„Fantazie je důležitější než informace.“ A.E.

14. kapitola - Zabiješ mě?

 

 

 

 

Brax pomalu a unaveně otevíral oči. Nejprve viděl všechno jako rozmazanou beztvarou šmouhu, ale po chvíli mrkání a ostření zraku začínal zvolna rozeznávat obrysy jednotlivých věcí.

Kde to byl? A co se vlastně stalo?

Jak postupně nabíral plné vědomí, začínal si uvědomovat vjemy, které mu poskytlo jeho tělo.

Bolest. První, co ucítil, byla bolest - palčivá, otupující a rozlévající se po celém těle. Překvapeně si uvědomil, že to mohlo znamenat jediné - žil.

Bylo mu horko. Když se konečně plně probral, rozhlédl se kolem sebe.

Jeho oči okamžitě padly na Linu, sedící vedle postele s hlavou položenou na předloktích, kterými se o lůžko opírala.

Takže ho neposlechla – zase, došlo mu. Lehce nad ní zavrtěl hlavou, nechtěl si však ani připustit, jak je jí vděčný, že to udělala.

Zkusil pohnout pravou rukou směrem k ní, ale příšerně ho to zabolelo a navíc zjistil, že má ruku znehybněnou obvazem. Vydechnul a opatrně k ní natáhl levou.

Lehce jí pohladil po vlasech a v duchu mu proběhla myšlenka, že tak paličatou dívku ještě nepotkal.

Potom ruku spustil a rozhlédl se kolem. Ležel ve skromné, ale útulné místnosti – určitě v Linině domě.

S vědomím toho se k ní vzápětí vrátil pohledem zpět. Oknem se dovnitř linulo světlo a osvěcovalo ji. Chvílemi to vypadalo, jako kdyby zářila.

Brax začal uvažovat. První, na co pomyslel bylo, že tahle dívka pro něj udělala víc, než kdokoli jiný v jeho životě. Nebyla to sice válečnice, stejně mu však zachránila život.

Od jeho začínajícího rozjímání ho vyrušila Adarova hlava, která se najednou zdvihla ze země. Brax sebou trhnul, protože neměl nejmenší tušení, že tu je ještě někdo.

„Nazdar,“ pousmál se a natáhl k němu ruku.

Adar však slabě zavrčel a nepřístupně ho pozoroval svýma tmavýma očima.

Brax ruku stáhnul zpátky a upřený pohled mu oplácel.

„Pořád hlídáš, abych jí neublížil?“

Adar potichu štěknul a znovu se natáhl na zem.

Muži došlo, že jeho důvěru si nezíská tak snadno. Byl ale pevně rozhodnutý ji získat.

Znovu se ponořil do svých myšlenek. Za poslední dva dny se toho stalo tolik! Pokousal ho pes, poznal krásnou a dobrosrdečnou Linu a její matku. Když si teď vzpomněl, jak si při prvním setkání s ní myslel, že takových jako ona už viděl spousty, měl silné nutkání nad sebou ustavičně vrtět hlavou.

Pak také poznal mladého žoldáka Kalata, který se stal jeho přítelem.

Navíc - po všech těch letech - poprvé pomyslel na založení rodiny.

A teď tu ležel v posteli dívky, kterou chtěl od sebe v tom lese odehnat pro její vlastní dobro a přitom se málem rozplýval štěstím, že ho neposlechla a zachránila ho.

Kdyby mu někdo před pár dny řekl, že všechno dopadne takto, vysmál by se mu do obličeje, hodil by si kladivo na rameno a šel dál. Pokračoval by životem přes hromady mrtvol a svou cestu by dláždil jejich těly.

Ovšem teď, jak si v hlavě začínal vše převíjet, si už nebyl tak jistý, že toto je to, co skutečně chce. Rozhodě si nebyl tak jistý, jako předtím, než ležel polomrtvý v lese.

Už dlouho litoval toho, že jako jediný přežil, zatímco všichni jeho přátelé položili životy v bitvách za ideály, které jim ani nebyly vlastní. Umírali pro peníze. A když zemřeli, jejich zaměstnavatelé byli ještě rádi, že jim kvůli tomu nemusí platit.

Jakou cenu tedy měl jejich život? Jakou cenu měl jeho život? Nic víc než pár zlaťáků na ruku a přípitek u večerního ohně.

Když byl malý, snil o tom, že bude statečným a hrůzu nahánějícím žoldákem, stejně jako jeho otec. Moc si přál, aby o něm všichni věděli, aby se třásli strachy při zvuku jeho jména. A jakmile toho potom skutečně dosáhl, žádnou radost necítil, protože se o ni neměl s kým podělit.

Teď, při pohledu na Linu, začínal pochybovat i o tomu málu, co měl na žoldáckém životě rád.

Copak opravdu chtěl, aby si jej všichni pamatovali jenom podle počtu mrtvých? Podle masakru, který napáchal a ještě aby na to byl hrdý? Že je hrdina? Právě v tuhle chvíli, kdy si slovo ‚hrdina‘ spojil se sebou, se mu málem protočily panenky. Dá se hrdinstvím nazývat to, že zabíjí pro peníze? Že nehledí napravo, nalevo, že se pouze žene za dalším bojem proto, aby zabíjel?

Nyní nemusel dlouho hloubat v mysli, aby si uvědomil, že toto nazývat hrdinstvím skutečně nelze. On nebyl hrdina. Zato věděl o někom, kdo by si ten titul právem zasloužil a také koho by nikdy nenapadlo o sobě takto přemýšlet.

Tahle dívka zachraňovala životy. Dělala přesný opak toho, co dělal on. On životy bral, ona se je snažila zachránit a zachraňovala je. I takový, jako byl ten jeho. Očividně ji nezajímalo, čí život to bude, protože kdyby ano, musela by ho tam nechat zemřít, protože on si život nezasloužil.

Než se mohl začít utápět v zoufalství nad sebou samým, napadlo ho, že pokud byl jeho život ušetřen, tak by se s ním teď měl snažit něco udělat. Něco smysluplnějšího, něco, na co by mohl být skutečně hrdý a něco, co by nesouviselo se zabíjením.

Život přece nabízel víc.

Kdyby zemřel, kdo si bude pamatovat jeho přátele a bude někdo, kdo si vzpomene na něj? Historky o něm teď sice kolovaly po všech bojištích, jenže za pár let o něm nebude vědět nikdo. Bitvy se budou vést dál a budou mít jiné hrdiny.

Proč by měl dál bloumat životem bez cíle a důvodu k žití? Vždyť jeden důvod měl právě přímo před sebou. Náhle se zarazil, když mu to přišlo na mysl.

Nejistě se pousmál. Skutečně to myslel takhle?

Vzápětí ho ale sežehl plamen strachu. On si sice může krásně naplánovat tento svůj cíl, tento ‚důvod‘ k životu, ale pokud s tím ten ‚důvod‘ nebude souhlasit a nebude o něj mít zájem… Co pak?

Začínala ho bolet hlava a proto se rozhodl, že další uvažování nechá na později. Prozatím toho bylo víc než dost.

Připadal si hrozně zesláblý, ještě se ovšem dokázal hýbat. Vždyť jednou pobil s šípem v rameni celou skupinu… a bylo to tu zase! Zase přemýšlel jako žoldák a chtěl se sám sobě chlubit počtem zabitých.

Povzdechl si a stáhl ze sebe deku. Opatrně se posunoval k nohám postele, aby neprobudil Linu. Pomalu se posadil, z čehož se mu mírně zatočila hlava. Po chvilce to však přešlo. Rozhlédl se po pokoji a hledal nějakou košili, protože na sobě měl jen kalhoty. Jenže žádnou nenašel. Mávl nad tím ruku a shodil nohy z postele.

Rukou se chytil jejího kraje a opatrně se postavil. Na zraněnou nohu došlápl jen lehce, ale byl si jistý, že jít dokáže. Málem ovšem spadl, když mu pronikavá bolest při prvním kroku projela poraněným lýtkem. Ustál to a jeho syknutí dokonce neprobudilo ani Linu. Určitě musela být příšerně unavená.

Pohled na ni, jak sedí v tak nepohodlné pozici a spí, mu nedal a opatrně k ní přešel. Sklonil se k ní a se zatnutými zuby, kvůli bolesti v rameni, ji vzal do náruče a položil na postel.

„Hlídej,“ zašeptal s úsměvem Adarovi.

Ten zavrčel, čímž jako by mu říkal, že to ví i bez něj.

Ještě se podíval na Lininu uvolněnou tvář a pak se, opírajíc se o nábytek, dobelhal ke schodům. Po nich šel ještě opatrněji, ale zvládl je taky.

Dole se mu začala znovu točit hlava, jenže na to nehleděl. Chtěl jít ven.

Byl rád, že v kuchyni ani před domem nikdo nebyl a proto se začal belhat po zelené trávě ke kameni, jež díky němu pukl.

Najednou za sebou uslyšel zařehtání. Otočil se a uviděl Burinsfela, který k němu klusem zamířil.

„Ahoj, kamaráde,“ řekl mu Brax a objal koně kolem krku.

Měl ho opravdu rád, doposud víc, než všechny lidi, teď už ale věděl minimálně o jednom člověku, kterého měl raději.

Brax se potom o Burinsfel opřel a s jeho oporou dokulhal až ke stromu, kde včera rozštípl kámen. Posadil se na zem a zády se o něj opřel.

Burinsfel se začal spokojeně pást a Brax si snad poprvé v životě, nebo spíš po hrozně dlouhé době, užíval krásného dne a byl nepopsatelně rád, že žije.

Po obloze líně plulo několik mraků. Připadaly mu nádherné, stejně jako to počasí.

Zavřel oči a spokojeně se usmál, když na tváři cítil teplé sluneční paprsky.

 

 

 

Adar ještě pár minut ležel nehybně vedle lůžka, na němž teď spala Lina. Pak se najednou z ničeho nic postavil a začal svým čumákem strkat do dívčiny ruky.

Lina pomalu pohnula hlavou a během chvilky začala otevírat oči. Ucítila na ruce něco mokrého a studeného a proto se podívala, co to je.

Překvapeně zamrkala, jakmile na ni vedle postele vykoukla Adarova hlava. Dívala se na něj ještě napůl rozespalá a měla pocit, jako by jí něco unikalo, něco, co jí mysl schovávala, nevěděla však co.

Protřela si rukou oči a podívala se z okna. Blížilo se poledne.

Najednou ono ‚něco‘ začalo zapadat na své místo. Rozhlédla se po pokoji a došlo ji, že když usínala, tak vůbec nebyla na posteli a rozhodně v tomhle pokoji nebyla sama.

Rychle vyskočila a mysl jí konečně odkryla to, co ještě zůstávalo pod rouškou spánku. Ve vteřině si vzpomněla na všechno.

Když Braxe neviděla v pokoji, došlo jí, že matka ani dědeček by ho nikam v tomhle stavu nepřenášeli, takže jediné vysvětlení bylo…

Srdce se jí okamžitě rozbušilo a z úst se jí vydrala rozzuřená věta: „Já ho přerazím!“

Bleskurychle vyběhla z pokoje a sešla dolů. Všechny tří místnosti byly prázdné a tak ihned zamířila zadním vchodem do stáje.

Začínala být opravdu rozzlobená. Ve stáji stál pouze Rillan a jakmile ji uviděl, pohodil vesele hlavou. Lina tomu tentokrát nevěnovala pozornost.

Vyletěla ze stáje a začala se rozhlížet po okolí domku.

Rty měla pevně semknuté k sobě, aby se jí netřásly potlačovanou zlostí a prsty zarývala do dlaní.

Její oči po chvilce zavadily o kámen, pod nímž seděl Brax s klidem, jako by se vůbec nic nestalo.

Z očí jí vyšlehly blesky.

„Ty!“ vykřikla a ukázala na něj rukou jako by mířila.

Rázným krokem se k němu rozešla.

„Co tady děláš?! Máš ležet nahoře a ani se neh- “ zbytek věty nedořekla, protože si přišlápla sukni a málem spadla na zem.

Naštěstí včas získala rovnováhu, takže na zemi neskončila. Pohodila hlavou, aby z tváře dostala vlasy a pokračovala k muži.

„Myslíš si,“ odsekávala každé slovo, „že jen co tě popadne první záchvat pocitu, že ti je dobře… tak můžeš… jen tak… vstát, jakoby nic?!“

Brax se mezitím poněkud namáhavě postavil a sledoval Linu, jež se zastavila těsně před ním a zhluboka oddechovala.

Chvíli mu ještě nasupeně hleděla do očí, ale pak si uvědomila, že je živý. Živý a kousek od ní. Ta tvář, která ještě před pár hodinami vypadala jako mrtvá, se na ni dívala!

Lina vydechla a ve vteřině ho pevně objala. Dávala si přitom pozor, aby nezavadila o ránu na rameni. Cítila, jak se jí z očí chystají sklouznout slzy, rychle je ovšem zaplašila.

Brax nejprve ztuhnul, protože čekal, že mu vrazí facku, soudě dle toho, jak rozzuřeně vypadala, poté jí však zdravější rukou lehce objal kolem zad a hlavu naklonil k její.

Měl pocit, že z něj najednou něco spadlo a cítil se takhle u ní moc dobře, na druhou stranu však přicházela muka.

Co říct? Promiň? Díky? Nic z toho se mu nezdálo vhodné ani dostatečné.

Neměl nejmenší tušení a proto ji jen držel v obětí a přál si, aby ji tak mohl držet i jindy.

Lina se po chvilce vzpamatovala a odstoupila od něj. Byla moc ráda, že většinu slz, kromě jedné, zadržela. Tu jedinou si setřela rychlým pohybem hřbetu ruky. Nechtěla, aby Brax věděl, jak moc je ráda, že se probral a přežil.

Ten si toho ovšem všiml a už k ní chtěl zdvihnout ruku, když si uvědomil, že by to asi nebyl dobrý nápad. Konec konců, nevěděl, jak by na to zareagovala a nechtěl ji nějak vyplašit nebo zaskočit.

Dál tam stál a díval se na ni. Nevěděl, co by měl říct. Najednou se mu zatočila hlava a on se zakymácel.

Lina ho bleskově podepřela a přehodila si jeho zdravou ruku přes rameno.

„Půjdeš si hned lehnout,“ řekla nesmlouvavým hlasem.

Střelila po něm pohledem a snažila se potlačit horkost, ženoucí se jí do tváře při pohledu na jeho nahou hruď. Oči jí teď zavadily o obvaz na rameni, jímž začínala prosakovat krev.

„Díky, ale… to zvládnu dojít sám,“ řekl a snažil se dostat z pod její ruky.

Připadal si hrozně poníženě, při pohledu na dívku, která byla o tolik slabší než on, jak mu pomáhá a podpírá ho.

Lina ho nicméně pevně chytila za zápěstí a nedovolila mu ruku stáhnout. Teď se jí skutečně hodilo, že byl tak zesláblý.

„Teď budeš poslouchat. Buď po dobrém, nebo po zlém. Rozumíš, Braxi?“ řekla rázně a zabodla se mu svýma odhodlanýma očima do těch jeho.

Pohled Braxovi připomněl ten, který na něj upřela v lese a zároveň mu říkala, že ho tam nenechá.

Dokázal jí čelit jen pár sekund a pak pohlédl před sebe. Pod jejím zrakem si připadal zvláštně - jako by se bál dívat na ní déle. Měl totiž pocit, že ona, jako jediná, mu dokáže hledět až na dno duše a proto se bál toho, co by na tom dně mohla spatřit.

Chtěl trochu zmírnit vážnost situace a proto se napůl pobaveně zeptal.

„Po zlém?“ zdvihl obočí a znovu sledoval její tvář.

Lina se smrtelně vážně usmála: „Ano, po zlém. Ty máš možná své způsoby, jak někoho přivést k poslušnosti, ale věř mi - já mám ty své. Nelíbily by se ti.“

„Asi jsem se dostal do pěkného průšvihu,“ pousmál se.

 „To jsi uhodl s obdivuhodnou přesností,“ pronesla Lina se zaťatými zuby.

Za tu dobu, co spolu teď mluvili, spolkla tolik rozzuřených slov, která mu chtěla říct o jeho nezodpovědnosti nad vlastním životem a zdravím, až se musela kousat do jazyka, aby ten příliv zadržela.

„Co se stalo s Kalatem a ostatními?“ zeptal se Brax a udivilo ho, že se nezeptal již dříve.

„Všichni jsou v pořádku. Kalat zajatce odvedl do hostince a pak se pro nás vrátil. Šli s ním ještě muži z vesnice, aby mu pomohli,“ odpověděla Lina.

„Kalat říkal, že se za tebou přijde podívat,“ dodala ještě.

Brax vydechl: „Aspoň že to takhle dopadlo.“

Celá akce tedy nebyla vůbec zbytečná. Lupiči mrtví, zajatci osvobození, Lina živá a on… taky.

Jakmile došli k domu, dívka Braxe chytila pevněji kolem pasu, aby ho přitáhla ke svému boku a tak se mohl lépe dostat do schodů.

Muže její vytrvalost a teď i síla znovu překvapily, protože na něj stále působila bezbranně a křehce.

„Budeš ležet tak dlouho, dokud ti neřeknu, že můžeš vstát. Budeš hodně spát a taky pít lektvary, které ti pomohou spravit tu velkou ztrátu krve,“ řekla, když mu pomáhala dosednout na lůžko.

Brax vykulil oči a nevěřícně zavrtěl hlavou: „To snad nebude nutné. Nepotřebuju ležet jak chleba v peci. Musím to rozhýbat,“ upřeně se na ni zahleděl a snažil se ji pohledem přesvědčit, že v tomhle se jí uspět nepodaří.

Nikdy neležel víc jak den, a to už musela být pořádná rána, aby to vydržel.

Lina mu nevěnovala jediný pohled a spravila mu polštář pod hlavou.

„Samozřejmě,“ přikývla ironicky hlavou. „Na něco jsi ovšem zapomněl. Na pár… zcela nepodstatných věcí. Ten… pecen chleba totiž má zranění po celém povrchu, málem přišel o krev, tedy kvas a vodu, a to hlavní a nejdůležitější – jsi v domě bylinkářky. Tady platí jen a pouze její pravidla. Jinými slovy – až budeš hotový, vytáhnu tě z pece.“

„Nevydržím tady ležet několik dní!“ pokusil se o odpor, ačkoli mu bylo jasné, že byl asi zbytečný.

„Vydržíš. Jak jsem řekla – buď po dobrém a nebo po zlém,“ pronesla nekompromisně Lina a vzdorovitě zdvihla hlavu.

Brax přivřel oči a znovu se zeptal: „Zajímá mě, jak mě tu chceš udržet po zlém.“

Místo Lininy odpovědi se ozvalo u jeho hlavy Adarovo zavrčení.

„Aha,“ přikývl. „Tak to je zlé.“

„Šikovný, Adare,“ pochválila ho Lina a pohladila psa po hlavě. „Jestli se odtud hne, uděláš poplach, ano?“

Adar štěknul a tmavýma očima spočinul na Braxovi.

Lina se na muže zadívala a došlo jí, že uvažuje, jak by jejího čtyřnohého přítele obešel.

Zasmála se a otočila ke stolu, na němž měla rozdělané byliny.

„A kdyby náhodou tento způsob selhal, mám ještě jeden. A proti tomu nebudeš moci protestovat,“ řekla a rozetřela v misce několik druhů bylin a smísila je pak se sádlem, čímž vytvořila šedobílou hmotu.

Brax usilovně přemýšlel, proti čemu by se nemohl bránit. Jediné, nač přišel, bylo to, že by musel zemřít, aby se skutečně nebránil.

„Zabiješ mě?“ zeptal se se smíchem.

„Ne,“ zavrtěla Lina hlavou jakoby se bavili o počasí. „Něco horšího.“

Pak se obrátila a i s miskou přešla k němu.

Brax ji upřeně sledoval. Nemohl z ní spustit oči.

Lina jeho pohled cítila, ale byla pevně odhodlaná se na něj nepodívat.

Posadila se na kraj lůžka a začala mu rozvazovat obvaz na rameni. Jen co ránu uviděla, pečlivě si ji prohlédla a poté stiskla čelist.

„Skvělé,“ vydechla. „Znovu ti to krvácí. Svůj galantní skutek, položit mě na postel, sis teď mohl ušetřit. Rána ještě nebyla a není zacelená, aby to vydržela.“

Vzala kus čisté látky a přiložila mu ji na ránu, aby krvácení zastavila.

„Jak to víš?“ zeptal se Brax zmateně. „Spala jsi.“

Lina teď do jeho modrých očí pohlédla a musela se pousmát.

„Ano, to spala,“ přikývla. „Jenže… vím, že jsem usnula u postele, navíc – jak jinak bych se tam dostala?“

Pobaveně se zasmála a oddělala látku, kterou ránu ještě vysušila, než mu začala okolí potírat šedobílou hmotou a dávat na ránu novou mast.

Brax ani nevnímal, co mu teď řekla, protože se soustředil jen na její oči. Pocítil zvláštní nutkání pozvednout její tvář, aby jí do nich opět viděl. Jen co ho to ovšem napadlo, přihnala se k němu vzpomínka na vše, co se nedávno událo. Náhle mu došlo, že mu něco chybí a velmi dobře věděl co.

Pohlédl na Linu a vyrovnaným hlasem řekl: „Jen… bych rád vědět jednu věc – kde je moje kladivo?“

 

 

 

 

 

 

 

Brax a Lina - XIV. kapitola

Copyright © 2011 Anne Leyyd

© 2011 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si web zdarma!Webnode