„Fantazie je důležitější než informace.“ A.E.

19. kapitola - Útržky

 

Anotace: Čas je neúprosný...

 

 

 

 

Ležel jsem na břiše, hlavu položenou na straně a unavenýma očima jsem sledoval text v učebnici. Slova mi začínala splývat a měl jsem pocit, že vidím rozmazaně.

Tak a dost! - řekl jsem si po dalších několika minutách boje s těžkými víčky a mžouráním do článku a snažením se rozluštit, zda dané písmeno je ‚b‘ nebo ‚d‘.

Strčil jsem rukou do učebnice, která pro mě s uspokojivým žuchnutím dopadla na podlahu. Rukou jsem pak zašmátral nad sebou na stole a zhasl světlo. Pak jsem nahmatal mobil. Čtvrt na jednu. Tak dnes mi nikdo nemůže říct, že jsem se učil málo. Skoro čtrnáct hodin jen s krátkými pauzami – to bylo víc než dost.

Vydechnul jsem a otočil se na záda. Mít pár minut zavřené oči mi však nepřineslo spánek tak, jak jsem čekal. Místo toho se moje myšlenky začínaly prohánět po příjemných a méně příjemných a nepříjemných lánech vzpomínek za poslední… uh… už skoro měsíc! No, jo, dneska je osmnáctého prosince. Zítra je ples. Páni. Ani se mi nechtělo věřit, že to tak uteklo.

Ovšem - pokud se věnujete pouze šprtání, biflování, nalejvání, vtloukání informací do hlavy, dělání ze sebe chytřejšího a tak dál, pak se není co divit, když čas kolem vás letí jako splašená vichřice a vy stačíte jen zírat.

Učení jsem prostě začal nesnášet a to hlavně od doby, kdy jsme si kvůli němu s Evey museli říct sbohem.

Ze začátku nás samozřejmě napadlo učit se spolu a jednou jsme to opravdu zkusili. No… myslím, že slovo ‚zkusili‘ je docela výstižné. Vypadalo to nějak tak, že několik minut jsme se skutečně snažili se učit a to bylo všechno. Skončilo to u snahy. Docela dobré, ne? Deset minut jsem se díval do učebnice a silou vůle a toho největšího sebezapření, (což bylo skutečně hrozné, protože představa, že Evey sedí necelý metr ode mě a já místo toho, abych se věnoval jí, tak hledím do papírů, byla sama o sobě urážející) se snažil číst článek do imunologie.

Vzal jsem si pouze opakování, abych si osvěžil základy, než se pustím do složitých imunologických dějů. Když jsem však větu: ‚Imunita specifická i nespecifická nejsou striktně odděleny, nejde o izolované děje, v organismu probíhají propojeně‘, četl po dvacáté a absolutně nechápal co tím básník, lépe řečeno doktor, chce říct, tak jsem učebnici s výdechem zavřel.

Podíval jsem se na Evey a už se smířil s tím, že jen já se prostě nedokážu ovládnout a soustředit se. Jenže to, co jsem viděl, mě (sice by asi nemělo, ovšem srdci neporučím) příjemně překvapilo.

Evey seděla na druhé straně pohovky, její skriptum leželo zavřené na klíně a s úsměvem se na mě dívala.

Pak řekla: „Jsi lepší než já. Vzdala jsem to po pěti minutách.“

Oba jsme se rozesmáli a naše učební materiály zůstaly do dvou sekund zapomenuté stejně tak, jako myšlenky a konverzace na téma učení. Poté následovaly skutečně dvě krásné hodiny, po nichž jsme oba dospěli ke stejnému závěru, že učit se budeme moci jedině každý sám.

No, a to znamenalo (začal jsem v duchu počítat), že naše společné chvíle za poslední zhruba měsíc, by se daly sečíst maximálně do… pěti hodin a to ještě počítám cestu buď ke mně, nebo k Evey domů.

Díkuvzdání, které jsem si představoval zcela jinak, jsme oslavili docela narychlo každý s naší rodinou a pak zpět do víru učení.

Začalo mě trochu popadat zoufalství, když jsem viděl, kolik toho neumím a jaké mám mezery a věci, o nichž jsem si myslel, že umím, tak jsem nevěděl nic a když už, tak to byly hodně slabé záblesky.

Ovšem právě Díkůvzdání mi připomnělo, že se Vánoce kvapem blíží a já vůbec netuším, co bych mě Evey dát. Moc mi ani nepomohlo to, že jsem s dáváním dárků holkám neměl valné zkušenosti. No, a proto jsem se rozhodl raději zeptat, než koupit nějakou blbost nebo něco tomu podobného.

Jednoho vzácného dne, kdy jsme byli s Evey spolu u ní doma, jsem na chvíli v jejím pokoji osaměl. Evey nám šla udělat kávu a než se vrátila, díval jsem se z okna. Potom jsem pohlédl na její stůl. Ani nevím, co mě k tomu vedlo. Měla na něm, kromě jiného, tlustou knihu s názvem ‚Eldest‘ a pod ní vyčuhovala sotva čtvrtina bílého papíru popsaného jejím rukopisem. Naklonil jsem hlavu, abych si kousek přečetl. Na prvním řádku stálo: ‚Na křídlech mraků, jenž vzdálené jsou zemi…’.

V ten moment Evey otevřela dveře a vešla dovnitř. Oči měla upřené na tác s hrnky a nějakými sušenkami. Rychle jsem jí šel pomoct, aby jí nevypadl z rukou, a pak jsem se zeptal: „Píšeš básně?“

Střelila pohledem ke mně a potom ke stolu.

„No… jen tak trochu,“ řekla vyhýbavě, rychle přešla ke stolu a papír zpod knihy dala do zásuvky.

Když se otočila, měla zarudlou tvář až po kořínky vlasů. Hezký pohled, ještě teď jsem se musel usmát.

„Mohl bych si něco přečíst?“ zeptal jsem se tím nejmírnějším hlasem.

„Ne!“ skoro vykřikla a ve tváři se jí na okamžik objevilo zděšení.

Usmál jsem se a přešel k ní.

„Ne, vážně…“ řekla už s mírným náznakem úsměvu. „Rozhodně to není tak dobré, aby sis to četl.“

Usmál jsem se ještě víc, vzal ji rukama kolem pasu a přitahoval ji blíž k sobě. Evey zakláněla hlavu, aby na mě viděla.

„Jenže já si to nechci číst proto, že si myslím, že jsi Shakespeare, ale protože jsi to napsala ty. To mě zajímá,“ přesvědčivě jsem se na ni podíval.

Evey se usmála, ale zavrtěla hlavou: „Ne, opravdu.“

„Prosím,“ snažil jsem se nasadit pohled kocoura ze Shreka.

Ovšem buď se mi ten pohled nepodařil, anebo proti němu byla Evey imunní a tak jsem to nakonec vzdal. Doufal jsem však, že mi třeba jednou něco přečíst dá. Nebyl jsem sice žádný čtenář poezie avšak Eveyiny myšlenky dané do veršů ve mně vzbudily nečekanou zvědavost.

Druhý den jsme se potkali ve škole. Tam jsem si hned vzpomněl na to, nač jsem se chtěl zeptat. Jenže Evey na můj dotaz odpověděla tím stylem, že se usmála a řekla, že nechce nic, že vše co potřebuje má. Nato mě políbila a vzala mě za ruku.

Nemohl jsem říct, že by mě její slova nepotěšila, nicméně s tímto jsem se nehodlal smířit, a proto jsem na ni dál naléhal, aby mi řekla i třeba nějakou drobnost, kterou by chtěla. Zareagovala na to protiútokem. Zeptala se, co bych chtěl já. Ze mě samozřejmě vypadlo, že nechci nic, načež Evey zdvihla obočí a pobaveně se na mě dívala. Rozesmál jsem se a ona se ke mně přidala. Poté přišla s originálním nápadem. Řekla, že pokud si máme dát dárek, tak za něj nikdo z nás nezaplatí ani cent. Když jsem viděl její nadšení a veselé oči při tom, co to říkala, nemohl jsem odmítnout, ačkoli jsem absolutně netušil, co bych jí měl dát.

Jakmile jsem přišel domů a sedl ke stolu, pořád jsem přemýšlel o takovém dárku, jenž by splňoval požadavky – tedy nic nestál.

No, a jak jsem tam tak seděl, pohled mi najednou padl na papír, který ležel přede mnou. Podíval jsem se na něj. Byly na něm načmárané nějaké klikyháky, co jsem maloval při monotoniím opakování latinských slovíček.

Najednou jsem jasně věděl, co Evey chci dát. Netušil jsem, jestli se mi to povede, protože kreslit něčí postavu bylo hodně těžké (pro mě určitě), rozhodl jsem se to však zkusit.

Popadl jsem papír a tužku, sedl si do křesla k oknu a uvelebil se tak, abych vydržel sedět hodně dlouho bez změny polohy. Zahleděl jsem se z okna a přemýšlel, jak ji nakreslit. Tvář mi pokryl úsměv, když jsem na Evey vzpomínal, slyšel její smích, viděl její oči a obličej před sebou v těch mnoha a přitom tak málo společných chvílích.

Ještě mi několik minut trvalo, než mi vzpomínky přinesly okamžik, který bych chtěl převést na papír.

Vybavil se mi nezapomenutelný moment na mostě těsně předtím, než jsme se poprvé políbili. Viděl jsem ji tak živě, jak stojí opřená o zábradlí mostu, její oči hledí do dálky a na ústech má mírný úsměv – no, ten jsem si možná přimyslel, ale co. Okolí jsem si taky vybavoval dobře. Stmívalo se, všude byl sníh a vzduchem poletovalo pár osamělých vloček.

Pak se tužka mnou vedená rozběhla po papíře až jsem se divil. Šlo mi to od ruky, tahy jsem dělal sebejistě, jako bych to dělal odjakživa, usmíval jsem se a v hlavě mi zněla nějaká neznámá příjemná melodie.

Když jsem měl hotový slabý náčrt, řekl jsem si, že raději skončím a dám si pauzu. Díval jsem se na své dílo co nejvíc kriticky ovšem… kupodivu se mi líbilo. Jistě to nebylo dílo hodně umístění do galerie, mě se však líbilo.

Uložil jsem ho na bezpečné místo do krabice pod postelí, kam jsem si jako kluk schovával různé ‚poklady‘.

V dalších dnech jsem na něm dál pracoval. Snažil jsem se to skloubit s učením, protože i kresba zabrala hodně času. A na té jsem si chtěl dát skutečně záležet.

Zhruba týden nato přijel táta. Jeli jsme ho s mámou vyzvednout na letiště. Vypadal sice unaveně ale šťastně, že je zase doma.

Můj táta byl vysoký jako já, měl hnědé vlasy i oči, dalo by se říct, že jsem byl jeho mladší kopie smíchaná s máminými rysy.

Podle toho, co říkal, tak případ na kterém pracoval, dopadl dobře. Táta nikdy moc nemluvil o své práci  a ani máma a mě došlo, že já o té své v budoucnu taky nebudu moc mluvit. Soukromí klienta bylo na prvním místě.

Jednou jsme spolu seděli v obýváku, zatímco máma dělala nádobí po večeři. Táta četl nějakou složku a já se probíral jednou laboratorní prací.

Po chvíli promluvil: „Slyšel jsem, že máš přítelkyni.“

Pomyslně jsem se svezl na podlahu. Jak já doufal, že tohle téma nenačne!

Zdvihl jsem hlavu a setkal se s jeho přiměřeně zvědavým pohledem.

„No… jo,“ kývl jsem hlavou. „Máma ti to řekla dobře.“

Viděl jsem, jak táta potlačuje smích. Napil se koňaku, který měl ve skleničce a chvíli sledoval, jak se zlatavá tekutina přelévá po dně.

„To ses tedy činil. Během těch pár týdnů co jsem byl pryč…“ pokračoval.

„Tati! To vůbec není tak, jak myslíš!“ začal jsem se bránit. „To vůbec není nějaké mladické pomatení smyslů, to je…“ najednou jsem se zarazil.

„Ano?“ zeptal se táta a opřel se pohodlněji do křesla.

Vypadal, že ho to skutečně zajímá, jenže já si uvědomil, že nemám na to, abych se s ním bavil o tom, co cítím. Vnímal jsem, jak se mi do tváře trochu nahrnula krev, a můj podrážděný výraz se měnil na neutrální.

„Prostě… to není pomatení smyslů,“ řekl jsem nakonec tónem naznačujícím, že to považuji za uzavřené.

„Jistě, chápu,“ přikývl táta a zamyšleně se na mě podíval.

Nastalo ticho, kdy se táta zahleděl z okna, za nímž už byla tma, než přešel pohledem zpět ke mně.

„No, já jen doufám, že v tvém… ve vašem… vlastním zájmu se chováte rozumně…“

„Tati,“ přerušil jsem ho.

Moc dobře jsem tušil, kam se rozhovor ubírá a za každou cenu jsem se tomu chtěl vyhnout.

„Můžeš být naprosto v klidu… i máma,“ dodal jsem, když mi došlo, že ona by o tom pravděpodobně začala sama, nebýt toho, že s ohledem na mě v tomto dávala přednost tátovi.

„Evey je… no… řekněme že… nezastává názor dnešní doby.“

V tátových očích jakoby zaplály jiskry, pousmál se, přikývl a zadíval zpátky do skleničky.

„Ještě nikdy jsem tě takhle neviděl,“ řekl po chvíli do ticha a vzhlédl.

„Na tom letišti jsem tě skoro nepoznal. Tedy… tebe jsem samozřejmě poznal,“ dodal s úsměvem, když jsem zmateně zdvihl obočí. „Myslel jsem spíš tvůj výraz… pohled. Máš úplně něco jiného v očích… Asi ji máš vážně rád,“ řekl a znělo to jako konstatování.

V jeho pohledu jsem však viděl zvědavost.

Byl jsem překvapený tím, co řekl. Zvenčí jsem sám na sobě nějaké výraznější změny nepozoroval. Jen to, že jsem vypadal veselejší a šťastnější. Ty skutečné změny jsem cítil spíš uvnitř sebe, tam to byla hotová revoluce.

Chvíli jsem se na tátu díval a můj pocit trapnosti mě začal, kdo ví proč, opouštět.

„Jo. Jo, mám… Mám ji moc rád,“ přikývl jsem a cítil, jak se mi sevřelo hrdlo.

To když jsem si uvědomil pravdivost svých slov. Přesně v takových chvílích mě láska k Evey naplnila po okraj, až jsem si byl jistý, že někde bude muset vytrysknout na povrch.

„Doufám, že si tě… zaslouží.“

Vykulil jsem na tátu šokovaně oči: „No… to spíš já doufám, že si zasloužím ji.“

K mému neutuchajícímu údivu se táta zasmál a zavrtěl hlavou.

„Co je?“ zeptal jsem se zmateně.

Nevím, co mu připadlo k smíchu. Ještě pořád jsem se tak nějak nezbavil pocitu, že si Evey nezasloužím.

„Nic,“ pokrčil rameny. „Jen by mě zajímalo, jestli se z tohoto stane tradice rodu Wadeů,“ znovu se zasmál.

„Tradice Wadeů?“ opakoval jsem nechápavě.

„Abys rozuměl,“ řekl táta a poposedl si. „To samé co já tobě, řekl můj táta mě, pár měsíců po tom, co jsem začal chodit s tvou mámou. No, a já tehdy řekl to samé, co teď ty,“ usmál se a zavrtěl hlavou.

„Hmmm,“ protáhl jsem a taky se zasmál. „Zajímavé.“

„To ano,“ přikývl táta. „Ale… řekni mi o ní něco. Vím jen to, že se jmenuje Evey.“

„Poznáš ji nejspíš na tom plese,“ odvětil jsem vyhýbavě.

Nechtělo se mi Evey popisovat. Určitě bych se neudržel a po chvíli bych mluvil jen v superlativech.

„Ano, to doufám, ale i tak bych rád něco věděl. Třeba… jak jste se seznámili a tak…“

„No…“ nadechl jsem, vzápětí jsem se však zamračil. „Neříkala ti to náhodou už máma?“

„Něco málo mi řekla,“ přikývl. „Podle mé osobní zkušenosti však o věcech nejvíce vědí ti, jichž se přímo týkají, tedy skuteční aktéři.“

Zasmál jsem se té formulaci. Jeho právnická mluva mě vždycky pobavila, užil-li ji doma na obyčejných věcech.

Nakonec jsem si povzdechl a řekl, co Evey studuje, jak jsme se seznámili a co dělají její rodiče.

Nechtěl jsem zacházet do žádných detailů a táta se na ně naštěstí ani neptal. Poté jsem sebral odvahu a zeptal se, zda by mi půjčil auto, abych mohl Evey vyzvednout na ten ples. Dovolil mi to, ovšem pak mi věnoval velice výmluvný pohled, z něhož jsem jasně pochopil, že na naši dohodu nezapomněl a nic se tím nemění. S tím jsem počítal. Za prvé by mi stejně nic jiného ani nezbylo a za další jsem si svůj trest chtěl odpykat až do konce. Rozhodně mi to neuškodí.

Á... začínal jsem cítit, jak mi víčka klesají a těžknou a myšlenky se zpomalují. Moje výprava po lánech vzpomínek spěla ke konci, protože o pozornost se konečně začal hlásit spánek.

Ještě jsem si vybavil, že dnes je besídka, na kterou Evey a Andy s dětmi z domova nacvičovaly. Kdybych neměl tolik učení, určitě bych se tam šel podívat. Jenže učení jsem neměl jen hodně a navíc… Evey taky říkala, že se tam staví jen na chvilku. To jediné mě uklidnilo - že děláme stejnou nepříjemnou věc. Naštěstí to nebyl trvalý stav. Kdyby byl… no… to bych asi už já… nebyl…

 

 

 

 

 

Nedostižná - XIX - Útržky

Copyright © 2010 - 2012 Anne Leyyd

© 2011 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si web zdarma!Webnode