„Fantazie je důležitější než informace.“ A.E.

18. kapitola - Příběhy

 

Anotace: Není nebe bez mráčku...

 

 

 

 

 

Rychle jsem scházel po schodech. Moje nálada byla taková, že pokud by byla jen o něco lepší, tak by mi asi přeskočilo. V noci jsem spal naprosto úžasným spánkem jako už dlouho ne. Usmíval jsem se a nemohl se dočkat, až zase uvidím tu, které za to vše vděčím.

V kuchyni hrálo rádio s nějakou svižnou písní. Okamžitě se mi zalíbila. Poslední schod jsem seskočil a začal nohama pohybovat do rytmu. Jak jsem vcházel do dveří, udělal jsem otočku a naprosto spontánně vymyšlenými kroky tancoval k ledničce. Chvíli mi trvalo, než jsem před ní přestal stepovat, nebo co jsem to vlastně dělal, a otevřel ji. Sáček se sýrem jsem vyhodil do vzduchu a obratně ho chytil. Dal jsem si ho do pusy, abych měl volné ruce a přetančil ke konci linky, na níž byly toasty. Tam už jsem byl v pohybu celý - včetně hlavy a boků. Položil jsem toasty na desku, pustil sáček se sýrem z pusy do ruky a vyhodil ho do vzduchu. Stihnul jsem tlesknout rukama, než jsem ho chytil a pak plynulým škubnutím otevřel. Rychle jsem si dal sýr na toasty a s prázdným sáčkem přetančil ke dveřím a odtud zaměřil koš. Přesná rána a... sáček skončil v koši.

Sednout ke stolu jsem si nechtěl, a proto jsem v rytmu hudby došel k lince, kde ležely toasty. Opřel jsem se o linku a vzal si první.

Zvedl jsem oči a chtěl si ukousnout, jenže jsem zamrznul někde uprostřed pohybu. U okna na protější straně kuchyně stála máma, v ruce držela sklenici na půl cesty k ústům a se zdviženým obočím a pobaveným výrazem se na mě dívala.

A do prčic!

„Jen pokračuj!“ vyhrkla máma, jakmile byla schopná mluvit.

Otevřel jsem pusu… a zase ji zavřel. V porovnání se mnou by teď i to nejpřezrálejší rajče vypadalo, že trpí albinismem.

„Kde ses naučil tak tancovat?“ zeptala se máma, když jsem mlčel jako němý a přál si propadnout do země.

„Ahhh,“ zasténal jsem a vypadl z kuchyně.

Já jsem debil!

Letěl jsem po schodech zpátky do pokoje, zavřel za sebou dveře a praštil sebou na postel. Minutu jsem ležel jako opařený a pak se začal smát. Tohle byl trapas jako hora a mě to nakonec přišlo k smíchu.

Po chvíli jsem se posadil a snědl toast, který jsem cestou nepustil.

V koupelně jsem si poté vyčistil zuby, a jakmile mi pohled padl do zrcadla, nemohl jsem uvěřit, že ten usměvavý člověk s veselýma očima, který se na mě dívá, jsem skutečně já.

Rychle jsem si skočil do pokoje pro tašku a oblečení. Dole na mě čekaly boty. „Doufám, že tě ještě někdy tancovat uvidím,“ vykoukla máma z kuchyně.

Usmívala se na mě a já znovu zasténal.

„Mami… to bylo… chvilkové pomatení smyslů,“ vymlouval jsem se.

„Jistě,“ přikývla nepřesvědčivě máma. „Ale když o tom přemýšlím, tak tě vlastně uvidím tančit na tom plese,“ usmála se na mě.

„Cože?“ vyjekl jsem.

„No, táta by se měl za pár dní vrátit a před týdnem dostal pozvání od jednoho starého přítele, který je nyní primářem ortopedie, aby přišel. Už se těším, až vás s Evey uvidím a táta ji také rád pozná,“ rozplývala se máma.

„No, tak to je… super,“ vypravil jsem ze sebe namáhavě.

„Taky si myslím,“ kývla máma zcela vážně.

Můj ‚nadšený‘ tón ji vůbec nezajímal a nic si z něj nedělala.

„Tak už běž, ať nepřijdeš pozdě,“ strkala mě najednou ze dveří.

Vyšel jsem ven a přemýšlel o tom, jak ten ples asi dopadne. Eveyini rodiče, moji rodiče, Mark a jeho foťák… no, to bude kombinace.

No, jo vlastně! Mark! To by mě zajímalo, co s ním je. Už se přece od pátku neozval a dneska je středa. Doufal jsem, že je v pořádku. Pokud by se neukázal ani dnes, rozhodl jsem se, že za ním zajdu domů. Volat jsem mu nechtěl, nevím proč ale nechtěl.

Vešel jsem do školy a kabát nechal v šatně. Bylo něco málo před osmou ráno a chodby byly zaplněné jen z poloviny.

V hlavě se mi myšlenky točily zase jen u Evey a můj výraz podle toho i vypadal. Věděl jsem, že za ten čas, kdy jsem se neučil, budu muset zaplatit, jenže jsem si nemohl pomoct. Zkoušky mi naštěstí začínaly až po Vánocích a do té doby to budu muset dohnat.

Vyšel jsem do druhého patra, a uvědomil si, že mým cílem byla knihovna v přízemí, kde jsem si chtěl vyzvednout jednu encyklopedii. Protočil jsem tedy nad sebou oči a vydal se zpátky.

Když jsem byl v prvním patře a podíval se do boční chodby, chvíli jsem si nebyl jistý jestli ta dívka, kterou vidím, je Andy nebo ne. Vzápětí si mě taky všimla a kývla hlavou na pozdrav.

Bezva. Třeba mi řekne, co se stalo s Markem.

Zamířil jsem k ní. Seděla na lavičce před jednou z pracoven a vypadala nezvykle vážně.

„Ahoj,“ pozdravil jsem ji.

„Čau,“ odvětila.

„Prosím tě, nevíš co je s Markem? Od toho pátku, jak jsi mu dala facku, jsem ho neviděl a ani se neozval,“ začal jsem.

Andy škubl na tváři úsměv: „No, myslím, že dneska by už ve škole být měl.“

Tázavě jsem na ni pohlédl, ona však pouze zavrtěla hlavou a zase se tvářila smrtelně vážně. Prsty jedné ruky si mnula druhé a úkosem sledovala dveře vedle sebe.

„Děje se něco?“ zeptal jsem se.

Andy mi připadala spíš jako živel a srandistka, takže mě tohle její chování docela překvapilo.

Podívala se na mě jako na cvoka.

„Jak to myslíš, jestli se něco děje?“

„No, že se tváříš tak vážně,“ pokrčil jsem rameny.

„Jistě, že děje! Zato mě překvapuje, že ty se tváříš tak pohodově,“ odsekla.

Vykulil jsem na ni oči.

„A proč bych se netvářil pohodově, když se tak cítím?“

Andy protočila oči.

„To si dělá srandu,“ zamumlala si.

„Víš, myslela jsem, že ti na Evey záleží nebo že ji máš třeba i rád, takže nechápu, jak se můžeš tvářit jako šťastlivec, když ona teď dělá jednu z těch nejhorších zkoušek!“

„Cože?“ vytřeštil jsem na ni oči. „Jak to myslíš, že ‚teď dělá‘?“

„A proč si myslíš, že tady u těch dveří sedím? Pro svoje potěšení?“ houkla na mě.

Nebyl jsem schopný slova a v šoku přeskočil pohledem na dveře.

Jak to, že mi to neřekla? Vždyť o tom musela vědět už dávno!

„Hele, tys o tom… nevěděl?“ zeptala se mně Andy mírnějším hlasem.

Asi ji můj šokovaný výraz přesvědčil.

„Ne, nevěděl. Evey mi o tom nic neřekla,“ odvětil jsem a posadil se vedle ní.

Oba jsme tam teď seděli naprosto potichu. Já nemohl uvěřit tomu, že mi Evey nic neřekla a že jsem na ní nic nepoznal. Jasně, včera jsem viděl, jak se učí, ale jinak vypadala v pohodě. Potom jsem si vzpomněl, že skoro celé pondělí strávila ve škole a se mnou a navíc - ještě jsem ji rozhodil svých chováním já, a pokud se pak měla učit…

Sledoval jsem dveře a představoval si, jak tam právě Evey bojuje s nějakou otázkou a zkoušejícím. Nyní se můj pohodový výraz, jak řekla Andy, rozplynul do neznáma. Čelisti jsem měl křečovitě sevřené a nehty jsem si zarýval v pravidelných intervalech do dlaní.

Asi po patnácti nekonečně dlouhých minutách se dveře otevřely. Andy se postavila a já také. Evey vycházela po zadu, takže mě neviděla.

Když se otočila, měla zavřené oči a zhluboka vydechla. Sotvaže je otevřela, pohled jí okamžitě padl na mě a vydechla: „Davide?“

„Ahoj,“ řekl jsem opatrně a pousmál se.

Evey byla bílá jako stěna, i tak jí to ale moc slušelo. Byla oblečená v černém kostýmku s bílou košilí, vlasy měla vyčesané v týlu do ohonu a v uších měla malé černé náušnice.

„Tak co?“ zeptala se Andy nedočkavě.

Evey ode mě odtrhla pohled a podívala se na ni: „No, dal mi za B, ale bylo to těsné.“

„Ah!“ vydechla Andy a objala ji. „To je super! Gratuluju!“

„Díky,“ pousmála se Evey.

„Musím letět na ten zápočet,“ řekla Andy vzápětí, „zvládneš to? Vypadáš hrozně.“

Evey okamžitě přikývla: „Jasně, zvládnu a díky.“

„Nemáš zač,“ mávla rukou Andy.

„Měj se,“ kývla na mě.

„Ty taky,“ pousmál jsem se.

Andy pak rychle zamířila pryč.

„Taky moc gratuluju,“ usmál jsem se a objal ji.

„Děkuju,“ řekla Evey potichu a přitiskla se ke mně.  

Po chvíli jsme se pustili a rozešli se pryč. Něco mě přinutilo se otočit a všiml jsem si, že Evey zřejmě zapomněla tašku na lavici.

„Skočím ti pro tašku,“ řekl jsem a rozešel se zpátky.

Vzal jsem tašku z lavice a vydal se za Evey, která ke mně stála zády a ani se nepohnula. Byl jsem od ní něco přes dva metry, když se najednou zakymácela a padala k zemi.

„Evey!“ vykřiknul jsem a na poslední chvíli ji zachytil.

Vzal jsem ji do náruče a podíval se na ni. Byla úplně bledá a rozostřeně se na mě dívala.

„Jsi v pořádku, Evey?“ zeptal jsem se horečně.

„Jo… jen se mi… zatočila… hlava. Moc jsem toho… dneska nesnědla, neměla… jsem hlad,“ odvětila slabým hlasem.

„Musíš si lehnout,“ rozhodl jsem.

Rozhlédl jsem se po chodbě a do očí mě ihned uhodil studentský koberec v rohu jedné z chodeb. Kolem dokola byly stěny pomalované exotickými květinami s širokými listy a navíc tam byly velké květináče s podobnými rostlinami.

S Evey v náručí jsem se rozešel ke koberci.

„Pusť mě… na zem, Davide. Už je mi… dobře,“ zaprotestovala Evey slabě.

„Kdepak,“ zavrtěl jsem hlavou.

„Jsem moc těžká… pusť mě,“ zkusila to znovu.

Zasmál jsem se.

Jistěže nebyla jako pírko, jenže abych ji neunesl, to by musela mít možná o šedesát kilo navíc. V podstatě mi to víc než jen vyhovovalo. Byl to hezký pocit, držet ji v náručí jako malé dítě. Hezký ne - příjemný, uklidňující i vzrušující zároveň.

Došel jsem ke koberci, až k zadní stěně, tak aby na nás nebylo hned vidět a opatrně ji položil na zem.

Sedl jsem si, opřel o stěnu a dal si její hlavu opatrně na klín, pak jsem jí nohy opřel o protější zeď, aby byly výš než hlava. Evey se na mě dívala a viděl jsem, jak je unavená.

„Jak ti je?“ zeptal jsem se a lehce jí rukou setřel studený pot z čela.

„Už líp, díky,“ odpověděla a slabě se pousmála. „Co tvoje záda?“ zeptala se s obavou v hlase.

„V pohodě,“ protočil jsem oči. „Neříkala jsi jednou náhodou, že si nemyslíš, že jsem třasořitka?“ připomněl jsem jí s úsměvem.

Evey si povzdechla a pousmála se.

Její tašku jsem si stáhl z ruky a položil ji vedle ní. Evey ji nahmatala a vytáhla z ní láhev vody, zvedla se a napila. Po té opatrně položila hlavu zpátky na můj klín.

„Nemáš hodinu?“ zeptala se.

„No, mám, ale jednou ze z psycholy ulít můžu,“ usmál jsem se.

Byla to pravda. Doktor Jefferson byl bezvadný a navíc nepsal prezenční listinu. Nikdy jsem si jeho přednášku ujít nenechal, Evey pro mě ovšem byla jednoznačně na prvním místě.

„Nebudeš mít průšvih? Nechtěla bych tě tady držet, kdybys z toho měl mít problémy,“ podívala se na mě ustaraně.

„Ne, nebudu. Neboj… Když už jsme u toho, tak abys mě tady udržela, na to stačí jediný tvůj pohled,“ usmál jsem se znovu.

Byla to pouze čistá upřímnost.

Vzápětí jsem si všiml, že má Evey trochu růžovější barvu.

Usmála se: „Vážně?“

„Jistě,“ přikývnul jsem okamžitě.

Začal jsem ji lehce hladit po hlavě a druhou rukou našel její a vzal ji za ni.

Sledoval jsem Eveyinu tvář a viděl, jak zavřela oči.

Byl jsem šťastný tak, jako vždycky kdykoli jsme byli spolu, jenže stín se musel objevit rovněž.

„Proč jsi mi neřekla, že děláš dnes zkoušku, Evey? A ještě jsi k nám v pondělí šla… měla jsi říct, že se musíš učit,“ promluvil jsem po pár minutách ticha.

Evey otevřela oči: „Nechtěla jsem ti přidělávat další starosti… V to pondělí jsem chtěla být s tebou a navíc to nebylo tak dlouho. Jedno odpoledne jsem si mohla udělat trochu volna.“

Nesouhlasně jsem se zamračil: „To je přece normální, že jeden má starost o druhého. Chtěl bych to vědět. Nechci, abys na starosti byla sama.“

Evey se pousmála a stiskla mi ruku: „Tak dobře, už ti to budu říkat.“

Usmál jsem se a pomalu proplétal její prsty se svými, neušlo mi však, že se po chvilce tvářila smutně a vážně.

„Děje se něco?“ zeptal jsem se.

Povzdechla si: „Ne, všechno je v pořádku. Jen…“

„Jen co?“ jemně jsem ji pobídl a dál ji hladil po vlasech.

„Jen… mě mrzí… že…,“ začala pomalu, „mě táta včera nenechal učit. Ta zkouška mohla dopadnout líp.“

„Jak to myslíš, že tě táta nenechal učit?“ zeptal jsem se šokovaně.

„No… prosila jsem ho, aby mi včerejšek nechal na učení, ale… on řekl, že musíme jet vyzvednout ty šaty. Už jsem je měla vybrané, tak jsem doufala, že je pouze zaplatí a pojedeme zpátky. Jenže… jemu se nelíbily a tak jsme prošli asi pět obchodů, než nakonec uznal, že ty, co jsem si vybrala já, jsou dobré. A když jsme se vrátili, bylo šest večer.“

 „A pak jsem tě ještě zdržel já,“ doplnil jsem sklesle.

Evey se zatvářila přísně: „No, jistě,“ přikývla sarkasticky hlavou, „hrozně mi vadilo, že jsi včera přišel. Vůbec mě nezajímalo a nechtěla jsem poslouchat to, co jsi mi řekl. A že ses na mě ještě ke všemu pak tak vrhnul! - málem jsem z toho měla újmu!“

Otřeseně jsem na ni vykulil oči: „Vážně?“

„No, jistě,“ přikývla Evey hlavou.

Dlouho to však nevydržela a zasmála se.

„A co bys řekla… další újmě?“ zeptal jsem se s úsměvem a sklonil se k ní blíž.

„No… řekla bych… že…“ Evey zvedla ruku a obtočila mi ji kolem krku, „… že bych ji uvítala s otevřenou náručí.“

Usmívala se a lehce mě rukou přitahovala k sobě, což ani nemusela dělat. Také jsem se usmíval a po chvíli jsme oba zavřeli oči. Malý okamžik jsem nechával hlavu u její a jen hranou svých rtů objel její. Ruku jsem přiblížil k Eveyiné tváři a lehce se jí dotýkal. Cítil jsem, jak moje srdce radostně tluče a jakmile jsem ji políbil a naše rty se prolnuly, naplnilo mě tiché blaho.

Chvíle uběhla a my se podívali zase na sebe. Evey mě rukou hladila po vlasech a jí ji po tváři.

Teď jsem si vzpomněl, jak včera říkala, že za její červené oči od pláče nemůžu já, ale mohl za ně… Nechápal jsem, jak se k ní tak může chovat! Bylo to hnusné!

„Mrzí mě, že se tvůj táta tak chová,“ řekl jsem šeptem, když jsem si byl jistý, že se mi podařilo zlost ovládnout natolik, aby mi nečišela v hlase.

„Mě taky,“ přikývla, „asi… už se nezmění,“ smutně se pousmála.

„Třeba jo,“ pokrčil jsem rameny.

„No… nechci si raději ani představovat, co by se muselo stát, aby se změnil,“ odvětila Evey.

Také jsem se smutně pousmál a dál ji hladil po tváři.

Chtěl jsem ji nějak rozptýlit, aby nemyslela na nepříjemné věci a proto mě napadlo něco, co by ji na jiné myšlenky přivést mohlo.

„A... jaké budeš mít šaty?“

„Docela obyčejné,“ zavrtěla Evey hlavou.

„A jak vypadají?“ ptal jsem se dál.

Vím, jak reagovala Lusy, když se jednalo o šaty. Bylo mi jasné, že Evey by se takhle nechovala, nechtěl jsem však, aby si myslela, že je mi to jedno. Což nebylo. Uvědomil jsem si, že začínám být zvědavý a už se nemůžu dočkat, až ji uvidím.

Evey přivřela oči a podezíravě se na mě podívala: „Snažíš se mě přesvědčit, že kluky zajímají šaty?“

„No… zajímá mě to,“ usmál jsem se. „Jakou mají barvu, střih a tak.“

Evey se zeširoka usmála: „Dobře… no… víš co? Budeš muset počkat do toho plesu.“

„To nepřežiju,“ zaúpěl jsem.

„Ale přežiješ,“ zasmála se.

Povzdechl jsem si a na několik minut jsme opět utichli.

Začal jsem o plese znovu přemýšlet, tentokrát z praktického hlediska.

„Myslím, že na ten ples bych tě mohl vyzvednout,“ řekl jsem. „Táta by mi myslím pro tentokrát mohl půjčit auto,“ dodal jsem zamyšleně spíš pro sebe.

„Jasně,“ přikývla Evey, „budu ráda, když mě vyzvedneš.“

Pak vzhlédla a zamyšleně se na mě podívala.

„Můžu se… na něco zeptat?“

„Samozřejmě,“ zasmál jsem se.

„No, víš, jen mě tak napadlo, že… tedy, ne že by mi to vadilo ale… většina studentů jezdí vlastním autem do školy a všude... a... ty ne.“

Uhuh. Tak o tomhle se mi právě dvakrát mluvit nechtělo. Uhnul jsem pohledem a pohlédl na stěnu na protější straně.

„Nemusíš mi odpovídat. To je jedno,“ řekla Evey a stiskla mi ruku.

Chvilku jsem o tom přemýšlel. A vlastně - proč ne. Proč bych jí to neřekl? Aspoň si udělá jasnou představu o tom, jaký vlastně jsem - nebo jsem byl.

„Ne, to je v pohodě. Jen že… na to nejsem hrdý,“ odvětil jsem.

„Nemusíš mi nic říkat.“

„Ale možná… ti to chci říct. Jen mi pak upřímně řekneš, co si o tom myslíš, ano?“

Na tváři se mi mihnul smutný úsměv.

„Dobře,“ souhlasila Evey.

Posadila se a opřela o stěnu naproti mě.

Uff. Kde začít? No… asi jak je to nejlepší, čili od začátku.

Zhluboka jsem se nadechl a pustil se do vyprávění: „Když mi bylo osmnáct let, tak jsem nebyl takový jako dneska. Tedy… trochu ano, spíš jsem ale byl… no… praštěný? Nebo bezohledný? Nevím, jak by se ten pubertální stav dal adekvátně definovat. Prostě jsem byl magor.“

Všiml jsem si, jak si Evey skousla rty, aby se nesmála. No, to byla jediná vtipná část.

„Jednou měl jeden spolužák doma akci a tak jsme si s Markem řekli, že tam zajdeme. Měl jsem měsíc nové auto, a už dlouho jsem nikde nebyl, takže jsem se na tu akci docela těšil. No, když si na to vzpomenu dneska… tak bych si naliskal.

Byla to typická akce dnešní mládeže. Hudba až praskaly bubínky, jídlo, pití. Hodně pití. A… já byl tehdy… řekněme… dost trhlý. Vypil jsem toho za ten jeden večer tolik, jako jsem nevypil ani za posledních sedm let. A... myslím, že jsem tam i na pár hodin usnul…“ na okamžik jsem se zarazil.

Tohle ne. Jednu událost jsem přeskočil a pokračoval dál.

„A když jsem se potom probral, byl jsem pěkně na mol. Má inteligence tehdy dosáhla vrcholu, a tak mě nenapadlo mě nic lepšího… než… sednout za volant a jet domů.“

Koutkem oka jsem viděl, že Evey pozorně poslouchá, z jejího výrazu se ovšem nedalo nic vyčíst.

„Když o tom přemýšlím… tak slovo ‚jel‘ je docela nadsazené, spíš jsem tak nějak… kličkoval nebo šněroval po straně. No a... došněroval jsem to do jedné zatáčky a tam se vyboural do dopravní značky a pak do stromu.“

Slyšel jsem, jak Evey vydechla, pohlédl jsem na ni a musel se usmát, protože měla ve tváři takový výraz, jako by se mě chtěla zeptat, zda jsem v pořádku.

„Nic se mi nestalo, měl jsem jenom pár odřenin. Rodiče se to pochopitelně dozvěděli, a táta si pro mě musel přijet do nemocnice. Jenže místo toho, aby reagoval tak, jak by každý v mé situaci čekal, zachoval se úplně jinak. Nejdřív mi řekl, ať se jdu pořádně vyspat. Ani mě neseřval,“ ještě teď jsem při té vzpomínce musel zavrtět hlavou.

„Ráno mě zavolal do obýváku a řekl mi, co si o tom myslí. Řekl mi, jaké mám štěstí, že jsem nikoho ani sebe nezranil nebo nezabil. A nakonec jsme uzavřeli dohodu. Chtěl, abych si to pamatoval hodně dlouho, to, co se mohlo stát. Dohoda zněla, že nebudu mít auto, budu jezdit autobusem, vlakem, metrem nebo čímkoli jiným. Když to budu dodržovat, tak až skončím školu, koupí mi opravdu dobré auto. No, a to je důvod, proč teď nemám žádné,“ ukončil jsem vyprávění.

Podíval jsem se na Evey. Měla ve tváři zamyšlený výraz.

„No…“ snažil jsem se o vyrovnaný tón, ovšem uvnitř jsem byl jako svázaný, „nelituješ, že jsi mi nedala košem? Nechtěla bys někoho zodpovědnějšího?“

Teď jsem si připadal hodně blbě. Nechápal jsem, jak jsem to vůbec mohl říct. Co si o mně musí myslet? Že jsem bezohledný barbar a ožralec k tomu?

„Ne,“ zavrtěla Evey hlavou.

Přisedla si těsně ke mně a vzala moji ruku do svých. „Nelituju a myslím, že… ani litovat nebudu…,“ pousmála se. „Každý dělá chyby, někdo větší… někdo menší. Důležité je, zda se z těch chyb poučíme. Ty ses poučil a to je hlavní. A zodpovědnost… mám pocit, že jsi zodpovědný. Nikdo nezodpovědný by se nedostal tak daleko, jako ty. Zamýšlíš se nad věcmi a snažíš se chovat správně. Řekni mi, kolik lidí v mládí neudělalo nějakou hloupost, které by později nelitovali? Myslím, že takový člověk není. A... vážím si toho, že jsi mi to řekl,“ usmála se na mě a opřela hlavu o moje rameno.

Vydechnul jsem a měl pocit, jako by všechno, co mě vázalo, prasklo nebo někdo přetrhl. Nechápal jsem a přece byl tak rád!

Pocítil jsem nával vděčnosti, úlevy a lásky. Vděčnosti za to, že se její pohled na mě nezměnil a že řekla to, co řekla. Úlevy, protože mi spadl balvan ze srdce, když takhle nepříjemná část (i když ještě ne celá) byla venku a lásky proto, že pokud by mě Evey neměla ráda, tohle by neřekla. Sice mi ještě nepověděla, co ke mně cítí tak, jako já jí ale… nedivil jsem se. Po tom, jak jsem se choval… a navíc, já musel sbírat odvahu, abych jí řekl, co cítím a ona musela zřejmě taky.

Další věc, kterou jsem věděl nebo spíš tušil, byla, že Evey mluví pravdu a chce si být jistá tím, co říká… Chce vědět, že to tak skutečně je. Takže až mi to bude chtít říct, tak mi to řekne.

„Víš, Evey,“ řekl jsem nakonec, „chybí ti jedna jediná věc.“

Zmateně se na mě podívala: „Co tím myslíš? Jaká věc?“

Usmál jsem se: „Křídla… Anděl už jsi, ale ta křídla ti zapomněli přidělat.“

Evey se zasmála: „Já a anděl? Jak jsi na tohle přišel?“

Nic jsem neřekl a jen se na ni pousmál.

Na chvíli jsem měl pocit, že se jí ve tváři objevilo dojetí, pak znovu opřela svou hlavu o moje rameno a do tváře jsem jí už neviděl. Naklonil jsem se k ní a políbil ji na čelo. Objal jsem ji rukou kolem ramen a zavřel oči. Evey mě pohladila po tváři a pak nechala svou ruku na mém krku.

Ach jo. Bylo mi krásně. Užíval jsem si ten okamžik plnými doušky. Nechtělo se mi ani hnout.

„Když mi bylo asi dvanáct… tak jsem si v drogerii nalakovala jeden nehet růžovým lakem,“ řekla Evey po chvíli.

Otevřel jsem oči a usmál se: „Páni, to bych do tebe neřekl.“

„A když mi bylo asi deset… kradla jsem přes plot sousedům hrášek,“ řekla neochotně.

Rozesmál jsem se na celé kolo: „Co budu dělat, až mi tě zavřou? Takové zločiny!“

„Budeš mě chodit navštěvovat, že?“

„Ne,“ zavrtěl jsem hlavou, „raději se s tebou nechám zavřít.“

Oba jsme se zasmáli.

Vzápětí se ze dveří učeben a poslucháren vyhrnuli studenti a začali se přesunovat na další hodiny.

S povzdechem jsem si uvědomil, že budu muset jít. Z psychologie jsem se ulít mohl, ale z imunologie bych to nezkoušel.

„Musíš jít,“ řekla Evey a smutně se na mě usmála. „A já vlastně taky.“

„Doufám, že si půjdeš odpočinout,“ přísně jsem se na ni podíval. „A pořádně se najíst.“

Byla to samé co já. Taky jsem do sebe před zkouškou nedostal ani ždibec jídla, a když už, tak jsem se musel přemáhat a přemlouvat žaludek, aby si to nechal a neházel to ven.

„Půjdu, neboj,“ usmála se.

Přikývl jsem a také se usmál. Vstal jsem, vzal ji za ruku a pomohl jí na nohy.

„Už je ti dobře?“

„Naprosto,“ usmála se Evey. „Díky za první pomoc.“

„Za málo. Můžeš omdlívat klidně častěji,“ zažertoval jsem.

„Neomdlela jsem,“ ohradila se dotčeně. „Jen se mi zatočila hlava!“

„Á, jasně,“ mrknul jsem na ni.

Bylo mi jasné, že není ráda, když poukazuji na nějakou její slabinu, ale hrozně mě bavilo ji škádlit.

„Myslím to vážně,“ řekla Evey a ‚nebezpečně‘ přivřela oči.

„Za to se nemusíš stydět. Já tě rád budu nosit v náručí,“ nevinně jsem se usmál.

Evey se rádoby uraženě nadechla, otočila se a zamířila bez rozloučení pryč.

Během chvilky jsem ji dohonil. S kajícím výrazem ve tváři jsem jí zastoupil cestu.

„Tak se nezlob,“ zažadonil jsem. „Jen se mi líbí… nosit tě na rukou. Aspoň bychom se nemuseli loučit, kdybys u mě byla jako… koala.“

Evey zacukaly rty: „Jako koala?“

Zářivě jsem se na ni usmál. Její rozčilení jí dokázalo vybarvit tváře do červena a oči dostaly také jiný výraz. Odhodlaný a nekompromisní. Moc se mi líbilo, jak se tvářila. Byla v tom určitý náznak vášně a divokosti. No, anebo jsem moc popustil uzdu fantazii.

Evey se na mě chvilku dívala a pak vzala moji hlavu do dlaní: „Víš, co je zvláštní? Vždycky když mám chuť ti… vrazit, tak ty nakonec uděláš nebo řekneš něco… a já tě pak…“

„Chceš mě políbit,“ konstatoval jsem a stále se usmíval.

„No…“ nedořekla, protože jsem ji vzal kolem pasu a políbil ji.

Cítil jsem, jako by byla ztuhlá, to se po chvíli změnilo. Ruce mi nechávala na tváři a polibky mi vracela.

S tou představou o její divokosti jsem to možná nepřehnal. Připadalo mi, že se její rty tisknou k mým silněji než jindy.

„Takže se už nezlobíš?“ zeptal jsem se, jakmile se naše rty oddělily.

Evey se zasmála a zavrtěla hlavou. Už se zase tvářila jako anděl, což se mi líbilo stejně jako její divokost, pokud se to tak dalo nazvat.

„To jsem rád,“ oddechl jsem si.

Najednou se na mě zamyšleně zadívala. Přivřela oči a píchla mě špičkou prstu do prsou: „Ty mě tak zlobíš schválně, že?“

„Když ty jsi tak neodolatelná, když se začneš zlobit,“ lišácky jsem se na ni usmál.

„Ty jsi neskutečný!“ vydechla Evey.

„Já vím,“ usmál jsem se.

Krátce jsme se políbili a pak se rozloučili. Díval jsem se za ní, dokud nezašla za roh a pak se vydal na hodinu.

Imunologii jsme měli v tomto patře, takže stačilo ujít několik metrů a byl jsem ve správné učebně.

Pozdravil jsem se se spolužáky a zasedl na své místo u kraje.

Mark tu ještě nebyl. Pevně jsem doufal, že dorazí. Nejvíc asi proto, že mě pálila zvědavost tak, jako už hodně dlouho ne.

Po pár minutách nakonec přišel. Stavil se ještě u Petera a dal mu jedno CD. Pozorně jsem ho sledoval a musel uznat, že vypadá opravdu normálně. Žádný monokl, nateklá čelist, nebo jiné známky zápasu s Andy. A s podivem mi došlo, že se tváří i šťastně a vesele. Hm, že by spolu…

„Nazdar! Jak je?“ houkl na mě zvesela, jakmile došel ke svému místu vedle mého.

„Čau. Mě je bezvadně, ale co ty?“ položil jsem otázku se zdviženým obočím.

„Mě je skvěle,“ zasmál se.

Přivřel jsem oči.

„Řekneš mi, co se stalo v pátek po tom, co ti Andy dala facku?“ zeptal jsem se přímo.

Nechtěl jsem chodit kolem horké kaše.

Mark povytáhnul obočí: „Jo, tohle chceš vědět, zvědavče.“

„No, tak ‚zvědavče‘ mi říká skutečně ten pravý,“ poznamenal jsem jízlivě.

„To máš možná pravdu.“

„Jak možná? Snad určitě!“

„No jo, pořád,“ protočil Mark oči.

„Takže?“ pobídnul jsem ho.

„Takže…“ Mark se opřel o lokty a natočil ke mně hlavu.

Zavřel na chvíli oči a zasmál se.

„Řeknu ti, brácha, byla to síla.“

„Jasně, ale… co byla síla?“

Začínal jsem být opravdu zvědavý. Mark ještě chvilku setrvával v tom blaženém úsměvu, než se pustil do povídání.

„No, když mi dala tu facku… tedy… to jsem nečekal ani omylem. Myslel jsem, že mě seřve nebo tak, takže jistě chápeš, že jsem byl v první chvíli docela v šoku.

Jenže pak jsem si řekl, že se přece nenechám zastrašit, takže jsem za ní vyletěl.“

Nevěřícně zatřepal hlavou: „Řeknu ti… Andy umí chodit pěkně rychle. Musel jsem za ní utíkat, abych ji dohnal.“

Tak to mají s Evey společné, poznamenal jsem v duchu.

„Volal jsem na ni, jenže ona nedala vůbec najevo, že by mě slyšela. Ovšem… jak byla u toho přechodu, tak tam naštěstí pro mě - svítala červená!“

Mark se i teď škodolibě usmál.

„Zuřivě mačkala tlačítko, aby jí naskočila zelená, ale to už jsem byl u ní. Omluvil jsem se, že jsem ji sledoval a neřídil se tím, co mi řekla - že má už jiný program. Snažil jsem se jí vysvětlit, proč jsem to udělal a nakonec jsme se dost pohádali.

Když naskočila zelná, tak přeběhla přes přechod no… a já běžel za ní. V momentě jí to došlo. Otočila se a řekla, ať vypadnu. Jenže to jsem neudělal, však mě znáš.“

Vědoucně jsem přikývl hlavou - znal jsem ho.

„Zase se rozešla a snažila se mě nebrat na vědomí. A pak proti nám šel nějaký kluk. Byl menší než já.“

Mark se pobaveně ušklíbnul, zato já jen zakroutil hlavou. Vedle něj byla většina kluků menší, protože měl skoro sto devadesát centimetrů, takže jeho poznámka mi přišla trochu neadekvátní.

„No, a Andy na něj hned zavolala jménem. Myslím… že se jmenoval Matthew, hrozné jméno,“ dodal jen tak mimochodem a zakoulel očima.

„A odkdy je ‚Mark‘ skvělé jméno?“ zeptal jsem se.

Nebral mě na vědomí.

„Taky na ni zavolal a usmál se. Andy k němu šla, objali se a pak… neviděl jsem to přesně, protože se tak dobře natočili… takže jsem si nemohl být jistý, jestli ho políbila na tvář nebo na pusu. Stál jsem asi… no… pět metrů od nich.

To, co mě dostalo, byl výraz toho kluka. Díval se na ni překvapeně a docela šokovaně. Což se mi zdálo dost divné. Potom se Andy otočila ke mně a řekla, že to je její kluk. Jenže…“ Mark se zasmál, „ten… Matthew vykulil oči a střelil po ní takovým pohledem, že mi to začalo být krajně podezřelé. Přece by se tak netvářil, pokud by spolu vážně chodili! A pak ho Andy šťouchla do žeber, čímž jsem získal pro svou teorii další potvrzení. Nedal jsem na sobě nic znát, protože mě právě něco napadlo. Šel jsem k němu a představil se. Potřásli jsme si rukama, a když jsem se podíval na Andy, dost jí v očích jiskřilo pobavení. Potom jsem se podíval zpátky na Matthewa a řekl: ‚No, když jsi její kluk, tak doufám, že ti nebude vadit to, co teď udělám.‘ Andy se na mě nechápavě podívala, jenže to už jsem ji popadl kolem pasu a políbil ji.“

Uniklo mi tiché vydechnutí, protože tohle jsem nečekal.

Mark střelil obočím nahoru a pobaveně a potěšeně zároveň se na mě díval.

„Teda… nejdřív to vypadalo, že se chce bránit. Ruce mi dala na ramena a jako by se mě snažila od sebe odstrčit a taky… byla jako zkamenělá. Víš jak to myslím… prostě… ani nepohnula rty nebo tak. Jenže pak… mě začala líbat taky.“

Markovi se po tváři rozlil zase blažený úsměv.

„Páni, to byl pocit! Vůbec to nedokážu popsat! Jenomže po pár sekundách se ode mě odtrhla a o krok ustoupila. Měla ve tváři šokovaný… nevěřícný… udivený

a rozpálený výraz. Koutkem oka jsem zahlédl toho Matthewa, jak od nás odstupoval a řekl něco v tom smyslu, že… že… nás nebude rušit, nebo… že to nechá na nás, už nevím. V hlavě jsem měl všechno možné. Pořád jsem se díval na Andy. Nevím, jak jsem se tvářil, možná… vítězoslavně. Andy zase začínala pomalu dostávat zuřivý výraz a tolik jí to při tom slušelo! Vypadala jako divoká kočka.“

Musel jsem se tomu přirovnání přidušeně zasmát. Napadlo mě, že Evey a Andy toho mají společného skutečně hodně.

„Začínal jsem si už pomalu myslet, že dostanu další facku z druhé strany, protože Andy udělala krok ke mně a zvedla ruku… jenže ten její zuřivý výraz najednou zmizel, vydechla a vrhla se na mě! Normálně mi padla kolem krku a začala mě líbat jako divá! Člověče, já v tu chvíli myslel, že omdlím, nebo vyletím do vzduchu! Vůbec netuším, jak dlouho jsme tam stáli a líbali se, ale klidně bych tam zůstal až do teď.“

Vydechl jsem a zasmál se, protože tohle bych taky nečekal.

„No… a to je tak všechno,“ pokrčil Mark rameny. „Tak co na to říkáš?“

„Hm, páááni,“ protáhl jsem a kývl hlavou.

Mark na mě ukázal palcem a zasmál se: „Já si to myslel.“

„Takže spolu chodíte?“ zeptal jsem se pro jistotu.

„To si piš,“ mrknul na mě.

Byl jsem rád za Marka, že se s Andy dali dohromady, protože ne každá holka měla na Markův neutuchající humor nervy, ovšem jak se zdálo, tak Andy byla ze stejného těsta jako on.

„A co to pondělí?“ zeptal jsem se ještě.

„Jaké pondělí?“

„No, to před dvěma dny. To jsi taky nebyl ve škole ani na praxi. Navíc mi Evey řekla, že Andy ve škole taky nebyla,“ podezíravě jsem se na něj podíval.

„Člověče, ty taky musíš vědět všechno, co?“

„Hádej, od koho jsem se to naučil?“ mile jsem se usmál.

Mark protočil oči: „Jel jsem Andy vyzvednout k ní domů, no a její máma si těsně před tím než jsem přijel, zlomila nohu a tak jsme ji naložili a jeli do nemocnice. Vždyť víš, jak to někdy vypadá na ambulanci. Lidí až po strop, takže se to protáhlo a potom už nemělo cenu někam chodit.“

„Aha,“ přikývl jsem.

Vzápětí mě napadla spásná myšlenka.

„Hele, tak to můžeš Andy pozvat na ten ples, ne?“ zeptal jsem se s nadějí v hlase.

Pokud bude Mark zaměstnaný Andy, třeba se s tím svým foťákem nebude lepit na mě a Evey.

Mark přivřel oči: „Já vím, o co ti jde, ty jeden podvraťáku, ale máš smůlu. Andy ten den jede pryč a tak budu mít aspoň možnost věnovat se pouze tobě.“

Nepřesvědčivě jsem se usmál. Tak nic.

„Navíc by ses měl připravit na víc než jen ten můj blesk,“ dodal potichu, protože do posluchárny právě vešel docent.

„Jak to myslíš?“ otázal jsem se také šeptem.

„No, podle toho co jsem slyšel… tak je totiž doktor Jonathan Ryder poněkud vážený člověk. A na tom plese bude tolik -,“ naznačil prsty uvozovky, „ ‚lékařských celebrit‘, že by mě nepřekvapilo, kdyby se většina točila kolem něj. A navíc…“ ztišil ještě hlas, „dcera tak váženého chirurga není k zahození.“

Zaskřípal jsem zubama a ve tváři se mi usadil zuřivý výraz.

„Hele… já to jen konstatuju,“ řekl Mark smířlivým tónem. „Navíc, tam budou i s rodinami a představ si, kolik z nich má syna.“

„Tak to ti děkuju za povzbuzení,“ ucedil jsem mezi zuby.

„No, neřekl bych tomu povzbuzení,“ zašklebil se. „Spíš by sis měl dávat pozor.“

„Na co?“

„Na sebe, člověče! Stačí, když uděláš jedinou botu… jediné foux pas a to uvidíš, jak si na tobě smlsnou.“

„Umím se chovat ve společnosti,“ ohradil jsem se dotčeně a trochu víc nahlas. Naštěstí tomu nikdo nevěnoval pozornost.

„To ti věřím, ale nemyslím to, že bys třeba vylizoval talíře nebo měl rozepnutý poklopec… Mám na mysli to, že ti synové těch doktorů tak nějak počítají s tím, že tam bude dost objektů pro lov. A nemysli si, že je jejích papínkové neinformovali

o složení hostů. Možná budeš muset něco… překousnout.“

„Překousnout?“ vyvalil jsem oči.

Nejhorší ze všeho ovšem bylo, že jsem tušil, co tím myslí.

„Třeba to… že Evey nebudeš mít zamluvenou na každou minutu a každý tanec večera.“

Moje tušení se potvrdilo, ale když to Mark vyslovil, jako by to získalo daleko větší dosah. Na chvíli jsem měl pocit sevření hrudníku, znemožňující mi se nadechnout, pak jsem se však uklidnil.

Evey přece chtěla mě a já ji. Co by na tom mohl změnit jeden hloupý ples? Už byla na x jiných a o nikoho podle všeho zájem neprojevila. Ten šťastný jsem byl já, komu věnovala svou přízeň. Jenže pak jsem si uvědomil že ten, kdo by něco mohl změnit, nebyla Evey ani já… ale…

 

 

 

 

 

 

Nedostižná - XVIII - Příběhy

Copyright © 2010 - 2012 Anne Leyyd

© 2011 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si web zdarma!Webnode