Strach

Anotace: Strach se zdá větší, když jsme na vše sami...

Dřepěla jsem na druhé straně těla staršího asi čtyřicetiletého pána a rukama jsem v pravidelných intervalech stlačovala jeho hruď. Doktor O´Niel, který dřepěl naproti mně, urychleně dával dohromady defibrilátor.

„Ruce pryč!“ vykřikl, jakmile ho měl připravený.

Okamžitě jsem se od těla odtáhla a zvedla ruce.

Tělem proběhl impuls, nadzvedlo se a vzápětí opět kleslo na zem. To se opakovalo ještě několikrát. Nedokázala jsem počítat kolikrát. Nemohla jsem.

Ani nevím, po kolika minutách se na mě doktor podíval a zakroutil hlavou. Přetáhl přes muže deku, na jejíž části ležel.  

Pak jsme se pomalu oba zvedli. Myslela jsem si, že vždycky když budu u někoho, kdo zemře, tak budu brečet, křičet a zuřit uvnitř sama sebe, budu mít zlost a budu chtít opravdu strašně moc řvát… na celé kolo. Nic z toho jsem ale necítila. Nebyla jsem naštvaná ani jsem nebrečela ani nekřičela, prostě nic z toho o čem jsem se domnívala, že budu prožívat a cítit, nic z toho se nestalo.

Cítila jsem se podivně prázdně, jako kdyby mi uvnitř něco chybělo, ale já nevěděla, co to bylo a co bylo nejpodivnější… nescházelo mi to.

„Musím jít za dalšími do nemocnice a pomoci jim, Melanie,“ řekl mi doktor a otevřel mi dveře. „Vy ale běžte… už toho máte za sebou dneska víc než dost.

„Jasně… tedy ne. Ne! Jsem v pohodě,“ řekla jsem rychle.

Doktor pokrčil rameny a v jeho výrazu jsem jasně viděla, že rozhodnutí nechává na mě. Jen co se dveře otevřely, tak se ode mě odpojil a rychle zamířil chodbou doprava.

Já se za ním nevydala. Na chodbě bylo dost raněných, kteří mě budou potřebovat - říkala jsem si. A taky že ano. Na jinak čisté chodbě nemocnice bylo plno. Na podlaze byly šmouhy od špíny, krve a něčeho žlutého o čemž jsem nechtěla uvažovat co to je. U stěn stála lůžka a na nich leželi pacienti, nebo bych spíš mohla říct oběti toho neštěstí. Všude bylo narváno, plno. Všechny sestry, lékaři i pomocný personál pobíhali po chodbách a mezi ambulancemi. Nikoho nenapadlo zavírat dveře a tak všude bylo plno hluku.

Měla jsem pocit, jako by mě něco přimrazilo na místě. Rozhlédla jsem se dokola a můj pohled utkvěl na rozbité skleněné vitríně jedné skříně. Uviděla jsem v něm svůj vlastní odraz. Skoro jsem se nepoznala. Vlasy z culíku mi trčely různými směry, tvář jsem měla zašpiněnou a na krku se mi vinul úzký zaschlý pramínek krve. Vůbec jsem nevěděla, jak jsem k němu přišla. Moje, ještě před několika hodinami, sněhové bílá uniforma teď byla potrhaná, zašpiněná a na mnoha místech od zaschlé krve. Ruce jsem měla poškrábané a taky od krve.

Najednou jsem vedle sebe zaslechla křik. Srdceryvný.

„Ne! To ne! Ne!!!“

Vytřeštila jsem oči a můj pohled sklouzl k jedněm z otevřených dveří. Na židli se tam právě s pláčem zhroutila žena a hlavu si skryla v dlaních.

Nevěděla jsem, o koho přišla a ani jsem to vědět nechtěla. Jenže ten její výkřik jako by ve mně zapnul zvuk, který se mi ještě před chvíli velice úspěšně dařilo nevnímat. Najednou pro mě neexistovalo nic jiného než pláč, sténání a výkřiky zoufalství všude kolem mě.

Úplně mě to pohltilo a já se nedokázala ubránit. Cítila jsem, jak se mě zmocňuje zoufalství a jak se mi začínají třást kolena a rty. Uvědomila jsem si, že už dělám skoro šestnáct hodin. Vnímala jsem svoji únavu a tělo, které mě bolelo snad úplně všude. Měla jsem být přece dávno ve svém bytě a spát po té hrozné noční službě. Co tady ještě dělám?

Rozhlížela jsem se okolo a uvědomila jsem si, že mě tady potřebují. No jasně! Jako v mrákotách jsem zamířila k prvnímu lůžku, u kterého jsme viděla neznámou lékařku. Právě se snažila zavěsit infúzi na stojan.

„Já to udělám!“ vyhrknula jsem a popadla infúzi.

Ta se mi ale vzápětí vysmekla z ruky a málem se rozbila o podlahu.

„Myslím, že to zvládnu sama!“ vyštěkla na mě a probodla mě zuřivým pohledem.

Vrávoravě jsem ustoupila dozadu a oči jsem ještě měla vytřeštěné.

Pacient na lůžku měl amputovanou ruku a i když ji měl převázanou obvazem, pohled na ni mě úplně vykolejil. Jako bych snad neviděla daleko horší rány!

Najednou jsem si připadala úplně neschopná. Už toho na mě bylo právě dost. Začínala jsem cítit, že pokud hned nevypadnu tak se zhroutím nebo že se pozvracím. Vrávoravě jsem se vydala ke dveřím vedoucím k východu. Jako bych neměla plíce, měla jsem pocit, že se asi udusím.

Jenže sotva jsem byla ode dveří na dva metry, náhle se rozrazily a dovnitř vjelo lůžko, na němž byla těhotná žena. Muž, který stál vedle ní, jí právě do ruky zaváděl kanylu. Když vzhlédl, okamžitě spočinul pohledem na mě.

„Potřebuju pomoc, mám tady porod!“ vykřikl směrem ke mně.

„Já… nemůžu… nemůžu…“ koktala jsem a vrtěla při tom hlavou.

Muž se na mě vteřinu díval a pak ke mně přistoupil a dal mi ruce na paže: „Poslyš…“ podíval se na mou vizitku, „Melanie, vím, že jsi právě v šoku a že máš pocit, že nic nezvládneš a že ti všechno vypadne z ruky, ale já tě teď potřebuju! Musíš mi pomoct zachránit toho prcka, co se rozhodl v tu nejhorší chvíli přijít na svět.“

Dívala jsem se do jeho očí jako zhypnotizovaná. Jak to věděl, jak se cítím? Asi jsem byla příliš snadno čitelná, protože vzápětí řekl: „Vím to, protože před chvilkou jsem se cítil stejně! Ale ti dva nás teď potřebují, rozumíš?“

Lehce se mnou zatřásl ale ne nijak surově. Díval se mi zpříma do očí a v těch jeho jsem neviděla ani stopu strachu.

Najednou něco v mé hlavě zapadlo na své místo. Přikývla jsem a můj zhypnotizovaný pohled se změnil na zcela přítomný a orientovaný. Nevím, co za to mohlo. Jestli výkřik ženy, která se za chvíli měla stát matkou, nebo hnědé oči toho muže nebo snad to, že na mě zapůsobila jeho slova.

„Dobře,“ přikývla jsem.

Na mužově tváři se objevila radost: „Fajn. Tak pojď… Mimochodem jsem Matt. Neříkej mi, doktore ‛,“ řekl mi ještě.

Šla jsem za ním k lůžku a postavila se po jeho levé ruce.

„Tak jdeme na to,“ řekl rodičce a pousmál se na ni.

Vůbec nevím, jak to bylo možné, co to způsobilo, ale asistenci u porodu jsem zvládla bez chyby. Sice se mi lehce třepaly ruce, ale jinak nebylo po mém chvilkovém otřesu ani památky.

Chvílemi jsem si připadala jako bych byla na normálním sále a asistovala doktorovi za úplně normální situace. Ba co víc! Když jsem po hodině úsilí vzala do rukou krásnou čerstvě narozenou holčičku, cítila jsem šťastná jako už dlouho ne. Hned jsem ji však dala její mamince, která z ní toužebným vyčerpaným pohledem nespustila oči. Dostala jméno Rose.

„Vidíš, tak jsi to zvládla,“ řekl mi Matt potom, když zkontroloval porodní cesty.

„Jo,“ přikývla jsem. „Jenže vůbec netuším, jak se mi to podařilo… asi jen díky tobě.“

„Ale to vůbec ne. Zvládla jsi to sama,“ ujistil mě a usmál se.

„To těžko. Kdyby ses tady neobjevil, byla bych utekla. Měla jsem pocit, že vybuchnu nebo že se zadusím,“ řekla jsem po pravdě a styděla se za sebe.

„No, tak to jsi nebyla sama. Taky jsem se tak ještě před pár hodinami cítil. Když došlo k tomu neštěstí, měl jsem taky chuť utéct,“ řekl otevřeně a otíral si špinavé ruce do prostěradla.

„A co tě… přimělo neutéct?“ zajímala jsem se.

„No… výrok jednoho muže,“ řekl po chvíli.

Dívala jsem se na něj a čekala, jestli mi ho řekne.

„Řekl, že v Bibli se říká, že u Boha není nic nemožného. A ten člověk pak dodal, že pokud u Boha není nic nemožného, tak u člověka by to mohla být většina… Sice to má ještě pokračování že - v dobrém i špatném smyslu pro člověka není většina nemožná… ale já jsem si z toho vzal to dobré,“ pousmál se. „Buď jsem tam mohl zůstat a něco dělat anebo zdrhnout… no,“ dodal nakonec, „myslím, že jsme dnes oba rádi, že jsme nezdrhli.“

Usmál se na mě a já mu úsměv oplatila.

Musela jsem uznat, že má naprostou pravdu.

Zvlášť v naší profesi tohle platilo, nebo… my bychom se měli snažit, aby to skutečně platilo, protože, kdo jiný by měl zůstat?

Napsáno: 2010

Copyright © 2011 Anne Leyyd