„Fantazie je důležitější než informace.“ A.E.

10. kapitola - Luk... máš někde luk?

 

 

 

Po pár metrech se rozhlédl, byli sami.

„Jen klid. Nepatřím k nim. Když uděláš, co ti řeknu, dostanu odsud tebe i ostatní rukojmí,“ zašeptal na rukojmí.

„Braxi,“ sykl Kalat zpoza nejbližšího stanu a přistoupil k němu. „Vypadá to dobře, můžem to spustit.“

„Moment,“ zabrzdil ho Brax a promluvil znovu tiše na rukojmí.

Nevěděl, kdo to je - byl k němu otočený zády. Brax jej držel ze zadu za svázané ruce.

„Teď ti sundám roubík. Ale jestli začneš řvát, zabiju tě na místě,“ řekl, natáhl dopředu ruku a začal roubík sundávat. Zatímco ho jeho hrubé prsty stahovaly z tváře zajatce, rozhlížel se kolem. Všude byl naštěstí klid a nikdo si jich nevšímal.

Lina třeštila oči a nevěděla, jestli teď je to ještě šokem z toho, že ji chytili nebo proto, že měla dojem, že slyší známý hlas.

Když ji však muž otočil čelem k sobě a ona se mohla podívat do jeho tváře, slabě osvětlené září od ohně, srdce jí začalo bušit jako by se chtělo vydrat z hrudi.

Zírala na Braxe jako na zjevení. Nenapadlo ji právě vůbec nic, co by měla říct. Najednou jí však z mysli vyplula vzpomínka na to, co řekla, když se viděli poprvé.

Cítila, že se jí třesou rty a proto pouze šeptala: „Už na tebe… zaútočilo… hodně žen, co?“

„Lino?“ vytřeštil Brax oči v neskrývaném úžasu a pevně dívku objal.

Hned vzápětí si uvědomil, jakou hloupost udělal a rychle ji pustil. Kdyby někdo viděl, jak se objímá se zajatcem, mohli by plán odpískat.

Nevěděl, jestli ji vidí rád, nebo ne. Ale byla tady a živá a to bylo hlavní.

Hleděl do její tváře špinavé od bláta a krve.

„Co tady sakra děláš?“ zeptal se poněkud drsněji, než měl v plánu, jelikož pohled na její zranění v něm vyvolával zuřivost.

„Ona je to slečna,“ povytáhl obočí Kalat a uctivě se Lině uklonil. „Kalat, k vašim službám, mylady.“

„Zbláznil ses?!“ vyjel na něj Brax a praštil ho do ramene. „Kdo kdy viděl aby se lupič klaněl zajatci, troubo!“

Kalat ho probodl neméně zuřivým pohledem: „Jo? A kdo kdy viděl, aby se lupič s rukojmím objímal, troubo!“

Oba se pár sekund přeměřovali nevraživými pohledy, až Kalat otočil zrak k Lině.

„Tak či tak, mylady, jsem k plně k vašim službám,“ řekl a mírně se uklonil aspoň hlavou.

Brax tou svou nevěřícně zakroutil. Nejdřív byl Kalat užvaněným pitomcem, potom se ukázal být zkušeným bojovníkem a teď z něj byl galantní gentleman, jehož šarm a grácie už musely okouzlit nejednu dívku. I Lina se mu zdála překvapená.

„Na tohle nemáme čas,“ řekl Brax a otočil se zpět k Lině. „Poslouchej. My teď budeme předstírat, že jsme bandité a odvedeme tě ke klecím. Jsou v nich čtyři zajatci. Dva pošleme pryč, zavřeme tě do klece, pak se postaráme o zbylé dva a tebe. Dostaneme vás všechny odsud. Ale musíš to hrát s námi, rozumíš?“

Lina přelétala očima z Kalata na Braxe a snažila se pochopit, co jí vlastně říkají.

Zapamatovala si poslední větu: „Hrát s vámi… jasně, “ kývla hlavou. „Ale… co?“

„Jen mlč a nevzpírej se,“ usmál se Kalat.

Vyrazili tedy ke klecím. Brax a Kalat drželi Linu každý za jednu paži.

„Hej vy dva, máte volno, jdem vás vystřídat,“ houkl Brax na první dva strážce.

„Fakt? Skvělý, chlapi. Užijte si to, my jdem pít,“ zajásali oba a odešli.

Druzí dva zůstali stát na svých místech kousek před klecemi.

„Dej mi klíče, zavřem tohohle ptáčka,“ poručil Kalat jednomu z nich.

Strážný mu klíče podal a potom jednu klec odemkli a strčili do ní Linu. Znovu ji nezamkli.

„Teď se radši dívej jinam,“ zašeptal Brax Lině koutkem úst a s Kalatem na sebe kývli.

Hbitě jako kočky se napřímili a vytasili dýky.

Každý z nich popadl jednoho strážného - jednou rukou mu přikryli ústa a druhou podřízli krk. Bylo to rychlé a tiché. To potřebovali.

„Dělej, odemkni ostatní klece,“ sykl Brax na Kalata, když otíral čepel své dýky o oblečení jednoho z mrtvých.

Zbylí tři rukojmí, dva postarší muži a jedna žena, evidentně stále nechápali, co se právě stalo.

„Jsme tu pro vás,“ vysvětlil Kalat, při odemykání klece.

Pomohli všem rukojmím ven z klecí.

„A teď rychle, než na to přijdou,“ vyzval všechny Kalat a začali utíkat podél skalní stěny, kde už bylo ve vodě přichystané lano.

Šlo to dobře, dostali se skoro k úkrytu, když se začalo celým táborem rozléhat: „Poplach, rukojmí jsou pryč!“

„A je to v prdeli,“ zhodnotil situaci Kalat.

„Támhle jsou!“ řval někdo a jejich směrem okamžitě začaly pršet šípy.
Zalézali do úkrytu právě ve chvíli, kdy jeden zasáhl Braxe do lýtka. Znechuceně protočil oči, zatnul zuby a přelomil dřík šípu u kůže a zbytek odhodil za sebe. Jakoby nic pak sáhl po své zbroji.

„Kalate, víš, co máš dělat,“ zavrčel na přítele.

„Jasně,“ přikývl Kalat a vytáhl z vody lano. „Všichni do vody, ručkujte na druhou stranu!“

Brax se mezitím bleskurychle nasoukal do své zbroje a popadl kladivo. V ten samý moment se metr od něj objevil první bandita. Brax na nic nečekal, rozmáchl se a ranou do přilby srazil muže k zemi.

„Tak fofrem,“ zahřměl Brax a postavil se do ústí krytu.

Lina se dívala, jak tam stojí a to ji probralo z šoku. Předtím když viděla, jak zabili stráže před klecemi, měla pocit, jako by snad ani nebyla ve svém těle, připadalo jí, že se na to všechno dívá odněkud z jiného místa. Měla pocit, že je vyděšená, slabá a naprosto neužitečná, cítila, že pokazila snad všechno, co se dalo. Teď se však její rozum i pocity, odvaha, síla a víra ve vlastní schopnosti vrátily na své místo.

„Luk… máš někde luk?“ zeptala se Kalata, který právě pomáhal jednomu muži do řeky.

„Co bych tady sakra dělal s lukem?“ zavrčel Kalat a natáhl k ní ruku. „Rychle, jsi poslední!“

„Tak dělejte,“ zavrčel Brax a jedinou ranou poslal k zemi dalšího nepřítele. „Lino, hni se sakra!“
Začínalo se to na něj sypat všechno - střízliví i opilí. Ale i když jich bylo hodně, měli jednu nevýhodu. Museli na něj chodit po jednom, maximálně po dvou. Brax stál šikovně. Zleva jej chránila skála a zepředu jich moc jít nemohlo.

„Třeba,“ křikla Lina a sehnula se.

Vytáhla ze své boty dýku, narovnala se a vrhla ji vpřed. Zasáhla jednoho z banditů, který byl pár stop od Braxe a mířil mu mečem na hlavu.

„Na tohle!“ křikla znovu.

Kalatův vytřeštěný pohled překvapením raději nevnímala. Ještě vteřinu zaváhala, ale pak ji napadlo, že pokud nepůjde, tak ji Brax asi zabije sám.

Chopila se Kalatovy ruky a vstoupila do řeky. Chytila se provazu a ručkovala přes řeku na druhou stranu jako lidé před ní.

Brzy přeručkoval na druhou stranu i Kalat.

Brax na víc nečekal a jen co na chvíli odrazil útočníky, přesekl dýkou lano a chytil se rukou jeho konce.

Kalat bleskurychle druhý konec přichytil k Burinsfelovu sedlu a plácnul koně po zadku. Tak byli domluveni, proto se ani nemuseli ohlížet, co dělá ten druhý.

S Braxem to škublo a v dalším momentě už byl v řece a tažený k druhému břehu. Burinsfel stále pokračoval, takže to Braxe vytáhlo z vody a protáhlo houštím až do lesa.

Byl doškrábaný, ale alespoň už byl v lese, mimo dostřel luků a kuší.
Namáhavě se zvedl. Měl na sobě pár škrábanců a lehčích sečných zranění, z nichž tekla krev, nic však přímo neohrožovalo jeho život - šlo o menší rány.

„Jsi v pohodě?“ pomohl mu Kalat na nohy.

„Myslím, že jo, jsou tu všichni?“

Rozhlédl se - byli tu všichni. Vyhoupl se do sedla Burinsfela.

„Fáze dvě,“ kývl na Kalata. „Vypadněte odsud co nejrychleji, já je svedu ze stopy.“

Jelikož měli jen dva koně, neměli šanci utéct přímo, takže teď bylo na Braxovi, aby upoutal pozornost banditů a odvedl je na druhou stranu, než kudy bude prchat Kalat s rukojmími.

„Jsi si jistý, že to zvládneš?“ povytáhl obočí Kalat.

„Mám na výběr?“ usmál se Brax.

„Ovšem že máš! Nezbláznil ses? Víš kolik jich tam je?“ vykřikla Lina a přešla k Burinsfelovi.

Upřímně obdivovala, co oba s Kalatem dokázali, teď měla ovšem dojem, že jim muselo přeskočit.

„To byla jen řečnická otázka,“ řekl pobaveně Brax. „Když to neudělám, chytnou a pobijou nás všechny. Takhle je svedu ze stopy na dost dlouhou dobu a pak ujedu.“

„A co když tě chytnou, ty blázne,“ namítl Kalat.

„Tak tím hůř pro ně,“ usmál se šíleně Brax a potěžkal kladivo.

Z tábora k nim doléhal hluk, neměli čas se hádat.

„Vím, že s tím umíš zacházet, ale tohle je sebevražda! Já nebo on… někdo ti musí pomoct!“ řekl Lina odhodlaně a propalovala ho pohledem, jako by se ho tím snažila přivést k rozumu.

Brax se nervózně rozhlédl. Na tohle nebyl čas. Museli vyrazit hned a Lina uměla být pěkně umíněná.

„Kalate, luk,“ řekl příteli, který ze sedla svého koně odvázal krátký luk a toulec šípů.

Nejistě na Braxe pohlédnul, ale ten dělal, že si toho nevšiml. Poté oboje připnul na bok svého sedla a natáhl ruku Lině, aby jí pomohl k sobě na Burinsfela.

Dívka se na něj překvapeně podívala, protože ji nenapadlo, že s tím bude souhlasit, ačkoli byla odhodlaná ho nenechat odjet jen tak.

Rychle se chopila jeho ruky a vzápětí už seděla na koni za Braxem.

Ten pobídl Burinsfel, který vzápětí svižně vyrazil. Přestože nesl dva lidi, běžel rychle jako vítr.

Mířili ke vstupu do tábora banditů. Slyšeli hluk a pokřikování. Projeli těsně kolem, přesně tak, aby si jich bandité všimli, ale současně mimo dostřel luků.

„Za nima!“ ozval se křik z tábora.

Brax znovu pobídl koně a ohlédl se. Skupina jezdců na koních vyrazila za nimi.

„To je ono hoši, jen pojeďte,“ zamumlal spokojeně.

Plán vycházel, bandité je pronásledovali a mířili tak na opačnou stranu než Kalat se zajatci.

Ovšem ať už byl Burinsfel jakkoli statný, vytrvalý a dobře trénovaný, stále nesl dva lidi. Funěl, frkal a Brax mohl vidět obláčky páry, jdoucí koni od úst.

Tohle dlouho nevydrží. Jestli budou pokračovat dál, tak Burinsfela uštve. Byl čas na náhradní plán. A brzy se takový naskytl - na kopec stoupající směrem ke skalní stěně. To byla šance.

Otočil koně a pod kopcem jej zastavil.

„Vylez nahoru,“ poručil Brax Lině a dal jí do rukou luk a šípy. „Já je tady zdržím, zastřel každého, kdo poběží k tobě.“
Plácnutím poslal koně pryč. Zůstali sami.

Vzal do rukou válečné kladivo. Teď stačilo jen počkat na bandity.

Lina se na něj podívala a viděla, jak se otočil, připravený se ihned dát do boje. Na jednu stranu ho v jeho neúnavnosti obdivovala, na druhou ji nechápala.

Vykročila směrem ke kopci, najednou se však zastavila.

„Varuju tě, jestli se ti něco stane… tak si mě nepřej,“ řekla mu.

Potom se otočila a rozběhla se na kopec kam jí řekl.

Brax pozoroval, jak odbíhá. Neměl jí dovolit jet s ním. Teď musí nejen pobíjet bandity, ale ještě hlídat a chránit ji. Byl idiot.

Zakroutil nad sebou hlavou a odložil kladivo na zem. Sehnul se a prohlédl zabodnutý šíp v lýtku. Nevypadalo to právě dobře. Holenní chránič sice okolí trochu stáhl, rána ovšem i tak stále krvácela. Měl od ní celé lýtko i chodidlo.

Jenže teď s tím nemohl ztrácet čas. Znovu ránu pevně stáhl. Bota špinavá od krve bude kluzká, musí být opatrný.

„Heh,“ odfrkl si pobaveně, „zas jednou v přední linii, jenže tentokrát sám.“

Zvedl kladivo a hodil si jej hlavicí na rameno. Pohlédl k nebi.

Krásná, jasná noc, jako tehdy v Bilgheimu. Nikdy si neodpustil, že tu bitvu přežil, protože všichni zbylí přátelé tam zemřeli. On je však bude možná brzy následovat.

Jen co Lina vyběhla na kopec, přidřepla si a dala do tětivy šíp. Očima rychle přelétla okolí, aby získala přehled, co všechno je kolem ní a kam se bude přesunovat. Věděla, že by bylo hloupé, kdyby zůstávala na jednom místě.

Hned poté pohlédla dolů na Braxe. Neuniklo jí, že si zavazoval nohu. Stáhla čelist a rozhodla se, že jen co bude moci, podívá se mu na zranění a ošetří ho, i kdyby to znamenalo, že by ho musela omráčit, kdyby se moc bránil. Sice ji nenapadlo jak, ale na něco určitě přijde.

„Támhle,“ ozvalo se od okraje lesa.

Bandité se odtamtud vyřítili na koních, těsně před Braxem ovšem zastavili.

„Kde máš ostatní?“ zeptal se jeden.

„Copak na vás ještě někoho potřebuju?“ zasmál se potěžkal v rukou kladivo.

„Je sám, chlapi! Balde, sejmi ho!" poručil jeden z jezdců dalšímu a ten ihned vyrazil na Braxe.

„Špatná volba,“ usmál se Brax. Pomalu, ale jistě začínal vidět rudě.

Lina pozorovala přibližující se lupiče. Zhluboka se nadechla a zamířila.

Najednou jí hlavou proběhlo, že teď bude muset mířit přesně, ne tak, jak byla zvyklá, ne tak, aby zasažený přežil. Rozklepaly se jí z toho prsty držící letku šípu.

Ne! Teď na tohle není čas! - okřikla se v duchu.

Jezdec se rozjel přímo na Braxe, jenže on - připravený a zkušený  se rozkročil, švihnul kladivem, až to s ním cuklo, otočil se tak kolem dokola a setrvačností praštil nástrojem jezdce rovnou do hrudního plátu zbroje, čímž jej srazil z koně.

Hlasitě to bouchlo, když jezdec dopadl na zem.

„Jestli budete chodit po jednom, tak bude svítat, než rozdrtím všechny vaše lebky,“ zavrčel a nasadil tak šílený a krvelačný výraz tváře, až to nahánělo hrůzu.

„Je silnej, ale pořád jen jeden! Do něj, chlapi!“ zněl další rozkaz a bandité vyrazili na domněle lehce zvládnutelného soupeře.

Braxovi však bylo jedno, kdo je jeho cílem. Když se nedostal svým kladivem k jezdci, odnesl to kůň. Ať tak nebo tak, byl rozhodnutý pobít je všechny.

Lina před chvílí bez pohnutí sledovala, jak Brax sejmul prvního. Ztěžka polkla. Vzápětí se však o slovo přihlásil její rozum. Je to buď Brax a nebo oni. My všichni nebo oni.

Zavřela oči a nadechla se. Na okamžik zadržela vzduch v plicích a pak pomalu vydechla. Současně začala otevírat oči.

Třes jejích prstů už byl minulostí a Lina zamířila na muže, ženoucímu se k Braxovi z levé strany. Napnula tětivu a vyslala šíp. Nedívala se, zda zasáhla nebo ne. Byla si jistá, že ano. Sáhla do toulce a vystřelila na dalšího. A znovu a znovu.

 

„Tak jen pojďte!“ řval Brax. „Mám tu dost pro všechny!“

Oháněl se kladivem kolem sebe jako v šíleném smrtonosném tanci.

„Kampak,“ zavrčel a srazil ranou do zad dalšího soupeře, který chtěl proběhnout kolem a pokusit se napadnout Linu.

Ovšem cenou za to byla sečná rána na stehně. Sice ne moc hluboká a rozhodně ne život ohrožující, ale cítit byla.

Odvetou rozdrtil Brax dotyčnému lebku.

Když se ohnal po dalším, zatížil zraněnou nohu přespříliš a na chvíli ztratil rovnováhu. Už už si myslel, že jej přibližující se lupič zasáhne svým mečem do boku. Snažil se vyrovnat do pevného postoje, a napřáhnout se po muži kladivem, jenže věděl, že to nestihne.

Najednou se muž zarazil, vytřeštil oči a z úst mu unikl chrčivý zvuk. Vzápětí nato padl k zemi.

Braxi si těsně předtím, než padl, všimnul zabodnutého šípu do jeho hrudi.

Než se k němu přiblížili další, získal už ztracenou rovnováhu a dal se znovu do boje. Ve vteřině, která se mu naskytla mezi bojem, otočil hlavou za sebe a pohlédl na Linu.

Viděl, jak přeběhla o pár metrů dál a zasáhla dalšího banditu.

Ač si to nechtěl přiznat, uvědomil si, když zabil dalšího lupiče, zachránila mu právě asi život. Kdyby ho zasáhl jeden z nich, než by se stačil vzpamatovat, bylo by na něm nalepených dalších deset.

Bandité se nechtěli vzdát a dál na něj doráželi. Útočil, bránil se, zabíjel a mrzačil.

Zranění se začínala hromadit. Drobná sečná zranění všude po těle. Tu na ruce, nohy, jedno dokonce na tváři. Odporná sečná rána začínala kousek od levého oka a táhla se až ke krku. Ať už ji způsobil kdokoli, zaplatil životem.

Brax přešel do úplně jiné úrovně boje. Přešel do stavu naprosté krvežíznivosti. Nevnímal své tělo ani rány. Jen nepřátele, které bylo třeba pobít.

„Ďábel, je to ďábel!“ zařval jeden a dal se na ústup.

Daleko se však nedostal, Brax jej zabil vržením dýky rovnou do zátylku.

„Odsud je jediná cesta,“ řval ve svém krvavém šílenství, „a to přeze mě!“

Bandité se v hrůze dali na ústup. Brax srazil k zemi, koho stihl, jenže když se teď dali na ústup, co měl dělat?

„Neutíkejte, bojujte a umřete rychle!“ křičel nepříčetně, když běžel za nimi do lesa.

Lina na chvíli přestala vysílat další šípy a vytřeštěnýma očima sledovala běsnícího muže před sebou. Připadalo jí, že je snad v nějakém transu, protože to, co viděla, naprosto popíralo její vzpomínky ze včerejška.

Vzápětí si uvědomila, že bandité prchají zpátky do lesa. Na tváři jí přeletěl úsměv, který však jako by ani nebyl, protože ho v další sekundě vystřídal šok.

S pootevřenými ústy sledovala Braxe, jak se za nimi rozběhl a ještě řval, aby neutíkali.

„Já ho snad zabiju sama!“ vydechla zuřivě a rozběhla se dolů.

 

 

 

 

 

 

Brax a Lina - X. kapitola

Copyright © 2011 Anne Leyyd

© 2011 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si web zdarma!Webnode