„Fantazie je důležitější než informace.“ A.E.

20. kapitola - Sebeovládání

 

Anotace: To, po čem toužíme během okamžiku, bychom se měli naučit ovládat…

 

 

 

 

 

Stál jsem před zrcadlem a už po šesté se pokoušel uvázat si kravatu. Připadal jsem si jako debil. Uměl jsem to, ale teď… Pro všechno na světě!

Při sedmém pokusu, který mimochodem dopadl stejně jako šest předešlých a místo elegantního uzlu se mi na krku rýsoval gordický, jsem hodil vázanku do skříně. Rozepnul jsem si první knoflíček u košile a rozhodl se řídit Apollinerovou kaligrafickou básní.

No, tak nebudu mít kravatu, a co?… Možná bych mohl říct mámě… Nezbláznil ses? - vyjela na mě má hrdost. A to je vlastně pravda. Nebudu ze sebe přece dělat osla. Zhluboka jsem se nadechl, abych se uklidnil.

Poté jsem se zkontroloval v zrcadle. No, nebylo to nejhorší. Typicky černé sako, kalhoty i boty a bílá košile. Jako kluk jsem měl štěstí, že jsem nemusel řešit věci jako líčení, doplňky, barvu šatů a tak dál. I když, při vzpomínce na Lusy mě napadlo, že holky si tohle právě asi užívají. Vlasy jsem měl o možná o dva centimetry delší, takže něco jako nedbale elegantní rozcuchaný účes se mi na hlavě vyskytovalo.

„Davide! Zvoní ti mobil! Nechal sis ho v kuchyni!“ zavolala na mě máma.

„Už letím!“ křiknul jsem zpátky.

Kdo mi teď může volat, uvažoval jsem v duchu a rychle scházel po schodech. Ve dveřích kuchyně jsem minul mámu, právě si nasazovala náušnice.

Poděkoval jsem jí a rychle zvedl telefon, aniž bych se podíval, kdo vlastně volá.

„Ano?“ řekl jsem do něj.

„Davide? Tady Evey,“ ozvalo se.

„Ahoj,“ pozdravil jsem vesele a na tváři se mi v mžiku objevil úsměv. „Za chvíli jsem u tebe,“ ujistil jsem ji a pohledem zkontroloval hodiny, zda mám ještě čas.

Naštěstí ano.

„No… právě proto volám,“ odvětila.

V jejím hlase jsem cítil smutek a omluvný podtón.

„Děje se něco?“ zeptal jsem se a můj úsměv pomalu mizel.

„Jak se to vezme,“ povzdechla si. „Řekla jsem tátovi, že mě vyzvedneš ty. Říkala jsem mu to už před dvěma dny. Vypadalo to, že s tím souhlasí, ale teď si to najednou rozmyslel a rozhodl, že pojedu s ním a s mámou.“

Jak jinak, pomyslel jsem si a zaskřípal zuby.

„Snažila jsem se ho přemluvit. Dokonce i máma se snažila, jenže…“

Povzdechl jsem si: „Jasně.“

„Moc mě to mrzí,“ řekla Evey hlasem plným lítosti.

Sice jsme se neznali roky, naprosto přesně jsem však věděl, jak se právě tváří. To jediné mě skutečně bolelo.

„Mě to taky mrzí,“ přiznal jsem. „Nic si z toho ale nedělej. S tátou nehneš, to víme oba a nemá cenu, aby ses nad tím trápila, ano? Uvidíme se až tam.“

„Je mi to opravdu moc líto. Vím, že jsi kvůli tomu…“ chtěla se omlouvat.

„Evey,“ začal jsem a už se usmíval, „vůbec se tím netrap, ano? Sice jsme si to naplánovali jinak, ale… Uvidíme se tam a to už nám nikdo nepřekazí.“

Slyšel jsem, jak vydechla a vsadil bych se, že se pousmála.

„Byl to úsměv?“ zeptal jsem se.

Zasmála se: „Tak trochu.“

„Už se těším, až ho uvidím.“

„Já se těším… až se uvidíme,“ řekla.

Zase jsem se vznášel v oblacích.

„Už za chvíli,“ usmál jsem se. „Budeme spolu skoro celý večer a noc… Ale ne že mi o půlnoci utečeš a necháš jen střevíček.“

Chtěl jsem ji nějak rozveselit.

Zase se zasmála a já se nemohl dočkat, až ji uvidím. Teď mi ta doba do plesu připadala hrozně dlouhá.

„To je to poslední, co bych chtěla,“ promluvila. „Utéct od tebe? Jak tě to mohlo napadnout?“

„Ani nevím,“ pokrčil jsem rameny.

Najednou jsem uslyšel v telefonu hlas jejího otce, jak na ni volá.

„Už budu muset jít,“ řekla s povzdechem.

„Jasně,“ přikývl jsem. „Tak za chvíli… Miluju tě,“ řekl jsem spíš šeptem.

Nevím, proč právě teď a tak najednou. Prostě mi to sklouzlo ze rtů, jakmile to však bylo venku, nechtěl jsem to vzít zpět.

Slyšel jsem, jak se Evey zarazila.

„Tak ahoj,“ řekl jsem nakonec, abych jí to ulehčil.

„Ahoj,“ odpověděla a její hlas se trochu zatřásl.

Ukončil jsem hovor a schoval mobil do kapsy.

Nevěděl jsem, zda to bylo dobře nebo ne. Nechtěl jsem ji uvádět do rozpaků, jen jsem jí prostě nedokázal neříct to, co k ní cítím. To prostě nešlo. To bylo jako balancovat na provaze s odjištěným granátem v jedné ruce a bombou ve druhé.

No, pane jo, to je přirovnání, zavrtěl jsem nad sebou hlavou.

Zamířil jsem do chodby a vzal si kabát, čepici jsem se pro dnešek rozhodl nechat doma.

„Už pro ni jedeš?“ zeptal se táta a oblékal si sako.

„No, to jsem původně chtěl, ale její táta se najednou rozhodl, že Evey pojede s nimi. Takže… jedu přímo do nemocnice.“

„Aha,“ kývl táta hlavou. „To je asi rázný člověk ten její otec, co?“

Otevřel jsem pusu, abych řekl, co si skutečně myslím. Na poslední chvíli jsem si to však rozmyslel.

„No… něco takového. Však ho asi uvidíš a budeš si… moci udělat vlastní názor,“ vybruslil jsem z toho.

Táta znovu kývl hlavou a upravil si uzel kravaty.

„S mámou dojedeme několik minut po tobě,“ řekl ještě.

Přikývl jsem, pak jsme se rozloučili a v dalším okamžiku jsem už vycházel z domu. Tátovo auto, černé Audi A4, na mě už čekalo.

Trochu mě brněly prsty, když jsem strkal klíče do zapalování. Nadechl jsem se a během chvilky se rozjel a v další už byl na silnici. Byl to hezký pocit, po tak dlouhé době řídit. Nejel jsem víc jak šedesátkou a s dokonalou přesností dodržoval všechny dopravní předpisy. Dával jsem pozor, rozhlížel se a téměř úzkostně vjížděl do zatáček a projížděl kolem výjezdových ulic.

Všechno jsem naštěstí zvládnul a na parkoviště u nemocnice dorazil zhruba za dvacet minut. Zaparkoval jsem o něco dál a vystoupil.

Před nemocnicí se to plnilo nejrůznějšími drahými auty a lidmi, kteří se, především ženy, choulily do svých lehkých pláštíků nebo přehozů a popoháněly svůj doprovod do tepla.

Rychle jsem mezi všemi prokličkoval, protože i když jsem měl kabát, zima venku opravdu byla. Ani jsem se nepodíval na teploměr, ovšem několik pod nulou jistě bylo. V další minutě už jsem vcházel do nemocnice.

 

(Miracles - Res)

 

 

 

Kabát jsem nechal v šatně a jen co mi ho šatnářka uklidila, vyrazil jsem do kongresového sálu, který dnes sloužil jako místo ke konání plesu.

Překvapilo mě, kolik jsem potkal lidí. Většinou tvořili hloučky po třech nebo čtyřech a o něčem diskutovali. Občas jsem zahlédl i hlouček, který se potkal s jiným. Jejich členové se nadšeně pozdravili a utvořili místo pro nově příchozí, s nimiž pokračovali do sálu.

Najednou jsem si vzpomněl na Marka a jen zkusmo se rozhlédl, zda ho neuvidím. Hm, nikde. No, jestli bude opravdu jako duch…

Sestoupil jsem do sálu po schodech, na jejichž okrajích byly umístěny menší kulaté lampy, které sloužily jednak jako dekorace tak i osvětlení. Nikdo mi nevěnoval moc pozornosti, za což jsem byl vděčný.

Lidí v sále bylo požehnaně. Někteří už tančili na poměrně prostorném parketu. Podlaha sálu byla leskle černá, stěny z bílo šedého kamene a širší sloupy stojící podél sálu buď po jednom, nebo po dvou, podpíraly násp nad sálem, ohraničený zábradlím. V jedné části sálu byly stoly s občerstvením a na druhé straně bylo umístěno pódium s orchestrem, několika sboristy a zpěváky a pod ním se rozprostíral taneční parket.

Rozhlížel jsem se kolem a snažil se potlačit šílený rytmus svého srdce, protože jsem se nemohl dočkat až Evey uvidím. Už jsem chtěl být s ní. Vidět její tvář, cítit její tělo u svého, moci se jí dotknout, políbit ji, mluvit s ní nebo spolu jen mlčet.

Koutkem oka jsem zahlédl Lusyinu blonďatou hřívu a rychle se vydal opačným směrem.

Zahlédl jsem pár svých spolužáků.

„Nazdar!“ zavolal na mě Jackson a hned ke mně zamířil se svou společnicí.

„Ahoj,“ odvětil jsem a potřásl si s ním rukou.

„Asi ještě neznáš mou přítelkyni,“ řekl a pokynul rukou k dívce vedle sebe.

Vypadala hezky. Blonďaté vlasy měla vyčesané do drdolu a tmavě modré šaty jí šly k očím.

„To je April,“ řekl. „A to je můj spolužák David.“

Pozdravili jsme se a potřásli si rukama.

Musel jsem se usmát, když jsem viděl, jak se April drží Jacksona a téměř odevzdaně na něj hledí.

„Jsi tady sám?“ zeptal se Jackson.

„Ehm, ne… jen zatím,“ odvětil jsem.

„Aha, takže tvoje vyvolená teprve dorazí,“ mrknul na mě. „No, musíš nám ji pak představit. Člověče, víš, že na to čeká skoro polovina ročníku, co je tady? Díky Lusy tak nějak všem došlo, že někoho máš a všichni jsou teď docela zvědaví,“ zasmál se.

Díval jsem se na něj neschopný slova. Jackson naštěstí asi žádnou reakci načekal a tak řekl: „Zatím.“

Pak oba s April zamířili na taneční parket.

Super. Fakticky skvělé.

 

 

(Mya - Fallen)

 

 

 

 

Hudba se změnila a já se rozhodl, místo toho postávání, se jít podívat po Evey nebo, v případě absolutní nouze, po Markovi.

Otočil jsem se na patě a rozhodl se vzít to od vrchu. Přejel jsem očima po horním náspu se zábradlím a ke schodům.

V ten moment, kdy můj pohled přeskakoval z jedné osoby na druhou, mi srdce ztěžklo a rozbušilo se očekáváním. Na vrchu schodiště se objevil pan Ryder, oblečený do černého obleku s tmavě modrou kravatou. Po jeho boku, zavěšená do jeho rámě, stála paní Ryderová v šatech stejné barvy, jakou měla kravata jejího manžela. Její šaty byly ještě navíc ozdobené stříbřitě třpytivým přehozem. Oba chvilku shlíželi dolů, než začali scházet.

Rychle jsem zrakem pročesal hosty stojící už dole pro případ, že by Eveyin příchod unikl mé pozornosti. Nikde jsem ji však nenašel, a proto jsem se vrátil pohledem zpátky na vrch schodiště.

Vzápětí se moje srdce téměř zastavilo a pak se rozbušilo náhlým vzrušením. Na vrchu schodiště stála Evey a dívala se dolů stejně, jako před chvílí její rodiče.

Nechápal jsem, kde moje srdce bere kyslík pro svůj zběsilý tep, když mě naplňoval pocit, že mám vyražený dech.

Skoro jsem ji nepoznal, a přitom věděl, že bych si ji nikdy nemohl splést s nikým jiným. Byla… no… nádherná mi přišlo slabé slovo proto, aby vystihlo skutečnost.

Měla na sobě šaty černé jako ta nejtemnější noc, okraj začínal u podpaží, takže linii krku, ramena, paže i část dekoltu měla holé. Látka volně splývala podél jejího těla až na zem a široký pásek zdůrazňoval její štíhlou postavu. Na krku se jí třpytil výrazný náhrdelník, který tvořil soupravu s náramkem.

Když jsem zvedl oči k její tváři, slyšel jsem sám sebe vydechnout. Eveyiny tmavě hnědé vlasy nesplývaly po jejích zádech jako obyčejně, tentokrát byly spletené do tak složitého účesu, že jeho začátek bych si netroufl ani ukázat. Po účesu měla rozhozených několik třpytivých kamínků. Nebylo jich ani málo ani moc, prostě akorát. V uších se jí zaleskly drobnější náušnice.

K jejím očím jsem přešel až naposled. Byl v nich nejistý pohled, jímž se rozhlížela po sále, a jakmile začala sestupovat po schodech, uvědomil jsem si, že jdu směrem k ní.

Byla nalíčená víc než jindy, ovšem naprosto dokonale to podtrhovalo její krásu a hloubku i lesk jejích očí.

Proplétal jsem se hloučky lidí, kterých o dost přibylo, a ani na okamžik z Evey nespustil zrak. Stále jsem viděl její nejistý pohled, jako by se v něm rovněž mísil strach i nedočkavost, také to, jak její ruka křečovitě svírala šaty, jež si držela, aby se jí nepřipletly pod nohy.

Pořád jsem se k ní přibližoval a její oči pátraly po sále. Hledala mě? Srdce mi skákalo a toužil jsem nahlas vykřiknout její jméno. Ovládl jsem se však a téměř vzápětí mě pohledem našla.

Jen co se naše oči setkaly, její ústa se zvedla do úsměvu tak překrásného, až jsem pocítil náznak slabosti v kolenou. Ovšem to nebylo všechno. Její oči - ty oči se rozzářily jako dvě hvězdy, čímž rozjasnily celou její tvář a dívaly se tak jenom na mě! Jenom na mě!

Dorazil jsem k ní přesně ve chvíli, kdy sešla z posledního schodu.

Evey na mě upírala pohled svýma zářivýma očima a já asi přišel o hlas. Usmívala se na mě. Na mě!

Absolutně jsem netušil, co bych měl říct a proto jsem ji znovu přeletěl pohledem, abych získal nějakou inspiraci. Když jsem se podíval zpátky do jejích očí, viděl jsem, jak trochu zmateně zdvihla obočí.

Konečně se mi vrátil hlas a řekl jsem: „Jsi… překrásná.“

Chtěl jsem ji sevřít v náručí a políbit, jenže jsem si vzpomněl, že přesně tohle se ve společnosti nedělá. Muži směli jen letmo naznačit polibek na tvář a to mi přišlo jako příliš velké pokušení, protože od tváře byl jen kousek ke rtům a proto jsem se rozhodl to raději neriskovat.

Co já vím, kdo se na nás právě dívá a posuzuje, připraven udělat kdo ví co. Jindy by mi to bylo jedno, ale dneska a tady? Tohle bylo jedno z mála pravidel etikety, které jsem si zapamatoval a to jen díky Markovi. Na maturiťáku nás naše vedoucí učitelka nabádala, abychom zachovávali pravidla etikety, jako kdyby šlo o život. Dokonce byla tak pečlivá, že nám ta nejdůležitější vypsala a nechala je okopírovat pro celou třídu.

Marka samozřejmě nejvíc zaujalo pravidlo o líbání, no, a jelikož tuhle učitelku upřímně nesnášel, rozhodl se jí udělat radost a tak, během toho maturitního plesu a večírku, políbil všechny holky z naší třídy. Nikdy jsem nepřišel na to, jak se mu podařilo, aby s tím všechna děvčata souhlasila.  

Učitelka kvůli němu málem dostala záchvat a udělila mu školní trest v podobě opsání celého školního řádu a ještě oněch pravidel etikety, přičemž pravidlo o polibcích musel opsat stokrát. Dle Markových slov to však stálo za to.

Evey se lehce usmála, trochu zčervenala a pak řekla: „Děkuju… tobě to taky moc sluší. Nevzal sis vázanku schválně?“

Aj.

„No,“ pousmál jsem se, „tak nějak. Ale nezamlouvej to,“ přivřel jsem oči. „Já neřekl, že ti to sluší.“

Vzal jsem ji za ruku a cítil, jak se její prsty obtočily kolem mých.

Evey se na mě malý moment zamyšleně dívala a nakonec řekla: „To máš… vlastně pravdu,“ přikývla zcela vážně.

„Vypadáš překrásně, Davide,“ zářivě se na mě usmála.

A byl jsem v pasti. Tak tohle jsem nečekal ani omylem. Vůbec jsem netušil, jak z toho ven.

Když Evey viděla, že se topím ve snaze z toho nějak vybruslit, rozesmála se tichým smíchem. No, a tím mě odzbrojila. Díval jsem se, jak se její oči zmenšily do tenčích škvírek, jak se jí zaleskly zuby a růžové rty se zvedly do úsměvu. Miloval jsem její smích, a proto jsem rezignoval. Zavrtěl jsem hlavou a usmál se.

„Vzdávám se,“ přiznal jsem. „Jen doufám… že víš, jak jsem to myslel.“

Evey místo přikývnutí mrkla očima a dál se na mě usmívala.

Ještě stále hrála docela hezká píseň, a proto jsem se s mírnou úklonou hlavy zeptal: „Smím prosit?“

„Jistě, velmi ráda,“ přikývla Evey s naprosto kouzelným úsměvem.

Cestou jsem zahlédl Lusy v růžových šatech s hlubokým výstřihem. Raději jsem hned pohledem střelil jinam. Jestli si myslí, že takhle někoho upoutá, no, konečně, to je její věc. Potlačil jsem úšklebek a otočil se, jakmile jsme došli na parket.

Začali jsme tančit a já si Evey lehce přitáhl blíž k sobě, takže jsme se chvílemi dotýkali boky. Evey se snažila potlačit úsměv, moc jí to ovšem nešlo.

„Zase se bojíš, abych nespadla?“ zeptala se s jiskřícím pohledem.

„No,“ usmál jsem se, „tak trochu… ale spíš…“ odmlčel jsem se a chvilku zaměřil pohled na křivku její klíční kosti.

Uvažoval jsem, zda odpovědět upřímně.

„Spíš co?“ zeptala se Evey jemně hlasem, který byl propletený úsměvem.

Zdvihl jsem oči.

„Spíš… tě chci mít… blíž u sebe,“ odpověděl jsem po pravdě.

Nevím, kde jsem vzal tu odvahu být skutečně upřímný, zkrátka jsem ji prostě měl. A byl jsem rád.

Evey se usmívala a pátravě bloudila očima po mé tváři. Pak na okamžik otevřela ústa, jakoby něco chtěla říct, vzápětí je však zavřela a lehce zavrtěla hlavou.

„Děje se něco?“ zeptal jsem se.

„Ne, ne, nic,“ zavrtěla znovu hlavou.

Tak docela jsem jí to nevěřil, nechtěl jsem ji však k ničemu, co mi nechce říct, nutit.

Najednou jsem cítil, jak stisk její ruky na mém rameni zesílil a přitáhl mě víc k ní.

„Tohle… je blíž?“ zeptala se šeptem.

Usmál jsem se: „Je to blíž… ale…“ náhle jsem se zaposlouchal do slov písně. Usmál jsem se víc zeširoka: „Slyšela jsi?“ zeptal jsem se a kývl hlavou směrem do strany, kde hrála hudba. „Mám… tisíc chutí tu píseň poslechnout.“

Evey se potichu zasmála a potom ještě tišeji řekla: „No… můžeme se na chvíli vytratit do soukromí.“

Vyzývavě jsem se na ni podíval a zdvihl obočí: „Jen na chvíli?“

Eveyina tvář se rozjasnila, jakmile se na ní objevil široký úsměv.

„Ano, na chvíli. Myslím, že se v té písni myslelo ‚polib mě‘ a ne ‚líbej mě‘.“

„Ne. Vážně?“ zeptal jsem s předstíraným šokovaným pohledem a širokým úsměvem.

Vzápětí jsme se oba rozesmáli tichým smíchem. Naše tváře přímo zářily a my se na sebe usmívali po celý zbytek tance.

Jakmile píseň dozněla a my sestoupili z parketu, uviděl jsem své rodiče, stojící kousek od nás. Táta na sobě měl černý společenský oblek s kravatou a máma červené dlouhé šaty na ramínkách.

Napadlo mě, že tuto věc bude lepší mít za sebou co nejdříve.

„Evey? Mohl bych tě představit tátovi? Tak trochu… jsem mu to už slíbil,“ přiznal jsem s lehce provinilým úsměvem.

Evey bez váhání souhlasila a nevypadala ani příliš překvapeně nebo šokovaně. Zamířili jsme k mým rodičům a já sledoval tátův výraz. Všiml si mě a pak hned přeskočil pohledem k Evey. Z jeho tváře jsem nedokázal nic vyčíst.

K mámě teď přišla nějaká žena v zelených šatech, s níž se máma pozdravila a kousek od táty poodstoupila, aby si mohla se svou (asi) známou promluvit.

To už jsme byli u táty.

„Tati,“ začal jsem hned, „rád bych ti někoho představil… Tohle je Evey Ryderová. Evey… to je můj táta James.“

„Rád vás poznávám, Evey,“ řekl táta s úsměvem a natáhl k Evey ruku.

„Já vás také, pane Wade,“ usmála se Evey na oplátku a stiskla mu ruku.

„Musím říct, že vám to skutečně velmi sluší… Půvab a dobrý vkus… Ať už chtěně nebo nechtěně – zvolila jste nebezpečnou kombinaci,“ podotkl táta s úsměvem.

Tak nějak jsem nechápal, co tou ‚nebezpečnou kombinací‘ přesně myslí. Podíval jsem se na Evey, jestli by mi její výraz něco nenapověděl. Lehce zčervenala a poté následovala tátův pohled a otočila se. Také jsem se obrátil a všiml si, jak na naši trojici zírají moji spolužáci a spolužačky včetně několika dalších lidí.

Už mi začínalo svítat.

„Děkuji ale… rozhodně to bylo nechtěně,“ odvětila Evey, otočila se zpátky a pousmála se. „A myslím, že… nebezpečí by mohlo vypadat jinak.“

„Víte, jak to chodí…“ pokračoval táta dál, „i zdánlivě bezpečné se může změnit na nebezpečné.“

„Ano, to jistě,“ přikývla Evey. „Přesto však doufám, že zásah justice nebude v tomto případě nutný.“ Najednou se usmála. „Pokud by však přece jen byl, byla bych ráda, kdybyste mě zastupoval.“

Táta se diskrétně rozesmál na celé kolo a Evey se k němu přidala.

„No, myslím, že David by byl pro tuto roli lepším kandidátem,“ odvětil táta, když se dosmál.

On i Evey se ke mně s úsměvem otočili a já nasadil výraz naprostého pochopení. Přikývl jsem a pousmál se, i když jsem absolutně netušil, která bije.

Vzápětí se k nám vrátila máma a po zdvořilostech typu: „dnes vám to moc sluší“ a „děkuji, vám také“, jsem uvažoval, koho mám požádat, aby mi předchozí, pro mě lehce zašifrovaný rozhovor, vyložil.

Už jsem se rozhodl, že se raději zeptám táty, ještě předtím mě však něco přimělo rozhlédnout se po sále. Otočil jsem hlavu dozadu a ztuhl.

Na druhé straně stál Joe s několika dalšími lidmi a o něčem se s nimi bavil. Teď mi vše, co jsem nechápal, bleskově došlo.

Moje ruka téměř automaticky vystřelila k Evey, čehož si naštěstí nikdo nevšiml.

Myslím, že Evey Joea neviděla a chtěl jsem, aby to tak zůstalo. Okamžitě jsem si však předsevzal, že ji budu hlídat jako ostříž, aby se k ní ten grázl nepřiblížil.

Hlasy lidí najednou začínaly utichat stejně jako hudba. Rozhlédl jsem se znovu a uviděl pana Rydera, jak si na pódiu upravuje mikrofon. Hned poté začal mluvit.

„Vážené kolegyně a kolegové, milí hosté, děkuji, že jste přijali naše pozvání v tak hojném počtu. Je to velká čest nejen pro mě, ale také pro naši nemocnici, že vás zde můžeme přivítat. Kromě společenské zábavy v podobě plesu, je naším dnešním cílem seznámit vás s oborem, pro mě velmi blízkým a známým, jímž je kardiologie. Jak jistě víte, naše nemocnice…“

A tak pan Ryder pokračoval dál. Moji rodiče ho se zdvořilým zájmem poslouchali. Když jsem se podíval na Evey, tak mi okamžitě došlo, že pozorovateli, který ji nezná, by mohl její výraz připadat poněkud neutrální, možná i zaujatý řečí doktora Rydera, ovšem pro mě v tom pohledu bylo vidět tiché zklamání, smutek a také bolest. Evey to nedala nijak najevo, ani mimikou, ani výrazem ani povzdechnutím, ničím. Jen ten pohled - ten mi stačil.

Nechtěl jsem, aby byla smutná, chtěl jsem ji povzbudit, a proto jsem ji vzal za ruku. Sevřel jsem její dlaň jemně ve své a pak se podíval na ni. Vzhlédla a pohled se jí během pár sekund změnil. Připadalo mi, jako by se v něm odrážela vděčnost.

Pousmála se a stiskla moji ruku. Její pohled se proteplil a zmizela z něj i bolest. A přesně tohle jsem chtěl. Usmál jsem se a tak jsme tam stáli, usmívajíc se na sebe.

Poté kdy jsme se pohledem vrátili zpátky k pódiu, na němž začali mluvit i jiní lékaři, už jsem moc pozornosti jejich výkladu nevěnoval. Tedy, abych byl upřímný, tak asi žádnou. Přejížděl jsem palcem po kloubech Eveyiny ruky a cítil, jak její přejíždí po hřbetu mé. Několik minut trvající přednáška nám rychle utekla.

Jakmile všichni domluvili, ozval se potlesk, k němuž jsme se přidali, i když komu a čemu vlastně tleskáme - no, to byla otázka.

Teď se znovu rozezněla hudba. Naši si chtěli jít zatančit a my s Evey se rozhodli je následovat. Vzali jsme se proto opět za ruce a vyšli směrem k parketu, jenže jen co jsme udělali s bídou čtyři kroky, vstoupil nám do cesty pan Ryder.

„Dobrý večer, pane,“ pozdravil jsem ho rychle.

Vypadalo to, že mi odpovědět nemíní, pouze po mě šlehl pohledem.

„Evey, pojď se mnou. Chci tě představit mému starému příteli a jeho rodině. Je to velmi vyhlášený odborník a také náš nejváženější host.“

Evey otevřela ústa, otec ji však předběhl.

„Půjdeme?“ zeptal se autoritativním hlasem.

Evey se na mě omluvně podívala. Její výraz odpovídal tomu, který jsem si představoval u lidí, kteří vědí, že něco musí udělat, ačkoli by mnohem raději udělali něco jiného. To mě bolelo a štvalo zároveň. Bolela mě její lítost a štval mě přístup jejího otce, který se právě tvářil tak povýšeně a samolibě, že jsem měl chuť na něj něco ‚pěkného‘ zařvat. To ovšem nyní bylo vedlejší.

Stiskl jsem Eveyinu ruku a potichu řekl: „Běž, budu na tebe čekat.“

Evey vydechla a na okamžik zavřela oči. Její čelist se napjala, pak uvolnila, a když oči otevřela, viděl jsem v nich prosté smíření se situací. Potom ke mně přistoupila blíž, jednu ruku mi dala kolem pasu a políbila mě na tvář.

„Vrátím se hned, jak to půjde,“ zašeptala mi do ucha.

Pousmál jsem se a polibek na tvář jí vrátil.

„Já vím,“ odvětil jsem také šeptem.

Když jsem vzápětí nato sledoval, jak spolu se svým otcem mizí davem lidí a vzdaluje se mi, cítil jsem se zvláštně. Věděl jsem, že je v podstatě několik metrů ode mě, přesto mi připadalo, jako by mi ji ukradli, tedy - přesněji: jako kdyby mi ji její otec chtěl ukrást za každou cenu. Se systematickou přesností se snažil všechny chvíle, jež jsme spolu mohli trávit, překazit.

Připadal jsem si jako poznamenaný. Co jsem udělal, že mě tak nesnáší? Proč se ke mně chová, jako bych snad byl nějaký vyvrhel, který si dovolil pomyslet na jeho dceru a chodit s ní? Nechoval jsem se jako delikvent a nevypadal jsem jako zločinec, aspoň myslím. Tak v čem je problém?

Z proudu mých myšlenek mě vytrhlo prudké plácnutí po zádech.

„No, ty vole!“ ozvalo se hned nato.

Škubnul jsem sebou a obrátil se. Za mnou a kolem mě stálo asi šest mých spolužáků a čtyři spolužačky spolu se svými doprovody. Ten, kdo mě tak neomaleně prásknul, byl samozřejmě Jackson.

Všichni se na mě dívali, jako kdybych právě spadl z Marsu.

Přejížděl jsem očima z jednoho na druhého, nebo na druhou a čekal, až mi někdo objasní, o co tady jde.

Nakonec jsem to už nevydržel: „Co se děje?“

Jackson vydechl: „Co se děje? Děláš si srandu? Ty chodíš s dcerou Jonathana Rydera?“

Tep mého srdce se při zmínce o Evey začal instinktivně zrychlovat. Pocítil jsem šílené nutkání zdrhnout a jít ji hned najít.

Všichni na mě dál hleděli a očividně čekali, až se k tomu ‚obvinění‘ nějak vyjádřím.

„Ano, a co má být?“ zeptal jsem se.

„Co má být?“ zopakoval mou otázku Paul, napůl pobaveně a napůl šokovaně. „No, kromě toho, že si zahráváš se sebevraždou, tak nic,“ pokrčil Paul rameny.

„Se sebevraždou?“ ušklíbnul jsem se.

„Jo, přesně,“ přikývl Paul. „S jeho dcerou bych nechodil, ani kdyby mi to zaplatili.“

„Prosím tě, Paule, nepřeháněj… S takovou kočičkou bych chodil i zadarmo,“ ozval se za mnou hlas.

Tlak a krev se mi nahrnula do hlavy snad v setině vteřiny.

Otočil jsem se a viděl Joea, jak se usmívá a měří si mě pohledem. Monokl už na obličeji neměl, což byla škoda. S ním vypadal daleko líp, teď by ho pro změnu mohl mít třeba na druhém oku.

Zuřivost se ve mně rozepnula a už jsem zvedal ruku.

„Bacha, Wade. Uvědom si, kde jsi. Ale pro mě za mě…“ pronesl Joe ledabyle.

Moje ruka byla zdvižená ve výši mého ramene. Slyšel jsem, jak holky zatajily dech, a došlo mi, že ho nemůžu praštit. To by bylo přesně to, co chtěl - abych se přestal ovládat a panu Ryderovi bych tím mohl dát záminku třeba k tomu, aby mi zakázal s Evey chodit. Nepochyboval jsem o tom, že by se to rozneslo rychle.

Spustil jsem ruku dolů. Vydechnul jsem a nasadil ten nejlepší společenský úsměv, jakého jsem byl schopen. Přistoupil jsem až k němu, aby nás nikdo neslyšel.

„Nikdy Evey nedostaneš. Nikdy! A jestli se jí jen dotkneš, zlomím ti obě hnáty a do té své hnusné držky si můžeš nechat objednat protézu.“

Pořád jsem se mile usmíval, jako kdybychom spolu konverzovali o počasí.

Joe mě chvíli probodával pohledem, pak se ušklíbl, zašeptal: „Zkus to,“ otočil se a zamířil pryč.

V první sekundě jsem byl rozhodnutý, že se otočím ke spolužákům, v té další mě ale napadlo, že by nebylo na škodu podívat se, kam Joe půjde.

Podle toho, co jsem o něm věděl (moc toho sice nebylo, na nutnost obezřetnosti to však stačilo), jsem nechtěl riskovat, že půjde přímo za Evey.

Nechal jsem spolužáky za sebou a zaměřil se na nalezení Joea. Mezi všemi lidmi se mi málem ztratil, potom jsem ho však zahlédl a vydal se za ním. Chvílemi jsem z něj spouštěl oči a pročesával okolí, jestli neuvidím Evey, abych ji případně odvedl, kdyby měl Joe namířeno jejím směrem.

Zhruba po minutovém pátrání jsem ji spatřil, jak stojí vedle svého otce v kruhu dvou mužů a jedné ženy. Evey právě něco říkala a lehce se usmívala.

K mé absolutní zuřivosti Joe suverénně zamířil přesně tam, kde Evey stála. Nevěděl jsem, co bych měl dělat. Přiblížil jsem se ke skupince o něco blíž ale tak, aby mě nebylo vidět.

„Doufám, že svůj názor ještě přehodnotíte, Evey,“ říkal právě jeden z mužů.

Vypadal tak na šedesát let, měl prořídlé šedé vlasy s velkou lysinou na temeni. Vrásky v obličeji ho dělaly o dost starším. V ruce držel sklenku s koňakem a prohlížel si Evey jako nějaký kupec. Dělalo se mi z toho zle.

„Ano, je to škoda, opravdu. Myslím, že váš otec má pravdu,“ přikývl druhý muž, který byl ještě o něco tlustší než ten předchozí.

Evey se slabě pousmála a nic neříkala.

Joe už byl u nich a k mé hrůze jeho příchod neunikl pozornosti prvního muže, který vůbec nevypadal překvapeně, že jej vidí a že se k nim chce přidat.

„Á, tady jsi, Joe,“ řekl a rukou se po něm natáhl.

„Dobrý večer,“ pozdravil Joe s milým úsměvem a postavil se vedle muže.

Všiml jsem si, jak mu zmedovatěl hlas. Ani mi neušlo, jak sebou Evey škubla. Měl jsem tisíc chutí popadnout ji do náruče a utéct daleko od nich.

„Jonathane, rád bych ti představil svého syna, Joe Harpera… Joe, o panu Ryderovi jsem ti několikrát vyprávěl.“

Málem se se mnou zatočil svět. Eveyiny oči se vytřeštily, vzápětí se však ovládla.

„Joe, rád vás poznávám,“ řekl pan Ryder a potřásl si s ním rukou.

„I já vás rád poznávám, pane. Jsem o to raději, že se osobně setkávám s tak věhlasným odborníkem na kardiologii,“ pronesl měkce Joe.

Z jeho úlisnosti se mi protáčely panenky.

„Ještě ti musím představit tuto okouzlující mladou dámu, dceru pana Rydera…“ začal ten chlap.

Evey ho však velmi vybraným způsobem přerušila: „Promiňte, pane de Mare, ale my už se známe.“

Eveyin pohled byl nekompromisní, zároveň však vyjadřoval neutrálnost.

„Opravdu?“ podivil se pan de Mare.

On i pan Ryder vypadali překvapeně.

Teď mi v hlavě zablikalo, že pokud se Joe jmenuje ‚Harper‘, tak jak je možné, že se jeho otec jmenuje ‚de Mare‘? Přestal jsem se tím zabývat, když se pan de Mare podíval na Joea tázavým pohledem.

„Ano, už se známe. Měl jsem to potěšení vaši dceru již poznat,“ pronesl Joe.

Zaťal jsem prsty do dlaní a soustředil se na uvolnění zatnuté čelisti. Zuby ještě někdy můžu potřebovat, opakoval jsem si dokola.

Evey se kratičce pousmála, což byla pouhá zdvořilost, protože pohled jakým Joea propalovala, když byla nucená se na něj dívat, tak ten mluvil za vše.

 

 

(Westlife - The Way You Look Tonight)

 

 

 

 

 

„Pane Rydere, mohl bych vaši krásnou dceru požádat o tanec?“ zeptal se Joe s úsměvem.

Zlost ve mně vzkypěla tak moc, až mi začalo bolestivě pulzovat ve spáncích.

„Ale jistě, bude jí potěšením,“ odvětil vřele doktor Ryder.

Přistihl jsem se, že zírám v šokovaném údivu, jak o Evey mluví, jako by tam ani nebyla, nebo byla snad pouhou nepodstatnou věcí, o níž mohou rozhodovat jiní.

Snažila se něco říct, ale nadšeně pronesená věta pana de Marea: „Krásné! Bude vám to spolu slušet,“ ji umlčela.

Eveyino chřípí se rozšířilo a v očích se jí objevil takový výraz, že bych nikdy neřekl, že právě ona je takového vůbec schopná.

Joe se pohnul k ní, na což Evey zareagovala tak, že vyšla směrem k parketu rychlým krokem, aby jí Joe ‚zdvořile‘ nenabídnul rámě - došlo mi vzápětí.

Naprosto jasně jsem cítil, jak se ve mě ozývá pravěký instinkt s chutí se na toho parchanta vrhnout.

Z povzdálí jsem šel za nimi, a když se jeho pracky (to nebyly ruce), dotkly Evey, zaťal jsem zuby tak silně, až mi škrkaly o sebe.

Jakmile se začali pohybovat, v Joeově tváři se objevil vítězoslavný úsměv a chvilku pátral očima kolem, jakoby snad někoho (asi mě) hledal, zato v Eveyiné se neutrálnost výrazu mísila s krajním odporem v očích, což mě trošičku povzbudilo.

S těžkým srdcem a svraštěným čelem jsem sledoval, jak jí Joe něco říká a bezesporu se snaží upoutat její pozornost.

Najednou se za mnou ozvalo: „Ahoj.“

Otočil jsem se a vzápětí hluboce litovat, že jsem to udělal. Za mnou stála Lusy s rádoby svůdným úsměvem a pohledem, který se jistě snažila udělat.

No, to mi tak ještě scházelo!

„Nazdar,“ kývnul jsem hlavou a vrátil se pohledem zpět k Evey.

Lusy se však odbýt nedala, postavila se přede mě a řekla: „Víš, Dave, napadlo mě, že bychom si spolu mohli zatančit. To by bylo skvělé!“

Vycítil jsem, jak se při té myšlence doslova tetelí blahem.

Nevěřícně jsem odtrhl oči od Evey a Joea a pohlédl na Lusy.

„Chodím s Evey, Lusy. Chápeš?“

„Ano,“ přikývla, „jenže ta teď právě taky tančí s někým jiným. Navíc,“ přistoupila ke mně blíž, „nevypadá to, že bys s ní byl kdovíjak šťastný. Není… jediná na světě, víš,“ sladce se usmála, zamrkala očima a dala mi ruku na paži.

Potlačil jsem nutkání zařvat nebo se začít dávit a zvracet. Trhnul jsem sebou, aby ze mě její ruka sjela.

„Podívej,“ snažil jsem se ovládnout. „ani kdyby pro mě tady Evey nebyla, tak bychom spolu my dva nikdy nechodili.“

Hrozně moc jsem chtěl dodat, že bych se první musel zbláznit, aby se něco takového stalo, ale udržel jsem se.

Otočil jsem se zpět k Evey a teď opravdu málem zařval na celý sál. Ten hajzl spustil ruku tak nízko z jejích zad, že já sám bych se na ni takhle odvážil sáhnout možná týden před svatbou. Evey sebou trhla a něco mu říkala, tvářila se rozzlobeně a určitě měla strach. Poznal jsem to na jejím výrazu. Už jsem k nim měl nakročeno, když Joe ruku zvednul zpátky k jejím zádům.

Vůbec jsem nevnímal, že na mě Lusy celou tu dobu mluvila.

„Dave, posloucháš mě?“ zeptala se dotčeně.

„Ne,“ odpověděl jsem trochu ostřeji, než jsem měl v úmyslu.

Vytřeštil jsem oči, když k sobě Joe Evey silně přitiskl a rukou opět sjel k jejímu pozadí.

„Já ho zabiju!“ zaryčel jsem a už udělal krok směrem k nim.

Chtěl jsem toho hnusáka od Evey odervat a zlomit mu ruce a vyrazit zuby tak, jak jsem mu to slíbil. Viděl jsem, že se Eveyiny ruce zapřely do jeho paží a že se snaží od něj dostat - neúspěšně.

„To by právě nebylo moudré řešení,“ řekl mužský hlas vedle mě a potom mě sevřela něčí ruka.

Nasupeně jsem se otočil a uviděl kluka v obleku, kterého jsem viděl tehdy v divadle, toho, se nímž Evey s dětmi cvičila, ehm… Jason!

„Nech to na mě a počkej tady,“ řekl, pustil mě a odešel.

Zmateně jsem se za ním díval a těžce oddechoval. Nechtělo se mi tady jen stát. Moc jsem toužil po tom, abych ho mohl zmlátit. Moc.

„Neboj se, on si s tím grázlem poradí,“ ozvalo se zase za mnou.

Už mě to začínalo docela štvát.

Opět jsem se otočil (připadalo mi, že se dnes jen otáčím) a uviděl půvabnou dívku v červených šatech s elipsovitým výstřihem na ramena. Měla blonďaté vlasy a modré oči.

Když viděla můj rozzuřený a zmatený pohled zároveň, pousmála se.

„Promiň, asi bych se měla představit. Jsem Samantha, Jasonova snoubenka a Eveyina kamarádka. Ty jsi určitě David,“ usmála se.

„Ehm, jo,“ jako v transu jsem přikývl a potřásl si s ní rukou.

Moje hlava se však vzápětí obrátila zpět k parketu.

Právě jsem viděl Joea, jak z ní sundává ty svoje pracky a nasupeně se na Jasona dívá. Potom odešel a Evey s výrazem neskonalé úlevy dala ruku do Jasonovy a začala tančit s ním. Vydechnul jsem a byl Jasonovi vděčný tak, jako už dlouho nikomu ne.

„Vidíš, už je pryč,“ řekla Samantha.

Obrátil jsem se k ní: „Promiň, já jen…“

Ona však jen mávla rukou a zasmála se. „To je v pohodě, naprosto tě chápu.“

Otočil jsem se zpět a sledoval Evey, jak dál tančí s Jasonem. O něčem se spolu bavili a chvílemi se usmáli.

Jakmile skladba dozněla, oba zamířili pryč z parketu. Evey do něj byla zavěšená a její výraz už byl uvolněný.

Usmál jsem se.

Byli pár metrů od nás - Evey si mě ještě nemohla všimnout, když jim cestu zastoupil nějaký kluk ve smokingu. Myslel jsem, že asi padnu ve chvíli, kdy Evey obtočila ruku kolem jeho rámě a vydala se zpátky na parket.

 

 

(Josh Groban - So She Dances)

 

 

 

 

 

Jason šel směrem ke mně a k Samantě, v tom ho malý kousek od nás zastavil pan Ryder.

„Neříkal jsem vám snad jasně, že si nepřeji, abyste se s mou dcerou stýkal?“ vyjel na něj.

Jason se na něj s klidem díval a pak řekl: „Ano, to jste říkal. Ovšem kromě toho, že je teď Evey plnoletá a je na ní s kým se bude stýkat a s kým ne, mě překvapuje, že když jste si tak pohotově všiml mě, tak vám uniklo, jak na ni pan Harper sahal. Nebo je snad jeho chování omluveno tím, že je synem vašeho starého přítele?“

Pan Ryder zatnul čelist ovšem dříve, než stačil něco říct, Jason se rozloučil.

„Omluvte mě,“ řekl a konečně došel k nám.

Pan Ryder ho chvíli nenávistně sledoval, nakonec však zamířil pryč.

Jason se Samanthou se na sebe usmáli a Samantha poté řekla: „Na chvíli vás opustím. Viděla jsem u šaten Natalii a chtěla bych si s ní popovídat.“

„Dobře, pozdravuj ji ode mě,“ odvětil Jason s úsměvem a políbil Samanthu na tvář.

Samantha přikývla, usmála se a odešla.

Já úkosem pohlédl na parket, kde Evey tančila s tím klukem. Byl vysoký, měl hnědé vlasy a o něčem se s ní bavil.

„Erik je v pohodě, ten jí nic neudělá,“ podotknul Jason, když si všiml mého výrazu a pohledu.

„Vážně?“

„Ano, znám ho,“ ujistil mě.

To mě trochu uklidnilo a mohl jsem se o něco volněji nadechnout.

„No, asi bych se měl představit, sice jsme se už viděli ale…“ pousmál se Jason.

Natáhl ke mně ruku: „Jsem Jason Potter a ne, nejsem Harryho příbuzný.“

Zmateně jsem zdvihl obočí a potřásl si s ním rukou.

„No, teď mě tak napadá, že ty by sis to nejspíš nemyslel, jenže bys nevěřil, co z toho jména dokážou nadělat děcka,“ zavrtěl hlavou.

„Jasně, chápu. Já jsem David Wade,“ pousmál jsem se.

„Jo, Evey mi o tobě říkala,“ přikývnul.

Potom jsme na chvíli utichli.

Téměř vzápětí mi však začalo vrtat hlavou to, co Jasonovi řekl pan Ryder. Několik sekund jsem se sebou sváděl boj, jestli se zeptat nebo nezeptat.

Nakonec jsem se zeptal: „Můžu se… zeptat… co mělo znamenat to, co ti říkal Eveyin táta? Proč by ses s Evey neměl stýkat?“

Upřímně by mi vůbec nevadilo, kdybych byl jediný člen mužské populace, se kterým by se Evey stýkala, ale nebyl jsem takový sadista.

Jason mě přelétl pohledem a zahleděl se na druhý konec sálu.

„No… Evey ti asi nic neříkala, že? Jinak by ses neptal,“ řekl Jason a podíval se na mě.

„Ne, nic… mi… ne. Jen říkala, že jste přátelé,“ vypadlo ze mě.

Začalo mě polévat horko a cítil jsem tíhu na hrudi, která se zvětšovala jako by mi tam tuhnul beton. Bál jsem se toho, co můžu slyšet. Nechtěl jsem to vědět, ovšem zároveň mi bylo jasné, že to vědět chci.

Mlčel jsem a čekal, co Jason řekne. Byl jsem zvědavý, jestli mi pak bude hůř než teď.

„Když jsem se před pěti lety přistěhoval sem do Chicaga, musím říct, že jsem si zvykl docela rychle. Dřív jsem bydlel v maloměstě a proto jsem měl trochu… no… strach, jestli zvládnu velkoměsto,“ začal s vyprávěním. „Přestěhovat jsem se musel, protože jsem si podal přihlášku na medicínu a byla dost velká šance, že mě vezmou.“

Překvapeně jsem zamrkal.

„No, jenže pak jsem se úplnou náhodou dostal na jednu dětskou besídku. Děcka se tam pokoušela o nějaký tanec, ale dopadlo to docela… no… neslavně. Starší děti se jim posmívaly a mě to docela naštvalo, protože vypadaly, že se vážně snaží, jen to nevyšlo. A ten den jsem si uvědomil, že být doktorem vlastně nechci. Vždycky mě bavilo tancovat, ne nějak profesionálně, jen tak pro radost. Rozhodl jsem se nejít na medicínu, ale začít dělat něco, co mě skutečně baví, což byl tanec a práce s dětmi.

Zní to asi dost divně, byl jsem však docela dobrá chůva. Příbuzní většinou žádali mě, abych jim pohlídal ratolesti než třeba moje sestřenice. Takže jsem začal chodit na peďák a do jednoho, dnes už zrušeného, domova a dělal tam pro děcka kroužek tance.

No, a díky tomu jsem se taky seznámil s Evey. Jednou se dívala oknem do sálu, kde se děti připravovaly na kroužek a rozcvičovaly se.

Já měl zpoždění a tak jsem hnal jako o život, abych tam byl včas. Málem jsem do ní narazil, když jsem utíkal kolem. No, a tak jsme se vlastně dali dohromady… tedy… spíš jsme se seznámili díky tancování. Evey mi říkala, že se jí tanec vždycky líbil, nikdy se mu ovšem nevěnovala, jen někdy doma, a tak jsem jí navrhnul, aby tam začala chodit s dětmi. A po pár týdnech se i z ní stal něco jako učitel nebo tak. No… a po čase jsme… no… naše přátelství už bylo něco víc.

V té době se Evey rozhodla pro fyzioterapii. A od té doby se taky její vztah s otcem začal rapidně zhoršovat. On byl asi přesvědčený, že o tom, zda Evey půjde na medicínu ani nemusí mluvit, že to byla prostě daná jasná věc.

Jakmile se navíc dozvěděl o jejím zájmu o mě, rázně proti tomu zakročil. Řekl mi narovinu, že si nepřeje, abych se s Evey vůbec stýkal. Bylo to právě před prázdninami, což se mu hodilo, a s celou rodinou odjel na dlouhou dovolenou za svými rodiči na Aljašku. Asi tím chtěl docílit hlavně toho, že se s Evey nebudeme scházet. My jsme si dál psali a volali, jenže to už nebylo to ono.

No, a pak jsem potkal Sam a došlo mi, že to, co jsem cítil k Evey, nebylo to samé, co cítím k Sam. Evey si uvědomila to samé, jen na to přišla sama, nepotřebovala k tomu někoho jiného. Když jsme to pak, až se vrátila, probírali,“ Jason se najednou usmál, „tak se nám... oběma ulevilo. Sice jsem tak kostrbatý rozhovor ještě nezažil, ale nakonec jsme se dobrali k hlavnímu. Ani jeden z nás nechtěl tomu druhému ublížit, takže pro nás byla skutečně úleva, že to dopadlo tak, jak to dopadlo,“ usmál se Jason nakonec.

Nevím přesně, jak jsem se cítil. Nebylo to tak moc zlé, jak jsem čekal ale… ale… Nechápal jsem, proč mi to Evey neřekla a nevěděl jsem, jak na Jasona pohlíží teď.

A ohledně dalšího… no… jednoduše mě má hrdost a asi i ješitnost dokopaly se zeptat.

„A... vy...“ vybreptnul jsem.

Jason přimhouřil oči a jeden koutek se mu zvedl do zvláštního úsměvu.

„Víš, hrozně rád bych na tohle neodpověděl, jenže je mi jasné, že být v tvé kůži, tak bych to chtěl vědět taky… Nespali jsme spolu,“ dodal tišeji.

Balvan mi spadl ze srdce a zub ješitnosti mě ve stejný moment pěkně hryzl. A já blb si myslel, že jsem byl první kluk se kterým chodila nebo který ji políbil.

V duchu jsem sám nad sebou obrátil oči v sloup.

Jason se zničehonic zasmál.

„Co je?“ zeptal jsem se zmateně.

„Nic,“ pokrčil rameny, „jen… tvoje reakce a výraz byl… řekněme… zajímavý,“ znovu se zasmál.

„A co na tom bylo zajímavého?“ zeptal jsem se dotčeně.

„No, ta úleva a taky trochu zklamání.“

Proti své vůli jsem se musel pousmát.

„Ty jsi studoval psychologii, co?“

„To ne. Jen jsi docela čitelný, tedy… pokud jde o Evey,“ odvětil.

Se smíchem jsem smutně vydechl.

Několik metrů od nás právě prošel Joe se svým otcem.

„Jednou toho parchanta přerazím,“ procedil jsem skrz zuby.

„Ušlechtilá myšlenka, ale nikomu bys tím nepomohl,“ zhodnotil můj nápad Jason.

Zatnul jsem ruce do pěstí a sledoval je, dokud nezmizeli za jedním sloupem a pak v chodbě.

„Ovšem jinak máš pravdu,“ přikývl Jason. „Odpornějšího kluka snad ani neznám. Navíc si ten hajzl schválně vybral pro tanec s Evey tu píseň, kterou ona miluje,“ dodal s vražedným úsměvem, jenž směřoval tam, kde Joe zmizel.

„Jakou píseň?“ položil jsem zmateně další otázku.

„Neslyšel jsi ji?“

„Spíš jsem ji nevnímal,“ přiznal jsem po pravdě.

„To docela chápu,“ připustil Jason. „Ta píseň se jmenuje ‚The Way You Look Tonight‘. První ji zpíval Fred Astair a ta verze co hrála dnes je nazpívaná skupinou Westlife. Je to jedna z písní, které má Evey nejraději,“ objasnil mi to.

Právě jsem se cítil jako puzzle, kterému z tisíce dílů chybí devět set devadesát devět.

„Cože? Ale… jak… jako to, že to Joe věděl?“

Proč on ano? Proč ne já? Jak to, že to věděl ON!!!

Jason vypadal překvapeně, že se na to ptám.

„No… když se s ním Evey seznámila, neměla ani tušení, co je doopravdy zač. Joe je skvělý herec, toho sis myslím už taky všiml.“

Důrazně jsem přikývl hlavou.

„A když se dva lidé seznamují, tak jedna z věcí, které probírají, jsou třeba filmy, knihy, hudba, jídlo a já nevím co ještě… Proto to věděl.“

„Jo, jasně,“ přikývl jsem a snažil se vzpamatovat.

Vždyť já o Evey skoro nic nevím! - zaúpěl jsem v duchu.

Rychle jsem chtěl od svých nedostatků odvést řeč a proto jsem se zeptal: „Proč se Joe jmenuje ‚Harper‘ a jeho otec ‚de Mare‘?“

„No, protože jeho rodiče se rozvedli a Joe vyrůstal s matkou, která mu nechala své dívčí jméno. Jen aby sis nemyslel, že jsem taková vědma nebo spíš drbna, že to všechno vím, ale zaslechl jsem jednou, popravdě dneska, jeden rozhovor. No… a teď, jak se zdá, chce Joe obnovit svazky se svým významným otcem. Proč, to je skutečná záhada,“ poznamenal Jason ironicky.

Zavrtěl jsem hlavou a překvapeně sledoval, že Evey už s Erikem dávno netančí, zato ji její otec vodí kolem dalších hostů a představuje jim ji.

Na Eveyiné tváři byl stále onen společensko-zdvořilý úsměv.

„Půjdu za Sam, tak zatím,“ řekl Jason.

„Zatím,“ odvětil jsem. „A díky,“ dodal jsem rychle.

„Za málo,“ mávnul rukou Jason a zmizel mezi lidmi.

Rozhlížel jsem se dokola a hledal Evey. Ta se mi ovšem během těch několika málo vteřin ztratila z očí stejně jako její otec. Kdo ví, kam všude ji zavede, povzdechl jsem si.

Náhle toho na mě začalo být moc. Moc lidí, moc hluku, moc pohybů a zvuků. Připadal jsem si sám. Sám ve společnosti skoro dvě stě lidí. To je síla.

Rychle jsem prokličkoval mezi všemi a vyšel na schody a odtud na okružní násp nad sálem. Napadlo mě, že z vrchu budu mít lepší rozhled.

Přelétal jsem očima z jednoho na druhého a po chvíli tupě zíral na podlahu. Trhnul jsem hlavou, opřel se o zábradlí a dál nepřítomně sledoval pohybující se postavy pode mnou. Bylo toho na mě asi opravdu moc. Můj mozek šrotoval a vařil se usilovným přemýšlením nade vším, co už jsem dneska zažil, až se mi z toho málem udělalo zle, a proto jsem se rozhodl nechat přemýšlení na jindy a snažit se myslet na něco méně složitého.

Najednou se mi zatmělo před očima a na tváři jsem ucítil něco jemného - něčí ruce.

Opět jsem sebou trhnul a narovnal se. Automaticky jsem zvedl své ruce k obličeji, a když jsem se dotkl rukou spočívajících na mé tváři, měl jsem jasno.

„Kdo to je?“ otázal jsem se s úsměvem.

„Ty nevíš?“ zněla pobavená odpověď.

„No… trošku tuším,“ přiznal jsem.

„Tušíš?“ zasmála se Evey.

Taky jsem se zasmál a přejel rukama po jejím předloktí, pak jsem se otočil a podíval se na ni. Usmívala se a nechávala svoje ruce v mých.

„Myslíš, že se teď nikdo nedívá?“ zeptala se nečekaně.

„No,“ zarazil jsem se, „to nevím. Snad ne. Proč?“ ptal jsem se zmateně.

„Budu doufat, že se nikdo nedívá,“ odvětila, aniž odpověděla na mou otázku.

Stále se usmívala, nyní mi však ten úsměv připadal poněkud strnulý.

Ještě než jsem se stačil znovu zeptat, co tím myslela, tak Evey sešpulila ústa, pak je otevřela a protahovala si je do všech stran. Byl to zábavný pohled.

„Nikdy by mě nenapadlo, že úsměv může tak moc bolet,“ zavrtěla po chvilce hlavou.

Zasmál jsem se, pak mi ale v mysli vyvstalo to, co bylo před pár minutami.

„Už ses seznámila se všemi v sále? Líbil… se ti… někdo?“ otázal jsem se rádoby ledabyle.

Evey přimhouřila oči. Ji jsem asi prostě oklamat nemohl.

„No,“ zamyslela se, „jeden kluk se mi líbil moc.“

Znovu se zamyslela a podívala se nahoru. Á! Psychologie! Zablikalo mi v hlavě. Vizuální představivost. Jenže na druhou stranu - někdo se jí líbil, vzpomínala na něj a znovu si ho představovala.

„Vážně?“ zeptal jsem se ‚nezaujatě‘.

„Jo,“ přikývla. „Když půjdeš tady za ten roh, tak ho uvidíš, ještě tam stojí.“

Skvělé.

„To je dobrý,“ mávnul jsem rukou.

Opravdu se mi nechtělo dívat se na nějakého… někoho… nějakého… konkurenta, který se Evey líbí.

„Ne, běž se podívat! Zajímá mě tvůj názor,“ řekla Evey a lehce mě rukou postrčila.

S tichým povzdechem jsem ji uposlechl a zamířil k onomu rohu. S každým dalším krokem jsem si připadal jako ještě větší blb.

No, jen do toho, povzbuzoval jsem se, když jsem byl jen krok od pravdy.

Vykročil jsem za roh a dostal se do kratší chodby. Byla tam jen stěna, nikde žádné okno nebo výklenek, kterým bych se mohl podívat do sálu a nikdo v té chodbě ani nestál.

Jak to myslela, že ho uvidím, když není odnikud výhled?

Udělal jsem ještě pár kroků, abych se přesvědčil, že se mi jen nezdá, že tam nikdo není. Otočil jsem se a chtěl se vrátit zpátky. Při tom otočení mi pohled padl na velké zrcadlo, kterého jsem si předtím nevšiml. Dívala se na mě z něj má vlastní posmutnělá tvář. Deset sekund jsem na sebe bez pohnutí zíral jako na zjevení vlastní osoby v rámu zrcadla, a pak se moje ústa začala otevírat. Dalších pár sekund jsem na sebe s otevřenou pusou hleděl a potom jsem se na sebe široce usmál. Já jsem osel!

 

 

„Tak jak se ti líbil?“ zeptala se mě Evey s úsměvem, když jsem se k ní vracel.

„No,“ usmál jsem se ostýchavě, „spousta věcí by se na něm dala vylepšit.“

Evey se zamračila: „Určitě jsi viděl toho, kterého jsem myslela? Protože pokud ano… tak já bych na něm nechtěla změnit nic. Mě se…“ Evey se zarazila, vzápětí však pokračovala, „líbí se mi tak, jak je.“

Cítil jsem, jak se mi krev žene do tváře.

„Evey, raději toho už nech,“ řekl jsem a zadržoval dech, abych nevyletěl do vzduchu, „nebo se budu červenat.“

Vzal jsem ji za ruce a přitáhl blíž k sobě. Na tváři se jí objevil vítězoslavný úsměv.

„No, vždyť! Právě,“ řekla a zasmála se. „Aspoň to pořád nemusím obstarávat jen já.“

„Ano, jenomže tobě to přitom úžasně sluší, kdežto já vypadám, jako kdyby mě přejeli žehličkou,“ bránil jsem se.

Rozesmáli jsme se a hodnou chvíli nemohli přestat. Poté se na mě Evey zamyšleně a strašně hezky podívala.

„Víš, přece jen jednu věc… bych na tom klukovi, co se mi moc líbí, změnit chtěla,“ řekla a sklopila oči.

Ajaj.

„No, na něm by se dalo vylepšit hodně věcí,“ podotknul jsem a usilovně se snažil přijít na to, co tou ‚věcí‘ Evey myslí.

Potom zdvihla hlavu a zadívala se mi do očí.

„Na každém by se dalo hrozně moc změnit, protože nikdo není bez chyby. Jenže na druhou stranu nevíme, co by ta případná změna udělala s celým člověkem. Já bych… chtěla změnit jen to, aby se, ten dotyčný,“ zamrkala na mě, „pořád nebál, že se otáčím za každou nohavicí, která kolem mě projde.“

Tak tím mě dostala. Pootevřel jsem (už zase) ústa a jen na ni zíral. V další chvíli jsem se naštěstí vzpamatoval.

„Ne… to není pravda… já jen…“ začal jsem, ale nedokázal pokračovat.

Evey stiskla moje ruce a usmála se: „Ty jen… co?“

Nevěděl jsem, zda říct celou pravdu, ovšem vědomí, že by stejně poznala, pokud bych lhal, mě popohnalo.

„Jen… mám pořád pocit, že si tě… nezasloužím nebo že… vůbec nemůžu uvěřit, že chceš být se mnou,“ sklopil jsem oči a díval se na naše spojené ruce.

„Podívej se na mě,“ řekla Evey klidným hlasem.

A já poslušně zvedl hlavu a podíval se jí do očí.

„Já - chci - být - s tebou,“ říkala to pomalu a zřetelně jako bych byl retardovaný. Mimo jiné jsem si tak připadal. „Kdybych nechtěla, tak bych tady nebyla. V tomhle se přetvařovat neumím,“ řekla prostě a usmála se.

„Já vím,“ řekl jsem rychle, aby si ještě nemyslela, že jí nevěřím. „Promiň,“ zavrtěl jsem nad sebou hlavou.

Evey se usmála a opřela svoje čelo o moje.

Bylo mi takhle moc hezky, jenže můj mozek se zřejmě rozhodl, že mi tuto chvíli naplní něčím jiným.

Kousek jsem se od Evey odtáhl, ovšem jen tak, abych se mohl rukou dotknout její tváře.

Její kůže byla jako ze sametu a oči jí zářily jako dva safíry. Lehce jsem palcem přejížděl po Eveyiné čelisti a užíval si té chvíle, užíval si toho klidu, pohledu a toho, že jsme spolu. Evey očima bloudila po mé tváři a chvílemi se její ústa zvedla do úsměvu.

„Jsi v pořádku?“ zašeptal jsem otázku.

Evey se zatvářila zmateně: „Proč bych ne…“ najednou se zarazila a zavřela oči. „Tys ho viděl.“

„Jo, viděl,“ přiznal jsem a zaťal zuby. „A nebýt Jasona, tak by teď ten grázl ležel na ambulanci.“

Dal jsem ruku z její tváře dolů, abych ji necitlivě nesevřel, protože při vzpomínce na Joea mě popadala zuřivost. Viděl jsem jeho ksicht před sebou a taky to, jak na Evey sahal. Zvedal se mi z toho žaludek a cítil jsem nutnost ho najít a zmlátit.

Evey mě vzala za ruce a vpíjela se do mě očima.

„Davide, nemysli na to, ano? Je to pryč, nedělej si kvůli tomu starosti,“ řekla naléhavě.

„Jak si nemám dělat starosti, když se k tobě ten… ten…“ nenacházel jsem pro něj slova. Začínaly se mi dělat mžitky před očima v momentě, kdy mi moje fantazie předhodila obraz toho, co všechno by jí mohl udělat.

„Podívej se na mě,“ řekla Evey (dnes už po druhé).

Vzala mou hlavu do dlaní a otočila ji k sobě, protože jsem se díval do strany. Jakmile jsem se na ni přece jen podíval, určitě musela vidět ty blesky, které mi sršely z očí.

„Jsem v pořádku, nic mi neudělal a neudělá. Už je to pryč,“ uklidňovala mě.

Mě! Pane jo! Kdo tady měl koho uklidňovat!? No, mě rozhodně ne!

„Pryč pro teď. Ale co když ti něco udělá jindy, když třeba budeš sama, nebo…“

Evey se na mě usmála: „Věřím, že mi nic neudělá, ovšem… nakonec je stejně vždycky všechno tak, jak to být má.“

„Jak to myslíš?“ zeptal jsem se nechápavě.

„No - “ nadechla se, přerušila ji však chichotající se skupinka mých spolužáků, kteří se tvářili tak ‚nenápadně‘, že by nikoho ani nenapadlo myslet si, že sem šli jen náhodou. Vzal jsem Evey za ruku a společně jsme odešli. 

 

 

(Shayne Ward - Back at One)

 

 

 

 

 

Sestoupili jsme dolů po schodech, právě když začínala hrát další pomalá skladba k tanci. Byla hezká, jenže jsem si netroufl jít zpátky na parket. Kdo ví, co by udělal pan Ryder a na jak dlouho by Evey odvedl tentokrát.

Podíval jsem se na ni a překvapeně shledal, že se na její tváři objevil šibalský úsměv. Stiskla mi ruku a vedla mě za sebou.

Nechal jsem se směrovat, až jsme došli ke dvěma sloupům podpírajícím násp nad sálem. Světla tam dopadalo podstatně méně, což nám vůbec nevadilo, spíš naopak.

Usmáli jsme se na sebe a bez dlouhých slov jsem ji vzal za ruku, zvedl ji a nechal Evey, aby se pod ní otočila, a pak jsem ji lehce přitiskl k sobě.

Eveyin úsměv se rozrostl.

„To bylo působivé, Frede,“ zasmála se.

Taky jsem se zasmál a potom jsme jen tančili. Bylo to snadné jako dýchání. Díval jsem se na Evey a moje nohy se samy od sebe pohybovaly a že správně, tak to jsem pokládal za naprostý zázrak, protože jsem absolutně nechápal, jak je to možné. Připadal jsem si jako v pohádce: na plese, s krásnou princeznou po svém boku (svým královským původem jsem si nebyl tak jistý).

Dívali jsme se s Evey na sebe a usmívali se. Přesně na melodii z hudby jsem ji vždycky nechal, aby se otočila pod mou zdviženou rukou. Nemohl jsem odtrhnout oči z její tváře. Najednou mi bylo jasné, že ty moje pochybnosti ohledně Jasona a Evey jsou tak naivní a zbytečné, až jsem nemohl věřit, že jsem si jimi zatěžoval myšlenky. Evey přece byla tady se mnou - ne s nikým jiným. To na mě se usmívala, na mě upírala svůj zářivý pohled. To ke mně se tiskla a držela moji ruku.

Když píseň začala pomalu utichat, náš pohyb se zvolnil, až jsme zůstali stát těsně naproti sobě.

Dal jsem Evey ruce kolem pasu a zašeptal: „Teď… máme… tu chvíli?“

„Doufám…“ odvětila Evey také potichu a pohledem sklouzla na moje ústa.

Už jsem se k ní chtěl sklonit, cítil jsem její ruce na svých zádech, jenže právě v ten moment se před námi ozvaly kroky.

Oba jsme otočili hlavy a dívali se do rozjařené tváře Marka. Měl na sobě šedé sako i kalhoty a bílou košili. V ruce držel foťák, nepokrytě se na nás křenil a jen co si všiml, co jsme asi měli v plánu, zdvihl ruce na smíření.

„Pardon! Nechtěl jsem vás rušit,“ řekl rychle.

„Jasně, to ti tak budu věřit,“ zavrčel jsem a postavil se vedle Evey.

Ruku jsem jí dal kolem pasu a všiml si, jak se kouše do rtů a potlačuje úsměv.

„Potřebuješ něco, Marku?“ zeptal jsem se.

„No… ani ne,“ pokrčil rameny. „Jen se někomu už musím svěřit… Lidi, to budou fotky!“ zvolal nadšeně a v očích mu to blýskalo.

Evey se zasmála a já protočil oči.

„A... kolik jich už máš?“ zeptal jsem se.

„Skoro čtyři stovky!“ odpověděl ještě nadšeněji.

Jakmile uviděl můj šokovaný pohled, protočil oči: „No, co si myslíš? Vzal jsem si víc paměťových karet. Přece nebudu všechno škudlit jen na jednu.“

„Budeš mít z čeho vybírat, co?“ zeptala se Evey s úsměvem.

„To si piště! Však pro vás dva plánuju speciální edici. Na vás jsem vyšetřil možná rovnou stovku fotek,“ dodal jakoby nic.

„Kolik že jsi… jich udělal?“ zeptal jsem se a snažil sám sebe přesvědčit, že jsem mu špatně rozuměl.

„Sto!“ houkl na mě.

No, potěš!

„Hrozně se mi líbilo, jak sis protahovala pusu, Evey,“ zasmál se.

Podíval jsem se na Evey a viděl, jak vytřeštila oči a ústa se jí pootevřela.

„Marku Thomasi! To je porušování osobního soukromí!“ zasyčel jsem na něj.

„Ale prosím tě,“ protočil oči. „Jednou se na to rádi podíváte, uvidíš,“ mrknul na nás.

Měl jsem chuť mu vrazit.

„Počkej, jednou tě vyfotím hned po ránu,“ pohrozil jsem mu.

„Klidně, pořád budu vypadat líp než ty,“ pokrčil rameny.

Musel jsem se zasmát.

„Ty jsi exot.“

„Tomu se nebráním,“ zašklebil se.

Evey se rozesmála a já taky.

„Tak se zatím mějte, musím jít ještě udělat pár…“

„Pár?“ nevěřícně jsem se zeptal.

„Ano pár… stovek fotek,“ řekl naprosto vážně a přesunul se k zábradlí.

S Evey jsme se na sebe podívali, pokrčili rameny a šli ke schodům. Sestoupili jsme dolů a vzápětí na to narazili na moje rodiče.

„Tady jste!“ řekla máma. „Už jsem myslela, že jste se vypařili. Evey, můžu vám ho na chvíli ukrást?“

„Samozřejmě,“ usmála se Evey.

Řekl by mi někdo, o co tady jde?

Jakmile si máma všimla mého nechápavého pohledu, promluvila: „Věnuješ mi jeden tanec, drahý synu?“

Překvapeně jsem zamrkal: „Ah… Jasně.“

„Mohl bych vás také požádat o tanec, Evey?“ zeptal se táta.

Evey vypadala lehce překvapeně, souhlasila však: „Jistě, velmi ráda, pane.“

Už jsme chtěli jít na parket, najednou se u nás ovšem objevili Eveyni rodiče.

„Evey, mohla bys…“ začal pan Ryder, jenže když uviděl moje rodiče, zarazil se.

Evey se vzpamatovala jako první.

„Mami, tati… ráda bych vám představila manžele Wadeovi, Davidovy rodiče,“ řekla a usmála se.

„Pan James a Sarah Wadeovi… A to jsou moji rodiče, Jonathan a Elizabeth Ryderovi.“

Poněkud úzkostně jsem pozoroval pana Rydera.

Jakmile si všichni navzájem potřásli rukama, můj táta řekl: „Vaše přednáška byla velice zajímavá, pane Rydere. Upřímně obdivuji, co všechno už dnešní medicína dokáže.“

„Děkuji, ale toto byl skutečně jen velmi stručný a okleštěný výběr toho, co v kardiologii děláme,“ odvětil pan Ryder.

Náhle do rozhovoru vstoupila jeho žena: „Co byste řekla tomu, paní Wadeová, kdybychom nechaly tento vážný rozhovor mužům a popovídaly si o trochu fádnějších ženských věcech?“

„Jistě, to je skvělý nápad,“ souhlasila hned máma.

Nevím, zda se mi to pouze nezdálo, měl jsem však dojem, že si obě padly do oka.

„Omluvte nás,“ řekla máma.

Poté společně s paní Ryderovou odešly a hned se daly do rozhovoru.

Táta se potom pana Rydera ptal na něco ohledně stentů, na což mu doktor odpovídal docela obšírně a vstřícně.

Překvapilo mě to, už jsem čekal, že na tátu bude stejně ‚přívětivý‘ jako na mě. Podíval jsem se na Evey a viděl, že vypadá příjemně překvapeně a uvolněně.

Později jsem si samozřejmě říkal, že Evey i já jsme byli přehnaně naivní.

„A... jaké je vaše zaměstnání, pane Wade?“ zeptal se pan Ryder, když skončil s výkladem o stentech.

„Já i moje žena jsme právníci,“ odvětil táta.

Panu Ryderovi se zablesklo v očích a jeho zdvořilý výraz se začal měnit. Absolutně jsem nechápal proč.

„Právníci?“ zeptal se.

„Ano. Pracujeme však zvlášť, každý u jiné firmy. Mnohdy máme případy i mimo oblast Chicaga, takže musíme často cestovat.“

„Tak vy jste jedni z těch, kteří nám přidělávají problémy,“ řekl pan Ryder s nepěkným úsměvem.

Evey vedle mě ztuhla a já zatajil dech, protože jsem začínal tušit, že tohle asi nebude jen tak.

 

 

 

 

 

Nedostižná - XX. kapitola - Sebeovládání

Copyright © 2010 - 2012 Anne Leyyd

© 2011 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si web zdarma!Webnode