„Fantazie je důležitější než informace.“ A.E.

6. kapitola - Zvládli jsme to

 

 

 

Brax dorazil do vesnice brzy. Nebyla nijak velká, pár set obyvatel nanejvýš. Poptal se na cestu ke starostovi a podle instrukcí za ním zamířil.

Když ho našel, zjistil, že starosta je průměrně vysoký muž s prošedivělými vlasy a značně velkým břichem.

„Co chcete?“ zeptal se starosta nevraživě ihned, jakmile Brax vstoupil do dveří.

„Slyšel jsem, že se vám tady v okolí toulá nějaká škodná,“ odpověděl prostě.

„Nechte mě hádat, vy je hodláte všechny pobít sám,“ odfrkl si starosta opovržlivě a obrátil do sebe kalich vína.

„Tak nějak, ale nejdřív si chci promluvit o odměně,“ založil Brax ruce na hrudi ve vzdorném gestu.

„Mladíku, takových jako vy tu byla spousta, jejich těla se válí všude po lese.“

Brax na to slovy nijak nereagoval, jen zpražil starostu ledovým pohledem, aby dal najevo, že o tomhle si nepřišel promluvit.

„No, dobře,“ vzdychl starosta, „říkají si Černá ruka. Na krku nosí kovový přívěsek ve tvaru ruky. Zaplatím vám čtyři zlaťáky za každý ten medailon.“

„Šest a chci mapu oblasti,“ řekl Brax nekompromisním tónem.

„Pět,“ smlouval starosta.

„Platí,“ usmál se Brax.

Na pět se chtěl dostat, ale věděl, že pokud by navrhl pět rovnou, starosta by smlouval níž.

Poté dal Braxovi mapu, na které byla vyznačená místa, kde všude byli bandité spatřeni.

„Takže jsme domluveni?“ povytáhl starosta obočí.

„Jo, jsme,“ sbalil Brax mapu, „jsou tady ještě nějací žoldáci?“

„Jeden, ubytoval se v hostinci.“

Brax odešel a zamířil rovnou do hostince. Pronajal si pokoj a poptal na druhého žoldáka.

„Bydlí v patře. Pokoj hned naproti schodišti,“ sdělil mu hostinský.

Brax přikývnul a vyšel nahoru. Zabušil na dveře.

„Co je sakra?“ ozvalo se zevnitř, ale dveře se neotevřely.

Zabušil znovu.

„Řekl jsem, že nechci, aby mě někdo rušil,“ ozvalo se a dveře se skřípavě otevřely.

Na prahu stál mladík zhruba v Linině věku. Vysoký, tmavovlasý s jasně modrýma očima a velice pohlednou tváří. Nejdřív se tvářil naštvaně, ovšem když si všiml, kdo mu to stojí u dveří, hněv vyprchal. Patrně nečekal žoldáka oděného v bojové výstroji.

„Co chceš?“ zeptal se po chvíli ticha.

„Půjdeš se mnou, jdem lovit škodnou,“ odpověděl Brax jednoduše.

„Nemám zájem,“ zněla odpověď a mladík už chtěl zaprásknout dveře.

Jenže Brax mezi ně a práh strčil nohu v okované botě.

„Dostaneš dva zlaťáky za každýho zmetka, co sejmem.“

„Dva zlaťáky? Hmm, já vím, že starosta říkal čtyři za jednoho, ale mě se nechtělo do toho jít samotnýmu. A teď se mi nechce už vůbec. Jsem unavenej.“

Tvářil se, jako kdyby to mělo všechno vysvětlit.

Brax si jen odfrkl se slovy: „Podělanej strachy, to jsem si mohl myslet.“

S těmito slovy se otočil k odchodu.

Najednou ho zastavilo rázné: „Tak moment!“

Usmál se a otočil zpět k žoldákovi.

„Nejsem podělanej strachy. Byl jsem v bitvě o Grimsal, umím se ohánět a jestli máš nějakej problém, můžem si to vyříkat venku.“

„Takže?“

„Půjdu. Sejdeme se za hodinu před hostincem,“ řekl a zabouchl dveře.

Brax s ďábelským úsměvem odešel.

Amatéři byli tak předvídaví. Snad se ten pitomec uměl svou zbraní ohánět alespoň z poloviny tak dobře, jako hubou, zadoufal Brax.

 

 

 

Lina jela krajinou dál až do poledne. Když bylo slunce nejvýš, zastavila na kraji lesa, posadila se do stínu a snědla kousek chleba, který jí sebou na cestu dala matka a nechala Rillana, aby se pásl kousek od ní.

Jakmile byla po jídle, napila se z malého potůčku, jenž tekl dál do lesa. Rillan ji po chvíli napodobil, jen s tím rozdílem, že pil podstatně déle.

Lině začínalo být v plášti pěkné horko a proto si ho stáhla, pečlivě ho složila a připevnila k sedlu. Znovu si poté přes sebe přehodila luk a toulec se šípy, vyhoupla se na koně a vjela pomalu do lesa.

Pod hustými větvemi stromů byl příjemný chládek a ještě navíc občas zafoukal slabý vítr, takže se jí jelo podstatně lépe než na otevřené krajině, kde jí slunce plnou silou hřálo do zad.

Dívka se usmívala a poslouchala zpěv ptáků a šumění větru ve větvích stromů. Bylo ji krásně a cítila se zase po dlouhé době svobodná a šťastná.

Zvrátila hlavu dozadu a dívala se na ubíhající koruny stromů. Vzpomněla si, že když byla malá, otec ji sebou bral na projížďky do lesa. Tam ji vzal do náruče a nechal ji, aby se dívala jen nahoru na nebe a na koruny stromů. Jako malé se jí zdálo, že letí.

Lina se usmála a povzdechla si. Protáhla se v sedle, ruce rozpřáhla co nejdál, a když je spouštěla zpátky, ztuhla. Rillan se zastavil a několikrát trhnul hlavou. I on zaslechl něco, co připomínalo jediné - něčí kroky.

Nezaváhala ani na okamžik a bleskově sáhla pro luk. V další vteřině už měla v tětivě šíp a ostražitě se rozhlížela kolem, připravená ihned vystřelit.

Zůstala jako vytesaná z kamene a jediné co se pohybovalo, byly její oči. Uvědomila si, že neslyší nic, žádné ptáky ani jiné zvuky, které do lesa obyčejně patřily a které ještě před chvílí poslouchala.

Čekala a věděla při tom, že to nevěstí vůbec nic dobrého, přesto se nemínila poddat strachu. Nemohla si to dovolit.

„Ale ale, koho pak to tady máme?“ ozval se nakřáplý drsný hlas napravo od ní.

Lina okamžitě namířila lukem na místo, kde se zazněl.

Vzápětí se zpoza houští, asi dvacet metrů od ní vynořil muž na koni. O tom, že to je bandita, Lina nepochybovala.

Jeho omšelá kožená zbroj, která už měla lepší časy za sebou, opotřebovaný, přesto udržovaný meč a kápě stažená hluboko do obličeje, mluvily za vše.  Z jeho tváře viděla pouze bradu a ústa zkřivená do odporného, spokojeného úsměvu.

Hned nato se deset metrů nalevo od ní vynořil další muž a poté i před ní. Vypadali stejně jako první, jen byli možná o něco mladší. Jeden z nich držel v ruce luk a druhý meč.

„Mladý panáček na cestě lesem,“ zachechtal se první muž.

Vzápětí zamrkal a pořádně se na Linu zahleděl, jeho úsměv se ještě rozrostl.

„Ne panáček, ale slečinka!“

Všichni tři se zachechtali a na jejích tvářích se objevil dychtivý výraz.

Lina se snažila uklidnit. ‚Dýchej, jen dýchej,‘ opakovala si v duchu a namířila šípem, na toho po její levici, který držel také luk a byl jí nejblíže.

Neušlo jí, jak se na sebe všichni tři podívali a věděla moc dobře, co s ní mají v plánu.

„Ale no tak, přece byste nemířila na tři hodné lidi v lese,“ promluvil k ní muž s lukem a o krok přistoupil blíž.

„Nebudu jen mířit, to mi věřte,“ řekla Lina mrazivým a naprosto klidným hlasem. „Nechte mě projet a hned!“

Byla moc ráda, že se jí nezlomil hlas, ani že se místo něj neozvalo nějaké zapištění.

„Ono by si to snad chtělo hrát,“ ozval se muž, který stál před ní a pomalu vytáhl svůj meč.

Lina rychle hodnotila situaci, v níž se ocitla. Když přejížděla pohledem z jednoho na druhého, oči jí zavadily o něco, co by jí mohlo pomoct.

Muž na koni po její pravici zvíře pobídl a o kousek se přiblížil.

„Ještě jeden krok a...“ začala Lina a přelétala namířeným šípem z jednoho na druhého. Dělala, jako by se nemohla rozhodnout, na koho mířit nejdřív. ‚Klam tělem,‘ říkával jí otec.

Muž jedoucí na koni zastavil. Šlehl pohledem po svých společnících, kterým se na tváři rýsoval stejný úšklebek. Všichni ji považovali za snadnou kořist.

„A copak?“ zeptal se muž a zachechtal se. „Můžeš jít po dobrém anebo po zlém. Buď to bude bolet trochu a nebo víc.“

Lina právě mířila na muže sedícího na koni, ale zaslechla, jak se pohnul muž po její levici. V tu ránu se otočila a namířila na něj. Napnula tětivu a vystřelila. Šíp zasáhl zamýšlený cíl - mužovu paži. Banditovi vypadl z ruky luk a se supěním a nadávkami se chytil za poraněnou ruku.

Slyšela, jak zbývající muži zařvali svorně jako psi a vrhli se k ní.

Rychlým pohybem upevnila do tětivy další šíp a vyslala ho na muže před ní. Zasáhla ho do nohy.

„Jeď!“ pobídla Rillana a vyrazila směrem k muži, který se zuřivým výrazem v očích hnal svého koně přímo proti ní.

Lina věděla, že na koni s mečem se mu dlouho neubrání. Nedokázala bojovat na Rillanovi tak, jako na pevné zemi a proto jí bylo jasné, že má jedinou možnost.

Luk si přehodila přes záda a sáhla po meči. Rillan jel přímo proti němu, dělilo je jen pár stop. Dívka viděla, jak se muž rozmáchl svým mečem a proto svůj sevřela pevněji, nohama silně obemkla Rillanův hřbet a napřáhla se mečem proti jeho. Ozvalo se zazvonění kovu o kov. Lina měla co dělat, aby jí síla úderu nevyhodila ze sedla, ustála ho však.

„Jeď!“ znovu vykřikla na Rillana.

Ten vyrazil jako střela mezi stromy. Lina slyšela další řev toho muže a ohlédla se, aby viděla, že jede za ní.

Přesně to čekala. Zastrčila meč do pochvy a opět se chopila luku. Měla před mužem slabý náskok. Pečlivě si hlídala, kam až musí dojet. Když byla na místě, zastavila Rillana, který se smykem otočil čelem k muži.

Lina tentokrát vložila do tětivy dva šípy a čekala. Muž na koni jel s mečem v napřažené ruce a řval něco, čemu se dívka ani nesnažila porozumět.

Zamířila na něj, aby nepoznal, že má v plánu něco jiného. Když se muž dostal kousek od místa, než jak potřebovala, změnila polohu luku a zamířila nad muže. Natáhla tětivu a vyslala šípy přímo do ztrouchnivělé větve, kterou snad u kmenu držela jen síla vůle. Šípy se do ní zabodly a mohutná větev spadla dolů, přímo na muže. Ten se skácel k zemi a jeho kůň, splašený leknutím, se rozběhl cestou, odkud přijel.

Lina nečekala, až se muž postaví a rychle otočila Rillana a vjela hlouběji do lesa. Neohlížela se a během chvilky nemohla uvěřit svým očím, když uviděla menší lesní potok. Vjela do vody, aby ji nemohli sledovat, kdyby se vydali po jejích stopách.

Hladila Rillana po krku a zhluboka oddechovala.

„Zvládli jsme to,“ řekla mu a snažila se tím uklidnit jeho i sebe.

 

 

 

 

 

 

 

Brax a Lina - VI. kapitola

Copyright © 2011 Anne Leyyd

© 2011 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si web zdarma!Webnode