„Fantazie je důležitější než informace.“ A.E.

12. kapitola - Vyrušení

Anotace: Ve správný čas, na správném místě...

 

 

 

„Wade! Kam to zíráte?! Ještě chvíli se tvařte jako tupec a taky se jím stanete! O to se osobně postarám!“

Křik doktora Carlsla mi zněl v uších. Já ho ale nechtěl poslouchat. Proč mě ten dědek ruší?

„Nechte mě! Já nechci…“ pokoušel jsem se mu vysvětlit, že na něj nemám náladu.

„Já ti dám ‚nechci‘!“ ozval se jiný křik.

Snažil jsem se ho identifikovat, protože tohle nebyl hlas doktora.

„Člověče, no tak se prober!“

Někdo se mnou zuřivě třásl. Co to je za kreténa?

Konečně se mi podařilo otevřít oči, které jsem měl až do teď zavřené. Viděl jsem ještě rozmazaně, matně jsem však rozeznával Markovy obrysy.

„Cto děáš?“ zachraplal jsem.

Zvedl jsem hlavu, k mému údivu spočívala na lavici. Příšerná bolest za krkem mi prozradila, že tady musím ležet už pěkně dlouho.

„No, sláva!“ spráskl Mark ruce. „Šípková Růženka se nám probudila! Už jsem si myslel, že ti budu muset dát hudlana.“

„Tak to by sis mohl zkusit jen jednou. Pak bych tě-“

„Copak? Zachrápál bys na mě?“ ušklíbnul se Mark.

„Vtipné,“ zahučel jsem a pokoušel si protřít oči, protože jsem pořád viděl rozmazaně.

„Co ty děláš po nocích, to by mě fakticky zajímalo,“ pronesl Mark zamyšleně a posadil se na lavici.

„Spím, nebo se učím, co asi?“ odpověděl jsem a masíroval si krk.

„Fakt jo? Nooo…“ protáhl a zašklebil se.

„No, co? Co tě zase napadlo, že dělám?“

To by snad ani nebyl Mark, aby nepřišel s nějakým originálním nápadem.

„No, tak teď jsi koneckonců v jiné situaci, ne? V noci se dají přece dělat i jiné věci… když tedy máš s kým…“

„Ty jsi vážně blb, Marku,“ konstatoval jsem. „Myslíš taky na něco-“

Najednou jsem se zarazil, protože jsem si s hrůzou uvědomil, že už tady nemám vůbec být.

„Do háje! Já jsem blb!“ vydechl jsem a praštil se do čela.

„No, to bych řekl,“ přikývl Mark se zadostiučiněním. „Ale že na tohle nepřijdeš sám…“

„Ale ne to! Kolik je hodin?“ zeptal jsem se a vyskočil na nohy.

„Dvě hodiny odpoledne, sedmnáctého listopadu, dvacátého prvního tisíciletí. Právě se nacházíme na planetě Zemi ve Sluneční soustavě,“ informoval mě.

„Díky, na to bych bez tebe nepřišel,“ prohlásil jsem ironicky.

Potom jsem si rychle začal házet všechny věci do tašky.

„Víš…“ začal Mark a pozoroval mě, „začínám tak trochu pochybovat o tvém zdravém rozumu v poslední době. Tedy… já vím, jak se říká, že člověk s láskou rozum ztrácí… ale až tak moc?“ zavrtěl nevěřícně hlavou.

„Hele, nech toho,“ odsekl jsem. „Rozum mám v pořádku, na rozdíl od tebe a těch tvých keců. Však počkej, až dojde na tebe.“

Mark se zasmál: „Však ano, až dojde na mě, to pak uvidíš. Protože až si nějakou holku vyberu já, dám ti názorný příklad, že pravidlo o ztrácení rozumu u mě platit nebude.“

S tím nešlo nesouhlasit: „Ovšem. S tím souhlasím. U tebe ztráta rozumu nehrozí, to ho spíš bude muset ztratit ona dotyčná.“

„Ha-ha,“ ušklíbnul se.

„Vypadáš báječně,“ ujistil mě, když jsem se rozhlédl, jestli jsem něco nezapomněl. „Sice jako kdybys dostal facku, jinak jsi ovšem bez chybičky,“ zamrkal na mě.

„Já myslím, že i kdybys ten rozum ztratil, žádnou změnu by to u tebe nevyvolalo,“ řekl jsem na odchodu.

Rychle jsem pak proletěl dveřmi a slyšel, jak mě těsně minul kus křídy.

Co tím myslel, že vypadám, jako kdybych dostal facku? Rychle jsem zaběhl na záchody, kde bylo zrcadlo.

Aha. Ta strana obličeje, na níž jsem ležel, vážně vypadala jako by mi někdo vrazil. Než dojedu k Evey tak to zmizí, ujišťoval jsem se. Navíc, zima to zamaskuje a budu mít červené obě tváře.

Letěl jsem rychle ven ze školy. Abych to stihnul do tří hodin, jak jsme se domluvili, tak jsem měl co dělat. Poklusem na autobus. Ještě štěstí, že nebylo náledí. No, možná bych se tam dostal dřív, jenže v jakém stavu, to bylo poněkud sporné.

Dnešní hodina imunologie byla sice nadmíru zajímavá - cytokiny a další regulační mechanismy imunity mě bavily, jenže to bylo velmi vyčerpávající. Zvlášť vzhledem k tomu, že moje mysl nestále odbíhala k Evey. Opravdu jsem se snažil dávat pozor, nic valného to však stejně nebylo. Což znamenalo více učení doma a méně volného času. Když bylo po hodině, chtěl jsem si aspoň ještě dopsat pár poznámek, nakonec to ale dopadlo tak, jak to dopadlo.

Autobus jel včas a kupodivu i ten další, s nímž jsem se měl dostat jen kousek od Eveyina domu.

Začal mě naplňovat zvláštní druh strachu. Takový ten, který vás popadne, když víte, že vás zase nic tak bolestivého nečeká, jenže i přesto strach máte, dokáže vás pěkně sevřít, až máte pocit, že jste vtáhnutí do úzké roury s omezeným přístupem kyslíku.

Eveyiným slovům jsem věřil, takže jsem ze setkání s její matkou neměl zase takovou hrůzu, jakou bych měl, pokud by šlo o jejího otce. I tak jsem ale byl nervózní. Co si o mně bude myslet? Budu jí připadat jako vhodný pro její dceru? Sice jsem nevypadal jako gauner, jenže…

Rychle jsem si prohlédl oblečení, jestli někde nemám něco špinavého nebo roztrženého. Naštěstí ne a boty byly taky v pořádku.

Úplně jsem v duchu slyšel mámin hlas, když jsem byl ještě kluk, jak se mě ptá, jestli mám vyčištěné zuby - to jsem měl, učesané vlasy - prohrábnutí rukou bude muset stačit, čisté nehty - přirozeně, na medicíně jsem nemohl vypadat jako čuně, které se právě vrátilo z rytí zahrady, vyčištěné uši - ovšem že jsem měl... a jéje, v duchu se mi objevil obrázek Shreka a rychle jsem se musel kousnout do rtů, abych nevybuchnul smíchy v autobuse plném lidí.

Jakmile jsem vystoupil, ještě jsem se zkontroloval pohledem ve sklech autobusu. Jo, šlo to. Vypadal jsem… normálně.

Pomalu jsem se nadechl a vydechl. Ohlédl jsem se a ihned mě do očí uhodil Eveyin dům. V denním světle vypadal ještě lépe než tehdy v noci, když jsem tady byl poprvé. Byl natřený béžovou barvou, v oknech byly bílé záclony a nízký hnědý plot ohraničoval zahradu, v níž rostly zasněžené okrasné keře.

Pomalu jsem přešel ke dveřím, majícím stejnou barvu jakou plot. Stříbrné klepadlo na mě doslova čekalo. Opět jsem se nadechl a zaklepal. Pevně jsem doufal, že mi přijde otevřít Evey.

Jenže jako naschvál mě něco zalechtalo v nose. Do prčic. Rychle jsem se otočil od dveří. Přesně v čas. Kýchnul jsem si tak, až jsem se předklonil.

„Na zdraví,“ ozvalo se za mnou.

Super.

Otočil jsem se a v první sekundě ztuhl, protože jsem se lekl, že si Evey nechala ostříhat svoje krásné vlasy na krátko. V další vteřině jsem si to už rozhodně nemyslel.

V domovních dveřích stála určitě Eveyina matka. Byla to sympatická žena. Měla po uši krátké světle hnědé vlasy, modré oči (tak podobné těm Eveyiným), byla lehce nalíčená, ale slušelo jí to, navíc se usmívala. Oblečené měla hnědé sako a kalhoty. 

„Dobrý den,“ vypadlo ze mě.

Můj hlas zněl ještě trochu chraptivě, a proto jsem si odkašlal.

„Dobrý,“ řekla a natáhla ke mně ruku. „Vy musíte být David. Evey říkala, že dnes přijdete. Já jsem Elizabeth Ryderová, její matka.“

Stiskl jsem její ruku a spadl mi balvan ze srdce. Opravdu byla úplným opakem doktora Rydera.

„Ano, paní. Jsem David Wade, rád vás poznávám.“

„To já vás také. Tak pojďte dál, ať se vám ty rýma nerozjede,“ ustoupila mi a když jsem vešel, zavřela za mnou dveře.

Sundal jsem si čepici a nenápadně se rozhlédl. Chodba, v níž jsme stáli, byla vymalovaná světle oranžovou, podlahu tvořily tmavě hnědé dlaždice, ve vysoké světle hnědé váze u dveří byly složitě naaranžované květiny a listy, na zdi u druhé strany viselo zrcadlo, vedle otevřených dveří, vedoucích do kuchyně, stál botník ze světlého dřeva a schodiště naproti vchodovým dveřím vedlo do patra. Dveře nalevo vedly určitě do obývacího pokoje.

„Kabát si můžete pověsit tady,“ ukázala mi paní Ryderová.

Rychle jsem si ho sundal, do kapsy strčil čepici a pověsil ho na věšák. Boty jsem si zul stejně rychle a stál teď jen v ponožkách.

„Jestli chcete nějaké boty, tak jsou dole v botníku.“

„Ne, díky. Doma taky chodím většinou bez bot,“ odmítl jsem.

„To jste jako Evey,“ usmála se.

Jen, co vyslovila její jméno, napadlo mě, kde vlastně Evey je.

„Evey je nahoře ve svém pokoji. Volala jsem na ni, když jste zvonil, ale asi má nahlas puštěnou hudbu,“ vysvětlila mi a já pocítil nepříjemné tušení, jako by snad četla myšlenky.

„Klidně běžte nahoru. Jsou to ty druhé dveře nalevo,“ vybídla mě, když jsem se ani nehnul. „Já musím ještě dodělat nějakou práci,“ řekla a s tím odešla do jedné ze zadních místností.

No, páni! Proč jsem se vlastně tak bál? Vždyť to bylo v pohodě… tedy až na to kýchnutí. Ale jak jsem si na to vzpomněl, přišlo mi to docela legrační.

Pomalu jsem se vydal na schodiště. Po stěně byly pověšené fotografie přírody, hlavně z národního parku Denali.

Jakmile jsem se dostal nahoru, ocitnul jsem se na menší chodbě, z níž bylo možné vejít do čtyř místností. Koupelnu jsem bezpečně minul a zamířil ke druhým dveřím.

Byl na nich přilepený modrý lístek se slovy: VSTUP NA VLASTNÍ NEBEZPEČÍ. Musel jsem se zasmát. Pod ním bylo napsané něco dalšího menším písmem: MALÁ RADA: POKUD SE NA MĚ BUDETE MRAČIT, NIDKY SE NA NIČEM NEDOHODNEME.

Tak to nehrozí, říkal jsem si s úsměvem a lehce zaklepal na dveře.

Nic. Takže znovu. Opět se neozvalo absolutně nic. Jenže při čtvrtém zaklepání a následném tichu, jsem si začal připadat trochu nejistě. Určitě klepu na ty správné dveře? Abych třeba nestál u dveří do šatny. Zaklepal jsem ještě jednou. Opět neúspěšně.

No… víc lidí v domě snad nebude, takže přinejhorším prostě otevřu dveře vedoucí někam jinam. Lehce jsem vzal za kliku a otevřel.

Že jsem vešel správně do Eveyina pokoje, tak v tom mě ujistil její dobře známý modrý kabát, visící na věšáku hned u dveří.

Eveyin pokoj byl přibližně stejně velký jako můj, vymalovaný světle zelenou barvou. Bylo v něm jedno velké okno, překryté nařasenou záclonou, na níž byli připevněni tři modří dekorativní motýli. Pod oknem stálo široké pohodlně vypadající hnědé křeslo, na jehož opěradle ležela kniha.

Kousek od dveří byla otevřená hnědá skříň, oblečení v ní bylo poskládané do úhledných komínků. Na boční straně byl obrázek myšáka Jerryho, který ukazoval na obrázek Zlatonky, visící nad ním. Logiku těchhle dvou obrázků jsem nějak nechápal.

Po pravé straně pokoje měla Evey pracovní stůl na němž byly poházené papíry a pár učebnic, černá pracovní lampa byla vypnutá, kousek od ní ležel notebook. Na otáčecí židli měla položené kalhoty a dvě trika.

Před stolem blíž u dveří bylo umyvadlo se zrcadlem a skříňkou.

Nástěnka nad stolem, hýřící různými barevnými věcmi, mě vzápětí uhodila do očí. Přistoupil jsem blíž, abych si ji prohlédnul. V pravém rohu byl rozvrh hodin, vedle něj bylo připíchnuto několik ozdob z charitativních akcí, které se na nich rozdávaly. Na vrchu byl přišpendlený citát: S ÚSMĚVEM JDE VŠECHNO LÍP. TAK SE NEMRAČ! Na nástěnce i kolem ní viselo několik fotografii, které spojoval řetěz z malých zelených a modrých motýlků. Zadíval jsem se na fotky. Na jedné byla Evey s celou rodinou. Teď jsem konečně uviděl i její sestru Sidney. Byly si s Evey trochu podobné, podle mě však byla Evey hezčí.

Na další byla Evey o dost mladší se svým bratrem Johnem, seděla mu na zádech a oba se vesele smáli. Uvědomil jsem si, že na téhle fotce má Evey nesrovnatelně veselejší oči než na té, kde byla s celou rodinou. Zakroutil jsem hlavou, když jsem si uvědomil proč.

Třetí fotka byl určitě obrázek ze svatby její sestry. Sidney na ní měla svatební šaty a Evey světle růžové, obě se na první pohled snažily tvářit jako modelky a také se tak i postavily, bylo ovšem vidět, že stěží přemáhají smích.

Čtvrtá byla školní fotka. Té jsem nevěnoval moc pozornosti.

Další fotka mě zaujala, protože mi to prostředí přišlo známé. A také že ano. Byla to fotka, na níž byl Johnas, kterého Evey držela v náručí. Musel jsem se usmát. Tuhle jsem fotil já. Na ten den v Zoo nikdy nezapomenu.

Hned vedle ní byla fotka, na níž jsem byl s Jonasem já. Smál jsem se na ní a Jonas se smál na mě.

Další tři fotky byly s jejími kamarádkami, které jsem znal od vidění.

Na další jsem byl zase já. To mě překvapilo. Byla opět ze Zoo a vypadal jsem na ní docela zamyšleně, vůbec jsem si na tenhle okamžik nepamatoval.

Na poslední fotce byla Evey: ležela na stole, hlavu položenou na štosu učebnic, kolem ní byly papíry, tvářila se přehnaně vyčerpaně, přesto však ukazovala zdvižený palec a titulek pod fotkou hlásal: NEVZDÁVEJ SE! MŮŽE BÝT JEŠTĚ HŮŘ!

Zase jsem se musel usmát. Teď mi ale konečně došlo, že tady chybí postel a Evey. Otočil jsem se a konečně uviděl to, čeho jsem si nevšiml, protože mi v tom bránily dveře otevřené skříně.

Srdce se mi instinktivně rozbušilo, protože Evey v pokoji opravdu byla. Ležela na břiše v posteli, přikrytá modrou prošívanou dekou. Část vlasů měla rozhozenou kolem hlavy, část jí zakrývala záda. Ruku měla bezvládně spuštěnou k zemi, oči zavřené, ústa mírně pootevřená a na uších měla sluchátka. Spala. Dýchala zcela klidně a pravidelně.

Jak nejvíc potichu jsem dokázal, přešel jsem k ní a dřepl si. Ani se nepohnula, dál klidně spala. Díval jsem se na její tvář a usmíval se. Potom mi pohled sklouzl k její paži.

Uvědomil jsem si, že ji má holou až po rameno, jen mezi vlasy jí prosvítal kousek něčeho bílého, takže na sobě něco určitě měla. Rychle jsem se snažil usměrnit svou rozjetou představivost.

Dál jsem se na ni díval, kochal jsem se tím pohledem. Jenže potom jsem si uvědomil, že kdyby náhodou přišla její máma, tak by určitě nevypadalo normálně, kdyby Evey spala, zatímco já jsem v jejím pokoji. Chtě nechtě jsem ji musel probudit.

Jenže jak? Říct ‚Evey, vstávej‘? - barbarské.

Vzápětí mi to došlo. Navíc její paže přímo sváděla, abych se jí dotknul. Se stále bušícím srdcem jsem zvednul ruku, jemně a pomalu prsty přejel od jejího zápěstí až k rameni. Rozhodně jsem ji nechtěl vyděsit. Pohnula se a poté opět znehybněla.

Usmál jsem se.

„Evey,“ zašeptal jsem a dál lehce přejížděl od jejího lokte k rameni a zpátky.

Byl to vzrušující pocit, dotýkat se její hebké kůže. Znovu se pohnula a díky tomu jí spadl pramen vlasů do obličeje. Lehce jsem ho stáhl a dal jí ho za ucho. Přitom jsem ji pohladil po tváři. Pod mým dotekem pohnula hlavou, jako kdyby do mé dlaně chtěla vklouznout. Snažil jsem se být co nejvíc něžný, když jsem ji hladil po vlasech.

„Evey,“ zašeptal jsem znovu a cítil, jak se mi zatřásl hlas.

„Ano?“ vydechla.

Stále jsem se musel usmívat. Zřejmě si myslela, že ještě spí.

„Otevři oči,“ zašeptal jsem a potlačoval smích.

Zároveň jsem se ale snažil potlačit to, jak se mi začal hlas třást touhou. Touhou se jí dotýkat pořád a víc… líbat ji a cítit její tělo u svého, její ruce na mém těle…

„Hmm,“ vydechla Evey.

Rty mi cukaly smíchem a cítil jsem, jak ustupující vzrušení zklidňuje můj tep.

Pořád jsem ji hladil po vlasech a díval se na její víčka, která se zachvěla a začala se pomalu zvedat.

Nejdřív se na mě podívala, pak zamrkala. Asi si nebyla jistá, jestli se jí to jen nezdá.

Po pár sekundách, kdy si očividně byla jistá, že už nespí, sebou trhla. „Davide!“ vydechla.

Znělo to trochu vylekaně a možná šokovaně.

„Dobré odpoledne,“ usmál jsem se.

Strhla si z uší sluchátka a nevěřícně otevřela ústa: „Jak ses sem…“

„Vyšplhal jsem po okapu,“ dobíral jsem si ji.

Vykulila na mě oči.

„Dělám si legraci,“ zasmál jsem se. „Pustila mě tvoje máma.“

„Propána!“ vyjekla a zvedla se na lokty. „Kolik je hodin?“

„No, něco po třetí,“ odpověděl jsem.

„Ach,“ vydechla a padla zpátky na polštář. „Promiň. Chtěla jsem se jen chvilku natáhnout, než přijdeš a místo toho jsem usnula.“

„To je dobré. Taky jsem si trochu pospal, než jsem sem jel,“ ujistil jsem ji.

Nic neřekla, jen se na mě dívala. Pohled jsem jí oplácel, a aniž jsem si to pořádně uvědomil, zvedl jsem svou ruku opět k její paži. Dotýkal jsem se jí ještě víc zlehka než předtím. Možná jsem měl strach, abych ji nevyplašil. Neuhnula pohledem, ani sebou netrhla, trochu zčervenala a měl jsem dojem, že se sotva znatelně zachvěla. Stále se na mě dívala.

„No,“ řekla po chvíli šeptem, „asi bych už měla vstát, abychom to stihli.“

Malý moment jsem vůbec nechápal, o čem to mluví.

„Jasně… asi máš… pravdu,“ přikývl jsem zpomaleně.

„Dobře,“ přisvědčila a chtěla vstát. Potom řekla: „Mohl by ses… víš, no… ehm… otočit? Moc toho… na sobě nemám.“

Zatvářil jsem se naoko ztrápeně: „Vážně musím?“

„Ano, musíš,“ řekla Evey a znělo to nesmlouvavě.

Povzdechl jsem si, vstal a kousek od postele odstoupil, potom jsem se otočil.

Slyšel jsem, jak Evey rychle vstala a zamířila za skříň. Otočil jsem hlavu o malý kousek doprava a s úsměvem jsem se rychle podíval zpátky z okna.

„To zrcadlo má… velice praktické umístění,“ podotknul jsem a potlačoval smích.

Vzápětí na to mě něco trefilo do hlavy. Podíval jsem se na zem a uviděl její červenou pletenou čepici.

„Auu, to bolelo,“ zaúpěl jsem.

„Říkal sis o to,“ ozval se od skříně Eveyin pobavený hlas.

No, asi měla pravdu. Nevím proč, ale hrozně mě bavilo ji tak lehce provokovat nebo si ji dobírat.

„Už můžeš,“ řekla po chvíli.

Otočil jsem se a viděl, jak stojí u skříně. Usmívala se, vlasy si stahovala do gumičky. Pak rychle ustlala postel. Na sebe si oblékla volné bílé tričko a volné černé kalhoty. Rozešel jsem se k ní, ona však rychle zamířila ke dveřím.

„Hned jsem zpátky, potřebuju si skočit do koupelny,“ promluvila a byla pryč. 

Nechápavě jsem zavrtěl hlavou a přešel k oknu. Evey měla okno s výhledem na přední stranu zahrady a na celou ulici. Z vrchu se mi prostor před domem zdál mnohem větší, než když jsem byl dole.

Pak jsem se otočil ke křeslu. Podíval jsem se na knihu, ležící na opěradle. Bajky barda Beedleho? Odkud to…

„Tak už jsem tady,“ řekla Evey a zavřela za sebou dveře.

Obrátil jsem se. Jen co jsem ji uviděl, jak tam stojí, tak nejistě ve vlastním pokoji musel jsem se usmát. Evey mi úsměv oplatila a poté, pořád tak nejistě přešla k počítači.

Zapnula ho.

„Klidně si sedni,“ řekla a ukázala na židli.

Přikývnul jsem, přešel k židli ale nespustil ji z oči. Stála vedle stolu a taky vedle mě. Na okamžik ke mně střelila pohledem a potom řekla: „Nemáš žízeň? Donesu…“

„Ne, nemám. Díky,“ odvětil jsem a vzal ji za ruku, protože se zase chystala tak rychle zmizet jako předtím.

To už jsem ovšem nemínil dopustit. Vzal jsem ji opatrně kolem pasu a přitáhnul si ji na klín. Díval jsem se do jejích očí a všimnul si, že je nervózní. Tak jsem ji ještě neviděl.

„Děje se něco?“ zeptal jsem se a snažil si odpověď přečíst v jejích očích.

Zavrtěla hlavou: „Ne, nic.“

Měla strach? Z čeho? Ze mě? Udělal jsem něco, co se jí nelíbilo?

Podíval jsem se na její ruce. Měla je v klíně a teď si nervózně propínala prsty.

„Bojíš se mě?… Udělal jsem něco?“ zeptal jsem se šeptem.

Viděl jsem, že něco není v pořádku a prostě jsem to nedokázal jen tak přejít.

Střelila ke mně dalším vyplašeným pohledem.

„Jestli se ti to nelíbí tak…“ spustil jsem z ní ruce a naznačil, že klidně může vstát.  

„Ne, tak to není,“ řekla rychle a jednu ruku mi obtočila kolem krku.

„Tak co se děje?“ zeptal jsem se naléhavě a rukama ji znovu lehce objal.

Bylo to skoro jako mučení nevědět, co ji tak trápí.

Evey se ještě chvíli dívala do strany a potom otočila hlavu čelem ke mně. Podívala se mi do očí a na chvilku se usmála: „Vlastně nic. Neděje se nic. Je to… jen hloupost.“

„Pokud tě to trápí, tak to není hloupost,“ nesouhlasil jsem.

„No… jde o to… že…“ zdálo se, že zvažuje slova, „mám jen takový divný pocit, jako...  by sem měl každou chvíli vtrhnout táta a... ztropit cirkus.“

Tohle jsem nečekal.

„Tvůj táta tady ale přece není,“ uklidňoval jsem ji a zároveň taky sebe.

„Já vím, právě proto říkám, že to je hloupost,“ přikývla.

Usmál jsem se na ni a lehce dal svou dlaň ke kraji její tváře, palcem jsem objížděl tvar její čelisti.

„Už jsem se bál, že jsem tě nějak vyděsil, nebo udělal něco, co…“ odmlčel jsem se, protože Evey se usmála a zavrtěla hlavou.

„Nic takového jsi neudělal,“ řekla a dala mi svou ruku lehce na tvář.

Její dlaň mi připadla na mé tváři o tolik něžnější než ta moje na její.

Natáhnul jsem se k ní, protože byla přece jen o něco výš než já. Položil jsem svoje čelo k jejímu a cítil její zrychlený dech stejně jako svůj.

Vzpomněl jsem si na posledně a pousmál jsem se.

„Vypnul jsem si zvonění,“ zašeptal jsem.

Vnímal jsem, jak se usmála.

„Já taky,“ přiznala.

Teď už nás nemohlo nic vyrušit. Neexistovalo nic jen Evey. Cítil jsem její ruku, jíž mě k sobě lehce přitahovala. Zvedl jsem hlavu o malý kousek výš a konečně… konečně cítil její rty. Pootevřel jsem ústa a rukou zajel do jejích vlasů, abych ji k sobě přitiskl ještě víc, jenže najednou se ozvalo: „Evey!“

Při zvuku toho hlasu mi ztuhla krev v žilách. Odtrhli jsme se od sebe a oba si zírali do vytřeštěných očí.

„Umíš předvídat budoucnost?“ zeptal jsem se.

Místo odpovědi mi Evey seskočila z klína. Já se rychlostí blesku otočil k notebooku

a rychle otevřel nejbližší program, který jsem měl u myši.

Evey se mezitím vrhla k zemi a sebrala z ní nějaké papíry, pak se postavila na metr ode mě. Přesně ve chvíli, kdy se otočila, se dveře otevřely a dovnitř vešel doktor Ryder.

„Ahoj, tati,“ pozdravila ho Evey a usmála se.

„Ahoj,“ odpověděl jí, neznělo to však ani z poloviny tak potěšeně.

Během sekundy našel očima mě. Postavil jsem se.

„Tati… ráda bych ti představila svého přítele,“ promluvila Evey pevným hlasem.

Nadechnul jsem se a snažil se dostat do své tváře aspoň nějaký přijatelný výraz.

„To je-“ Evey nedořekla.

„Ano, mám pocit, že tohoto mladíka už znám,“ přerušil ji doktor Ryder. „Pan… Wade, že?“

„Ano, pane,“ přikývnul jsem a natáhl k němu ruku, když on se k tomu neměl.

Stiskl mi ji a očima mě dál probodával.

„Pokud si dobře vzpomínám, tak jste tehdy odešel z nemocničního pokoje a bez vysvětlení. Můžete mi nyní říct proč?“ zeptal se a v očích se mu zablýsklo.

Tak tohle jsem taky nečekal, naštěstí mě napadla geniální odpověď: „No… je mi líto, že jsem odešel, ale musel jsem jít za kamarádkou. Bylo to nutné, pane. Jinak bych to neudělal.“

Teoreticky vzato jsem lež neřekl. Tehdy jsme s Evey skutečně byli jen přátelé.

Doktor stroze přikývl a pohled mu sklouzl na Eveyinu postel. To si opravdu myslel, že bychom tady…?

„Co tady děláte?“ zeptal se a adresoval svou otázku spíše k Evey.

„David mi pomáhá s jednou prezentací do školy,“ odpověděla.

„Dobře… Máma říkala, že večeře bude v pět,“ řekl doktor Ryder a střelil po mě dalším ‚milým‘ pohledem.

„Jasně,“ přikývla Evey.

Doktor se ještě jednou rozhlédl po celém pokoji, utkvěl pohledem znovu na posteli

a vyšel ven. Neušlo mi, že nechal pootevřené dveře.

S Evey jsme se na sebe podívali a bylo nám naprosto jasné, že teď nás čeká jedině prezentace.

Posadili jsme se tedy k počítači a dali se do práce. Mluvili jsme nahlas výhradně k tématu prezentace, což byla bazální stimulace.

Ale i přesto jsme se nedokázali ovládnout až natolik, abychom se jeden druhého vůbec nedotkli a proto jsme se pod stolem vzali za ruku. Někdy jsem se dotknul Eveyiny tváře a ona zase mé. Připadal jsem si skoro jako ve hře Romeo a Julie až na to, že pan Ryder zvládl obstarat jak Monteky tak i Kapulety.

Práce nám šla docela od ruky a čas ubíhal. Když jsme byli hotoví, oba jsme si s překvapením uvědomili, že už je tři čtvrtě na pět.

„Myslím, že už raději půjdu, Evey. Asi to bude nejle-“ nedořekl jsem.

„Ano, to bude opravdu nejlepší, pane Wade,“ ozval se ode dveří hlas.

S Evey jsme se s trhnutím otočili a uviděli pana Rydera, stojícího v nich. Naštěstí jsme se právě nedrželi za ruce a jen vedle sebe zcela počestně seděli u stolu.

Evey ztuhla a jakmile se ke mně otočila, měla ve tváři tak omluvný výraz, že jsem pocítil šílené nutkání, začít ji utěšovat.

Nezbylo mi ovšem nic jiného, než se zvednout. Evey se zvedla současně se mnou. Pan Ryder nám dal přednost ve dveřích a velice laskavě nás doprovodil až dolů pod schody. Tam jsem se rychle obul a vzal si kabát.

Otočil jsem se k Evey. Chtěl jsem se s ní rozloučit, aspoň ji políbit na tvář, jenže… čekat, že se doktor zachová tak taktně, a dá nám aspoň pár vteřin soukromí, bylo velice naivní.

Evey byla dva metry ode mě a hned za ní stál on, pozorující každý můj pohyb. Evey se tvářila stejně zoufale, jak jsem se já cítil.

Nechat se pozorovat doktorem kdybych ji políbil - byť jen na tvář bylo… něco nesnesitelného. Už jsem se pomalu smiřoval s tím, že řeknu jen pouhé ‚ahoj‘. Jako dar z nebe se však ozvalo zazvonění telefonu.

Doktor stiskl čelist.

„Elizabeth, mohla bys to vzít?“ zavolal na svou ženu a ani na vteřinu mě nespustil z očí.

„Promiň, zlato, ale nemůžu. Jsem v koupelně!“ ozvala se odpověď paní Ryderové.

Pan Ryder přimhouřil oči, zatnul čelist ještě mocněji a rozzuřeně se rychlostí blesku otočil a vydal k telefonu. Jednu šílenou vteřinu jsem byl přesvědčený, že Evey potáhne sebou. Jenže to neudělal!

Podívali jsme se na sebe. Žádné váhání jsme si nemohli dovolit. Měli jsme možná jen sekundy. Vrhli jsme se k sobě, jako když se tonoucí touží nadechnout vzduchu, a pevně se sevřeli v náručí. Naše rty si k sobě našly cestu samy. Tiskl jsem k sobě Evey tak moc až jsem se bál, že ji to musí být nepříjemné. Jenže ona mě objímala s takovou silou, kterou bych u ní snad ani nečekal, a proto jsem ve svém sevření nepovolil.

Měl jsem dojem, že si v těch několika málo sekundách snažíme vynahradit všechna ta vyrušení, kdy jsme se chtěli políbit a nemohli jsme. Naše rty se naléhavě prolínaly jako by to mělo být naposledy, kdy jsou spojené.

Nevím, jak na tom byla Evey, ale já se snažil vyřadit všechny své smysly, kromě jediného - sluchu.

Oba jsme se současně lapavě nadechli a chtěli pokračovat, jenže zvuky rychlých kroků náš polibek přerušily. Odstoupili jsme od sebe.

Snažil jsem se zklidnit zrychlený dech, aby doktor nic nepoznal. Nakonec mě napadlo, že vycouvat dobrovolně bude asi nejlepší řešení. Otočil jsem se ke dveřím.

„Tak ahoj,“ řekl jsem Evey a podíval se na ni. „Nashledanou, pane.“

Doktor mě propaloval očima, jenže to už jsem byl polovinou těla venku. Evey šla za mnou. Rukou se zachytla o dveře a vykoukla z nich.

„Ahoj,“ odpověděla mi a tváří se jí mihl úsměv.

Mrknul jsem na ni se spikleneckým úsměvem. Evey se na mě ještě chvilku dívala a potom zmizela za dveřmi.

Oddechl jsem si až na chodníku. No, rozhodně si nemůžu stěžovat na nudu.

Zvedl jsem ruku a dotknul se jí svých úst, jako kdybych chtěl vrátit čas. Srdce mi silně bušilo, moje paže chtěly Evey zase sevřít.

Ještě štěstí, že není všem dnům konec a ještě štěstí, pomyslel jsem si, když jsem si nasazoval čepici, že doktor nemůže být vždycky tam, kde by být chtěl.

 

 

 

 

 

 

Nedostižná - XII. kapitola - Vyrušení

Copyright © 2010 - 2011 Anne Leyyd 

© 2011 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si web zdarma!Webnode