„Fantazie je důležitější než informace.“ A.E.

7. kapitola - to proto, že jsi žoldák, pitomče, zvykej si!

 

 

Žoldák, který se představil jako Kalat, jel po Braxově levici a hubu nezavřel.

„Tak ty jsi Brax, jo? No teda, slyšel jsem o tobě! Mezi žoldáky jsi legenda. Ten tvůj výkon u Santer před dvěma lety, to bylo něco. Kéž bych tam mohl být. Ani nevíš, jak se těším, až tě uvidím v akci!"

Podobné řeči už Brax poslouchal celou hodinu.

Brzy ale přišlo vysvobození. Na cestě byl spadlý strom. Jediný pohled na kmen Braxovi stačil - nespadl sám, byl pokácený.

„No né, nám se dneska daří,“ ozvalo se odnikud a během chvilky už Braxovi a Kalatovi zahradilo cestu pět banditů zepředu a čtyři zezadu.

„Můžu vám navrhnout, hoši, abyste slezli z koní a odložili zbraně? Přece nechceme, aby tu tekla krev,“ usmíval se evidentní vůdce této skupiny.

Brax křižoval nenápadně pohledem okolí. Potřeboval vědět, jestli je kolem někde někdo s lukem či kuší.

„Oni si chtějí hrát,“ usmál se Kalat.

„Drž hubu a sesedni,“ zavrčel Brax.

Kalatovi zmizel úsměv z tváře a poslušně sesedl. Patrně nechápal, proč mu Brax poručil sesednout. Jenže Brax měl všechno promyšlené. Potřeboval stát nohama na zemi, na koni se s kladivem bojovat nedá.

Oba tedy sesedli, nicméně zbraně neodložili. Brax se nenápadně chystal tasit dýku v chrániči ruky.

„Ty zbraně, hoši,“ zamračil se vůdce skupiny.

„Můžu ti ji dát až pod nos,“ usmál se Brax.

„Jak chceš. Na ně!“ zařval vůdce.

V koruně stromu na Braxově pravici se ozvalo cvaknutí a ihned odtamtud vyletěla šipka z kuše. Instinktivně uskočil. Vzápětí z větve seskočil muž a chystal se vystřelit znovu. Jenže Brax už jeho směrem vrhl dýku. Následovalo bolestivé zařvání - trefil svůj cíl.

S dýkou to uměl.

„A do nich,“ nadchl se Kalat a vytasil meče.

Brax sundal kladivo a postavil se do obranného postavení. Bandité na nic nečekali a vrhli se na něj. Jejich chyba. Rozmáchl se a jedinou ranou do hrudníku odrovnal toho nejrychlejšího. Hlasitě to křupalo, když kladivo drtilo muži žebra. Brax ovšem na nic nečekal a pustil se do ostatních - už zase viděl rudě. Oháněl se kladivem z jedné strany na druhou. Útočil, kryl se a zase útočil. Jeho válečný řev se nesl lesem v ozvěnách. Každý jeho pohyb byl perfektně vypočítaný, uměl se svou zbraní zacházet. Další a další bandité vybíhali z lesa a hromada těl před Braxem jen rostla.

Kalat si nevedl o nic hůř. Na to, že to byl ukecaný amatér, si vedl skvěle. Hýbal se s ladností kočky. Brzy už z banditů zbyl jen vůdce. Dal se na útěk, Kalat jej však zabil vrhnutím dýky na zad.

„Pitomče! Potřebovali jsme ho živého,“ zařval nasupeně Brax.

„Proč? Chcem jenom ty medailony ne?“ nechápal Kalat.

„Mohli jsme zjistit, kde mají základnu.“

„Aha. No, tak příště.“

Brax jen rezignovaně vzdychl a začal sbírat z těl medailony.

 

 

 

 

 

Lina jela po proudu lesního potoka víc, jak míli. Nevěděla sice jistě, zda se ji muži pokusí pronásledovat, ale jistota byla vždycky jistota.

Když si byla jistá, že je bezpečné vystoupit z potoka a jet lesem, pobídla Rillana a vyjeli z něj.

Dívka se pečlivě rozhlížela po okolí a pozorně napínala sluch, zda si nepovšimne něčeho podezřelého. Všude byl klid, ne však ten nepřirozený.

Znovu si oddechla a mohla se v sedle konečně po pár hodinách uvolnit. Sesedla, aby si protáhla nohy a umožnila tak i koni, aby si odpočinul. Nechala ho jít vedle sebe, nedržela ho ani za uzdu.

Lině se znovu před očima promítlo to, co se stalo. Dobře si uvědomovala, že zná několik lidí, kteří by nad jejím chováním leda nechápavě zavrtěli hlavou. Zvlášť na jednoho si právě teď vzpomněla. Jenže moc dobře také věděla, proč by jí bylo jedno, co si myslí. Nechtěla zabíjet. Nechtěla zabíjet nikoho. Věděla, že smrt by jí klid nepřinesla. Nemohla by si oddechnout, kdyby ty bandity zabila. Zásah do ruky a do nohy smrtelný nebyl. Pokud by tedy nezasáhla tepnu. Jenže ti muži zůstali při vědomí, slyšela jejich nadávky a řev, takže si ránu určitě dokázali ošetřit.

‚A co ten třetí? Proč jsi ho nezasáhla šípem, když jsi mohla?‘ ptala se uvnitř sama sebe. ‚Nemohla. Zasáhnout pohybující se cíl je těžší, i když bych to asi i tak dokázala, jenže… co kdybych se trefila jinam než do ruky? Ne. Větev byla lepší řešení.‘

Lina vydechla a rozhlédla se kolem. Vůbec si neuvědomila, že už došla tak daleko. Právě byla několik desítek stop před větší zatáčkou. Ve výhledu za ni, ji bránily husté stromy.

„Běž,“ řekla potichu Rillanovi a dotkla se jeho boku.

Kůň poslušně odběhl stranou za křoví napravo od ní. Lina nevěděla, proč je najednou tak ostražitá. Možná ještě díky předchozím událostem. Rozhlédla se znovu a viděla menší vyvýšeninu nalevo, z níž by se mohla podívat, zda by bylo bezpečné projet cestou přímo anebo jet oklikou.

Potichu našlapovala po spadaném listí a dávala si pozor, aby zbytečně nerozpohybovala větve keříků, pod nimiž prolézala. Když byla kousek pod vyvýšeninou, lehla si na zem a začala se pomaličku sunout nahoru.

Teď si uvědomila, jaké má štěstí, že má vlasy hnědé barvy. I když si ji někdy dívky z vesnice dobíraly, že mít vlasy blonďaté a zářivé jako tekuté zlato je pro ženu to nejlepší. Teď si na to s úsměvem vzpomněla.

Navrchu vyvýšeniny rostla hustá tráva, kterou lehce pohupoval vítr. Lina opatrně rozdělala prsty několika stonků od sebe, aby se mohla podívat.

Stěží polkla a otevřela ústa, aby zmírnila výdech. Za zatáčkou, jíž se chystala projet, byla menší roklina, v níž bylo asi dvacet lidí. To, že to jsou muži, poznala podle řevu a hrubého smíchu, který se odtamtud ozýval. Nepoznala okamžitě, kdo jsou zač. Byli od ní ještě hodně daleko. Naštěstí, uvědomila si. Pak jí ovšem více než dobře došlo, kam se dostala.

Chviličku je pozorovala. Během té doby se dva z nich začali mezi sebou bít a další okolo se hlasitě smáli. Někteří z nich vypadali podobně jako ti, které předtím potkala, jiní na sobě měli pláště.

‚Hlavně že jsem Braxovi říkala, že si to nenamířím rovnou k banditům,‘ pomyslela si a trpce se v duchu usmála.

Takže tudy jet rozhodně nemůže. Bude to muset objet a to pořádnou oklikou.

Lina se začala pozorně rozhlížet po okolí, jestli neuvidí nějaké hlídky nebo někoho, kdo by se z nich odpojil a bloumal, kde neměl. Nebyla si jistá, zda se dostala přímo do hlavního doupěte banditů nebo jen k nějaké menší skupině. Pevně doufala v tu druhou možnost.

Před sebou nikoho neviděla a tak se pomalu otočila za sebe. Také nikdo, oddechla si. Teď prozkoumala levou stranu a nakonec pravou. V tu chvíli ztuhla, protože několik metrů od místa, kde zůstal Rillan se objevil muž v kápi s lukem a rozhlížel se kolem.

 

 

 

„Teda ale řeknu ti, oháněl ses s tím kladivem fakt parádně,“ pustil se zase Kalat do čilého hovoru.

„Ještě nikdy jsem neviděl nikoho, kdo by se svou zbraní uměl tak dobře zacházet.“

Brax neodpovídal, jen se díval do mapy. Projeli už čtyři místa, kde údajně občas číhávali bandité, jenže kromě prvního střetu na nikoho nenarazili.

„Co takhle dát si malý duel?“ navrhl Kalat.

„Ne,“ odpověděl Brax s pohledem stále upřeným do mapy.

Jeli svižně často používanou obchodní cestou. Podle vyznačených míst na mapě se nedalo odhadnout, kde by mohli mít bandité skrýš. Místa přepadů byla rozmístěná všemožně bez jediného logického místa, odkud by mohli útočit všemi směry. S takovou budou muset pročesat celé okolní lesy. Ale kde začít?

„Kam vlastně jedeme? Máme nějaký konkrétní cíl? Nebo jen bloumáme po okolí a doufáme, že nás někdo přepadne?“ nedal se  Kalat zastavit v přívalu slov.

„Údolí Mered,“ odpověděl Brax prostě.

„Proč jedeme zrovna tam?“

„Není to jedno? Stejně musíme pročesat celou oblast, tak někde začít musíme,“ zavrčel Brax nasupeně.

Měl svoje důvody, proč chtěl začít právě tam, ale po těch Kalatovi nic nebylo.

„Tak promiň, neukousni mi hned hlavu, jen jsem se zeptal,“ bránil se Kalat. „Už jsem ti říkal o místních holkách? Člověče, některý by fakt stály za hřích. Ale jak se k nějaké přiblížím, hned vezme nohy na ramena a je pryč.“

„To proto, že jsi žoldák, pitomče, zvykej si,“ zakroutil Brax hlavou.

„Hele ale třeba narazíme na nějakou slečinku v nesnázích. Nějakou tak zachránit, to by bylo něco - hned by nám skočila kolem krku! No, tobě teda zrovna ne, protože jsi protivnej a zjizvenej, ale mě by mohla.“

Brax jen zakroutil hlavou a modlil se, aby je někdo přepadl.

 

 

 

 

 

Lina vytřeštila oči, vzápětí ji však něco napadlo. Opatrně se začala sesunovat níž a níž, až z vyvýšeniny byla zase zpátky na rovině. Pomalu couvala dozadu, až byla skrytá za jedním ze stromů.

Rozhlédla se kolem a našla to, co hledala. Lehce ze země vzala silnou větev, do druhé vzala spadlou šišku a vykoukla zpoza stromu. Viděla, že muž je nedaleko Rillana, ale ještě ho nezpozoroval.

Zhluboka se pak nadechla a zahvízdala. Zvukem přesně napodobila zpět pěnkavy, který připomínal nápěv na slova ‚sedí panenka v kvítí‘. Viděla, jak Rillan zbystřil a zastříhal ušima. Lina zahvízdala ještě jednou a kůň pomalu vyšel z houští směrem k ní.

Muž si ho okamžitě všiml a namířil na něj lukem. Když však spatřil, že kůň v sedle nikoho nenese, svůj luk o kousek sklonil, ještě pozorněji se ovšem začal rozhlížet.

Zahvízdala ještě jednou. Rillan se pomalu blížil k místu, kde stála a muž ho ostražitě následoval.

Lině trvalo skoro měsíc, než koně tohle naučila. Několikrát s tím chtěla přestat, teď však byla zpětně sama sobě vděčná, že to neudělala a Rillanovi, že se to naučil.

Cítila, jak jí srdce buší až v krku a ruce se jí začínají potit. Sevřela proto větev pevněji a soustředila se.

Rillan došel ke stromu, za nímž se schovávala. Lina mezi větvemi viděla, jak se muž rozhlíží kolem a čekala, až se otočí za sebe. Jakmile to udělal, vší silou mrštila šišku do křoví nalevo od muže. Ten přiskočil blíž ke koni a namířil šípem do křoví.

Lina v ten moment vykročila, rozmáchla se a než se muž stačil otočit, vší silou ho praštila větví do týla, takže se skácel k zemi jako podťatý strom.

Na víc nečekala a rychle vyskočila na koně. Pobídla ho a sjela k cestě, po níž přijela. Jela zpátky, ohlédla se jen jednou a pak, jen co uviděla mezi stromy prosvítat zelenou trávu louky, projela s Rillanem mezi nimi a vjela na ni.

 

 

 

Blížili se k údolí Mered. Zkušeným okem Brax poznal stopy v okolí cesty. Těmi houštinami mezi stromy často někdo hýbal. Nebylo o tom pochyb - tohle bylo jedno z hlavních přepadových stanovišť banditů.

‚Holka nešťastná, paličatá,‘ pomyslel si Brax a jen doufal, že Lina ještě žije.

Zastavili a sesedli.

„Tadyhle jsou stopy koní a kožených bot,“ ozval se Kalat procházející mezi stromy.

„Tady je na zemi krev,“ řekl na to Brax.

Zkoumali místo přepadení.

„Krev je čerstvá,“ zamumlal Brax

„Ty stopy taky,“ přitakal Kalat.

Veškerá jeho dětinská hravost a užvaněnost byla pryč. Teď stál před Braxem odborník.

„Ať se tu stalo cokoli, není to víc než pár hodin.“

„Souhlasím. Dokážeš ty stopy sledovat?“

„Nevím, porozhlédnu se kolem,“ odpověděl Kalat zamračeně.

Zatímco Brax zkoumal místo přepadení a jeho nejbližší okolí, Kalat se porozhlédl o něco dál. Na hodinu se rozdělili a sešli se zpět znovu u koní.

„Co jsi zjistil?“ zeptal se Brax.

„Našel jsem koňské stopy vedoucí až k potoku. Tam mizí - nejspíš se kořist bránila a to dost dobře.“

„Krvavé stopy vedou lesem dál směrem k údolí,“ podělil se Brax o svůj nález.

„Takže, co uděláme teď?“ povytáhl Kalat obočí, vytáhl jeden svůj meč a ujistil se, že je ostrý.

„Nebaví mě chodit kolem horké kaše,“ usmál se chladně Brax.

„Souhlasím,“ pokýval hlavou Kalat. „Ať tu číhali na kohokoli, buď utekl, nebo ho chytli dál v lese.“

„A jestli toho nebožáka nezabili, odvlekli ho do skrýše a my jsme teď jediná šance na jeho záchranu.“

Brax vzdychl.

‚Lino, jestli ses dostala do problémů, tak si mě nepřej,‘ říkal si v duchu.

Modlil se, aby v táboře lupičů nenašel její mrtvé tělo.

„Tak vyrazíme?“ zeptal se Kalat.

„Jo, ale pěšky, ať neztratíme stopu.“

Vzali své koně za uzdy a zmizeli s nimi v hloubi lesa.

 

 

 

„To snad není pravda!“ řekla si Lina sama pro sebe. „Během jediného dne… Nikdy jsem tady nikoho nepotkala!“

Přitisknutá k Rillanovu krku, hleděla jen vpřed na konec louky. Několikrát se ohlédla, aby se ujistila, že ji nikdo nepronásleduje. Nevěděla, jak dlouho bude trvat, než se ten muž probere a jestli spustí poplach. Ať tak nebo tak, chtěla být co nejdál.

Louku projeli tryskem. Hned za ní byl dlouhý lán pole, který už skoro rok nikdo neobdělával. Lina povolila v tempu a přešla do klusu. Dívala se pod Rillanova kopyta, kde rostla tráva společně s plevelem. Potom však zvedla hlavu a pročesávala krajinu vpředu. Zhruba míli před sebou měla dokonalý přehled, jenže také věděla, že hned za ní bude opět les. Do údolí Mered to bylo daleko dvě míle nanejvýš tři.

Lina se rozhodla, že se hned na začátku lesa ukryje někam do křoví, aby si na chvíli odpočinula a něco pojedla. Rillan ještě nebyl unavený, ale určitě mu také prospěje chvíle klidu.

Po pár minutách jí došlo, že pohybovat se jen tak po otevřené krajině, není právě moc dobrý nápad, jenže jet lesem také nechtěla. Nakonec sjela o něco blíž k lesu.

Říkala si, že kdyby na ni chtěl zaútočit někdo odtamtud, bude dostatečně daleko, aby mohla vyrazit na volné prostranství a pak někam jinam. A pokud by se k ní někdo blížil z druhé strany, mohla by se skrýt v lese. Nelíbila se jí ani jedna možnost, přesto věděla, že jiné na výběr nemá.

Když už měla na dohled začátek lesa, zastavila a otočila se, aby se podívala, zda ji přece jen někdo nesleduje. Jakmile si byla jistá, že ne, sesedla a k lesu došla pěšky.

Pozorně očima zkoumala nejbližší okolí i zvuky. Dvě minuty se vůbec nepohnula a teprve potom opatrně zašla k jednomu keři, který ji příhodně kryl před přímým výhledem z krajiny i z lesa.

Rillan se začal pást kousek od ní pod stromy, kam ještě dosahovala zelená svěží tráva. Lina si z brašny na jeho sedle vzala další kousek chleba a rychle ho žvýkala, jako by ji něco neustále hnalo, aby jela dál.

Když polykala poslední sousto, zaslechla pár metrů od sebe prasknout větvičku. Trhla sebou, bleskově popadla luk a namířila jím křovím ven. Jak sebou trhla, zavadila hlavou o trnité větve, které čouhaly z keře. Cítila, jak se jí trny zaryly do obličeje od spánku až do poloviny tváře, potlačila tiché syknutí a vytřeštěnýma očima jen hleděla na místo, odkud zvuk zaslechla.

Chvilku zrakem bloudila kolem a pak s úlevou vydechla. Byla to jen srna, stojící pár metrů od ní a očichávající něco u země.

Dívka povolila sevření luku a po chvilce ho položila na zem. Potom si z tváře odtáhla větev a opatrně se dotkla místa, kam se jí trny zaryly. Dva se dokonce odlomily a zasekly do její kůže. Rychle je vytáhla a otřela si tvář do rukávu košile. ‚Nic vážného,‘ oddechla si.

Minutu sledovala krajinu před lesem, poté se zvedla a zkontrolovala, zda jí něco nevypadlo. Jakmile zahladila stopy, které v trávě a křoví udělala, nasedla na Rillana a vydali se dál.

 

 

 

 

 

 

 

Brax a Lina - VII. kapitola

Copyright © 2011 Anne Leyyd

© 2011 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si web zdarma!Webnode