„Fantazie je důležitější než informace.“ A.E.

3. kapitola - Člověk má vždycky víc, než jen jednu nebo dvě věci

 

 

 

 

Žena ho ještě chvíli pozorovala a pak řekla: „Pojďte dál.“

V jejím hlase se odrážela bolest a její výraz se změnil. Lina k ní přišla a rukou ji pohladila po paži: „Matko,“ řekla konejšivým tichým hlasem, „musíme jít dál, vzpomínáš?“

Ženy si chvíli hleděly do očí. Jako by si něco říkaly pouze pohledem, beze slov.

„Ano, máš pravdu. Minulostí se žít nedá,“ řekla žena, mírně se pousmála a pohladila Linu po tváři.

Potom se otočila k Braxovi: „Tak pojďte, mladíku. Ať se podívám, jestli ten pes kouše pořád stejně. Já jsem Lorina,“ představila se.

Brax sledoval dlouhou výměnu pohledů mezi oběma ženami. Byly si velice podobné. Už chápal, odkud dívka vzala svou krásu. Snažil se tomu však nevěnovat pozornost stejně tak, jako úvahám, co asi znamenala slova, která řekly. Nepříslušelo mu vyptávat se na osobní věci lidí, jíž neznal.

Na Lorinino představení kývnul hlavou a pak sundal sedlo i ohlávku z Burinsfela a oboje odložil u dveří. Kůň se alespoň na chvíli mohl v klidu napást. Poplácáním mu naznačil, že se může vzdálit. Se spokojeným pohledem sledoval, jak se zahryzl do nejbližší trávy. Nebál se, že by utekl. Burinsfel byl chytré a výborně vycvičené zvíře - zůstane poblíž a přiběhne na zavolání.
K sedlu, brašnám a ohlávce odložil i svou zbroj včetně všech chráničů přesně, jak dívce slíbil. Možná byl jen obyčejný žoldák, slovo však držel.

Lina mezitím odběhla do svého pokoje, kde si převlékla mokré šaty za suché, tmavě hnědé z teplejší látky, která ji začala příjemně zahřívat.

Muž své kladivo odložit nehodlal, natolik dívce a její matce zatím nevěřil. Uchopil zbraň do zdravé ruky, aby rukojetí někde nezavadil a tiše následoval ženu do domu.

Usadil se, kam mu Lorina ukázala, kladivo odložil na zem a natáhl k ní ruku, aby se mohla podívat na ovázanou ránu. Vykasáním rukávu nevědomky odhalil několik jizev.

Žena na sobě nedala znát nějaké překvapení, když jeho jizvy viděla. Rychle mu sundala obvaz a s ním i listy bylin, jež si tam předtím sám dal. Pečlivě si ránu prohlédla. Už nekrvácela tak moc, ale zacelená natolik, aby při větším pohybu krvácet opět nezačala, nebyla.

„Adare, ty lumpe jeden,“ řekla směrem ke psu, který seděl u dveří a teď sklonil hlavu.

„Lino, podej mi…“

Ani to nedořekla a dívka na stůl položila kus lněného plátna a spolu s ním hliněnou misku s hustou žluto-zelenou mastí. Pak se otočila k poličce na zdi a sundala z ní láhev s nějakou tekutinou, jíž také položila na stůl.

Odšroubovala ji a chtěla ji nalít na Braxovu ruku, zarazila se však a pohlédla na něj: „Asi to bude… bolet.“

Dívala se mu do očí a najednou ucítila, jak jí zahořely tváře.

On její pohled opětoval. Neucuknul, nechtěl ucuknout. Při popíjení s vojáky bylo všeobecným pravidlem, že uhnutí pohledem je známka slabosti. Tohle bylo něco jiného. Snad poprvé někomu hleděl do očí a upřímně si to užíval. Takže se jmenovala Lina. To si hodlal zapamatovat.

„Jen do toho.“

Lina opatrně nalila tekutinu na ránu. Pálilo to, jako kdyby to byl tekutý plamen, hodlající spálit jeho ruku na popel. Ale neucuknul, nehnul rukou ani o kousek. Jen zatnul zuby.

Tvář se mu mírně zkřivila bolestí, ovšem nezasténal, neheknul, nevydal ani hlásku. S bolestí žil, bolestí si vydělával. Byla stejnou součástí jeho života jako válečné kladivo nebo Burinsfel.

„Takže Lina,“ usmál se.

Možná to byl poněkud bizarní úsměv, ale co. Tvářila se, jako by ji to bolelo víc, než jeho. Skutečně s ním soucítila, něco takového se mu už dlouho nestalo.

Dívka sotva znatelně přikývla.

Potom uhnula pohledem a zahleděla se na jeho ruku. Kontrolovala, zda se tekutina dostala všude. Poté láhev pečlivě uzavřela, otočila se a vrátila ji zpět na místo.

Její matka mezitím potřela Braxovu ruku mastí. Dávala ji jen na okolí rány a ne do ní.

Jakmile byla jeho ruka pečlivě natřená, přešla Lina zpátky a začala mu ruku obvazovat. Nejprve na ni přiložila lněné plátno a na to dala obvaz. Pečlivě a rychle mu ruku omotávala. Cítila na sobě jeho pohled, ale tentokrát se na něj nepodívala.

Když skončila, řekla mu: „Teď tady chvíli poseď.“

Brax sledoval práci obou žen. Jejich znalost ošetřování byla pozoruhodná. Matka Linu patrně mnohé naučila.

Mast příjemně chladila a Brax se konečně uvolnil. Rukávem košile zdravé ruky si setřel z čela pot.

„Díky, ale už bych měl jít. Je pozdě,“ řekl a začal se zvedat k odchodu. „Jak daleko je do vesnice? A je tam hostinec?“

Lina se na něj nevěřícně usmála a zdvihla obočí: „No, asi by to chtělo i něco na uši, pro lepší sluch.“

Pak k Braxovi přistoupila a rukama ho zatlačila zpátky na židli.

„Říkala jsem, abys poseděl,“ přísně na něj pohlédla.

„Ale rána už je ošetřená. Děkuji, jsem za to vděčný, jenže je na čase abych šel," zamračil se a znovu se chystal k odchodu.

Síla, s jakou ho dívka zatlačila do židle, ho poněkud překvapila. Rozhodně to nebyla nějaká třasořitka.

Pohledem sklouzl na Lininu matku. To její prvý pohled mu bránil zůstat. Už jen při vzpomínce na ten pohled mu přeběhl mráz po zádech. Zůstat rozhodně nebyl dobrý nápad.

„Tvrdohlavý jako beran,“ zavrtěla hlavou Lorina. „Mladý muži,“ řekla a začala uklízet na stole, „musíte si uvědomit, že pokud překročíte práh domu bylinkářky, tak tam platí její pravidla. Rána sice ošetřena je, ale budu raději, když se na ni ještě jednou ráno podívám. Pokud bude v pořádku můžete hned odjet, jak vám bude libo.“

Chvilku se na něj zadívala a pak pokračovala: „Lina vám donese nějaké oblečení a myslím, že trochou jídla byste taky nemusel pohrdnout.“

Z ničeho nic se žena pousmála: „Myslím, že pro vás bude docela dobrodružné strávit jednu noc místo venku, pod střechou.“

Lina se zasmála a vyšla z místnosti do vedlejší.

„Dě...děkuji,“ zakoktal Brax. „Jen jsem chtěl předejít problémům,“ sklonil hlavu, „měla byste vědět, že jsem žoldák. Nejspíš vám to bylo jasné hned.“

Smutně vzal do ruky své kladivo a pohladil jeho hlavici.

„Tohle je všechno co mám, co jsem a čím žiju. Lidé se mi normálně vyhýbají,“ řekl a zvedl pohled od své zbraně. „A já se jen chci vyhnout dalšímu opovržení.“

Podíval se směrem, kterým odešla Lina.

„Na dceru můžete být hrdá. Je dobrosrdečná a na všechno se snaží dívat z té lepší stránky, nebo mi tak alespoň připadala. Dnes, s válkou a boji všude kolem, je to vzácné. Slibuji, že neohrozím vás, ani vaši dceru a odejdu hned zítra.“

Žena se zastavila, když před něj na stůl stavěla misku s polévkou a pohlédla na něj.

„Ano, to ano, bylo mi to jasné hned. Zvlášť, jen co jste na sebe tak nápadně upozornil svou výzbrojí,“ kývla hlavou směrem ven, kde si svou zbroj nechal.

Když žena viděla, že stále drží ruku na kladivu, pousmála se a popleskala ho po tváři, jak to dělávají matky svým dětem.

„Člověk má vždycky víc, než jen jednu nebo dvě věci. Jen na to někdy zapomínáme. Zkuste vzpomínat.“

Potom se otočila, vzala z police ošatku s chlebem, nůž a sůl a postavila ji na stůl před Braxe. Vzápětí vešla do místnosti Lina. V ruce držela čisté oblečení, které dala na volnou židli.

Podívala se na stůl a viděla matku, pokládající na stůl dřevěnou lžíci. Přivřela oči a pohlédla na Braxe. Rychle se otočila a z police vzala jinou lžíci, přistoupila ke stolu a nabrala si z mužova talíře trochu polévky. Pak ji dala do úst a polkla. Udiveného pohledu své matky si nevšímala.

Chviličku počkala a potom se podívala na Braxe a s přemáhajícím úsilím, aby se nerozesmála, řekla: „Myslím, že otrávená není, takže to klidně můžeš sníst.“

Brax na ni chvíli nevěřícně hleděl. Nepřestávala ho překvapovat. Poté se ale z plných plic rozesmál tak, jak už dlouho ne.

„Neboj, už si nemyslím, že by ses mě pokusila zabít,“ řekl a podíval se na Adara. „I on vypadá klidně.“

S veselým úsměvem se pustil do polévky. Byla vynikající. Nebetyčný rozdíl oproti standardnímu vojenskému jídlu, na které byl zvyklý. I leckterý hostinec by zaplatil jmění, aby mohl takovou polévku prodávat zákazníkům.

Lina jen s úsměvem zavrtěla hlavou a vyměnila Adarovi vodu v misce.

„Děkuji, byla vynikající,“ usmál se Brax, když dojedl. „Slyšel jsem, že se v téhle oblasti potlouká spousta banditů a vyděračů. Vypsal místní starosta nějakou odměnu za jejich odklizení?“

Pokud starosta skutečně nějakou odměnu vypsal, mohl by si zas jednou vydělat peníze. V poslední době se mu příliš nedařilo, takže musel v pár městech dělat vymahače, aby se uživil. Jelikož byla hlavní královská vojska pryč, všelijakých podvratných živlů se vyrojily spousty.

Někteří starostové platili za jejich odstranění a právě na to se hodili lidé jako Brax.

„Ano, vypsal,“ odpověděla Lorina, vzala si hmoždíř a začala v něm třít byliny.

„Naši muži se je stále pokouší najít. Občas se jim to i povede, jenže banditi se snad množí jako houby po dešti. Pořád se s nimi musíme potýkat.“

Lina mezitím nabrala do další misky kaši a kousek masa. Postavila to před Braxe a posadila se na nižší židli ke dveřím a začala hladit Adara za ušima.

Brax kývnutím hlavy poděkoval Lině a dál se věnoval rozhovoru s Lorinou.

„Máte s nimi nějaké problémy? Chtějí po vás výpalné nebo něco podobného?“

S chutí se pustil do dalšího jídla.

Takže přece jen se tu pro něj práce najde. Může vydělat peníze a získat další prodejem výbavy a zbraní těch padouchů. Znělo to až příliš dobře. Bude si muset promluvit se starostou, zjistit výši odměny, popřípadě vyjednat trochu větší a zjistit co nejvíc o počtech, akcích a pohybu lupičů v okolí.

„To jsou i takoví, kteří o to požádají?“ zeptala se nevěřícně Lina.

Lorina si povzdechla: „Ano, tihle co jsou tady, rozhodně tak zdvořilí nejsou. Přijedou a vezmou si, co se jim zlíbí, pokud se jim někdo nepostaví a svůj majetek si neochrání.“

„Mohl bych se o ně postarat. Až by si sem přišli pro další peníze, ale bylo by to příliš nebezpečné. Pobil bych je do jednoho,“ odfrkl si. „Ovšem pokud jsou jen trochu dobře koordinovaní, přijdou se mstít. Budu si je muset odchytit někde v lese. Neslyšeli jste, jestli se zmínili o nějakém vůdci? Hadovi je třeba useknout hlavu.“

Pokud by se mu skutečně podařilo odstranit vůdce, zbytek by se rozptýlil nebo alespoň nějakou dobu nevěděl, co dělat.

Lina po Braxovi šlehla pohledem, v němž se mísila zlost s lítostí, a rychle vstala. V mžiku byla pryč ze dveří. Její matka dělala, jako by si toho nevšimla.

„První byste si měl trochu odpočinout a vzpamatovat se a pak dělejte, co uznáte za vhodné,“ odvětila a dál se věnovala tření suchých bylin v hmoždíři.

 

 

 

 

 

 

Brax a Lina - III. kapitola

Copyright © 2011 Anne Leyyd

© 2011 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si web zdarma!Webnode