„Fantazie je důležitější než informace.“ A.E.

2. kapitola - Zdržení

 Anotace: Někdy se můžeme snažit sebevíc a přesto...

 

 

 

Soudě podle toho, jak doktor Carls prásknul učenicí o stůl, se mu opět nepodařilo přesvědčit docenta Connora, že teorie slyšení, kterou zastává on, je jediná správná.

Mě osobně to bylo jedno. Vlastně… celé naší studijní skupině.

Doktor Carls prosazoval Bekésyho teorii, zatímco docent Connor, kterého jsme dřív měli na anatomii, razil rezonanční teorii Helmholtzovu. Takže jsme stejně museli umět obě.

Nikdy jsem však nepochopil, proč doktor Carls přednáší patologii, když jeho jedinou celoživotní láskou byly obory ORL. Při sebemenší příležitosti k nim zabrousil.

Vždycky pro nás bylo záhadou, s jakou obratností se dokázal i od infarktu myokardu dostat ke střednímu uchu. No, na jednu stranu… obdivuhodný člověk.

Z mého uvažování mě vytrhl jeho nakřáplý hlas: „Wade, Thomas! Ke mně!“

S Markem jsme se po sobě podívali s miniaturním střípkem naděje, že nás chce pouze pro něco poslat. Když jsme však uviděli, že si vytahuje kartičky s otázkami, naše naivita nás bleskově opustila.

„Nemáme na to celý den, vy loudové. Hoďte kostrou!“ zařval na nás.

Naše spolužačky sedící za námi se přirazily do lavice, jak nejvíc to šlo, tedy co nejdál od doktora. Ve tváři měly soustrastný výraz, kterým se promítlo vyděšení. Asi z představy, kdyby vyvolal je.

Já s Markem jsme vstali jako odsouzenci blížící se k trestu smrti. 

Jediný den kdy jsem se neučil a hned mě vytasí. Ten snad na tohle měl radar!

Mark jdoucí vedle mě vypadal, že se co nevidět skácí k podlaze.

Doktor Carls byl jediný z koho a z čeho měl nahnáno. Byl to takový menší mužík s několika bílými vlasy na hlavě. Většinu času je měl lehce zvlněné, což se ještě umocnilo, když svými malými, zato energickými kroky rázoval po chodbě. Vstávaly mu při tom na hlavě a vypadal, jako kdyby dostal elektrický šok.

Lidé měli většinou nahnáno z Marka. Byl vysoký jako hora a ramenatý. To, že měl blond vlasy a modré oči jako dítě mu moc nepomohlo, aby z jeho vzezření nešel trochu strach. Na první pohled by s ním nikdo nechtěl nic mít. Jenže na ten druhý, to byl opravdu bezvadný kamarád, ochotný vám kdykoli pomoct.

Jakmile jsme si vylosovali otázku, Markovi se trochu ulevilo, což jsem poznal podle toho, že zelená barva jeho obličeje přešla do bílé.

Vytáhl si otázku patologie dýchacích cest. Vzpomněl jsem si, jak říkal, že se tohle učil o víkendu. Pevně jsem doufal, že si toho hodně pamatuje.

Nakonec se Mark mohl posadit s klidným srdcem - dostal B.

Ani moje otázka na patologii slinivky břišní nevypadala nejhůř. Jenže ze zkušenosti jsem věděl, že i když na začátku máte pocit, že tuhle otázku dáte, tak na konci mnohdy nevěříte vlastním očím.

Z kraje jsem trochu koktal, ale ke konci to už bylo o něco lepší. Někdy se mi dokonce podařilo odpovědět na jeho otázky, kterými vám skákal do řeči, zrovna v momentu, kdy jste měli pocit, že jste se chytili a jste na správné cestě.

„A co myslíte, Wade? Jak byste postupoval jako správný… řekněme… praktický lékař, kdybyste měl podezření na nějakou specifičtější nemoc - jakoukoli? Co byste s tím dělal jako první?“

Podle tónu jeho hlasu to mohla být poslední otázka, anebo taky začátek teroru, pokud to řeknu špatně. Z čehož by měl pravděpodobně škodolibou radost, protože si očividně na někom potřeboval vybít vztek.

Na chvíli jsem se zamyslel a ani nevím jak, před očima se mi teď neobjevovaly žádné definice, jak postupuje lékař dle své přísahy, ale objevila se mi tam Jane a taky to, co říkala o té zásuvce.

„Myslím… myslím, že bych první udělal všechna možná… neinvazivní vyšetření. Zvážil bych na co… na co jako praktický lékař stačím, co mohu udělat. Udělal bych maximum a... a... až pak bych pacienta poslal na vyšetření ke specialistovi. Protože… kdyby každý praktický lékař posílal všechny své pacienty k odborníkovi hned, sám by pak…“

„Hm,“ zavrčel mi do toho doktor a hodil po mě index.

Ještě trochu vyklepaný jsem si šel sednout na místo. Skoro jsem nemohl uvěřit svým očím, když jsem v indexu uviděl A.

S Markem jsme si potichu pogratulovali a urychleně si začali psát poznámky k dnešní látce.

Celé dvě hodiny jsme seděli a psali a psali.

Začínal jsem být naštvaný. Minulou hodinu nám doktor Carls připomínal, jak usilovně budeme studovat z těch papírů, které jsem si letěl okopírovat a teď si na ně za celou dobu ani jednou nevzpomněl.

Když nás konečně propustil, vztekle jsem si ony ‚důležité papíry‘ nacpal do tašky a vydal se ven z posluchárny.

„Co je ti prosím tě, že jsi tak naštvaný?“ zeptal se mě Mark, když mě dohnal na schodech.

„No proč asi?“ zeptal jsem se znechuceně a přehodil si popruh tašky přes záda. „Kvůli těm jeho papírům se málem přizabiju, jen abych je měl, letím jako torpédo po schodech a on je nakonec ani…“ vztekle jsem mávnul rukou a pohledem přejel atrium.

Zastavil jsem se v půlce pohybu i řeči a vytřeštil oči.

O tři patra níž pode mnou stála Jane a bavila se s nějakou černoškou s vlasy vyčesanými nahoru.

Teď jsem měl chuť se na těch schodech jít ‚přizabít‘ znovu.

„Dave! Dave!“ zavolal na mě jeden hlas a já si v tu chvíli přál, aby mě raději dál zkoušel doktor Carls.

Pohledem jsem sledoval, jak si Jane s tou dívkou povídá, a něčemu se smějí.

Mark nereagoval na to, že mě někdo volá, ale mával mi rukou před očima. Najednou jsem si vzpomněl zase na tu kopírku a začal jsem se smát.

„Co s tebou je, chlape?“ zahučel mi do ucha a já konečně odtrhnul hlavu od Jane.

Snad tam ještě chvíli bude stát, zadoufal jsem v duchu.

„Co by se mnou mělo být?“ zeptal jsem se s nevinným výrazem.

„Dave!“ ozvalo se znovu.

Tentokrát už téměř u mě. Mark protočil oči a ustoupil o krok stranou, abych viděl za něj. Nemusel to ani dělat, moc dobře jsem věděl, co uvidím.

Za Markem stála holka, která mu dosahovala po hruď. Měla dlouhé blonďaté vlasy, pečlivě upravené. Silnější líčení ve mně vyvolávalo pocit cirkusového klauna.

No… až na ten červený nos a tu obrovskou namalovanou pusu. No dobře, možná jsem to trochu přehnal, ale když jsem zapojil trochu fantazie… Prostě vypadla jako dítě, které se omylem dostalo na vysokou.

Byla oblečená v bílém plášti, pečlivě nažehleném, pod kterým jí vykukovaly bílé punčochy a růžové kozačky na podpatku. Jenže ani podpatky ji na vyvýšení moc nepomohly.

Dívala se na mě skutečně jako dítě, které se poprvé dozvědělo o Santa Clausovi.

„Dave!“ zopakovala už nevím pokolikáté.

Nesnášel jsem, když mi takhle někdo říkal. Nenáviděl jsem to. Nikdo mi tak neříkal, jen ona.

„Ano, Lusy?“ zeptal jsem se a snažil se ovládnout.

„Dave,“ řekla znovu a já zaskřípal zubama, „měla jsem o tebe hrozný strach, když tě vyvolal. Bála jsem se, že to nebudeš umět. Ale ty jsi mu to ukázal!“ zapištěla vítězoslavně.

Začínalo mi být nanic. Pohledem jsem sklouznul k atriu a oddechl si, když jsem viděl, že tam Jane pořád ještě stojí.

S přemáháním jsem se na Lusy podíval.

„Jo, no… ještě se to dalo,“ kývl jsem hlavou.

Její ústa se roztáhla do ještě širšího úsměvu. Až do této chvíle jsem byl přesvědčený, že to jak se vždycky usmívá je na maximum. No, člověk je neustále vyváděn z omylu.

„Tak se měj Lusy, ještě musíme s Markem někam zajít,“ řekl jsem rychle, když jsem viděl, jak se nadechuje, aby něco dodala.

Mark zase rychle pochopil, o co mi jde a už začal scházet ze schodů.

„Tak se měj hezky, Dave!“ zamávala mi.

„Ty taky,“ vysoukl jsem ze sebe a bleskově se otočil.

„Ach, Dave! Měla jsem o tebe strach. Stýskalo se mi po tobě! Večer nemůžu spát jen myslím na tebe! Ach, Dave!“ recitoval mi Mark pištivým hlasem, snažíc se tak Lusy napodobit.

„Nech toho. Jako by mi to nestačilo slyšet to jednou a v jejím podání!“ zahučel jsem naštvaně.

Mark se mezitím velmi nebezpečně přiblížil k tomu, aby se smíchy skácel ze schodů.

„Tak se nezlob, brácho. Když to je skutečně neskutečné, jak ta je na tebe vysazená,“ řekl, když jeho záchvat smíchu odezněl.

„Taky by mě zajímalo, co na mě vidí,“ zakroutil jsem hlavou a pohledem se stále ujišťoval, že Jane stojí na místě.

Začal jsem scházet schody rychleji. Jaké štěstí, že holky vždycky všechno probírají tak dlouho.

Vlastně přesně nevím, co jsem plánoval udělat, až budu dole. Jít za ní? Ale co bych jí řekl?

„No to je přece jasné, co na tobě vidí. Jsi vysoký,“ popichoval mě dál Mark.

„Tak to by si měla spíš brousit zuby na tebe,“ odvětil jsem a s povytaženým obočím se na něj podíval.

„No, brr. Prosím tě, nestraš,“ otřásl se teatrálně Mark.

Byli jsme právě na konci schodiště druhého patra. Jen tak pro kontrolu jsem se podíval dolů. Jane právě mávla rukou na černošku, se kterou se bavila, a svými rychlými kroky se mi začínala ztrácet s dohledu.

„Ale ne!“ vydechl jsem a začal sbíhat schody.

„Co je?“ zeptal se Mark a vydal se za mnou.

Jako naschvál se teď na schodiště vyhrnul dav lidí. Začal jsem se všelijak kroutit a uhýbat, abych byl co nejdřív dole, a zároveň jsem se snažil, abych do nikoho nevrazil. Zvlášť v případě nějakého vyučujícího by se to asi rovnalo vyhození od zkoušky.

Už jsem byl dole, ale ztratila se mi. Vytáhl jsem krk, jak nejvíc to šlo, ovšem i s mými sto osmdesáti centimetry to bylo málo.

Ta černoška, se kterou se Jane bavila, stála asi dva metry ode mě. Jenže přijít za ní s dotazem, kam šla, nebo co je zač ta dívka, se kterou ještě před chvíli mluvila, by rozhodně nevypadalo normálně.

„Můžeš mi vysvětlit, co to děláš?“ ozval se za mnou Markův hlas.

„Nic,“ vyhrknul jsem a dál se rozhlížel.

„Nedělej ze mě blba…“

Dál už jsem ho neposlouchal a razil si davem cestu k východu, protože jsem zahlédnul přesně ten stejný tmavě modrý kabát, jaký měla Jane. I vlasy vypadaly přesně jako její.

„S dovolením! Pozor!“

Snažil jsem si vyklidit aspoň trochu cestu. Moc to sice nepomohlo, ale za chvíli jsem už stál před vchodovými dveřmi a očima pátral po ní.

Uviděl jsem ji asi třicet metrů ode mě až skoro u parkoviště. Nevypadalo to, že by chtěla nasednout do nějakého auta. Šla po chodníku.

Už jsem za ní chtěl běžet, jenže najednou se za mnou ozval hlas: „Pane Wade, mohl byste na okamžik?“

Zoufale jsem se otočil a podíval se do tváře profesorky Brockové, kterou jsme měli na mikrobiologii.

Hlavou jsem se ještě otočil za Jane. Šla pořád dál po tom chodníku.

„Pane Wade, byl byste tak laskav a věnoval mi pozornost,“ pokračovala nepříjemným hlasem profesorka.

Měla na sobě černé sako a kalhoty. Vlasy měla taky černé, krátce střižené a její oči za úzkými brýlemi byly pronikavé jako rentgen.

„Jistě, paní profesorko,“ odevzdaně jsem přikývl a vydal se k ní.

Dobře jsem věděl, že s profesorkou Brockovou to bude na dlouho. Naposledy jsem se otočil, jenomže Jane už mi zmizela za zatáčkou cesty.

 

 

 

Nedostižná - II. kapitola - Zdržení

Copyright © 2010 - 2011 Anne Leyyd

© 2011 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si web zdarma!Webnode