„Fantazie je důležitější než informace.“ A.E.

13. kapitola - Nebylo by to krásné, kdybych si jen tak jednou vyjel na cestu, a vrátil se domů s pěknou mladicí?

 

 

 

 

Lina vzala kladivo, a kdyby mohla, v tu ránu by ho sežehla blesky, jež jí vyletěly z očí.

Měla sto chutí hodit s ním tak daleko, aby ho už nikdy nikdo neviděl.

Téměř se rozmáchla, ale v tom ji něco napadlo.

S kladivem v ruce se rozešla ke kameni, který právě díky němu puknul. Položila ho za kámen a pak se obrátila zpět k domu.

„Lino!“

Uslyšela výkřik a vzápětí uviděla svou matku, která se k ní rozběhla s košíkem v ruce.

Lina se rozešla k ní a obě ženy se pevně objaly.

Matka se od ní brzy odklonila a vzala její tvář do dlaní.

„Už jsem si myslela, že…“ zavrtěla hlavou a roztřeseně se na ni usmála. Z očí jí skanuly slzy.

„Matko, jsem v pořádku,“ pousmála se Lina.

„To vidím,“ řekla Lorina a přimhouřila oči, když viděla dceřinu tvář a přeletěla pohledem její šatstvo, jež většinu jejího těla odkrývalo, než zakrývalo.

„Co se ti stalo a jak ses odtamtud dostala? Slyšeli jsme, že tě zajali lupiči a...“

„Matko,“ skočila jí dívka do řeči, „později ti všechno řeknu, to ti slibuji, ale teď musím ošetřit Braxe. Je zraněný a v bezvědomí. Ztratil hodně krve a...“ Lina se zarazila, aby mohla popadnout dech, kterého se jí kvůli sevřené hrudi nedostávalo.

„Dítě, uklidni se, ano?“ řekla matka a vzala ji za ruce. „Kde je?“ zeptala se.

„V mém pokoji,“ odvětila Lina a obrátila se k domu. „Má hlubokou ránu na rameni. Vzala jsem si sebou jen ty nejobyčejnější byliny a těmi jsem mu to ošetřila, jenže dobře víš, že zabírají pouze na lehčí zranění.“

Vešla do kuchyně a nalila do kotlíku vodu na ohřátí. Ten pak pověsila nad plápolající oheň.

„Rána na noze se mu hojí pomalu, ale dobře. Stejně tak i na krku a obličeji. Pohmožděniny, odřeniny a všechny možné menší rány má snad po celém těle,“ zavrtěla hlavou.

Lorina pouze přikývla a začala pomáhat Lině chystat a připravovat potřebné byliny.

Jakmile všechny vyskládaly, Lina je vzala do náruče a odnesla k sobě do pokoje. Rozložila je na stůl a hned poté šla zase zkontrolovat Braxovi tep. Ustaraně se na něj dívala. Byl bledý jako stěna a vůbec nevypadal dobře.

„Vydrž to,“ řekla a na vteřinu se dotkla jeho tváře.

Potom se rychle otočila a sešla dolů, aby si pořádně umyla ruce.

Její matka mezitím nahoru donesla horkou vodu, látky a obvazy. Podívala se na mladíka v posteli a zhluboka se nadechla. Viděla už horší zranění, daleko horší, jenže ti, které tak viděla, neměli šanci na přežití. Zda má ovšem on dost síly na uzdravení, to nevěděla.

Když Lina vešla do pokoje, Lorina se otočila a sešla dolů, aby ještě přinesla masti.

Dívka se hned dala do práce. Stáhla z Braxe plášť a svlékla mu košili. Špinavé obvazy z ramene dala pryč a kouskem látky dostala z rány všechny byliny.

Okolí rány bylo pořád zarudlé. Jen co bylo poranění čisté, namočila do kotlíku s horkou vodou látku. Tu pak začala ždímat nad ránou a nevšímala si, že jí od toho pálí ruce. Zopakovala to ještě několikrát, než z rány opět začala vytékat krev. Hned jak uviděla první kapky spojující se do malého potůčku, který se za chvilku měl řinout z rány po těle, nalila do ní z láhve tekutinu na vyčištění. Tentokrát nemusela šetřit, ale mohla jí tam vylít, kolik chtěla.

„Tady máš,“ řekla jí matka, která se postavila za ni. „Aspoň to necuítí.“

Podávala jí nádobku s černou mastí. Lina si ji vzala a nabrala si z ní masti na dva prsty.

Tiše sykla, protože mast ji okamžitě začala pálit na prstech, jelikož je měla plné malých odřenin.

Pak ji všechnu nanesla do rány, až byla plná a překrývala okraje. Okolí natřela jinou mastí, světle zelené bary. Poté na ránu přiložila kousek plátna a to přichytila obvazem.

K noze se dostala vzápětí. Stáhla mu zakrvácené boty a pak vzala malou dýku a odřízla mu nohavice pod koleny. U rány zde postupovala stejně jak u ramene - s horkou vodou a tekutinou na vyčištění. Jen místo černé masti dala na okolí rány bílou. Nohu potom zavázala obvazem.

Když prohlédla ránu na krku, tak ji jen přetřela bílou mastí a obvaz na ni už nedávala. Tvář mu pokryla stejnou hmotou.

„Odnesu to,“ řekla Lorina.

Sehnula se a sebrala špinavé obvazy, boty i masti, kterých už nebylo potřeba.

Lina jen přikývla a oddechla si. Nevěděla ani proč. Možná proto, že byla doma, možná proto, že ošetřila to, co bylo nejdůležitější.

Ještě ovšem neskončila. Namočila do, teď už přijatelně teplé, vody další kus látky a začala Braxovi umývat obličej, krk, ruce a nohy tam, kde neměl mast či obvaz. Šlo to docela těžko, protože krev byla pořádně zaschlá, nakonec však to nejhorší očistila.

Když skončila, dala mu ruce podél těla a přikryla ho dekou. Ještě mu přejela přes ústa namočenou látkou ve studené vodě. Sedla si na malou stoličku a pozorovala jeho bledou nehybnou tvář.

Neohlédla se ani poté, co přišla do pokoje její matka.

„Dokud nebude při vědomí, nemůžeme mu dát lektvar z těch bylin, který by zpravil ztrátu krve,“ řekla zoufale.

„Ne, to nemůžeme,“ přikývla Lorina. „Zatím jsi pro něj udělala všechno, co bylo možné. Víc teď neuděláme.“

Když se Lina ani nepohnula, vzala ji matka kolem ramen.

„Pojď na chvíli dolů. Ošetřila jsi ho a teď jsi na řadě ty. Vypadáš hrozně, tak pojď.“

Lině se nechtělo ani hnout, věděla však, že má matka pravdu. Teď už víc udělat nemohla. Pohledem ještě nikdo nikoho neuzdravil. Alespoň ne z takových zranění.

Dívka sešla dolů za svou matkou a vešla do kuchyně.

„Tady je ten náš dobrodruh,“ ozval se od stolu hluboký mužský hlas.

Lina se pousmála a šla obejmout svého dědečka, který seděl u stolu nad talířem s polévkou.

Byl to muž střední postavy s prošedivělým plnovousem a téměř bílými vlasy na hlavě. Jeho hnědé oči však byly bystré jako za mlada a v jeho výrazu se mísila radost a starost zároveň.

„Jsem rád, že jsi zase pod rodnou střechou,“ řekl a pohladil ji po hlavě.

„To já taky,“ odvětila Lina a znovu se pousmála.

Pak se nechala svou matkou nasměrovat na židli a dovolila jí, aby jí umyla tvář a ošetřila zranění, která na ní měla.

„Tak jsem slyšel, že ses vrátila s pěkně velkým úlovkem,“ řekl jakoby jen tak mimochodem.

„Otče,“ řekla Lorina a nesouhlasně zavrtěla hlavou.

Lina se dívala na roh stolu a matku jako by ani neslyšela. Přikývla hlavou a nic neříkala. Teď ani nesykla bolestí, když jí matka čistila rány.

„No, já jsem vždycky věděl, že z tebe bude lovec,“ pronesl muž dál a usrknul ze své polévky.

Lina se na něj zmateně podívala.

„Já takové štěstí neměl. Kdepak. Tvou babičku jsem si musel pěkně draho vybojovat od tehdejšího kováře. No, ale nebylo by to krásné, kdybych si jen tak vyjel jednou na cestu a vrátil se domů s pěknou mladicí, no řekni, Lino?“ usmál se, až se mu kolem očí vytvořil vějíř z vrásek.

Lina se smíchem vydechla a zavrtěla hlavou.

„Dědečku, dědečku,“ řekla a povzdechla si.

„Ale no tak, dítě,“ řekl muž vážným hlasem. „Hlavu vzhůru! Ten vyskočí jak jelen!“

Lina už otevírala ústa, aby něco řekla, ale zarazila ji matka, která ji do úst vsunula lžíci s polévkou.

„Jez, musíš být úplně vyhládlá,“ řekla nesmlouvavě.

Dívka polkla ještě pár dalších doušků polévky, mezitím co jí matka z vlasů vyčesávala větvičky, listí a trávu.

Jen co dojedla, poslala ji Lorina do svého pokoje, aby se převlékla do čistých šatů.

Lina si začínala připadat čím dál víc unavená, ale proti spánku se bránila, jak mohla. V čistých šatech zamířila nahoru do svého pokoje.

„Měla by ses vyspat,“ zavolala za ní matka.

„Ano, vyspím se. Za chvíli přijdu dolů,“ odvětila Lina a rychle vyběhla nahoru.

Přešla k Braxovu lůžku a prohlédla jeho obvazy. Pak mu znovu navlhčila celý obličej a ústa. Byla neskonale ráda, že nedostal horečku a pevně doufala, že ji ani nedostane.

Poté si k jeho lůžku přitáhla malou stoličku a posadila se na ni. Chvilku ho pozorovala, než si hlavu podložila rukou opřenou o lůžko a sledovala, jak se mu hruď zvedá v mírném nádechu.

Teď nemyslela opravdu na nic, byla jen ráda, že dýchá.

Ani si neuvědomila, že se jí klíží víčka a během další chvíle se jí zavřely úplně a usnula…

 

 

„Ještě nepřišel tvůj čas. Tak žij a nezapomeň na nás.“

Tato slova mu zněla v hlavě, když otevíral oči…

 

 

 

 

 

 

Brax a Lina - XIII. kapitola

Copyright © 2011 Anne Leyyd

© 2011 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si web zdarma!Webnode