„Fantazie je důležitější než informace.“ A.E.

22. kapitola - Změna

 

Anotace: Přizpůsobení se situaci je mnohdy jediná možnost, jak získat aspoň část toho, co si přejeme...

 

 

 

 

 

Veselé Vánoce. Tak ještě před pár dny bych tato dvě slova pronesl s úsměvem na tváři a hřejivým pocitem uvnitř. Ale dneska? A teď? Už ne.

Dnes, dvacátého čtvrtého prosince, bylo něco po jedenácté večer, já ležel na posteli sám a v duchu přemýšlel, proč věci nemůžu být tak, jak bych chtěl. Je mi jasné, že všechno tímto způsobem prostě nejde, jenže tohle? Proč?

Už nevím pokolikáté jsem si dnes povzdechl.

Tu dobu před těmi ‚pár dny‘ si pamatuju zcela zřetelně. Bylo dvacátého prvního prosince a já padal únavou - doslova.

Proč bych si ten příběh nezopakoval v hlavě ještě jednou? Aspoň si na mysli nechám to dobré, to, co mě dokáže zahřát víc než topení a možná, že se mi bude něco hezkého zdát.

Zavřel jsem tedy oči a vrátil se do minulosti před třemi dny, tedy to dvacátého prvního prosince.

 

 

 

Seděl jsem u stolu, hlavu podpíral rukou a zíral do učebnice patologie. Učil jsem se na zápočet, který doktor Carls bral jako zkoušku, a už mi to začínalo lézt na mozek.

Dobře! Po dvou hodinách mi asi učení na mozek nelezlo, ovšem na nervy mi šlo kapitálně.

Oči se mi klížily únavou, ačkoli jsem věděl, že s nedostatkem spánku to nemá vůbec nic společného. Takhle jsem zkrátka reagoval na věci, které mě nebavily a pomalu ale jistě mi lezly krkem.

Hlava mi klesla a já ji stěží zvedl nahoru aspoň tak, abych viděl na písmena. Ale co! Když si na chvililinku lehnu na stůl a zavřu oči, tak mi to neuškodí.

Lehnul jsem si a po chvilce cítil, jak na mě pomalu doléhá spánek. Byl jsem právě ve stavu, kdy víte, že ještě nespíte, ovšem máte k tomu blízko, a vtom se ozvalo lehké zaklepání na dveře.

Teď ne!

„Mami… učím se, jo…“ vysoukl jsem ze sebe a snažil se, aby to znělo tak, jako bych byl vzhůru.

Super, ticho. Odešla, uff.

Skoro s úsměvem jsem posunul hlavu, aby ležela na učebnici a ne na tvrdém a studeném stole. Vzápětí mě však něco okamžitě probudilo. Ucítil jsem, jak mě někdo lehce políbil do vlasů. Že by máma?

Škubnul jsem sebou a zvedl se ze stolu. Otočil jsem se a díval do Eveyiné usmívající se tváře.

Překvapením jsem vydechl.

„Ahoj,“ pozdravil jsem ji a cítil, jak mě opouští všechny zbytky únavy.

„Ahoj,“ odvětila a usmála se. „To je dobře, že polibky fungují i na prince,“ dodala.

Zasmál jsem se. „Ne. Jen ty od tebe fungují.“

Vzal jsem ji kolem pasu a přitáhl si ji na klín. Evey mi ruku obtočila kolem krku a dál se na mě s úsměvem dívala.

Najednou mi však došlo, co je dneska za den a proto jsem se chtěl zeptat, co se stalo, že přišla. Nebylo to tak, že bych ji nerad viděl, to ani omylem. Jenom jsme měli následující dny naplánované jinak.

Dřív než jsem něco řekl, Eveyin pohled se změnil a její oči dostaly nádech smutku, i úsměv jí zmizel z tváře.

„Co se stalo?“ zeptal jsem se okamžitě a zvedl její tvář k sobě, protože ji sklonila.

„Hm,“ pobídl jsem ji a čelem se dotknul toho jejího.

Evey si povzdechla a zdvihla ke mně oči.

„Přišla jsem proto, že… můj táta se najednou… rozhodl,“ odmlčela se a zavřela oči. „Rozhodl se, že pojedeme do Livingstonu za jeho rodiči na Vánoce.“

Chvilku mi trvalo, než mi došlo, co vlastně řekla. Zamrkal jsem a lehce nechápavě se na ni podíval.

„Jak to… Rozhodl? Jen tak?“ dostal jsem ze sebe.

„Ano. Prostě najednou přišel s tím, že k nim pojedeme. Zkoušela jsem ho přemluvit snad hodinu, abych tady mohla zůstat aspoň já… ale…“ zavrtěla hlavu a smutně se na mě podívala.

„Livingston je v Montaně, že?“ snažil jsem se zapojit zeměpisné znalosti.

Evey přikývla a zoufale se na mě dívala.

„Je mi to hrozně moc líto,“ řekla a vypadala snad ještě hůř, než jak jsem se já cítil.

Dívala se na mě tak strašně smutně a sklíčeně, že jsem okamžitě pocítil nutnost ji utěšit nebo rozesmát.

„Evey, ty za to přece nemůžeš,“ lehce jsem jí přejel dlaní po paži a díval se jí do očí.

No, tak to byla věta za všechny prachy, uvědomil jsem si.

„Hm, co se obyčejně dělá, když někdo… nějaká dívka někam nechce jet?“ přemýšlel jsem nahlas.

„Mohla bys třeba předstírat, že jsi nemocná… Ne, to je vlastně blbost, tvůj táta je doktor.“

A pořádný naschválník, dodal jsem v duchu.

Chtělo to lepší nápad.

„A co zkusit styl ‚Sám doma‘? Třeba kdybys zaspala nebo na letišti nastoupila do jiného letadla?“ nadhodil jsem další myšlenku.

„Nebo bych tě mohl unést,“ napadla mě další.

To už zabralo víc. Viděl jsem, jak Evey zacukaly rty a z jejího pohledu se dalo vyčíst, že právě uvažuje nad tím, zda mi nepřeskočilo.

„Nebo bych tvému tátovi řekl, že jsme si u Marka hráli na schovávanou a ty sis vlezla do kufru auta, se kterým jeho máma odjela neznámo kam,“ pousmál jsem se, jelikož tohle špatně vůbec neznělo.

Evey se smíchem vydechla, pak však smrtelně zvážněla.

„A co zkusit něco jednoduššího? Třeba neviditelné zastírací kouzlo, nebo říct, že mě v zajetí drží drak?“

„No,“ zamyslel jsem se, „s kouzly nemám zkušenosti, ale ten drak nezní jako špatný nápad,“ přiznal jsem.

Evey se zasmála a políbila mě na čelo.

„Díky, že mě chceš rozesmát… Představa je to skvělá,“ povzdechla si.

„Jo, škoda, že jen představa,“ povzdechl jsem si taky. „Takže, to se neuvidíme až do kdy?“ zeptal jsem se sklíčeně.

„Do… nového roku,“ odvětila Evey opatrně.

Zatnul jsem čelist a polykal příval nadávek, které se mi při myšlence na jejího otce hrnuly na jazyk.

„Je mi moc líto, že nám nevyjde nic z toho, co jsme si naplánovali,“ řekla Evey dál.

„To mě tak…“ najednou jsem se zarazil.

„Moment! Něco nám vyjde!“ zajásal jsem.

Jak to, že mě to napadlo až teď?!

Evey se na mě zmateně dívala.

„Kdy odjíždíte?“ zeptal jsem se.

„Zítra v sedm ráno,“ odvětila.

„Takže dnešek máme ještě pro sebe. Můžeme to stihnout dneska!“ usmál jsem se a obdivoval genialitu svého plánu.

„Jsou tři odpoledne, Davide,“ řekla nejistě Evey. „To nemůžeme stihnout všechno.“

„Všechno ne, ale aspoň třeba to… to kino a bruslení bychom mohli.“

Eveyina tvář dostala veselejší nádech.

„Vážně? Jenže… co tvoje učení? Budou zkoušky a…“

Vzal jsem ji do náruče a vstal, pak jsem ji opatrně postavil před sebe.

„Učení se dá přehodit. A když odjedeš, nebudu mít co dělat,“ pokrčil jsem rameny.

Hrozné. Málem jsem se otřásl. Živě jsem si totiž představil, jak se na mě vrhají učebnice.

„Určitě?“ zeptal se mě.

„Samozřejmě,“ ujistil jsem ji.

Eveyin výraz se vyjasnil a zase se usmívala. Víc jsem si právě nemohl přát.

„Dobře, tak já se půjdu dolů obléct,“ řekla.

„Hned budu u tebe,“ usmál jsem se.

Jen co Evey vyšla z pokoje, popadl jsem batoh a dal do něj dárek, který jsem jí chtěl dát. Byl jsem si jím ovšem jistý čím dál méně. Ze začátku jsem si říkal, že se jí určitě bude líbit moc, ale teď… Připadalo mi to jako mazanice.

Potom jsem chtěl vzít z poličky CD, které bylo součástí mého naplánovaného plánu, jenž se přesunul na dnešek. Avšak jako naschvál se mi vysmeklo z ruky a zaletělo pod postel.

„Do háje,“ houkl jsem a spustil se na kolena.

Jak jinak. Kam jinam mi mohlo dopadnout, než co nejdál ke zdi.

Lehnul jsem si na břicho a zajel pod postel. Ještě trochu. No, sláva.

Chtěl jsem se rychle postavit, to ovšem byla chyba. Úplně jsem zapomněl, že hned kousek ode mě je radiátor a jak jsem se rychle soukal ven, napálil jsem to přímo na ten ostrý roh.

„Aaah,“ zaúpěl jsem.

Slyšel jsem, jak se něco páralo a doufal při tom, že to je jen moje tričko.

S námahou a zasupěním jsem se postavil.

„Jau,“ zanaříkal jsem.

Bolelo to jako čert. Zkroutil jsem ruku a chtěl si sáhnout na záda, abych věděl, jaké škody jsem utrpěl.

„Davide, už…“ ozval se Eveyin hlas a vzápětí utichl.

Otočil jsem se ke dveřím a viděl Eveyiny vytřeštěné oči.

„Vždyť krvácíš!“ vydechla a hodila kabát, který držela v ruce, na židli.

Rychle ke mně přistoupila.

„Co se ti stalo?“ zeptala se.

„Zapadlo mi něco pod postel a jak jsem to vytahoval, tak jsem se rýpnul o topení,“ vysvětlil jsem jí.

„Nic to není,“ mávnul jsem rukou.

Evey nevěřícně zdvihla obočí: „Jasně. Když teče krev, je všechno v nejlepším pořádku.“

Už jsem se nadechoval, abych něco řekl, ale Evey mě umlčela - dala mi prst na ústa.

„Dřív nikam nepůjdeme, dokud ti to neošetřím,“ řekla nekompromisně.

Asi nemělo smysl se s ní hádat, uznal jsem nakonec.

„Obře, aní oktorko,“ zahuhlal jsem.

Evey cukly rty úsměvem a dala svůj prst dolů.

„Kde máš, prosím tě, dezinfekci, náplast a něco aspoň vzdáleně sterilního?“ zeptala se.

„Dezinfekce a náplast v koupelně,“ poslušně jsem hlásil. „A něco vzdáleně sterilního… hm… vidíš tam ty zmuchlané ponožky v rohu?“

Evey se rozesmála a zamířila do koupelny. Taky jsem se zasmál a sundal si triko.

No, tak to, co se páralo, byla naštěstí opravdu látka. Prohlédl jsem si triko a našel na něm krev, takže se páralo trochu hlouběji.

Otočil jsem hlavu dozadu a snažil se podívat, jaké škody utrpělo moje tělo. Moc jsem si tam však neviděl.

Vzápětí jsem uslyšel kroky, které se zastavily.

Podíval jsem se ke dveřím a uviděl Evey, jak nese všechno potřebné k ošetření. Na okamžik skoro ztuhla, přeletěla mě pohledem a poté se ke mně rozešla. Její tvář během té chvilky zrůžověla.

Nejdřív mi nebylo jasné proč, pak mi to ale došlo.

Najednou jsem si připadal docela zvláštně. Měl jsem pocit, jako by se atmosféra v pokoji nějak změnila - nabila statickou elektřinou.

Díval jsem se Evey do očí a ona se trochu nesměleji dívala do mých.

„Asi… si raději sedni na… židli,“ řekla po chvilce.

Poslechl jsem ji a posadil se zády k ní. Lokty jsem se opřel o stůl.

Evey si mezitím na stůl rozložila věci, které přinesla z koupelny.

„Bude to bolet moc?“ zeptal jsem se a snažil se tak odlehčit situaci.

Evey se pousmála: „No, záleží na tom, kde máš práh bolesti.“

„Tak to nevím,“ zamračil jsem se. „Nemáš nějakou anestézii?“

„Jasně, hm… tak buď dřevěnou o postel anebo… železnou o rám dveří. Co bys raději?“ zeptala se mě vážným hlasem.

Teatrálně jsem se otřásl. „Radši to vydržím tak.“

„Dobře,“ řekla a v jejím hlase zazníval úsměv.

Cítil jsem, jak mi kousek pod lopatkou stírá krev namočeným papírovým kapesníkem.

„A když budu hodný a statečný chlapec, dostanu obrázek?“ ptal jsem se dál.

Evey se zase zasmála: „Uvidíme.“

Když skončila s otíráním, nastříkala na kus vaty dezinfekci a pokračovala. Štípalo to jen trochu.

„Jak to vypadá?“ zeptal jsem se.

„No, máš to asi na centimetr a půl,“ řekla. „Ale naštěstí to je povrchové. Jenže ty…“

„Krvácejí nejvíc,“ doplnil jsem.

„Přesně tak, pane doktore,“ potvrdila.

Usmál jsem se. Cítil jsem, jak mi její prsty lehce přejíždí přes kůži. Začalo mi z toho bušit srdce ještě víc než do teď.

Potom z balíčku vytáhla sterilní čtvereček gázy a opatrně mi ho přiložila na záda. Ten pak přelepila náplastí.

Vnímal jsem, jak jemně mi přes obvaz přejíždí a uhlazuje náplast. Přeběhl mi z toho příjemný mráz po zádech.

„Být zraněný a mít takovou ošetřovatelku… to ani není nic nepříjemného. Spíš naopak,“ řekl jsem.

„Ale prosím tě,“ promluvila potichu.

Ještě jednou mi přes záda přejela rukou a potom řekla: „Tak, hotovo.“

Chtěl jsem jí poděkovat, ale vzápětí jsem ucítil její rty, kterými mě políbila na rameno.

To bylo jako roznětka do mého, už tak dost rozbušeného, srdce. Slova jako by mi uvízla v hrdle.

Pomalu jsem se otočil a viděl Evey, jak mačká papír od gázy a chystá se ho jít vyhodit do koše. To mi přišlo jako naprosto nepřípustné chování.

Vstal jsem a chytil ji za ruku.

Obrátila se a překvapeně se na mě podívala. Já pomalu přistoupil až těsně k ní. Vpíjel jsem se pohledem do jejích očí, které nejdřív bloudily po mé tváři, než se jimi Evey zadívala do mých očí.

Měl jsem pocit, že se ta statická elektřina vrátila jako bumerang a s ještě větší silou.

Moje hlava se začala sklánět cestou k jejím ústům níž a níž.

Když jsem dosáhl cíle a cítil Eveyiny rty na svých, zaslechl jsem, jak jí papír vypadl z ruky.

Připadalo mi, že je Evey jako ztuhlá a proto jsem ji políbil lehce a opatrně. Téměř jsem se jen o její ústa otřel svými. Čekal jsem, zda něco udělá nebo ne.

Vzápětí se její ruka zvedla k mé tváři a polibek mi oplatila.

Pustil jsem její ruku, pevně ji vzal kolem pasu a přitiskl k sobě. Teď když jsem na sobě do půl těla nic neměl, vnímal jsem pohyb jejího těla daleko víc. Zdálo se mi, že cítím splašený tlukot jejího srdce stejně jako svého.

Po chvilce Evey slabě vydechla a její ústa se k mým přimkla silněji. Já jsem nemínil zůstat po zadu a svými rty jsem na její skoro zaútočil.

Nato jsem ucítil Eveyinu ruku, stoupající pomalu po mém břichu k hrudi až ke krku, kde mě objala a přitáhla blíž k sobě.

Tlukot svého srdce jsem slyšel jako dunění v uších, sílící stejně jako vzrušení, které mě prostupovalo. S každým dotekem Eveyiných rukou na mém těle víc a víc.

Naše rty se proplétaly v novém rytmu a přece bez chyby.

Tušil jsem, že to nedojde tam, kam jsem zase nyní tak moc chtěl, ale přesto jsem nemínil přestat.

Ovšem konec přišel dřív a rychleji než jsem mohl tušit.

„Davide!“ ozvalo se pár metrů od nás.

Na schodech jsem uslyšel kroky.

Oba jsme od sebe doslova odskočili, protože nás to pěkně vyděsilo.

Pohlédl jsem na Evey a byl si jistý, že oba právě vypadáme pěkně rozpáleně.

Vteřinu na to se ve dveřích, které byly otevřené, objevila máma. Přejela mě pohledem a já blb si uvědomil, že na sobě ještě pořád nemám nic. Poté spočinula zrakem na Evey a posléze na stole, kde ležely zakrvácené kapesníky.

Tak tohle by už asi chtělo vysvětlení, aby si nemyslela, kdo ví co jsme tady dělali.

„Ehm,“ začala máma a zdvihla obočí.

„Mami, nic se neděje, jo? Jen jsem se rýpnul o topení, když jsem vylézal zpod postele, kam mi něco spadlo,“ vypálil jsem rychle vysvětlení.

„Evey mě jenom ošetřila, podívej,“ otočil jsem se, aby viděla obvaz.

Nevím, zda se mi to pouze nezdálo, ale máma vypadala, že se jí ulevilo.

„Aha, no, a dobré? Nepotřebuje to šití?“ zeptala se.

„Ne, je to naštěstí jen povrchové,“ ujistil jsem ji a zapadl ke skříni.

Bleskově jsem vytáhnul nějaké triko a mikinu a oblékl se.

Viděl jsem Evey, jak sebrala papír ze země, stejně jako zakrvácené kapesníky ze stolu a hodila je do koše.

„A co jsi vlastně potřebovala?“ zeptal jsem se.

„No, jen jsme s tátou mluvili o tom, že by ti dovolil vzít si auto, na ten Štědrý den a tak,“ pokrčila rameny.

Cože?

„Vážně?“ zeptal jsem se překvapeně.

Přikývla a já se hned dal do vysvětlování, že bych si to auto půjčil hned, protože Evey tady přes Vánoce nebude a že bychom si chtěli zajet do města dneska.

 

 

Když jsme pak šli po chodníku k autu, nenápadně jsme se po sobě podívali a usmáli se na sebe. Máma se totiž bezpochyby dívala z okna. Možná čekala, že jen co vyjdeme ze dveří, vrhneme se s Evey na sebe a budeme se vášnivě válet ve sněhu.

První jsme zajeli k Eveyinu domu, aby si Evey mohla vzít brusle.

Docela se mi ulevilo, když mi řekla, že její táta není doma a my jsme to tedy mohli hned obrátit a jet do města.

Jakmile jsme tam dojeli, vzal jsem to rovnou ke kinu, kde jsem zaparkoval na parkovišti před ním.

Pospíšil jsem si ven, abych Evey otevřel dveře, jenže než jsem k ní došel, už byla venku.

Postavil jsem se před ni, přivřel oči a dal ruce v bok.

Evey se na mě zmateně podívala: „Co se...“

Nedořekla, protočila oči a praštila se dlaní do čela. Potom se obrátila a nasedla do auta zpátky. S milým úsměvem se na mě dívala skrze sklo.

Musel jsem se zasmát, protože tohle jsem nečekal, a pak jsem jí tedy dveře otevřel, podal jí ruku a pomohl jí vystoupit.

Oba jsme už potlačovali smích.

„No, jestli nás někdo viděl, tak si musel ťukat prstem na čelo,“ podotknul jsem.

„To přinejmenším,“ potvrdila Evey a obtočila svou ruku kolem mé. „Jsem ještě soběstačná a svéprávná,“ dodala pak.

„A v tom je právě problém,“ řekl jsem neústupně.

Evey vysunula bradu a přivřela oči.

„Huh, už se bojím,“ dobíral jsem si ji.

„To bys taky měl, umím být zlá,“ řekla a v očích se jí blýsklo.

„Ještě jsem si toho nevšiml,“ řekl jsem potichu.

Zastavil jsem a přitáhl ji k sobě. Vůbec to nečekala, což se mi hodilo, a políbil jsem ji.

„Ty se mě snažíš…“ podařilo se jí po chvíli říct.

„No,“ zašeptal jsem u jejích rtů, „nevím sice přesně… co jsi myslela, ale doufám… že se mi to podaří,“ dořekl jsem a opět ji políbil.

Po pár sekundách se ode mě Evey odtáhla. Otevřel jsem oči a zmateně se na ni podíval. Ona však jen kývla hlavou dopředu a tvářila se poněkud rozpačitě.

Otočil jsem se a setkal se s vykulenýma očima asi tří dětí: dvou kluků a jedné holčičky. V ruce držely kornout s popcornem a jen na nás zíraly. Mohlo jim být tak kolem čtyř nebo pěti let.

Otočil jsem se k Evey a oba jsme se beze slova vzali za ruce a zamířili ke vchodu.

Když jsme kolem nich procházeli, uslyšel jsem pisklavý hlásek té holčičky: „Vidíte, já vám zíkala, ze ji ten pán nechce sníst.“

S Evey jsme vyprskli smíchy a rozběhli se honem pryč.

„Působíš na děti docela drasticky,“ řekla Evey, jakmile jsme byli uvnitř.

Stáhl jsem si čepici.

„Mám dojem, že ještě v životě neviděli pusu,“ odfrknul jsem si.

„Tak to měla být jen pusa?“ řekla Evey pobaveně.

„Víceméně,“ pokrčil jsem rameny a šibalsky se usmál.

Pak jsme ruku v ruce zamířili k pokladně. Jakmile jsme však uviděli tu několikametrovou frontu, domluvili jsme se, že na lístky počkám já a Evey půjde pro kapučíno.

Po dvou minutách stání na místě jsem myslel, že tady asi zapustím kořeny. Naštěstí se potom otevřely další dvě pokladny a tak to šlo podstatně rychleji.

Otočil jsem hlavu dozadu a uviděl Evey, jak stojí s dvěma kelímky pár metrů ode mě u jednoho plakátu. Usmál jsem se a vzápětí se dostal na řadu.

Hned jak jsem měl lístky, zamířil jsem k ní. Než jsem však k Evey došel já, zastavila se u ní najednou skupinka čtyř lidí - dvou holek a dvou kluků.

Kluci vypadali skoro stejně: oba měli nagelované vlasy, které se lišily jen barvou, jeden je měl blonďaté a druhý černé a oba byli ve značkových bundách. Holky byly nalíčené až přes míru a svým oblečením mi připomínaly Lusy: vysoké podpatky, krátké bundičky a sukně.

„No, kohopak to tady máme?“ řekla jedna z těch holek a usmála se na Evey.

Jenže to vůbec nebyl nějaký hezký úsměv, spíš pohrdavý a posměšný.

„Ahoj,“ řekla Evey a přelétala pohledem z jednoho na druhého.

„Nazdar,“ řekl ten blonďatý a přistoupil k ní trochu blíž. „To bych nečekal, že tě tady potkáme.“

Evey mi připadala jako zkamenělá a z jejího výrazu se dalo snadno vyčíst, že se jí tohle setkání nelíbí. No, a mě se taky nelíbilo.

Celá skupinka se po sobě podívala a všichni si vyměnili stejný úšklebek. Blonďatý kluk k Evey přistoupil ještě blíž a Evey o krok couvla.

To už jsem byl naštěstí u nich. Viděl jsem, že se Evey značně ulevilo, když jsem se postavil vedle ní.

Vzal jsem jí jeden kelímek z ruky a druhou ruku obtočil kolem jejího pasu.  Pak jsem se se zdvořilým úsměvem i pohledem otočil ke skupince.

„Zdravím,“ řekl jsem a prohlížel si je.

Asi bych se měl podívat do zrcadla, napadlo mě, jelikož se na mě všichni dívali, jako bych měl druhou hlavu nebo třetí oko.

Kluci měli obočí zdvihnuté jako by nevěřili svým očím a holky měly dokonce pootevřenou pusu. Jejich pohled vypadal, jako by se pokoušeli určit, zda jsem člověk nebo duch.

Zajímalo by mě, o co tady jde.

„No, my zase půjdeme,“ řekl druhý kluk s černými vlasy, aniž odpověděl na můj pozdrav.

Všichni se jako na povel otočili a odcházeli. Ještě jsem viděl, že se jedna z těch holek obrátila a sjela mě dalším nevěřícným pohledem.

Otočil jsem hlavu k Evey. Na její tváři byl zvláštní výraz - jako by se v něm mísil strach, odpor a ještě něco.

„Evey?“ oslovil jsem ji, protože se stále dívala za skupinou.

„Evey, jsi v pořádku?“ zeptal jsem se, když mi neodpověděla.

Trhla hlavou ke mně, najednou byla úplně bledá a v očích jsem zahlédl potlačované slzy.

Postavil jsem se před ni a aspoň jednou rukou ji hladil po paži.

„Evey, jsi v pořádku? Co se stalo?“ snažil jsem se mluvit co nejjemnějším hlasem.

„Nic, nic… Všechno je v pohodě,“ řekla a nepřesvědčivě se na mě usmála.

„Evey…“ řekl jsem a lehce zdvihl obočí.

Evey si povzdechla, prsty si přejela přes oči a pak se na mě podívala.

„Já… to… to už bylo dávno. To byli mojí bývalí spolužáci ze základní školy. Náš vztah… nebyl… no… nebyl právě přátelský… tak moc. Něco udělali mě a... já... taky jsem něco… udělala.“

Smutně se pousmála: „Nejsem tak svatá, jak si asi myslíš.“

Jakmile viděla můj moc nechápající pohled, prosebně se na mě podívala: „Jednou ti to řeknu celé, ale… dneska prosím ne.“

Byl jsem zmatený a zvědavý, ovšem to nic neměnilo na tom, že bych Evey nemohl nutit, aby mi něco takového řekla.

„Dobře,“ přikývnul jsem a lehce ji pohladil po obličeji.

Nebyl jsem nějaký psychologický znalec, nicméně to, co jsem viděl, mi stačilo. Pořád se nad tím trápila, i když se to podle všeho stalo už hodně dávno.

„Půjdeme? Nebo nám ta skříň uteče,“ nadhodil jsem a kývnul hlavou k sálu.

„Uteče nám skříň?“ zeptala se Evey zmateně.

„No, vždyť víš, přece Narnie!“ zasmál jsem se.

Evey se zasmála a tak jsme vyšli k sálu. Měli jsme lístky na dvousedadlo.

Jen co jsme se usadili, rozhlédl jsem se kolem. Hned vedle mě seděly dvě holky, kterým mohlo být kolem třinácti let. Obě na mě pohlédly jako by jim bylo špatně.

Rychle jsem se otočil k Evey a viděl, že se dívá stejným směrem jako já.

„Vypadám nějak divně?“ zeptal jsem se jí potichu.

„Ne,“ zavrtěla Evey hlavou a usmála se. „Spíš asi čekají, že jen co se zhasne, začneme se…“

Nedořekla a mě hned bylo jasné, co myslí.

Přidušeně jsem se zasmál a zavrtěl hlavou. Potom jsem vzal Evey za ruku. Naše spojené ruce jsem poté položil na svou nohu a palcem přejížděl přes klouby její ruky.

Světla se po chvíli začala zhasínat a já se potutelně usmál.

„Mám jim udělat radost, přitáhnout si tě na klín a vášnivě tě začít líbat?“ zeptal jsem se Evey šeptem.

„No,“ pousmála se Evey, „vzhledem k tomu, že bych byla ráda, abys ještě po filmu zůstal na živu, tak raději ne.“

Potichu jsme se zasmáli.

Avšak jen co zhasla světla zcela, a v sále na chvíli zavládla úplná tma, pustil jsem Eveyinu ruku, objal ji kolem ramen a políbil ji na spánek.

Cítil jsem, jak se Evey usmála a políbila mě na tvář.

A než se na plátně objevilo první písmeno, osvětlující diváky, seděli jsme těsně vedle sebe a naši sousedé v řadě neměli o ničem ani páru.

Během filmu jsme spolu nemluvili. Oba jsme v tomhle byli za jedno. Buď jedno anebo druhé a v kině jsme byli kvůli filmu.

Několikrát pro mě bylo těžké soustředit se na děj, když jsem cítil, jak se Eveyina hlava opírá o moje rameno. To jsem se potom díval na její tvář z vrchu a vnímal, jak se naše těla zdvihají v pravidelném nádechu.

Závěrečná bitva mě však vtáhla do děje a tam jsem vnímal jen to, že mi Evey někdy stiskla ruku silněji. Prožívala to víc než já, uvědomil jsem si s úsměvem.

Hned jak film skončil, vyšli jsme ze sálu a vydali se k parkovišti. Cestou jsme se bavili o tom, co jsme právě viděli. Eveyina nejoblíbenější postava byla Lucka, kdežto já si hned oblíbil bobra.

Venku už se začínalo stmívat, a proto jsem jel do města k parku ještě víc opatrně.

Zaparkovat jsem musel skoro půl kilometru od kluziště, protože jinde se to prostě nedalo.

Aspoň jsme si udělali menší procházku.

Stromy kolem kluziště v parku byly ověšené malými světélky a spolu s lampami, na nichž visely sněhové vločky ze stříbrných světel, to vypadalo pohádkově. Navíc všude okolo byl sníh a mráz nebyl nijak hrozný.

Lidé se na sebe usmívali a vesele spolu o něčem mluvili.

S Evey jsme se drželi kolem pasu a hlavy měly zdvižené a dívali se na tu vánoční atmosféru, která jako by na nás dýchla až teď, protože se školou a zkouškami se na Vánoce moc myslet nedalo.

Nyní jsem vnímal jen přítomnost - nic víc. Bylo mi krásně, cítil jsem se šťastný a to stačilo.

Podíval jsem se na Evey a viděl, že se tváří stejně zasněně a z její tváře mě hřál její úsměv.

Najednou jsem zahlédl letící sněhovou kouli.

„Pozor!“ vyhrknul jsem a stáhl Evey z dostřelu.

Díky tomu kolem nás koule jen neškodně proletěla. Narovnali jsme se a já se nenávistně podíval na strůjce toho útoku. Byl to takový malý capart, ani mi nedosahoval k boku a právě se rozběhl k rodičům, kteří ho už z dálky kárali.

Vzápětí nato jsem uslyšel Eveyin smích. Podíval jsem se na ni a viděl, jak si ruku drží na ústech a směje se.

„Co se děje?“ zeptal jsem se, a na tváři se mi rovněž začínal objevovat úsměv.

Evey se ještě chvilku smála a potom řekla: „Nepamatuješ si, na… posledně?“

Tohle myslela! Ovšemže jsem si to pamatoval. Na to nezapomenu nikdy.

Usmál jsem se: „Jo, pamatuju… Nezapomenutelná chvíle.“

Přitiskl jsem si Evey víc k tělu a políbil ji na čelo. Se širokým úsměvem na tvářích jsme pak znovu vyšli směrem ke kluzišti.

Byla to plocha asi jako půlka fotbalového hřiště s několika desítkami lidí, užívajících si radosti z pohybu.

Zábrany byly ověšené třásněmi ze zlatých, červených a zelených světel a úplně vpředu bylo menší kryté pódium s reproduktory, z nichž se ozývaly tóny nějaké vánoční písně.

Posadili jsme se na lavičku a začali se zouvat a měnit boty za brusle. Musel jsem si s tím pohnout, abych byl dřív než Evey, protože část mého plánu si vyžadovala, abych byl rychlejší.

Nakonec jsem přece jen stál na nohou spíš. Šel jsem si schovat boty a poté se vrátil k Evey.

„Evey, hned jsem zpátky, ano?“ řekl jsem a rozjel se po ploše.

Viděl jsem, jak se na mě zmateně podívala a přikývla. Musel jsem se usmát a začal kličkovat mezi bruslícími lidmi.

 

 

 

 

 

 

Nedostižná - XXII. kapitola - Změna

Copyright © 2010 - 2012 Anne Leyyd

© 2011 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si web zdarma!Webnode