5. kapitola - Zatracená holka!

Když se Brax probudil, teprve začínalo svítat. Vstal a posbíral všechny své věci - oblečení, brašny, zbroj. Tiše se vyplížil z domu. Doufal, že neprobudil Linu ani její matku.

Položil věci kousek ode dveří a odešel pro sedlo, které odložil ke svým věcem. Potom vyvedl ze stáje Burinsfela. Jednoduchým plácnutím jej propustil, aby se mohl trochu proběhnout a napást čerstvé trávy.

Slunce přikrylo mýtinu, na níž skromné obydlí stálo, prvními paprsky. Hřály Braxe na tváři. Do ruda zbarvené slunce začalo vykukovat zpoza nedalekých hor. Byl to krásný pohled. A takové drobnosti dokázaly potěšit.   

Odešel do lesa k jezeru. Svlékl se a skočil do vody. Nebylo lepší raní probuzení než tohle. Chvíli si jen klidně plaval, ale brzy se vrátil na břeh.

Teprve teď si uvědomil, že má na ruce stále obvaz. Odmotal jej a s údivem hleděl na svou ruku. Rána byla téměř pryč. Zůstávaly jen načervenalé fleky v místech, kam se původně zahryzly Adarovy zuby. Lorina byla skutečně úžasná léčitelka. Chvíli přemýšlel, zda ta žena nemá nějaké magické schopnosti. Viděl rychle se hojící rány už dříve, ale tohle bylo víc než to. Pohled mu sklouzl na dlouhou ošklivou jizvu na rameni. Kéž by ji znal tehdy, jizva tam vůbec nemusela být.

Jen co uschnul, oblékl se a provedl ještě rychlou očistu obličeje. Byl krásně probuzený a svěží. Vrátil se tedy k domu. Pokud však dnes hodlal pronásledovat bandity, musel se přesvědčit, že se rána na předloktí znovu neotevře. Navlékl tedy na sebe výstroj a popadl své kladivo - Kladivo zhouby, tak jeho zbrani říkávali ostatní žoldáci.

Při vzpomínce na padlé přátele se musel pousmát. Co by asi říkali na Linu?

Jean, vtipálek, by si z Braxe utahoval, že mu začínají růst růžky a říkal by mu: ‚ty kozle jeden stará,‘ Balcar - zvaný Ruka smrti, by mu řekl, že ženské jen skutečným bojovníkům překážejí. Lintiel, vražedkyně se dvěma dlouhými dýkami, by na něj spiklenecky mrkala a usmívala se. Senqal, svůdník, by mu buď začal dávat rady, nebo by se ji pokusil získat sám.

Kéž by alespoň někdo z nich zůstal naživu, pak by nebyl tak zahořklý a možná by i chápal Lininy věčné narážky.

Ovšem to už se nechával unést - byl čas na trénink. Uchopil kladivo oběma rukama a zaujal bojový postoj. Stačilo na chvíli zavřít oči a už nestál na poklidném paloučku, ale uprostřed zuřící bitvy. Kolem něj se bili žoldáci a vojáci s hordami skřetů, zlobrů, nemrtvých a spoustou dalších zrůd. Jeho ruce pevně sevřely kladivo a daly se do pohybu. Jedinou ranou srazil k zemi skřeta, provedl prudkou otočku a rozdrtil rameno jinému.

Přecházel z postoje do postoje, útočil a kryl se. Nechal se unést tak, až mu oči zas jednou zastřel krvežíznivý oblak. Drtil, lámal a zabíjel. Hlavou mu bleskla Lina mluvící o svém otci. Rozzuřil se natolik, že vší silou praštil do pomyslného zlobra, což byl ve skutečnosti kámen, jenž pod drtivou sílou úderu praskl ve dví.
Zase se vzpamatoval. Zhluboka dýchal, aby se uklidnil. Nechal se unést, zase. Tak jako v každém boji. Teď však už byl v pořádku, zase zpátky při smyslech a na palouku kolem Linina domu.

Linu probudilo do dalšího dne olíznutí obličeje Adarem.

„Hm,“ zamžourala očima do světla deroucího se oknem do místnosti.

Pes už nedočkavě postával u dveří a vrtěl ocasem. Po chvíli na Linu štěknul, jako by jí říkal, ať si pospíší.

„Vždyť už jdu,“ zívla a vylezla z postele. „Už se nemůžeš dočkat, až budeš venku, co?“

Na potvrzení jejích slov Adar štěknul a vyběhl ze dveří do spodní místnosti, v níž už Linina matka připravovala snídani.

Lina přešla ke zdi naproti postele a vodou z vědra si opláchla obličej. Potom se začala oblékat. Odložila šaty a natáhla na sebe mužské kalhoty a prostou volnou bílou košili, přes kterou přehodila kabátec z tmavě zelené látky a na ten ještě oblékla dlouhý hnědý plášť s kapucí. Na nohy si obula vysoké tmavě hnědé boty. Vlasy si rozčesala a stáhla obyčejným provázkem dozadu. Našla vak, který měla pod postelí a dala do něj obvazy, pár pytlíků s bylinami, malou lahvičku se stejnou tekutinou, jakou včera ošetřovala Braxe, dvě masti a sešla dolů.

„Dobré ráno, matko,“ pozdravila a rychle se zakousla do chleba, který jí matka nachystala na stůl.

„Dobré ráno,“ odvětila Lorina a nalila do hrnku čaj.

Starostlivě se na dceru podívala a pak se zeptala: „Máš všechno?“

Lina polkla sousto chleba a odvětila: „Ano, jen si ještě skočím pro meč, luk a šípy.“

„Připravila jsem ti nějaké jídlo,“ řekla a postavila před ni na stůl jídlo zabalené v látce.

„Děkuji a kde je…“ nedořekla, protože vytřeštila oči leknutím, když uslyšela ránu, jako kdyby něco narazilo do kamene a ten puknul.

„Co to bylo?“ zeptala se a postavila.

„Mám takový dojem, že se ten mladík snaží rozbít kámen kousek od našeho domu,“ odvětila Lorina a dál se věnovala přípravě snídaně.

Lina zvědavě vykoukla z okna a zahlédla Braxovu postavu, pohybující se v nějakém divokém tanci s kladivem. Oháněl se jím, jako by na něj někdo útočil. Chvilku ho pozorovala a obdivovala ladnost pohybů, s jakým dokázal kladivo i celé tělo rozpohybovat.

„Asi půjdu raději zadem,“ řekla spíš sama pro sebe a otočila se od okna.

Ještě vzala ze stolu hrnek s čajem a rychle ho vypila.

„Děkuji za jídlo,“ řekla matce a spěšně vyšla zpět do svého pokojíku.

Sklonila se pod postel a vytáhla odtamtud jednoruční meč, který si připjala k boku. Toulcem se šípy a lukem, které vzala ze skříně, se pak přepásala.

Matka na ni už čekala pod schody.

„Buď opatrná a dávej bedlivý pozor na vše a... vrať se co nejdřív,“ řekla a objala jí.

„Neboj se o mě tolik. Už jsem to zvládla několikrát,“ odvětila Lina a také matku pevně objala. „Vrátím se zítra, nejpozději pozítří,“ slíbila dívka.

Obě se od sebe odklonily a Lorina pohladila dceru po tváři.

„Ty buď také opatrná, matko,“ usmála se Lina.

Lorina se také usmála a sledovala dceru, jak vyšla zadními dveřmi a zamířila do stáje.

Tam Lina osedlala Rillana a k jeho sedlu připevnila vak s věcmi a jídlem a také zvláštní pletený košík s víkem na byliny, který se přesně hodil k tvaru Rillanova boku.

„Tak pojedeme,“ řekla a poplácala koně po krku.

Rillan pohodil hlavou a zahrabal přední nohou do slámy.

Jak procházeli kolem Burinsfel, Lina ho pohladila po boku a potom vyšla ven ze stáje. Vyklonila se a zahlédla Braxe, který ještě stále cvičil. Ucítila malý osten smutku, když si uvědomila, že už ho asi neudiví.

Poté ale pohodila hlavou a vyhoupla se do sedla. Na smutnění teď nebyl čas. Byla by raději, kdyby nemusela jet kolem něho a mohla se tak nenápadně vytratit, jenže to nešlo. Jednak jí připadalo neslušné se ani nerozloučit a pak taky nemohla jet jinudy. Kdyby jela na opačnou stranu, zbytečně by si zajela.

Takže se nadechla a pobídla Rillana, aby pomalu vyšel zpoza domu.

Hleděl na kámen, který právě rozpůlil. Rozhodně nepřišel o svou působivou sílu. Už to byl skoro rok, co byl naposledy v bitvě. Ale pořád to v něm bylo, pořád se uměl ohánět.

Na chvíli mu bylo skoro líto těch, kteří se mu postaví. Spokojeně se usmál. Vybrali si a on taky.

V duchu začal počítat. Dokáže zvládnout přesilu pět na jednoho. S agresivním bojovým stylem možná o dva víc. Bude se muset setsakra ohánět, aby je k sobě nepustil. Ovšem při správné taktice bude rytmus boje udávat on. Problém nastane, jestli budou mít bandité bokem někoho s lukem či kuší. Když o nich bude vědět, zkusí je v tichosti odstranit ještě před bojem. Pokud si jich všimne, má tři dýky: u pasu, u lýtka v botě a malou v nátepníku pravé ruky. Vrhat je uměl velice dobře, tím však omezí svou schopnost bránit se kladivem a ztratí drahocenný čas, během něhož mohou bandité se zbraněmi na blízko zaútočit. Hlavní otázka ovšem zněla: kolik jich je v jedné skupině?

„Huh,“ odfrkl si pobaveně, „na tom nezáleží - sejmu je všechny.“

Prošel tolika boji, že všichni ti mrtví by vydali na malou armádu. Krom toho, když zlanaří ještě pár dalších žoldáků, tedy pokud ve vesnici vůbec nějací jsou, šance na úspěch značně stoupnou. Sice se s nimi bude muset rozdělit o odměnu, ale ne všichni to přežijí. Při nejhorším by mu v boji alespoň získali nějaký čas. Samozřejmě udělá všechno proto, aby spolubojovníky ochránil, znal však pravdu: nikdy nepřežijí všichni. Byla to pravda smutná, krutá, nekompromisní. Jenže když se nechá ochranou spolubojovníků unést příliš, schytá to místo nich a to bylo to poslední, o co stál.

Narovnal se. Takové ranní cvičení, to byla věc. Teď se už jen musel rozloučit s Lorinou a Linou. Odjet bez rozloučení by bylo nezdvořilé, navíc k němu byly milé a vstřícné. Musel jim poděkovat; na takové lidi ještě nenarazil.
Možná, že pokud by uspěl a pobil všechny bandity v okolí, třeba by jej místní přijali mezi sebe. Proč by ne? Byl by hrdina, který je zachránil, a třeba by se jim líbila představa mít poblíž někoho, kdo je ochrání, kdyby přišli další lumpové.

Krom toho nemohl přestat myslet na Linu. Zdála se víc než vstřícná. Chovala snad k němu nějakou náklonnost? Když ji včera objal, nevzpírala se. Cítil tlukot jejího srdce a hebkost jejích vlasů. Ale ty oči. Ty oči jako kdyby viděly přímo do něj. Jako kdyby se do něj ponořila a něco hledala. Jako kdyby pronikla tou vrstvou ledu, jíž se v duchu obrnil.

Vzdychl.

Kdepak. Dívka jako ona měla na víc. Někde tam venku byl mladík, který pro ni byl lepší. Někdo, kdo jí otevře své srdce a bude ji milovat.

Sakra, skutečně pomyslel na slovo láska? To je teda poprvé, odkdy ho má ve slovníku?

Ale bylo to tak. Jednou Lina potká hodného, milého kluka, pak se vezmou a budou spolu mít děti. Přece by si nevzala tvrdohlavého, krvežíznivého bastarda jako on. Nedávalo by to smysl. Zvenku byl jako ocel, zevnitř jako kus ledu. Běžné lidské city se ho netýkaly. Tak proč ji nemohl dostat z hlavy?

A hleďme se - Lina.

Jela na Rillanovi směrem k němu, jenže… co to sakra?
Byla oblečená jako muž, u pasu se jí pohupoval jednoruční meč, na zádech měla luk a toulec s šípy. Byla to skutečně ona? Nebyla ještě až tak blízko, ovšem poznával ji.

Vypadala, jako kdyby šla do boje. To jsou věci.

„Že by si chtěla hrát?“ pousmál se.

Pár lekcí sebeobrany by jí dát mohl, což o to. Jednou se jí to třeba bude hodit.
Ale kdepak, podle toho, jak měla jednu ruku na uzdě a druhou na jílci meče, luk posazený tak, aby jej mohla bleskově vytáhnout, usoudil, že tahle dívka se bránit umí.

„Dobré ráno,“ pozdravila Lina a musela se zase přemáhat, aby se nezačala usmívat.

Neušlo jí, že se na ni díval, jakoby nevěřil svým očím.

„Doufám, že ses dobře vyspal a že… nemáš v plánu zmizet dřív, než se ti moje matka podívá na ruku,“ zastavila Rillana kousek od něj a zadívala se na něj.

„Za chvíli odjíždím,“ odpověděl a snažil se tvářit vyrovnaně.

Hlavici kladiva si položil na rameno do uvolněné pózy, druhou ruku dal v bok.
„Neboj, měl jsem v plánu se rozloučit a poděkovat. Ale co ty vyvádíš? Myslel jsem, že to já se chystám trhat krky.“

Lině přes tvář přelétl úsměv: „Já nevyvádím nic. Krky trhat nechci.“

Na chvilku se odmlčela a pak pokračovala: „Jedu k údolí Mered. Už nám pomalu dochází byliny. A ty co nejvíce potřebujeme, rostou jedině tam.“

Neušlo jí, že Brax střelil pohledem po zbraních a proto řekla: „Ty mám… pro případ nouze.“

„Tak byliny,“ zamračil se. „Hádám, že případ nouze znamená, že to není zrovna bezpečná cesta.“
Jestli se v okolí skutečně toulají bandité, nebyla bezpečná žádná cesta. Pokud tam ti zloduši skutečně někde jsou, meč ani šípy jí nepomůžou. Silně pochyboval, že by zvládla odrazit celou skupinu nájezdníků. Vždyť na sobě neměla ani žádnou ochrannou výstroj. Pláštěm se dalo ubránit šípu, sám si to už několikrát vyzkoušel, to ale bylo vše. Chtělo to perfektní reflexy a zkušenosti.

Lina se na něj zamračila, protože jeho pohled mluvil za vše.

„Hele, nejsem zase takové dřevo a za další, tím případem nouze jsem myslela případ nouze. Nemíním si to namířit přímo k banditům. Navíc jsem tam už jela několikrát.“

Rozčílilo ji, jak se na ni díval. Jako na nebohé bezbranné stvoření, které se chystá vydat do spárů nějaké příšery. Neměla ráda, když ji někdo, kdokoli, a třeba právě on obzvláště, podceňoval.

„Asi se už neuvidíme, takže… sbohem,“ řekla pevně, i když se jí při posledním slově lehce zadrhnul hlas.

Na vteřinu se na Braxe podívala a pak pobídla Rillana.

Brax se rozčílil a vší silou praštil do jedné půlky kamene. Teď už tam ležela jedna polovina a dvě čtvrtky.

„Zatracená holka,“ zavrčel.

Vyvedl ze stáje Burinsfela a osedlal jej. Kladivo zavěsil na jeho bok, tak jako vždycky, a za sedlo přivázal brašny.

Vstoupil do domu a zamířil k Lorině.

„Přišel jsem se rozloučit, madam. Děkuji za všechno,“ uklonil se.

„Dobré ráno,“ pohlédla na něj Lorina se zdviženým obočím. „Ukažte ruku,“ řekla mu přísně.

Když ji Brax neochotně zdvihnul, podívala se na ni a řekla: „Skvělé, skoro jako by vás Adar nekousnul.“

Pak se otočila a podala mu kus chleba a sýr.

„Ještě trocha jídla a můžete jít.“

„Děkuji.“

Přijal jídlo, ale něco mu nedalo, musel se zeptat.

„Co mi můžete říct o údolí Mered?“

Žena se na něj zvědavě podívala: „Proč vás to zajímá?“

„Viděl jsem Linu vystrojenou jak do války. Něco vaší rodině dlužím. Nesnesu pomyšlení, že by se jí mohlo něco stát, když bych tomu mohl zabránit,“ odpověděl po pravdě.

Viděl už umírat spousty lidí. Většina z nich si to buď zasloužila, nebo bojovala dobrovolně. Lina nepatřila ani k jedněm.

Lorina se na něj laskavě podívala: „To je od vás sice velice laskavé, ale pochybuji, že by se to Lině líbilo. Nemá ráda, když ji někdo podceňuje. Navíc do války nejede. Asi vám řekla, že tam jede kvůli bylinám. To je pravda. A také vám určitě řekla, že už tam několikrát jela, což je také pravda.“

Lorina se otočila a začala na stůl rozkládat byliny, jež měla zavěšené nad krbem.

„Mně se nelíbí a nejsem ráda, když jezdí takhle pryč, jenže je dospělá. A umí se o sebe postarat. O to se zasloužil můj otec i její otec, takže se nemusíte bát.“

„Navíc,“ řekla a otočila se, „pokud by i měla doprovod pro tentokrát, příště pojede zase sama.“

„Takže to nejlepší, co můžu udělat, je zabezpečit celou oblast,“ vzdychl. „Asi je načase si promluvit se starostou, sehnat informace a začít s čistkou… Kudy se dostanu do vesnice?“

Žena si také povzdechla: „Stejným směrem, kterým jela Lina, jen po půlce míle zahnete doleva. Je tam pěšina, která se po pár set metrech rozšíří na cestu, pojedete dál jen po ní a tak se dostanete do vesnice.“

„Děkuji,“ kývnul hlavou a napřímil se. „Hádám, že tohle je sbohem. Děkuji za všechno, Lorino.“

Žena se zasmála: „Ale chlapče, sbohem byste říkat neměl. Nikdy nevíte, zda se ještě neuvidíme. Spíš, nashledanou a nemáte zač.“

Brax poněkud roztržitě přikývl a odešel. Burinsfel stál poslušně u dveří. Když byl osedlaný, věděl, že se nemá vzdalovat.

Vyhoupl se do sedla a popadl uzdu. Otočil koně a mírným pobídnutím mu naznačil, že je načase vyrazit.

Držel se Lorininy rady a mířil stejným směrem, jako prvně Lina.

Slunce už bylo na nebi celé a zahrnovalo svět paprsky. Braxova zbroj se leskla a začínalo v ní být horko. Ale co, lepší připravený než překvapený. Krom toho si dávno zvykl.

Na okraji mýtiny Burinsfela zastavil a otočil. Ještě naposledy se podíval na mýtinu, kde stál Lorinin dům.

Pro jednou si konečně připadal jako člověk a ne jako sekáč na maso, který lidé použijí a pak se na něj dívají skrz prsty, protože je to ‚barbarský nástroj.‘

Pobídl koně a vydal se na cestu. Nijak Burinsfela nehnal, nechal ho jet libovolným tempem, jímž byl právě teď mírný klus. Už tak měl na sobě dost závaží - Braxe v plné výbavě a všemi jeho věcmi. Necítil potřebu koně hnát, pokud skutečně nebude muset.
Začal se rozhlížet. Tentokrát už se nekochal sluncem, lesem ani žádnými jinými krásami přírody. Tentokrát už se rozhlížel s ostražitostí šelmy na lovu.

Do vesnice to sice nemělo být daleko, i tak ovšem mohl narazit na skupinu banditů jedoucí řádit. V duchu doufal, že na žádné nenarazí. Dal by přednost tomu se ve vesnici nejdřív ubytovat a odložit věci, aby s sebou měl jen zbraň a výstroj.
Rozhlížel se po pěšině, o níž mluvila Lorin - nechtěl ji minout.

Lina dojela k jezeru a chtěla pokračovat dál, známý zvuk ji však upozornil, že není sama.

„Slyším tě,“ řekla, zastavila Rillana a otočila se.

S povytaženým obočím se dívala na Adara, který se k ní neochotně přiblížil.

„Já vím, že chceš jít se mnou, ale nemůžeš. Musíš zůstat s mou matkou. Kdo jiný by ji dokázal chránit, když tam teď bude s dědečkem sama?“ pronesla Lina klidným hlasem.

Adar zakňučel, potom však štěknul a trhnul hlavou nahoru.

„Hodný chlapec, vím, že se na tebe můžu spolehnout,“ usmála se Lina.

Adar štěkl ještě jednou a vzápětí na to se otočil a rozběhl se zpět k domu. Dívka se ještě chvíli dívala jeho směrem, potom však pobídla Rillana a rozjela se po pěšině.

Napadlo ji, zda tam ještě bude on, až se Adar vrátí.

„Přestaň!“ okřikla sama sebe. „Na tohle teď není čas!“ zatřepala hlavou, aby z ní dostala všechny myšlenky na Braxe.

Během chvilky vyjela z pěšiny na louku, jež se táhla míli po proudu řeky, zásobující jezero vodou.

Přitiskla se koni víc ke krku a užívala si vítr svištící kolem ní. Zhluboka dýchala a soustředila se jen na pravidelný dech Rillana a rytmické pohyby jeho těla pod sebou.

Brax a Lina - V. kapitola

Copyright © 2011 Anne Leyyd