„Fantazie je důležitější než informace.“ A.E.

4. kapitola - Jméno

 Anotace: Kdo stojíš, hleď, abys nepadl...

 

 

 

Další dny probíhaly ve starých známých kolejích. Učení, seminárek, úkolů a laboratorních prací přibývalo řadou geometrickou, zatímco klidu, pohody a dobré nálady ubývalo rychlostí snad ještě větší. Takže obvyklý stav po začátku semestru.

Jane jsem od té příhody s patologií už nezahlédl a po pravdě, byl jsem tak zaměstnaný vypracováváním zadaných úkolů, že jsem se místo po lidech, díval na chodbě do papírů.

Nějak jsem nemohl pochopit, že jsem se ještě nedávno na učení těšil. Asi to byly mé slabé chvilky, kdy jsem si říkal, jak to bude super, až začneme s něčím novým. Jenže hned po tom co jsme začali, jsem si toužebně začal přát, abychom už skončili.

Měl jsem právě blbou náladu, a proto jsem se pustil do rozebírání věcí, které mě štvaly.

Jedna z těch, které mě štvaly opravdu hodně, byl fakt, jak se lidi dívají na mediky a lékaře obecně.

Když se totiž řekne ‚medik‘, lidem se obvykle vybaví následující: je to šíleně chytrý člověk, bude mít titul, slibnou budoucnost, bude uznávaný lidmi a ve společnosti. Řeknou si, že se má, může studovat na univerzitě, má tam samé zajímavé předměty, stále se dozvídá něco nového, má krásně barevné ilustrované učebnice a ty nejlepší dostupné studijní materiály… jasně.

Nebo když se řekne ‚lékař‘ - lidi vidí jen to, že se projde po chodbě v bílém plášti, pacienti ho uctivě pozdraví, sestry a další personál ho poslouchají.

Tímto to ovšem pro všechny končí.

To, že se několik let musíte téměř zcela vykašlat na svůj osobní život, musíte odmítat pozvání na různé akce se slovy: „Ne, díky. Já bych sice rád, ale musím se učit.“ A pak na vás koukají jako na šprty, kterým jde jen o samá áčka (vám jde přitom pouze o to, abyste ten předmět udělali a je vám srdečně jedno jak, hlavně když ho dáte).

To, že se vaše setkání s kamarády už nebudou počítat na hodiny ale na minuty, abyste stihli věci, které máte mít udělané, tohle už nikdo nevidí.

To, že máte krásné učebnice je fajn! - ale - kdo vám ty obrázky, popisky, termíny, slovíčka, pojmy, definice, schémata a grafy nacpe do hlavy?

Ti, kteří si vaši učebnici prolistují, zastaví se na barevných obrázcích, zapamatují si z ní jednu věc, která je zaujme - ti vám budou pořád tvrdit, že to je zajímavé.

A kdo za vás pak z toho všeho udělá zkoušky, zápočty, vypracuje seminárky a získá kredity?

To, že byste mnohdy šli raději kopat tunely v podzemí jako trpaslíci, jen abyste nemuseli otevírat další ‚úžasný studijní materiál‘ (slova toho, kdo neví, o čem mluví), ‚tlustou bichli o tisíci stranách, kterou snad do hlavy nenarvu‘ (slova realisty), to vám nikdo, kdo si něco podobného neprožil, věřit nebude.

Opravdu doslova miluju lidi, kteří vám jako útěchu, když už všeho máte nad hlavu a chcete si aspoň postěžovat, řeknou, že ty předměty jsou přece zajímavé a vůbec nechápou, jak si můžete stěžovat, že oni by se učili hned.

Všechny takové ‚inteligenty‘ bych do jednoho posadil do lavic, zavolal na ně doktora Carlsla a nechal ho, ať jim zadá tolik úkolů a stran na naučení v tak krátkém čase, co zadává nám.

Myslím, že má představa, jak vyděšeně zdrhají, jako by jim hořelo něco u zadnice, by nebyla daleko od pravdy.

Ale co, dal jsem se na vojnu, tak musím bojovat. Lékařem být chci - i když mám občas pocit, že jako trpaslík kopající tunely bych měl víc klidu. Baví mě pomáhat lidem a vím, že tahle práce skutečně má smysl. Takže: dost stěžování.

Jak jsem byl v tom uvažování, myšlenky mě znovu zavedly k Jane.

Přemýšlel jsem, zda bych zvládl mít přítelkyni, jestli by se mi podařilo zvládat školu i dívku.

No, ze zkušenosti jsem věděl, že hodně záleží na motivaci a taková dívka - to je pořádná motivace si se vším víc pohnout.

Vzpomněl jsem si, jak jsem byl na střední zamilovaný, nebo jsem si to tehdy aspoň myslel, do Jenny. Dnes jsem nemohl pochopit, co jsem na ní viděl a že jsem si nevšiml, jak povrchní holka to byla.

Podle Markových slov, jsem byl tenkrát ‚mladý a blbý‘. No, snad jsem ještě mladý a doufám, že jsem taky trochu zmoudřel.

 

 

 

Konečně byl opět pátek. Aspoň trochu volna. V duchu jsem plánoval, že si tento víkend dám pár hodin pauzu od učení. Lepší abych byl medik s nějakým tím céčkem, než medik s áčky ale počátečním stavem pro blázinec.

Anatomie s doktorkou McFersonovou byla dnes výjimečně nechutná.

Měli jsme pitvat žlučník a samozřejmě, že si nevybrala jako svého asistenta nikoho jiného než mě. Takže jsem si oblékl plášť, nasadil rukavice a chopil se skalpelu.

Doktorka byla menší trochu zavalitější postavy, měla silné prsty, na kterých ráda nosila prsteny, případně nalepené dlouhé nehty. Měla malá očka, ze kterých jí někdy nebezpečně zasršely jiskry. Její žluto-oranžové vlasy vypadaly většinu času jako přilepené k její hlavě.

Pochválila mě, že jsem si vzal játra a ne ledvinu. To mě trochu zaskočilo. Jak by si někdo mohl vzít ledvinu, když má pitvat žlučník? No… raději jsem se rozhodl po tom nepátrat.

Otočil jsem játra na zadní stranu a chystal se provést řez. Měl jsem skalpel pár milimetrů od žlučníku a moji spolužáci byli rozestoupení kolem.

S krajní nechutí jsem zpozoroval, že Lusy stojí přímo naproti mně a se širokým úsměvem mě pozoruje.

Už jsem byl milimetr od žlučníku, když mi doktorka McFersonová řekla: „Vedete si dobře, Wade,“ a plácla mě tou svojí tučnou rukou do zad.

Já to samozřejmě nečekal, a proto mi skalpel zajel do žlučníku takovým stylem, že z něj tekutina - lépe řečeno žluč - vystříkla.

Schytal jsem to já a Lusy. Já to chytil do břicha, kdežto Lusy na krk, kam jí plášť už nedosahoval.

Doktorka propukla v hurónský smích a praštila mě do zad znovu. Lusy naproti tomu hystericky vykřikla a utíkala k umyvadlu. Do konce hodiny si umývala a dezinfikovala svůj zasažený krk.

Nepřál jsem jí to, zároveň mi však ani v nejmenším nevadilo, že na mě dál nezírá.

Už nevím, po kolikáté jsem začal přemýšlet o tom, jak se jí zbavit. Ovšem žádný skutečně realizovatelný plán mě bohužel ani tentokrát nenapadl.

 

 

 

Když jsem konečně mohl ze školy vypadnout, začínalo se už stmívat. Mark si potřeboval něco zařídit ve městě, a proto jsem jel domů sám.

Byl jsem unavený a tak jsem si hlavu opřel do sedadla a zavřel oči. Jízdou autobusu jsem se pomalu nechával ukolébat.

Myšlenky se mi toulaly kdoví kde a moc jsem nevnímal co se kolem mě děje. Bezděčně jsem poslouchal brebentící lidi - cestující spolu se mnou.

Chvíli jsem slyšel útržek jednoho rozhovoru, chvíli druhého. Jak lidi postupně vystupovali, řečí ubývalo.

Teď se ke mně dostal šokovaný hlas nějaké holky: „To si děláš srandu! Ten grázl se s tebou chtěl ještě vyspat?“

„Jo, chtěl,“ odpověděla jí druhá. „Nevím, kolikrát jsem mu řekla, že mezi námi nic nebude. Byli jsme spolu jen jednou v kině. Tam se začal chovat jako dobytek. Tak jsem si myslela, že když mu jasně a srozumitelně dám na vědomí, že nemám zájem ani o jeho přátelství natož o něco víc, tak že mu to prostě dojde. Jenže mu to nedošlo.“

„Ještěže jsi byla v té ulici, kde bylo dost lidí,“ dodala třetí holka s úlevou.

„To je fakt. Když mě chytil kolem pasu, dlouho jsem se nerozmýšlela a dala mu facku.“

„Dobře jsi udělala! Takoví parchanti by zasloužili víc než jednu facku,“ přidala se opět první holka.

„Já ho nechtěla praštit, ale v tu chvíli mě prostě nic lepšího nenapadlo,“ řekla a v jejím hlase byl slyšet omluvný podtón.

Já jsem s tím naprosto souhlasil. Sám bych takovému parchantovi dal co proto.

U jedné facky bych neskončil. Měla ho klidně zmlátit víc, aby se ten lump naučil slušnému chování.

Pak bylo ticho. Myslel jsem, že buď vystoupily anebo už domluvily. Byl jsem tak utahaný, že se mi nechtělo ani pohnout, natož zvednout ta kilová víčka.

„Hlavně se kvůli němu netrap. Dostal, co zasloužil… Navíc, mediků je všude dost,“ řekla ta první a zasmála se.

Při slově ‚mediků‘ jsem se trochu ošil.

Všechny se pak zasmály a ta druhá řekla: „Neboj, tak hloupá nejsem. Nestojí mi ani za jedinou vrásku.“

„Správný přístup,“ odsouhlasila jí to třetí. „A co bys tomu řekla, kdybychom se ti po nějakém princi na bílém koni, podívaly my?“

„Ne, díky, holky. Ale já nikoho nehledám. Až se ten princ bude mít objevit, tak se objeví, uvidíte,“ dodala s jistotou a zasmála se.

Zvláštní, jako bych ten smích odněkud znal.

„Nebo máš už někoho vyhlídnutého?“ zeptala se ta první.

„Hm… možná ano… možná ne,“ odpověděla dívka tajemně a znovu se zasmála.

Já si vzápětí připadal, jako kdybych dostal ránu elektrickým proudem.

Bleskově jsem otevřel oči - kilová víčka jako by nikdy nebyla - a dřív, než můj mozek odsouhlasil výkřik, vypadlo ze mě: „Jane!“

V autobuse byly kromě dívek jen dvě důchodkyně. Právě mě probodly pohledem, jako bych porušil nějaký zákon. Jenže důchodkyně byly opravdu to poslední, co mě zajímalo.

Asi tři metry ode mě skutečně stála Jane a vedle ní dvě další dívky.

Jedna z nich měla krátké černé nagelované vlasy. Po kolena jí dosahoval bílý kabát s velkými černými knoflíky.

Vlasy druhé dívky byly kudrnaté a rezavé se zelenou čelenkou. Byla oblečená do zeleného kabátu.

Jane na sobě měla, můj dobře známý, tmavě modrý kabát. Hnědé vlasy, dané na boku hlavy do culíku, jí splývaly podél paže.

Všechny tři se na mě poněkud zmateně dívaly.

Aby to nevypadalo ještě víc hloupě, zvedl jsem se a zamířil k nim.

Srdce mi začalo vesele skákat a já naprosto přesně věděl, že to nemá nic společného se změnou polohy.

„Ahoj, Jane,“ pozdravil jsem ji a s úsměvem se na ni díval.

Odpověděla po chvíli a trochu nejistě: „Ahoj.“

Druhé dvě holky jsem naprosto ignoroval, i když jsem si všiml, že si vyměnily pobavený pohled.

„Vzpomínáš si na mě?“ zeptal jsem se, protože ten pohled plný nejistoty jsem si nedovedl jinak zdůvodnit než tím, že si na mě už nepamatuje.

„No... ano, vzpomínám,“ přikývla i nadále však byla nejistá.

Její kamarádky se po sobě podívaly a koutky úst jim cukaly smíchem.

Nevěnoval jsem jim pozornost. Soustředil jsem se pohledem pouze na Jane.

Její tváře se asi díky tomu začaly červenat, a proto mi pohled oplácela jen chvíli. Pak se podívala na své kamarádky a usmála se na ně.

„Víš, chtěl jsem ti poděkovat, že jsi to na nás neřekla doktorovi,“ vypravil jsem ze sebe, abych upoutal zpátky její pozornost.

Podívala se na mě a zakroutila hlavou: „To přece nic nebylo.“

„Ale bylo,“ nedal jsem se. „Dokázala ses mu postavit a to už něco znamená. Navíc jen díky tobě z té písemky nikdo nedostal za D, Jane.“

Teď se ty řehotalky začaly otřásat smíchem a dívaly se střídavě na Jane a mě. Ta se tvářila taky trochu pobaveně.

Já absolutně nechápal, co ji k tomu vede.

„Jane, já jsem vážně…“ chystal jsem se říct, že jsem vážně rád, že jsem ji potkal, ovšem ty její kamarádky se začaly smát jako pominuté.

Myslím, že by nebyl špatný nápad seznámit je s Markem. Dokonale by si rozuměli. Jen by se spolu smáli a nemuseli by ani mluvit.

Jane se usmívala a po očku se na mě dívala.

Neměl jsem ani páru o tom, co se děje. Měl jsem snad u pusy kus salátu od svačiny? Nebo se mi rozjel zip u kalhot?

Už jsem toho měl vážně dost, a proto jsem ty dvě řehotalky probodl zuřivým pohledem a ledovým hlasem se jich zeptal: „Něco mi snad uniká?“

Koutkem oka jsem viděl, jak si Jane skousla rty, aby se nesmála taky.

Co se to děje?

„A víš, že ti fakt něco uniká?“ zeptala se mě místo odpovědi ta černovlasá, když se na chvíli přestala smát.

Byl jsem úplně mimo, absolutně nic mi přece neunikalo, nebo snad ano?

Asi jsem vypadal hodně nechápavě, jelikož se ty dvě daly zase do smíchu.

Otočil jsem hlavu k Jane a setkal se s jejím soucitným pohledem.

Spadly mi snad kalhoty? Nebo mám něco na hlavě?

Zrzavá dívka se dosmála a zeptala se mě: „Proč jí prosím tě, říkáš Jane?“

A já vypálil první rozumnou odpověď, která mě napadla: „Protože se tak jmenuje, proč asi?“

Na to se obě zase daly do smíchu a přesunuly se ke dveřím, protože autobus se blížil k zastávce. Jane se k nim přidala a lehce se zasmála.

Já byl zmatený jako kdyby mi někdo dal mozek do pračky a začal s ním točit.

U dveří se na mě Jane ještě otočila a s úsměvem řekla: „Nejmenuju se Jane. Jak si na to přišel?“

Pračka s mým mozkem právě přešla na program centrifugy. Cože?

„Ale vždyť… u té kopírky… nechala sis tam otevřený kopírovací účet. Bylo tam tvoje jméno.“

Dívala se na mě soucitně, ne posměšně. Bylo vidět, že je jí mě vážně líto. Byl jsem mimo.

„To ale nebyla moje karta,“ začala mi vysvětlovat. „Kamarádce se udělalo špatně a tak jsem jí řekla, že to za ni okopíruju já.“

Pračka můj mozek vyždímala a hodila mi ho zpátky.

Říct, že jsem si právě připadal jako ten největší idiot na světě, by bylo hodně slabé slovo.

„Aha,“ vylezlo ze mě.

Ona tam stála, dívala se na mě jako by čekala, že něco řeknu dál nebo tak… ale já toho prostě nebyl schopen.

Právě jsem ze sebe udělal totálního vola před dívkou, která se mi líbí!!!

Autobus zastavil a dveře se otevřely.

„Tak… se měj,“ řekla mi a vyšla ven.

Spolu se svými kamarádkami hned nastoupila do jiného autobusu, který tam už byl.

Stál jsem tam, díval se, jak odjíždí a začínal jsem se z toho pomalu dostávat. Posadil jsem se na sedadlo a snažil se nemyslet na nic. Jenže to prostě nešlo.

Takže toliko k tomu, že jsem si bláhově myslel, jak jsem za ty roky o něco zmoudřel. Omyl. Byl jsem snad ještě větší blb než před lety.

Když jsem se konečně dostal domů a padl do postele, chtěl jsem si pořádně nafackovat.

Shrnuto a podtrženo: vím o ní ještě míň, než jsem věděl, plus, trhnul jsem si takový trapas, že jsem si přál jediné - zahrabat se nejméně sto metrů pod zem.

 

 

 

 

 

Nedostižná - IV. kapitola - Jméno

Copyright © 2010 - 2011 Anne Leyyd

© 2011 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si web zdarma!Webnode