„Fantazie je důležitější než informace.“ A.E.

14. kapitola - Neočekávané 

Anotace: Když je zvědavost silnější...

 

 

 

 

 

Konečně pátek! - zajásal jsem v duchu. Ještě přežít poslední hodinu a bude víkend.

Šel jsem k automatu a dal si jedno silné kafe, aby mě etika s docentkou Binnsovou nepoložila.

Jen co jsem se pro kelímek sehnul a otočil se, málem jsem na sebe kafe vylil. Přede mnou se zničehonic objevila Lusy. Už jsem si tak zvykl na to, že si mě skoro nevšímá, takže jsem byl docela v šoku, když se tak najednou objevila.

„Ahoj, Dave,“ usmála se.

Už zase, zahučel jsem v duchu a měl co dělat, abych zlostně neprotočil oči.

Tentokrát Lusy zvolila růžovou minisukni a k tomu sako stejné barvy. Nepochopitelné. Ovšem zase na druhou stranu jsem obdivoval, co holky dokážou udělat pro parádu. Jít v takové zimě v minisukni… mě jen při tom pomyšlení málem běhal mráz po zádech. To by mě zajímalo, proč se takhle oblékla.

„Ahoj,“ odvětil jsem nakonec. „Potřebovala bys něco?“ zeptal jsem se vzápětí.

Pokud už jsem musel vést s Lusy rozhovor, chtěl jsem, aby byl co nejdřív za mnou.

„No, víš, napadlo mě… jestli bys se mnou nešel na ples?“

Já jsem vážně debil! Opravdu mi nebylo jasné, proč si tohle na sebe oblékla?

Nevěřícně jsem se na ni podíval.

„Lusy, chodím s Evey, jasné? Myslel jsem, že to víš.“

Úsměv jí pohasl.

„No, myslela jsem si, že jste se třeba… rozešli.“ Ani se nesnažila zakrýt v hlase nadšení. „Poslední dva dny jsi vypadal tak… smutně.“ 

„Ne, nerozešli jsme se a ani to nemáme v plánu,“ usadil jsem ji. „A promiň, už musím jít.“

S tím jsem se otočil a nechal ji vlastním myšlenkám. Ona je neuvěřitelná! To mě jako míní pronásledovat do konce života a při sebemenším náznaku smutku, pokud se asi přímo nebudu smíchy popadat za břicho, je odhodlaná se ke mně vrhnout a utěšovat mě svou společností? Brr.

Usrknul jsem kafe a vešel do učebny. K mému údivu byla prázdná. Rozhlédnul jsem se právě ve chvíli, kdy dovnitř vešel Mark. Popadl mě za tašku a táhnul ven.

„Co to děláš?“ vyjel jsem na něj a vytrhnul se mu.

„Hodina nám odpadla,“ informoval mě.

„No, to je super! Tak já letím domů,“ zaradoval jsem se.

„Ne, to tedy neletíš,“ zatrhnul mi to.

„Můžeš mi říct jediný rozumný důvod, proč?“ zeptal jsem se nakvašeně.

„Jo, to můžu. Musíš mi pomoct.“

„A s čím?“ zeptal jsem se obezřetně.

Začínal jsem tušit něco nekalého.

„Se sledováním Andy,“ vyslovil Mark svůj požadavek.

Nevěřícně jsem zvedl obočí: „Zbláznil ses, viď?“

„Ne, nezbláznil,“ ujistil mě Mark naprosto klidným hlasem. „Ptal jsem se jí, jestli dnes půjde ven a ona řekla, že nemůže, že už má něco domluveného. No, a když jsem se zeptal co, tak mi to odmítla říct.“

Pořád jsem se nezbavil pocitu, že mu přeskočilo: „Hele, Marku… na tomhle není zas nic tak divného. A kromě toho, na jejím místě bych takovému dotěrovi, jako jsi ty, taky nic neřekl, pokud by to byla moje soukromá věc.“

Mark protočil oči. „Jo, jasně. Jenže ona se u toho tvářila tak divně… zvláštně… no, prostě potřebuju, abys šel se mnou.“

„Dovol mi dotaz. Chodíte spolu? O tom kině jsi říkal, že to bylo super, ale nějak ses nezmínil, jak to s vámi teď je.“

Když Mark chtěl, dovedl být pěkný tajnůstkář. To bylo luxus, který si mohl dovolit on. Sám chtěl jinak vědět všechno o všem.

„Ne, ještě… nechodíme spolu, ale prosím tě, pojď se mnou. Andy za chvíli končí… No tak, to jsi kamarád?“ dodal, jakmile viděl můj neochotný výraz.

Pravdou je, že poslední věc, kterou jsem chtěl, bylo, aby se Evey dozvěděla, že sleduju její nejlepší kamarádku.

„Hele, teď jsem si koupil kafe a rád bych si ho v klidu…“

Impulzivnost Markovi v skutku nechyběla. Vzal mi kelímek z ruky a lahodnou horkou tekutinu vylil do nejbližšího květináče.

„Děkuju,“ ucedil jsem s vražedným úsměvem.

„Za málo. Tak jdeš?“

Jo, kdyby se o tom dozvěděla Evey, tak by to byl pěkný průšvih, jenže - Mark byl zase můj kamarád. A i když se často choval jako cvok, nebo jinak nepříčetně, a i přesto, že jsem měl mnohdy sto chutí ho pořádně nakopnout… pravdou skutečně bylo, že to byl můj nejlepší kamarád.

„Tak dobře,“ souhlasil jsem. „Ale jestli nás Andy uvidí, nebo se o tom dozví Evey, tak tě uškrtím,“ pohrozil jsem mu.

„Jasně,“ přikývl Mark rychle.

Takže místo cesty do klidu domova jsme se s Markem oblékli, čekali venku před školou a pozorně sledovali, kdy půjde Andy.

Pořádně jsem sice nechápal, proč to Marka tak zajímá, vědět, co má Andy v plánu, ale za ty roky, co jsem ho znal, jsem se naučil na některé věci pro větší klid a bezpečí neptat… no, aspoň u některých věcí.

„Támhle je!“ trknul do mě Mark a ukázal ke vchodu.

Měl pravdu. Ze školy právě vyšla Andy a vypadalo to, že má naspěch. Měla na sobě černé rifle a bílý kabát. Velice rychle a také obratně scházela po schodech, na nichž byla místy ledová námraza.

Ze školy naštěstí začali vycházet i další studenti, kteří dnes už skončili, a tak byla menší šance, že si nás Andy všimne.

Snažili jsme se držet co nejblíže u ní, zároveň však tak, aby nás nezpozorovala. Mark z ní prakticky ani na vteřinu nespustil oči a nebýt mě, skončil několikrát v zasněženém keři nebo s tyčkou oddělující chodník a cestu mezi nohama.

Andy se nezastavovala a šla pořád dál. Jakmile přišla k přechodu, zastavila se a my také. Potom vytáhla z tašky mobil. Zůstali jsme stát pár metrů od ní, takže zvonění jsme neslyšeli, ovšem Andyin hlas, zvýšený kvůli hluku aut, byl slyšet líp.

„Nazdar… Jo, neboj. Za chvíli tam budu,“ řekla do telefonu a několikrát při tom stiskla rukou tlačítko na semaforu.

„Tak jim vyřiď, že už se na ně taky těším,“ pokračovala dál a bylo vidět, že se usmívá.

To mi docela stačilo.

„Hele, Marku, já myslím, že bychom toho měli nechat,“ otočil jsem se k němu. „Slyšel jsi ji, ne? Říkala, že se těší ‚na ně‘, ne ‚na něj‘ - takže buď v klidu navíc…“

„Už jde na druhou stranu,“ vyhrknul Mark.

Vypadalo to, že mě vůbec neposlouchal.

„Pamatuj si, že jsem tě varoval,“ upozornil jsem ho.

Ani teď mě myslím neslyšel. Povzdechnul jsem si a vydal se za ním.

Andy mířila přes malý park do nějaké ulice. Pokud jsem věděl, tak to nebyla ulice něčím extra proslavená ani pošpiněná. Prostě normální ulice. Pár odchodů, domů a jedno starší kino. A zdálo se, že právě tam má Andy namířeno. To podnítilo dokonce i mou zvědavost. Kdyby šla Andy jenom do kina na film, tak proč by to Markovi neřekla?

„No?“ houknul na mě Mark se zdviženým obočím a kývnul hlavou směrem ke kinu, kam šla Andy.

Očividně mu neunikl můj překvapený výraz.

„No… uznávám, že kino mě zrovna nenapadlo, ale i tak tam může jít jen…“

„Jasně,“ zavrčel Mark. „Ty aby sis nestál na svém.“

Protočil jsem oči a oba jsme si pospíšili, protože Andy právě zmizela za dveřmi. Podle toho, jak rychle tam zašla, si klíčem neotevřela, což se nám hodilo.

Kino už na první pohled hodně zažilo, ale i tak na něm bylo cosi pěkného, starobylého. Mělo hnědé stěny, na oprýskané vývěsní desce však nebyly žádné plakáty, takže se ke svému původnímu účelu zřejmě nevyužívalo. Dveře byly ovšem novější. Možná se tedy někdo pokoušel kino uvést do lepšího stavu.

Když jsme s Markem, jak nejvíc potichu to šlo, otevřeli dveře, připadal jsem si jako na nějaké špionáži. No… až na to, že jsme nehonili lupiče ani gangstery ale Markovu ‚vyvolenou‘, a taky jsme nebyli žádní agenti, jen dva praštění medici.

Za dveřmi po pravé straně byla šatna, nalevo zrcadla - všechno vypadalo čistě, nikde pavučiny ani prach.

Podívali jsme se na sebe se zdviženým obočím a nejistým výrazem.

„Tak se připravte,“ ozvalo se odněkud zepředu.

Oba dva jsme sebou trhli, až se nám podařilo málem vrazit do dveří za sebou.

Mark se vzpamatoval a kývnul hlavou dopředu, odkud se ten hlas ozval.

Přikývnul jsem a vyšli jsme dál. Za rohem byly čtyři schody a za nimi už sál, ze kterého se linulo světlo a slabý šum hlasů a tlumených kroků. Jen co jsme stoupli na poslední schod, světlo postupně zhasínalo a šum i kroky utichly. Vykoukli jsme do sálu a nejprve nic neviděli, jak se ale začínalo osvětlovat jeviště, všiml jsem si, že v hledišti v první řadě sedí asi čtyři lidé.

Kino bylo docela malé, mohlo mít tak padesát míst. Současně se světlem začala hrát i hudba. Tu píseň jsem nepoznal, nicméně mi bylo jasné, že můj styl to není ani omylem.

Na jevišti stály zády k hledišti dvě vysoké holky a kolem nich bylo rozestoupených asi deset o dost menších. Všechny na sobě měly černé kalhoty a černá trička, ve vlasech bílou stuhu a kolem pasu bílý pásek.

Na melodii z hudby se otočily čelem dopředu, chvilku tak zůstaly a pak se začaly pohybovat do rytmu a ta, která stála uprostřed, začala zpívat.

Během dvou sekund mi poklesla brada. Ta vysoká holka uprostřed totiž byla… Evey! Byl jsem v šoku, takže jsem tam zatvrdnul a s pootevřenou pusou na ni zíral.

Vzápětí mi pohled padl na druhou dívku a šok pro změnu vystřídal šok. Vedle Evey totiž byla Andy!

Marka vedle sebe jsem pouze tušil, protože žádný jiný smysl ho nebyl schopen vnímat. Všiml jsem si, že společně s Evey zpívá ještě jedna malá holka. Obě se pohybovaly zároveň, byly perfektně secvičené. Po chvilce se k Eveyeinu zpěvu přidala Andy a s ní druhá holka. Oči mi na okamžik zalétly i k ostatním. Všechny tančily opravdu stejně, a musel jsem uznat, že vážně dobře. Bylo to svižné, sedělo to s hudbou a všechny byly ohebné jako proutek.

Vzápětí jsem měl oči zase jen pro Evey. Měla ve tváři veselý, radostný výraz, a jakmile jsem dokázal zapojit i sluch, došlo mi, že má taky hrozně hezký hlas.

Šok začínal střídat obdiv. Vůbec jsem nevěděl, že umí zpívat i takhle tancovat. A opět mi došlo, jak jí to sluší, vypadala sice jinak, než jak jsem ji dosud znal, ale vypadala báječně.

Možná že jsem ji docela podcenil. Myslel jsem si, že je příliš plachá a nesmělá, jenže teď? Byla tak jiná, živá, veselá, uvolněná, svá… Přišlo mi, že tady vidím zase jinou Evey. Jako by byly dvě a přesto jedna…

 

 

Když se píseň přehoupla asi do druhé sloky (nevěděl jsem to jistě, byl jsem pořád trochu mimo), z ničeho nic se na jevišti objevili dva vysocí kluci oblečení do bílých košil a černých kalhot - do páru k Evey a Andy a pak taky skupina menších kluků ke každé holce, které už tančily.

Začal jsem skřípat zubama ve chvíli, kdy se ten kluk, mimochodem mi neušlo, že je asi stejně starý jako já, s Evey vzal za ruce a začali tančit spolu. Byl stejně vysoký, měl tmavší blonďaté, skoro hnědé vlasy a... uměl tancovat a to dost dobře.

Vší silou vůle jsem se snažil přesvědčit se, že to je pouze její taneční partner.

V tanci jsem se nikdy moc nevyznal, připadalo mi však, jako by se tam mísily kroky stepu, aerobicu i hip-hopu, kterými tančili po celém jevišti.

Jsou bezvadně sehraní, říkal jsem si v duchu. No, to je… super. Co Evey pak může říct na můj ubohý styl klasického tance?

Ani jsem se nenadál a už se ukláněli. Sklidili potlesk jediných čtyř lidí v hledišti. Byl bych se k nim bezpochyby přidal, kdybych dokázal rozmrznout z toho šoku.

„Báječné! Byli jste skvělí!“ zavolal nějaký ženský hlas a já se marně snažil rozpoznat odkud ho jen znám.

Evey se začala objímat s malými holkami a něco jim přitom říkala. Nakonec se objala i s klukem, s nímž tančila, načež jsem stisknul čelist až mi v ní bolestivě zapulzovalo. Evey se usmívala, pořád vypadala vesele a šťastně. Všichni mi připadali jako velká rodina. Díval bych se na ně dál jenže někdo - Mark - mě táhnul za rukáv ke schodům a pak do vstupní haly.

Podíval jsem se na něj: ve tváři měl vítězoslavný výraz. Pár sekund nic neříkal a potom ze sebe vypravil: „Vidíš? Já jsem tušil, že to nebude…“

Nedořekl, protože se za námi ozvalo: „Co tady děláte?“

Otočil jsem se a stál tváří v tvář klukovi, se kterým Evey před chvíli tančila.

Může to být ještě horší? Ne.

Ač nerad, musel jsem uznat, že to vůbec není žádný nesympatický ošklivec, jak si to asi přejí kluci o všech členech mužského pohlaví, se kterými se zná jejích přítelkyně.

„No, my… tady… totiž…“ koktal jsem.

„Vy… co?“ zeptal se ten kluk.

Zatvářil se podezíravě a přivřel oči.

„Jasone! Kde jsi?“ ozval se další hlas.

Může to snad být ještě víc horší? Pochybuju. Nikdy jsem netoužil víc, abych si Eveyin hlas spletl.

„Tady v hale!“ odpověděl Jason a propaloval nás dva s Markem pohledem.

„Máma se s tebou chce domluvit na...“ Eveyin hlas najednou utichl - to jak přišla do haly.

Zavřel jsem oči, jako kdyby mi to snad mohlo pomoct zmizet, a když jsem je otevřel, uviděl jsem Evey a její šokovaný výraz, jímž se upírala do mých očí.

Roztřeseně jsem se na ni pokusil usmát, ovšem mám dojem, že to spíš vypadalo, jako by mě právě postihl tetanus.

„Nazdar, Evey!“ zahlaholil Mark.

Jeho pokus zachránit situaci jsem upřímně obdivoval.

Evey se ani nepohnula a dál se na mě dívala. Její tvář byla trochu červená od pohybu a u úst měla malý mikrofon. Po dalších několika sekundách už jsem nedokázal jejímu pohledu čelit, a proto jsem se zadíval někam do výše jejích kolen.

„Evey, tak já letím. Ještě se musím učit do…“ ozval se další hlas.

Zdvihl jsem oči vzhůru a teď jsem se pro změnu díval do šokované tváře Andy. Byla už oblečená do kabátu a v ruce držela rukavice.

To, že Mark ztuhl, jsem opět spíš vytušil.

Může to snad být JEŠTĚ horší? TEĎ už ne.

Andy stála se zdviženým obočím a vytřeštěnýma očima. Mě asi vůbec nevnímala. Ovšem… její reakce mě opět naprosto překvapila. Zničehonic se usmála a přistoupila k Markovi. Podíval jsem se na něj a jeho v jeho vyděšeném výrazu se promítla nechápavost.

Andy šla až těsně k němu a zůstala před ním stát, stále se zeširoka usmívala a nic neříkala.

Na Markovi bylo vidět, že se mu trochu ulevilo a dovolil si na Andy pousmát.

„Ahoj,“ řekl opatrně.

Andyin úsměv se ještě zvětšil, jakmile mu odpověděla: „Nazdar,“ naprosto neutrálním hlasem.

Jenže vzápětí Andy zapažila a ozvalo se ‚plesk‘ až Markovi poskočila hlava.

„Čemu na větě ‚dneska mám jiný program‘, jsi nerozuměl, Marku Thomasi?!“ zakřičela Andy. 

S vytřeštěnýma očima jsem sledoval, jak šokem zkamenělého Marka obešla a zamířila k východu.

„Mějte se, Jasone, Evey,“ rozloučila se Andy, vyšla ven a práskla za sebou dveřmi.

„Ta sedla,“ kývnul hlavou Jason a zdálo se, že potlačuje smích.

„Andy!“ vykřikl najednou Mark.

Z šoku se vzpamatoval podle všeho až teď. Po té se bleskově otočil a vyrazil ze dveří.

Podíval jsem se zpátky na Evey a všiml si, že jí ve tváři hraje pobavený úsměv. Jakmile zahlédla můj pohled, úsměv zmizel. Založila si ruce na prsou a s neproniknutelným výrazem mě sledovala.

„No, počkám na tebe v sále, Ev,“ řekl Jason a měl se k odchodu.

„Dobře,“ přikývla Evey aniž ze mě spustila oči.

A jé, povzdechl jsem si. Teď mi vrazí z každé strany jednu. No… asi jsem si to zasloužil. Neměl jsem být takový vůl a souhlasit s Markovým stupidním nápadem. Jestli teď kvůli tomu na mě bude Evey dlouho naštvaná… nebo i hůř… tak ho asi vážně přerazím vejpůl.

Mohl bych to svést jen na něj, třeba by pak Evey vrazila místo mě Markovi.

No, jo, jenže, vzpomněl jsem si, já byl nakonec taky zvědavý, proč sem Andy šla.

Mezitím co jsem v hlavě takhle přemýšlel, se Jason vytratil a v hale jsem zbyl jen já a Evey. Pomalu teď ke mně přistoupila.

Už je to tady. To bude bolet. Ovšem jen proto, že to bude od ní. Auu.

Pořád jsem se díval někam k jejím kolenům, teď jsem však sebral odvahu a opatrně se jí podíval do očí.

Dívala se na mě a připadalo mi, jako by na něco čekala.

„Chceš… chceš mi taky vrazit?“ zeptal jsem se.

Možná bude lepší mít to za sebou co nejdřív.

Evey přivřela oči: „A víš, že jo?“

Super.

Evey ke mně natáhla ruku a já už se pomalu připravoval na ránu. Jenže žádná nepřišla. Ucítil jsem jen cvrnknutí do pravé paže.

„To… to je všechno?“ zeptal jsem se překvapeně.

„Asi ano,“ zasmála se Evey.

Oddechl jsem si a trochu se pousmál.

Evey na mě vykulila oči: „Vážně sis myslel, že ti dám facku?“

„Upřímně… ano,“ přiznal jsem.

Evey zavrtěla hlavou.

„No, facku ti nedám, ale v pondělí mi prosím tě vysvětlíš, co jste tady vlastně dělali. Musím jít zpátky.“

„Jasně,“ přikývl jsem okamžitě.

„Dobře, takže v pondělí. Ahoj,“ usmála se Evey.

Natáhla se ke mně, políbila mě na tvář, otočila se a odešla.

„Ahoj,“ zavolal jsem, než zmizela.

No, páni! Myslím, že jsem se dalších pár sekund nedokázal pohnout, jak jsem se pomalu vzpamatovával.

Když nadobro opadly všechny šoky a došlo mi, jak nesrovnatelně lépe než Mark jsem dopadl, vyšel jsem zpátky na ulici.

Evey byla vážně skvělá. Opět mě totálně překvapila. Už jsem čekal zase to nejhorší a zatím… uff.

Kdo ví, kde právě teď Mark je, napadlo mě. Najednou jsem se musel smát. Co jsem věděl, tak mu facku nedal nikdo už několik let. Snad bude v pořádku. Byla by docela sranda, kdyby přišel s monoklem. 

 

 

 

 

 

 

Nedostižná - XIV. kapitola - Neočekávané

Copyright © 2010 - 2011 Anne Leyyd

Pozn.: Hudba, na kterou Andy, Evey a děti tančily - Selena Gomez: Bang and Drum

© 2011 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si web zdarma!Webnode