tuto hodinu,“ uvítal nás a škodolibě se rozhlédl po naší skupině.

„Myslíš si to, co si myslím?“ zeptal jsem se Marka sklíčeně.

Mark se zmohl pouze na přikývnutí.

„Všechno do tašek! Na stole zbude jen vaše propiska!“ zařval Carls a jako ostříž začal sledovat, zda si někdo věci místo do tašek, nedává do lavic.

„Ty vole,“ zaúpěl Will, který si chtěl dát věci přesně tam, kam neměl.

Doktor pak provedl ještě jednu věc: všechny z nás posadil úplně jinam a dával si záležet, aby každý seděl co nejdál od svých přátel.

Mark skončil pod katedrou a já zase na úplném vrchu posluchárny.

Jakmile začal rozdávat papíry, nebylo slyšet jediný pohyb. Jen pro útěchu jsem se podíval po ostatních.

No... myslím, že kdybych uměl číst nebo slyšet myšlenky, získal bych rozsáhlý slovník těch nejpeprnějších nadávek a nejstrašnějších kleteb.

Jen co rozdal otázky, měl jsem pocit, že nám všem začalo být nevolno současně.

Tohle byly přesně ty otázky, které měl nejraději: tištěné malým písmem a pod čarou

na koncích stránek skript a učebnic.

Viděl jsem pár jedinců, kteří si se svými sousedy vyměnili zoufalé pohledy a potom se sklonili zpátky ke svému papíru a snažili se vytáhnout odpovědi i z paty.

Sám jsem se k nim taky připojil.

Nikdo se neodvážil na něco zeptat, napovědět nebo se podívat do svých poznámek.

U doktora Carlsla se to rovnalo skoro sebevraždě, nebo psychické újmě určitě. Dokázal by vás seřvat tak, že byste z toho týden měli noční můry a další měsíc byste se třásli, jen kdybyste zahlédli lem jeho pláště.

Právě jsem se snažil vzpomenout na přesnou definici Krebsova cyklu, když se ozvalo zaklepání na dveře.

Všichni jako na povel zvedli hlavu a čekali na zázrak.

Ten se ovšem... nedostavil. Byla to sekretářka, která potřebovala od doktora podepsat nějaké papíry. Tak jsme zase sklopili hlavy a potili se dál.

Asi po deseti minutách se ozval zvláštní šoupavý zvuk, jenže z toho se nakonec vyklubala uklízečka a její smeták. Jen co uviděla, kdo stojí u katedry, vystřelila rychlostí blesku.

No, prosím! Tak uklízečka má právo vzít roha a medici ne?

Když se ozvalo zaklepání po třetí, doktorovy se rozšířily nozdry a odfrknul si jako býk, připravený k útoku.

Na tohle jsem ani nemusel zvedat hlavu, slyšet to bylo až nahoře, kde jsem seděl. Tentokrát to byl jeden z učitelů, který si tady zapomněl plášť. Rychle ho popadl, omluvil se a zamířil pryč.

Měl jsem hlavu podloženou rukou a na chvíli jsem se zadíval na doktora. S přimhouřenýma očima si každého postupně prohlížel a byl zjevně připraven vrhnout se ve vteřině na toho, kdo se nějak podezřele pohne.

Zrak jsem zase sklopil do papírů a snažil se vzpomenout na vše, co jsem věděl o imunopatologických procesech.

Další zaklepání jsem vnímal jen na půl ucha.

„Tohle přece víš!“ přesvědčoval jsem potichu sám sebe a tužkou se dloubal do hlavy, abych pomohl informacím vyskočit na papír.

Pohled mi bezděčně sklouzl ke dveřím a v ten moment mi tužka vypadla z ruky.

U dveří posluchárny se pod vražedným pohledem doktora Carlse krčila Jane.

„Dobrý den, pane doktore, promiňte, že vás vyrušuji, ale profesorka Nortonová vás prosí, jestli byste jí nešel pomoci s data-projektorem.“

Řekla to tak opatrně, jako by se bála, že se na ni někdo vrhne. No, i když podle toho, jak se k ní hnal doktor Carls, nebyla daleko od pravdy.

Byl rudý vzteky a potom na ni začal štěkat: „To snad není pravda! Nejdřív sem vpadne sekretářka, pak tady rachotí uklízečka, potom si ten sklerotik Petten zapomene plášť a teď mě ještě budete otravovat vy?!“

Jane na něj vystrašeně vykulila oči a vypadala, že už čeká, kdy dopadne první rána.

Měl jsem sto chutí se před ni jít postavit, aby ten hajdalák neštěkal na ni, když za nic nemůže.

„Říkám vám, jestli vás někdy uvidím u své zkoušky, tak ji neuděláte, i kdybyste to uměla pozpátku!“ zařval na ni ještě.

Jenže soudě podle toho, že se Jane trochu vzpamatovala z počátečního šoku, jsem z jejího výrazu snadno poznal, že u něj zkoušku asi nikdy dělat nebude.

„Kde je profesorka Nortonová?“ vyštěkl na ni otázku.

„Na konci chodby, pane,“ odpověděla.

„Wade!“ houkl na mě doktor a mě už dnes podruhé vypadla tužka z ruky. „Běžte s ní a spravte ten data-projektor!“

V tu chvíli jsem chtěl začít tančit tanec vítězství a letět dolů ke katedře, abych doktora objal a potřásl mu rukou. Poprvé za tři roky života na univerzitě jsem mu byl vděčný. Teď jsem měl konečně příležitost s ní mluvit!

Už jsem vstával ze svého místa, Jane ještě trochu vystrašeně hleděla na doktora nikam jinam se ani nedívala, a chtěl jsem sejít dolů.

V hrudi se mi dmul potlačovaný výkřik. Ovšem než se mohl dostat na povrch a já se tak začít vznášet štěstím jaké mě potkalo, doktor Carls na mě zařval: „Sedněte si, Wade! Půjdu tam sám!“

Zarazil jsem se jako by mě polil studenou vodou a zůstal na něj zírat.

„No tak si sedněte!“ zahučel na mě znovu, když jsem se ani nehnul.

Teď už jsem se posadil. Potlačovaný výkřik v mé hrudi se změnil na skučivý skřek, a jestli jsem chtěl doktora před deseti vteřinami obejmout, tak teď bych po něm s uspokojením něco hodil.

Doktor Carls najednou zavrčel a poté se k Jane o krok přiblížil.

Dívka od něj půl kroku ustoupila.

„Pohlídáte mi je tady! Píšou test. Jestli se někdo z nich bude otáčet nebo hledat ve věcech, tak mi to řeknete!“

Jane se nadechovala, aby něco řekla, ale doktor ji umlčel jediným pohledem. Pak vyrazil ze dveří.

Jane vydechla a nejistě se podívala do prvních lavic. Potom sklopila oči a tváře jí začínaly červenat.

„Hele,“ ozval se Mark z přední lavice, „že to na nás nepráskneš? Ten dědek nám vrazil písemku, i když jsme měli mít psychologii. Navíc nám dal otázky z textů pod čarou.“

Jane se na Marka dvě vteřiny dívala, a vzápětí zavrtěla hlavou. Rychle se otočila a odešla ke dveřím.

Ona šla hlídat, jestli nejde?! Celá třída vydechla.

Takový hluk, jaký teď nastal, by probudil i spícího draka. Všichni na sebe začali pokřikovat otázky, které nevěděli, jiní na ně odpovídali, další hledali, pokud je měli, v učebnicích nebo poznámkách.

Já si dnes naštěstí patologii vzal, protože jsem se chtěl o přestávkách učit, a teď se mi to nesmírně hodilo.

Koutkem oka jsem pohlédl na Jane. Stála bez pohnutí u dveří a dívala se škvírou ven do chodby. Pak jsem se ale honem pustil do hledání toho, co jsem nevěděl - což byla většina.

Možná, že kdyby doktor Carls dával normální otázky, tak bych si připadal provinile, jenže on bazíroval na detailech, které nikdy žádný lékař potřebovat nebude.

„Už jde!“ řekla Jane po chvíli a vrátila se na své místo.

Hluk ustal téměř hned, co to řekla. Všichni poschovávali učebnice nebo poznámky a nevinně se dívali do svých papírů.

„Díky, máš to u nás!“ zavolal na Jane Mark šeptem.

Jane se pousmála a zavrtěla hlavou, čímž asi říkala, že to nestojí za řeč.

Já se teď konečně mohl zaměřit na ni.

Nervózně přešlápla z nohy na nohu. Navrch, kde jsem seděl, se nepodívala. Sledovala podlahu. Tentokrát na sobě měla modré rifle a červené tričko přes boky. Vlasy měla rozpuštěné a na jedné straně zastrčené za uchem. Slušelo jí to.

Vlastně... když jsem se na ni díval, moje srdce začalo dělat zvláštní věci. A nejen moje srdce... já jsem se cítil zvláštně.

Vzápětí se opět rozrazily dveře a dovnitř jimi vletěl doktor Carls.

Ostřížím zrakem se rozhlédl po posluchárně a pak zamířil k Jane.

„Takže? Kdo podváděl, kdo se otáčel, kdo bavil a kdo hledal, kde neměl?“ zahrnul ji otázkami.

Celá třída ztuhla.

Jane se teď už neohroženě dívala doktorovi do tváře: „Neviděla jsem, pane doktore, že by někdo něco takového dělal.“

Doktor na ni chvíli hleděl, vypadalo to, že ji rentgenuje očima, aby zjistil sebemenší stopu po lži.

Všichni zadržovali dech, když svou kontrolu prováděl. Nakonec na ni kývnul hlavou, aby odešla.

Jane ještě řekla: „Nashledanou.“

A byla pryč.

Třída vydechla.

Na jejím místě bych řekl spíš: ‚Sbohem.‘

Když jsem doladil ještě to, co se dalo a věděl, že už mě nic dalšího nenapadne, opřel jsem se do lavice a chvíli začal v tichu přemýšlet.

Ta holka byla neuvěřitelná! Byla hodná a statečná! Neohroženě mu zalhala do tváře! Vlastně počkat... nezalhala! Takže proto se otočila! Věděla nebo spíš tušila, že se ji na to bude ptát, a když byla otočená, tak skutečně nic z toho nemohla vidět. Chytré děvče!

V duchu jsem se musel smát.

Začal jsem si vybavovat její tvář a po chvíli mi bylo jasné, že teď už se jen tak nepřesvědčím, že ji nemám hledat. Chtěl jsem ji najít a chtěl jsem s ní mluvit. Taky jí poděkovat za to, co dneska udělala, ale nejen proto...

Bylo na ní něco... zvláštního, co mě zaujalo. Nedokázal jsem však zatím přijít na to, co to bylo.

Potom mě jen tak napadlo, jaké by to bylo běhat ve dvou.

‚Trochu moc předbíháš, hochu,‘ usadil mě opět můj realistický mozek.

Asi jo, musel jsem uznat.

Hned po odevzdání písemky jsem se šel podívat do učebny na konci chodby.

Jako bych to nečekal.

Až na profesorku Nortonovou, která si balila věci, byli všichni pryč. Profesorka Nortonová učila latinu, jenomže latina se učila v tolika oborech, že mi to ani trochu nepomohlo, abych zjistil, co Jane studuje. No, ale není všem dnům konec.

 

 

 

 

Nedostižná - III. kapitola - Pomoc

Copyright © 2010 - 2011 Anne Leyyd

© 2011 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si web zdarma!Webnode