„Fantazie je důležitější než informace.“ A.E.

17. kapitola - Celou dobu, co tě znám, se chováš jako idiot!

 

 

 

Lina uklidila věci po Braxově ošetření a šla zkontrolovat Sail. Dívenka v posteli spokojeně oddechovala a její drobná postava se v přikrývce doslova ztrácela.

Lina k ní přešla a rukou jí lehce odhrnula vlasy z čela. Chvilku ještě zůstala stát a pozorovala ji.

Poté zamířila do vedlejšího pokoje, v němž ležel Jalot. Byl vzhůru a jen co ji uviděl, zeširoka se na ni usmál.

„Jak ti je?“ zeptala se Lina a úsměv mu oplatila.

„Skvěle. Tak skvěle, že už asi vstanu,“ řekl vesele.

Linu doslova zarazilo, že i on chtěl vstát, sotva otevřel oči, ale přešla to a klidně řekla: „No, budeš to muset vydržet ještě do zítřejšího rána. Ruka potřebuje klid a tobě taky neuškodí.“

Odešla do kuchyně a připravila mu další lektvar.

Když mu ho podávala, řekl jí: „Díky. Nebýt tebe, tak už bych tady asi nebyl.“

Usmál se na ni a vzal ji za ruku.

Linu to tak vyděsilo, že jen co ucítila jeho prsty obtáčející se kolem její dlaně, škubla sebou a ruku mu ze sevření vytrhla.

„Nemáš zač děkovat. Udělala bych to samé pro každého,“ pousmála se a mávla nad tím rukou, aby nějak zamaskovala trhnutí.

Jalot se poněkud zmateně pousmál a vzal si lektvar, jež mu podávala.

Lina si neslyšeně oddechla a napadlo ji, jak ráda by si šla na chvíli lehnout, protože si začínala připadat s každou minutou unavenější a vyčerpanější.

Jednak za to mohlo vyčerpání z ošetřování všech, kteří teď byli v domě a pak také duševní vyčerpání, protože všechno to, co musela sama se sebou řešit ohledně Braxe, ji začínalo zmáhat podobně jako fyzická práce.

Už udělala první krok směrem ven, když si uvědomila, že lehnout si teď ještě rozhodně nemohla. Povzdechla si a otočila se k Jalotovi.

„Musím někam zajet, za chvíli ale budu zpátky. Zůstaň tady a lež, prosím, ano? Je to pro tvé vlastní dobro,“ řekla s pocitem, že tuto větu bude za chvíli říkat každému. Přinejmenším každému mladšímu muži.

Jalot přikývl a usmál se na ni.

„Dobře, jak si přeješ,“ mrknul na ni.

Lina se pousmála a vyšla ven. Jen co za sebou zavřela dveře, znovu si pořádně oddechla. To by jí tak ještě scházelo, aby si o ni začal dělat zájem Jalot.

Měla ho sice ráda, ovšem pouze jako známého, kterého párkrát potká ve vesnici a prohodí spolu pár slov. Rozhodně nechtěla, aby to bylo něco víc.

Přešla do stáje a osedlala Rillana.

Kůň ji přivítal veselým zařehtáním a pohozením hlavou. Lina ho několikrát pohladila po hřívě, ale nic neřekla. Připadalo jí, že už snad ani nemá sílu mluvit.

Jen co byl připravený, vzala si dýku, která byla zavěšená na stěně stáje a vsunula si ji do nohavice boty. Sice nečekala, že by ji cestou někdo obtěžoval, ale jistota byla jistota, navíc ji sebou měla vždy, když někam jela.

Vyvedla Rillana ven a nasedla na něj. Několik desítek stop od domu zahlédla Burinsfela, jak se spokojeně pásl. Unaveně se usmála a pobídla koně.

Ten se zařehtáním vyjel od domu. Lina ho směrovala k vesnici. Musela zjistit, kde má Sail rodiče, aby se o ni zbytečně nebáli a mohli si ji co nejdříve odvést domů.

Nikdy v životě takovou dívenku ve vesnici neviděla a proto jediné vysvětlení, které ji napadlo, bylo, že to je dcera někoho, kdo vesnicí pouze projížděl.

Pohyby Rillanova těla ji kolébaly ke spánku a tak po chvíli jízdy už nevnímala své okolí ani cestu.

 

 

 

 

 

Brax slyšel, jak Lina vyšla ven a z pokoje jejího okna viděl i to, že odjela. To ho překvapilo. Čekal totiž, že zůstane tady a půjde si lehnout, vzápětí si ovšem uvědomil, v kolika případech Lina splnila jeho očekávání, a divit se přestal.

Konečně… to by mohla být příležitost k uskutečnění jeho plánu. Lina tady není, takže může klidně sejít dolů - ke kameni pro kladivo i k jezeru, aby se ho zbavil.

Skvělé! – zajásal v duchu.

Vstal ze židle na níž seděl a začal scházet ze schodů.

Tiše se kradl ke dveřím, aby ho neslyšel muž, ležící vedle, a vyšel ven. Tam ho ovšem čekalo překvapení v podobě Adara.

„No, jasně. Jak jinak,“ protočil oči.

Chvíli si se psem hleděli do očí, jenže Brax nemohl ztrácet čas.

„Běž pryč, Adare,“ mávnul rukou směrem k zadní straně domu. „Hele, nemám v plánu utéct, jasné? Chci jen něco udělat, aby tvá paní měla radost, chápeš?“

Připadal si jako tupec, když se své počínání snažil vysvětlit psu, ale Lina na něj taky mluvila jako na člověka a tak to chtěl aspoň zkusit.

Adar se však ani nehnul a dál ho upřeně sledoval.

Brax pomalu začínal ztrácet trpělivost.

„No, tak padej!“ zavrčel na něj.

Pes zůstal bez hnutí sedět.

„Běž, sakra!“ křikl na něj.

Bez úspěchu – Adar se nehnul ani o píď. Muž se nadechl, aby se uklidnil. Dalších několik sekund si psa měřil pohledem a nakonec se rozhodl to risknout.

Udělal krok směrem ke psu, aby ho obešel. Docela ho překvapilo, že ho nechal a vůbec se na něj nepokusil vrhnout, dokonce ani neštěkl nebo nezavrčel.

Psovo chování přestal řešit ve chvíli, kdy mu zrak padl na rozpůlený kámen, za nímž se ukrývalo jeho kladivo.

Klidným krokem k němu došel a sehnul se pro nástroj. Vzal ho do ruky a rozešel se k jezeru. Nemínil ztrácet další čas znovu-rozhodováním o tom, co už bylo rozhodnuté.

Cestou měl oči zabodnuté do země a i když nechtěl, znovu se mu před očima převíjelo uplynulých pár dní. Všechny chvíle, které strávil s Linou a také ty, které přispěly k tomu, k čemu se rozhodl.

Během několika minut došel k jezeru.

 

 

 

 

 

Mezitím, co šel Brax k jezeru, přijel k domu Kalat. Seskočil z koně a zaklepal na dveře.

Když mu nikdo neodpověděl, vešel dovnitř. Docela prozíravě ho napadlo, že by asi nebylo nejlepší, kdyby zahulákal na celý dům a proto chtěl nejprve nakouknout do pokoje, kam uložili Braxe.

Potichu vyšel po schodech nahoru. Zmateně se rozhlédl po prázdném pokoji.

Poté ho ovšem napadlo, že je Brax třeba někde s Linou a nad tou myšlenkou se potutelně pousmál.

Nakonec pokrčil rameny a sešel dolů. Chtěl se ještě podívat do kuchyně, když v tom najednou uslyšel před domem zvuk koňských kopyt.

Vyšel ven a pohlédl na Linu, právě pomáhající seskočit k koně nějaké ženě v prostých šatech s bílým čepcem na hlavě.

„Zdravím!“ řekl hned.

Lina se překvapeně otočila.

„Kalate!“ vydechla. „Jak se máš?“

„No, jde to, díky,“ usmál se.

„Kde je?“ skočila jim netrpělivě do řeči žena.

„V pokoji nalevo,“ odvětila Lina.

Zavedla ji ke dveřím a nechala ji, aby vstoupila do pokoje. Potom se vrátila před dům ke Kalatovi.

„Za kým jde? Za Braxem?“ zeptal se.

„Ne. Za svou dcerou. Otrávila se jedním ovocem, ale díky Braxovi to přežije,“ vysvětlila mu to Lina a zívla.

„Díky Braxovi?“ zopakoval její slova Kalat zaraženě. „To jako porazil strom nebo keř s tím jedovatým ovocem?“

Lina se zasmála: „Ne, to ne. Asi sis s ním moc nepopovídal, že? No, spánek teď potřebuje nejvíc, ale hned jak se vzbudí, tak ti to určitě sám rád vylíčí,“ pousmála se Lina a promnula si oči.

Kalat zdvihl obočí a ústy mu zaškubal úsměv, protože mu došlo, že Lina zjevně nemá ani tušení, že Brax není v pokoji a nespí.

„No, zjevně už si odpočinul dost,“ prohodil.

Lina se na něj zmateně zadívala.

„Jak to myslíš?“

„No, on není v pokoji. Nikde jsem ho neviděl. Myslel jsem, že jste spolu… někde,“ řekl na vysvětlenou.

Lina na něj zůstala nechápavě hledět a pak se rozběhla nahoru. Ačkoli byla unavená na nejvyšší možnou míru, teď jakoby únava zmizela v nedohlednu.

Přeletěla očima pokoj a během chvíle proběhla celý dům. Ještě se zašla podívat i do stáje a když Braxe nenašla ani tam, rozzuřeně vydechla.

Vyběhla před dům, a skrz zatnuté zuby procedila: „Já ho zabiju!“

Kalat se na ni poněkud překvapeně díval a přešel k ní.

„Hele, uklidni se. On se vrátí. Určitě se šel jen kousek projít.“

I když Lině sršely z očí blesky, byla by se možná i uklidnila, kdyby Adar, který celou dobu stál venku, nezaštěkal.

Dívka se po něm ohlédla a uviděla ho, jak utíká směrem ke kameni.

Rozběhla se za ním.

Když se ke kameni dostala, naklonila se za něj a uviděla, že je kladivo pryč. Oproti bleskům, které jí z očí vyletěly teď, byly ty předchozí pouhé jiskry.

Narovnala se, ruce zaťaté do pěstí, ve tváří se jí zračila absolutní zuřivost, která jí zastínila rozumné uvažování.

Rychlým krokem se od kamene začala vzdalovat a mířila k jedinému místu, u něhož si byla naprosto jistá, že tam Braxe najde.

„Hej, co se děje?“ zavolal za ní Kalat.

„Ty - zůstaň - tady!“ křikla na něj.

Rázným krokem šla přímo k jezeru. Nevěděla proč, ale byla si neochvějně jistá, že ho tam najde. Možná proto, že věděla, že on tady jiných míst moc nezná.

 

 

 

 

Brax právě stál u kraje jezera, v ruce držel své kladivo a očima ho sledoval. Připadlo mu, že se s ním tím pohledem loučí, i když mu to přišlo naprosto dětinské.

Díky tomu, že mu Lina rameno obvázala přece jen o něco méně než včera, mohl pohybovat oběma rukama daleko lépe a proto pohladil kladivo po hlavici.

„Že jsem toho ale spolu zažili, co?“ pousmál se smutně. „Vydělali jsme si spolu pěkných pár zlaťáků.“

To už však byla minulost. Chtěl být s Linou víc, než cokoli jiného. Byl si tím jistý. Pokud to skutečně chce, musí se zbavit toho hlavního, co ho dělalo tím, čím byl. Už žádné boje, žádné toulání.

S úsměvem si uvědomil, že pro něj bude skutečné dobrodružství spát teď pod střechou a na jednom místě. Tak, jak mu to jednou řekla Lorina.

A co když Lina odmítne? Co když…

Možná by ho neměl házet moc daleko, kdyby náhodou Lina odmítla, aby se pro něj jako blbec nemusel daleko potápět.

Ne, když už – tak pořádně. Musel to zkrátka zkusit.

Uchopil kladivo do zdravé ruky a chystal se jím rozmáchnout tak, jako ještě nikdy.

 

 

 

 

 

Lina už měla na dohled jezero a také Braxe. Díky tomu, že slunce začínalo zapadat, a také proto, že stál zády k ní, nemohla vidět do jeho obličeje.

Takže jeho postoj a také to, jak si kladivo prohlížel v ní vyvolal jasnou představu toho, že mazaně využil její nepřítomnosti proto, aby začal s tréninkem a nevyšel tak ze cviku.

Pouhé vědomí tohoto ji rozzuřilo ještě víc. Nemínila ovšem ztropit nějakou scénu, alespoň ne tak, jak by to udělala většina žen v její situaci (nebyla si sice vůbec jistá, zda někdy nějaká žena byla v podobné situaci, ale stejně).

Na chvilku jí její rozum předhodil to, co by měla zvážit, než udělá další krok. Zda ho zraní více ona nebo to, když se s tím kladivem rozmáchne. Bleskově vyhodnotila, že zranění jeho nedoléčeného ramene daleko víc poškodí, když se s ním rozmáchne než to, co se chystala udělat. A to jí stačilo.

Přikradla se k němu ze zadu a jen co viděla, jak se s kladivem chystá rozmáchnout, aby s ním mohl začít něco nacvičovat, zaťala ruku v pěst a vší sílou, jíž se díky jejímu maximálnímu rozzuření umocnila v takovou, jakou snad do té doby nepocítila, mu vrazila přes čelist.

Brax se zapotácel, až málem ztratil rovnováhu.

Vytřeštěnýma očima spočinul na Lině, která očividně ještě neskončila. Vykopla nohou za jeho, a jen díky tomu, že muže dosud drželo v šoku překvapení, se jí podařilo mu nohy podkopnout, takže klesl k zemi a dopadl na trávu před jezerem. Kladivo mu vypadlo z ruky a s tlumeným žuchnutím dopadlo na trávu.

Lina bleskově vytáhla z boty dýku, kterou tam měla. Pevně ji uchopila do ruky a rozkročmo se posadila Braxovy na hruď. Ruku s dýkou mu dala ke krku a svou tvář přiblížila k jeho tak, že se mohla podívat na vlastní odraz v jeho očích.

Celé se to odehrálo v pár vteřinách, takže muž nestačil vůbec nijak zareagovat.

Lina rozzuřeně oddechovala a její oči se zabodávaly do Braxovy tváře jako stovky nabroušených mečů.

„Ty – nikdy – nic - nepochopíš, že? Nikdy!“ zakřičela na něj, i když křičet nejprve vůbec nechtěla.

Brax na ni třeštil oči v němém šoku. Nakonec však otevřel ústa, aby něco řekl.

„Mlč!“ křikla na něj a dýku mu ke krku přiložila o něco silněji.

Přelétala mu pohledem mezi očima a její zuřivost neochabovala, spíš naopak.

„Nechápu, jak jsem mohla být tak pitomá a myslet si, že ses třeba změnil! Celou dobu, co tě znám, se chováš jako idiot!

Nejdřív sis vymyslel takovou hloupost, jako jít na ty lupiče jen s jedním dalším žoldákem a pak - když jsi zázrakem vyvázl, tak tě nenapadlo nic chytřejšího než za nimi ještě utíkat a řvát, aby neutíkali a bojovali!

Uvědomil sis, že jsem nikdy nikoho nezabila? Ty bandity jsem zasahovala jen kvůli tobě a tvému ‚geniálnímu‘ plánu! Jenže to ti je všechno málo.

Tobě ani nestačí málem přijít o život, ty prostě pořád musíš dokazovat, že zákony, platící pro obyčejné smrtelníky, pro tebe zkrátka neplatí! A tak místo toho, abys ležel a odpočíval, děláš přesný opak! Málem jsi umřel, uvědomuješ si to!? Nedávala jsem tě do kupy proto, aby ses hned v další příležitosti zase složil na hromadu!

Chceš vědět, co byl ten druhý způsob, jak jsem tě chtěla donutit ležet? Kdybych nebyla tak hloupá a naivně si nemyslela, že se ti v hlavě rozsvítí, dala bych ti pokaždé do lektvaru uspávací byliny, takže bys ležel nejméně čtrnáct dní v kuse a vstát by bylo to poslední, co by tě napadlo! Jenže jsem to neudělala. A ty si teď, jen co vytáhnu paty, vylezeš a hned se ženeš za tím zpropadeným kladivem, abys cvičil nebo si připomněl, jaký to je pocit, ho držet? Abys nevyšel ze cviku! Kdybych nebyla tak hloupá a myslela si…“ nedořekla, protože cítila, jak se jí do očí derou slzy a nevěděla, zda jsou to slzy zlosti a nebo lítosti.

Dívala se do jeho vytřeštěných očí a přála si vrazit mu ještě jednou, protože doufala, že by mu konečně všechno v hlavě zapadlo na správné místo. Bylo jí ovšem jasné, že by to bylo zbytečné.

Muž už se vzpamatoval z prvotního šoku, když na něj Lina zaútočila a teď hleděl na její tvář. Ještě nikdy, co si pamatoval, ji neviděl tak rozzuřenou. A nikdy by ani nevěřil, že je možné, aby takhle vybuchla.

S hrůzou si uvědomil, že přesně ta situace, do níž se nechtěl ani omylem dostat, právě nastala. Vzpomněl si taky na to, že když ho to tehdy napadlo, neměl nejmenší tušení, co by udělal a stejně tak nevěděl, co by měl udělat teď. Docela pochyboval o tom, že by Lina měla zájem poslouchat, co jí chtěl říct.

Když mu předložila výčet toho všeho, napadlo ho, že si ono označení ‚idiot‘ asi zaslouží. Ale nedalo mu to. I když si teď o něm myslela to nejhorší, chtěl jí vše říct, jen nevěděl, jak začít. Navíc mu došlo, že na něm ještě pořád sedí, ba co víc – u krku mu drží dýku.

Lina na něj stále hleděla s určitým stupněm zuřivosti, ale začínala cítit, že ji pomalu opouští. Místo toho se dostavilo prosté naštvání. Už se nadechovala, aby ve výčtu nadávání na jeho chování a jednání pokračovala, když jí došlo, že se chová jako malá.

Vydechla a narovnala se, takže se teď nad Braxem tyčila a pomalu od jeho hrdla odtáhla dýku.

„Víš, co?“ řekla šeptem.

Ladným pohybem se vyhoupla nahoru a postavila se. Sehnula se a vrátila dýku do nohavice boty.

Na sekundu na něj pohlédla a pak se dala do oprašování svého oblečení, na němž bylo několik stébel strávy a kousků mechu.

Brax se postavil poněkud namáhavěji a rukou si přejel po čelisti, protože dívka svou ránu zasadila přesně a s pořádnou silou.

Očima ji nespouštěl z dohledu a usilovně přemýšlel, co dělat, aby situaci nezhoršil a zároveň ji naklonil i ve svůj prospěch.

„Chtěla jsem pro tebe to nejlepší, ale nemíním ze sebe dál dělat husu,“ řekla, aniž na něj pohlédla.

Brax náhle ztuhnul, protože to, co jej právě nyní napadlo, bylo riskantní, lepší nápad ovšem neměl.

„Jak budeš chtít - třeba hned,“ řekla Lina a otočila se k němu, „můžeš klidně odejít kam…“ nedořekla, protože Brax se jediným krokem dostal těsně k ní, a než mohla cokoliv udělat, vzal ji jednou rukou za bradu a políbil ji.

Jestli Lina někdy byla v šoku, nedalo se to srovnat s tím, jak se cítila teď. To, co udělal, ji tak překvapilo, že v polibku dokázala jen vydechnout a ztuhle zůstat stát na místě.

Brax ji druhou rukou vzal kolem pasu a přitiskl si ji pevně k hrudi.

Daleko větší šok Lině ale připravilo vědomí, že ho po pár sekundách líbala stejně, jako on ji.

S tímto zjištěním se od něj zděšeně odtrhla, rukama se mu zapřela do prsou a odstrčila ho.

Jako by to v ní vyvolalo nějakou podvědomou reakci – napřáhla ruku a chystala se mu vrazit další facku.

Reflexy válečníka však Braxe nezradily. Dřív, než se její ruka nebezpečně přiblížila, ji zachytil pod zápěstím a zastavil ji.

„Předtím, než mi vrazíš, a dost možná si to opravdu zasloužím, tak mě nech už taky něco říct,“ řekl a vpíjel se jí svým pohledem do hnědých očí. „Slibuju, že ti v té ráně pak nebudu bránit.“

Ani na vteřinu nelitoval toho, co právě udělal. Možná to bylo nerozvážné a opravdu si tu facku zaslouží, ale takhle si aspoň zajistil, že ji trochu vyvedl z míry a tím pádem bude mít podstatně usnadněnou řeč, když ho nebude, nebo v to aspoň doufal, přerušovat. Navíc ji chtěl políbit už dávno a tohle se nakonec ukázalo, jako vhodná příležitost.

Jak se jí díval do obličeje, do rozšířených očí a ještě překvapeného, šokovaného výrazu, začínal cítit obrovskou nervozitu a pořádný strach. Napadlo ho další srovnání s jeho bývalým životem – to, co cítil před bitvou, bylo proti tomuto ničím. A ačkoli v bitvě mu šlo o život, měl pocit, že tady jde ještě o něco víc.

„Podívej, já…“ začal, „nešel jsem sem proto, abych cvičil. Ty jsi ale přišla, takže…“ Připadal si opravdu jako idiot. Neměl s podobnými věcmi zkušenosti – žádné a proto se neměl odkud odrazit.

Lina ho sledovala s bušícím srdcem a staženým čelem, jak se snažila porozumět tomu, co se snažil říct. Moc to však nechápala.

V hlavě jí jako bzučící roj včel poletovalo jen to, že jí políbil.

Brax se zhluboka nadechl a řekl si, že nemá cenu snažit se vymyslet nějakou světobornou řeč, ale říct to přímo tak, jak to cítil – což bude asi nejlepší.

„Vím, že jsem se choval jako idiot – v tom máš… naprostou pravdu. Ale chci to změnit. Šel jsem sem proto, abych… se zbavil toho, co mi dávalo odraz žoldáka. Za posledních pár dní… vlastně – od té doby, co jsme se potkali, jsem hodně přemýšlel. Nejvíc ty poslední tři dny. A já… aaa,“ měl pocit, že ta slova prostě nedokáže dostat přes jazyk.

„Chtěl bych zůstat,“ vyhrknul rychle. „Nejenom tady – ve vesnici. Chtěl bych… zůstat s tebou… Kdybys chtěla…“ dodal do kolem panujícího ticha.

Lině se pootevřela ústa a v tuto chvíli by nebyla schopná říct půl slova, ani kdyby chtěla.

Braxe její reakce poněkud zmátla, protože nevěděl, jak si ji vyložit, a proto vycítil, že by měl ještě něco říct.

„Díky tobě jsem se začal dívat na svět jinak – doslova jsi mě k tomu přinutila. To, jak se k ostatním chováš, jak ses zachovala ke mně. Zachraňuješ životy, pomáháš všem… A já už nechci dál zabíjet, chodit z bitvy do bitvy a z jednoho zápasu do druhého… Kdysi jsem chtěl, aby si mě lidi pamatovali jako velkého žoldáka Braxe, aby se třásli jen při zvuku mého jména. Chtěl jsem, aby si mě pamatovali podle toho, kolik nepřátel jsem pobil, z kolika bitev vyšel vítězně s hlavou vztyčenou a s jakým zraněním jsem dokázal bojovat… Ale teď – tohle už nechci.

Teď bych si přál, aby si mě pamatoval aspoň… někdo. Ale o to víc. Abych mohl být jednou na sebe hrdý pro něco, co jsem udělal… a co má smysl.“

Brax byl skutečně nevýslovně rád, že se začalo stmívat a nebylo mu tak dobře vidět do tváře, jelikož v ní už delší dobu cítil spalující horkost.

Lina se na něj dívala se směsicí nechápavosti, zmatení a nevěřícnosti.

Cítila, jak pustil její ruku, kterou zadržel, aby mu nevrazila a teď na ni hleděl a očividně čekal, co řekne.

Dívka zamrkla a němě pohnula ústy.

„Ty chceš… zůstat… tady?“ vypravila ze sebe nakonec.

Brax se úlevou pousmál, protože čekal, že se odpovědi vůbec nedočká.

„Jo, chtěl bych,“ přikývl.

Kousek k ní přistoupil blíž a vzal ji za ruce.

„Chtěl bych zůstat taky… s tebou. Ale pokud nechceš, tak řekni a navždycky zmizím z tvého života,“ upřeně se jí díval do očí, aby věděla, že to myslí vážně.

Nebyl si sice úplně jistý, co by v tom případě dělal, ale rozhodnutí teď bylo na ní.

Linin mozek jakoby zpomalil na tu nejmenší rychlost v chápání souvislostí. Byla zmatená, zmatenější než si kdykoliv připadala.

Na jednu stranu se stěží odvažovala uvěřit tomu, co jí říkal, na druhou by tomu ráda uvěřila a nechala se od něj zase sevřít v náručí, další strana jí předhodila fakt, že není možné, aby se takhle změnil.

Nakonec po dalších několika, zvláště pro Braxe, dlouhých chvílích, řekla: „Ty chceš změnit… celý svůj život, který jsi doteď měl? Chceš to všechno hodit za hlavu a začít…“

„Ano, chci,“ odvětil pevným hlasem a nepřestával se očima vpíjet do jejích. „To dnes – ta holka… já… nikdy jsem nikomu nepomohl víc, než dneska jí. Chci dělat něco… užitečného.“

Lininy rty se zatřásly slabým úsměvem. Stále se tomu bála věřit.

Sklonila hlavu a oči jí padly na její ruce, které Brax držel ve svých.

„Ten hlavní důvod jsi ale… ty. Chci být s tebou, protože jsem… nikoho jsem nikdy neměl raději,“ řekl a stisknul potom zuby pevně k sobě.

Začínala se mu točit hlava, pevně si však zakázal omdlít nebo se nějak zakymácet. Musel uznat, že Lina měla pravdu, opravdu ještě nebyl tak v pořádku, jak si myslel. Srdce v mu mlátilo do žeber a hruď se mu zvedala v rychlém nádechu jako po dlouhém běhu.

Lina na tom nebyla o nic lépe, jenže k tomu všemu se do toho zamotal její rozum, který jí opakoval, že se nemohl takhle změnit. Nechtěla ho moc poslouchat, ale to, co jí předkládal, zcela ignorovat nemohla.

„Jsi si svým rozhodnutím naprosto jistý?“ zeptala se ho a zvedla k němu oči. „Už jsem si… něco podobného prošla jednou. Krásný slib… pak vystřídala krutá pravda. Já nechci… nechci to zažít po druhé,“ řekla a do očí se jí draly slzy.

„Ty se bojíš, že odejdu do bitvy a už se nevrátím?“ vydechl s úsměvem a přidržel si její obličej tak, aby do něj viděl.

„Lino,“ řekl s úsměvem, protože neřekla ne, jen se bála, že dopadne stejně jako její otec. „Nepůjdu už nikam. Všechno… co bych chtěl a můžu chtít, je tady.“

Lina se podívala za Braxe do přicházející tmy. V hlavě jí podobná slova zněla už od dvanácti let. Nikdy by ji nenapadlo, že je uslyší znovu, ale od někoho jiného a už vůbec ne od něj.

Zatímco její tělo se nepohnulo, v její mysli bylo živo až příliš. Přemýšlela v té chvíli znovu o všem, co se stalo a uvažovala, co by se stalo, kdyby mu řekla ne, kdyby řekla, ať jde, že už ho nikdy víc nechce vidět.

Nad tou představou se uvnitř málem otřásla a ucítila v hrudi chlad, jako by jí tam spadl kus ledu.

A když řekne, že by chtěla, aby tu zůstal a pokud bude věřit jeho slovům, tak tady zůstane napořád.

Z téhle představy se led v její hrudi proměnil v oheň, který ji zevnitř hřál a začal se rozlévat do celého jejího těla. Nepálil, jen přinášel teplo.

Sice ji jeho paličatost a umanutost mnohdy pořádně rozčilovala, jenže na druhou stranu si uvědomila, že kdyby skákal tak, jak by si ona pískala, nebylo by to ono. Nebylo by to stejné jako nyní. Možná i to byla jedna z věcí, které se jí na něm líbily.

Potom si vzpomněla na to, co jí řekla její matka, když spolu mluvily o jejím otci. Řekla jí, že nikdy nelitovala toho, že se s jejím otcem poznali a vzali se. Nevyměnila by ty šťastné dny a chvíle za nic, i kdyby věděla, že skoční tak, jak skončily.

Lina se muži dívala do očí a pomalu svou ruku zvedla k jeho tváři, až se jí dotkla. Lehce mu prsty přejela po spánku a ruku zase spustila.

Jeho pohled jí už dlouhou dobu vháněl červeň do tváře, teď se jí ale zdálo, že doslova hoří.

Mírně se na něj pousmála a potichu řekla: „Řekneš mi pravdu? Opravdu to chceš proto, co jsi říkal? Neděláš to kvůli tomu, že…“

Brax se usmál: „Proto, že bych se tě snažil uchlácholit, nebo proto, že bych ti chtěl to, co jsi pro mě udělala, nějak oplatit? Nebo proto, že to je můj chvilkový rozmar?“

„Přemýšlel jsi hodně, co?“ zeptala se a teď se usmála doopravdy.

„Čas od času to neuškodí,“ pokrčil Brax rameny a také se usmál.

Oba se společně zasmáli, Brax pak ale řekl: „Ještě to musím dokončit.“

Lina nechápavě zdvihla obočí.

Muž nepohnul ani brvou a pomalu její ruce pustil ze svého sevření. O krok od ní odstoupil a sehnul se pro kladivo, ležící kousek od něj.

S jedním koutkem zdvihnutým do úsměvu se zdravou rukou rozmáchl, a dvakrát kladivem ve vzduchu zakroužil. Potom ho pustil.

Brax se hned nato otočil na patě a během vteřiny byl zpátky u Liny.

To, kam kladivo dopadlo, nebo zvuk rozčeřené vody už neviděl a neslyšel ani jeden z nich… 

 

 

 

 

 

 

*  KONEC  *

 

 

 

 

 

 

 

 

Brax a Lina - XVII. kapitola

Copyright © 2011 Anne Leyyd

© 2011 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si web zdarma!Webnode