„Fantazie je důležitější než informace.“ A.E.

Volná

 

Anotace: Jaké by to bylo, kdybychom byli "volní"? (Momentální nápad, psáno za doprovodu Yirumy)

 

 

Seděla jsem na okenním parapetu svého pokoje.

Byla noc. Měsíc osvětloval zem, která klidně spala. Nikdo… měsíc, země ani ty krásné hvězdy, k nimž jsem vzhlížela, nevěděli nic o mně. O malém tvoru plaše vyhlížejícím z vysokého kamenného okna.

Nevím, na co jsem čekala. Možná na jemný poryv větru, možná na hvězdu, která bude padat a i při svém pádu ozáří na krátkou chvíli noční nebe.

Jen jsem seděla. Seděla a vychutnávala si ten pocit. Pocit naprosté samoty, ticha a klidu. Vychutnávala jsem si však ještě něco… to krásné očekávání. Očekávání toho, co jsem milovala. Něčeho, co bylo tak velmi mou součástí, bez čeho jsem si svůj život nedokázala představit.

Věděla jsem, že záleží pouze na mně. Jen na mě. Nikdo a nic mě tu nedrželo. Jen já. Moje touha vychutnat si ten krásný pocit čekání na něco, po čem mé malé srdce tolik toužilo.

Potom jsem se rozhlédla po okolí. Nikde se nic nezměnilo, vše zůstávalo stejné. A pak… lehký vánek, který si našel cestu až do vysokého okna, v němž jsem stále nehybně seděla, se dotkl mého malého těla. Už jsem nechtěla čekat ani minutu už ani sekundu.

Udělala jsem jeden drobný krok kupředu. Načechrala jsem si svá křídla a… vyletěla.

Ucítila jsem závan čerstvého nočního vzduchu. Začal si pohrávat s mým peřím. Skutečně to bylo jako hra nebo jemné pohlazení.

Teď už bylo dokonalé ticho jako před chvílí. Slyšela jsem pouze vítr, kterým jsem prolétala, nebo on prolétal kolem mě.

Cítila jsem noční chlad, ale nebyla mi zima. Mávání křídly mi přinášelo dostatek tepla. Byla jsem šťastná, že letím, že opět vidím všechno, kam až dohlédnu s přehledem.

Byla jsem šťastná, že cítím svobodu, jíž mi moje křídla dávala.

Moje křídla. Roztáhla jsem je, jak nejvíce to šlo, a chvíli jsem se nechala unášet jen větrem.

Opravdu to byl osvobozující pocit. Sice jsem svou svobodu částečně vložila do neviditelných rukou větru, věděla jsem však, že mi postačí jen několik pohybů a svou svobodu budu řídit jen já.

To jsem taky za chvíli udělala. Mávla jsem několikrát křídly a vydala se úplně opačným směrem, než kterým mě vedl vítr.

Pohlédla jsem dolů na krajinu přikrytou noční tmou. Nic se nehýbalo. Nic. Snad jen listy v korunách stromů a vysoká tráva na loukách. Vítr byl všude. U mých malých křídel i dole pode mnou si hrál.

Také jsem si chtěla hrát. Jen tak. Pro radost. Začala jsem mávat křídly rychleji. Chvilku jsem letěla nahoru, pak dolů. A zase znovu. Nahoru a dolů.

Cítila jsem vítr, jež mi peří chvíli rozverně čechral a vzápětí zase uhlazoval k tělu. Byl to zvláštní pocit. Na okamžik jsem si myslela, že se mi peří snad od těla odtrhne a pak… bylo přesně tak, jak být mělo.

Nyní jsem letěla nad velkou loukou, kterou z jedné strany ohraničovaly stromy. Na druhé straně tekla řeka.

I z té výšky, v níž jsem byla, jsem slyšela její tichý hlas, zpívající ukolébavku stromům na břehu.

Viděla jsem měsíc, který se na hladině třpytil.

Když jsem letěla, on, jako by utíkal za mnou. Běžel po hladině řeky a házel přitom na ni stříbrné odlesky, které jsem viděla tak jasně, jako bych sama stála přímo u řeky anebo seděla na jedné z nízkých větví stromů nad řekou.

Ještě několikrát jsem nad řekou proletěla. Líbil se mi měsíc, který se mě snažil dohonit nebo napodobit můj tichý let. Byla jsem ráda, že aspoň jemu mohu utéct. On mě polapit nedokáže. On ne. Aspoň někdo ne.

Dál jsem se chtěla podívat na údolí, jež bylo jen kousek za loukou. Bylo krásné. I v noční tmě.

Všude po okrajích byly stromy. A uprostřed… velké jezero, jehož břehy lemovaly nízké keře. Příště bych se mohla podívat až dolů, k těm keřům - řekla jsem si.

Už jsem neměla moc času. Slétla jsem níž. Níž a ještě níž až jsem se téměř mohla dotknout hladiny jezera.

Stačilo by ještě jedno mávnutí křídel a trochu se naklonit. Pohled jsem ale upřela na hladinu jezera. Hledala jsem sebe, svůj odraz. Nenašla jsem se však. Nebo spíš… nemohla jsem se vidět. Můj odraz připomínal pouhou šmouhu na lesklé černé vodní hladině.

Jakmile jsem se dostala za půlku jezera, otočila jsem se. Otočila a zamířila zpět.

Tentokrát jsem si již nechtěla hrát. Radost z pocitu svobody vyprchávala. Ani jsem věřit nemohla, že před několika hodinami mě ta radost naplnila po okraj - každý kousek mého malého těla.

Stále jsem cítila, jak si vítr hraje s mým peřím. Jenže kromě toho doteku jsem cítila, že mě táhne zpět. Lehce… ale přece.

Téměř jsem nemohla uvěřit tomu, že už vidím kamenné okno, v němž jsem v noci seděla. Čas letěl ještě rychleji, než jsem tušila.

Za chvíli… až pomine noční temnota, začne svítat. Nový den. Krásné ráno. Kéž by mohlo být krásné i pro mě, přála jsem si toužebně.

Sledovala jsem, jak se okno ztemnělého pokoje přibližuje, a toužila jsem obrátit se. Otočit se a ještě jednou se proletět.

Dobře jsem však věděla, že toto přání zůstane pouze přáním. Ničím víc se nestane - pouhé drobné přání ještě drobnějšího tvora.

Naposledy jsem se nadechla chladného nočního vzduchu a naposledy mávla křídly.

Lehce jsem přistála na parapetu a udělala pár malých krůčků kupředu. Znovu jsem roztáhla křídla až jsem se ocitla na kamenné podlaze pokoje za oknem.

Své oči jsem ještě chvíli nechávala zavřené. Chtěla jsem si do paměti uložit další vzpomínku. Vzpomínku, která bude má a nikdo mi ji nebude moci vzít. Vzpomínku na další z krátkých chvil mé naprosté svobody.

Po pár minutách jsem otevřela oči a rozhlédla se po místnosti.

Vše zůstalo tak, jak to bylo. Nevěděla jsem, zda mě to má utěšit nebo rozesmutnit. Teď jsem o tom však nechtěla přemýšlet.

Postavila jsem se a udělala další krok do místnosti.

Pohlédla jsem na své ruce. Ohnula jsem prsty v kloubech a opět je narovnala. Má kůže byla v měsíčním světle bílá a moje nehty se nepatrně zaleskly. Povzdechla jsem si a rozešla se ke dveřím.

Vztáhla jsem k nim ruku, abych je otevřela a musela jsem se pousmát. Skutečně se nic nezměnilo. Stále jsem to byla já. Stále jsem myslela i cítila stejně.

Ale… přesto jsem byla jiná. Nebo ne? A záleželo vůbec na tom - zda jsem jiná?

Zde přece i ten nejmenší tvor, může udělat velkou věc? A co velký tvor? Může udělat velkou? Možná… napadlo mě, když jsem otevírala dveře, stačí dělat malé věci, které, když se nashromáždí, tak vytvoří něco velkého. Třeba větší, než by se na první pohled mohlo zdát… Možná…

 

 

 

 

 

 

Napsáno: 6. 1. 2010

Copyright © 2011 Anne Leyyd

© 2011 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si web zdarma!Webnode