„Fantazie je důležitější než informace.“ A.E.

17. kapitola - Polibek

 

Anotace: Když mozek službu vypoví, tak srdce napoví...

 

 

 

 

 

Obrátil jsem se za hlasem a vykulil oči.

„Tak přece jste to vy!“

Naprázdno jsem polkl: „Dobrý… den, paní Ryderová.“

Tři metry ode mě stála Eveyina máma. No, nazdar. Jestli něco ví…

„Říkala jsem si, že jste mi nějak povědomý, ale nebyla jsem si jistá,“ promluvila s úsměvem a přešla blíž ke mně.

„Ano… ehm… jsem to já,“ pokusil jsem se o úsměv.

„Jak se máte?“ zeptala se.

No, podle toho, že se stále tvářila přátelsky, tak zřejmě nevěděla nic.

„Docela dobře, díky,“ odvětil jsem. „Vám se… daří dobře?“

„Ale ano,“ odpověděla. „Sice mám spoustu práce, ale baví mě to,“ usmála se.

Přikývnul jsem a najednou ze mě vypadlo to, co jsem původně asi neměl v plánu vůbec říct.

„Ehm… paní Ryderová… je… je Evey doma?“

Srdce mi mlátilo v hrudi, nehty jsem měl zaryté do dlaní, jak jsem si držel pěsti, a navíc se mnou ještě lomcoval strach, takže kombinace k pohledání.

„Ano, je doma,“ přikývla.

Pomalu jsem vydechl, moje srdce to však nezklidnilo.

„Vlastně počkejte,“ zarazila se paní Ryderová. „Ano! Málem bych zapomněla! Evey jela s tátou koupit šaty na ten ples, na který jdete. Měla by se vrátit kolem šesté večer.“

„A... aha,“ zpomaleně jsem přikývl.

Tak to je v háji.

„Jestli chcete, klidně pak můžete přijít,“ řekla. Potom dodala: „Manžel by měl být v práci.“

Věnovala mi výmluvný pohled.

Ona vážně umí číst myšlenky. A vlastně… proč ne?

„Dobře, tak já přijdu. Ehm… mohla byste… tedy… neříkala byste Evey, že přijdu? Víte… chtěl bych ji… překvapit.“

„Ale jistě, nebojte,“ přikývla a znovu se usmála. „Už budu muset jít. Tak se mějte a večer nashledanou.“

„Nashledanou,“ odpověděl jsem a skutečně se snažil tvářit naprosto normálně.

Díval jsem se, jak odchází, a uvědomil si, že Evey je jí skutečně podobná. Hodná, milá, usměvavá - i když u Evey to bylo myslím umocněné daleko víc.

Jen co paní Ryderová zašla za roh, přijel autobus, na který jsem původně letěl.

Teď ovšem nemělo cenu jím jezdit. Dal jsem se znovu do přecházení a čekal na příští, jedoucí ke mně domů.

Začínal jsem být nervózní jak pes. Byly tři hodiny, tedy ještě další tři, než za Evey půjdu.

Když po několika minutách přijel můj autobus a já do něj nastoupil, začal jsem si v hlavě sestavovat řeč, kterou jsem chtěl Evey přednést.

V první řadě omluva a to pořádná. Vzápětí mi došlo, že Evey se před tím, než odešla, omluvila mě! - a to několikrát. Za co?! Ona přece neměla vůbec za co!

Povzdechl jsem si.

Co si asi o mně musela myslet? No, možná je lepší to nevědět.

Pak… asi… bych řekl, že na ni nebudu naléhat, že její názor beru. Sice jsem měl stále pocit, že první David se s tím ještě tak úplně nesmířil, ale držel jsem ho pevně na uzdě, protože když jsem se k tomu znovu vracel, vždy jsem došel ke stejnému závěru: Evey je pro mě důležitější než sex - nesrovnatelně.

A potom? Říct, že ji miluju? Budu k tomu mít vůbec odvahu? A co když se k tomuhle bodu ani nedostanu?

Zrovna v momentě, kdy jsem se probíral různými představami, jak by mě Evey mohla vyhodit, nebo mi říct, že už je mezi námi konec, ozvalo se mi u hlavy: „Je vám dobře?“

Trhnul jsem sebou a otočil se za hlasem. Vedle mě stál řidič autobusu a docela nejistě a vystrašeně se na mě díval.

„Cože?“ vyhrknul jsem.

„Je vám dobře?“zeptal se a sledoval mě pohledem, jako by se bál, že se co nevidět skácím na podlahu.

„Je… je mi dobře. Proč se ptáte?“ otázal jsem se zmateně.

„No… vypadal jste divně. Měl jste ve tváři takový křečovitý výraz a…  myslel jsem, že vám není dobře…“ pořád se na mě díval, jako bych měl padnout na zem mrtvý.

Chudák.

Pokusil jsem se usmát: „Jsem v pohodě, vážně.“

„Dobře,“ přikývl řidič po pár dalších sekundách, po nichž zjevně usoudil, že se nikam kácet nebudu.

Zmateně jsem se na něj díval a on mi pohled oplácel.

Proč už pro pána nejde za volant?

„Ehm… pane,“ promluvil po další chvíli, „pokud vám nic není, mohl byste vystoupit? Jsme na konečné.“

Nevěřícně jsem otočil hlavu k oknu. Měl pravdu. Fakt jsme byli na konečné.

„No… jistě,“ vykoktal jsem a zvedal se, „promiňte.“

Vyšel jsem otevřenými dveřmi ven. Raději jsem se ani neotáčel, i přesto jsem měl ovšem pocit, že mě řidič dál sleduje.

Tak to je super! Vystoupím o patnáct bloků dál, než bydlím. Bezva. No, aspoň se projdu, povzdechl jsem si rezignovaně.

Celou cestu jsem nedokázal o ničem soustředěně přemýšlet. Moje myšlenky mi pobíhaly neuspořádaně v mozku a neviděl jsem v tom ani za mák logiky. Připadal jsem si podivně ztracený uvnitř sebe sama. Na jednu stranu jsem se nemohl dočkat, až Evey zase uvidím a pokusím se jí to všechno vysvětlit, jenže na tu druhou jsem se bál jako už dlouho ničeho.

Než jsem se nadál, stál jsem před naším domem a vstupoval do kuchyně.

Hodiny mi prozradily, že se skoro můžu jen otočit a vydat se na cestu za Evey.

Zvláštní, pomyslel jsem si, většinou když jsme se měli sejít, se moje srdce šťastně zachvělo, zato teď jako by se spíš sevřelo.

Ještě jsem si skočil na záchod a opláchl si obličej studenou vodou. Tašku jsem hodil do pokoje a opět vyrazil ven. Tam se už pomalu začínalo stmívat, pouliční lampy se rozsvěcovaly a vrhaly na sníh naoranžovělé světlo.

Pěšky i pak autobusem moje oči sledovaly cestu, ve skutečnosti z ní však nic neviděly. Nakonec jsem vystoupil jako bych byl stroj - bez výrazu, bez konkrétního pohledu ať už na lidi, nebo na okolí, prostě pohled do prázdna. Moje nohy se pohybovaly automaticky, ruce dané v kapsách byly sevřené v pěst buď proto, aby se mi netřásly zimou nebo strachem.

Šel jsem rychlým krokem, lidem se vyhýbal s hadí obratností a nevěnoval pohled ničemu jinému než cestě, po níž jsem šel, abych někam nenapálil.

A dřív, než jsem na to byl připraven, stál přede mnou Eveyin dům, nebo abych byl přesnější - já stál před ním.

Moje oči instinktivně střelily nahoru k jejímu oknu. Srdce mi začalo bít na poplach, protože přes zatažené světlé závěsy se v okně svítilo.

Chvilku jsem tam jen stál a sám pořádně nevěděl, na co vlastně čekám. Že Evey vykoukne z okna? Nenapadl mě žádný logický důvod, proč by teď večer ve tmě a v zimě otevírala okno.

No co, klidně tady můžu stát až do rána.

„Pohni zadkem!“

Šokovaně jsem se otočil za hlasem. Vzápětí jsem uviděl menšího kluka, který dál křičel na svou (asi) sestru, která byla zcela unešená hromádkou sněhu.

Oddechl jsem si, že to nebylo na mě, ale na druhou stranu jsem to vzal jako znamení a rozešel se ke dveřím.

Zhluboka jsem se nadechl a vydechl, než má ruka vyšla vstříc klepadlu.

Jakmile zaznělo zaklepání, čekal jsem možná dvacet sekund, než se za dveřmi ozval pohyb.

Vzpomněl jsem si, jak jsem tady byl poprvé a chtěl, aby mi přišla otevřít Evey. Dnes bych si přál přesně pravý opak.

Jakmile se dveře otevřely dokořán a já uviděl paní Ryderovou, malý kámen z hrudi mi spadl.

„Á, Davide, pojďte dál,“ usmála se a odstoupila ode dveří.

„Děkuju.“

Rychle jsem si sundal kabát, čepici nacpal do něj a bleskově se vyzul z bot.

„Evey je nahoře a učí se,“ ukázala rukou nad sebe.

„Díky… Moc… moc dlouho ji nezdržím, nebojte,“ ujistil jsem ji.

„Jak dlouho ji zdržíte nebo nezdržíte, to je čistě její věc,“ pokrčila rameny paní Ryderová. „Oba dva jste dospělí, takže to přenechám na vás.“

Pousmál jsem se a pomalu se vydal ke schodům. Když jsem byl nahoře a podíval se zpátky, paní už tam nestála.

Chtěl jsem se ještě několikrát nadechnout a zklidnit svůj tep než vejdu, ovšem hlas z Eveyina pokoje mi v tom úspěšně zabránil.

„Takže… svaly žvýkací… ehm… musculi masticatorii… Patří tam… musculus temporalis, musculus masseter, musculus pterygoideus medialis et lateralis.“

Pousmál jsem se a přešel blíž.

„Musculi faciales… eh… musculus orbicularis oris, musculus levator labii superioris, musculus depressor labii inferioris, musculus levator anguli oris, musculus depressor anguli oris et musculus risorius.“

Teď jsem byl u pootevřených dveří a škvírou viděl část pokoje.

„A dál… musculi orbicularis oculi, musculi nasalis.“

Vystrčil jsem hlavu o něco dál a zahlédl kousek Eveyiny paže. Podle všeho stála zády ke dveřím a dívala se na zatažený závěs u okna.

Nevím proč, prostě jsem se nedokázal přimět, abych zaklepal. Neslyšně jsem dveře otevřel natolik, abych se do nich vešel. Byl jsem přímo šíleně rád, že nevrzaly.

Srdce mi bušilo a moje ústa se zcela nezaslouženě zvedla do úsměvu, když jsem ji uviděl. Sice ke mně stála zády, ale i tak. Byla oblečená ve volných bílých kalhotách

a modrém triku, vlasy měla v drdolu, který držela obyčejná tužka s gumou na konci. V jedné ruce držela pár papírů.

„Svaly klenby lební… musculus frontalis, musculus occipitalis et musculus… musculus…“

Evey několikrát luskla prsty.

„To přece víš,“ řekla sama sobě (s dalším nezaslouženým úsměvem mi došlo, že mluví sama se sebou stejně jako já) a znovu luskla prsty volné ruky.

„Musculus frontalis, occipitalis et…“

„Epicranius,“ řekl jsem nahlas.

Nevím, jestli jsem to měl v plánu, ale teď už to stejně bylo jedno.

Slyšel jsem, jak se Evey rychle nadechla a otočila se. Její oči se při pohledu na mě rozšířily, z ruky jí vypadly papíry a ústa se jí pootevřela. Vteřinu nato vydechla. Měl jsem pocit, že ztuhla a dívá se na mě docela nevěřícně.

Co však bylo zdaleka nejhorší… viděl jsem její oči. Byly červené.

To bylo jako další rána bičem.

Přesto jsem se pokusil o slabý náznak úsměvu, když jsem potichu řekl: „Ahoj.“

Evey zamrkala. Nic neříkala, jen se na mě dál dívala, až po pár sekundách mě taky pozdravila: „Ahoj.“

Pak nastalo ticho. Stáli jsme tam, dívali se na sebe a... nic.

Chtěl jsem něco říct nebo udělat, jenže jako by mi až nyní všechno došlo. Jednak to, co jsem k Evey cítil, co pro mě znamenala, to, že jsem si bez ní život nechtěl ani představit a pak na druhé straně jsem docela živě viděl, co se stalo včera.

Byla to hotová muka - vidět ji dva metry od sebe a nesmět se jí dotknout, nevědět co by se hodilo říct, co by se hodilo udělat.

Nakonec jsem si uvědomil, že pořád stojím ve dveřích.

„Můžu… jít dál?“ zeptal jsem se.

Evey pozvolna přikývla hlavou.

Pomalu jsem vešel dovnitř a zavřel za sebou dveře, poté jsem se otočil. Pohled mi padl na papíry, které ještě pořád ležely na zemi.

„Učíš se na zkoušku?“ zeptal jsem se dál.

„Jo… zatím si… opakuju jen základy,“ přikývla.

„Svaly jsem nesnášel, to je jen o biflování,“ řekl jsem.

„To je fakt, už teď mě to nebaví,“ potvrdila a na chvilku se usmála.

Na tuhle chvilku jsem zase viděl Evey, kterou jsem znal.

Dívala se na mě ještě okamžik, potom sklopila pohled k zemi, nadechla se a řekla: „Ale… kvůli učení jsi sem asi nepřišel.“

Zvedla ke mně oči. Viděl jsem v nich vážnost, smutek a bolest. Přesně to, čeho jsem se bál. Žádný křik, práskání dveřmi, nic co by mi situaci nějak ulehčilo.

„To ne, máš pravdu, já…“

Co že jsem si to v autobuse nacvičoval za řeč?! Zoufale jsem se ptal svého mozku, jenže ten se mě rozhodl ignorovat. Ale co… kašlu na to!

„Přišel jsem… protože… kvůli včerejšku,“ dostal jsem ze sebe.

Evey několikrát přikývla hlavou, všiml jsem si, že na okamžik zatnula čelist.

„Já vím,“ řekla. „Ten včerejšek mě… mrzí, vážně. Uvědomuju si, že jsem ti o tomhle… měla říct dřív a...,“ znovu na okamžik zatnula čelist, „chápu, že to bereš jinak a vážím si toho, že jsi sem přišel. Někdo jiný… by to ani neudělal. Takže… nemusíš si s tím dělat hlavu… chápu to.“

Jenže já tak nějak nechápal, co chápe.

„Co… co… chápeš, Evey?“ zeptal jsem se zmateně.

Krátce se usmála takovým smutným způsobem, až mě z toho bodlo u srdce.

„No… že to… chceš ukončit,“ řekla nakonec.

Kdyby mě tohle na několik sekund neochromilo, určitě bych něco řekl dřív.

Viděl jsem, jak sklopila hlavu a zadívala se zase do země.

„Co… že? Eh… to ne, já…“

No, super! Právě když potřebuju mluvit, tak musím koktat!

„Davide… to je v pohodě,“ řekla Evey klidným hlasem, oči však nezvedla.

Byla klidná, ale proč jsem měl pocit, že přemáhá pláč?

„Ne, to není v pohodě!“ řekl jsem víc nahlas, než jsem chtěl.

Evey zvedla hlavu.

Moje hlava se mi začínala točit.

To ne! Takhle to přece být nemohlo!

Přejel jsem si prsty po čele a vůbec nechápal, proč to vlastně dělám.

Evey se na mě nejistě dívala.

„Můžu… můžu si sednout?“ zeptal jsem se.

Evey kývla rukou k židli, která právě stála uprostřed pokoje. Sedl jsem si na ni a díval se, jak se posadila na postel. Ruce si složila na klíně a pořád se na mě nejistě dívala.

V hlavě jsem měl zmatek, neměl jsem ani to nejmenší tušení, co mám říct. Okno. Totální.

Pohlédl jsem na ni a viděl v jejích očích pořád tu vážnost, smutek. Neplakala, jen se na mě dívala. Rádoby neutrálně, jenže to bych ji nesměl znát tak, jak jsem ji znal. No, anebo jsem si to namlouval.

Opravdu jsem nevěděl, co říct. Omluvit se. Jenže jak, pro všechno na světě?!

Sklopil jsem oči a zadíval se na své ruce. Nevím proč. Díval jsem se na ně a přesně v tu chvíli se mi vybavily její ruce, když jsme se za ně drželi.

Nadechl jsem se a zdvihl hlavu. Setkal jsem se s jejíma očima a přál si, aby se na mě zase usmívaly tak jako dřív. Tak moc jsem si to přál!

„Evey… já… jsem si zkoušel připravit, co ti chci říct, ale… úplně se mi to vykouřilo z hlavy,“ začal jsem.

Že by slavně se říct nedalo.

„To, co se stalo včera… já… Musíš vědět, že tohle jsem neplánoval. Chtěl jsem si s tebou jen zatančit, vážně. Ale potom…“ zavrtěl jsem hlavou.

Jedna moje stránka byla ráda, že to bylo tak, jak bylo, protože to byl úžasný pocit, takhle ji držet, dotýkat se jí a líbat ji, druhá zase ne.

Hrozné, že se člověk nemůže shodnout aspoň sám ve svém nitru. 

 

„Nebudu ti říkat, že… že jsem to potom nechtěl, protože to by nebyla pravda,“
pokračoval jsem dál.

Bál jsem se, že Evey snad zkameněla. Ani se nepohnula, jen její oči se na mě upíraly.

„Ty ses mi pak několikrát omluvila, a když nad tím přemýšlím, není to dobře. Ty ne… Já se chci omluvit tobě. Choval jsem se jako idiot… jako blbec… hnusný sobec, kterému jde jen o jedno.“

Tak - teď jsem se popsal v jedné větě. Evey zamrkala, když jsem se tak nádherně definoval.

„Pravda je, Evey,“ na židli jsem si poposedl až na kraj a ve svém hlase jsem jednoznačně slyšel naléhavost, „že to tak není. Teď už ne.“

Nořil jsem se do jejích modrých očí a snažil se do svého pohledu dát všechno, o čem jsem mluvil, aby mi uvěřila, aby pochopila, že takový nejsem.

„Je mi to líto. Ani nevíš, jak moc, že jsem se tak choval. Když mi to konečně došlo, byla jsi už pryč. Přemýšlel jsem o tom celou dobu a... hned jak jsem si uvědomil, že… že…“

Ne, já to říct nedokážu!

Naprázdno jsem otevřel pusu a k mému velkému údivu z ní skutečně nic nevypadlo.

„Když jsi odešla,“ začal jsem znovu, „tak jsem si to všechno v hlavě probíral pořád dokola. Všechno ze všech stran a až hodně pozdě v noci mi došlo, že chci… tvůj názor respektovat. Beru ho,“ přikývnul jsem hlavou a ani na okamžik neuhnul pohledu jejích očí.

„Myslím to vážně, Evey,“ ujišťoval jsem ji zapáleně, jakmile jsem si všiml záblesku nedůvěry v jejím pohledu.

„Došlo mi totiž několik důležitých věcí,“ řekl jsem dál a doufal, že právě nevypadám jako šílenec. Uvnitř mě to totiž vřelo. Nechtěl jsem Evey ztratit.

Nevím, zda jsem si to pouze nenamlouval, zdálo se mi ovšem, že se v jejím výrazu něco změnilo. Neutrálnost mizela.

Už jsem to nemohl vydržet. Byla tak blízko a já osel tady pořád sedím na židli!

Vstal jsem a přešel k ní. Neušlo mi, že sebou lehce škubla, zůstala však sedět.

Dřepnul jsem si k jejím nohám, takže já byl o něco níž než ona. Potom jsem se pomalu natáhl pro její ruce. Cítil jsem ten samý, nebo možná i horší, strach, než tehdy když jsem to chtěl udělat poprvé.

Vyškubne se mi? Vstane a odejde? Řekne mi, ať vypadnu?

Evey se na mě udiveně a nejistě dál dívala.

Jakmile jsem však ucítil teplo její dlaně a její štíhlé prsty držel ve svých, jako by ze mě spadl další kámen. Nechápal jsem, jak je to možné, ale připadalo mi, že se moje srdce rozbušilo i zklidnilo současně.

Jakmile jsem se však podíval do její tváře, měl jsem pocit, že se mi srdce začíná třást až v hrdle.

„První věc… kterou jsem si uvědomil…“ začal jsem, „byla ta, že… sex není ve vztahu to nejdůležitější, nebo… toho vztahu… o který bych stál já.“

Cítil jsem, že se Eveyiny ruce v mých sotva znatelně pohnuly. Z jejích očí jsem nedokázal nic vyčíst. Bloudila jimi mezi mýma očima.

„Druhá věc, která mi došla, byla ta, že… pokud bych se zachoval tak, jak sis myslela, že se zachovám, bych byl ten… největší vůl na světě.“

Trocha humoru neuškodí, napadlo mě. A skutečně - Eveyiny rty sebou chvilku škubly nahoru.

Teď mě čekala ta třetí věc, kterou jsem si uvědomil. Bál jsem se pokračovat ale přece… když jsem se díval do jejích očí, do těch upřímných, modrých, čistých očí, které jsem tak miloval, najednou jsem nechápal, čeho se bojím. Zasloužila si to vědět. Ne. Chtěl jsem, aby to věděla. Aby věděla, co všechno pro mě znamená. Aby věděla, a byla si jistá, že se s ní nechci rozejít.

„Ta… ta třetí věc, kterou jsem si uvědomil…“ snažil jsem se co nejvíc ovládnout ten třes ve svém hlase.

Najednou jsem se smíchem vydechl. Usmíval jsem se na ni, i když mi bylo jasné, že bych se měl plazit někde u země, to jsem však nemohl.

Ten cit, o němž jsem jí chtěl říct, se ve mně rozpínal jako vlna. Cítil jsem, jak se šíří od mého srdce do každého koutu mého těla. Rozlévalo se s ním úžasné teplo a moje srdce v hrudi se třáslo stejně jako já, i když navenek to poznat nebylo.

Čím déle jsem se na ni díval, čím déle jsem držel její ruce ve svých, tím to bylo horší… nebo lepší?

„Kdybych si… kdybych si neuvědomil tohle… pak bych si ty dvě předchozí věci neuvědomil ani omylem,“ řekl jsem tišším hlasem.

Nechtěl jsem ji držet za ruce a být od ní tak daleko. Ovšem - pár centimetrů jistě není moc, pro mě to však nyní byla nepředstavitelná vzdálenost.

Klesl jsem víc k zemi a postavil se na kolenou. Pustil jsem její ruce, a co nejjemněji vzal do svých dlaní Eveyinu hlavu.

„Ta věc… kterou jsem si uvědomil je… je to… že…“ začal jsem ji špičkami prstů hladit přes spánky a po tvářích, „… miluju tě, Evey.“

Na krátkou chvilku jsem se odmlčel.

Viděl jsem její oči, které se rozšířily a rty se jí sotva znatelně zatřásly. Najednou jsem měl potřebu mluvit rychle.

„Vím, že jsem se choval jako kretén a je mi to strašně líto.“

Těkal jsem očima po její tváři a přál si, aby něco udělal, řekla. Ať mi klidně vrazí ale aspoň ať vím, na čem jsem!

„Je mi jasné, že jsem tě moc zklamal a mrzí mě to víc, než dokážu říct, ale taky vím… že tě miluju, hrozně moc… a tohle, to… co k tobě cítím… ty, to že jsem s tebou je pro mě nesrovnatelně důležitější, než cokoli jiného…“

Evey mě sledovala s třesoucími se rty a očima ponořenýma do mých.

Víc jsem říct nedokázal. Ne pokud nebudu vědět, jak se na to dívá ona.

Evey se na mě dívala, očima přejížděla po mé tváři a já netoužil po ničem jiném, než abych ji objal, zasypal její tvář polibky a držel ji v náruči jako malé dítě a viděl její oči, které by se na mě s důvěrou upíraly, usmívaly by se a já bych se mohl propadnout do jejich hlubin a už nikdy nevidět nic jiného kromě jejich modři.

Dál jsem něžně držel její hlavu ve svých dlaních a moje ruce proto zachytily ještě dřív než moje oči, že se její ústa pohnula.

„To… myslíš… vážně?“ zašeptala potichu (pro mě po nekonečně dlouhé době).

Obočí se jí lehce zvedlo.

„Samozřejmě,“ vydechnul jsem a roztřeseně se usmál.

Její rty se také na okamžik roztřeseně zvedly do úsměvu. Potom svou ruku přiblížila ke mě, prsty dala k mé tváři a palcem se lehce dotkla čelisti.

Cítil jsem svoje srdce, které mi bušilo do žeber.

„Copak bych tohle mohl říct a nemyslet to vážně?“ zeptal jsem se a v hlase se mi stále odrážel roztřesený úsměv.

Evey s úsměvem vydechla a já už nedokázal ten prostor dál snášet. Ona asi taky ne, protože v další vteřině klesla na kolena ke mně a oba jsme se pevně objali.

Po tomhle jsem tak toužil, až jsem se bál uvěřit tomu, že to je skutečně doopravdy. Měl jsem co dělat, aby mi z očí nevyhrkly slzy.

A tohle objetí, to, že ji držím v náručí, mě jedině utvrdilo v mém rozhodnutí. Nikdy bych nevyměnil tohle za těch několik krátkých minut sexu. Nikdy.

Chtěl jsem si tuhle chvíli uložit hluboko do paměti pro případ, kdyby mě ta ‚neuhasitelná chuť‘ zase někdy popadla.

A v tu chvíli jsem si uvědomil, že se oba dva Davidové spojili opět do jednoho a žádné protesty, ani ty nejmenší, jsem už neslyšel. Zase jsem byl celek.

Tiskl jsem si Evey pevně k hrudi jako by měla za okamžik zmizet. Cítil jsem její ruce, kterými mě objímala kolem zad a jednou kolem krku.

Začal jsem ji lehce hladit po vlasech.

„Je mi to moc líto,“ zašeptal jsem do kůže na jejím krku.

Vnímal jsem, jak vzápětí zavrtěla hlavou a pohladila mě po straně hlavy.

Oba jsme se dál drželi v pevném objetí a ani jednomu očividně nezáleželo na čase.

Možná jsem chtěl něco říct, ale nemohl jsem. Byl jsem tak strašně šťastný, že mluvit bylo nad moje momentální schopnosti. Soustředil jsem se pouze na její vůni, její křehké tělo u mého, její dotek a to, že jsem s ní. Nic víc. Nic míň. Nebylo to vůbec nijak světoborné, já bych však tuhle chvíli nevyměnil za nic na světě. Za nic.  

Poté co jsme se nakonec po několika minutách pustili a já pohlédl do Eveyiných očí, uviděl jsem na její tváři mokré cestičky od slz.

Zvedl jsem ruce a co nejněžněji jsem ty zbytky slz z její tváře setřel. Bolelo mě to.

„Můžeš mi to odpustit?“ zeptal jsem se šeptem.

Jakmile jsem si všiml, že pohnula hlavou ke straně, dal jsem jí jeden prst lehce na ústa: „A neříkej, že není co.“

Evey mi několik sekund upřeně hleděla do očí a potom přikývla.

Dal jsem prst dolů a vzal ji zase za ruce.

„A jsi si tím jistý?“ zeptala se Evey potichu. „Víš, co to znamená?“

„No,“ pousmál jsem se. „Mám docela dost jasnou představu… A ty jsi si jistá?“ zeptal jsem se šibalsky ve snaze odlehčit situaci.

Evey se zasmála: „Jsem si jistá už několik let.“

Taky jsem se zasmál.

To, že se na mě usmívala, pro mě bylo jako zázrak. Už jsem se bál, že to nikdy neuvidím.

Chvilku jsem se na ni díval a pak mě napadla jedna otázka. Málem jsem se začal tvářit provinile, nakonec se tak nestalo.

Sklopil jsem oči na naše spojené ruce a pak je zase zvedl. Setkal jsem se s jejíma očima, které se na mě dívaly tak krásně jako před nedávnem, nyní jsem si toho však vážil daleko víc, protože mi došlo, že to není samozřejmost.

„Můžu se… můžu se tě na něco zeptat?“ stiskl jsem rty k sobě, abych se nezačal provinile usmívat.

Vím, že bych se ptát nejspíš neměl, jelikož jsem si to nezasloužil, jenže to bylo silnější.

„Na co?“ zeptala se Evey a pousmála se.

„No, víš,“ usmál jsem se, „je mi jasné, že budu muset dodržovat určité hranice… ale…“ zase jsem se tvářil vážně, protože jsem nechtěl, aby si myslela, že je mi to k smíchu, „ale… můžu tě… líbat?“

Nespouštěl jsem z ní oči, takže mi neuniklo, že krásně zčervenala.

Na tváři se jí mihl úsměv a potom zašeptala: „Ano… můžeš…“

Před chvíli jsem si ještě myslel, že bych se na ni vrhnul a polibky ji doslova zasypal, avšak nyní jsem se zase bál jen pohnout. Najednou jsem nevěděl, jak na to.

Vzápětí mi strach připomněl podvečer tehdy na mostě. Jenže teď jsem se bál jinak a těžko říct, zda to bylo horší či lepší…

Pomalu jsem zvedl ruku a dotkl se Eveyiné tváře. Mnohem pomaleji jsem se k ní přibližoval a viděl, že i ona se ke mně sklonila blíž. Oba jsme se zastavili s čely přitisknutými k sobě.

„Myslím…,“ řekl jsem šeptem, „že si tě vůbec… nezasloužím.“

„To není pravda,“ odvětila Evey a lehce zavrtěla hlavou.

„Jak to?“ zeptal jsem se se stopou zoufalství v hlase.

Ona si zasloužila někoho lepšího. Jak jsem se jí mohl rovnat? Nebo aspoň mít pocit, že se k ní hodím?

„Kdyby to byla pravda… pak si ani já nezasloužím tebe,“ řekla prostě a pohladila mě rukou po tváři.

„Tak tohle není pravda,“ odporoval jsem mírně. „Ty si zasloužíš někoho daleko lepšího. Kdežto já se choval…“

„Už o tom nemluv,“ zašeptala Evey.

V jejím hlase jsem slyšel úsměv. Druhou ruku mi dala taky na tvář.

Čím jsem si ji zasloužil? Co jsem udělal, že mi odpustila? Že chtěla mě?

Pocit provinilosti mě ještě úplně neopustil, ale jeho místo začalo zaplňovat štěstí, radost, vzrušení a nával tak silné lásky, že už jsem neprotestoval. Byl jsem rozhodnutý si ji zasloužit.  

Začal jsem pomalu sklánět hlavu, abych Evey políbil. Ruku jsem jí dal lehce ke krku a naprosto si užíval toho, že se jí mohu opět dotknout.

Dělil nás od sebe snad jeden jediný pouhý maličký milimetr, když se před pokojem ozvalo: „Evey!“

Naprosto jasně jsem cítil, jak Evey ztuhla a v další vteřině už jsme byli dost daleko od sebe.

Myslím, že jsme oba v tu chvíli vypadali stejně vyděšeně a v mém případě i naštvaně.

Jak tohle ten chlap dělá?!

Dveře se s trhnutím otevřely a dovnitř vešel… no… spíš vletěl pan Ryder. Na sobě měl kabát a na nohou boty ještě od sněhu, takže podle všeho jen přišel a letěl nahoru.

„Dobrý večer,“ pozdravil jsem ho a snažil se skrýt v hlase zlost.

Seděli jsme s Evey na zemi. Mě to vzápětí přišlo jako nevýhodná pozice. Nechtěl jsem, aby nade mnou měl potencionálně navrch, a proto jsem vstal.

Evey byla nahoře ještě dřív, než já.

Pan Ryder přeletěl očima celý pokoj a nakonec i nás dva. Stejně jako mě mu neunikly Eveyiny červené oči.

„Co jste jí udělal?“ zahřímal na mě.

„David mi nic neudělal, tati,“ řekla Evey naprosto pevným hlasem.

„Opravdu?“ zeptal se pobaveně. „A co ty oči?“

„Za ty on nemůže,“ řekla Evey a dala důraz na slovo ‚on‘.

No, za ně jsem přece opravdu mohl já, pomyslel jsem si.

Pan Ryder přivřel oči do tenkých škvírek a nesouhlasně se na Evey díval. V tom pohledu bylo tolik tvrdosti, až jsem nechápal, jak se takhle na vlastní dceru může dívat.

Pak přešel pohledem ke mně.

Tedy… jestli se na Evey díval tvrdě, tak na mě z jeho očí přímo sršela nenávist. Měl jsem jeho chování po krk a taky jsem nemínil ukázat, že se ho bojím a proto jsem pohledem neuhnul.

„Myslím, že už je dost pozdě a měl byste jít,“ řekl po chvíli.

Soudě dle toho, jak nepříjemným hlasem to řekl a také, že otevřel dveře a přidržoval mi je, tak mi ani nic jiného než odejít nezbývalo.

Nechtěl jsem jít pryč, aniž bych se s Evey rozloučil tak, jak jsem chtěl, jenže copak se to dalo? S ním za zády?

Otočil jsem se k Evey. Dívala se na mě stejně smutně jako já na ni, o tom nebylo pochyb.

„Tak ahoj,“ pousmál jsem se.

„Ahoj,“ odvětila a mírně se usmála.

Žádný polibek, žádný dotek jen prosté ‚ahoj‘. Vřelo to ve mně zlostí a taky hroznou touhou ji políbit tak, jak jsem původně chtěl. Jenže jejího otce jsem viděl víc, než pouze dobře.

Naposledy jsem se na Evey usmál a pak se otočil a neochotně se rozešel pomalým krokem ke dveřím.

Doktor v nich stál, ruku na klice a v obličeji se mu zračil vítězoslavný, pohrdavý a nenávistný výraz zároveň.

Co spustilo moje další chování, tak na to jsem nikdy nepřišel. Možná to byla touha vykašlat se na jeho přítomnost, nebo snad snaha ukázat mu, že v našem vztahu neurčuje pravidla on, nebo to, že jsem si uvědomil další věc, že se ho nebojím a je mi z celého srdce jedno, jak nenávistně se ke mně bude chovat, anebo možná nejspíš ta šílená touha Evey políbit. Už nevím.

Byl jsem ode dveří vzdálený možná dva malé kroky, když jsem se bleskově otočil na patě a zamířil zpátky.

Viděl jsem, jak se Evey smutně dívá do země, jenže vzápětí na to se podívala nahoru

a všimla si, že se k ní rychle vracím. V překvapení pootevřela ústa, což se mi hodilo.

Vím, že jsem se usmíval, když jsem k ní vztáhnul ruce a v další vteřině jsem téměř hrubě přitiskl svoje ústa na její. Moje ruce ji pevně objaly kolem pasu a tiskly k hrudi.

Eveyiny ruce asi na okamžik ztuhly ve vzduchu, protože jsem je na sobě ucítil až po pár sekundách. Pevně mě jimi objala kolem krku.

Její ústa jako by byla v první chvíli zkamenělá, potom se však naprosto poddajně prolnula s mými.

Začal jsem ruce sunout po jejích zádech výš, až jsem vjel do jejích vlasů, čímž se mi zcela nechtěně podařilo uvolnit tužku, jenž jí vlasy držela v drdolu, takže se rozpustily a vytvořily kolem nás dokonalou clonu.

Připadalo mi, jako bychom se dnes snad líbali poprvé - nebo spíš poprvé jinak.

Nevím, co přesně se změnilo, možná toho bylo víc. Snad to bylo tím, že se stupeň důvěry mezi námi posunul dál, či jsme oba cítili tu opojnou radost, že jsme spolu a nechtěli jsme si ji ničím a taky hlavně nikým nechat kazit.

Vím, jak jsem včera vzpomínal, jak jsme se líbali, ovšem s tímhle se to nedalo srovnat. Bylo to tak strašně jiné. Bylo v tom víc citu, vášně i odevzdanosti jeden druhému.

Líbal jsem ji tak vroucně a naléhavě, jako by to mělo být naposledy a Evey mi polibky nejinak oplácela.

Nechtěl jsem od ní odejít ani na krok, jenže jsem věděl, že musím.

Když se naše rty současně zastavily, nechali jsme tváře dál u sebe.

Znovu jsem se k ní přiblížil a políbil ji tak lehce a něžně, jak nejvíc jsem dokázal, jako by Evey byla s toho nejkřehčího skla. Potom jsem rty přejel po hraně jejího nosu k čelu a políbil ji na něj.

„Miluju tě, nezapomeň na to,“ zašeptal jsem potichu, že to mohla slyšet jen ona.

Už jsem z těch slov neměl strach, naplňovaly mě euforií.

Cítil jsem, jak se její rty zvedly v úsměvu.

„Jak bych mohla?“ zeptala se mě stejně tiše.

Lehce mě políbila na krk, protože přesně tam dosáhla, když jsem stál úplně rovně, a mě z toho přeběhl příjemný mráz po zádech.

Díky té skvělé náhodě, že jsem jí rozpustil vlasy, její otec nemohl vidět nic a i kdyby… bylo mi to jedno.

Poté jsme se od sebe trochu odklonili a podívali se na sebe. Oba jsme měli ve tváři šťastný úsměv.

„Ahoj,“ řekl jsem šeptem a lehce přejel prsty přes její spánek k bradě.

„Ahoj,“ odvětila a věnovala mi tak krásný úsměv, až jsem pocítil silné nutkání nehnout se na krok a jen se na ni dívat.

Nechtělo se mi odejít, bylo mi však jasné, že nervy pana Rydera nejsou nezničitelné. Sjel jsem rukou z její tváře po paži až k její dlani, kterou jsem na okamžik sevřel. Usmál jsem se na ni a nakonec se otočil ke dveřím.

Huh. Tedy, kdyby pan Ryder dokázal vraždit pohledem, v tu ránu bych padl mrtvý k zemi. Z jeho očí sršel oheň a klouby prstů měl přímo křídově bílé.

Pro jistotu jsem se na něj moc nedíval a prošel kolem jako by byl duch. Za dveřmi jsem se ještě otočil na Evey a oba jsme se na sebe naposledy usmáli.

„Nashledanou,“ řekl jsem směrem k doktoru Ryderovi a ani nebyl nijak překvapený, že si jeho odpověď musím domyslet.

Sešel jsem schody a rychle se obul a oblékl.

Koutkem oka jsem zahlédl doktorovu postavu, tyčící se na vrchu schodiště jako bůh pomsty. Dělal jsem, že ho nevidím a během chvíle se za mnou zavřely dveře domu a já byl venku.

Oddechl jsem si a pomalu šel ode dveří po chodníku. Ještě jsem se otočil a zeširoka se usmál, když jsem v okně uviděl Eveyinu postavu, jak na mě mává. Zamával jsem jí také a pomalu šel pozpátku předzahrádkou.

Díval jsem se na ni tak dlouho, dokud mi ji nezakryly větve keřů a roh ulice. Pak jsem se otočil dopředu a vydal se cestou na zastávku.

Srdce v hrudi mi vesele skákalo a nemohl jsem uvěřit, že zase létám až u oblak. Ráno by mě ani nenapadlo, že bych se mohl už večer opět radovat a být šťastný.

Evey byla skvělá… úžasná. Ani jsem nedokázal najít vhodná slova, která by vystihla, jaká opravdu byla.

Ovšem to, co mě hřálo u srdce nejvíc ze všeho, bylo prosté vědomí toho, že byla… moje. Trochu sobecké, to uznávám, ale vyvážilo se to tím, když jsem si uvědomil, že já… byl její…

 

 

 

 

 

 

 

 

Nedostižná - XVII. kapitola - Polibek

Copyright © 2010 - 2011 Anne Leyyd

© 2011 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si web zdarma!Webnode