„Fantazie je důležitější než informace.“ A.E.

1. kapitola - UŽ na tebe asi zaútočilo hodně žen

 

 

 

 

Lina klidně plavala v jezeře a užívala si chladné vody, která ji po celém dni stráveném na slunci, příjemně osvěžila.

Doplavala ke břehu a zavřela oči. Vnímala jen večerní píseň cvrčků a zvuk vody, jíž čeřila dlaněmi. Začínalo se pomalu stmívat a poslední paprsky slunce se ztrácely mezi větvemi stromů, které kolem jezera vytvářely zelenou hradbu.

Lina se zvedla trochu výš, takže voda jí teď dosahovala do poloviny paží a zběžným pohledem přejela protější břeh jezera. Naráz ztuhla, protože zahlédla postavu, která ji z křoví pozorovala, nebo jí to tak aspoň připadalo.

Rychle klesla zpátky do vody až po bradu, aby špehovi, ať už to byl kdokoli, neposkytla nechtěnou podívanou.

Odrazila se a plavala jakoby nic k místu, kde měla položené šaty. Oči přitom upírala na postavu v křoví a rozzuřilo ji, když si uvědomila, že to je muž.

Jestli to je některý z vesnice, tak ať si nepřeje, co zažije, říkala si v duchu.

Potopila se, aby ji neviděl a přeplavala pod hladinou až ke břehu k šatům. Téměř neslyšně z vody vylezla a natáhla na sebe oblečení - prosté béžové šaty ke kolenům.

Byla od muže dostatečně vzdálená na to, aby si mohla být jistá, že nic neuslyší, navíc se dokázala pohybovat velmi potichu, což se jí mnohdy hodilo.

Lehkými kroky se potichu kradla k místu, kde špeh byl. Vzápětí ho uviděla. Byl vysoký a působil mohutným dojmem, aspoň v porovnání s ní. Díval se na jezero, na místo, kde byla těsně předtím, než se potopila pod hladinu.

Linou zacloumal vztek a zuřivost. Dvěma rychlými kroky k muži přistoupila. Nevadilo jí, že teď už si zvuků jejího pohybu všiml a otočil se – přesně to se jí totiž hodilo.

Zaťala prsty do dlaně a prudce, vší silou, navíc umocněnou její zlostí, zapažila a vrazila mu pěstí do čelisti.

Rána ho naprosto vyvedla z rovnováhy. Těžké válečné kladivo, které měl, jej táhlo dozadu. Bohužel pro něj měl za zády už jen jezero. Další co si pamatoval, bylo, že ležel v mělčině jezera celý mokrý.

Namáhavě se postavil se slovy: „Za co to sakra bylo?“

Než si uvědomil, že při pádu držel v ruce zajíce, odhopkávala jeho večeře mezi stromy.

„Tolik k večeři,“ zamumlal a začal vylézat z vody na břeh.

Lina na něj nevěřícně zírala.

„Ještě se ptej! Připadá ti snad normální sledovat někoho, když se koupe?“ křikla na něj.

Z vlasů jí kapala voda a rukama se pevně objímala kolem hrudi. Čelist měla zatnutou a z očí jí sršely blesky.

Muž si ji prohlédl. Nevypadala jako nic extra. Pokud se ho pokusí napadnout, nebude těžké se bránit. Nejspíš u sebe neměla ani dýku, ovšem za roky bojů se naučil, že nikoho nelze podceňovat.

Co se vzhledu týče, nevypadala zas tak špatně. Byla střední postavy, hnědé vlasy, ač byly mokré, se jí lehce vlnily, rovněž hnědé, právě zuřící oči, byly rámované hustými řasami a obloukovitě tvarovaným obočím. Takových jako ona už však viděl spousty.
„Nevěděl jsem, že jsi tu, dokud jsi nevylezla na břeh. A pak jsi zmizela. Lidi jen tak nemizí. Nemohl jsem riskovat, že na mě vyskočíš odnikud s mečem v ruce,“ odfrkl si a začal ždímat vodu ze svého hnědého pláště.

Pro jistotu, kdyby chtěla zaútočit, se přesvědčil, že mu v jezeře nevypadla dýka. Na tak krátkou vzdálenost by nestačil včas sundat ze zad kladivo, aby se jím mohl bránit.

Dívka na dvě sekundy ztuhla, protože se musela přesvědčit, zda se nepřeslechla. A ačkoli to neměla v úmyslu, rty jí pobaveně cukly nahoru. Zadívala se na něj a došla k závěru, že jako blázen nevypadá.

„Už na tebe asi zaútočilo hodně žen, co? Jen tak si plavaly, pak vylezly z jezera a první, co udělaly, bylo, že se na tebe vrhly?“

Přimhouřila oči a sledovala, jak si muž ždímá vodu z pláště. Podle jeho chování usoudila, že asi nemá v úmyslu to, co ji napadlo, avšak i tak zůstávala připravená zavolat pomoc.

Muž na chvíli přestal se ždímáním pláště. Její reakce ho poměrně zaskočila. V tom dobírání bylo hodně pravdy - nic takového nikdy nezažil. Šlo jen o prostý bojový instinkt. Možná už si za ty roky vypěstoval solidní paranoiu, jenže lepší paranoia než dýka v zádech.

„Zažil jsem si svoje,“ zabručel.

Nechtěl přiznávat, že trefila do černého, proč taky? Nicméně její zacukání koutků bylo nakažlivé a tak na krátký moment zacukaly koutky i jemu.

Sundal ze zad své kladivo a začal si ho prohlížet. Bylo otlučené, velmi opotřebované a teď navíc i celé od bláta, i tak se však při povědomé tíži mohutné zbraně uklidnil a začal bláto odstraňovat.

Lina se na něj zadívala a uvědomila si, že působí poněkud zbědovaným dojmem. Jako by byl zraněný. Jenže soudě podle toho, že největší péči věnoval svému šatstvu a kladivu, tak zraněn na těle nebyl. Pokud mu tedy nezhmoždila čelist a on se jen nesnažil předstírat, že mu nic není.

Byl vysoký možná o hlavu a půl víc, než ona, jeho postava byla skutečně mohutná, alespoň oproti mužům z vesnice. Vlasy měl krátké a světle hnědé. Ostře řezaná tvář působila nepřístupně a na první pohled tvrdě.

Lina nevěděla proč, neměla však pocit, že by na ni chtěl zaútočit. Napadlo ji, že ji třeba opravdu nešpehoval a v tom křoví byl kvůli zajíci.

Věděla, že to asi není nejrozumnější nápad, ale o krok se k němu přiblížila, rukama se přitom stále objímala kolem hrudi. Zahleděla se na nástroj, držící v ruce.

„Co jsi s ním dělal? Mlátil do železa?“ zeptala se.

Muž se na neznámou dívku podíval. Její nejhorší obavy, ať už byly jakékoli, patrně pominuly.

„Válčil,“ odpověděl jednoduše.

Ještě ho napadlo dodat, že to kladivo v jediné bitvě roztříštilo víc lebek, než ona zažila zim, to se mu ovšem zdálo příliš drsné pro někoho jako ona, navíc nechtěl znít hrubě.

Lina si nebyla jistá, zda ji to překvapilo nebo ne. Už od druhého pohledu (první věnovala pouze k zaměření jeho čelisti) jí nepřipadal jako obyčejný člověk z vesnice.

Došlo jí, že její předchozí myšlenka na to, že by mu mohla pohmoždit čelist, byla zcela zbytečná.

Zadívala se mu do očí, které ji překvapily svou modrou barvou, jež byla zastřena tmou noci. Jenže někde dál v jeho pohledu uviděla něco jiného. Něco, co ji přimělo zase o krok ustoupit.

Jeho pohled ji začal znervózňovat. Válečník a ona mu vrazí facku! Kdyby chtěl, mohl by ji jedinou ranou poslat do dlouhého, ne-li věčného spánku.

Pak ale trhla hlavou a ozvala se v ní její odvaha. Kdyby se o to pokusil… rozhodně by mu to neusnadnila.

„Je mi líto, že jsi přišel… o večeři,“ kývla hlavou směrem, jímž odběhl zajíc. „Za tu facku se ovšem omlouvat nebudu. Třeba zapřemýšlíš nad tím, že těch žen, které by se na tebe vrhly s úmyslem tě zabít, je přece jen méně.“

Nevěděla proč, mírně se na něj však usmála. Pořád jí přišlo zábavné, že ho napadlo, že by ho chtěla zabít.

„Hlady neumřu, nějaké zásoby ještě mám,“ zareagoval na omluvu ohledně zajíce a vrátil kladivo na záda.

Od téhle dívky se patrně ničeho obávat nemusel, ale v ostražitosti povolit nehodlal. Slova jsou slova a ocel je ocel, tu dýku pořád někde mohla mít. „Co se facky týče, schytal jsem horší rány. Mnohem horší.“

Znovu si prohlédl své oblečení. Vypadal hrozně. Jeho šaty už byly sice dávno obnošené, avšak nyní vypadaly přímo žalostně, nemluvě o tom, že zafoukal chladný vítr, což s člověkem v mokrém oděvu nemohlo udělat nic dobrého.

„Podívej, už začíná být chladno a já bych se rád usušil. Tábořím kousek odsud a jestli chceš, můžeš se připojit. Bůh ví, co teď číhá v lese,“ řekl a otočil se k odchodu.

Už mu vážně začínala být zima. Představa teplého ohně, rozdělaného kousek odtud, byla velice příjemná.

Dívka sebou škubla a vykulila na něj oči. V duchu začala uvažovat, zda je opravdu duševně v pořádku.

Šaty ji už začínaly chladit především od toho, jak jí voda skapávala z vlasů, takže celou horní část oděvu měla mokrou a uvědomila si, že dávno měla být doma, aby o ni matka neměla strach.

„Ne, děkuji. Už raději půjdu,“ odvětila a pozpátku zamířila směrem k pěšině, vedoucí na opačnou stranu, než ta, jíž se vydal muž.

Nechtěla mu nastavovat záda. To byla jedna z věcí, které jí otec i dědeček stále vštěpovali na mysl. Udělala sotva dva kroky, když se ozvalo zavrčení a z křoví vyrazil mohutný černý pes a hnal se k muži.

„Adare! Ne!“ vykřikla Lina a rozběhla se za ním.

Pes se bleskurychle blížil k muži, který k němu byl zády. Ten však slyšel vrčení a dusot uhánějících nohou.

Jeho léty nabyté zkušenosti a perfektně vycvičené reflexy začaly pracovat. Na místě provedl otočku, ale bylo příliš pozdě. Na tasení dýky nebyl čas a o kladivu ani nemluvě.
Pes skočil a zuby mířil rovnou na krk. Zvíře mělo dobré zabijácké instinkty. Jediné, co muž stihl, bylo nastavit před sebe ruku, aby ochránil krk.

Pes se v letu zakousl do předloktí. Bodavá bolest projela mužovým tělem, tu se však naučil v boji potlačit. Teď musel přežít. Provedl otočku, čímž psa usměrnil v letu a mrštil jím o kus dál.

Díky setrvačnosti vyklouzla zvířeti mužova ruka z tlamy a dopadl o dva metry dál. Na místě se otočil a chystal se k dalšímu útoku.

Muž už byl připravený. Zdravou rukou tasil dýku. Na zvíře tak rychlé nešlo použít kladivo. Co naplat, dýka postačí. Jestli to ta krvežíznivá bestie zkusí znovu, rozpáře ji na kusy.

Krev z rány na poraněné ruce stékala po mužově dlani a odkapávala na zem.

Kéž by na sobě měl svou výstroj. Dlaně by chránily kožené rukavice s ocelovým hřbetem, předloktí nátepníky, nohy holenní chrániče a tělo solidní ocel zbroje. Ale co už. S dýkou v ruce byl víc než připravený.

Pes zlostně zavrčel a muž sevřel rukojeť dýky pevněji. Člověk proti zvířeti. Rty se mu zkroutily do napůl spokojeného a napůl šíleného úsměvu. Tohle byla výzva. A výzvy on měl rád.

Lina ztuhla na místě ve chvíli, kdy viděla Adarovy zuby, zatínat se do muže, ale teď se zase rozběhla a během chvilky se dostala ke zvířeti. Viděla, že muž v ruce drží dýku a chystá se psa napadnout. Výraz neznámého ji vyděsil - vypadal jako šelma připravená k útoku.

Byla od nich jen malý kousek, jenže už viděla, že stačí málo a oba budou v sobě.

 

 

 

 

 

 

 

Brax a Lina - I. kapitola

Copyright © 2011 Anne Leyyd

© 2011 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si web zdarma!Webnode