„Fantazie je důležitější než informace.“ A.E.

4. kapitola - DOstane tvůj pán někdy rozum?

 

 

 

„Omlouvám se, jestli jsem řekl něco nevhodného, nejsem zvyklý na společnost. Děkuji za jídlo a oblečení,“ promluvil, jak nejpokorněji dokázal a vstal. „Půjdu si podívat na svého koně.“
Sebral ze země své kladivo a odešel. Venku jednou mírně hvízdl. Burinsfel vzápětí přiběhl. Brax se usmál a poplácal svého nejlepšího přítele. Vypadal spokojeně.

Usadil se pod nejbližší strom a vzhlédl k obloze. Byla nádherná a jasná noc.

Vzpomínal na všechny ty vítězné bitvy, po nichž lehával na bojišti a pozoroval hvězdy. Zdálo se to tak dávno.

Začal si znovu prohlížet své kladivo. Co tím žena myslela, že každý má víc než jednu nebo dvě věci? Samozřejmě měl víc než dvě věci. Měl svého koně, výstroj, zbraň. Myslela tohle, nebo něco víc? Myslela snad přátele, rodinu? Z rodiny už neměl nikoho a všichni skuteční přátelé zemřeli. Měl jen vzpomínky.

„Jestli si myslíš, že to je vtipné,“ ozvalo se nad ním, „tak není. A ne že mě tím kladivem přetáhneš. Uměla bych se bránit.“

Brax sebou trhnul a vyskočil na nohy.

„Lino?“ zeptal se a zkoumavě se rozhlížel po okolí.

„Hm, nikdy by mě nenapadlo, že pár obyčejných slov, může tak velkého válečníka vyděsit,“ řekla Lina a přemáhala úsměv.

„Promiň, jestli jsem tam uvnitř řekl něco, co jsem neměl,“ zabrumlal omluvně. „Radši půjdu.“
Otočil se na místě, zavěsil kladivo na záda a chystal se k odchodu.

Lina na okamžik zaváhala. Pak zamířila a hodila Braxovi na hlavu malou větvičku, kterou utrhla z větve stromu, na níž seděla. Sotva slyšitelně se zasmála, když větvička zasáhla požadovaný cíl.

Brax  však jen zakroutil hlavou a pokračoval v chůzi. Přesto ho její dětinská hravost pobavila. Odvedl svého koně do malinké stáje za domem. Sedlo odložil vedle něj a začal ho hřebelcovat. Něco takového už dlouho nezažil a rozhodně si to zasloužil.
„Byli jsme na cestách už dlouho, co?“ usmál se na koně a klidně pokračoval v hřebelcování.

Místy na kůži zvířete narazil na nějakou tu jizvu.

„A taky jsme si hodně zažili,“ sklopil hlavu při pomyšlení, že jeho kůň má možná ještě víc jizev, než on sám a to jich měl požehnaně.

Lina seskočila ze stromu a povzdechla si. Pak se rozběhla po pěšině vedoucí mezi několika stromy na menší louku. Chvíli se rozhlížela a potom ucítila šťouchnutí do zad.

Usmála se a otočila se: „Už sis myslel, že jsem na tebe zapomněla, co, Rillane?“

Před ní stál krásný hnědák, kterému se i v měsíčním svitu leskla srst. Lehce do ní opět strčil svou hlavou a tiše zaržál.

„Tak pojď,“ řekla mu a pohladila ho po krku. „Dneska budeš mít společnost.“

Během chvilky už vcházela do stáje. Pohlédla na Braxe, právě hřebelcujícího svého koně.

Uvázala Rillana vedle něj a řekla: „Doufám, že Burinsfelovi nebude vadit Rillanova společnost.“

„A k tomu předtím…,“ pokračovala a pohladila koně po hřbetě, „nemusíš se omlouvat. Neřekl jsi nic, co by zasluhovalo omluvu. Jen… nechápu, že tohle máš rád. I když jsi nic jiného asi nedělal, není to to jediné, co můžeš dělat. Všichni kdo… dělají tohle… končí podobně,“ dodala a obrátila se k odchodu.

„Je to to jediné, co umím,“ odpověděl. „Možná máš pravdu, možná mě to baví. Dřív tomu tak nebylo. Ale život na bojišti tě změní. Ať chceš nebo ne, lidé kolem tebe umírají a ty se ženeš za pomstou. Naplňuje tě, pohlcuje a když jí dosáhneš, nezbude nic.“

Odložil kartáče a začal čistit sedlo.

„Čím víc přátel máš, tím víc jich vidíš umírat a jediný způsob, jak se s tím vyrovnat, je vyrovnat dluh krví, protože nic jiného neznáš. Nečekám, že to pochopíš.“

Kůže sedla už byla místy značně zčernalá a začala se trhat. Asi by si už měl pořídit nové.

„Nechci umřít a to je jediný důvod, proč dál bojuju a bojuju, protože neznám nic jiného. Všechna vyprávění o vítězných bitvách znějí jako obrovská dobrodružství, ale realita je jiná. Jsou ti, kteří bobují za něco víc, než jsou sami. Bojují za bezpečí svých rodin a blízkých, za budoucnost svých dětí. A pak jsou tu takoví jako já, kteří nemají co ztratit a kam jít. Když sny umírají a není žádný život kromě toho na bojišti, změní se život jen v čekání na smrt. My žoldáci tomuhle rozumíme. Většina z nás už se s tím smířila. Máme takové heslo: Mečem žijeme a umíráme, všechno mezi tím je jen čekání.“

Jeho slova mohla znít drsně, odříkával je však s klidem. Byl vyrovnaný a smířený. Už dávno poznal své místo ve světě. Tak jako mnozí kdysi snil o slávě, že se o něm budou psát hrdinské písně. Když pak ovšem všichni jeho přátelé umřeli, poznal pravdu.

„Mluvíš podobně jako můj otec,“ řekla Lina tiše a otočila se.

„Viděl umírat přátele, protože je měl jen na bojišti. Hnal se do boje, protože také ze začátku nic jiného neznal. Jen co se oženil s mou matkou, tak odjel do bitvy. Když se vrátil, už jsem byla na světě. Na pár let zůstal doma a byli jsme šťastná rodina. Otec pochopil, že se dá žít i jinak a něčím jiným než je jen krev. A pak…“ dívka se zahleděla kamsi za Braxova záda, „se tu zastavil jeden jeho přítel a prosil ho, aby šel s ním a pomohl mu v nějakém boji, který se rozpoutal daleko odtud. Byl to jeden z otcových nejlepších přátel, ne-li nejlepší z nich. Otec se rozhodl, že půjde a pomůže mu. Slíbil mě i mé matce, že to bude poslední bitva a do jiné už nikdy nepůjde.“

Lina se smutně usmála: „A svůj slib splnil. Byla to jeho poslední bitva... Jenže se z ní už nevrátil. Takže ano... chápu to, o čem mluvíš, ale vím, že ty nechápeš, že se jinak žít dá. Nenávist plodí nenávist a i kdybys zabil všechny, kteří ublížili tobě, nebo tvým přátelům, věř mi, že šťastnější nebudeš.“

Brax odložil vyčištěné sedlo a přistoupil k Lině.

„V bitvě vznikají pouta mezi lidmi, kteří se navzájem chrání. Odhalí se skutečný charakter. Tvůj otec byl šťastný muž. Poznal skutečný život, prolomil prokletí."

Postoupil ještě o kousek blíž a podíval se Lině do očí.

„Je mi líto, že se nevrátil, ale určitě tě odněkud pořád hlídá a usmívá se na tebe.“

Zaváhal nakonec se však pokusil Linu obejmout.

Dívka se na něj vylekaně podívala a ustoupila o krok zpátky. Jenže Rillan do ní drcnul bokem, takže skončila na Braxově hrudi. Zdvihla k němu hlavu a podívala se do jeho očí. Cítila, jak jí tváře zalévá horko a její srdce začíná tlouct rychleji.

I přesto, že ho neznala, tak věděla, že není jen stroj na zabíjení. Někde hluboko, hodně hluboko v něm cítila i něco jiného. A když se dívala do jeho očí, jejichž výraz se měnil jako počasí, ovšem právě teď byly mírné a klidné, byla si tím jistá ještě víc.

Pevně ji sevřel v náruči. Během jejich krátkého rozhovoru se mu vrátilo tolik vzpomínek. Jako kdyby měl před očima všechny ty přátele, s nimiž bojoval, medovinou oslavoval vítězství, a které potom viděl umírat. Někteří z nich mu umřeli přímo před očima, o jiných se prostě po bitvě dozvěděl, že nepřežili. Vždycky to bral jako normální věc, dokud nezbyl úplně sám.

Po tváři mu stekla jediná slza bolesti.

„Promiň,“ hlesl tiše k Lině, pustil ji a rychle odešel.

Co to sakra před chvílí udělal? Tohle nebylo normální, to prostě nebyl on. Velký žoldák Brax, který pobil skoro padesát skřetů v bitvě o Koltaich, ten který bojoval celou bitvu v Úžině Alguil se šípem v rameni. Právě teď si nic nepřál víc, než být zase v boji. Dělat to, co uměl nejlépe. V boji nebyl čas přemýšlet, člověk se soustředil jen na přežití.

Zavřel se v pokoji, který mu poskytla Lorina a ihned ulehnul na postel.

Ráno pojede za starostou, potom začne honit bandity a všechno bude jako dřív. Bude to zas jen on, kladivo a Burinsfel.

Hodnou chvíli se převaloval, ale nemohl usnout. Jednak myslel na Linu, co všechno si musela prožít, a taky postel byla měkká a to byl problém. Skoro celý život prospal na tvrdé zemi zabalený do pár dek. Proto se nakonec posadil na podlahu, opřel se zády o zeď a rukama objal své kladivo. Takto se mu konečně usnout podařilo - nepohodlně, jako vždycky.

Lina několik vteřin poté zůstala stát jako vytesaná z kamene. Nedokázala se pohnout a jen hleděla na zeď stáje, přitom ji však vůbec nevnímala. Hlavou se jí honily všechny možné myšlenky. Myslela na otce, na to, jak ji jako malou držel v náručí, dokázala si přesně vybavit jeho tvář. Ta se však vzápětí změnila na Braxovu a viděla jeho oči a cítila jeho stisk. Trhla hlavou, aby se vzpamatovala.

Otočila se k Rillanovi, který se klidně živil senem a nebral ji na vědomí.

„Podvraťáku,“ zašeptala mu do ucha.

Nemohla si však pomoct a usmála se.

Pár minut ještě zůstala ve stáji a hladila koně po hřbetě a po hřívě.

„Odpočiň si. Zítra vyrážíme na dlouhou cestu.“

Rillan na to kývnul několikrát hlavou.

Lina se chtěla otočit a vyjít pryč ze stáje. Najednou se však zarazila a obrátila se k Burinsfelovi. Pomalu k němu přešla a opatrně zvedla ruku k jeho čelu. Kůň trhnul hlavou, ale nechal ji, aby se ho dotkla. Lina několikrát přejela rukou po jeho krku a očima sledovala jizvy, které měl po těle.

Když takhle vypadá kůň, napadlo ji, jak asi pán.

„Co myslíš? Dostane tvůj pán někdy rozum?“ zeptala se Burinsfela.

Kůň zaržál a trhnul hlavou do boku.

Lina se smutně usmála a vyšla ze stáje. Cestou kolem domu ji napadlo podívat se do pokoje, který patřil jejímu dědečkovi a teď v něm spal Brax. Nakoukla do okna a snažila se rozeznat obrysy věcí v něm. Zmateně zdvihla obočí, když viděla postel prázdnou. Pak její oči zavadily o kousek nohy, na níž dopadlo měsíční světlo.

Povzdechla si znovu a zavrtěla hlavou, jen co jí došlo, že se Brax rozhodl spát na zemi. Potom se rozešla do domu.

Její matka už uléhala na postel ve vedlejším pokoji.

„Dobrou noc, matko,“ řekla Lina.

„Dobrou noc, dítě,“ odvětila. „Nerozmyslela sis to? Chceš zítra jet?“ zeptala se jí.

„Ne, pojedu. Zvládnu to jako vždycky,“ odvětila a usmála se. „Dědeček se vrátí zítra?“ zeptala se ještě.

„Zítra nebo pozítří,“ odvětila Lorina a natřásla deku. „Jak jsi na toho chlapce vlastně narazila?“ otázala se jí a zvědavě se na dceru zadívala.

Lina se zasmála: „No, dala jsem mu facku, protože jsem si myslela, že mě špehuje, když jsem byla v jezeře.“

Lorina obrátila oči v sloup.

„A já se pak můžu divit, po kom ten pes je,“ zavrtěla hlavou.

Lina se znovu zasmála a vyšla po schodech do svého malého pokojíku, v němž měla pouze postel, stůl, židli a truhlici. I přesto však vypadal útulně.

Převlékla šaty a rozčesala si vlasy. Zděsila se, když to šlo tak těžko. Musela asi vypadat, jako kdyby se jí ve vlasech uhnízdili ptáci, povzdechla si.

Poté si lehla na postel a během chvíle s úsměvem usnula. To ještě při vzpomínce, jak Brax letěl do jezera.

 

 

 

 

 

Brax a Lina - IV. kapitola

Copyright © 2011 Anne Leyyd

© 2011 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si web zdarma!Webnode