„Fantazie je důležitější než informace.“ A.E.

2. kapitola - mOHLA BYS MU ŘÍCT, ŽE MŮJ KŮŇ NENÍ K JÍDLU?

 

 

 

 

Vůbec nevěděla, co by měla udělat. Nakonec, zcela bezmyšlenkovitě, popadla nebližší klacek a hodila ho po muži. Snažila se mířit na ruku, v níž držel dýku a opravdu se trefila. Poté přiskočila k Adarovi a ruce mu obtočila kolem těla, aby nemohl zaútočit.

„Ne! Adare! Jsem v pořádku! Nech toho!“ řekla mu.

Adar zavrčel ještě jednou, ale pak se na ní podíval svýma tmavýma očima a Lina cítila, jak se jeho napjaté tělo uvolňuje.

Muž jen nevěřícně koukal na dívku, krotící psa. Bylo to vůbec možné?

Aniž by si to uvědomil, schoval dýku zpět do pochvy. Všechny možné výrazy pro překvapení na světě, by nedokázaly popsat hloubku jeho čirého zmatení. Myslel si, že už v životě viděl snad všechno, evidentně se mýlil.

„Ta potvora je tvoje?“ zeptal se, když si trhal rukáv košile.

Obvázal utrženým rukávem ránu na předloktí a držíce jeden konec zdravou rukou a druhý ústy, pevně provizorní obvaz utáhl. Nebylo to k ničemu, proto utrhl i druhý rukáv košile a postup opakoval. Dvě vrstvy látky snad odvedou alespoň nějakou práci, než si bude moci ránu řádně ošetřit.

Látka sála krev rychle - neměl na vybranou. Musel se co nejrychleji dostat ke svému koni. Měl tam nějaké obvazy a pár alchymistických hojivých lektvarů.

Rázným krokem zamířil směrem, kde bylo o pár set metrů dál jeho tábořiště. To znamenalo projít kolem dívky a psa. Držela své zvíře pevně, jen doufal, že ho udrží, až bude procházet kolem.

Lina znovu nevěřícně vydechla a pohlédla na Adara. Byl už klidný a očima sledoval muže, blížícího se k nim a, jak si domyslela, chystajícího se odejít.

Věděla, že teď už mu nic neudělá a proto psa pustila. Ten zůstal stát na místě a jen se na muže díval.

Lina se snažila předstírat, že neviděla, jak neznámý opět sáhl po své dýce.

Postavila se a zastoupila muži cestu.

„Tak zaprvé,“ řekla, a i když jí něco našeptávalo, že riskuje, neustoupila, „není to potvora, ale skvělý přítel a za druhé…“ na okamžik zaváhala, potom však vzala cizince za ruku.

Pevně ho sevřela za paži, zdvihla jeho ruku a podívala se na ni.

„Za druhé, tohle potřebuješ ošetřit a hned. Pěkně ti to krvácí,“ řekla rázným hlasem.

Pustila mužovu ruku a ze spodu svých šatů utrhla silnější pruh látky. Rychle mu jí obvázala kolem předloktí a pevně zatáhla.

Muž se znovu dostal do stavu naprostého překvapení. Ještě před pár vteřinami se chystal jejího psa rozsekat na kusy a ona mu teď ovazuje poraněnou ruku.

Měla hřejivý léčivý dotek. Podvolil se jí, koutkem oka však stále sledoval psa.

„Díky,“ dostal ze sebe, když skončila s ovazováním. „Zbytek už zvládnu, mám v sedlových brašnách pár elixírů.“

V ošetřování zranění se dívka rozhodně vyznala. Krvácení téměř ustalo. Připomínala mu mladé léčitelky, jež potkával v armádních táborech po bitvách.

„Teď už to zvládnu,“ pousmál se, a snažil se v mysli potlačit bolest.

Rána už možná tolik nekrvácela, nicméně bolest byla stále stejná.

Lina vzhlédla, protože ji překvapila změna tónu cizincova hlasu, a když se na něj podívala, jeho pohled, v němž teď nezbylo nic z předchozí zuřivosti, ji trochu znervózněl. Jakmile viděla jeho úsměv, rozbušilo se jí srdce, aniž přesně věděla proč.

Trhla hlavou, aby se vzpamatovala.

„Nemáš… nemáš zač,“ řekla nejistě.

Vzápětí jí došlo, že stále ještě drží mužovu ruku ve svých a to ji probralo.

„Pojď teď se mnou, ano?“ řekla a teď to znělo o něco silněji než před chvílí. „Náš dům je kousek odtud a moje matka je vyhlášená bylinkářka po celém okolí. Pořádně ti tu ránu ošetří a ráno nebudeš vědět, že jsi nějakou měl.“

Muž se na ni dlouze podíval. Ponořil se do jejích očí. Viděl upřímnost.

Byla ta dívka skutečně tak dobrosrdečná? Byl si celkem jistý, že nikdy nepotkal nikoho jako ona. Téměř všichni lidé, bez ohledu na věk, jím vždy jen pohrdali. Kdykoli někdo zjistil, že je žoldák, zabouchl před ním dveře. To byl jeden z mnoha důvodů, proč se nikdy nepokoušel usadit. Nechtěl neustále cítit zhnusené pohledy na svých zádech.

Jediné přátele měl mezi žoldáky a i těch ubývalo po každé bitvě, jíž prošel. Pro běžné lidi byl odpad, spodina. Lůza, která se potlouká kolem a dělá špinavou práci. Přesto tahle dívka na něj hleděla s upřímností a dobrosrdečností. Možná změní názor, až zjistí, čím se živí, ale do té doby by mu její nabízená pomoc mohla být užitečná.

„Dobrá, ale musím dojít pro svého koně,“ kývnul hlavou za sebe.

Poté vyrazil pěšinou ke svému tábořišti.

„Dobře,“ souhlasila Lina a sledovala, jak muž mizí mezi stromy.

Zhluboka se nadechla, aby se uklidnila a přitom jí pohled padl na Adara. Ten se na ni podíval, jednou zakňučel a kývl hlavou směrem, jímž se cizinec odebral.

Lina se zasmála: „Ne, Adare. Teď žádné legrácky.“

Potom ovšem zvážněla a na čele se jí objevily vrásky od mračení: „Neměl ses na něj tak vrhat. Nic mi neudělal. Už to vícekrát nedělej, ano? Až budu potřebovat, zavolám na tebe, to přece víš,“ domlouvala mu dál.

Nato se obrátila k jezeru ke křoví, u něhož si schovala své šaty a boty a obula si je. Adar se k ní mezitím přiblížil se schlíplým ocasem a smutnýma očima se na ni díval. Lině se ho po chvíli zželelo a začala ho hladit po hlavě a za ušima.

Muž dorazil do tábora. Ze všeho nejdřív si sundal provizorní obvaz, omyl ruku čistou vodou, přiložil na ni několik léčivých bylin a ránu obvázal skutečným obvazem. Vypil jeden z elixirů proti bolesti a vyměnil si košili. To, co zbylo z té staré, uschoval do brašny s tím, že se ten kus hadru může ještě někdy hodit na obvaz.

Kůň neměl příliš času se napást, navíc po celodenní cestě byl stále unavený. Muž se tedy plně vystrojil, aby kůň nenesl všechnu váhu. Přes košili si oblékl kabátec a hruď překryl solidní ocelovou zbrojí s širokými rameny. Holeně pokryl ocelovými chrániči a předloktí nátepníky. Nátepníky jako takové byly poměrně těsné, proto po přiložení na obvaz ránu ještě více utáhly.

Osedlal koně a přehodil přes něj sedlové brašny. Statné, jako uhel černé zvíře se zaujetím vše pozorovalo.

„Jen klid kamaráde, jen se trošku projdem,“ poplácal ho.

Poté uhasil oheň, vzal koně za uzdu a vedl jej pěšinou zpět k dívce. I kdyby pes začal znovu vrčet, nemusel se bát reakce svého koně. Byl to válečný oř, jeden čokl jej nerozhází, měl perfektní trénink.

„Můžeme jít,“ oznámil hned dívce, jakmile byla na dohled.

Lina se na něj podívala a vykulila oči, když ho viděla v plné zbroji. Koutkem oka si všimla Adara, který se k cizincovu koni přiblížil a začal ho očichávat.

„Ehm…“ skousla si rty, aby se nemusela začít usmívat. „Víš, moje matka i dědeček jsou docela mírumilovní lidé. Nevrhnou se na tebe.“

„Rád věřím, ale dnes jsem byl v sedle od úsvitu do soumraku a tady Burinsfel si potřebuje odpočinout, tak mu chci odlehčit," odpověděl.

„A mimochodem, mohla bys mu říct, že můj kůň není k jídlu?“

Povytáhl obočí při pohledu na psa, nadšeně očichávajícího koně, až z toho Burinsfel nervózně zaržál a pohodil hlavou.

„Jen klid, hochu, to je v pořádku,“ klidnil věrného koně mírným hlasem a hladil jej po čenichu.

Lina se rozesmála a hodnou chvíli nemohla přestat.

„On ho nechce sežrat, chce se s ním seznámit,“ odvětila se smíchem.

Jako na potvrzení jejích slov se Adar spustil na přední, jednou štěkl a začal vesele vrtět ocasem.

„Čekáš nebezpečí za každým rohem,“ zavrtěla hlavou dívka. „Předpokládám, že v té výstroji i spíš.“

Se zdviženým obočím se na muže podívala a poté se rozešla po cestě, vedoucí od jezera k domu, v němž žila. Adar se rozběhl a během chvíle šel vedle ní.

Muž se zařadil vedle dívky vedouce Burinsfela za uzdu.

„Nespím v ní,“ hájil se.

Lina zdvihla obočí a na okamžik na něj pohlédla. 

„No dobře, občas jo, ale to jenom na bojišti nebo těsně před bitvou,“ přiznal a chvíli se zahleděl daleko před sebe, přičemž jeho oči zastřel podivný stín.
„Když propukne peklo,“ pronesl téměř šeptem, „je každá vteřina drahá. Nemůžu ztrácet čas oblékáním, když mám být v první linii.“

Lina se na něj zadívala a uvědomila si, že má ve tváři zase ten zvláštní výraz. Pohlédla vpřed a řekla: „To ano, ve válce ano. Vím, že tam není na mnoho čas. To vím víc než dobře…“

Na okamžik se i její výraz změnil.

„Jenže,“ promluvila vzápětí a pousmála se, „teď se neválčí. Jdeme v klidu a míru, tak… to zkus vnímat takhle.“

„Až z Burinsfela sundám sedlo, shodím i zbroj a vrátím ji do brašen,“ slíbil a kráčel poklidně vedle dívky.

„Dobře, uvidíme,“ zasmála se Lina.

Byla jí zima, ale byla na ni zvyklá. Takhle se nekoupala poprvé. Rukama se však stále objímala kolem hrudníku a dívala se vpřed.

Díky úplňku byla noc poměrně jasná, jinak by v lese nebylo vidět na dva metry.

Muže okouzlily měsíční paprsky, deroucí se skrze větve stromů, vrhajíc tak do lesa stíny bílé záře.

Předtím mu neušla změna v dívčině výrazu. Vyděsilo ho to, protože když nastala, viděl v jejích očích sebe. Někde uvnitř nesla určitě velkou bolest, ale rozhodl se nevyzvídat. Sám měl uvnitř víc bolesti, než bylo pro jednoho člověka zdrávo.

„Omlouvám se za Adara,“ promluvila Lina po chvíli ticha, když si uvědomila, proč vlastně jde s mužem k nim domů. „On se mě jen… snaží chránit a občas to… přežene. Mrzí mě to,“ řekla tišším hlasem a omluvně se na něj podívala. 

„Když to řekneš takhle,“ zamračil se, „tak jsem rád, že dýka nevykonala svou práci.“

Snaha chránit. Taky to kdysi zažil. Už to bylo velice dlouho co… ne nebyl vhodný čas přemýšlet nad minulostí.

„Je to ještě daleko?“ zeptal se ve snaze zapudit chmury.

„Ne, už jsme tady,“ odvětila Lina, jakmile vyšli z lesa a zabočili po pěšině.

Před nimi teď stál malý dřevěný domek, z jehož oken se linulo příjemné světlo. Po jeho pravé straně byla zahrada a za ním sad s ovocnými stromy. Po levé straně byla menší stáj. Dveře do domku byly otevřené a právě z nich vyšla nějaká žena.

„Dítě!“ vykřikla, když ji uviděla. „Měla jsem o tebe strach! Je už tma! Ještě nikdy ses tak dlouho nezdržela a...“ zarazila se, když si uvědomila, že její dcera není sama.

Linina matka byla jen o něco menší než dcera. Záře světla, vycházejícího z domu, jí osvětlila černé vlasy spletené do copu. Byla oblečená jako prostá venkovská žena. Její tvář byla pokrytá mnoha vráskami, které ji dělaly starší, než ve skutečnosti byla. Obličej měla pravidelný s bystrýma hnědýma očima.

„Omlouvám se, matko,“ odvětila Lina. „Zdržela jsem se. Tohoto muže zranil Adar, kousl ho do ruky,“ vysvětlila jí to.

Linina matka si povzdechla a šlehla po Adarovi pohledem, při němž zakňučel a zmizel v domě.

„Řekla jsem mu, že ho ošetříš,“ dodala nejistě.

Matka se podívala na muže a ihned jí bylo jasné, koho má před sebou.

„Jak se jmenujete?“ zeptala se ho s přimhouřenýma očima.

Lina sebou trhla a uvědomila si, že vlastně vůbec nezná jeho jméno.

„Jmenuji se Brax, madam,“ odpověděl a pokorně se uklonil. „Vaše dcera byla tak laskavá a nabídla mi ošetření.“

Nemohl si nevšimnout zkoumavého pohledu dívčiny matky. Pečlivě si jej prohlédla a obzvlášť dlouho setrvala pohledem na rukojeti válečného kladiva čnící přes jeho rameno.

„Nerad ruším tak pozdě,“ pronesl, jak nejuctivěji dokázal.

Pokud byla dívčina matka skutečně tak dobrá léčitelka, jak její dcera tvrdila, bude moct brzy vyrazit na cestu. Půjde-li to dobře, proběhne ošetření rychle a on se odebere zpět do lesa. Jeho provizorní tábořiště nebylo daleko, snadno by znovu rozdělal oheň. Nechtěl setrvávat déle, než bylo nezbytně nutné.

Zkoumavý pohled té ženy ho děsil. Bylo to tady zase. Brzy přijde opovržení. Nepochybně měla celkem dobrou představu, co je zač.

Možná si přece jen neměl oblékat výstroj, ale pokud má být opět zavrhnut, tak raději dříve než později. Prostí lidé jej neměli rádi a on neměl rád je. Byli tak zatvrzelí. Vždy jej odsoudili dřív, než se o něm cokoli dozvěděli. Určitým způsobem je však chápal. Vydělával si bojem. Už jen jeho přítomnost byla nežádoucí - byl pro všechny potenciální hrozbou. Báli se, že pokud se rozhodne napadnout je, zajmout či vydírat, nedokáží ho zastavit. Zažil to mockrát, tohle nebylo jiné. Její oči to potvrzovaly.

 

 

 

 

 

 

 

Brax a Lina - II. kapitola

Copyright © 2011 Anne Leyyd

© 2011 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si web zdarma!Webnode